Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“ 

 

 

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Bezdětné manželství a majetek

     Sv. Jindřich je nám vysvětlením, jak Církev přijde k majetku. Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa, sv. Wolfganga. Sv. Wolfgang umožnil vznik biskupství v Praze. Když mu jeho rádci jednohlasně radili, aby si ponechal pravomoc nad Čechy, odpověděl: „Vidíme, že se pod zemí té provincie skrývá vzácná perla, a nezískáme ji, leda za tu cenu, že prodáme, co nám patří. Poslyšte proto, co pravím. Hle, já rád dám sám sebe i všechen svůj majetek, jen aby tam dům Boží dostal pevné základy, aby tamější církev byla posílena.“ 

   Toto velkodušné smýšlení a jednání si osvojil sv. Jindřich. Stal se králem německým (1002) a italským (1004); roku 1014 císařem římským. Podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Zakládal kláštery a nové diecéze. Spolu se svou manželkou Kunhutou založili biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. VII. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039) Jak prozíravě se svatý Jindřich staral i do budoucna o mír a pokoj pro nové biskupství, které založil, dokládá stvrzovací listinu:           

    „Jindřich, král z dobroty Boží, která všechno řídí, všem dítkám Církve, nynějším i budoucím. Blahodárná nauka Písma svatého nás vede a povzbuzuje k tomu, abychom opustili časné statky, nechali stranou pozemské výhody a snažili se získat věčný a trvalý příbytek v nebi. Neboť pozemská sláva, jíž se nám dostane, je prchavá a prázdná, jestliže při ní nemyslíme na nebeskou věčnost. Ale Bůh se ve svém slitování postaral lidstvu o užitečný lék tím, že dal možnost získat za pozemské jmění podíl v nebeské vlasti. Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost. Neboť nechceme být hluší k příkazům Páně, ale poslušně dbát božských rad, a proto poklady, jimiž nás zahrnula Boží štědrost, chceme ukládat v nebi, kde zloději nevykopávají ani nekradou, a kde nerozežírá ani rez ani mol, a kde také naše srdce s touhou a láskou často prodlévá, když si připomínáme, co jsme tam shromáždili. Proto dáváme na vědomí celému společenství věřících, že jsme místo z našeho otcovského dědictví, zvané Bamberk, povýšili na sídlo biskupské, a přejeme si, aby se tam slavně konala památka na nás i na naše rodiče a aby se tam neustále slavila spasitelná oběť za všechny pravověrné křesťany.“ 

    Pokud by např. Václav Havel byl dobrým katolickým křesťanem, tak mohl při své bezdětnosti následovat sv. Jindřicha v jeho manželské čistotě a rovněž dary svého majetku pomoci Církvi. Tím by byl dán i předpoklad, že o takovém člověku se může uvažovat, že přišel do nebe. Byla by to i odpověď na otázky jak katolická Církev přišla k majetku. Největším bohatstvím Církve jsou dobří křesťané. Lidé jako svatý Wolfgang a sv. Jindřich vytvořili nejcennější majetek Církve, jímž je vzorný neboli svatý život. Tito dobří a svatí křesťané pamatují na Církev i majetkem. A pokud jsou křesťané špatní, tak spravují majetek duchovní neboli víru i hmotný k ní potřebný špatně. Lidé svatého života moudře pamatují na Církev penězi a majetkem a nedělají ostudu při jeho užívání.

Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

wiki

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“

      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“

      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.

      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.

      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.

     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?

       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!

      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.

      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Liturgický hudební archív

Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:

      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 

      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 

      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“

      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“

      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání: „Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“

       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“

      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“

      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“

      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud

   

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“

      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“

Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“