Cílem je Bůh

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologická, I-II,100 píše: „Cíl pak lidského života i společnosti je Bůh. A proto nejprve bylo třeba přikázáními Desatera usměrnit člověka k Bohu, protože protiva toho je nejtěžší.“ Církev nás příkladem svatých, zvláště Panny Marie, poučuje jak má vypadat dobrá služba Bohu, bohoslužba, liturgie. Jasná slova napsal sv. František do Řehole z roku 1221: 

  „Pán praví v evangeliu: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou“(Mk 9,29). „Když se pak postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci“ (Mt 6,16). „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“(Mt 26,41). „Když se modlíte, říkejte: Otče, bud’ posvěceno tvé jméno“(Lk 11,2). Proto všichni bratři, klerici i laici, ať konají bohoslužbu, chvály a modlitby, jak je jejich povinností. Klerici ať konají bohoslužbu a ať se modlí za živé i za zemřelé, jak je obvyklé u kleriků římské Církve. 

  Za chyby a nedbalost bratří ať se každý den modlí „Smiluj se nade mnou, Bože“ (Žl 51/50) a Otče náš; za zemřelé bratry ať se modlí „Z hlubin...“(Žl l30/129) a Otče náš. Smějí mít jen ty knihy, které potřebují pro konání bohoslužby. I laici, kteří dovedou číst žaltář, smějí ho mít. Ostatním, kteří nedovedou číst, ať není dovoleno mít nějakou knihu. 

  Laici ať se modlí Věřím v Boha a 24krát Otče náš se Sláva Otci za jitřní, 5krát za chvály, za první Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci, po sedmi za třetí, šestou a devátou, l2krát za nešpory, za doplněk Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci; za zemřelé 7krát Otče náš a Odpočinutí věčné, za chyby a nedbalost bratří 3krát Otče náš každý den. 

  Ať se všichni bratři také postí od svátku Všech svatých do Narození Páně a od Zjevení Páně, kdy se náš Pán Ježíš Kristus začal postit, až do Velikonoc. V ostatní doby však jsou podle tohoto života povinni se postit jen v pátek. A podle evangelia smějí jíst všechna jídla, která jim budou předložena (srov. Lk 10,7-8).“
  Modlitba sv. Františka: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen.“
                                                

Eucharistický půst

    K oživení eucharistické paměti Církve dekret Pia XII. Sacram communionem – Svaté přijímání s platností od 25.3.1957: 

 „1.Kdo chce přistoupit ke stolu Páně, musí se před sv. přijímáním(kněží přede mší sv.) po 3 hodiny zdržet každého pevného pokrmu a nápojů obsahující alkohol, po dobu jedné hodiny i nápojů nealkoholických, kromě vody. Pití vody, jak ji nacházíme v přírodě (bez umělé příměsi, tedy i minerálky), tento eucharistický půst neporušuje. Tento předpis platí pro každé svaté přijímání, ať už při mši, nebo mimo mši, ať přijímáme v kteroukoli denní nebo noční dobu, tedy i při půlnoční mši. Eucharistickým postem nejsme však vůbec vázání v nebezpečí života. 

2.Nemocní, i když nejsou upoutání na lůžku, mohou pít nealkoholické nápoje a užívat všechny skutečné léky v pravém smyslu slova, ať tekuté, nebo pevné, před svatým přijímáním (kněží přede mší sv.) bez jakéhokoli časového omezení a bez zvláštního dovolení kněze nebo zpovědníka.

3.Svatý Otec však v onom rozhodnutí vyzývá věřící, aby zachovávali dobrovolně i v budoucnu dřívější přísný způsob eucharistického postu, pokud jim to dovolují okolnosti nebo zdraví; ale nikdo k tomu není zavázán. Kdo pak užijí zmíněných ulehčení, mají poskytnuté úlevy nahradit příkladem vzorného křesťanského života, zvláště skutky pokání a křesťanské lásky.“ Přísným eucharistickým postem je míněn půst od půlnoci a důvodem změny bylo zavádění večerních mší sv. 

   Pavel VI. si asi dal pozitivní odpověď o náhradě postní úlevy, a tak v roce 1965 zkrátil půst na 1 hodinu. Podobně církevní právo z roku 1983 Kán. 919: 

„§ 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léku. 

§ 2. Kněz, který v týž den dvakrát nebo třikrát slouží mši, smí něco sníst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny. 

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže něco pojedli během jedné hodiny před svatým přijímáním.“ 

   Je smutné, že po úlevách v eucharistickém postu se spíš objeví otázka: „A musí být ten půst opravdu celou hodinu?“ než otázka: „A co kdybych držel půst delší než jednu hodinu?“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté a kapitole O přípravě ke mši svaté píše o vzdálenější přípravě: „Lačnost přirozená (jejunium naturale) se již od nejstarších dob Církve vyžadovala ke sv. přijímání. Vysvítá to již z Tertulliana(de orat. c. 19), zvláště však ze spisů sv. Augustina, jenž v jednom listě (ad Januar. ep. 54 n.8) praví, že tento zákon se po celém světě zachovává a vyjímá pouze na Zelený čtvrtek, kdy se ráno i večer po jídle eucharistie slavila, obyčej, jejž veliký biskup Hipponský kdekoli ho nalezl, v dřívější platnosti ponechal.(Syn. Hippon. z r.393, c.28). Benedikt XIV. de syn. dioec. 1.6. c.8. n.10 praví: „Někteří odvozují počátky (přirozené lačnosti) z dob apoštolských.“ O několik řádků dále biskup Kupka dává věc do souvislostí takto: „Idea oběti je v nejužším vztahu ke kněžskému bezženství (viz str. 144, kde je: I pohané žádali, aby ti, kdo obětovali zdržovali se všeho pohlavního a manželského obcování. „Ad Divos adeunto caste.“(Cicero, De legib. II. c.8)), které je vzácnou obětí, jíž kněz Bohu přináší. Z toho důvodu Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď po tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali.“ 

   Obětování tělesných žádostí mezi něž patří jídlo je vyjádřením vděčnosti za nekrvavou oběť Těla a Krve Kristovy ve svaté liturgii hodnocené více než pozemský pokrm. Nenastalo jen snížení postu eucharistického, ale postu obecně. Např. byly zrušených postní dny kvatembrové (nazývané též suché) v misále Pavla VI. Tím se vytratily i tyto modlitby soboty suchých dnů svatodušních vysvětlující půst v den, kdy se udílela svěcení. 

U lektorů: „Bože, jenž jsi k ozdravění duší nařídil trestat těla zbožným postem, uděl nám milostivě, abychom ti duší i tělem byli vždy oddáni.“

U exorcistů: „abychom poučeni spásnými posty, také všech neřestí se zříkali a tvého(Božího)odpuštění lehčeji dosáhli.“ 

U akolytů: „abychom se tak zříkali tělesných hodů, abychom zároveň postili se v napadajících nás vášních.“ Ztráta smyslu pro půst a askezi a panenství je charakteristický znak zesvětštělého křesťanství. Protestantismus eucharistický půst nezná a pravou svátostnou víru nemá a u pravoslavných křesťanů eucharistický půst a víru ve svátost najdeme. Tak jako kostel není kopií večeřadla, ale spíš Kalvárie, tak se nekopíruje večeřadlo s absencí eucharistického postu, ale Kalvárie kde z věci samé půst byl. 

   Pán Ježíš každého žádá: „Vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Z dějin víme, že reforma spočívající na pohodlnějších předpisech a následně cestách byla vždy pouhou iluzí. Někteří světci i celé roky kromě Eucharistie nepřijímali žádný pokrm a potvrzovali evangelium: „Jako mne poslal živý Otce a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.(Jan 6,57)“ 

Encyklika koncilních otců

   Biskup Atanáš Schneider poukazuje na to, že na II.Vatikánském koncilu byla nejvíce v konstituci o liturgii(SC) užita encyklika Pia XII. Mediator Dei(MD). Encyklika MD pojednává o některých obecných tématech SC obšírněji a konkrétněji a zřetel na ni může prospět i k vyjasnění současných otázek. V uvedeném si můžeme přečíst z MD chválu na latinský jazyk a to, že není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva a to aby "obnova" byla  skutečnou liturgickou obnovou.

   SC 7: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13)((13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ 

   MD 20: „Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“. (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.“ 

   SC 11: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.“

    MD 24: „Ale podstatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím. Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a zavrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky, a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace. 

    MD 25: "Proto se úplně odchylují od správného a vlastního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.“ 

   SC 22 „§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ 

   MD 57: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.“ 

   SC 48: „Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ 

    MD 31: „Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje“ „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.“ 

   SC 50: „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné. 

   MD 7: „Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.“ 

  MD 8: „Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí , že smysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.“ 

   MD 9: „Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou Církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.“     

   MD 59: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“ 

   MD 60: „Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha Svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.“   

   MD 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí. 

   SC 100: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“ 

   MD 148: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak v naší době prožívá křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).“ 

   SC 111: „Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.“ 

   MD 165: „Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).“

Dluhy, půjčky a jejich řešení

    Starý zákon má při poskytování půjčky svá pravidla. V Exodus 22,25-26 o půjčce soukmenovcům: „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milosrdný.“ III. kniha Mojžíšova v 25.kapitole dává pravidla pro různé situace a v 25,35-37 je varování před zneužitím nouze chudého: „Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ 

    Za účelem zisku je o půjčce v V.knize Mojžíšově 23,20-21: „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ Evangelista Lukáš v Lk 6,34-35 hlásá naopak půjčování s rizikem ztráty podobné daru: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele, čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět.“ 

     Kniha Sirachovec vybízí k půjčce a také píše o špatných dlužnících v Sir 29,1-7: „Kdo činí milosrdenství, půjčuje bližnímu, kdo mu podává pomocnou ruku, plní přikázání. Půjč bližnímu, když potřebuje, a včas také bližnímu navrať! Dodrž své slovo, buď spolehlivý v jednání s ním a vždycky dosáhneš, co budeš potřebovat. Mnozí mají půjčenou věc za nalezenou a působí tak nesnáze těm, kdo jim pomohli. Dokud nedostane, líbá člověku ruce, o peníze bližnímu pokorně říká. Ale když má vrátit, otálí, trapně se vymlouvá a svaluje vinu na krátkost lhůty. I když však může zaplatit, přinese sotva polovinu, a bude to počítat, jako by šlo o věc jím nalezenou. Nemůže-li splatit, okrade bližního o jeho peníze a zbytečně si z něho udělá nepřítele. Odplatí mu kletbami a nadávkami, místo úcty mu odplatí urážkou. A tak mnozí odmítli půjčit ne ze zlé vůle, ale z obavy, že budou zbytečně okradeni.“ 

      V knize Přísloví 19,17 máme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smiluje“ K ochotě pomoci vybízí Dt 15,7: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některém z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem.“ Tento postoj je také v Matoušově evangeliu 5,42: „Kdo tě prosí tomu dej, a kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Ten, kdo se stal ručitelem za cizí dluh  má povinnost platit dluh. Proto kniha Sirachovec 29,16-20 varuje: „Hříšník připraví ručitele o majetek, nevděčník nechá svého zachránce na holičkách. Ručení zahubilo mnoho řádných lidí, otřáslo jimi jako mořské vlnobití. Bohaté muže zbavilo domova, že se museli potloukat u cizích pronárodů. Hříšník propadne ručení a kdo se žene za ziskem, propadne soudům. Ujímej se bližního, jak jen můžeš, ale dej přitom pozor, abys na to nedoplatil“ 

    Kniha Přísloví 17,18 se lehkomyslnosti ručitelů vysmívá: „Blázen tleská rukama, když se stal ručitelem svého přítele.“ Tvrdé dopady na ručitele obsahuje Přísloví 20,16: „Vezmi šat tomu, kdo za cizího ručil.“ 

     Apoštol Pavel v 8.kapitole II. listu Korinťanům dává směrnice pro organizovanou sbírku. Ve verši 9 dává motiv k dávání: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ K jakým praktickým výsledkům má dojít vysvětluje verš 13: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ni upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání.“
   Kánon 17. sněmu v Nicei 325: "Protože mnohé osoby duchovního stavu zabývají se hromaděním majetku a lichvářstvím, zapomněly na slova Svatého Písma: "Svých peněz nedám na lichvu!" (Žalm 15,5) a požadují úroky z půjčených peněz, ustanovil svatý a veliký sněm, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapůjčené částky úroky nebo si vymiňuje jiné výhody, požaduje polovičku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloučena z kleru a odstraněna z duchovenského stavu."

    Dnešní společnost se svými dluhy a v nich obsaženými podrazy ukazuje, že nedbá nejen o to, co hlásá křesťanská víra, ale ani na zdravý rozum. Stačí se zamyslet nad tím, jaké úroky dostávají lidé za své vklady a jaké úroky mají, když si berou půjčku.  Bez ochoty ke spravedlnosti a lásce nutně musí problémy narůstat. Hlavní dluh člověka je jeho hřích. Dřívější cyrilometodějský kancionál měl otázku, která v novém kancionálu chybí a je aktuální: "Dělals lehkomyslně dluhy nebo je neplatil?" Je velký rozdíl hřích nemít a hřích neuznávat. Svatý Augustin v knize O očistci píše: "Kdokoli někdo požije více pokrmu nebo nápoje než třeba, věz, že to patří k malým hříchům.“ Jsou-li peníze a majetek na prvním místě, je to modloslužba. K dobré službě Bohu, liturgii, bohoslužbě patří i řád peněžních a majetkových věcí: křesťanské peníze a majetek. K tomu, aby člověk získal nějaké prostředky k pomoci potřebným neboli almužně vede i půst. Peníze ušetřené za jídlo se stávají darem, třeba pro lidi, co hladem umírají. K dobrému postu a almužně patří moudrost a tu si má každý vyprošovat v modlitbě. Postní doba a pátek jako den postu dává možnosti k dávání ve prospěch potřebných skrze snížení osobních nároků a potřeb postem spojeným s modlitbou.

Učitelé (nejen) postu a pokání

       Písmo sv. v I Kor 15,33-34 upozorňuje, co je nám na škodu: „Nedávejte se svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!“ Mylné(bludné) učení šíří špatní učitelé a apoštol Pavel varuje v I Tim 4,3: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ Dobrý žák hledá dobré učitele. To platí i v křesťanské víře. Kdo jiný než osoby s titulem „Učitel Církve“ jsou pro nás dobří? Z učení učitelů Církve můžeme zhodnotit, zda někdo dobře nebo špatně učí. Vyzkoušet to můžeme na otázce postu. 

Sv. Ambrož, učitel Církve, Eliáš a půst, 3 kapitola: „Půst je občerstvení duše, pokrm mysli, život andělů, smrt viny, záhuba našich provinění, lék spasení, kořen milosti a základ čistoty. Postem rychleji k Bohu přicházíme.“ 

Sv. Atanáš, učitel Církve, v knize o panenství II: „ Pohleď co působí půst: léčí neduhy, odhání ďábly a zlé myšlenky, působí skvělou mysl, očištěné srdce a tělo zdravější a pozvedá člověka k trůnu Božímu. Síla veliká je půst, a veliké činy se z ní rodí. Jakpak lidé získávají takové síly a vydávají znamení, že skrze ně Bůh uděluje zdraví nemocným, ne-li veskrze askezí, pokorou a spořádaným způsobem života? Neboť půst je životem andělů a kdo jím žije, mezi anděly je počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť nejen žije správně, kdo se pokrmu zdržuje, nýbrž kdo se zdržuje všeho zlého skutku, tomu bude přičten půst. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svých úst, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomluvě bližního svého, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná. Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako pro pokrm a neposlušnost byl Adam vyhnán z ráje, tak zase postem a poslušností, kdo bude chtít, do ráje vejde. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se světa přidržují a okrašlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, Bohu se nemohou líbit. Kristus nic z toho na tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a postem ukázněné.“ 

      Sv. Augustin, učitel Církve, O modlitbě a postu: „Půst čistí duši, povznáší mysl, vlastní tělo podrobuje duchu, srdce činí zkroušeným a pokorným, mraky dychtivosti rozptyluje, žár prostopášnosti hasí, rozžíhá pravé světlo čistoty. Půst nemiluje mnohomluvnost, bohatství považuje za zbytečnost, pohrdá pýchou, doporučuje pokoru, dává člověku poznat v sobě, co je slabé a křehké.“ 

      Sv. Basil V., učitel Církve, homilie 1 o postu: „Půst plodí proroky, sílí statečné, zákonodárcům dává moudrost, je dobrou stráží duše, bezpečná ochrana těla, zbroj válčícím stranám, cvičení pro hrdiny. Půst zahání pokušení, uschopňuje k nábožnosti, vede ke střízlivosti a působí čistotu. Půst si vede statečně v boji pokušení, v pokoji učí míru, Bohu zasvěcené posvěcuje a kněze zdokonaluje .“ 

     Sv. Augustin, v dopise 119 odpovídá na postní dotaz, zda je nutné vegetariánství: „ To, co jsi napsal, že někteří bratři tak se mírní v požívání masa, že za nečisté pokládají ty, kdo je jí, je patrně proti víře a zdravému učení.“ 

       Půst je projev duchovního boje. Sv. Bernard, učitel Církve o duchovním boji píše: „ Znám kohosi, jenž po dlouhá léta s tebou důvěrně žil, za stolem s tebou sedával, pokrm z rukou tvých brával, v klíně tvém dřímal a s tebou hovoříval. Dědičným právem je služebníkem tvým, ale tys ho od mládí hýčkal, metly šetřil, a proto se stal vzpurným, patu svou proti tobě pozvedl, tebe v otroctví uvedl a tobě teď vládne, poklady tvé rozhazuje, potupu ti plodí a Boží hněv na tvou hlavu svolává. Rozhořčen zvoláš: „Syn smrti je ten člověk.“ (II Král 12) Tys onen muž! Starý člověk tvůj, tělesný a hříšný, vzepře se proti duši tvé, za nic nepokládá zemi zaslíbenou, nebeský ráj, a jen co světského je, tomu hoví a holduje. Nenávidí kázeň, jen léčky ti strojí a shromažďuje kletbu ke dnu hněvu a pomsty, a ty takové bezpráví trpíš, zrádného nepotrestáš, ale si s ním pohráváš, a nevíš že Ismael (Gn 21) s tebou hraje a tebe o nebe obehraje, jámu ti chystá, aby tě do ní uvrhl. Co se ti zdá? Jestliže rozumně smýšlíš, odpovíš se mnou: „Hoden je smrti, ukřižován buď.“ Nuže neváhej, nešetři, neodkládej, nýbrž rychle, srdnatě, rozhodně ukřižuj starého člověka svého, nepřítele tvého, světa milovníka, ďábla služebníka. Ukřižuj, ukřižuj ho, ale na kříži Kristově, v němž je spása, život a vzkříšení. Ke Kristu volej, a uslyší tě Ukřižovaný tvůj a řekne tobě: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ukřižuj starého člověka (Řím 6), abys potom zvolal: „Jaká proměna pravice Nejvyššího! Včera jsem byl v temnotách, dnes v záři světla. Včera ve spárech lva, dnes na Srdci Spasitelově.  Včera v branách pekelných, dnes v rajských rozkoších.“ 

           V misálku k tradiční liturgii(Schallerově) čteme: „V době předpostní nám Církev svatá ukázala naši duchovní bídu a hříšnost a přesvědčila nás o naší nemohoucnosti povstati vlastními silami k novému a bohulibému životu. V době postní zesiluje ještě předchozí myšlenky a burcuje nás ze spánku hříchu poukazem na věčné tresty. Předvádí nám život plný námahy a utrpení Spasitele, jenž z lásky k nám byl hotov za nás trpět. Dává nám však také návod, jak bychom se mohli zprostit pout hříchů a jak nabýti sil k novému životu. Vede nás hlavně k postu, od něhož má celá doba své jméno. Naše všechna bída povstala tím, že tělo nabylo převahy nad duší, že žádosti těla umlčují touhu duše po Bohu. Musíme se tedy naučit přemáhat tělo tím, že mu odpíráme podat, po čem tak nezřízeně touží. A není to jen jídlo, jímž získává nadbytek potřebných sil, je to také jeho touha po pohodlí a žádostivost všech pěti smyslů. Postem se stáváme mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovské dílo je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získat pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme“                                                                                                                        
   Tridentský koncil učí o pokání a zavazuje k jeho svátostnému přijetí alespoň jednou za rok a zmiňuje tento příkaz IV.Lateránského koncilu. Toto je i dnes jedno z církevních přikázání.