Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Biblický odkaz koncilu

   Místo z bible,  které II. Vatikánský koncil nejvíce cituje a na něž nejvíce odkazuje je závěr evangelia sv. Matouše 28,18-20: „Ježíš k nim přistoupil a promluvil: Je mi dána veškerá moc na nebi a na zemi. Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ 

   Na Mt 28,18n odkazuje konstituce o Církvi Lumen gentium(LG) č.8. V LG čl.17 je citace 28,18-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ V čl. 19 LG je odkaz na Mt 28,16-20 a  Mt 28,20. V článku 20 LG je odkaz na  Mt 28,20. Článek LG 22 odkazuje na Mt 18,18 a 28,16-20. V LG 24 je odkaz na  Mt 28,18-20. V konstituci Dei verbum(DV) o Božím zjevení je v článku 7 odkaz na Mt 28,19-20 a v DV čl. 20 je odkaz na Mt 28,20. V konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium je v čl.9 odkaz na  Mt 28,20. V konstituci Gaudium et spes(GS) Radost a naděje je v čl. 38 odkaz na Mt 28,18. V dekretu o kněžské službě(PO) Presbyterorum ordinis v čl.4 je odkaz na Mt 28,19. V dekretu o ekumenismu(UR) Unitatis redintergratio je v čl.2 odkaz na  Mt 28,18-20. V deklaraci o náboženské svobodě(DH) Dignitatis humanis je v čl.1 citace Mt 28,19-20. V článku 13 DH odkaz na  Mt 28,18,-20. V článku 14 DH je citace Mt 28,19. Dekret o misijní činnosti Ad gentes(AG) v čl.5 uvádí Mt 28,19-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ A kromě toho je v AG 5 ještě odkaz na  Mt 28,18. 

   Biblické vítězství si odnáší z dokumentů II. Vatikánského koncilu slova Matoušova evangelia Mt 28,20 „a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ s 13 citacemi nebo odkazy. Stejný počet citací a odkazů, což je 13 je i na text Markova evangelia Mk 16,15: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“. Najdeme je v LG 1,16,19,24; DV 7; SC 6; PO 4; UR 2; AG 1,5,13,38 a DH 13. 

   Na druhém místě s 12 citacemi a odkazy je verš Matoušova evangelia Mt 28,19: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ 

   Na třetím místě je 9x uváděný text z Matoušova evangelia Mt 28,18. 

Tyto tři nejvíce uváděné citace jsou společně  v článku 5 misijního dekretu Ad gentes: „Pán Ježíš hned na začátku „zavolal k sobě ty, které sám chtěl (…) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). (28)((28/Srov. také Mt 10,1-42.)) Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie. Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, (29)((29/Srov. Mt 28,18.)) než byl vzat do nebe, (30)((30/Srov. Sk 1,4-8.)) založil svou Církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. (31)((31/Srov. Jan 20,21.)) Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15). Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. „Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,16). Poslání Církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství. Toto poslání je pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha Svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním. Neboť takto kráčeli v naději všichni apoštolové a mnohým soužením i utrpením doplňovali to, co zbývá z Kristových utrpení pro jeho tělo, kterým je Církev. (32)((32/Srov. Kol 1,24.)) A často byla krev křesťanů semenem. (33)((33/Tertulián, Apologeticum 50, 13: PL 1, 534; CChr I, 171.))“ 

   V  článku AG 5 je nesprávně text „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo však neuvěří bude zavržen“ uváděn jako Mk 16,15 místo Mk 16,15-16 a to i v latinském  textu. Podle latinského textu je text českého vydání  upraven u psaní Církve s velkým „C“ místo s malým "c" a podobně Duch Svatý s velkým „S“ místo s malým „s“. 

  Zachování všeho podle evangelia Mt 28,20: „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ je příkaz konzervatismu. To, že se po II. Vatikánském koncilu zachovává pouze něco a někdy i nic je zradou.  S tímto opakem zachovávání je i znejistění v prožívání „Já jsem s vámi až do konce světa.“ Bible žádá konzervatismus v učení víry a mravů, a proto textům dvojsmyslným je třeba dát výraz  konzervativní. Ukázkou opaku konzervatismu je  odstranění latiny a zavedení oltáře čelem k lidu. Tyto věci  nemají oporu v žádném textu dokumentů II. Vatikánského koncilu, ale jsou projevem pokoncilního neomodernismu. Padesát let od zahájení II. Vatikánského koncilu  je příležitostí uznat odchylky od jeho textů v praxi a příkladem může být AG 5.

Akathistos - Akafist

   Byzantský hymnus Akathistos, slovansky Akafist, někdy se užívá i označení Akatist,  pochází ze 6.století a je vyznáním lásky k Bohu skrze Pannu Marii. Je pro nás jednou z cest k oživení a prohloubení  modlitby a duchovního života. Slavnostně se zpívá  ve stoje:

K: Požehnaný Bůh náš nyní i vždycky i na věky věků.
L: Amen. 

K: Sláva tobě, Bože náš, sláva tobě. Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, který jsi všude a všechno naplňuješ, poklad dobra a dárce života, přijď a přebývej v nás, očisť nás od každé poskvrny a spas, Dobrotivý, naše duše.

Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

Přesvatá Trojice, smiluj se nad námi. Pane, očisť nás od našich hříchů. Vládce, odpusť nám naše nepravosti. Svatý, přijď a uzdrav naše slabosti pro svoje jméno. Pane, smiluj se. Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i na věky věků. Amen. 

Otče náš...
K: Neboť tvé je království a moc i sláva, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky i na věky věků.
L: Amen.

Kondak 1 K: Tobě, Bohorodičko, mocná vládkyně, zpíváme vítěznou píseň. Vysvobodila jsi nás od zlého, proto ti vroucně děkujeme,i když jsme jen nehodní služebníci. Ty jsi nepřemožitelná, zbav nás všech běd, abychom ti mohli zpívat: Raduj se, panenská Nevěsto!
L: Raduj se, panenská Nevěsto!

Ikos 1 K: Z nebe byl poslaný archanděl, aby Matce Boží zvěstoval: Raduj se! A když viděl, že ty Pane, po jeho slovech bereš na sebe lidské tělo, v údivu stál a takto ji pozdravil: Raduj se(= řecky Chaire, česky též „Zdrávas“, "Buď pozdravena") u každé -, 

-, neboť skrze tebe k nám radost přichází! 

-, skrze tebe pomine prokletí! 

-, pozdvihla jsi padlého Adama!

 -, neboť jsi setřela slzy Eviny! 

-, lidskému rozumu nepochopitelná výšino!

-, hlubino, kterou neproniknou ani oči andělské!

-, nádherný trůne královský!

-, neboť jsi v životě nosila Stvořitele vesmíru!

-, jitřenko zvěstující nám východ Slunce!

-, lůno, v kterém sám Bůh přebýval!

-, skrze tebe se obnovuje všechno stvoření!

-, skrze tebe se Stvořiteli klaníme

-, panenská Nevěsto! 

K 2 K: Nejsvětější Panna, jistá si svým panenstvím, směle odpověděla Gabrielovi: Záhadné jsou tvoje slova a duši mé těžko pochopitelné, neboť mi oznamuješ, že počnu bez muže a budu matkou a přitom voláš: Aleluja!
L: Aleluja, aleluja, aleluja!

I 2 K: Panna si toužebně přála pochopit toto tajemství, proto řekla Božímu poslu: Pověz mi, jak se může v panenském lůně počít a narodit z něho syn? A on ji s bázní a úctou pozdravil:

-, zasvěcená do úradku Trojjediného Boha!

-, mlčenlivá víro prosících!
-, počátku Kristových zázraků!

-, důkaze všech jeho pravd!

-, nebeský žebři, po kterém sestoupil sám Bůh z nebe!

-, pozemský moste, jenž vedeš lidi k nebesům! 

-, zázraku, při kterém nenacházejí slova ani andělé!

-, neboť jsi přinutila démony naříkat!

-, porodila jsi světlo zázračné!

-, zachovala jsi v srdci tajemství!

-, převyšuješ všechny mudrce!

-, záříš v duších věřících!

-, panenská Nevěsto!

K 3 K: Moc Nejvyššího zastínila Pannu, co muže nepoznala, její neposkvrněné lůno se stalo úrodnou půdou pro všechny, co touží po spáse a takto jí zpívají: Aleluja!
L: 3x Aleluja!

I 3 K: Panna, která v životě Boha nosila, spěchala k Alžbětě. Dítě v Alžbětině lůně hned rozpoznalo Mariin pozdrav, zaplesalo a pohyby místo zpěvu odpovědělo Matce Boží:

-, nevadnoucí ratolesti stromu života!

-, životní sílo nesmrtelného ovoce!

-, ty sama vytváříš Božího Stvořitele!

-, ty sama dáš život Původci života!

-, úrodná vinice rodící bohatství milosti!

 - jsi stůl, jenž překypuje dary!

-, ráji vykvétající do bohaté úrody!

-, líbezné kadidlo modliteb!

-, smíření světa celého!

-, zprostředkuješ Boží milosrdenství hříšníkům!

-, skrze tebe mají lidé v Boha důvěru!

-, panenská Nevěsto!

K 4 K: Panický Josef se soužil pochybnostmi, chvěl se a trápil se, díval se na tebe, Neposkvrněná, a spřádal plán, že tě tajně propustí, ale poučený Svatým Duchem o tvém početí zvolal: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 4 K: Když pastýři slyšeli zpěv andělů o Kristově narození, spěchali k němu. Našli ho jako neposkvrněného beránka v bezpečném Mariině lůně, a proto jí zpívali hymnus:

-, Matko Beránka a Pastýře!

-, ohrado rozumných ovec!

-, postrachu neviditelných nepřátel!

-, brány ráje otvíráš!
-, neboť nebe se zemí se raduje!

-, pozemšťané s nebešťany plesají!

-, podobná ústům apoštolů, co neúnavně hlásají!

-, mučedníků neporazitelná důvěro!

-, naší víry pevná oporo!

-, jasné poznaní milosti!

-, neboť jsi pokořila podsvětí!

-, skrze tebe jsme se oblekli v milost!

-, panenská Nevěsto!

K 5  K: Tři mudrci uviděli jasnou hvězdu a následovali ji, svítila jim na cestu a zastavila se nad místem, kde našli mocného krále. A když se přibližovali k Nepřístupnému, klaněli se mu a volali: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 5 K: Když chaldejští synové uviděli, že ten, který stvořil lidi a přijal na sebe podobu služebníka, spočívá v panenském náručí, ochotně mu odevzdali svoje dary a Blahoslavené volali:

-, Matko hvězdy, která nehasne!

-, záře dne tajemného a věčného!

-, oheň pokušení jsi zhasila!

-, osvěcuješ ctitele Nejsvětější Trojice!

-, tyrana jsi svrhla z trůnu!

-, Krista milujícího lidi jsi zrodila!

-, vysvobodila jsi nás z otroctví pohanství!

-, snímáš z nás bláto neřestí!

-, učinila jsi konec modlářství!

-, tys zhasla plameny vášní ničivých!

-, vůdkyně po cestách panenství!

-, radosti lidského pokolení!

-, panenská Nevěsto!

K 6 K: Když se tři mudrci vrátili do Babylonu, ohlašovali lidem, že se splnilo proroctví o příchodu Krista Vykupitele, ale Heroda obešli, neboť ti nechtěl zpívat: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 6 K: Spasiteli ty jsi světlem své pravdy ozářil Egypt a odehnal jsi pryč temnoty bludu. Jeho modly nemohli odolat tvé moudrosti, a proto padli. A ti, kdo se vysvobodili z jejich zajetí, volali Bohorodičce:

-, ty vedeš lidi cestou proti zlu!

-, vítězství nad démony!

-, pošlapala jsi klam a blud!

-, odhalila jsi marnost modlářství!

-, moře pohlcující pyšného faraóna!

-, skálo, z které pijí ti, co touží po životě!

-, ohnivý sloupe vedoucí v temnotách!

-, ochranný plášti světa širší než oblaka!

-, přinášíš chléb nad manu cennější!

-, dáváš svaté opojení!

-, země zaslíbená!

-, medem a mlékem oplýváš!

-, panenská Nevěsto!

K 7 K: Když se Simeon chystal opustit tento svět a zatoužil po věčném životě, položili tě na jeho ruce jako dítě, a1e on v tobě poznal skutečného Boha. Plný údivu nad tvou nevýslovnou moudrostí volal: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

 I 7 K: Svoji moc zjevil Stvořitel, nové stvoření nám ukázal a my skrze něho jsme. On z neposkvrněného lůna vyklíčil, ale ho neporušil, a my, když jsme tento zázrak poznali, oslavujeme ho a voláme:

-, nikdy nevadnoucí květe!

-, koruno čisté zdrženlivosti!

-, jasný vzore našeho vzkříšení!

-, odhaluješ život andělů!

-, vzácný plode živící věřící!

-, košatý strome se stínem oddechu!

-, v životě nesoucí vykupitele zajatých!

-, porodila jsi Vůdce zbloudilých!

-, orodovnice u spravedlivého Soudce!

-, vyprošuješ odpuštění mnohým hříšníkům!

-, laskavé zahalení naší nahoty!

-, lásko převyšující všechno poznání!

-, panenská Nevěsto!

K 8 K: Na neobyčejné stvoření jsme hleděli. Zapomeňme i my na tento svět a naši mysl obraťme k nebi. Nejvyšší Bůh proto přišel v pokoře na svět jako člověk, aby přivedl k sobě všechny, co k němu volají: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 8 K: Ó, nepopsatelné Slovo, ty celé v nebi i na zemi přebýváš, svým příchodem na zemi jsi nezměnilo svou božskou podstatu, narodilo si se z bohumilé Panny, která slyší naše hlasy:

-, nekonečný Boží příbytku!

-, bráno přesvatého tajemství!

-, ustavičné volaní nevěrných k obrácení!

-, nekonečná chválo věřících!

-, přesvatý trůne cherubínů!

-, překrásný stolci serafínů!

-, nepřátel smíření!

-, v tobě se spojilo panenství s mateřství!

 -, prostřednice odpuštění hříchů!

-, skrze tebe se ráj otvírá!

-, klíči od Kristova království!

-, naděje věčných radostí!

-, panenská Nevěsto!

K 9 K: Všechny andělské sbory žasli nad velkým tajemstvím vtělení. Viděli, nepřístupný Bože, jak jsi se stal pro všechny přístupným člověkem. Mezi námi přebýváš a slyšíš naše volaní: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 9 K: Před tebou, Bohorodičko, slavní řečníci zmlkli jako němé ryby. Nedokázali pochopit, že jsi po porodu zůstala pannou, ale my obdivujeme toto tajemství a s vírou voláme:

-, příbytku Boží moudrosti!

-, poklade Boží prozřetelnosti!

-, moudrost světa je v tobě pošetilou!

-, před tebou i slavní řečníci zmlkli!

-, před tebou jsou neznalí i mudrci!

-, před tebou zhasla sláva básníků!

-, odhalila jsi všechny výmysly!

-, neboť jsi naplnila sítě rybářů!

-, pozvedla jsi nás z propasti nicoty!

-, obohacuješ mnohé poznáním!

-, archo pro ty, co touží po spáse!

-, přístave na cestě k Životu!

-, panenská Nevěsto!

K 10 K: Obětoval sebe samého, aby spasil svět. Proto přišel jako pastýř a jako Bůh v lidské podobě. Všechny nás volá k sobě a slyší naše volání Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 10 K: Panenská Bohorodičko, jsi vzorem panen a všech, co tě vzývají a utíkají se k tobě. Stvořitel nebe a země tě ozdobil, Neposkvrněná, a přebývajíc v tvém lůně, naučil všechny vzdávat ti slávu:

-, pilíři panenství!

-, duším připravuješ útočiště jistoty!

-, bráno spasení!-, začátku duchovní obrody!

-, prostřednice Boží milosti-, obnovuješ počaté v hříchu!

-, učitelko zklamaných!
-, zaháníš svůdce duší!

-, porodila jsi rozsévače čistoty!

-, vznešená živitelko panen!

-, posiluješ duše věrné Pánu!

-, ochránkyně panen laskavá!

-, duše svatých strojíš v nevěsty!

-, panenská Nevěsto!

K 11 K: Přesvatý Bože, ani nejlepší píseň nemůže vyzpívat velikost tvého smilování. I kdybychom ti věnovali tolik písní jako písku, nikdy neoceníme to, co nám dáváš, proto ti zpíváme: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 11 K: Nejsvětější Panno, zjevuješ se nám v temnotách jako světelná pochodeň. Zapaluješ duchovní světlo a všechny vedeš k poznaní Boha. Svým leskem osvěcuješ naše duše, proto tě ctíme a voláme:

-, paprsku božího Slunce!

-, záře věčného Světla!

-, blesku ozařující duše!

-, hrome děsící nepřátele!

-, prameni svatých tajemství!

-, prameni řeky mohutné !

-, životodárná křestní vodo!

 -, skvrny hříchů umýváš!

-, prameni očišťující svědomí!

-, číše naplněná radostí!

-, vůně Kristova pomazání!

-, životě plný svaté radosti!

-, panenská Nevěsto!

K 12 K: Pán milosrdenství se rozhodl odpustit lidem všechny tresty. Sám sestoupil k těm, co pohrdli jeho láskou, otevřel nám brány nebe, proto slyší ze všech úst: Aleluja!
L: 3x Aleluja! 

I 12 K: Velebíme tvého Syna i tebe, Bohorodičko, Vykupitel přebýval v tvém lůně, posvětil ho, oslavil tě a všechny nás naučil zpívat:
-, chráme Božího Slova!

-, svatyně přesvatá!

-, archo pozlacená Svatým Duchem!

-, nevyčerpatelná pokladnice věčného života!

-, spravedlivých králů věnci nádhery!

-, zbožných kněží vítězná odměno!

-, nedobytná věži Boží Církve!

-, bezpečná hradbo Božího království!

-, skrze Tebe se dosahuje vítězství!

-, skrze Tebe srazíme nepřátele!

-, uzdravení mého těla!

-, spáso duše mé !

-, panenská Nevěsto!

K 13 K: Nekonečně velebená Bohorodičko a Matko nejsvětějšího Slova, přijmi jako dar tuto naši oslavu, chraň nás od všech pokušení a vysvoboď nás od věčných muk, abychom ti vždy zpívali: Aleluja!
L: 3x Aleluja!
Tento kondak 3x a znovu ikos 1 a kondak 1

Modlitba: Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.
L: Amen. 

D: Nejvyšší moudrost!
L: Čestnější jsi jako cherubíni a neporovnatelně slavnější jako serafíni, bez poskvrny jsi porodila Boha Slovo. Jako opravdovou Bohorodičku tě velebíme.

K: Sláva tobě, Kriste Bože naše, sláva tobě.
L: Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu i nyní i vždycky i navěky věků. Amen. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Pane, smiluj se. Požehnej.

K: Kristus, náš pravý Bůh, na prosby své přečisté Matky i všech svatých, ať se nad námi smiluje a spasí nás, neboť je dobrý a miluje nás.
L: Amen.

Akatist k presvätej Bohorodičke - mp3

wiki

Relativní otevřenost vůči světu

     Jaká je osmá svátost Církve? Tato náboženská hádanka nemá mít odpověď: „Svátostí je pouze sedm.“ Odpověď má znít: „Osmou svátostí je „Otevřenost vůči světu“. Jde o svátost, která vznikla po II. Vatikánském koncilu a stala se velmi vyhledávanou. I papež je často hodnocen podle této osmé svátosti: „Je dost otevřený vůči světu?“ Starší životopisy svatých často píší o tom, jak opustili svět a moderní se snaží o opak. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci o Božím zjevení článkem 24 neučí nově, ale připomíná: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Písmo svaté dává pevný základ pro otevřenosti vůči světu relativní a nikoli absolutní. 

   Učitel pravdivé lásky apoštol Jan ve svém prvním listu, 4,1-4 napsal: „Milovaní, každému duchu ihned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, vždyť se ve světě objevilo mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha, ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti jste z Boha a zvítězili jste nad ním, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je světě.“ Při absolutní otevřenosti vůči světu je zde otevřenost vůči duchu antikrista, před čím jsme varováni. Při absolutní otevřenosti vůči světu chybí opatrnost, která je dána slovy I Jan 5,19: „Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch.“ 

    Absolutní má být otevřenost vůči Bohu, ke každé z osob Nejsvětější Trojice. Otec i Syn je otevřený světu, jak máme  krásně vyjádřeno v Janově evangeliu 3,16-17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ O Duchu Svatému napsal apoštol Jan v evangeliu,16,8: „usvědčí svět ze hříchu“. Hřích může páchat člověk, světem jsou tak lidé, co přestupují Boží přikázání. Ti kdo přestupují Boží přikázání nenávidí ty, kdo je dodržují, jak píše apoštol Jan v evangeliu 15,18: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás.“ Toto vyjadřují i slova Jan 7,7: „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.“       

 Pokračování Jan 7,7 ukazuje sv. Kateřina S., Dialog 33: „Učedníci a všichni ostatní, kteří z nich vzešli, když jejich prostřednictvím následovali pravdu, nepřestávají svět obžalovávat podnes. Toto je trvalá obžaloba světa, kterou vyslovuji prostřednictvím svatého Písma a svých služebníků.“ Rezignace na tuto obžalobu se záludně vysvětluje tím, že „nemůžeme moralizovat“ a „nesmíme nikoho odsuzovat“. 

Slova „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) žádají, aby křesťan dával dobrý příklad. O špatném příkladu naopak platí Mt 18,7: „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ 

    Další vyjádření z prvního listu Janova, 2,15: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.“ vysvětluje poustevník Izaiáš: „Co je to svět?: Svět, to je rozptýlení věcmi. Svět, to je vykonat něco proti přirozenosti a vyplnit vlastní tělesné žádosti. Svět, to je myslet si, že zůstanu v tomto životě. Svět, to je postarat se o tělo ke škodě duše a chlubit se tím, cos opustil. A to nemám z vlastní hlavy, ale říká to apoštol Jan: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě“ Sv. Jan Křtitel si je vědom toho, že svět(lidé) potřebuje nápravu a ukazuje na Ježíše Krista: „Hle, beránek Boží(Jan 1,36) a dodatek ze mše svaté: který snímá hříchy světa nás učí odmítat hříchy světa.   

    Před světem varuje list I Kor 5,9-11: „Napsal jsem vám v listě, abyste se nestýkali se smilníky. Tím jsem nechtěl říci, že se nemáte vůbec stýkat v tomto světě se smilníky nebo s lakomci, s lupiči nebo modláři. To byste museli z tohoto světa utéci. Ale napsal jsem vám v tom smyslu, abyste se nestýkali s takovými, kdo si říká bratr, a přitom je to smilník, lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo lupič. S takovým člověkem si ani nesedněte ke stolu.“ Rozdíl „podle Boha“ a „podle světa“ je v II Kor 7,10: „Takový bohumilý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení. Světský zármutek však vede k smrti.“ V 2. listu Timoteovi píše apoštol Pavel (4,10): „Démas mě opustil – zamiloval si tento svět – a odešel do Soluně.“ Zamilovanost do světa vede o opouštění hlasatele evangelia. 

    List Jakubův (1,27) poučuje: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ Poskvrněný svět se nezajímá o to, jak pomoci nejpotřebnějším a místo lásky má sobectví. A také list Jakubův v 4,4 varuje: „Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem?“ 

   Apoštol Petr v II Pt 1,4 píše: „A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi.“ 

Svět jako místo zkoušení lidí líčí Apokalypsa 3,10: „Protože jsi zachoval nařízení o mé trpělivosti, i já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ 

  Svět je prostor boje dobra a zla, s nutností opozice vůči hříchu a zlu. Koalice s ďáblem je zakázána a koalice s Kristem přikázána. V bibli najdeme i další místa k obhajobě relativní nikoli absolutní otevřenosti vůči světu.
  Kánon 9. III.cařihradského sněmu r.680: "Žádný duchovní nesmí držet hospodu. Není-li mu dovoleno choditi do hospody, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen."

Cyrilometodějská tradice

Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r.868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Tento způsob současně užívaného mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II.Vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice řeší sporné otázky autoritou papeže. Pouze mateřský jazyk tomu neodpovídá
Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str.75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r.861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.
Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli z zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionále z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.
V uvedeném díle ThDr. B.Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu(misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10.století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.
Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje B.Zlámal v uvedené „Příručce“ na str.86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“
Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z.Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“
Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání(Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“
Sv. Cyril(jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu: Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“
Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“

Modlitba za druhé

       

      Apoštol lásky sv. Jan nás v závěru svého prvního listu (I Jan 5,14) ujišťuje: „V tom je ta naše radostná důvěra v Boha, že nás vyslyší, když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí.“ Boží vůle je vyjádřena Desaterem. Vzhledem k Božímu  zákonu (Desateru) je v I Jan 3,4: „Kdo páchá hříchy přestupuje Boží zákon – hřích je totiž přestoupení Božího zákona“ a v I Jan 3,8: „Kdo se dopouští hříchu je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku.“ 

      Po tomto krátkém poučení z prvního listu Janova se můžeme  modlit např. vzhledem k 6. a 9. přikázání takto: 1) „Dej Bože, aby lidé opustili překračování Božího zákona v 6. a 9. přikázání a přestali být z ďábla. Smiluj se nad nimi, aby se na nich nenaplnilo vyloučení z Božího království, jak o něm píše apoštol Pavel v listu Galaťanům (5,19-21).

      A co kdyby se někdo raději modlil: 2) „Bože ty nás máš všechny rád, dej ať ti, kdo žijí ve smilstvu a cizoložství žijí podle svého svědomí.“  Teologicky lze tuto formulaci obhájit, ale lze ji oprávněně označit jako „diplomatické modlení“. Toto „diplomatické modlení“ může mít v srdci, co je koná nedostatek v tom, že se neztotožňuje s Boží vůlí v odmítání hříchu a vlivu ďábla. Volba modlitby č.2 je zde proto, že modlitba č.1 shodná s Písmem svatým   narazila na odpor a nelíbí se zvláště lidem, kterých se bytostně týká. Při  modlitbě č.2 je možné se  střetu s lidmi vyhnout, ale  s výsledkem, že nějaký ten smilník a cizoložník si může mylně myslet: „Když nás má Bůh rád a máme žít podle svého svědomí, tak já podle svého svědomí mohu ve  smilstvu nebo cizoložství klidně pokračovat.“ Uspokojení z této diplomatické modlitby za druhé je pak  klamem   s nemožností vyslyšení  a obrácení.

      Podobně vzhledem k prvnímu přikázání je možné formulovat modlitbu tak, že je jasné, že ateismus je zlo  a modlit se za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí  a byli vysvobozeni  od modloslužebnictví anebo volit zmíněné diplomatické modlení za život  poctivě prožívaný podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli. Uváděné příklady dvou variant modlitby vzhledem k 1.přikázání vychází z formulací, jak je předkládá misál Pia V. a misál Pavla VI. To, že se v misálu Pavla VI.  setkáváme s méně určitým  tj. diplomatickým modlením  zjistíme při porovnávání dalších modliteb s modlitbami misálu sv. Pia V.

      Za jednotu Církve, pokoncilní misál Pavla VI.: „Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a Pán náš sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě. – Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš  sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána.“

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V. „Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš ze všech bludů vytrhl a k svaté matce Církvi katolické a apoštolské nazpět povolal.  – Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi spásou všech a nechceš, aby někdo zahynul, pohleď na duše svedené ďábelskou lstí, aby srdce bloudících odložila bludařskou zvrácenost, vzpamatovala se a vrátila k jednotě tvé pravdy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ 

      Za židy, pokoncilní misál Pavla VI: Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel. – Všemohoucí, věčný Bože, tys slíbil spásu především Abrahámovi a jeho potomkům. Vyslyš prosby své církve a dej, ať se na tvém vyvoleném národě tvé zaslíbení naplní. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V.: Modleme se i za proradné židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. – (Neodpovídá se Amen ani není lid vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak židé na posměch před Kristem poklekali.)Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradné Židy nevylučuješ ze svého milosrdenství, vyslyš naše prosby, jež za onen zaslepený národ přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a byli vytrženi ze svých temnot. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen

     Z modliteb misálu sv. Pia V. je jasné, že všichni mají být katolickými křesťany, protože katolická víra obsahuje plnost pravdy: katoličtí křesťané mají zůstat katolíky a ti, kdo katolickými křesťany nejsou se jimi mají stát. Odpovídají  učení velkého sloupu pravověrnosti sv. Atanáše a   vyznání Quicumque: „Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě.“ 

      Z modliteb misálu Pavla VI. není jasné, zda katoličtí křesťané musí zůstat katolíky a zda ten, kdo vědomě katolickou víru odmítá se proviňuje.

      Při oceňování zrnek pravdy v jiných náboženstvích  se zapomíná na otázku: A co je to ostatní mimo zrnka pravdy? Nutně to musí být haldy nepravdy, omylů a bludů. Cožpak nám Skutky apoštolů popisují apoštola Pavla, jak v synagoze říká židům, že jejich víra je starší než křesťanská a mají u ní zůstat? Ve Skutcích apoštolů(Skt 20,21) jsou slova apoštola národů sv. Pavla: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili  k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ Cožpak se Panna Maria a apoštolové jako židé nemodlili, aby se i ostatní židé stali katolíky? Cožpak není jasné, že mohamedáni nebo budhisté se mají stát katolíky?

    K modlitbě několik myšlenek od sv. Jana Vianney: „Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl“

„Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně.“

„Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jak se modlíme“

„Bez přípravy bude modlitba špatná“

„Když se modlíme nejme to my, kdo se modlíme, ale je tu sám Ježíš Kristus, který se modlí k Otci.“  

      Nejobsáhlejší příklad, jak se Ježíš Kristu modlí za druhé zaznamenal apoštol  sv. Jan  v 17.kapitole svého evangelia. Je to kapitola s velekněžskou modlitbou Pána Ježíše  ve večeřadle, v níž je prosba o posvěcení v pravdě a  v lásce jakou Bůh Otec miluje Syna. Je to  modlitba za jednotu podle osob Nejsvětější Trojice a nikoli modlitba, aby nám bylo jedno jak lidé věří,  doufají,  milují,  jak se modlí a jak žijí.

Božské Srdce Páně a encykliky

V Katolickém týdeníku č.24/2010 vyšel článek „Úcta k lidskému Srdci Páně je vynikající lék“. ThDr. C.Pospíšil v něm píše, že jeden z jeho učitelů s úsměvem říkal, že kapitola o Srdci Páně do christologie nepatří, neboť je to pouze otázka spirituality.
Názor přesně opačný získá, kdo si přečte knihu P.Bernhard Siebers „Pramen života a svatosti“ (Matice cyrilometodějská 1998) V knize na str.15. je: „Obsahově přináší litanie v stručné, ale vybroušené formě vše, co církevní dogmatika a morálka učí o Nejsvětějším Srdci Ježíšově: „Shrnuje celé náboženství, uvádí do dokonalého života“ (Encyklika Miserentissimus Redemptor)“ V litaniích schválených papežem není: „Lidské Srdce Páně“ smiluj se nad námi, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi!
S vědomím, že bludy se opakují a bludaři ariáni pro Ježíšovo lidství (úctu k lidském Ježíšovu srdci) neviděli a odmítali božství je obava, aby se nezapomnělo na lidský rozměr(humanitu) méně možná než možnost opomíjení božství. Pokles víry v božství Ježíše Krista je příčinou poklesu úcty Božského Srdce Páně. Skrze modlitbu litanií v kleče doma v rodině a soukromně anebo na první pátek v kostele, v dobrém zvyku konat svatou zpověď na první pátek, protože hříchy vyznáváme Bohu a v horlivosti pří smírné adoraci projevujeme víry v božství Ježíše Krista: je to můj Pán a Bůh. Pokud mladé lidi úcta Božského Srdce neoslovuje, není to proto, že chtějí, aby Ježíš byl pouze jejich kámoš a ne Bůh?
Článek nesprávně uvádí, že dokumenty učitelského úřadu neznají výraz „Božské Srdce Páně“. Encyklika Pia XII. Haurietas aquas z 15.5.1956 (ke sto letům zavedení svátku Srdce Ježíšova) takto užívá 10x výraz „božské Srdce Páně“:
1) „…náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících“
2) „Když uctíváme božské Srdce Páně, ctíme v něm a skrze ně nestvořenou lásku věčného Slova a zároveň jeho lidskou lásku, i všechno jeho smýšlení, cítění a všechny ctnosti“
3) „Náš pontifikát byl bohat nejen na starosti a strasti, ale také na nevýslovné útěchy. Za těchto let neubylo plodů úcty k božskému Srdci Páně ani vzhledem k počtu ani vzhledem k síle a kráse, spíše jich přibylo“
4) „Vidíme tedy, jak bohaté životodárné vody tryskají z božského Srdce našeho Spasitele“
5) „…abychom mohli vstoupit do svatyně božského Srdce Páně a s apoštolem národů obdivovat, jak „se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka Ježíše Krista mnohým v míře přehojné“(Řím 5,15)
6) „Kdo však dovede důstojně vylíčit city božského Srdce Ježíšova, symbolu jeho nekonečné lásky“
7) „Vždyť, jak praví andělský učitel, láska nejsvětější Trojice je původem lidského vykoupení, poněvadž se v nekonečné míře vylila do lidské vůle Ježíšovy a do jeho božského Srdce“
8) „Obsah nauky, že přirozený symbol, tělesné Srdce Ježíšovo, nabývá vztahu k osobě vtěleného Slova, spočívá úplně na základní pravdě hypostatického (podstatného) spojení. Kdo by to popřel, zastával by se mínění, které Církev opět a opět zavrhla. Neuznal by, že v Kristu jest jedna osoba, ale dvě odlišné, a přitom dokonalé přirozenosti. Když jsme zjistili tuto základní pravdu, chápeme, že Srdce Ježíše Krista je Srdce božské Osoby, totiž osoby vtěleného Slova“
9) „Papežové ji už nesčetněkrát poctili největší pochvalou. A nespokojili se jen tím, že k poctě nejsvětějšího Srdce Vykupitelova ustanovili svátek a rozšířili jej na celou Církev, nýbrž také dali podnět k slavnostnímu zasvěcení lidského pokolení božskému Srdci“
10) „…z nařízení našeho předchůdce blahé paměti Pia IX. byl svátek božského Srdce Ježíšova zaveden pro celou Církev.“
Pius XII. v Humani generis v článku 20 napsal: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Lk 10,16)“
Encykliky jsou takto předloženy jako bezpečný zdroj zdravých názorů. To, jak moc jsou dnes názory bludné a pokažené a potřebují nápravu, můžeme snadno pochopit z čtení papežských encyklik.
Pius XII. vydal v roce 1947 encykliku o liturgii Mediator Dei a najdeme v ní č.58: „Je však nutno přísně zavrnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se ctihodní bratři, ne bez velké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého Zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.“
Č.59: Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky.“ Č.61: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicích vydaných Svatou Stolicí.“.
Č.113: „Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří omítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“
Č.174: „Především nedovolujeme – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie nebo hovoříce lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné Svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochablosti úcta Panny Marie, Matky Boží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otrávené plody, svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu: je tedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.“
Pán Ježíš řekl Markétě Alaqouque.: „Klanitelé a ctitelé mého božského Srdce mají mi dokazovat lásku tím, že celým životem poskytují mému Srdci smírné zadostiučinění za nevděk, který zakouším ve Svátosti lásky.“
Pán Ježíš není vynikající lék jako člověk a pouze pro své lidství, ale pro své božství a proto, že jeho božská Osoba působící v lidské přirozenosti nás zachraňuje. Modleme se: „Božské Srdce Ježíšovo prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, ve spojení s eucharistickou obětí, obětuji ti modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a k slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí.“
                                      

 

Koho zachrání křest

      Křesťanství je nemyslitelné bez křtu. O křtu čteme na různých místech Nového zákona. Důležitost křtu je dána příkladem Ježíše Krista, který jej přijal na začátku svého veřejného působení. Člověk, který Ježíše pokřtil, má udělení křtu ve svém jménu, je nazýván Jan Křtitel. Toto označení ukazuje na to, co bylo pro Jana Křtitele podstatné. Křest uložil udělovat Ježíš Kristus apoštolům slovy: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“(Mt 28,19) Svatý Tomáš Akvinský komentuje tento úryvek takto: „Nejprve učí všechny národy, pak poučené kropí vodou. Není totiž možné, aby tělo přijalo svátost křtu, jestliže duše nepřijala napřed pravdu víry.“ . Tridentský koncil v kánonu 3 o křtu učí: "Pokud někdo tvrdí, že v římské Církvi, která je matkou a učitelkou všech církví, se nenachází pravé učení o svátosti křtu, anathema sit - ať je vyloučen."  

      Od křtu je název křesťan a křesťanství. Jde o věc základní. Řada lidí u nás je nepokřtěna a považuje křest za nedůležitý. U křtu je dobré vědět, že nestačí jenom být pokřtěn a také není jedno jak a kým je křest udělen. Není křest jako křest. Jeho význam se může zatemňovat, když nyní často slyšíme, čteme a vidíme, jak se něco křtí bez víry v Boha a Ježíše Krista. Máme tak pokřtěno kdeco, ale nemáme pokřtěné lidi, a přitom jenom pro lidi je křest ustanoven. A máme pokřtěné lidi, co ani neví, zda jsou pokřtěni a přitom snad organizují nebo vyhledávají různé křty: CD, DVD, sochy, knihy, zvířat atd.  Jakou filozofií by mohli toto své jednání zdůvodnit ti, kdo je zavádí a provozují? Potřebou zábavy? Je jistě závažnou věcí začít užívat slovo spojené s posvátným obřadem v souvislosti s něčím, co nemá náležitý duchovní rozměr. Lze pochopit, že člověk chce všedním věcem dodat lesk. Proč k tomu zneužívat slovník a obřady z křesťanství?

      Ten, kdo se od křesťanství odklonil nebo je neuznává nemá si půjčovat nebo krást výrazy, které patří ke křesťanství. Důvod je, aby člověk užíval to, co k jeho životu patří. Ke křtu se hlásí křesťanství a jistě by bylo matoucí, kdyby pod heslem pohanství chtělo lidi křtít a vést ke křesťanské víře. Bylo by to vnitřně nepoctivé. Nemoc zvaná schizofrenie neboli rozdojení osobnosti má i své společenské podoby - slovům místo obvyklého užívání je dáván jiný smysl a jsou převracena. Vyvlastňování náboženského slovníku je skutečnost poškozující pravou víru a není divu, že mnohé mate. Ať vinu na těchto na první pohled nenápadných věcech nemáš, jsi-li pokřtěn!

      Není jistě bez zajímavosti, jak obdobně jména Ježíš a Maria jsou  součástí slovníku lidí, co se o křesťanský život nezajímají. Co by tomu řekli, kdyby slyšeli své jméno vyslovovat v souvislosti s různými nezdary u manželky, u svého manžela, dětí apod.? Mnohem závažnější je, když někdo tato slova vyslovuje bez potřeby a bez úcty a jsou to jména, která mají být věřícímu zvlášť drahá. Pokud na nás někdo promluví nebo nám telefonuje a řekne Ježíši, Maria jako citoslovce překvapení a údivu, tak se snažme zareagovat tak, aby se mohl nad touto nesprávností zamyslet.  Lidové přísloví říká:" Ševče, drž se svého kopyta." 

      Chápání křtu ukazuje obřad křtu. V cyrilometodějském kancionále vydaném v roce 1968 najdeme otázky kněze a odpovědi žadatelů o křest: Kněz(K):„Co žádáš od Církve Boží?“  - : „Víru.“  K.: „Co ti dá víra?“ – „Život věčný.“  K: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a ze vší mysli své a bližního jako sebe samého.“

„Odstup od něho, duchu nečistý, a dej místo Duchu Svatému Utěšiteli!“

Kněz znamená čelo a prsa dítěte svatým křížem, královským znakem Kristovým; kdo jej nese, náleží říši Kristově, jeho slávě, jeho řádu. K: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a takových buď mravů, abys mohl být chrámem Božím.“

Modleme se: „Modlitby naše, prosíme, Pane, milostivě vyslyš a tohoto vyvoleného…, jemuž bylo vtisknuto znamení kříže Páně, ustavičnou pomocí ochraňuj, aby si uchoval základ Tvé veliké slávy a plněním Tvých přikázání si zasloužil dospět slávy vzkříšení.“ 

K otázce „Odříkáš se satana?“ je poznámka: „Zřeknutí se ďábla vyžaduje od křesťana neustále namáhavého boje.“  Součástí tohoto boje je zápas o zachování Desatera.

Po udělení křtu je s předáním bílého roucha řečeno: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista.“ Při rožnutí  křestní svíce kněz říká: „Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony svůj křest. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jíti v ústrety se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků.“  Náprava odchýlení od křestního programu se děje zvláště postní dobou a slavnostní obnovou křestního slibu na konci postní doby.

     Kardinál Tomášek v katechismu  o křtu píše: „Opatruj světlo milosti posvěcující, které rozžal Duch Svatý ve tvé duši při svatém křtu. Zachovej vždy čisté roucho křestní nevinnosti, které jsi tehdy obdržel. Každý  den při večerní modlitbě se podívej do své duše, máš-li tam jasné světlo milosti posvěcující a čisté roucho křestní nevinnosti. Častěji, alespoň každou neděli se modlívej obnovu křestního slibu.“ 

     Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické(ST) učí v části III, 68 o křtu  obhajuje křest dětí. Píše: „Bylo také vhodné křtít děti, aby živeny od mládí v tom, co je křesťanský život, pevněji v něm setrvaly podle  Přísloví 22,6 „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, ani když zestárne neodchýlí se od ní.“ Naplňuje se to dnes?

      V ST III,52 je zdůrazněna potřeba modlitby: „Po křtu je člověku nutná ustavičná modlitba, aby vešel do nebe.“ Dbá se na to dnes?

      Bere se dnes vážně možnost odmítnout(odložit) křest pro špatný přístup? K tomu radí   ST III,68: „I Jan 4: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha“. Toto zkoumání se koná u přistupujících ke křtu, když se po nějakou dobu zkouší jejich víra a mravy.“ 

      Odmítání křtu vychází z hodnocení přítomného stavu  i toho, co nastalo v budoucnosti. Pokud se  v  malé míře  naplňuje to, co hlásá obřad křtu podle Písma svatého a katechismu a nežijí-li pokřtěné děti po křtu křesťanský život, pak se musí uvažovat, kde je chyba, čí je to vina. Okruh je vymezen: buď je vina a chyba v pokřtěném nebo v rodičích nebo v kmotrech nebo v udělovateli(obvykle knězi). Může jít i o vinu, na níž se podílí všichni anebo jen někdo a to více nebo méně.

      Na adresu  „pokřtěných pohanů“ neboli „matrikových katolíků“ je v konstituci o Církvi II. Vatikánského koncilu v článku 14 o katolických věřících varování: „Nespasí se však ti,  kteří jsou sice začleněni do Církve, nevytrvají však v lásce, a proto zůstávají v lůně Církve pouze „tělem“, ne však „srdcem“...nejenom se nespasí, ale budou přísněji souzeni.“ Názor  „Hlavně, že je pokřtěn“ platí pro dítě než začne užívat rozum a zvláště v případě smrti. S užíváním rozumu následuje rozhodnutí a pokud je to rozhodnutí pro život ve hříchu pak neplatí: „Hlavně, že je pokřtěn“ ale naopak: „Lépe kdyby nebyl pokřtěn."

     Velké přísliby a varování ze závěru Markova evangelia(16,16) : „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen“, ukazují, jak odmítání křtu anebo křesťanského života vede do záhuby. Je tím i přesně vymezena bezpečná cesta k dosažení spásy  tomu, kdo je pokřtěn a osobně uvěří, životem i v utrpení osvědčí Kristovo učení, křesťanství, žije ze křtu a plní křestní slib.

 

Příklad Matky Boží

   Podle svátků Panny Marie jsou i názvy kostelů: Neposkvrněného Početí, Narození Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Panny Marie Bolestné, Panny Marie Nanebevzaté. Kostely i svátky tak sledují celý život    Panny Marie od jejího příchodu na svět, kde životem nebe žila, až po odchod ze země do nebe, kde žije zemí ve smyslu zájmu o náš duchovní růst a pokrok. Putování na mariánská místa prohlubuje vztah ke Kristu a kromě této pouti je důležitější snaha duchovně putovat každý den pod ochranou Panny Marie. Není bezpečnější autentické katolické cesty.

    Kde upadá úcta mariánská, tam upadá vztah ke Kristu při bohoslužbě i v životě. Liturgické zmatky vznikly v hlavách lidí, co se svým myšlením a životem odchýlili od příkladu Matky Boží. Víra Panny Marie je pravá a pravověrnost je rysem toho, kdo ctí správně Bohorodičku. S tím, jak děti neprožívají mariánskou úctu při májové či modlitbě růžence jde ruku v ruce odklon od bohoslužby.

    Ten, kdo se modlí upřímně růženec využívá mocný prostředek k dobrému prožití mše svaté. V desátku „kterého jsi Panno v chrámě nalezla“ máme příklad cesty do kostela, která není turistikou anebo kulturní záležitostí, ale službou Bohu i lidem v souladu s Desaterem. Při jednom chrámu v Izraeli za doby Panny Marie byla povinnost jít na bohoslužby jen 3x za rok a jen pro muže(Dt 16,16). Panna Maria tudíž nešla z povinnosti, ale ze zbožnosti a snahy konat víc než povinnost. Při zjevení v La Saletě pláče Panna Maria hlavně nad tím, že lidé berou jméno Boží nadarmo a neplní ani povinnost světit neděli. Jak daleko jsou od tohoto správného pohledu ti, kdo jsou schopni říci o pokřtěném katolickém křesťanu: „Hlavně, že jde aspoň na ty vánoce do kostela.“ Chování Panny Marie je upřímné a niterné a má i patřičný výraz ve vnější formě jako oblečení. Lidé ve svých záležitostech rádi využívají protekce – pomoc.

    Příkladem hledání protekce-pomoci je tento východní hymnus: „Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.“                                                            Panna Maria je Orodovnicí, Prostřednicí a Spoluvykupitelkou a to je i křesťanský úkol v souladu se základní pravdou víry „milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“: přimlouvat se za bloudící a ve hříchu žijící lidi, chtít být prostředníkem Boží milosti a napomáhat růstu Božího království. Alespoň belhat se touto správnou cestou je lepší než spěch po cestách špatných.                                                                

 Sv.Tomáš Akvinský v Summě teologické III, 27 napsal: "Blažená Panna se nedopustila žádného skutkového hříchu, ani smrtelného ani všedního, aby se tak na ní naplnilo, co píše Velepíseň 4: "Celá jsi krásná, přítelkyně má a poskvrny není na tobě."                                                                                                      
Tridentský koncil potvrzuje, že Panna Maria nemá přirozenost narušenou dědičným hříchem a tudíž je vzorem čistého lidství: "Přesto však tentýž posvátný koncil prohlašuje, že nemá v úmyslu zahrnout do tohoto dekretu pojednávajícího o dědičném hříchu blahoslavenou a neposkvrněnou Bohorodičku Pannu Marii, a že mají být zachovány nařízení papeže Sixta IV. blahé paměti pod hrozbou trestů, které jeho nařízení obsahují a tímto koncilem jsou obnoveny."