Duch evangelia a sv. František

  O deformaci evangelia čteme v listu apoštola Pavla Galaťanům,1,6-9: „Divím se, že a se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu! Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásili evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ Porovnáním s evangeliem zjistíme jeho deformace. Svatí evangelium nedeformovali, ale žili. Duch Svatý je duchem evangelia a duchem světců. 

  Příkladem je Řehole sv. Františka z roku 1221: „Ve jménu Páně! Všichni bratři, kteří jsou ustanoveni za ministry a služebníky bratří, ať rozdělí bratry po provinciích a místech, kde budou. Ať je často navštěvují, duchovně napomínají a posilují. A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají v tom, co je ke spáse duše a není proti našemu životu. Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi« (Mt 7,12). „Co nemáš rád, nedělej nikomu“ (Tob 4,15). A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: „Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem. Proto chraňte své duše a duše svých bratří, neboť „je hrozná věc upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10,31). 

  Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neboť není poslušnost tam, kde se dělá chyba nebo hřích. Naopak ať všichni bratři, kteří jsou poddáni ministrům a služebníkům, s rozumnou starostlivostí dávají pozor na to, co ministři a služebníci dělají, a zjistí-li, že někdo z nich žije tělesně a ne duchovně, jak to odpovídá našemu životu, potom ať je třikrát napomenut. Když se nenapraví, ať jej na svatodušní kapitule ohlásí ministrovi a služebníkovi celého bratrského společenství a nenechají se od toho odradit odporem. A kdyby někde mezi bratry byl některý bratr, který nechce žít duchovně, ale tělesně, ať ho bratři, kteří s ním žijí, pokorně a starostlivě napomínají, upozorňují a opravují. Nechce-li se však po trojím napomenutí napravit, ať ho co nejdříve pošlou nebo oznámí svému ministrovi a služebníkovi; ten ať s ním naloží, jak uzná před Bohem za nejlepší. Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože „lékaře nepotřebují zdraví,ale nemocní“ (Mt 9,12). 

  Rovněž ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými. Neboť, jak říká Pán v evangeliu, „vládcové panují nad národy a velicí je utlačují, to ať není mezi bratry, ale kdo se mezi nimi chce stát velkým, ať je jejich služebníkem“ (Mt 20,25-27) a »kdo je mezi nimi větší, ať je jako menší« (Lk 22,2). A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista. A všichni bratři, kteří „sejdou z cesty přikázání Páně“ (Žl 119/118,21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“

 hrob sv. Františka po roce 1818

Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“ 

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.

Cyrilometodějská tradice

Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r.868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Tento způsob současně užívaného mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II.Vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice řeší sporné otázky autoritou papeže. Pouze mateřský jazyk tomu neodpovídá
Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str.75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r.861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.
Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli z zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionále z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.
V uvedeném díle ThDr. B.Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu(misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10.století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.
Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje B.Zlámal v uvedené „Příručce“ na str.86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“
Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z.Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“
Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání(Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“
Sv. Cyril(jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu: Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“
Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“

Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:

      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 

      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 

      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“

      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“

      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání: „Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“

       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“

      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“

      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“

      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud

   

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“

      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“

Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“

Communio sanctorum

      Současný český jazyk užívá ve výpovědi víry výraz „společenství svatých“. Co si pod tím představujeme? Ve Starém zákoně je v druhé knize královské(6.kap.) líčena dramatická událost obkličování města Dótanu aramajským vojskem, protože v něm pobývá prorok Eliseus. Pomocník Elisea mu to oznamuje: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Elizeus odpovídá: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi“.  A Eliseus se modlí: „Hospodine, otevři mu, prosím oči,, aby viděl!“ Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elisea.“ Z tohoto starozákonního příběhu si dobrý křesťan vezme potřebu modlit se k Bohu, aby mu i druhým otevřel duchovní zrak pro vidění země propojené s nebem. Jedna paní se svěřila takto: „Když mám jít do nemocnice, tak mám strach. Obracím se na svou křestní a biřmovací patronku a další svaté, aby šli se mnou a potom už to jde.“

      V prvním kánonu mše svaté se  po zmínce o svatých, především Panně Marii a apoštolech a dodatku o všech svatých vyznávají jejich zásluhy a prosby a prosí se o pomoc a ochranu Boží. V Schallerově misálku čteme: „Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se svatými a mohou nám svými přímluvami pomáhat.“   Latinský výraz „communio“ nás vede k myšlence na unii, jednotu, sjednocení. Slovo obcování se  užívá o pohlavním styku a kromě „obcování svatých“  je i v modlitbě anděle Boží a prosíme, abychom s ním byli ve svatém  obcování a vytrvali v něm.

      Ve starobylém vyznání víry, jehož původ jde až ke kořenům křesťanství, k apoštolské době, je obsažena a vyjádřena víra ve společenství svatých. Chápání tohoto místa z vyznání víry má dva významy: společenství se svatými věcmi a druhý význam je společenství mezi svatými osobami. Společenství se svatými věcmi - svátostmi z nichž první je křest, svatý křest. Z dalších svátostí je to především svaté přijímání, svatá eucharistie. Ve východní bohoslužbě je svaté přijímání ohlašováno slovy "svaté svatým" . Účast na svatém přijímání předpokládá  víru, svatou víru a styl života, úsilí o jeho podobnost s životem Ježíše Krista. Život v křesťanském duchu zná Písmo svaté, svatý růženec, svatý kříž a různé předměty, které mají pomoci na cestě k Bohu.  Lidé, kterým  není nic svaté jsou i velkým ohrožením občanské společnosti. 

      Ve Starém zákoně prorok Izaiáš slyší a liturgie to stále opakuje: Bůh je trojnásobně svatý. Být zajedno, v unii, obcování, společenství  s tímto svatým Bohem, Pánem, Hospodinem se má stále prohlubovat a nakonec naplnit v nebeské slávě. Tato  účast na nebeské blaženosti je skutečností pro Pannu Marii, apoštoly i řady těch, jež neznáme.

      Communio  svatých a communio svátosti oltářní  nerozděluje, ale sjednocuje. Zájem číst životopisy svatých a následovat je v jejich horlivém prožívání křesťanské víry je bezpečnou známkou, že přistupování ke svatému přijímání nebude zvykové, chladné nebo dokonce svatokrádežné.Ten, kdo je v jednotě se svatými osobami, ten dobře přistupuje ke svatému přijímání. A ten, kdo dobře přistupuje ke svatému přijímání, ten je i v jednotě se svatými.

      Jaká jména se dnes dětem dávají?  Jsou to jména jako Petr, Pavel, Marek a jiní apoštolové, Lukáš evangelista, archanděl Michael, mučednice Lucie a jiná jména uznávaných a věhlasných křesťanů, co pro Krista obětovali život. Bývá  to v kontrastu se stavem, kdy nositel tohoto jména není ani pokřtěn. Jméno zavazuje a má něco pravdivého vypovídat. Co bychom řekli, kdyby si někdo zvolil jako jméno příjmení Hitler nebo Stalin? Ukazovalo by na společenství, jež má být mezi tím, kdo toto jméno měl a má nyní. Jméno svatého v nebi   předpokládá postoj na zemi, kde poznáváme prchavost života i jeho nedokonalost i nenaplněnost a přesto se nespokojíme pouze se jménem po nějakém věhlasném světci. Snažíme se následovat dobrý příklad křesťanského života  v každodenním životě.