Vztah k protichůdnému

  Hlavně zdraví! Co pro to dělat? Určitě varovat se toho, co je ohrožuje. Patří k tomu chránit se před bacily a bacilonosiči. To neplatí jen pro tělo. 

  Proti duchovním bacilonosičům píše list Judův: „Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mne to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno předem označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného Vládce a Pána Ježíše Krista.“ 

  Chceme-li zdravý křesťanský život, tak jej musíme chránit před bacily bludů a hříchů a jejich nositeli. První nicejský koncil tak učinil u bludů Aria a proti bacilu jeho špatné nauky formuloval vyznání víry, které je součástí liturgie. Takto i další koncily reagovaly na bacily bludů a proti bludařům jako bacilonosičům. Pius IX. využil návrh arcibiskupa Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII. a vydal proti bludům Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou Quanta cura. Syllabus obsahuje celkem 80 bludných názorů a má několik kapitol; pro ukázku jsou uvedeny 4 odsouzené bludné věty z třetího paragrafu: 

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 

§ II. Racionalismus umírněný

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus(volnost víry a rovnost věr) 

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech      

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce      

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství 

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

  Syllabus Pia IX. připomíná proti bludům modernistů sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis a čl.29 o modernistických záludnostech. 

  Ubylo po II.Vatikánském koncilu bludů a bludařů a vzrostlo pokání? V knize O víře dnes kardinála Ratzingera v části o Panně Marii čteme jeho doznání, jak těžko rozuměl výroku známého od Efeského koncilu označující Pannu Marii za přemožitelku všech bludů. Dodává: „Teprve nyní – v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry skutečně klepou bludy nejrůznějších druhů – chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdykoliv jindy.“ Encyklika papeže Františka I. Lumen fidei bludy proti víře neřeší. Chybí světlo odsouzení, o němž píše apoštol Pavel v listu Ef 5,13: „Všechno co se odsoudí, ukáže se v pravém světle.“ Ten, kdo bludy a hříchy neodsuzuje stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.

Tradiční římská liturgie má tuto modlitbu o zničení bludů: „Ode všech nebezpečí duše a těla nás prosíme Pane ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly svými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N(jméno patrona chrámu) a všemi Svatými nám dobrotivě uděl spásu a mír, aby tobě tvá Církev po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“. 

  Starobylé křesťanské modlitby liturgie Testamentum našeho Pána Ježíše Krista vyjadřují liturgií kázeň prvních staletí. Nebyla spokojenost jen s tím, že někdo přišel do kostela. Po kázání(homilii) jáhen provolává: „Povstaňme. Každý znej své místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý, ať nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé nás vidí. Kdo nemá důvěry, ať odejde. Svornou myslí úpěnlivě prosme. Ať žádný není cizoložník, ať nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Hleďte, jako synové světla prosme. Úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ 

Po udělení pokoje před prefací jáhen takto provolává: „K nebesům srdce vaše. Má-li někdo záští na bližního, ať se smíří. Má-li na svědomí nevěru, ať se přizná. Nezachová-li někdo přikázání ať odejde. Klesl-li někdo do hříchu, ať se tím netají, neslušné je to tajit. Má-li kdo mysl chorou, ať nepřistupuje. Je-li někdo poskvrněn, není-li pevný, ať ustoupí. Nezachovává-li někdo přikázání Ježíšova, ať odejde. Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí, ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleďte, aby nikdo nebyl ve hněvu, Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám byla dána.“

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:

 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 

Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 

Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.

    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 

   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 

   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 

   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 

Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Trojice božských ctností

   Lidé, pro něž jsou politické, ekonomické a další otázky důležitější než náboženské, bohužel božské ctnosti víry, naděje a lásky nemají anebo je mají porušené. Je jim cizí velepíseň lásky apoštola Pavla z prvního listu Korinťanům zakončená slovy: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ Aby snad někdo neřekl: „Když je největší láska, tak se soustředním na lásku a bez víry a naděje se obejdu“, tak je zde slovo apoštola Jana z jeho prvního listu, I Jan 4,16: „My, kteří jsem uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ Toto hezky vysvětluje sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické I-II,62: „Musí se říci, že je dvojí řád: totiž vzniku a dokonalosti. V řádu vzniku je hmota před tvarem a nedokonalé před dokonalým v jednom a témž, víra je před nadějí a naděje před láskou...v řádu dokonalosti láska předchází víru a naději.“    

    Svatý Augustin si je vědom jaké osudové důsledky má odlišnost víry: „Kdo věří něco jiného, doufá v něco jiného, něco jiného miluje, ten také jinak žije.“ To, že odmítání víry nevěrou má své závažné důsledky napsal svatý Augustin ve spise O křesťanské nauce: „Nemůže nikdo milovat, když nevěří, že je. Když pak věří a miluje, dobrým jednáním způsobí, že také doufá.“ Chce-li se někdo dobrat dobré lásky, tak musí nejprve pěstovat dobrou víru a naději. 

   Apoštol Petr píše o víře postavené na Kristu, na níž se může postavit naděje v IPetr 1,21: „Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže, když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.“ O naději spojené s láskou čteme v listu Římanům 5,5: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ 

   V katechismu kardinála Tomáška najdeme velmi výstižná vyjádření k božským ctnostem. O víře: „Slovo „věřím“ znamená: uznávám za pravdu.“ „Víra je pro věřícího člověka největší světlo a síla. Horlivě se proto ve víře vzdělávej a o její zachování se modli!“ „Kdo má vzácný poklad, chrání jej pečlivě před každým nebezpečím. Podobně i ty opatruj co nejlépe své velké bohatství: Svatou katolickou víru!“ Naději a doufání zodpovídá otázka 224: "Co zvláště můžeme od Boha očekávat? Zvláště můžeme od Boha očekávat odpuštění hříchů, všechny potřebné milosti a věčnou spásu.“ O lásce: „Slovo miluji Boha, znamená: „Mám zalíbení v Bohu, proto chci jeho čest a slávu a pro něho miluji sebe i všechny ostatní lidi jako děti Boží.“           

   II.Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a článku 41 takto mluví o božských ctnostech: „Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje nadějí a je činná láskou.“ Život podle božských ctností i opak popisuje Origenes, PG 13: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“ 

   Sv. Petr Kanisius se snažil napravovat protestantské deformace a do svého duchovního deníku si napsal o čerpání božských ctností z Božského Srdce Páně, které je hlubina všech ctností: „A jako by mi potom tvé přesvaté tělo otevřelo své srdce – zdálo se mi, že hledím přímo do něho - a tys mi přikázal z tohoto pramene pít, neboť ty mě, můj Spasiteli, nepřestáváš zvát, abych z tvých pramenů čerpal vodu své spásy. A já jsem tolik prahl, aby mě odtud zaplavily proudy víry, naděje a lásky!“ 

   Sv. Ambrož ve výkladu listu Filipanům píše: „Pán je blízko, o nic nemějte starosti: Pán je vždycky blízký všem, kdo ho upřímně vzývají v pravé víře, pevné naději a dokonalé lásce. On přece ví, co potřebujeme, dřív než ho prosíte: je stále připraven pomoci v jakékoli tísni všem, kdo mu věrně slouží. Hrozí-li nám proto něco zlého, nemáme si dělat velké starosti, jen máme vědět, že náš ochránce Bůh je nám nablízku.“                  

   Sv.František Saleský, patron novinářů a spisovatelů, ve své knize O lásce k Bohu píše o božských ctnostech takto: „Spása je víře ukázána, naději připravena, ale jen lásce dána.“ U opaku božských ctností takto hodnotí zoufalství, protiklad naděje: „Nechápu jakou službu lásce by mohlo prokázat zoufalství, ledaže by bylo umenšeno na oprávněnou nedůvěru k nám samým nebo na vědomí marnosti, nedostatečnosti a nestálosti světských projevů přízně a slibů, podpor a přímluv.“ Kniha O lásce k Bohu píše, jak božské ctnosti projevit v těžkostech: „Křesťané vzývají při hrůzách bouří a jiných přírodních pohrom svatá jména Ježíš a Maria, dělají znamení svatého kříže, vrhají se před Bohem k zemi a vzbuzují úkony víry, naděje a lásky.“ 

    Sv. Jan Vianney v kázání poučoval takto: „Zeptáte se mě nyní, jaká by měla být modlitba, aby měla u Boha takovou moc? Odpovím krátce: musí být oživována živou vírou a zároveň silnou a neochvějnou nadějí, že pro zásluhy Ježíše Krista dostaneme to, za co se modlíme. A zároveň musí naši modlitbu provázet vroucí láska.“ 

    Sv. František z Assisi dává příklad prosby o božské ctnosti: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a rozlišování, abych zachoval tvou pravou a svatou vůli. Amen.“ 

   Nutnost božských ctností je tradiční a platí v každé době. Tridentský katechismus v předmluvě č.10 učí: „Celý smysl nauky a výkladu musí být založen na lásce, která nikdy nekončí. Neboť je nutno dobře vyložit, čemu je třeba věřit, v co je třeba doufat a co je třeba konat: Ale především je třeba vždy zjevovat Kristovu lásku, aby každý pochopil, že každý úkon ctnosti skutečně dokonale křesťanské nemá jiný původ než Lásku a žádný jiný cíl než Lásku.“ Propojení trojice božských ctností k Nejsvětější Trojici nejlépe  žila Panna Maria a to ať nám připomene ikona A.Rubleva pod článkem: 

 

 

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.

Snadnější katolický život

    

     Při návštěvě hřbitova dostávám dotaz: „Letos budou ty dušičky 28. října?“ Odpověděl jsem, že dušičky jsou i letos 2.listopadu a to, že lidé si zvykli chodit na hroby v den volna na státní svátek 28.října nemění den vzpomínání na zemřelé v katolické Církvi. Po několika dnech čtu tuto žádost z ČR a na ni odpověď z Vatikánu: „Nejdůstojnější otče, Dominik kard. Duka, OP, arcibiskup pražský a předseda České biskupské konference, v synovské úctě a náležité poslušnosti pokorně se obrací na tvou Svatost rovněž ve jménu svých spolubratří českých a moravských biskupů, kteří se shromáždili na podzimním zasedání v r. 2011, jakož i jménem všeho kléru a všech věřících, kteří jsou svěřeni do jejich péče. V pokoře tedy prosí, aby se v hranicích jejich národní působnosti zbožná návštěva hřbitovů, spojená s plnomocnými odpustky pro duše v očistci, pro větší dobro věřících, mohla uskutečnit každý rok již od 25. října, přičemž zůstává v platnosti vše, co je uvedeno v Předpisech o povolování odpustků č. 29, § 1, 1. 

    Dne 8. října 2012 Apoštolská penitenciárie, z moci, která jí byla Nejvyšším veleknězem zvláště udělena, ochotně laskavě vyhověla předložené prosbě, pro větší dobro věřících, kteří ze závažného důvodu nebudou moci navštívit hřbitov ve dnech uvedených ve výše zmíněných Předpisech o povolování odpustků. Toto bude platit po dobu sedmi let. Tomuto rozhodnutí ať se nikdo nestaví na odpor. Z pověření jeho eminence Christophorus Nykiel Regent Ioannes Maria Gervais Ad. a Stud.“ 

    V katechismu kardinála Tomáška z roku 1968 čteme o podmínkách pro získání odpustků: „Kromě vykonání dobrého skutku obdařeného plnomocnými odpustky, jsou k jejich získání ještě tři podmínky: 1.svatá zpověď. Jedna svatá zpověď postačí k získání několika plnomocných odpustků. – 2.svaté přijímání a to pro každé plnomocné odpustky zvlášť. 3.modlitba na úmysl svatého Otce. Postačí Otčenáš a Zdrávas. Je však dovoleno pomodlit se kteroukoli jinou modlitbu, a to vždy pro každé plnomocné odpustky zvlášť. Tyto tři podmínky je možno splnit několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Je však vhodné, aby sv. přijímání a modlitby na úmysl sv. Otce byly vykonány téhož dne jako skutek obdařený odpustky. Zároveň přitom nesmí být zalíbení v žádném ani lehkém hříchu. Kdo se úplně nezbavil záliby v hříchu nebo nesplnil tři uvedené podmínky(pokud nebyla provedena záměna), získává odpustky pouze částečné.“ 

    Odpustky již od 25. října  při nesplnění dalších  podmínek přinesou pomoc našim zemřelým   ve snížené nebo nulové míře. Při orientaci na datum 25.října snadno unikne, že možnost získat plnomocné odpustky je 1. a 2.listopadu v kostele i bez chození na hřbitov a podmínka jít na hřbitov a tam se modlit za zemřelé, je dána pro dny 2.-8. listopadu. 

   Vilém Hünermann v knize Mnich mezi vlky o životě sv. Jana Kapistrána uvádí jeho dopis kardinálu Kusánskému se slovy: „Polevovat v otázkách víry není mou záležitostí. Ve čtyřech mně adresovaných bulách nazývá papež Čechy kacíři. Jak je mám já potom nazývat katolíky? Když může národ rebelů dosáhnout vůči Církvi množství ústupků, co se potom může stát v ostatních katolických zemích? Ó pane, dejte si pozor, abyste kvůli získání Prahy neztratil ostatní křesťanstvo! Vy sám řežete svými ústupky do masa samotné Církve. V Římě jsem vás slyšel říci, že jste nepřijal kardinálský klobouk proto, aby se před vámi druzí skláněli na kolena, nýbrž proto, abyste pracoval na díle Církve. S dovolením - ale dělat ústupky kacířům, to se mi nezdá být velkým a záslužným činem, nýbrž skutkem titěrným.“ 

    Sv. Jan Kapistrán za nevhodný ústupek považoval všeobecné podávání pod obojí způsobou v Čechách. Když mu Jiří z Poděbrad zakázal vstup do Prahy a přímou konfrontaci s Rokycanou rozhodl se vstoupit do Prahy otevřeným dopisem Rokycanovi: „Zemřeli snad vaši předkové jako rebelové proti římské Církvi? Naopak, ctili a milovali ji více než jiné národy. A kde jsou dnes ty nesčetné chrámy, které vystavěli? Kde jsou kláštery, kde řeholníci, kteří žili z darů vašich předků? Kde je zbožnost, jednota ve víře? Mnozí přímo popírají přítomnost Kristovu ve svaté hostii. Mnoho tisíc lidí je nesprávně pokřtěno, mnozí už nejsou křtěni a biřmováni vůbec. Jaké je to zneuctění Nejsvětější svátosti, když je podávána dětem při křtu a ony ji vyplivují! Sedláci přistupují k jejímu přijímání bez zpovědi, jako k dennímu obědu. Rokycana s těmito úkony souhlasí, jako kdyby byl druhý Pán Bůh. Zapřísahám vás, pánové, myslete na své předky, kteří žili jako nejlepší synové svaté Církve. Myslete na svou poslední chvíli, v níž vám nepomůže Rokycanova žvanivost.“

     Výjimka z toho, co mají katolíci jinde, je pro české katolíky také v menším počtu zasvěcených svátků. Kodex církevního práva uvádí v kánonu 1246: § 1. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční tajemství, je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek. Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a Krve Kristovy, Svaté Bohorodičky Marie, jejího Neposkvrněného početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla apoštolů a Všech svatých.“ § 2. Biskupská konference může po předchozím schválení Apoštolským stolcem některé ze zasvěcených svátků zrušit nebo přeložit na neděli.“
Při užití možnosti § 2. je v současnosti v Čechách a na Moravě situace, že po zrušení a přenesení svátků na neděli jsou zasvěcené jen dva: Narození Páně a Matky Boží místo 10 svátků katolické Církve. Z dějin křesťanství je známo, že pravá reforma nikdy nepřicházela tam, kde se nároky redukovali, ale tam, kde lidé dobrovolně přijímali větší úkoly a nároky.

sv. Jan Kapistrán

                                                    

Podle neděle

Iuxta dominicam viventes – podle neděle žijící, tak je charakterizován životní styl křesťanů starokřesťanské doby. Ten, kdo žije podle neděle, žije podle Zmrtvýchvstání, které nastalo v neděli a Ducha Svatého seslaného rovněž v neděli. Zmrtvýchvstalý Kristus ustanovil svátost na odpuštění hříchů a hříchy znesvěcující neděli patří k nejvíce viditelným. K tomu, abychom mysleli na to, co pochází shůry(Kol 3,1) a žili podle neděle je důležité biřmování a dar Ducha Svatého. Neděle jako den Zmrtvýchvstání je hlavní den bohoslužby. Ve shrnutí po roku Eucharistie v Sacramentum caritatis z r.2007 mluví Benedikt XVI. o životě podle neděle, což jsou slova sv. Ignáce z A., který zemřel mučednickou smrtí v r. 107. V listu Magnesijským píše: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“ Takto nás sv. Ignáce z A. učí, že  křesťany jsou ti, kdo dospěli k nové naději a žijí podle neděle. Život podle neděle najdeme v listech sv. Ignáce z A.                                                                          

   Sv. Ignác z A., list do Smyrny takto mluví o zmrtvýchvstání: „Jste...naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny...za vlády Poncia Piláta...byl skutečně za nás přibit... skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak úzce souvisí skutečné zmrtvýchvstání se  skutečnou vírou. 

   List do Efesu: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že ďábel a Pán Ježíš s Pannou Marií jsou protiklady mezi nimiž není možný kompromis. 

   Sv. Ignác z A., list do Efesu: „V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ Takto nás sv. Ignác z A. učí v harmonii s tradiční liturgií, kde se Tělo Páně podává se slovy: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu.“ Je důležité přijmout E. v hodině smrti jako viatikum. 

   List do Efesu: „Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nesmyslné je odmítání účasti na mše svaté. Nedivme se, že roste moc satana, když klesá účast na mši sv. anebo chybí jednota víry při bohoslužbě. 

   List do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nevěra je prapříčina vzdálení od Eucharistie, mše svaté. 

   List do Říma: „Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že před požitím Eucharistie je důležitá správná touha.

   List do Říma: „Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak odmítání obětí pro Boha vede ke zradám. 

   List do Efesu: „....všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že pouze tehdy, když biskup smýšlí podle Ježíše Krista, tak ten, kdo žije podle biskupa žije podle Ježíše Krista. 

    List do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak problematické  jsou mohamedánské, židovské, protestantské a jiné bohoslužby. 

   List Tralským: „Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že bez úsilí o pravověrnost a zavrhování bludů nelze dosáhnout dobrého křesťanského života. 

  List Polykarpovi: „Mým sestrám domlouvej, aby milovaly Pána a spojovaly se svými muži tělesně i duchovně. Podobně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky, jako Pán miluje Církev. Ženich a nevěsta ať se berou se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek podle Pána a ne podle chtivosti. Všechno ať se děje k Boží cti.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak se život podle neděle má projevit v uzavírání manželství a chápání  manželství a rodiny. 

   List do Efesu: „Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí o strašných trestech pro ty, kdo bludy kazí víru a ničí rodinu. 

   List Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že nikdo se nemá nazývat křesťanem pouze pro svůj křest, ale především pro křesťanský život. 

   List do Říma: „Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že člověk, který je sveden hmotou žije i neděli podle žaludku a jde například nakupovat jídlo. Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak ten, kdo se dává světu jde v neděli za svou zábavou, sportem, prací anebo pohodlím.

Svěcení žen

   V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“ 

   Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
    I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: "Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože  však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky."

   Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma. 

   V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom třeba v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha "K plnosti" vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S.Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal…“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit. 

   Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto  je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou.  Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu(v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím," tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

   Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t.2 píše, jak  bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“  Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.

Duchovní cvičení

    Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?" Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“ 

   V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. 

   Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: "Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu. A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“.  A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení."  

    Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: "Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií." 

   V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti."     

    Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1.První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“ 

   Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.

Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“