Na konci roku 1989 bylo v Praze mnohokrát slyšet slova: "Věřím, že vláda věcí tvých se k tobě zase vrátí, ó lide český!“ V Kšaftu Jana Amose Komenského čteme: "Věřím i já Bohu, že po přejití bouře hněvu, našimi hříchy na hlavy naše uvalené, vláda věcí tvých se zase k tobě navrátí, ó lide český!“ Ti, kdo vypouštěli Boha a bouři hněvu pro naše hříchy, chtěli, jak se jeví, jakoukoli demokracii a neměli do budoucna plán společnosti odmítající hřích a uznávající Krista Krále.
V bibli nejdeme Boží hněv a trest pro každou společnost postavenou na hříchu, působení ďábla a prokletí ať je to demokracie nebo monarchie, komunismus nebo kapitalismus nebo cokoli jiného. Důvody proč z Komenského citovat jen část jeho věty byli spíš politické a důvody odmítání téma Božího hněvu jsou na poli teologickém. Mluví se o tom, že je to kontraproduktivní a nikoho to neosloví. Je zde snaha přejít téma Božího hněvu mlčením anebo o výklad, který toto téma uhlazuje či v podstatě popírá poukazem na Boží lásku a milosrdenství.
Téma Božího hněvu se objevuje ve Starém zákoně na desítkách míst. Nejvíce se s ním setkáme v žalmech. V žalmu 6 autor prosí: "Netrestej mě ve svém hněvu...smiluj se na nade mnou.“ V žalmu 90 je otázka: "Kdo uváží sílu tvého hněvu, kdo se bojí tvé nevole?“ Zosobněním Božího hněvu je Pán Ježíš s důtkami, když vyhání penězoměnce z chrámu. Dává jim vysvětlení: "Nedělejte z domu mého Otce tržnici"(Jan 2,16). V závěru listu Židům(13,8) je psáno: "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ Vykrádání a znesvěcování kostelů je přinejmenším srovnatelné s penězoměnci, kteří zakusili Kristův hněv. Boží hněv nelze chápat podle lidského chování jako nějaký nepřiměřený výbuch a zcestné jednání. Boží hněv patří k přiměřeně trestající Boží spravedlnosti. Tak jako nelze ve jménu lásky a milosrdenství popírat pravdu a spravedlnost, tak se Božím hněvem neruší výroky jako: "Bůh je láska"(I Jan 4,8)“.
Apoštol Jan, od něhož máme: Bůh je láska, napsal ve svém evangeliu, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ K tomu místu je ve vydání Nového zákona schváleného kardinálem Tomáškem vysvětlivka k Jan 3,36: „Nespatří život“ je totéž jako „nespatří Boží království“…Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“ (srv. Ef 2,3: „…Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní.“). Uniknout před ním může člověk tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7 o Janu Křtiteli: „Když viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí?“) na něj strašlivě vyleje.“
Den Božího hněvu na více místech popisuje Apokalypsa apoštola lásky sv. Jana. V Apokalypse 6,12-17: „Potom jsem měl další vidění. Když rozlomil šestou pečeť, povstalo silné zemětřesení, slunce zčernalo jako tmavý pytel, měsíc byl samá krev a hvězdy padaly z nebe na zem, jako fíkovník shazuje padavky, když jím zalomcuje vítr, obloha zmizela, jako když se složí svitek a všechny hory a ostrovy se vyšinuly ze svého místa. Pozemští králové a velmožové, velitelé, boháči a mocní i všichni, otroci i svobodní, skryli se do jeskyň a skalních trhlin v horách a volali: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým, protože přišel velký den jejich hněvu. Kdo bude moci obstát?“
Kdo bude moci obstát v den Božího hněvu? Ten, kdo žije tak, aby byl v milosti posvěcující neboli v přátelství s Bohem. Ten, kdo žije v pokorné důvěře a v bázni Boží je připraven na smrt i konec světa. Po litaniích ke všem svatým v tradiční podobě je prosba: „Bože, jenž býváš vinou urážen, pokáním však usmířen, na prosby snažně prosícího lidu svého milostivě shlédni a metly svého hněvu, jichž za hříchy své zasluhujeme, odvrať.“
