Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“ 

Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“