Eucharistické bludy a jejich náprava

   Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.
   Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berangarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“
   Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str.246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nadto pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“
Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.
   Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:
Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“
Sv. Justin, (+ 165), Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“
Sv. Ambrož(+ 397), O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“
Sv. Cyril J.(+ 386) katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev“
Sv. Efrém(+ 373), Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“
Sv. Jeroným, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“
Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“
  Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: "Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa  poskytnuta."

Plodné užívání svátostí

   Rozšířené mínění: „Hlavně, že byl pokřtěn, byl u přijímání, biřmování, měl svatbu v kostele“ se opírá o zásadu, že je třeba přijímat svátosti. Kromě toho, zda dotyčný člověk přijal svátosti je nutná i otázka: „Vede věrohodný život křesťana?“ Znepokojivá odpověď je: často ne. Při užití analogie života přirozeného a nadpřirozeného vidíme, jak u přirozeného života se úmrtnost díky péči pronikavě snížila a obdobná cesta je nutná u života duchovního.
   Origenes ve spise Contra Celsum napsal: „Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Radomír Malý v Církevních dějinách píše: „Od pokřtěných vyžadovala prvotní Církev příkladný a mravný život.“
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by v evangeliu nebylo: „Kdo uvěří a dá se pokřtí bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen.“(Mk 16,16) a nemluvilo se o svátostech víry.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by bylo zbytečné přikazovat mši svatou - „To konejte na mou památku“ a nemohla se naplnit hrozba: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ a byl by zbytečný příkaz o přijetí svátosti oltářní alespoň jednou za rok.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nemusel být příkaz o vykonání svátosti pokání(zpovědi) jedenkrát za rok a učitel sv. Cyrila, našeho věrozvěsta, sv. Řehoř Naziánský by nemusel učil o životě po křtu: „Od každého člověka, který přijal svatý křest, Bůh vyžaduje tyto ctnosti: pravou víru z celého srdce a ze všech sil, zdrženlivost jazyka a čistotu těla.“
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by se o křtu nemluvilo jako o bráně ke svátostem a v obřadu křtu by nebylo před křtem: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a buď takových mravů, abys mohl být chrámem Božím“ a po udělení křtu by nebylo: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by II. Vatikánským koncilem doporučený teolog sv. Tomáš Akvinský nenapsal o Eucharistii: „Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost“.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nebylo třeba na Bílou sobotu obnovovat křestní slib a nebyla by před ním postní doba a II. Vatikánský koncil(LG 14) by neměl slova: „Ať si však jsou všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejenže nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“
Kdyby stačilo být pokřtěn , tak by Obřady křtu dospělého neměli otázku na budoucího kmotra(kmotru): Před Bohem a před shromážděním Církve se vás tedy ptám: Můžete potvrdit, že se váš kmotřenec(kmotřenka, svěřenec, svěřenka) připravuje na svůj křest a na život v Církvi poctivě a svědomitě, a jste přesvědčen o tom, že může být zařazen mezi čekatele křtu? Podobný dotaz je i na ostatní přítomné.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by homilie(kázání) ze II. století neobsahovalo: „Co myslíte že se stane tomu, kdo se prohřeší proti pravidlům závodu o věnec nepomíjející? O těch, kteří porušili pečeť křtu, říká Písmo, že jejich červ neumře, jejich oheň neuhasne a budou všem na očích.“
  Sv. Jan Zlatoústý má titul Doktor Eucharistie a poučuje, že nestačí jakékoli přijetí Eucharistie ( k listu Židům): „Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát.“
   Podobně jako sv. Jan Zlatoústý učí sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sióne chval Spasitele: „Dobří, zlí ho požívají, nestejný však úděl mají, život nebo prokletí. Zlým je k smrti, dobrým k žití, jedny hubí, druhé sytí, téhož chleba přijetí.“ V Summě teologické sv. Tomáš A. (III,79) uvádí jak sv. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“ a dodává: „Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti“
  Bylo by pošetilé tvrdit, že stačí být vysvěcen na kněze, když si vzpomeneme na kněze odpadlé! Podobně hloupé je hlásat: „hlavně, že měli svatbu v kostele“, když se manželství a rodina rozpadla. A co kdyby v nemocnici kněz omylem udělil v bezvědomí svátost nemocných člověku nepokřtěnému – budeme tvrdit při úmrtí: „Hlavně, že byl zaopatřen“?
   Kdyby stačilo pouze svátosti přijmout, tak by se neučilo o svatokrádežném přijímání svátostí a nebylo v katechismu: „Kdo je pokřtěn, má na duši znamení katolického křesťana, kdo přijal biřmování, má na duši znamení bojovníka Pána Ježíše, a kdo přijal svěcení kněžstva, má na duši znamení kněze Kristova. Tato znamení dávají duši zvláštní hodnotu a zůstávají v ní trvale buď k větší oslavě, když se nositel této hodnosti dostane do nebe, anebo k většímu zahanbení, když se dostane do pekla.“
   K tomu, aby člověk dojel autem k cíli užívá plyn a brzdu podle toho, jak vypadá cesta. K tomu, aby člověk dosáhl nebe potřebuje zabrzdit při špatném užívání svátostí a co nejvíce přidat v jejich dobrém užívání.
  Opat Emmanuel Maria Heufelder v knize o Nejsvětější Trojici píše v kapitole Tajemství nepravosti: „Výkupná a posvěcující milost Kristova byla zasloužena a připravena Kristovou vykupitelskou obětí. Ale plodná a účinná může být jen v té míře, v jaké ji jednotliví lidé přijmou za svou a s ní spolupracují. To je zřetelně vidět na svátostech, prostředcích milosti. Každá svátost musí být udělena nějakou osobou a příjemce musí spolupracovat; jestliže on milosti postaví překážku, nemůže účinkovat. Proto v apokalyptických listech jsou adresována pastýřům a církvím vážná napomenutí...“                                            
   Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13 učí k splnění podmínek svátostí: "Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit."

Cyrilometodějská tradice

Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r.868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Tento způsob současně užívaného mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II.Vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice řeší sporné otázky autoritou papeže. Pouze mateřský jazyk tomu neodpovídá
Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str.75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r.861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.
Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli z zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionále z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.
V uvedeném díle ThDr. B.Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu(misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10.století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.
Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje B.Zlámal v uvedené „Příručce“ na str.86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“
Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z.Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“
Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání(Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“
Sv. Cyril(jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu: Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“
Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“

Protestanté o mši svaté

   Mezi knihy pojednávající důkladně o mši svaté patří kniha biskupa Josefa Kupky O mši svaté. Na svých 681 stranách ve vydání z roku 1899 má dílo část I. dogmatickou a část II. historicko-liturgickou. Část dogmatická má tři díly. Třetí díl má název „Nekrvavá oběť Krista Pána“ a třetí odstavec je zakončen pětistránkovým rozborem „Kterak soudí protestanté o oběti eucharistické.“ Text zde uvedený začíná na str. 148 a je mírně zkrácen a upraven po jazykové stránce:
   "Ještě před protestanty popírali (ve 12.stol.) obětní ráz eucharistie Petrus de Bruis a Arnoldisté (nazvaní tak po Arnoldu z Brescie), tvrdíce, že v církvi oběti vůbec není. Oběť mše sv. popírali Katharové a Albigenští(v 12. a 13. století), aby nemuseli uznávat viditelné kněžství v církvi; mši obětí ďáblovou nazývali Bogomilové (v 13. a 14.století). Mistr Jan Hus uznával sice pravost oběti mše sv., ale zdá se, že moc konsekrační odpíral kněžím nehodným. (poznámka č.4 Lenz, Učení mistra Jan Husi, str. 124. Ve vězení kostnickém Hus napsal: „Dico etiam, quod tam bonus, quam malus sacerdos conficit, quia per ipsum Deus facit.“) Nejdůležitější však a hlavní popěrači a nepřátelé oběti mše sv. jsou protestanté. Popírajíce obětní ráz eucharistie, popírají i prostřednický úřad kněží, jakožto viditelných zástupců Kristových a služebníků církevních. Luther sám po svém odpadu sloužil nějaký čas mši sv., ale brzy ji také zavrhl. Proč tak učinil, vykládá ve spise „De missa privata et unctione sacerdotum; r.1521“. Trápily prý ho výčitky svědomí, že tak často slouží mši sv. Tu se mu zjevil ďábel (v knize je poznámka 5) a radil mu, aby mše sv. nechal. Luther ho poslechl a od té doby nazývá oběť mše sv. největším bludem papeženců, uznávaje toliko eucharistii jako svátost. „Nazývejme ji svátostí nebo závětí, nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie, nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti.“ Ze své „Formula missae“ vymítil všechno, co se odnášelo k obětnímu rázu eucharistie a co bylo výrazem ideje obětní…
 Luther jako pravověrní lutheráni, věřil sice, že po vyslovení konsekračních slov při slavnosti večeře Páně Kristus Pán skutečně(reálně) je přítomen, ale tvrdil, že jen za tím účelem, aby mohl být požíván, nikterak však proto, aby, přítomen jsa pod oběma způsobami(in forma sacrificii), znovu na oltáři mysticky se obětoval, jak se skutečně obětoval na kříži, ani proto prý ne, aby obec křesťanská Jeho Tělo a Krev obětovala božské Velebnosti. Vždy vyčítal katolíkům, že naukou o mši sv. zbavují oběť Krista Pána na kříži zásluh a síly smiřovací, přičítajíce to oběti mše sv.
Melanchton nazývá v „Konfessi augsburské“ (artic. quid sit sacrificium) mši sv. výkonem nebo náboženskou ceremonií k poctě Boží, připouští název „oběť děkovná“, ale zavrhuje „oběť smíru“(sacrific. propitiatorium), neb tou prý je jen oběť na kříži.
Zwigli a Kalvín neuznali eucharistie ani za část bohoslužby, jméno „mše sv.“ pečlivě vymítili a večeři Páně prohlásili za ceremonii, kterou prý jen časem, dle přání a potřeby věřících a k zvýšení bohoslužebné slavnosti lze konat. V kancionálu reformované církve v Dobrosoli (Halle) vydaném se praví, že účelem eucharistie je upamatovat nás na to, co Kristus Pán pro nás učinil a vytrpěl, připomenout nám celé Jeho vykupitelské dílo a tím v nás vzbudit city vděčnosti.“ Tomáš Erast, prof. medicíny v Heidelbergu, vypracoval na rozkaz Bedřichův r.1572 „důkladné poučení“ o večeři Páně, kde velmi ostře vytkl rozdíl od učení Lutherova. Následujícího roku vyšel od Ursina a Oleviana vypracovaný „heidelberský katechismus“. Byl zaveden ve Falci a synoda Dortrechtská dodala mu vážnosti symbolické,. Synoda Falcká jej uznala a uveřejnila se zvláštní přímluvou r.1563. Do druhého vydání Bedřich vsunul větu: „Katolická mše není v podstatě ničím jiným, než zapřením oběti a utrpení Ježíše Krista.“ V třetím vydání týž Bedřich dodal. „a prokleté modlářství“ (und eine vermaledeite Abgötterei).
Praktické důsledky takové nauky záhy se dostavily. Uvedeme aspoň jeden příklad. Falcký kurfürst Bedřich III. dal v Heidelberce odstranit z chrámu oltáře a obrazy a na jejich místo postavil stoly; obrazy na zdech namalované dal zalíčit, hostie nahradil žemličkami, kalichy dřevěnými poháry. Obvyklé u protestantů hostie nazval „abgöttische runde Brödlein“(modlářské okrouhlé chleby) a dal je rovněž odstranit, poněvadž prý poddaní při večeři se jim, jako pravému Bohu, klaněli)
S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně. Již r.1524, faráři města Curychu, stoupenci reformovaných, žádali městský senát o svolení, přizpůsobovat obřad slavení večeře Páně novému učení. Otcové města z počátku váhali, ale na opětné prosby konečně dovolili, aby na Zelený čtvrtek r.1525, večeře Páně se slavila po způsobu Zwingliho, který obřad její vyložil ve zvláštním, dosud u nich platném spise. Tento obřad je asi takový: Po kázání o velkém dobrodiní, jež nám Bůh prokázal, vydav svého Syna, na přikrytý stůl položí se nekvašený chléb a číše vína. Pastor v obyčejném všedním šatě, stoje mezi jáhnem a podjáhnem, volá zřetelným hlasem v jazyku lidu: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha sv.“; ministranti jménem celé obce odpovídají „Amen.“ ….Pak čte pastor z I. listu ke Kor. 11,23 a násl….Potom posluhující roznášejí chléb nekvašený, velkou čtyřhrannou to hostii, každý z přítomných si ulomí částku a ostatek podá sousedovi. Nechce-li se někdo dotknout rukama celého chleba, dá mu posluhující jen příslušnou částku. Pak přijdou posluhující s vínem v číších a opět druh druhu podává. Zatím se čte evangelium sv. Jana od hlavy třinácté. Každá lavice dostane jeden chléb a číši vína…Smutný tento úkaz je jen nutným následkem zavržení protestanty oběti vůbec, neboť kde není oběti, není důsledně ani obětních hodů.“
Tento dogmatický rozbor vzhledem k pastoračnímu rázu II. Vatikánského koncilu zůstává platný i dnes a do budoucna, protože vychází z učení  Tridentského  koncilu, v němž je např toto: "Jestliže někdo říká, že v Nejsvětější svátosti zůstává podstata chleba a vína s tělem a krví Pána našeho Ježíše Krista, a popírá onu podivuhodnou a jedinečnou proměnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, přičemž zůstávají pouze způsoby chleba a vína, kteroužto proměnu zajisté katolická Církev velmi vhodně nazývá transsubstanciací, anathema sit(ať je vyloučen)."

Evoluce a revoluce

   Jak vysvětlit dění v přírodě a světě? O tom jsou různé názory. Jednou z hypotéz(domněnek) je evoluce, která takto vysvětluje rozmanitost neživé i živé přírody. Vznik živého z neživého, přechodové články mezi druhy rostlin a živočichů, smysl a cíl jsou otázkami, které evoluce dosud spolehlivě (vědecky) nezodpověděla.
   František Press v knize „Zvony nad Evropou“ str. 62 uvádí: „Berthault v roce 1976 své laboratorní pokusy demonstroval v pařížské Akademii věd a později v osmdesátých letech ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do jednotlivých vrstev podle klasického schématu sedimentologů. Tyto experimenty byla od té doby mnohokrát opakovány na četných jiných pracovištích a v nedávných letech bylo o nich vícekrát přednášeno na řadě sedimentologických kongresů, přesto však k revizi názorů nedošlo. Na základě těchto průkazných experimentů Berthault uzavřel, že nejprve měli být studovány podmínky, za kterých naplaveniny vznikají, a teprve potom vytvářeny teorie. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že určitá vrstva se usadila na zemi před např. 200 miliony let, když mohla vzniknout třeba za pouhých pět minut.“
   Kenneth Oakley v roce 1949 odhalil podvod s piltdowským člověkem, jehož kosti se odhadovaly na 150 milionů let. Fluorový test neobsahoval u čelisti žádné stopy fluoru, a tím se prokázalo, že jde o čelist ze současnosti. Proběhla další odborná zkoumání a po 40 letech „slavného“ vystavování v British Museum byl exponát odstraněn. Podvody a lhaní platí i u dalších „objevů“, kde platí, že přání je otcem myšlenky.
Kresby E.Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce jsou uváděny jako „důkaz“ a dodnes jsou k vidění jako učební pomůcka k vytváření klamných představ.
   Evoluce platí o myšlení, které se vyvinulo do podoby, kdy už pro ně není důležitá pravda, její hledání a obhajoba, ale prospěch v podobě slávy, peněz anebo nezájmu poctivě řešit vážné vědecké otázky. Proto je zde taková neschopnost mluvit vědecky neboli pravdivě a říkat: 200 milionů let, 100.000 let(a podobně) podle nedokázaných, pochybných, smyšlených, nepravdivých i lživých závěrů. Evoluce je v minulosti i dnes především víra navazující na své zakladatele, kteří ji vědomě či nevědomě vymysleli jako protipól víry v Boha a stvoření světa. I tzv. křesťanští evolucionisté by rádi viděli ve Vyznání víry místo „Skrze Něho(Krista) všechno je stvořeno“ „Skrze Něj se všechno vyvinulo“. Evoluce není totéž, co Boží Prozřetelnost. Ten, kdo má plnou hlavu evoluce se může snadno minout cílem života, jak ho předkládá katechismus: „Člověk je stvořen od Boha, aby Boha chválil, vzdával mu úctu a jemu sloužil a tím spasil svou duši..“ Evoluční člověk jde v neděli raději do přírody přemýšlet nad miliony let toho, co vidí, než přemýšlet nad věčným Bohem při mši sv.
   Evoluce neboli vývoj platí v oblasti vědy a techniky. Lidskou evolucí(vývojem) přišli na svět věci jako auto, letadlo a jiné vymoženosti techniky. Evoluce platí i v politice, vyvinuly se různé formy uspořádání společnosti, ale neplatí, že politici a lidé tvořící společnost budou nutně lepší.
   Bible někdy uvádí velmi přesná, byť překvapivá čísla, jako, že Metuzalém žil 969 let(Gn 5,27). O trvání světa bible ani miliardy ani milióny ani statisíce let neuvádí.
  Sv. papež Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis odsoudil modernismus a v ní evoluci(vývoj) Boha lidským rozumem skrze evoluci teologickou, v níž si člověk deformuje obraz věčného a neměnného Boha podle svého rozmaru a nechce měnit sebe podle Boží vůle a k Božímu obrazu. V §17 s názvem „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“ odsuzuje toto: „Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li, aby toto bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje.“ V části „Nauka o „nezbytnostech“ ve vývoji Církve“ vysvětluje: „A tak tedy, ctihodní bratři, pro modernistické autory a činitele není v Církvi nic stálého a neměnného. V tomto směru už měli předchůdce, o nichž náš předchůdce Pius IX. napsal: „Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat.“ Modernistická nauka o zjevení a dogmatu také není nic nového, nýbrž byla zavržena už v Syllabu Pia IX. v tomto znění: „Boží zjevení je nedokonalé, a proto je podrobeno stálému a souvislému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu.“ Ještě slavnostněji pak byla odsouzena na I.vatikánském koncilu těmito slovy: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nemůže být zdokonalována lidským rozumem jako nějaký vynález, neboť byla jako boží zjevení odevzdána nevěstě Kristově, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto musí být navždy zachován ten smysl dogmat, v jakém je svatá matka Církev jednou prohlásila a od tohoto smyslu se nikdy nesmí ustupovat pod záminkou lepšího pochopení.“ Tím se nijak nebrání, ale napomáhá rozvoji poznatků o víře. Proto týž I.vatikánský koncil pokračuje: „Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věků do věků, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, tj. při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí.“ Stoupenec modernismu místo: „Bůh je stejný, a proto věříme jak naši předkové“, říká: „My žijeme v jiné době a proto můžeme a musíme věřit jinak než naši předkové“.                                                                            
   Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z roku 1870 mluví o jistotě původu světa : „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  To, že je Bůh je pravá křesťanská jistota.
   V revoluci jde o násilnou změnu, která stejně jako evoluce nutně vede k lepšímu. Zkoumání revolucí v minulosti ukazuje, že žádná osudová změna k lepšímu skrze revoluce nenastala. Právě naopak. Po revoluci husitské se česká země dostala ze stavu nejvyšší prosperity za Karla IV. na úroveň moderně řečeno rozvojové země třetího světa. Velká francouzská buržoazní revoluce přinesla stav podobný.
   Viktor Hugo napsal: „Bída vede lid k revoluci a revoluce vede lid do bídy.“ Podobné výsledky vykazuje Velká říjnová revoluce v Rusku. Bible nás učí, že první revolucionář byl ďábel, který toho hodně nasliboval a výsledkem byla ztráta ráje na zemi. Podobně revolucionáři toho hodně slibují a očekávají, ale žádné nebe nepřináší. To platí i o tzv. sametové revoluci roku 1989 v Československu a bude to platit i o revoluci v arabských zemích roku 2011.
    Pravá revoluce je v ochotě obětovat se pro druhé a ne v obětování druhých pro své zájmy, byť skupinové a revoluční. Tomuto nás učí Kristův kříž. Evoluční stejně jako revoluční myšlenky a jejich přetřásání zatlačily do pozadí Boží existenci. Evoluce vysvětluje svět „chytrou“ věčnou hmotou, ve smyslu deismu svobodných zednářů, náhodou anebo hloupě mlčí. Evoluce ani revoluce nepočítá s Božím soudem nad lidstvem a každým jedincem, jde o nový řád, New Age. Vznikl skrze revoluci nebo teorii evoluce lepší člověk? Přinesla evoluce nebo revoluce lepší rodinu, která je základem státu? Zvláště ženám by více prospělo myslel víc na Pannu Marii a jejího Syna neboli mariánsky místo evolučně nebo revolučně. Tomu odpovídá modlitba:
   „Můj Bože a Stvořiteli celého světa, miloval jsi mne, když mne ještě nebylo a dáváš mi za cíl sebe samého. Ó můj Bože, podrobuj si vždy můj pyšný rozum a vzpurnou vůli, abych následoval(a) Krista, který v evangeliu neučil ani evoluci ani revoluci ani tomu, jak a kdy svět vznikl, ale tomu proč a k čemu jsme na světě a jak se máme ve světě, který jednou pomine, chovat: S láskou k Bohu, sobě i druhým, abychom nepromarnili svůj život v řešení otázek, které nám budou komplikovat spásu nesmrtelné duše. Amen. Panno Maria přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!“

Ostatkový ekumenismus

      Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y,  to haraburdí tam(na oltáři) nechce. Toto ukazuje  názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s výsledky téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky:  „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil  bludař?“  Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem  číst  životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev  tak  postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“  Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak  vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“  Pro radu jdeme k učitelům Církve:
      Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům...a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“      
      Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti...musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a  nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
      Katechismus  kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“
      Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje v písni „V pohanství temnu“ máme ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyrila Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
      Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci  oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
      V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři, Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzena a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
      II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků. Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a   nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a tím dává prostor pro  myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí.  V liturgii Pia V(Jan XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno  na  dvojí políbení.
      V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků.  Myšlenka na ostatky a svaté  v liturgii Pia V.(Jana XXIII) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých(políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto(jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho.Amen.“
      Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
      O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: "Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!"                                                                                 
       Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: "Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21)

Celibát znamení odporu

     Panně Marii je řečeno o jejím Synu, že bude znamením, kterému se bude odporovat. Jednou z oblastí odporu je celibát, který po vzoru svého Zakladatele hlásá a hájí katolická Církev. Téměř vášnivé diskuse  kolem celibátu vedou rádi zvláště ti, kterých se to netýká. Zapomínají na radu: „Co tě nepálí nehas.“ Ustanovení celibátu je spojeno se  službou Bohu.  Kněz jako správce Božích tajemství a hlasatel evangelia slovem  má  svobodně zvolit tento způsob života bez jednoho výjimečného lidského partnera. V případě vstupu do manželství se muž nebo žena svobodně zříkají všech ostatních žen a mužů kromě jednoho(jediné).  Tak mají vytvořit celoživotní a důvěrné společenství mezi sebou a dětmi podle v Božího zákona. 
      Bylo by více kněží, kdyby se mohli ženit? Při snaze o rodinu žijící podle víry s Kristem uprostřed jako rodina nazaretská by mohli dát krásný příklad… Zkušenost z křesťanských církví, kde se kazatel ženit mohou ukazuje, že nedostatek osob přetrvává, a tak je nutné přikročit k uvádění žen do této funkce. Další zkušenost je, že počet věřících se tím nikterak nezvyšuje. Je i zkušenost, že problémy s celibátem jsou nahrazeny problémy s manželstvími. Rozvedený farář nebo biskupka a nějaké to nevychované dítě je to, co se potom objeví. 
      Tak jako ten, kdo na silnici havaruje nemá volat po zrušení silnic, tak tragédie celibátu, manželství anebo rodiny nejsou důvodem k rušení těchto stavů. Cesta vede skrze pokorné přiznání svého hříchu a ochotu k nápravě.  Snaha o nápravu  naslouchá rovněž řeči skutků. Proč své veřejné poslání Ježíš Kristus naplnil bez manželky a bez rodiny, ačkoli manželstvím a rodinou nepohrdal, ale vysoko ji cenil? Nejvzornější rodina, jaká kdy na světě byla je rodina nazaretská: sv. Josefa, Panna Maria a Ježíše Kristus. Všichni její členové žili po celý život v celibátu. Není třeba stavět proti sobě celibát a manželství nebo rodinu, ale ochotu plnit Boží vůli nebo ne.  
      Nekonečné debaty málokdy citují II. Vatikánský koncil, který se k celibátu velice jasně vyjádřil v článku 16 dekretu o kněžské službě: „Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval (33)((33/Srov. Mt 19,12.)) a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. (34)((34/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42: AAS: 57 (1965), 47-49.)) Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve (35)((35/Srov. 1 Tim 3,2-5; Tit 1,6.)) a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. (36)((36/Srov. Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 28.))
      Celibát je však v mnohém směru pro kněžství vhodný. Vždyť svým posláním se kněz cele věnuje službě novému lidstvu, které Kristus, vítěz nad smrtí, skrze svého Ducha volá ve světě k životu a které se rodí „ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Stavem panictví neboli celibátu zachovávaným pro nebeské království (37)((37/Srov. Mt 19,12.)) se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, (38)((38/Srov. 1 Kor 7,32-34.)) Svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu i lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu. Tímto způsobem tedy osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu. (39)((39/Srov. 2 Kor 11,2.)) Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista. (40)((40/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42 a 44: AAS 57 (1965), 47-49 a 50-51; Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 12.)) Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat. (41)((41/Srov. Lk 20,35-36; Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 24-28; Pius XII., enc. Sacra Virginatis, 25.3.1954: AAS 46 (1954), 169-172.))
      Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvedal, (42)((42/Srov. Mt 19,11.)) a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují. Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici. Zvláště ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.“
     Kánon 3. I.sněmu v Nicei 325 mluví o tom, co s celibátem souvisí: "Veliký sněm rozhodl, že se nedovoluje, aby biskupové, duchovní, jáhni a vůbec nikdo z duchovních osob měli jako spolubydlící v domě osobu ženského pohlaví s výjimkou matky, sestry, tety nebo takové osoby ženského pohlaví, která je mimo jakékoli podezření. Výklad: Účelem tohoto pravidla jest chrániti osoby duchovní od podezření; tento zákaz se vztahuje na duchovní, jáhny a podjáhny, kteří nemají manželky, poněvadž přítomnost manželky u manžela nebudí podezření proti spolubydlící jiné osobě ženského pohlaví."
      Aféry s porušováním celibátu i kriminální povahy a následné návrhy na zrušení(zdobrovolnění) celibátu svědčí o praktické a teoretické neznalosti staronového učení  II. Vatikánském koncilu(II. VK) o celibátu a jeho neuvedení do života. Paradoxem je, že členové bratrstva Pia X.(„lefébvristé“) obviňovaní z odmítání II.VK jej  v otázce celibátu plní nejvzorněji. Věc II.VK spolehlivě daná jako celibát je často zjevně  popírána a jiné zjevné věci, které II.VK nikde nepřikázal se naopak jako příkaz koncilu předvádí: zrušení latiny, oltář čelem k lidu, odstranění mřížky v presbytáři nebo kazatelny a kytarové mše sv.

Husitská bohoslužba

Nejobsáhlejší české dějiny pod názvem Příručka českých církevních dějin napsal prof. ThDr. Bohumil Zlámal. Mají 7 svazků. Svazek IV. je píše o husitství a husitské liturgii: „Jak rozdílná byla husitská věrouka, tak se husité lišili i v bohoslužbě.Vcelku lze u nich pozorovat trojí liturgii:

a) Liturgie Husova byla ještě katolická. „Co se týče vnější stránky bohoslužeb, lze zcela prohlásit Husa za konzervativce. Ve své kapli betlémské konal i slavné tiché služby Boží zrovna tak, jak činili jiní katoličtí kněží, tímž ritem a latinským jazykem; užíval při nich zrovna takových rouch a nádob jako druzí jeho kolegové; v působišti jeho byly posvátné sochy a obrazy právě tak jako ve všech ostatních kostelích a kaplích. Tvrzení, dle něhož by byl Hus tvůrcem české hymnologie duchovní, nedá se nikterak potvrdit (Sedlák, Liturgie u Husa a husitů, s. 133; srov. Neumann, Z dějin bohoslužeb, s.53) Příkladu Husova následovali i mírní husité, především pražané. Odchýlili se pouze v tom, že evangelium a epištolu zpívali nebo četli česky. Tohož způsobu se přidržel i Rokycyna. Nedávali také při mši líbat věřícím „pax“ (kříž nebo obraz s ostatky). Aspoň basilejští legáti to Rokycanovi vytýkali. Svíce při mši svaté hořely, ale na varhany se nehrálo, obrazy byly z kostela odstraněny i svěcená voda z kropenek, protože neuznávali svátostiny. V udělování sedmi svátostí se však pražané nijak nelišili od obecné církve. Je třeba podotknout, že k tomuto liturgickému omezení byli mírní pražané namnoze donuceni radikálnějšími tábory, když dleli v Praze. Avšak nejmírnější příbramovci podrželi církevní ritus úplně, říkajíce i evangelium a epištolu latinsky, takže celá mše svatá byla latinská. Ponechali si i „míru líbanie“, které Rokycana zamítal. Žehnali i věci a jídla (svátostiny). Připouštěli všechnu důstojnou oslavu Boží, i hudbu. Samo sebou se rozumí, že sloužili v ornátech; žádali však prostší roucha.

b) Liturgie Jan Želivského. Kněz Jan Želivský byl uprchlý premonstrát ze Želiva a patřil k pražským novoměstským radikálům. Svými názory tíhl k táborům a podle jejich způsobu zaváděl krátkou liturgii. Avšak pražskému lidu na Novém Městě, který Želivský svou demagogickou výmluvností ovládal po tři léta(1419-1422), se nelíbila puritánsky jednoduchá táborská mše. Proto sestavil zvláštní liturgii. Jeho mše byla celá česká, ale přitom zachovával církevní ritus a sloužil v ornátu., třebaže prostém. Jinak však zamítal, jako oficiální pražané, svátostiny, obrazy, hru na varhany a jiné. Husitská mše měla tyto části: Introit, Hradal(graduale), Gloria, Epištolu, Impy(„to je prozy pěnie), Evangelium, Vieři v jednoho Boha, Offertorium („směšovanie vína s vodou s tak posvěcovanie“), Prefaci, Sanktuc, Pater noster(„Pateře řiekaní“) a Agnus Dei.

c) Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch(ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zvedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval. Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221)

Týž obřad měli i moravští táboři (u Ostrohu a Strážnice), kteří podle téhož Vavřince z Březové sloužili mši „ve vlastním rouše, odříkajíc Pateř a slova posvěcování“. Táboři zpočátku věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu jako všichni kališníci. Brzy však zavládlo mezi nimi „pikarství“, tj. nevíra v Oltářní svátost, kterou nazvali modlářstvím. Proto tupili a pronásledovali její ctitele jak mezi katolíky, tak mírnými kališníky s Rokycanou v čele. Nakonec zavrhli mši svatou a surově ničili bohoslužebné nádoby, misály, oltáře a kostely. Chelčický je bystře nazval „pikarty pod kalichem“

Pokud by byl Hus konzervativní i ve svém srdci, tak by obvinění např. z remanenční nauky o svátosti oltářní bylo prakticky nemožné. Hnutí nazvané po Husovi husitství přineslo revoluci nejen do společnosti, ale i do liturgie. Husitské experimentování, tvoření a odbývání mše nacházíme silně přítomné v tzv. „obnovené liturgii“ po II. Vatikánském koncilu tvořené po revolučním roce 1968.

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Panna Maria Spoluvykupitelka

Je dogma o „Neposkvrněném Početí“, ustavičném panenství, božském mateřství a Nanebevzetí Panny Marie. Každé dogma má svou historii, k níž patří tříbení odlišných a protikladných názorů. Páté, zatím diskutované dogma, je o Panně Marii „Prostřednici, Orodovnici a Spoluvykupitelce.“

Učitel Církve sv. Alfons Maria z Liguori píše v úvodu své knihy „Vznešenosti Panny Marie“: Kdyby se někomu zdálo některé tvrzení v knize příliš odvážným, prohlašuji, že jsem je psal a chápal ve smyslu svaté Církve katolické a zdravé teologie. Když jsem na příklad nazval Marii Prostřednici, mínil jsem ji tak zvát jen jako prostřednici z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, jenž je prvním a jediným prostředníkem ze spravedlnosti. Názvem Marie všemohoucí, (jak ji nazvali též sv. Jan Damašský, sv. Petr Damiani, sv. Bonaventura, Kosmas Jeruzalémský a jiní), chtěl jsem ji tak jmenovati, pokud jako Matka Boží vymůže na Pánu svými modlitbami vše, oč žádá ve prospěch svých ctitelů, poněvadž této vlastnosti Boží nemůže být schopna stvořená bytost jíž je Maria.“ Titul Prostřednice milostí nám předkládá jeden z mariánských svátků (8.5) a sv. Alfons z L. upřesňuje s ním i roli Panny Marie jako Přímluvkyně, Orodovnice.

Pět ze šesti kardinálů, kteří byli spolupořadateli mezinárodního sympozia o Panně Marii Spoluvykupitelce ve Fatimě v roce 2005 předalo oficiálně kardinálem Telesfore Toppo z Indie dopis papeži Benediktu XVI. v roce 2006 s touto žádostí: „Věříme, že uzrál čas pro slavnostní definici trvalé nauky Církve o Matce Vykupitele a její jedinečné spolupráci na díle vykoupení i v pozdější roli rozdělování milostí a přímluv za lidskou rodinu.“ Za tuto iniciativu je odpovědný kardinál Martinez z Portorica.

To, že mezi kardinály není žádný Evropan by mohlo vést k nezájmu zamýšlet se v Evropě nad touto věcí. Ve skutečnosti tato iniciativa kardinálů ze zemí, kde je křesťanství mnohdy na vzestupu by mohla pomoci duchovně upadající Evropě k oživení víry. Pokusíme se najít důvody k tomuto tvrzení. Vrátíme-li se k uvedenému A. z Liguori, tak můžeme obdobně k titulu –„Spoluvykupitelka“ dodat, že je spoluvykupiteka z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, který je první a jediný vykupitel ze spravedlnosti. K Panně Marii a jejímu spoluvykupitelství, prostřednictví a orodování můžeme vymezeným způsobem přiřadit další osoby. Například apoštolové byli a jsou orodovníky, přímluvci u Boha, který vyslýchá prosby. Stejným způsobem jsou prostředníky milostí a spoluvykupitely dle upřesněného způsobu chápání pod Kristem. Otvírá se prostor pro další lidi, především svaté, ale i běžné lidi. Je snad přehnané tvrdit, že každý, kdo se podílí na křtu dítěte – dárce milosti je Bůh – kněz, co křtí, rodiče a kmotři a další jsou svým vymezeným a omezeným způsobem prostředníky milosti? A není malý rozvoj křestní milosti způsoben i tím, že lidské osoby podílející se na křtu málo anebo vůbec neznají a neplní roli prosebníka v modlitbě? Nezlepšilo by se jejich jednání, kdyby je neslo vědomí pokorného spoluvykupitelství?

Když vezmeme věci z druhého konce na případu Jidáše - není jeho modloslužebné peněžní zaměření zradou na roli, kterou pod Kristem s P.Marií plnili apoštolové? Jidáš spolupracoval se zlem a to pokračuje v dějinách. Skrze sdělovací prostředky vzniklo u nás mínění, kdy spolupracovník StB je vnímán jako ten, kdo působil více zla než pracovník StB. Podobně nesprávně je možné v rovině dobra myslel, že Spoluvykupitelka je více než Vykupitel. Člověk má krásný úkol být prostředníkem milosti, orodovníkem a spoluvykupitelem! Nesnížil by takto prožívaný život počty kněží, co opustili kněžskou službu anebo v minulosti řady těch, co spolupracovali více s nacismem a komunismem než s Kristem? Možná se můžeme ptát, zda dogma o Panně Marii Spoluvykupitelce, Prostřednici a Orodovnici neotevře před námi nějaké dobré možnosti, jak nezakopat hřivny lhostejností a podílením se na zlu…

Z českých autorit Silvestr M.Braito O.P. v knize Život str. 32, vydáno r. 1932: „Nemožno, naprosto nemožno oddělit Marii od Ježíše, a proto nemožno oddělit Marii od vykupitelského díla Ježíšova, jež bylo účelem jeho vtělení. Proto plným právem nazývají teologové Marii Coredemptorix (Spoluvykupitelka), proto právem Církev miluje nauku o Marii, zdroji všech milostí.“

Sv. Augustin učí: „Bůh, který nás stvořil bez nás, nespasí nás bez nás.“ ( Sermo 169). Co můžeme vždy dělat pro vlastní spásu? Co to má být? Neznamená to být Spoluvykupitelem, Prostředníkem a Orodovníkem?

Co do podstaty lze o uvedených titulech mluvil při četbě řady autorů. Jeden z deníčku sestry Faustiny č.1783-4: „Nevíme, jaký počet duší máme svými modlitbami spasit, proto se stále modleme za hříšníky. Dnes při delší rozmluvě mi Pán řekl: Jak velice toužím spasit duše. Má nejmilejší sekretářko, napiš, že toužím vlévat svůj Božský život do lidských duší a posvěcovat je, jen když ony budou chtít mou milost přijmout. Největší hříšníci by dosahovali veliké svatosti, stačilo by, kdyby uvěřili mému milosrdenství.

V encyklice Spe salvi Benedikta XVI. v části o jednání a utrpení je pod č.35: „Můžeme totiž sebe i svět otevřít pro příchod Boží: pro pravdu, lásku a dobro. Svatí dělali přesně toto, takže coby „spolupracovníci Boží“ přispěli ke spáse světa.“ K tomuto místu jsou biblické citace I Kor 3,9: „Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.“ I Sol 3,2: „a poslali jsme Timoteje, našeho bratra a spolupracovníka v hlásání Kristovy radostné zvěsti, aby vás utvrdil a povzbudil ve víře tak, že by se nikdo nedal zviklat těmito souženími.“

Pravděpodobný chlad k přiznání titulu „Spoluvykupitelka, Prostřednice a Orodovnice“ Panně Marii lze čekat od těch, kteří jak se někdy říká „dělají“ ekumenismus a mezináboženský dialog. Pokud by se uvedený titul nelíbil např. evangelické pastorce nebo dalajlámovi, tak jej budou považovat za problematický. Sekularizovaní křesťané by asi nejprve potřebovali pozitivní vyjádření ze strany EU anebo OSN. K těmto postojům slovo sv. Hilaria „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“

S titulem Spoluvykupitelky jsou spojena zjevení Idě Peerdemanové v Amsterodamu v letech 1945-1958. Jsou vydána knižně jako „Poselství paní všech národů“. Apokalyptický ráz poselství je spojen s požadavkem této modlitby a neměněním textu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Otce, sešli nyní svého Ducha na zem. Dej, ať Duch Svatý přebývá v srdcích všech národů, aby byly ochráněny před zkázou, neštěstím a válkou. Kéž Paní všech národů, která byla kdysi Marií, je naší Orodovnicí. Amen.“ Tato modlitba je spojena s tímto obrazem: