středa 28. prosince 2011

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…
V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.
Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“


Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.
Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:
„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.
Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…
Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.
A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“
V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“
Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

sobota 24. prosince 2011

Poezie a Bůh

Poezie, básně a verše mnohé málo slovy vysloví, záleží však na tom, jakou realitu hlásají. Básnicky vyslovené zaměření života k duchovním hodnotám najdeme v několika slovech básníka Vladimíra Holana: „Sama země praví: bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví.“ Tato slova použil papež Jan Pavel II. v jednom ze svým projevů v roce 1990 při návštěvě Československa a dodal vysvětlení: „Bez transcendentály, bez přesažného smyslu, zůstává každá kultura žalostným fragmentem jako babylónská věž. Nelze vybudovat kulturu a opomenout či křečovitě odmítat to, co je cultus – úcta, uctívání.“ Transcendentálu má ten, kdo Boha uctívá bohoslužbou. Při bohoslužbě Jana Pavla II. v roce 1990 v Praze a na Velehradě se účastnilo přibližně 1,5 miliónu osob. Statisticky je rozhodnutí pokračovat v budování babylonské doloženo, když roce 1997 na jedné mši sv. Jana Pavla II.v Praze je přibližně polovina osob, co v roce 1990. Při návštěvě Benedikta XVI. v roce 2009 a dvou bohoslužbách byla účast ještě podstatně nižší, na úrovni okolo 1/10 roku 1990. Např. brněnská diecéze vykazuje v roce 1994 na bohoslužbách 119.250 a v roce 2009 95.980 osob. To je každoročně pokles o více než 1%, který je při pravidelnosti časem značný…
Předpokladem víry je zdravý rozum. Zdravý rozum spojený s vroucím citem spojuje dobrá poezie. Co lze číst u českých básníků jako podnět k přemýšlení a oživení křesťanské víry?
Václav Renč: „Vstávají ze sna pastýři a diví se a žasnou. A bez váhání zamíří, kde vidí hvězdu jasnou. Nad holým chlévem z kamení, co hledí dolů k městu, hoří to Boží znamení a osvěcuje cestu. Svolává k chlévu ze všech stran i anděle a lidi. A kdo má srdce dokořán, každý to světlo vidí“.
Jan z Jenštejna: „Zdrávas, Matko Slova spásná, panen pokoro a cti, zdrávas bez poskvrny, krásná, pokorné ty panenství.“
Jakub Deml: „Až budu umírat, o to tě prosím, Matko Boží, Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého… Kriste Ježíši, světlo naše věčné, zapřísahám tě pro tvé hořké umučení, až mi dohořívati bude světlo denní, převeď mě přes propasti smrti nebezpečné a Srdce Tvoje jak měsíc v úplňku a jako Hostie bílá osvítiž krajinu přechodu mého z tohoto času do věčnosti.“
Otakar Březina: „Dej mé duši odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními, a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců. Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební, aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!“ „Bolestí jako bičem žene Pán duše na pastvy tajemství.“
Josef Hora: „Od kolébky do hrobu svět podobá se hřbitovu, protože v kámen a vítr sili lidé svou lásku a pouště ji vpily. Jenom jednou, jednou pro dny všecky podejte své srdce, šetřte láskou.“
František Hrubín: „Chtěl jsem tě, Bože, zapřít ze všech sil, v blátě, jež zebe, žes našim krokům zemi ukončil a křídlům nebe. Mluvil jsem o tobě, jak o někom, kdo nedoslýchá, chtěl jsem tě, Bože setřást jako strom listí, jímž dýchá. Ale dnes toužím po jednom lítostném vzlyku, tak jako touží opuštěný lom po dětském křiku.“
Jan Zahradníček: „Nebudeme se hašteřiti s Bohem, škemravě na něm dobývati pohledávek v knize milostí hledajíce stránku se sloupcem dáti má.“
Adam Michna z Otradovic: „Plesej, rajská Královno, správně jsi zvolila, divné věci božská moc v tobě způsobila. V tvém těle začal žít Pán, který spasí lid.“
František Lazecký: „A tak člověk dvacátého století opět sám stojí ve veřejích kosmu. Sám nesám, jeho otázka s ním. Stojí a nevidí nebeské dítě, nevidí už ani tesaře, jak bere topůrko širočiny a roztíná jím uzel jeho otázky. Tenkrát před dvaceti stoletími.“
Antonín Šuránek: „Nic nechtít a všechno dát, Boha v bližních milovat! S Matkou Boží pevně stát, v dobrém růst a vytrvat!“
František Sušil(o věrozvěstech): „Díky, bratři přesvatí, k vám dnes smíme volati: Ať dar čirý pravé víry nikdy se nám neztratí.“
Poezii nalézáme i v obřadech mše sv.. Jde o poezii vroucích citů, která jsou v souladu s osvíceným rozumem poznávajícím pravdy víry. Ve vánoční prefaci(předmluvě) před proměňováním kněz pokud možno zpívá: „Quia per incarnáti Verbi mysterium, nova mentis nostrae óculis lux tuae claritátis infúlsit: ut dum visibíliter Deum cognóscimus, per hunc invisibílium amórem rapiámur.“ – „Neboť tajemstvím vtěleného Slova nové světlo jasnosti tvé očím naší mysli zazářilo, abychom poznávajíce Boha viditelně, jím uchváceni byli k milování neviditelných věcí.“
V hymnu z breviáře se modlí takto: „Od bran, z nichž slunce vychází, až tam, kde konec zemský je, ať zní zpěv Kristu Vladaři, synáčku Panny Marie. Původce světa blažený svých sluhů tělo obléká, by zachránil své stvoření a tělem spasil člověka.“
V hymnu akafist se o Panně Marii vyznává: „Před tebou zhasla sláva básníků“, protože ačkoli dokáže málo slov poezie říci hodně, přece je to málo k vyjádření hlubokých pravd křesťanské víry.

úterý 20. prosince 2011

Hesychie klíč k úspěchu

     Co je třeba k lepšímu prožívání křesťanské víry? Poučení dávají lidé, kteří ji dobře prožívali. Hesychie je pojem otců pouště a z klášterů na východě. Vysvětlení dávají takto: Sv. Izák syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho, zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením. Milujte ´nekonání‘ ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství“ Jiná myšlenka od sv. Izáka: „Ten, kdo rád hovoří s Kristem, miluje usebrání v samotě. Kdo je rád ve společnosti mnoha lidí, je přítelem tohoto světa.“ A do třetice sv.Izák: „Žebř do nebeského království se nachází v tvém nitru – je tajemně přítomen ve tvé duši.“
     Poustevník Izaiáš: „Miluj mlčení víc než mluvení. Mlčení totiž střádá poklady, a mluvení je utrácí.“ Správné názory mají hodnotu, i když neznáme autora, jako je tomu u tohoto neznámého mnicha: „Jako není možné, aby někdo uviděl svou tvář v bahnité vodě, tak se ani duše nemůže začít modlit nazíravou modlitbou, jestliže se nejdříve neočistí od cizorodých myšlenek.“ Sv. Jan Klimak: „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu, úspěchem v ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe.“ Mniška Synklétiké nás poučuje, jak rozhodující je postoj našeho nitra: „Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“
     Důležitější než užívání pojmu hesychie je jeho prožívání. O biskupu Kupkovi pamětníci svědčí, že svou diecézi řídil od svatostánku. O kolika biskupech to lze říci dnes? Uzamčené kostely výmluvně svědčí, že hesychii před svatostánkem neznají ani „věřící“ a často ani kněží. Kláštery, v nichž se především má pěstovat meditace, kontemplace a hesychie mlčenlivé lásky k Bohu vymírají…
     Hesychie je důležitým předpokladem dobrého prožívání mše svaté. Muž svatostánku biskup Kupka v překrásné knize O mši sv. vysvětluje hesychii při mši sv.: „Kánon se modlí kněz sám a potichu, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, jako viditelný zástupce neviditelného velekněze Ježíše Krista, jenž vlastně sám sebe za oběť přináší a kněze pouze za nástroj používá. Mše sv. je v podstatě své obětní úkon, jímž kněz jménem Ježíše Krista Bohu nejvyšší poctu vzdává a lidem všech milostí zjednává, a slova, jimiž kněz úkon doprovází, jsou významu podřadného. Dostačí, když lid úkonu obětnímu s tichou úctou obcuje, právě tak jako ve svatém mlčení trvali svědkové smrti Páně na hoře Kalvárii (odkaz na Thalhofer, Liturgik I.427 n…). Reformátorové nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala; to jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž je zástupcem lidu, jenž má též rozumět tomu, co liturg jejich jménem říká. Naproti tomu církevní sněm Tridentský přímo poručil modlit se kánon potichu. V minulém století se snažili i Jansenisté zavést do liturgie způsob říkat kánon hlasitě, majíce za to, že tímto způsobem získají obecné mluvě přístup do liturgii vůbec. Jistý kanovník v Meauxu, jemuž bylo svěřeno vydání misálu, přidal ke slovům konsekračním „Amen“ a dal před tímto, jakož i před každým v kánonu se vyskytujícím „Amen“ vytisknout červené R, jakoby lid měl tímto „Amen“ knězi odpovídat. Ale tento padělek byl záhy zpozorován a odstraněn. Jiný pokus se stal při vydání nového misálu v diecézi Troyeské, v němž rubrika „submissa voce“(potichu) proměněna byla v „submissiore voce“ (méně nahlas), jakoby kánon jen méně hlasitě, než ostatní části mše sv. se měl říkat. Tichá modlitba při kánonu velmi dobře vyznačuje tajuplný ráz oběti mše sv. a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají. V písmu sv. často se užívá slova „mlčeli, mlčky,“ aby se jimi vyznačovala potřeba úcty, svatého úžasu a podivu. Tak kupř. čteme u proroka Habakuka (2,20): „Hospodin je v chrámě svém; umlkni před ním celá země.“ A vskutku nejvýznamnější události ze života Páně sběhly se za velebného ticha(kol kolem). Třeba jen vzpomenout na narození Páně. „Když všecko v hluboké ticho pohříženo bylo, a noc polovici běhu svého vykonala, všemohoucí slovo tvé, Pane z nebe, z trůnu královského přišlo“ anebo na proměnění Páně na hoře Tábor, na tichý bol účastníků smrti Páně apod. Svaté ticho tedy nejlépe sluší nejhlubšímu tajemství naší víry, když Kristus Pán z lásky nevyslovitelné k nám znova mezi námi na oltáři obnovuje oběť, kterou na Kalvárii dokonal. Proto užívalo se v některých chrámech i záclon(cortinae), jimž se oltář na počátku kánonu, in actu tremendi sacrificii, zahaloval, aby kněz zcela nerušeně mohl obětní úkon vykonat. Obyčej v církvi západní, říkat kánon potichu, je prastarý. Oratorian Lebrun dokazuje naproti kard. Bonovi, že nepovstal teprve v X. století, nýbrž, že kánon již od nejstarších dob vždy po tichu se říkal. Císař Justinian I. vydal zvláštní rozkaz, jímž nařídil modlitby při božské oběti a při sv. křtu k většímu vzdělání lidu, říkat ne potichu, nýbrž hlasitě, z čehož vysvítá, že Řekové až po tu dobu společně s církví západní potichu při nejsvětější oběti se modlili.“
     Kardinál Ottaviani a Bacci napsali papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) prorocký dopis s prosbou, aby neschvaloval nový misál. Dopis má tento úvod: „Svatý otče, když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria…“
     „Stručný kritický rozbor nového mešního řádu“ kardinálů Ottavianiho a Bacciho ze slavnosti Božího Těla 5.6.1969 má část VII. Zprotestantizovaný mešní řád: Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi.“
     Uvedeným textem kardinálů Ottavianiho a Bacciho jsme poučení, jak se NOM vzdálil od pravoslaví a řeckokatolíků a přiblížil protestantům. Protestanté a zprotestantizovaní katolíci do kostela moc nechodí a je jim cizí modlitba liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Zdrž nás ještě ve své svatyni, abychom se mohli i po celý den učit tvým svatým pravdám. Aleluja. Aleluja. Aleluja.“ Jde o hesychii a její plody s vroucí touhou po Bohu, pokorným úžasem a klaněním, modlitbě bez spěchu a malátnosti, meditací, kontemplací a smyslem pro tajemství a niternost.
     Hesychii žila rodina nazaretská a následuje ji rodina, která se každý den ztiší k modlitbě růžence, k níž papeži často vybízí. Tak jako „věřící“ neznají ticho kostela, tak neznají „věřící“ ztišení v osobní a rodinné modlitbě a potřebují mít zapnuto celý den rádio nebo televizi. Zapomíná se na slova blah. Karla Foucaulda: V mlčení nejvroucněji milujeme. Hluk a slova často uhasínají vnitřní oheň.“

sobota 17. prosince 2011

Kostel a jeho účel

     U stavby se zajímáme o to, kdy byla postavena, jak byla postavena a kým byla postavena. Nejdůležitější otázkou je, proč byla postavena. Jsou budovy, které to oznamují svými nápisy: „Banka“, „Potraviny.“ Kostel svojí věží směřuje vzhůru, aby připomínal Boha, který jako Stvořitel je nad světem. Kostel s křížem připomíná výkupnou smrt Ježíše Krista na kříži.
     V části Bible zvané Nový zákon, je potvrzen i Starý zákon: „Písmo nemůže být zrušeno.“ (Jan 10,35). Bible je kniha posvátná pro křesťany. Čemu nás učí bible o chrámech? V první knize královské se král Šalomoun, který zbudoval chrám považovaný za jeden ze sedmi divů starověku ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“
     Toto pokorné smýšlení obsažené v bibli najdeme rovněž v posvátné tradici. Sv. Jan Zlatoústý nám zanechal zprávu o chování prvních křesťanů v kostele: „Když se chystali vstoupit do chrámu, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“
     U proroka Jeremiáše čteme, jak varoval lidi, aby skutečně žili podle toho, co se v chrámu hlásá a nespoléhali na pouhé neupřímné chození do kostela: „Nespoléhejte na klamná slova: Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův." (Jer 7,4). Kniha Jeremiáš končí zničením chrámu Šalomouna pro hříchy lidí a neochotu konat pokání.
     Apoštol lásky sv. Jan nejobšírněji popisuje v 2.kapitole svého evangelia, jak Pán Ježíš vyhání prodavače a směnárníky z chrámu bičem, protože měnili účel chrámu - místa modlitby – na obchod a banku. Toto správné chování Krista při změně účelu budovy nám může být částečně srozumitelnější při představě, jak by to dopadlo v jiných oblastech: kdyby někdo v bance dělal nabídku pečiva anebo u benzínové pumpy nabízel směnu peněz. Chrám, z něhož Pán Ježíš vyháněl osoby, co měnili účel této budovy, byl zničen 29. srpna roku 70 podle jeho předpovědi, která dokládá jeho věrohodnost a činí to i zbytky chrámu při návštěvě Jeruzaléma v současnosti.
     Odkaz na bibli a tradici odpovídá požadavku II. Vatikánského koncilu, který v konstituci Dei verbum (Boží slovo) v čl. 24 učí: „Posvátná teologie spočívá jako na trvalém základu na psaném Božím slovu spolu s posvátnou tradicí." Příklad správného vztahu ke kostelu je u Panny Marie a bible rozjímaná v modlitbě růžence nás vede do chrámu při obětování Ježíše a jeho nalezení v chrámě, jak je psáno ve druhé kapitole Lukášova evangelia.
     Kardinál Tomášek začíná katechismus otázkou patřící do kostela: „K čemu jsme na světě?" a odpovídá: „Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe."
     U otázky „čím sloužíme Bohu?" uvádí sv. Augustin (Vyznání I,1): „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě." Z uvedeného je zřejmé, s jakým postojem máme do kostela přicházet.
     Kostel je postaven k bohoslužbě a při ní jde o dílo vykoupení Krista s oslavou Boží a posvěcením člověka. Těm, kdo jsou spokojeni s tím, že stačí, když někdo „se jde jen tak do kostela podívat“, jako do muzea nebo koncertní síně apod., připomínejme špatné konce, k nimž to vede. Historik PhDr. Radomír Malý v časopise Te Deum 4/2011 píše: „Tak např. v Holandsku čtvrtina všech katolických chrámů, činných ještě v r. 1960, slouží dnes jako kina, divadla, hypermarkety, dokonce i jako bordely.“
                                                     

úterý 13. prosince 2011

Homosexualita v bibli

     Čas od času se setkáváme alespoň teoreticky s homosexualitou. Čemu nás učí kniha závazná pro křesťany, bible, o homosexualitě?
     Starý zákon má v třetí knize Mojžíšově jednoznačná slova k různým sexuálním úchylkám. Slova III Moj 20,13:  „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti, musejí zemřít, jejich krev padni na jejich hlavu“, jsou nejzávažnějšího rázu. Dodatek s tresty smrti najdeme u dalších sexuálních ohavností jako je pohlavní styk mezi nejbližšími pokrevními příbuznými anebo při pohlavním styku se zvířaty. Výše trestu nám má připomenout, o jak závažné věci jde.
     Stvořením je dána odlišnost mezi mužem a ženou. Tato odlišnost má být zajištěna i vnějšími projevy. V Deuteronomiu (Dt 22,5) je proto příkaz: „Žena na sebe nevezme, co patří muži a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tyto příkazy mají své velké opodstatnění. Pokud žena nosí kalhoty a obléká se jako muž a naopak, snadno se třeba pod vlivem alkoholu projeví zájem o stejné pohlaví a pro pobavení a zážitek na tuto „hru“ druhá strana přistoupí. Tak se mohou uvolnit potřebné zábrany a vznikne homosexuální chování.
     Tvrzení, že homosexualita je vrozená, žádné vědecké pracoviště spolehlivě neprokázalo.
     Slova bible jsou v souladu s rozumem a jsou v ní dva žalmy 14 a 53 se slovy: „Nerozumný (blázen) si říká v srdci: Bůh není!“ Oficiální státní ateismus nedávné doby tvrdil, že dokázal „vědecky“, že není Boha a podle praktického ateismu žijící lidé podobně „vědecky“ dokazují homosexuální chování. V listě Římanům(1,24-28) je homosexuální chování vysvětleno jako důsledek odmítání vztahu k Bohu, z něhož plyne: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen. Proto je nechal Bůh klesnout do hanebných vášní. Ženy zaměnily přirozený styk za protipřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů a dopouštěli se věcí ošklivých.“
     Křesťanská pravidla pro manželství jsou v listu Židům 13,4: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“. Tam, kde řada lidí již nemá výčitky svědomí pro život mimo svátostné manželství v smilstvu a cizoložství, tam je připravena živná půda i pro další hříchy na poli sexuality jako je homosexualita.
     List Judův (verš 7) mluví o Božích trestech kvůli praktikování homosexuality: „Právě tak Sodoma a Gomora a okolní města, která se podobným způsobem oddávala protipřirozenému smilnění a propadla zvrhlosti, jsou pro výstrahu trestána věčným ohněm.“ Zničení Sodomy a Gomory popisuje první kniha Starého zákona Geneze v 19 kapitole. Píše se v ní o snaze mužů poznat muže. Je třeba si osvojit způsob, jak se bible vyjadřuje. Ve stejné knize Geneze(4,1) je : „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina.“ V tomto smyslu snaha muže poznat znamená snahu o homosexuální pohlavní styk.
     Kromě toho, co je v bibli, je důležitá tradice a v ní je obsaženo odmítání praktikování homosexuality. Píše Augustin v knize O dobru manželství, že „ze všech těchto neřestí“, které totiž náleží k nečistotě, „nejhorší je, která se děje proti přírodě.“ V knize Vyznání III. sv. Augustin napsal: „Ohavnosti, které jsou proti přírodě, musejí být vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest za hřích podle zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe takto užívali. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme mít s Bohem, když příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti.“
     Katechismus kardinála Tomáška uvádí hříchy do nebe volající. Na druhém místě uvádí: sodomský hřích (je to hřích proti VI. přikázání, kterého se dopouštěli v městě Sodomě). Tomu, kdo tento sodomský hřích (homosexualitu) praktikuje a nechce s tím přestat, má kněz povinnost odepřít rozhřešení a tím naplnit příkaz pro svatou zpověď podle slova Jan 21,23: „Komu hříchy odpustíte jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Pokud je praktikování homosexuality veřejně známo, jde o veřejný hřích s důsledkem odmítnutí svátosti oltářní. Tam, kde dokonce oddávají osoby stejného pohlaví v kostele, jde o sňatek neplatný před Bohem, protože manželství je ustanoveno Bohem pro osoby odlišného pohlaví.
     V odkřesťaněné Evropě se legalizují homosexuální vztahy a k umlčení hlasů toto odmítajících se užívají tlaky ve jménu „politické korektnosti“ a „odmítání homofobie“. Pokud by korán obsahoval podobné vyjadřování jako bible o homosexualitě, tak by jeho odmítání bylo přijímáno s velkou vážností. Podobně málokdo při své snaze, aby se neubližovalo židům myslí na to, že odmítáním poselství Starého zákona židům ubližuje, protože je to výchozí pozice jejich náboženství.
     Skutečnost bibliofobie neboli neochota uznat poselství bible tlumočené takovými velikány jako sv. Augustin, z něhož vyrostla křesťanská civilizace je nejen ukázkou odmítání křesťanské víry, ale i zdravého rozumu. Zdravý rozum totiž má mít úctu ke knize, která je v lidstvu nejrozšířenější.

sobota 10. prosince 2011

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“
      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“
      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.
      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.
      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.
     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?
       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!
      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.
      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

středa 7. prosince 2011

Modlitba za druhé

       
      Apoštol lásky sv. Jan nás v závěru svého prvního listu (I Jan 5,14) ujišťuje: „V tom je ta naše radostná důvěra v Boha, že nás vyslyší, když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí.“ Boží vůle je vyjádřena Desaterem. Vzhledem k Božímu  zákonu (Desateru) je v I Jan 3,4: „Kdo páchá hříchy přestupuje Boží zákon – hřích je totiž přestoupení Božího zákona“ a v I Jan 3,8: „Kdo se dopouští hříchu je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku.“ 
      Po tomto krátkém poučení z prvního listu Janova se můžeme  modlit např. vzhledem k 6. a 9. přikázání takto: 1) „Dej Bože, aby lidé opustili překračování Božího zákona v 6. a 9. přikázání a přestali být z ďábla. Smiluj se nad nimi, aby se na nich nenaplnilo vyloučení z Božího království, jak o něm píše apoštol Pavel v listu Galaťanům (5,19-21).
      A co kdyby se někdo raději modlil: 2) „Bože ty nás máš všechny rád, dej ať ti, kdo žijí ve smilstvu a cizoložství žijí podle svého svědomí.“  Teologicky lze tuto formulaci obhájit, ale lze ji oprávněně označit jako „diplomatické modlení“. Toto „diplomatické modlení“ může mít v srdci, co je koná nedostatek v tom, že se neztotožňuje s Boží vůlí v odmítání hříchu a vlivu ďábla. Volba modlitby č.2 je zde proto, že modlitba č.1 shodná s Písmem svatým   narazila na odpor a nelíbí se zvláště lidem, kterých se bytostně týká. Při  modlitbě č.2 je možné se  střetu s lidmi vyhnout, ale  s výsledkem, že nějaký ten smilník a cizoložník si může mylně myslet: „Když nás má Bůh rád a máme žít podle svého svědomí, tak já podle svého svědomí mohu ve  smilstvu nebo cizoložství klidně pokračovat.“ Uspokojení z této diplomatické modlitby za druhé je pak  klamem   s nemožností vyslyšení  a obrácení.
      Podobně vzhledem k prvnímu přikázání je možné formulovat modlitbu tak, že je jasné, že ateismus je zlo  a modlit se za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí  a byli vysvobozeni  od modloslužebnictví anebo volit zmíněné diplomatické modlení za život  poctivě prožívaný podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli. Uváděné příklady dvou variant modlitby vzhledem k 1.přikázání vychází z formulací, jak je předkládá misál Pia V. a misál Pavla VI. To, že se v misálu Pavla VI.  setkáváme s méně určitým  tj. diplomatickým modlením  zjistíme při porovnávání dalších modliteb s modlitbami misálu sv. Pia V.
      Za jednotu Církve, pokoncilní misál Pavla VI.: „Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a Pán náš sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě. – Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš  sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána.“
Dřívější(tradiční) znění misál Pia V. „Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš ze všech bludů vytrhl a k svaté matce Církvi katolické a apoštolské nazpět povolal.  – Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi spásou všech a nechceš, aby někdo zahynul, pohleď na duše svedené ďábelskou lstí, aby srdce bloudících odložila bludařskou zvrácenost, vzpamatovala se a vrátila k jednotě tvé pravdy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ 
      Za židy, pokoncilní misál Pavla VI: Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel. – Všemohoucí, věčný Bože, tys slíbil spásu především Abrahámovi a jeho potomkům. Vyslyš prosby své církve a dej, ať se na tvém vyvoleném národě tvé zaslíbení naplní. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 
Dřívější(tradiční) znění misál Pia V.: Modleme se i za proradné židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. – (Neodpovídá se Amen ani není lid vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak židé na posměch před Kristem poklekali.)Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradné Židy nevylučuješ ze svého milosrdenství, vyslyš naše prosby, jež za onen zaslepený národ přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a byli vytrženi ze svých temnot. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen
     Z modliteb misálu sv. Pia V. je jasné, že všichni mají být katolickými křesťany, protože katolická víra obsahuje plnost pravdy: katoličtí křesťané mají zůstat katolíky a ti, kdo katolickými křesťany nejsou se jimi mají stát. Odpovídají  učení velkého sloupu pravověrnosti sv. Atanáše a   vyznání Quicumque: „Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě.“ 
      Z modliteb misálu Pavla VI. není jasné, zda katoličtí křesťané musí zůstat katolíky a zda ten, kdo vědomě katolickou víru odmítá se proviňuje.
      Při oceňování zrnek pravdy v jiných náboženstvích  se zapomíná na otázku: A co je to ostatní mimo zrnka pravdy? Nutně to musí být haldy nepravdy, omylů a bludů. Cožpak nám Skutky apoštolů popisují apoštola Pavla, jak v synagoze říká židům, že jejich víra je starší než křesťanská a mají u ní zůstat? Ve Skutcích apoštolů(Skt 20,21) jsou slova apoštola národů sv. Pavla: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili  k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ Cožpak se Panna Maria a apoštolové jako židé nemodlili, aby se i ostatní židé stali katolíky? Cožpak není jasné, že mohamedáni nebo budhisté se mají stát katolíky?
    K modlitbě několik myšlenek od sv. Jana Vianney: „Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl“
„Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně.“
„Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jak se modlíme“
„Bez přípravy bude modlitba špatná“
„Když se modlíme nejme to my, kdo se modlíme, ale je tu sám Ježíš Kristus, který se modlí k Otci.“  
      Nejobsáhlejší příklad, jak se Ježíš Kristu modlí za druhé zaznamenal apoštol  sv. Jan  v 17.kapitole svého evangelia. Je to kapitola s velekněžskou modlitbou Pána Ježíše  ve večeřadle, v níž je prosba o posvěcení v pravdě a  v lásce jakou Bůh Otec miluje Syna. Je to  modlitba za jednotu podle osob Nejsvětější Trojice a nikoli modlitba, aby nám bylo jedno jak lidé věří,  doufají,  milují,  jak se modlí a jak žijí.

neděle 4. prosince 2011

Dělej podle svatého Mikuláše

Slyšíme a vidíme, že se dělá Mikuláš. Na otázku dětí v náboženství, jaký byl Mikuláš, byla  odpověď: ožralý. Podobné odpovědi nejsou dnes ojedinělé. Jak dělat Mikuláše podle svatého Mikuláše? Podle toho, co je  v životopise sv. Mikuláše:
Mikuláš (z řeckého Nikolaos = vítěz nad národy) se narodil kolem r. 280 v městě Patary, na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc, patarský biskup Mikuláš, jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Když jel jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi.
Mládencova ruka byla otevřená pro potřebné. Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho nato Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní vhodil Mikuláš opět do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal.
Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země. Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do světa. Mikuláš poslechl, ale protože se chtěl vyhnout světské slávě, nevrátil se do Patar, ale odešel do města Myr, které bylo metropolí celé licijské oblasti. Zde žil jako poslední ubožák.
V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátovi, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámě modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil. Ve své pokoře považoval svůj dosavadní život za málo dokonalý k zastávání biskupského úřadu, a proto se více zapíral. Žil asketickým životem, odpočíval na holé zemi a konal vroucí modlitby. I jako biskup zůstával milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy otevřeny pro chudé.
Za Diokleciánova pronásledování byl Mikuláš uvržen do žaláře, kde povzbuzoval zajaté křesťany. Když Konstantin Veliký daroval Církvi svobodu, byl světec propuštěn a vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony.
Na prvním církevním koncilu v Nicei (r. 325) hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku s omoforem. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci.
Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky.
Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici, a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal.
       Za povstání ve Frýgii  poslal  císař své tři vévody s vojskem, aby tam vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval. Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili.
 Po návratu jim někteří lidé  záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval, a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak sv. Mikuláš zachránil tři nevinné, a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo, a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil.
Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: „Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.“ Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám. Když poutníci navštívili biskupa, ten je napomenul, aby se starali o svůj duchovní život, neboť u každého viděl těžké hříchy.
Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro. Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno.
Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: „Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.“ Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek.
R. 1034 obsadili mohamedáni Myry. r. 1087 ukořistila výprava z jihoitalského města Bari světcovy ostatky a převezla je do svého města. Tam byly 9.5.1087 uloženy v chrámě sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudovaného chrámu, zasvěceného sv. Mikuláši.“
Lidmi, co popírají jako Arius Kristovo božství jsou např. Svědkové Jehovovy.
Sekularizovaný Mikuláš popírá svatého Mikuláše a dobře si rozumí s „Dědou Mrázem“ nebo „Santa Klausem“. Podobně jako je sekularizovaný Mikuláš je i sekularizovaný Ježíšek dělaný tak, že popírá skutečného Ježíše Krista. Prosme naléhavě za nápravu  a obrácení:
 -  od duchovní povrchnosti k   hloubce duchovního života 
 -  od špatné  modlitby   k modlitbě vroucí
-  od zesvětštělého pojetí víry k čistotě víry a od žití pro sebe k životu s  pomocí potřebným
     - od rozmařilého pojetí života k životu asketickému se silou vyhánět démony a být  stateční vůči     mocipánům. Svatý Mikuláši, oroduj za nás!

čtvrtek 1. prosince 2011

Božské Srdce Páně a encykliky

V Katolickém týdeníku č.24/2010 vyšel článek „Úcta k lidskému Srdci Páně je vynikající lék“. ThDr. C.Pospíšil v něm píše, že jeden z jeho učitelů s úsměvem říkal, že kapitola o Srdci Páně do christologie nepatří, neboť je to pouze otázka spirituality.
Názor přesně opačný získá, kdo si přečte knihu P.Bernhard Siebers „Pramen života a svatosti“ (Matice cyrilometodějská 1998) V knize na str.15. je: „Obsahově přináší litanie v stručné, ale vybroušené formě vše, co církevní dogmatika a morálka učí o Nejsvětějším Srdci Ježíšově: „Shrnuje celé náboženství, uvádí do dokonalého života“ (Encyklika Miserentissimus Redemptor)“ V litaniích schválených papežem není: „Lidské Srdce Páně“ smiluj se nad námi, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi!
S vědomím, že bludy se opakují a bludaři ariáni pro Ježíšovo lidství (úctu k lidském Ježíšovu srdci) neviděli a odmítali božství je obava, aby se nezapomnělo na lidský rozměr(humanitu) méně možná než možnost opomíjení božství. Pokles víry v božství Ježíše Krista je příčinou poklesu úcty Božského Srdce Páně. Skrze modlitbu litanií v kleče doma v rodině a soukromně anebo na první pátek v kostele, v dobrém zvyku konat svatou zpověď na první pátek, protože hříchy vyznáváme Bohu a v horlivosti pří smírné adoraci projevujeme víry v božství Ježíše Krista: je to můj Pán a Bůh. Pokud mladé lidi úcta Božského Srdce neoslovuje, není to proto, že chtějí, aby Ježíš byl pouze jejich kámoš a ne Bůh?
Článek nesprávně uvádí, že dokumenty učitelského úřadu neznají výraz „Božské Srdce Páně“. Encyklika Pia XII. Haurietas aquas z 15.5.1956 (ke sto letům zavedení svátku Srdce Ježíšova) takto užívá 10x výraz „božské Srdce Páně“:
1) „…náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících“
2) „Když uctíváme božské Srdce Páně, ctíme v něm a skrze ně nestvořenou lásku věčného Slova a zároveň jeho lidskou lásku, i všechno jeho smýšlení, cítění a všechny ctnosti“
3) „Náš pontifikát byl bohat nejen na starosti a strasti, ale také na nevýslovné útěchy. Za těchto let neubylo plodů úcty k božskému Srdci Páně ani vzhledem k počtu ani vzhledem k síle a kráse, spíše jich přibylo“
4) „Vidíme tedy, jak bohaté životodárné vody tryskají z božského Srdce našeho Spasitele“
5) „…abychom mohli vstoupit do svatyně božského Srdce Páně a s apoštolem národů obdivovat, jak „se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka Ježíše Krista mnohým v míře přehojné“(Řím 5,15)
6) „Kdo však dovede důstojně vylíčit city božského Srdce Ježíšova, symbolu jeho nekonečné lásky“
7) „Vždyť, jak praví andělský učitel, láska nejsvětější Trojice je původem lidského vykoupení, poněvadž se v nekonečné míře vylila do lidské vůle Ježíšovy a do jeho božského Srdce“
8) „Obsah nauky, že přirozený symbol, tělesné Srdce Ježíšovo, nabývá vztahu k osobě vtěleného Slova, spočívá úplně na základní pravdě hypostatického (podstatného) spojení. Kdo by to popřel, zastával by se mínění, které Církev opět a opět zavrhla. Neuznal by, že v Kristu jest jedna osoba, ale dvě odlišné, a přitom dokonalé přirozenosti. Když jsme zjistili tuto základní pravdu, chápeme, že Srdce Ježíše Krista je Srdce božské Osoby, totiž osoby vtěleného Slova“
9) „Papežové ji už nesčetněkrát poctili největší pochvalou. A nespokojili se jen tím, že k poctě nejsvětějšího Srdce Vykupitelova ustanovili svátek a rozšířili jej na celou Církev, nýbrž také dali podnět k slavnostnímu zasvěcení lidského pokolení božskému Srdci“
10) „…z nařízení našeho předchůdce blahé paměti Pia IX. byl svátek božského Srdce Ježíšova zaveden pro celou Církev.“
Pius XII. v Humani generis v článku 20 napsal: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Lk 10,16)“
Encykliky jsou takto předloženy jako bezpečný zdroj zdravých názorů. To, jak moc jsou dnes názory bludné a pokažené a potřebují nápravu, můžeme snadno pochopit z čtení papežských encyklik.
Pius XII. vydal v roce 1947 encykliku o liturgii Mediator Dei a najdeme v ní č.58: „Je však nutno přísně zavrnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se ctihodní bratři, ne bez velké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého Zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.“
Č.59: Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky.“ Č.61: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicích vydaných Svatou Stolicí.“.
Č.113: „Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří omítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“
Č.174: „Především nedovolujeme – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie nebo hovoříce lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné Svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochablosti úcta Panny Marie, Matky Boží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otrávené plody, svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu: je tedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.“
Pán Ježíš řekl Markétě Alaqouque.: „Klanitelé a ctitelé mého božského Srdce mají mi dokazovat lásku tím, že celým životem poskytují mému Srdci smírné zadostiučinění za nevděk, který zakouším ve Svátosti lásky.“
Pán Ježíš není vynikající lék jako člověk a pouze pro své lidství, ale pro své božství a proto, že jeho božská Osoba působící v lidské přirozenosti nás zachraňuje. Modleme se: „Božské Srdce Ježíšovo prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, ve spojení s eucharistickou obětí, obětuji ti modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a k slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí.“
                                      
Nejsvětější srdce páně

 

pondělí 28. listopadu 2011

II.Vatikán a dogmata

      Na otázku: „Přinesl II. Vatikánský koncil (II.VK) nová dogmata?“ můžeme jako  odpověď použít úvod konstituce o liturgii (SC 1): „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do Církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu liturgie.“
      Konstituce o liturgii je první dokument II.VK a uvedený článek SC 1 vysvětluje záměry pastoračního koncilu. Koncil pastorační nemíní prohlašovat nové pravdy víry(dogmata) a předchozí dogmata jsou tudíž před ním a po něm stejná.  O odpovědi není žádná pochybnost: II. Vatikánský koncil nepřinesl žádná nová dogmata.
      Pastorační záměr liturgie v SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“   
      Z článku SC 4 plyne, že v pastoraci má být normálně přítomna liturgie Pia V., „tridentská“. Tridentský koncil  připojuje ke svým kánonům dodatek „anatema sit“ - „ať je vyloučen z katolické Církve“. V kánonu 9 o mši svaté je „anatema sit“ pro toho, kdo tvrdí, že je proti ustanovení Krista  a má být potrestán, kdo pronáší slova proměňování potichu anebo že musí být sloužena mše sv.  pouze v lidovém jazyce anebo voda nemá být míchána v vínem v kalichu k obětování. Jazykové pojetí „nahlas a v mateřštině“ je obrat o 180 stupňů oproti „potichu a latinsky“. Jde o pastorační dogma nikoli textů II.VK, ale pastorační praxe zavedené po II.VK. Toto pseudodogma „jedině nahlas a v mateřštině“   přináší neoprávněné obvinění (viz SC 4) a pseudodogma:„Sloužení mše svaté potichu latinsky podle misálu Pia V. je odmítání II.VK koncilu.“ Při skutečném naplnění SC 4 o budoucí podpoře a zachování pravoplatných ritů, by ritus misálu Pia V. měl mít zelenou a běžně sloužen. Zabydlenost a rozšířenost jazykového pseudodogma „pouze nahlas a v mateřštině“ a pseudodogma, jímž se zavrhuje ritus Pia V. prozrazuje neznalost anebo neochotu jednat podle skutečných textů II.VK!
      Jazykové pseudodogma je snadno pozorovatelné. Podobně je snadno pozorovatelná změna u  oltáře nazývaného „čelem k lidu“, který rovněž II.VK nikde nepřikázal a jako příkaz II.VK je předkládán. Oltář čelem k lidu je další pseudodogma vzniklé nikoli příkazem II.VK, ale praxí  po II.VK.
      Jiné psedudodogma je povinnost optimismu. Dogma optimismu  lze pochopit z  předpokladu, že na jednáních koncilu se věci zhodnotí, co bylo špatné se napraví a co je dobré se rozvine a podle SC 1 se   neustále  bude prohlubovat křesťanský život,  stále větší počet lidí přijme pozvání do Církve, bude věrnost tradici, jednota křesťanů...A co kdyby dobré věci zůstaly jen na papíře anebo se vyvíjely jinak? Pokud se tato možnost vůbec nepřipustí, tak se u pseudodogma optimismu musí setrvávat, i kdyby se věci v pastorační praxi vyvinuly úpadkově.
      Pseudodogma optimismu žádá, aby ten, kdo by snad viděl věci černě a podle pravdy např. řekl: „katolická Církev v naší zemi je ve špatném stavu“ anebo „morálka politiků a občanů ve státě je stále horší“  byl obviněn z poruchy vidění a umlčen. Pseudodogma optimismu žádá vidění, jak se vše vyvíjí k lepšímu. Pseudodogma optimismu potřebuje pseudodogma zakazující pesimismus: mluvit o bludech, hříchu, ďáblu, pekle, zatvrzelosti srdce a jiných „negativních“ tématech. Tato pseudodogmata znemožňují řešit rozvrat manželství a rodiny,  skandály kněží v oblasti sexuality, rozklad společnosti  a cokoli jiné.  
       Duchovní život postavený na uvedených pseudodogmatech odpovídá mentalitě Titaniku: lidé vědomí si toho, že loď je nepotopitelná si mysleli, že jejich jediný úkol je dobře se bavit. Podobně stačí vstoupit do Církve, máme pokřtěno a už se můžeme jenom klidně hříšně bavit, protože naše volba je nepotopitelná…Titanik se potopil a  loď Církve je nepotopitelná jako celek, ale z dějin víme, že dnešní arabské země s islámem byly ve starověku kvetoucí země křesťanské
…Možnost reálného zániku nebo snížení katolických křesťanů platí vždycky a všude. Kardinál Joachim Meisner se v Die Welt  vyjádřil v listopadu 2011 takto: „Pokud bude Církev jako svět, už pro něj není alternativou a nemá mu co říci. Německá církev se podobá autu, které má moc velkou karoserii a slabý motor, a proto se neustále přehřívá. Měli bychom najít nějakou přiměřenější a mnohem menší formu, odpovídající našim silám. Důležité je dojet do nebeského Jeruzaléma – nezáleží, zda v mercedesu nebo v Pandě.“        
      Liturgický výraz mají zmíněná pseudodogmata v misálu Pavla VI., kde chybí oproti misálu Pia V. např. modlitba za Církev: „Modlitby Církve své, prosíme, Pane milostivě přijmi, aby po přemožení veškerých protivenství a bludů tobě v bezpečí a svobodě mohla sloužit.“ A prosba k Matce Boží: „Raduj se, Maria Panno, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy. Ty jsi uvěřila slovům Archanděla Gabriela. Jelikož jsi, Panno, Boha a člověka porodila, zůstala jsi Panno, i po porodu neporušena. Boží Rodičko, oroduj za nás.“ 
      Při  formulaci Vyznání víry (Creda) nicajského koncilu, které je modlitbou šlo o spor, zda Ježíš Kristus je s Otcem shodný nebo je mu podobný. Ti, kdo hlásali, že stačí podobnost byli bludaři. Při mši svaté po II.VK se modlí stejné nicajské Credo jako po koncilu tridentském, I.vatikánském a jiných, ale v praxi přítomná pseudodogmata vzniklá po II.VK  silně narušila „boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena“ (Judův list  3v.)
 Kánon 1. II.všeobecného sněmu v Cařihradě r.381 žádá věrnost předchozímu koncilu v Nicei r.325: "Svatí otcové, kteří se sešli v Cařihradě, rozhodli: Vyznání víry, přijaté třistaosmdesáti otci na sněmu v Nicei, která leží v Bythínii, ať se neodvolává a zachovává beze změny. Do klatby se dává jakékoli kacířství a to: eunomiánů, anomejanů, ariánů, eudoxiánů, peluariánů, čili duchoborců, sevelliánů, marcelliánů, fotiniánů a apolináriánů."



sobota 26. listopadu 2011

Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:
      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 
      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 
      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“
      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“
      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání:Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“
       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“
      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“
      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“
      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud
Michelangelo - Poslední soud    

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“
      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“

středa 23. listopadu 2011

Postoj k ateismu

      Podle Vatican insider (21. září) připravila Johana Bronková článek „Proč koncil mlčel o komunismu“. Byl zveřejněn 1.10.2011 na webových stránkách české sekce vatikánského rozhlasu:
      „Ačkoliv byl komunismus ve 20. století bezpochyby nejvýraznějším jevem s nejtrvalejšími důsledky, koncil, který vydal konstituci o Církvi v dnešním světě, se o něm vůbec nezmiňuje. Komunismus předepsal lidem ateismus jako oficiální filosofii nebo spíš státní náboženství, ale koncil ačkoliv se ateismem zabýval, toto ani slovem nezmínil. V době zasedání koncilu byla komunistická vězení místy nevýslovného utrpení a pokořování mnoha „svědků víry“, ale koncil se o tom nezmiňuje. Čím je vedle tohoto mlčení údajné mlčení k nacistickým zločinům, které někteří katolíci, včetně některých účastníků koncilu, vyčítají Piu XII.“ – napsal před čtyřmi lety ve svých pamětech nestor italské církve, kard. Giacomo Biffi.
      Slova tohoto dlouholetého boloňského arcibiskupa znovu zazněla v minulých dnech při prezentaci knihy Jeana Madirana „Dohoda z Metz“. Věnuje se tajné a nepsané úmluvě Vatikánu a Moskvy uzavřené právě v Metách. O co v ní šlo? Jan XXIII. požádal pravoslavnou církev, aby vyslala své pozorovatele na koncil. Moskevský patriarchát účast odmítl. Na druhé straně Kreml dobře věděl, že v rámci oficiálních předkoncilních konzultací o tématech, jimiž se má koncil zabývat, velká část biskupů apelovala na oficiální odsouzení komunismu. Janu XXIII. tolik záleželo na přítomnosti představitelů ruského pravoslaví, že za jejich příjezd nabídl Moskvě mlčení o komunismu. Právě toho se týkalo setkání v Metách, kterého se za Svatý stolec účastnil kard. Eugène Tisserant, tehdejší děkan kardinálského sboru, a za druhou stranu jaroslavský metropolita, arcibiskup Nikodém.
      Při rekonstrukci dohody z Metz se Jean Madiran odvolává na vzpomínky biskupa tohoto francouzského města, který veřejně prohlásil: „Právě v našem regionu došlo k incognito setkání kard. Tisseranta s arcibiskupem Nikodémem. Arcibiskup Nikodém souhlasil s tím, aby do Moskvy bylo odesláno oficiální pozvání s ujištěním o nepolitickém charakteru koncilu. Francouzský spisovatel a novinář připomíná také vzpomínky německého teologa Bernarda Häringa, sekretáře a koordinátora redakčního výboru koncilní konstituce O Církvi v dnešním světě: „Věděl jsem s naprostou jistotou – píše Häring – že papež Jan slíbil moskevské vládě, že koncil nevydá žádné odsouzení komunismu, aby se jej – díky tomu – mohli účastnit pozorovatelé ruské pravoslavné církve.“
      Existenci dohody mezi Moskvou a Vatikánem potvrdil v roce 1963 také bulletin Francouzské komunistické strany „France Nouvelle“. Čteme v něm: katolická církev „se nemůže spokojit s povrchním antikomunismem. Sama se konec konců zavázala u příležitosti dialogu s Ruskou pravoslavnou církví, že během koncilu nijak přímo nezaútočí na komunistický režim.“ O garancích poskytnutých Moskvě Janem XXIII. psal v roce 1963 také katolický deník La Croix.
      Jan XXIII. stejně jako později Pavel VI. dohodu z Metz dodrželi. Když v roce 1965 více než 400 otců koncilu podepsalo petici s žádostí, aby se Gaudium et Spes zabývala také problémem komunismu, byl jejich apel odmítnut bez vysvětlení a jakékoliv další diskuse behěm zasedání. Když pak 15. listopadu 1965 vypočítával Pavel VI. ve svých poznámkách úkoly koncilu, jmenoval mezi nimi: „nezmiňovat se o komunismu“, a poznamenal k tomu letopočet 1962, což – jak se zdá – bezprostředně odkazuje k tajnému setkání v Metách.“
      Ve své pastorační instrukci z roku 1871, náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učí: „Papež není neomylný ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři, a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“  Rozhodnutí Jana XXIII o ateismu patří mezi politické, s kterými se nemusí katolický křesťan ztotožnit.
      Kurs Jana XXIII. se projevuje i v misále Pavla VI., v modlitbě za ty, kdo nevěří v Boha: „Modleme se také za ty, kdo v Boha nevěří. Kéž žijí poctivě podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, stvořiteli všech lidí, ty jsi jediné dobro a jenom v tobě je pravý pokoj. Smiluj se nade všemi, kteří o tobě nevědí, a dej, ať konají dobro a přes všechny překážky dosáhnou pokoje. A těm, kdo v tebe věří dej, ať jejich život uprostřed nevěřících je znamením tvé lásky, aby každý, kdo se s nimi setká, sekal se s tebou, pravým Bohem a Otcem všech lidí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“
      Dřívější(tradiční) znění v misále Pia V. se jasně vyjadřuje ke zlu ateismu a nemá pro něj pochopení: „Modleme se i za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí, aby zanechali svých model a obrátili se k Bohu živému a pravému i jedinému Synu jeho Ježíši Kristu, Bohu a Pánu našemu.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, jenž nechceš smrt hříšníků, ale život, přijmi milostivě naši modlitbu a vysvoboď je od modloslužebnictví a přidruž je k své svaté Církvi ke chvále a cti svého jména. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého. Amen.“
    I. vatikánský koncil  z roku  1870 učí: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  Tím je přiznána nejen papeži, ale každému, byť jiným způsobem, možnost neomylnosti.  Ateismus zavrhuje stejný I.vatikánský koncil takto: "Kdo by řekl, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit

sobota 19. listopadu 2011

Užívání svátostin

     Při stravování se má dbát na správný jídelníček. Obdobou chleba jako běžné a nutné součásti potravy pro tělo je pro život duše Eucharistie. Někteří lidé mají zvláštní dietu anebo je dokonce jejich život udržován umělou výživou. Tomu odpovídá, že účinek Eucharistie je nahrazen za zvláštních okolností jiným způsobem( např. duchovní svaté příjímání). Tak jako užitek z umělé výživy předpokládá  vůli žít, tak vůle přijmout milost působí i při těchto zvláštních okolnostech. Kromě hlavního jídla jsou pro tělesné zdraví důležité vitamíny. Lidé si doplňují vitamíny i uměle skrze chemicky vyrobené přípravky a jsou ve snaze vitamíny mít vynalézaví, protože ví, jak moc je potřebují.
     Arcibiskup Marcel Lefebvre přirovnává svátostiny k vitamínům. Účel vitamínů není nahradit chleba a běžné jídlo. Účel svátostin není nahradit svátosti. Ten, kdo dbá o vitamíny, ten obvykle dbá o správné stravování. Ten, kdo dobře užívá svátostiny, ten obvykle správně užívá i svátosti. Svátostinou je například svěcená voda. Užívá se pří svátosti křtu a ten, kdo ji správně užívá jako svátostinu, ten si obvykle váží i svého křtu. Mezi svátostiny patří žehnání osob, jídla, předmětů a míst. Zvláštní svátostinou je exorcismus.  Jednoduchý se koná před křtem.  Smyslem exorcismu jako každé svátostiny je zaměřit člověka k Bohu a zamezit vlivu ďábla. V tomto smyslu je možné posvětit nejen kostel a zvony, ale i dům, automobil nebo počítač.
     Na jednom obrázku pana Lady je v místnosti hospodská bitka a nápis: „Našemu konání buď Boží požehnání.“ To by se mohlo stát i v hospodě, která by byla požehnaná.  Požehnání je jedna věc a vůle je přijmou věc druhá. Podobně je tomu u svátostí. Jedna věc je udělení milosti a vůle v souladu s udělenou milostí žít věc druhá. Tak jako je možné nesprávně užívat jídlo, tak je možné nesprávně užívat i vitamíny. Tak jako je možné nesprávně, svatokrádežněm přijímat svátosti, tak je možné i nesprávně užívat svátostiny. Tak jako nebezpečí při užívání jídla a vitamínů má vést k obezřetnosti, tak je tomu i svátostí a svátostin.
     Vitamíny jsou různé a jsou i různé svátostiny. Účinnost svátostí a svátostin je z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V zimním období se doporučuje více užívat vitamíny. Zimnímu období duchovního života, kdy je více obtíží, nástrah a pokušení, má odpovídat i větší užívání svátostin. Nad pravým opakem běduje exorcista Raul Salvucci ve své knize „Zkušenosti exorcisty“, v níž  připomíná z knihy exorcisty Gabriela Amortha: „Při exorcizaci vody, oleje, soli není třeba exorcisty, ale stačí jakýkoli kněz. Je však třeba vyhledat někoho, kdo by nám věřil, a kdy by věděl, že v Rituále existují tato specifická požehnání. Mnohem více je těch, kteří o tom nevědí a vysmějí se tomu, kdo je vyžaduje.“ Vůbec nevadí jsou-li modlitby konány latinsky, dokonce to může být lepší, protože nesprávný překlad může mít vliv na  kvalitu modlitby.
     Blahodárné účinky, jež máme  očekávat ukazuje tato modlitba nad solí: „Tato exorcizovaná sůl ať přinese všem, kteří ji budou užívat, zdraví pro duši a tělo. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch.“  Podobné účinky přináší exorcizovaná voda nebo olej. 
      Pokud zájem o svátostiny pokulhává za zájmem o vitaminy, tak je to známka slabě prožívaného křesťanského  života.