Vlastnosti lásky

     Pro mnoho dnešních lidí láska znamená totéž co soulož. Proto je třeba umožnit co nejdříve pohlavní život. Proto jsou třeba rozvody nebo pohlavní život osob stejného pohlaví. Proto je celibát považován za nesprávný. Sekta „Rodina lásky“ tvrdí, že žije biblickou výzvu: „milujte se“. Její členové jsou aktivní v sexuálním životě a prostitutky jsou ti nejvzornější členové. Za lásku se schovávají věci, které jsou sobectvím a skutečná láska spíš chybí než je. Člověk je v nebezpečí, že uslyší: „Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku“ (Jan 5,42). 

     Jaké jsou vlastnosti lásky k Bohu podle Písma svatého? Již Starý zákon zná: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Tento příkaz Deuteronomia potvrzuje v Novém zákoně Ježíš Kristus: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého…"(Mt 22,37). K tomu Pán Ježíš dodává příkaz o lásce k bližnímu, jak je v Starém zákoně, Lv 19,18: "budeš milovat svého bližního".  

K pravé lásce patří nenávist zla: „Kdo milujete Pána, nenáviďte zlo (žalm 96,10). Stejně žádá apoštol Jan: „Nemilujte svět, ani co je v něm, kdo miluje svět, v tom není ani lásky k Otci“ (I Jan 2,15). 

Vlastností lásky je dodržování Božího zákona: „Kdo milují Pána, zachovávají cesty jeho…plní zákon jeho (Sir 2,16). Totéž v listu II Jan 6: „Láska záleží v tom, že žijeme pole jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce“. Vlastností dokonalé lásky k Bohu je, že jej má cenit nade vše: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna a dceru více nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37). 

Láska rozdělená není pravá: „Nikdo nemůže sloužit Bohu a mamonu.“ (Mt 6,24). 

Při různé dobré činnosti je důležitý úmysl lásky: „Kdybych všechen svůj majetek rozdal na nasycení chudých a kdybych své tělo vydal na spálení, lásku však neměl, nic mi to neprospěje.“ (I Kor 13,3). 

Lidská láska je odpovědí na Boží lásku: „Poznali jsme a uvěřili v lásku, kterou nás Bůh miluje“ „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“. (I Jan 4,16 a 19). 

Láska k Bohu se pozná na lásce k bližnímu: „Řekne-li někdo. Miluji Boha – a nenávidí svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (I Jan 4,20). 

Láska dokáže mít užitek ze všeho: „Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“ (Řím 8,28). 

Podle oběti se pozná láska a její důvěra: „Jsem si jist, že ani smrt…a vůbec nic stvořeného nemůže nás odvrátit od Boží lásky v Kristu Ježíši našem Pánu“ (Řím 8,38-39). 

Láska musí být vytrvalá: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15,9). 

Láska přináší odpuštění: „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože mnoho milovala; komu se málo odpouští, ten také méně miluje.“ (Lk 7,47). Podobně o odpuštění píše sv. Petr, I Pt 4,8: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá množství hříchů.“ 

Špatná láska je vlažná: „Mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku“ (Zj 2,4). 

Příklad k následování je Pán Ježíš: „Zjevil jsem jim tvé jméno, aby láska, kterou mne miluješ byla v nich a já v nich“ (Jan 17,26). 

Vlastnosti lásky líčí apoštol Pavel v I Kor 13,4-8: „Láska je shovívavá, dobrotivá, nezávidí, nechlubí se, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, doufá, všechno přetrpí, nikdy nepomíjí.“ 

Láska souhlasí s trestem pro ty, kdo nemilují: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet“ (I Kor 16,22). 

Pravá láska bezpečně vede k důvěrnému vztahu s Bohem: „Miluji ty, kdo mne milují a kdo mne za úsvitu hledají naleznou mne“ (Přísloví 8,17). 

Z lásky svatých mají užitek následující generace: „Prokazuji milosrdenství až do tisícího pokolení těm, kteří mne milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,6). 

Láska zbavuje špatného strachu: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání“. (I Jan 4,18) 

Láska přináší věčný život: „Milujete jej…budete proto požívat nevýslovné a slavné radosti, až dosáhnete cíle své víry, spásy své duše“ (I Pt 1,8-9). Jak 2,5: „Bůh…slíbil království těm kdo ho milují.“ I Jan 4,17: „V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsem i my zde na světě.“ 

O lásku prosíme Boha v modlitbě. „Otče náš“ a každou prosbu této modlitby můžeme chápat ve vztahu k lásce. Co jiného má nastat slovy prosby „Posvěť se jméno tvé“ než správný řád lásky? O lásku prosíme Ducha Svatého: „Zapal v nás plamen své lásky“. O lásku prosíme Ježíše Krista: „Nejsvětější Srdce Ježíšovo, planoucí výhni lásky, smiluj se nad námi.“ O lásku prosíme Pannu Marii a svaté: orodujte za nás, aby naše láska byla svatá!

Relativní otevřenost vůči světu

     Jaká je osmá svátost Církve? Tato náboženská hádanka nemá mít odpověď: „Svátostí je pouze sedm.“ Odpověď má znít: „Osmou svátostí je „Otevřenost vůči světu“. Jde o svátost, která vznikla po II. Vatikánském koncilu a stala se velmi vyhledávanou. I papež je často hodnocen podle této osmé svátosti: „Je dost otevřený vůči světu?“ Starší životopisy svatých často píší o tom, jak opustili svět a moderní se snaží o opak. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci o Božím zjevení článkem 24 neučí nově, ale připomíná: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Písmo svaté dává pevný základ pro otevřenosti vůči světu relativní a nikoli absolutní. 

   Učitel pravdivé lásky apoštol Jan ve svém prvním listu, 4,1-4 napsal: „Milovaní, každému duchu ihned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, vždyť se ve světě objevilo mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha, ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti jste z Boha a zvítězili jste nad ním, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je světě.“ Při absolutní otevřenosti vůči světu je zde otevřenost vůči duchu antikrista, před čím jsme varováni. Při absolutní otevřenosti vůči světu chybí opatrnost, která je dána slovy I Jan 5,19: „Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch.“ 

    Absolutní má být otevřenost vůči Bohu, ke každé z osob Nejsvětější Trojice. Otec i Syn je otevřený světu, jak máme  krásně vyjádřeno v Janově evangeliu 3,16-17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ O Duchu Svatému napsal apoštol Jan v evangeliu,16,8: „usvědčí svět ze hříchu“. Hřích může páchat člověk, světem jsou tak lidé, co přestupují Boží přikázání. Ti kdo přestupují Boží přikázání nenávidí ty, kdo je dodržují, jak píše apoštol Jan v evangeliu 15,18: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás.“ Toto vyjadřují i slova Jan 7,7: „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.“       

 Pokračování Jan 7,7 ukazuje sv. Kateřina S., Dialog 33: „Učedníci a všichni ostatní, kteří z nich vzešli, když jejich prostřednictvím následovali pravdu, nepřestávají svět obžalovávat podnes. Toto je trvalá obžaloba světa, kterou vyslovuji prostřednictvím svatého Písma a svých služebníků.“ Rezignace na tuto obžalobu se záludně vysvětluje tím, že „nemůžeme moralizovat“ a „nesmíme nikoho odsuzovat“. 

Slova „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) žádají, aby křesťan dával dobrý příklad. O špatném příkladu naopak platí Mt 18,7: „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ 

    Další vyjádření z prvního listu Janova, 2,15: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.“ vysvětluje poustevník Izaiáš: „Co je to svět?: Svět, to je rozptýlení věcmi. Svět, to je vykonat něco proti přirozenosti a vyplnit vlastní tělesné žádosti. Svět, to je myslet si, že zůstanu v tomto životě. Svět, to je postarat se o tělo ke škodě duše a chlubit se tím, cos opustil. A to nemám z vlastní hlavy, ale říká to apoštol Jan: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě“ Sv. Jan Křtitel si je vědom toho, že svět(lidé) potřebuje nápravu a ukazuje na Ježíše Krista: „Hle, beránek Boží(Jan 1,36) a dodatek ze mše svaté: který snímá hříchy světa nás učí odmítat hříchy světa.   

    Před světem varuje list I Kor 5,9-11: „Napsal jsem vám v listě, abyste se nestýkali se smilníky. Tím jsem nechtěl říci, že se nemáte vůbec stýkat v tomto světě se smilníky nebo s lakomci, s lupiči nebo modláři. To byste museli z tohoto světa utéci. Ale napsal jsem vám v tom smyslu, abyste se nestýkali s takovými, kdo si říká bratr, a přitom je to smilník, lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo lupič. S takovým člověkem si ani nesedněte ke stolu.“ Rozdíl „podle Boha“ a „podle světa“ je v II Kor 7,10: „Takový bohumilý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení. Světský zármutek však vede k smrti.“ V 2. listu Timoteovi píše apoštol Pavel (4,10): „Démas mě opustil – zamiloval si tento svět – a odešel do Soluně.“ Zamilovanost do světa vede o opouštění hlasatele evangelia. 

    List Jakubův (1,27) poučuje: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ Poskvrněný svět se nezajímá o to, jak pomoci nejpotřebnějším a místo lásky má sobectví. A také list Jakubův v 4,4 varuje: „Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem?“ 

   Apoštol Petr v II Pt 1,4 píše: „A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi.“ 

Svět jako místo zkoušení lidí líčí Apokalypsa 3,10: „Protože jsi zachoval nařízení o mé trpělivosti, i já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ 

  Svět je prostor boje dobra a zla, s nutností opozice vůči hříchu a zlu. Koalice s ďáblem je zakázána a koalice s Kristem přikázána. V bibli najdeme i další místa k obhajobě relativní nikoli absolutní otevřenosti vůči světu.
  Kánon 9. III.cařihradského sněmu r.680: "Žádný duchovní nesmí držet hospodu. Není-li mu dovoleno choditi do hospody, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen."