Náprava mezináboženského dialogu

   Mezináboženský dialog má slabé výsledky. Svědčí o tom zpráva z Vatikánu dne 17.3.2012, která uvádí slova kardinála Jean-Luis Taurana z rozhovoru pro arabskou televizi Al-Džazíru: „Mám za to, že budoucnost záleží na školách a univerzitách. Je nutné vyučovat na nich religionistiku, jak na Východě tak na Západě. U nás to je obtížnější, protože lidé západu jsou nábožensky negramotní, neznají dokonce ani vlastní víru a kulturu. U vás jsou jiné problémy. Například: měl jsem nedávno v ruce oficiální příručku dějepisu jedné blízkovýchodní země. Ukázalo se, že nás ani jednou nenazývá křesťany, ale výlučně heretiky. Tak tomu být nesmí. Křesťané jsou křesťané, nikoli heretici. Je to věc určité poctivosti. A je to velmi důležité, protože společnost se buduje ve školách, tam se formuje způsob uvažování. Právě tam připravujeme svou budoucnost.“ Toto jsou výsledky mezináboženského dialogu konaného politickým neboli kompromisním způsobem. 

   Dialog filozofický ze základní teze, že pravda je vždy jen jedna, chápe, že není možné, aby pravé náboženství byl zároveň islám a křesťanství. Na obranu křesťanů lze ocitovat z koránu kapitolu 33 a sůru 34(33,34): „Věru, těm mužům i ženám, kteří se stali křesťany, kteří věří a jsou poslušni, kteří jsou pravdomluvní, trpěliví a pokorní, kteří dávají almužnu, postí se a neprohřešují se proti čistotě a často na Boha vzpomínají, těm připravil Bůh odpuštění a nesmírnou odměnu.“ Proč má tedy  islám křesťany za heretiky? Mohl by se dočkat toho, že mu budou připomenuta tato místa koránu: 3,19: „Jistě náboženství pravé u Boha je islam.“ 3,51: „A když pozoroval Ježíš jejich nevěru, řekl: „Kteří budou mými pomocníky u Boha?“ Odpověděli apoštolové: „My budeme pomocníky božími, uvěřili jsme v Boha a budiž svědkem, že jsme muslimové.“ Z těchto slov se dovídáme, že islám nevznikl v 7. století po Kristu, ale vyznavači islámu byli již apoštolové. Když II. Vatikánský koncil ve svém „Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostrae aetate“ uvádí v článku 3: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány…“ je velkou otázkou, co pro koho tato úcta znamená. Políbení koránu Janem Pavlem II. se může chápat jako projev úcty k mohamedánům. Může se také chápat jako projev úcty ke všemu, co je v koránu. Mohamedáni pak mohou očekávat, že se po vzoru apoštolů, kteří podle koránu byli vyznavači islámu budou chovat i katolíci. Jiné místo z  koránu o apoštolech 5,112: „A když jsem vnukl apoštolům: „Věřte ve mně a mého posla“, odpověděli: „Uvěřili jsme, dosvědč o nás, že jsme muslimové!“ Když Nostrae aetate čl.4 zmiňuje Abraháma a tvrdí: „všichni křesťané jsou Abrahámovými syny podle víry.“, tak korán se na to dívá jinak v 3,66: „Abraham nebyl žid ani křesťan, nýbrž byl pravověrný, muslim a nebyl modlářem.“ 

   Výklad bible rozděluje křesťany a rozděluje u Starého zákona křesťany a židy a výklad biblických postav rozděluje i mohamedány a katolíky. Katolický křesťan nemůže souhlasit s tím, že apoštolové byli islámci a ne křesťané. Nemůže souhlasit ani s tím, že osoby jako Abrahám, Noe, Mojžíš a jiné jsou islámci. Vyznavačem islámu je v koránu i farao 10,89: „A převedli jsme syny izraelské přes moře; následoval je Farao a jeho vojska se zlým a nepřátelským úmyslem, až když se topil, zvolal: „Věřím, že není Boha, leč Toho v Něhož věří synové izraelští a jsem vyznavačem islámu.“ 

   Pro katolického křesťan platí, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, jak to hlásá nicejsko-cařihradské vyznání víry každou neděli a svátek vyznávané při bohoslužbě: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“ Apoštol Jan jasně napsal v I Jan 5,20: „Víme, také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha. My jsem v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista. On je věčný Bůh a věčný Život.“ Bible se v kostele po četbě evangelia políbí na znamení úcty. Stejné gesto pro korán si mohou mohamedáni vysvětlit jako projev souhlasu s obsahem koránu, který popírá božství Ježíše Krista v 43,59: „Vždyť on Ježíš je pouhý člověk, jejž jsem dali synům izraelským.“ Tímto vyznáním o Ježíši Kristu je islám na úrovni bludu kněze Aria anebo Svědků Jehovových. Korán žádá 41,52: „Řekni: „Co myslíte, jestliže korán je od Boha, a vy přece nechcete v něj věřit, kdo je ve větším bludu než ten, jenž se daleko od pravdy staví?“ Nutně a chtě nechtě se objeví otázka: „Je pravda v bibli nebo v koránu?“ Korán v 3,84 oznamuje: „Kdo bude vyznavačem jiného náboženství než islamu, nebude od něho přijato a na onom světě bude mezi zavrženými.“ Korán mluví často o Božím soudu, ale neuznává, že o tom, jak kdo dopadne na Božím soudu rozhodne Ježíš Kristus, o němž je rovněž ve Credu: „Přijde soudit živé a mrtvé.“ 

   Dialog modlitby s nebesy sv. Ludvíka Maria Grignona řeší věci v „Modlitbě o apoštoly posledních časů“ takto: „Zvláštní království Boha Otce trvalo až do potopy a bylo ukončeno potopou vody. Království Ježíše Krista bylo ukončeno potopou Krve. Ale Tvoje království, Duchu Otce a Syna, je nyní na vzestupu a bude ukončeno potopou ohně lásky a spravedlnosti. Kdy už to bude, kdy už přijde ta záplava ohně čisté lásky, kterou zapálíš na celé zemi způsobem tak líbezným a tak prudkým, že se jím zapálí a obrátí všechny národy, i mohamedáni, modláři, a dokonce i židé? Není nikoho, kdo by se skryl před jeho žárem. Ať vzplane.“ 

   Modlitba růžence vyjadřuje pravdy víry o Ježíši Kristu a Panně Marii jinak než korán a je osvědčený prostředek proti všem bludům.

Křesťanské manželství

   Sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních napsal průpravu k vykonání volby: „A tak cokoli zvolím, musí to být k tomu, aby mi to pomáhalo k cíli, pro který jsem stvořen a nesmím řídit nebo vést cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli, jak bývá, když mnozí napřed zvolili vstoupit do manželství, což je prostředek, a až na druhém místě sloužit Bohu, Pánu našemu v manželství; a tato služba Bohu je cíl. Rovněž jsou jiní, kteří napřed chtějí mít obročí a pak teprve sloužit Bohu v nich. Takže ti nejdou přímo k Bohu, nýbrž chtějí, aby Bůh přišel přímo k jejich nespořádaným náklonnostem a tudíž činí z prostředku cíl, takže to, co si měli vzít napřed, berou naposled, neboť napřed si máme postavit před oči, že chceme sloužit Bohu, což je cíl, a teprve na druhém místě přijmout obročí nebo vstoupit do manželství, jestliže je to pro mne vhodnější, což je prostředek k cíli.“ 

   Pán Ježíš nám nedal osobní příklad manželského života, protože manželství není cílem, ale prostředkem k cíli. Z toho důvodu na slova učedníků Mt 19,10: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ mají odpověď: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“ Vzhledem k cíli věčného života napsal apoštol Pavel I Kor 7,29: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí jako by ji neměli…“ Není to výzva k lehkomyslnosti, protože v listu Židům 13,4 máme: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ Chápání křesťanského manželství má základ ve vztahu k Bohu. 

   Apoštol Pavel v listu Efesanům 5,25 píše o velikém tajemství vztahu mezi mužem a ženou, který má souvislost se vztahem mezi Kristem a Církví. Z tohoto naukového základu vychází úvahy o  vztahu mezi Ježíšem Kristem a Církví a  vztahu mezi mužem a ženou. Ptá-li se žena vstupující do manželství, jak se chovat k manželovi, má hledat odpověď, jak se má chovat Církev ke Kristu a tuto odpověď si přenést na své manželství. Ptá-li se obdobně muž, jak se chovat k ženě, pak odpověď je ze vztahu Krista k Církvi. Z evangelia a pohledu na dějiny poznáváme, že Kristus Církev neopustí, že si ji zamiloval a Církev má být věrná jeho učení v okolnostech příznivých i v době pronásledování. Život Krista a Církve a její důsledky můžeme promýšlet mnohem hlouběji. O pojetí, zakotvené ve vztahu mezi Kristem a Církví se opírá slavností slib v katolickém kostele při přijetí svátosti manželství. Slova svatebního obřadu učí, jak má vypadat křesťanské manželství a jsou zatemněna malou duchovní vyspělostí. Stačí si uvědomit, jak dlouho se člověk připravuje na získání řidičského průkazu a mnohem uvážlivěji se má připravovat na manželství, aby o slibu daném v kostele před Bohem nemuselo platit ono lidské pořekadlo sliby - chyby. Pokud je někdo pokřtěný a tímto způsobem neuzavírá manželství, tj. má sňatek pouze na úřadě nebo dokonce ani ten nemá, tak se připravuje o Boží pomoc a milost, která je se svátostí manželství spojena a žije v těžkém hříchu. Důvody proč se manželství nevydaří jsou v lidech. Tak jako lidé chtějí oddělit Církev od Krista, tak se také od sebe oddělují ti, kdo spolu mají žít v manželství. 

   V odkřesťaněné Evropě jsou někteří lidé, co si mylně myslí, že islám překonává křesťanství v pojetí manželství. V koránu si Mohamed nárokuje ženy takto: 33,39: „Mohamed není otcem žádného muže mezi vámi (takže se může oženit s dcerou každého z vás), nýbrž je poslem božím a pečetí proroků.“ Jak tento prorocký život vypadá popisuje korán 33,47-49: „Proroku, tobě zajisté dovolil Bůh tvé manželky, jimž jsi dal jejich věna a také ti dovolil mít otrokyně, jež ti dal Bůh do moci, dále dcery strýců a tet ze strany otcovy i matčiny, které se s tebou (z Mekky) vystěhovaly, jakož i jinou věřící ženu, která sama se nabídne proroku nežádajíc věna a kterou chce prorok pojmout za manželku. Tohle je zvláštní tvoje výsada před ostatními věřícím. Dobře víme, co Jsme ustanovili vzhledem k jejich manželkám a otrokyním(Mohamed jich měl tenkrát devět, kdežto ostatní „věřící“ směli mít nejvýše čtyři kromě otrokyň), jež mají v moci, takže pro tebe není hříchem (když své výsady použiješ), neboť Bůh odpouští a je milosrdný. Můžeš podle své libosti v jakémkoli pořádku brát si je k manželskému obcování a můžeš si vzít i takovou, kterou jsi dříve zapudil, zatoužíš-li po ní a nebude to pro tebe žádným přečinem. Bude však lépe, jestliže budou jejich oči vesele hledět a nebudou-li se rmoutit a bude-li každá z nich spokojena s tím, co jim dáš. A Bůh ví, co je ve vašich srdcích a je vševědoucí a milostivý. Více manželek  již si vzíti nesmíš ani vyměnit si je za jiné ženy, i kdyby se ti tyto pro svou krásu líbily, vyjímajíc tvoje otrokyně; vždyť Bůh vše pozoruje.“ 

    To, jak odlišné představy o manželství předkládá korán a bible si mnoho lidí neuvědomuje. Tak jako je pro lidi přijatelný Mohamed s mnoha manželkami, tak je pro ně přijatelný Kristus s mnoha církvemi a nikoli s Církví jedinou. Tak jako lidi nezajímá náboženství, tak ani neuvažují o podstatě a cíli manželství a očekávají, že všechno nějak(dobře) a náhodou se vydaří. U výrobků obvykle dává výrobce záruku a je ochoten nést následky, pokud s ním majitel bude zacházet dle návodu. I pro manželství dal Bůh lidem návod, pravidla a řád. Jeho nedodržování si může každý z nás ověřit pohledem na rozpadlá manželství, nešťastné muže, ženy a děti. Je jisté, že šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného života. Dobré manželství není výsledkem náhody a není samozřejmostí. Nároky křesťanského manželství ukazují cestu k naplnění života. 

   Nejstarší památka literatury v naší zemi, Kronika děkana pražského Kosmase uvádí slova knížete Břetislava nazývaného nový Achilles při přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hvězdna: „Bratři pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a dejte pozor na mé řeči, chci abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať je hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a tak aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži...Neboť když se mohou podle své vůle vdát, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“ Tento program potvrdil biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno“ 

    Následování sv. Vojtěcha v jeho boji proti pohanskému tmářství deformujícího manželství a rodinu je i úkolem v naší novopohanské době.

Korán, islám a věrozvěsti

    Korán je sepsán od jediného muže, Mohameda. Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu. Jsou v něm věci naprosto slučitelné s křesťankou vírou jako úvod, sura(kapitola) 1: „Ve jménu Boha nejvýše milosrdného. Chvála Bohu pánu všeho míra, nejvýše milosrdnému, jenž má v moci den soudu! Tebe ctíme a tebe o pomoc vzýváme. Veď nás správnou cestou, cestou těch, jimž jsi byl milostiv, a ne těch na něž se hněváš a kteří bloudí.“ 

    Mohamed žil celá staletí po době postav, o nichž je bible. Sura (kapitola) 74 má slova odsouzení pro ty, kdo tvrdí, že to, co je v koránu je opsáno z bible: „Až zazní hlas trouby, to bude pak těžký den, zvláště pro nevěrce těžký…Ale poženeme je na horu pekelného ohně, protože vymýšlel a sestavil hanlivé výroky o koránu. Proklet budiž!…ukázal svoji pýchu. A řekl: Tento (korán) je jen výplodem kouzelnictví, a to ještě odjinud vypůjčeným! Jsou to zajisté jen slova pouhého člověka.“ 

    Bible píše o prorocích, Ježíši Kristu a apoštolech, jak své poslání doložili mocnými činy neboli zázraky. Mohamed své učení takto nedoložil a na tuto výtku odpovídá sura 13,45: „Nevěrci říkají nejsi poslán od Boha.“ Odpověz: „Bůh dostačí jako svědek můj a váš a on to je, jenž zná knihu.“ Sura 21,5: „Avšak oni říkají (o koránu): „Je to snůška zmatených snů. Ano, on (Mohamed), si jej vymyslil, vždyť je básníkem. Ať přijde k nám s nějakým zázrakem, jako byli posláni dřívější poslové.“ 

   Korán nařizuje odmítat podstatu křesťanství s vírou v Nejsvětější Trojici a božství Ježíše Krista, sura 4,169: „Vyznavači písem, nepřestupujte zákona ve svém náboženství a neříkejte o Bohu, leč pravdu. Neboť Ježíš, syn Mariin, je posel o Boha a Slovo jeho, jež vložil do Marie a duch od něho. Věřte tedy v Boha a jeho posly a neříkejte „Tři“ Neboť Bůh je Bůh jeden. Povznesen je nad to, aby měl syna. Jemu náleží, co je na nebi a na zemi a Bůh je sám dostatečný ochránce.“ Sura 5,19 mluví o křesťanech jako nevěrcích takto: „Nevěrci jsou, kteří říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je jistě Bůh…“ Pro jistotu je toto tvrzení opakováno, sura 5,75: „Nevěrci byli, kteří řekli: „Jistě Mesiáš, syn Mariin, je Bůh.“ Sura 5,20: „A říkají židé i křesťané: „My jsme dítka a miláčkové Boží.“ Řekni: „A proč vás trestá za vaše hříchy?“ 

    Sura 5,76 žádá tyto tresty: „Zloději a zlodějce utněte ruce; je to odplatou za to, čeho se dopustili a příkladným trestem od Boha. A Bůh je silný a moudrý.“ To, že se tato slova přenáší do politiky a jednání je známo. Není třeba pochybovat, že tak tomu  u celého koránu. Sura 5,38-40: „Ó, vy věřící, bojte se Boha a snažte se dostati k němu blízko a bojujte za jeho náboženství, abyste byli šťastni. Kteří neuvěří, i kdyby měli všechno, co je na zemi a ještě jednou tolik, aby se tím vykoupili od trestu v den vzkříšení, nebylo by od nich přijato, a čeká je trest plný bolesti. Budou se chtít dostat z pekelného ohně, ale nedostanou se z něho, i čeká je věčný trest.“. Islám se šíří často násilím. Je to dáno surou 3,158-9: „Budete-li usmrceni v boji za pravé náboženství anebo zemřete-li, odpuštění od Boha a milosrdenství jistě lepší než to, co shromažďujete. Zemřete-li anebo budete-li usmrceni, jistě u Boha se shromáždíte.“ Tyto směrnice tvoří základ pro vraždění všech, kdo nepřijmout islám. Neustále o něm slyšíme zvláště z islámských zemí. 

    Tam, kde ještě není islám dost silný, tam podle sury 9,30 se spokojí s tím, že z neislámců jsou lidé druhé kategorie: „Bojujte proti těm, kteří nechtějí uvěřit v Boha a v den posledního soudu...dokud nebudou platit daně sami a nebudou uvedeni v poddanství.“ 

   „Mírumilovnost“  na neislámce přímo vane ze sury 9,4-6: „A zvěstuj nevěřícím bolestiplný trest, vyjímajíce ty modláře, s nimiž jste uzavřeli smlouvu a kteří vám v ničem neškodí a nikoho proti vám nepodporují. Zachovávejte tedy smlouvu s nimi do jejich (určené) doby, neboť Bůh miluje ty, kteří se ho bojí. A když uplynou měsíce, v nichž není vám dovoleno proti nim bojovat, pobíjejte modláře, kdekoliv je naleznete, zajímejte je, obkličte je a číhejte na ně na všech vhodných místech! Obrátí-li se však a konají-li modlitby a dávají-li almužnu, nechte je volně odejít po jejich cestě, neboť Bůh odpouští a je milosrdný.“ Sura 2,146: „Viděli jsme tvoji tvář obrácenou k nebi, avšak obrátíme tě do směru, s nímž budeš spokojen. Obracej svou tvář směrem ke svaté mešitě. Ať jste kdekoli obracejte svou tvář při modlitbě směrem k ní.“     

    Nutnost učení islámu zkoumat a křesťanství obhájit nastala během jeho šíření. V roce 851 císař Michal poslal Konstantina (Cyrila), pozdějšího věrozvěsta Slovanů, aby  blízko Bagdádu obhájil  víru křesťanů, zvláště Nejsvětější Trojici. Konstantin ve své disputaci užil i suru 19,17 z koránu: „Tak to přece říká a učí i Váš prorok Mohamed. Sám podává svědectví když píše: „Poslali jsme svého ducha k panně s přáním, aby porodila.“ Z tohoto Mohamedova citátu vám předkládám důkaz o Boží Trojici.“ 

    Cyril a Metoděj byli mniši a tento způsob života korán neuznává v suře 9,32: „Uznávají kromě Boha své kněze a mnichy za své Pány a Krista, syna Mariina.“ Arcibiskup Cyril Vasil 5.7.2011 v Nitře kázal takto:  „Svatí Cyril a Metoděj nejsou jen zajímaví pro jejich přínos pro evangelizaci Slovanů. Ještě před příchodem k našim předkům se stali protagonisty i kulturně-politického střetu s islámským světem. Jejich zkušenost je zajímavá už proto, že problém kulturní, politické a duchovní schopnosti (anebo, žel, spíš neschopnosti), odpovědět adekvátním způsobem na expanzi islámu, na jeho demografické, politické a kulturní výzvy je jednou z naléhavých otázek, které stojí před dnešní Evropou. Možná na Slovensku si tento fenomén ještě dostatečně neuvědomujeme, ale je jen otázkou času, kdy s ním budeme i my velmi konfrontovaní. Byzantská říše, občany které byli sv. Cyril a Metoděj, po staletí čelila podobným problémům – nakonec v tomto soupeření podlehla a byla vymazaná z mapy světa. Životopis Konstantina nám dosvědčuje, že sv. Cyril, během své mise k Arabům nevstoupil na půdu politické polemiky, ale přenášel diskusi do oblasti morálky a teologie, dokazujíce morální, duchovní a doktrinální převahu Kristova zákona. Dnešní tzv. Západní svět se pokouší demokratizovat více tradičních islámských zemí exportem demokracie na křídlech stíhaček a za zvuku bomb, dokazující však takto jen svoji vojenskou převahu, ale už se neodváží nabídnout, jako pramen obrody pro všechny národy a kultury křesťanský pohled na člověka a jeho důstojnost. Sv. Cyril při své misi mezi Araby takovou obavu neměl a z jeho slov, zaznamenaných životopiscem můžeme cítit ideu univerzalismu a bourání bariér ve jménu naší spolupatřičnosti do rodiny Božích dětí, které skrze Krista, v Duchu Svatém vzdávají skutečný kult Bohu-Otci. Tento univerzalismus vychází z Kristova poselství a proto překonává rozličnost jazyků, ras, národů a politických seskupení.“ 

    Po vzoru sv. Cyrila a Metoděje znát názory svého ideového protivníka  a obnovit tradiční modlitbu k Nejsvětějšímu Srdci Páně za ty, kdo jsou pohříženi v temnotách modloslužby nebo islámu je více než potřebné.