Breviář - posvátné officium

   Do rodiště sv. Cyrila a Metoděje jsou napsány dva listy Nového zákona. V I Sol 5,21-22 máme: „Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.“ Pod heslem II.vatikánského koncilu(II.VK) vzniklo mnoho špatných věcí, a tak jsou i názory zcela zavrhnout   dokumenty II. Vatikánského koncilu.

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei(MD) pojednává o Božském officiu a liturgickém roku v čl. 136 takto: „Ideál křesťanského života spočívá v tom, aby se každý co nejúžeji a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou Církev vzdává věčnému Bohu a spočívá zvláště v eucharistické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádána a upravena, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny hodiny denní, na týdny, na celý rok, na všechny doby a na všechny okolnosti lidského života.“ V článku 148 MD máme: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti.“ MD máme v konstituci o liturgii (SC) čl.100 II.VK: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“  II.VK v SC  věnuje breviáři celou  čtvrtou kapitolu.

   Pokud jde o jazyk tak II.VK stanovil v SC 101 § 1:  "Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36. § 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu. § 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.“ 

    V pokoncilním konání se jednotlivé případy modlitby v národním jazyce staly postupem doby  všeobecným jevem.  Dovedu si představit tento dialog mezi Apoštoským stolcem a bratrstvem Pia X.: „Proč nechcete dodržovat II. VK?“ A odpověď ze strany FSSPX: „Co tím nedodržováním II.VK myslíte? Zjevnou známkou je jazyk a naši členové se modlí jak to určil koncil latinsky a Řím přihlíží tomu, jak se většina kněží  modlí v rozporu s koncilem jen v národním jazyce.“ 

    Smysluplnost latinské modlitby breviáře prožívala mezinárodní komunita pražských mučedníků Bedřicha Bachsteina a druhů, o nichž papež Benedikt XVI. den po blahořečení 13.10.2012 řekl: „Byli zabiti roku 1611 pro svoji víru. Jsou prvními blahoslavenými Roku víry a jsou mučedníky. Připomínají nám, že věřit v Krista znamená mít ochotu trpět spolu s Ním a pro Něho.“ 

   Opera, sv. 5, kap. 1, Tischreden uvádí slova deformátora Luthera o blahodárném vlivu modlitby breviáře a trapný osobní úpadek po jeho zavržení: „Dokud jsem byl katolíkem, žil jsem život přísný a bdělý, postil jsem se, modlil jsem se, zachovával chudobu, čistotu a poslušnost…Jako reformátor v sobě cítím na tisíc plamenů a ty všechny pálí to bezuzdné tělo. Cítím se puzený k ženám silou až zběsilou. Namísto duševní horlivosti jsem horlivý v nečistotě…Jako nemohu nebýt člověkem, tak nemohu být bez ženy.” 

   Nutnost modlitby připomíná  čl.86 SC: „Kněží, kteří se věnují posvátné službě duchovní správy, budou se modlit chvály církevních hodinek s tím větší horlivostí, čím živěji si uvědomí potřebu řídit se napomenutím apoštola Pavla: „Bez přestání se modlete!“(1 Sol 5,17) Vždyť dílu, na kterém pracují, může dát účinnost a vzrůst jedině Pán, který řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Proto když apoštolové ustanovili jáhny, řekli: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4). 

   Pan biskup Koukl při duchovních cvičeních v Litoměřicích zmínil kněze, který se mu svěřil, že když má dovolenou, tak si chce odpočinout od kněžských povinností, a proto se nemodlí breviář. Má být opak podle  sv. Kateřiny Sienské, Dialog 86: „Nikdy ke mně nepřestávejte pozvedat vonné kadidlo modliteb za spásu duší, neboť chci světu prokazovat milosrdenství, a modlitbami, slzami a potem chci vrátit zář tváři svaté Církve, mé nevěsty, kterou jsem ti vypodobnil jako dívku se zmrzačenou tváří, vypadající jako malomocná. To způsobily prohřešky kněží a celého křesťanstva, tedy těch, kdo se živí u prsu této nevěsty.“    

     Slova jak na Nový rok tak po celý rok mají platit o modlitbě, a proto je pod článkem Divinum Officium. Odkaz na toto Divinum Officium a "Dominikánský breviář" v češtině je   na tomto blogu.

Divinum Officium     1-1-2013 ↓ ↑     Kalendarium

Ordinarium	Psalterium	Proprium de tempore
Reduced 1955	Commune Sanctorum	Proprium Sanctorum

Matutinum    Laudes    Prima    Tertia    Sexta    Nona    Vesperae    Completorium

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.