Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Duch svatého Františka

   V životopise sv. Františka čteme, jak odmítl mladíka, který s pláčem prosil o vstup do řádu, protože neměl potřebného ducha. Po smrti sv. Františka se řeholní společenství rozdělí na tři směry – františkány, minority a kapucíny. Jaký je autentický duch sv. Františka? Odpověď nám může dát sám sv. František. Toto je první řehole, kterou sepsal a kterou mu papež Inocenc III. potvrdil bez toho, že by ji opatřil bulou v roce 1221:

  "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Toto je život podle evangelia Ježíše Krista, za jehož povolení a potvrzení prosil bratr František pana papeže Inocence a pan papež jej povolil a potvrdil jemu a jeho bratřím, současným i budoucím. Bratr František slibuje a každý, kdo v budoucnu bude hlavou tohoto řádu, ať slíbí poslušnost a úctu panu papeži Inocencovi a jeho nástupcům. Všichni ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům. Řehole a život těchto bratří jest: Žít v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista, který praví: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co ti patří a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 19,21). „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). „Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“(Lk 14,26). „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Mt 19,29).

  Bude-li někdo chtít přijmout z Božího vnuknutí tento život a přijde k našim bratřím, ať ho uvítají laskavě. A je-li pevně rozhodnut přijmout náš způsob života, ať se bratři velmi chrání, aby se vměšovali do jeho časných záležitostí, ale ať ho co nejrychleji uvedou k svému ministrovi. Ministr ať ho přivítá laskavě, povzbudí a důkladně mu vyloží náš způsob života. Potom, chce-li přijmout tento život, ať prodá vše co má – pokud to může udělat podle ducha bez překážek – a snaží se to rozdat chudým. Bratři a jejich ministři ať se však chrání, aby se nějak vměšovali do těchto věcí. Nesmějí také ani přímo, ani nepřímo od něj přijmout peníze; trpí-li však bratři nedostatkem věcí nutných k životu, pak mohou, s ohledem na tuto nouzi, něco přijmout jako jiní chudí, ne však peníze. Když se pak vrátí, ať mu dá ministr na jeden rok zkušební oděv, totiž dva hábity bez kapuce, pásek, kalhoty a kaparon až po pás. Až skončí zkušební rok, může být přijat k poslušnosti. Potom nebude smět vstoupit do jiného řádu, ani „potulovat se mimo poslušnost“, jak nařídil pan papež, neboť podle svatého evangelia „nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). 

  Přijde-li však někdo, jenž nemůže bez překážek rozdat chudým, co má, ale má dobrou vůli, ať svůj majetek opustí a to pro něj stačí. A nikdo nesmí být přijat proti způsobu a ustanovení svaté Církve. Ti bratři, kteří slíbili poslušnost, ať mají jen jeden hábit s kapucí a, pokud by bylo třeba, druhý bez kapuce, potom pásek a kalhoty. Všichni bratři mají nosit levný oděv, který si mohou zesilovat hrubými záplatami a jinými kusy látky. Pán totiž praví v evangeliu: „Ti, kdo nosí drahé šaty z měkkých látek a hýří, jsou v domech královských“ (Mt 11,8). I kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy.“

  Můžeme si položit otázku: „Není pro mě důležitější můj oděv a to jak mě vidí lidé než to nač hledí Bůh?“

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:

 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 

Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 

Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.

    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 

   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 

   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 

   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 

Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu

Volit to lepší

    Argentinský  kardinál Jorge Maria Bergoglio byl zvolen 266. papežem katolické Církve. Stal se prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním papežem jezuitou a jako první papež přijal jméno František z Assisi. Sv. František z Assisi byl bohatý mladík, který opustil majetek, aby lépe žil podle rad evangelia v chudobě, čistotě a poslušnosti. Aktuálnějšími se stávají slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“(Mt 6,24). 

   Jsou lidé, co jsou spokojeni s tím, že nedělají ty nejhorší věci: „Já žádné hříchy nemám, nikoho jsem nezabil…“ Tito lidé jsou jako sportovec, co by se naparoval: „Nebyl jsem poslední“ a oslavoval tento výsledek jako vítězství. Podobně student: „Hlavně, že jsem nepropadl.“ V politice a jiných oblastech se mnohdy radí volit menší zlo, ale apoštol Pavel vybízí volit co největší dobro. V listu Filipanům 1,9-10 napsal: „Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu v onen den Kristův.“ 

  O nejlepším je toto místo v evangeliu sv. Lukáše 10,40-42: „Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je zapotřebí. Maria si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ Papež sv. Řehoř Veliký vysvětluje v Moralia, že Marta je představitel života činného a Marie života rozjímavého a dodává: „Veliké jsou zásluhy života činného, ale nazíravého větší.“ " Sv. Bernard napsal de Consideratio papeži Evženu III., kde jej napomíná, aby dbal na rozjímání: „Obávám se, že při ustavičném zaměstnání se Tvá duše zatvrzuje. Jednal bys moudřeji, kdybys v něm ustal aspoň na krátko a nedal se jím ovládat a přivádět ponenáhlu tam, kam nechceš, - k zatvrzelosti srdce. Až tam Tě mohou zavést ta zlořečená zaměstnání, oddáš-li se jim jako na počátku a neponecháš-li se nic sobě samému.“ Podobně sv. Jan Vianney vůči kněžím: „To, co chybí nám kněžím, abychom byli svatí, je nedostatek rozjímání.“ Co je nutné udělal, aby byl čas na rozjímání píše blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,20: „Vyhneš-li se zbytečným řečem a zahálčivým obchůzkám, nebudeš-li se shánět po novinkách a klepech, vždycky najdeš dost času i vhodnou chvíli k zbožnému rozjímání.“ Můžeme se ptát třeba takto: „Nehledám zahálčivé obchůzky a shánění zbytečných novinek a klepů na internetu a neuniká mi čas na zbožné rozjímání?“ 

   První list Korinťanům v 7.kapitole vysvětluje proč je lepší do manželství nevstoupit a zůstat sám. O tom také píše sv. Jan Zlatoústý v díle O panenství: „Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství...Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné. Avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“ V prvním listu Korinťanům najdeme v závěru kapitoly 12. slova darech jako je uzdravování a mluvení jazyky a vybízí k úsilí o dar lepší a popis vzácnější cesty lásky v 13.kapitole. Po velepísni lásky je ve 14.kapitole výzva k duchovním darům a hlavně k promlouvání pod vlivem vnuknutí. 

   Jsou věci nejhorší a nejlepší a volit směrem k nejlepším je moudré. Většina věcí není ani tak dobrých, aby se nedala zneužít ani tak zlých, aby se nedal dobře využít. Jak zamezit zneužití a zajistit dobré užití u televize a všech věcí? Je to velký úkol vyžadující velkou bdělost a ochotu se od televize a kterékoli věci úplně postit. Zdaleka ne všichni lidé sdílejí jako nejlepší to, co je Boží. Evangelium sv. Jana v 18.kapitole popisuje jak zástupce totalitní římské moci Pilát demokratickou cestou dá svobodu zločinci Barabáši, odmítne Krista Krále a odsoudí svatého na smrt. Tím je dána střízlivost politických očekávání, byť politik volí slova sv. Tomáše Mora, která od politiků „křesťanských“ dnes neslyšíme: „Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení, ač tolerantní ateista, uzavřel modlitbou, kterou mnozí z nás znají. Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým. Děkuji vám za vaši pozornost.“ 

   Od T. Mora je dílo Utopia z roku 1516, v němž se zamýšlí nad ideálním státem. Ideální je stát, jehož členové volí to lepší a nikdo nechce být ten nejhorší. A jaká je ideální nebo též normální Církev? Jistě s ideálními členy jako Panna Maria neboli světci. V dopise své dceři sv. Tomáš Morus uvažuje o tom, co je nejlepší a nejhorší: „Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“

Postní doba

   První co Pán Ježíš řekl lidem bylo, aby konali pokání a věřili evangeliu(Mk 1,15). Po zmrtvýchvstání řekl: „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje Jeruzalémem byl odpuštěny hříchy(Lk 24,47).

   V článku 109 konstituce o liturgii II.Vatikánského koncilu je dáno: „V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

  a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice. 

  b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha Církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.“ 

   Tato slova koncilu jsou téměř neznáma a je malá touha po pokání, ačkoli více než zkažený vzduch nebo potraviny nás má  znepokojovat zkaženost srdcí. Platí slova Veroniky Giuliani, Deník III: „Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.“ 

     Sv. Kateřina Sienská v Dialogu 144 píše: „Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností. Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté – takové jsou totiž i jeho činy. 

   Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního. 

   Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka. 

   Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám. 

    Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále mého jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli. 

   To všechno jsem ti řekl, nejdražší dcero, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány.“ 

Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen. 

Cesta rozvazování

   II.Vatikánský koncil doporučuje, v souladu s papeži tridentského koncilu, sv. Tomáše Akvinského jako vůdce při řešení teologických otázek. V Doplňku Summy theologické(ST) je otázka 17 o moci klíčů. V článku 1 je na otázku zda mají být v Církvi klíče tato odpověď: „Musí se říci, že v tělesných klíč sluje nástroj, jímž se dveře otvírají. Dveře království však se nám zavírají hříchem, i co do poskvrny, i co do proviny trestu. A tudíž moc, jíž se taková překážka odstraňuje, se nazývá klíčem. Tato však moc je v božské Trojici prvotně; a tudíž praví někteří, že má moc prvotní. Ale v Kristu člověku byla tato moc k odstranění řečené překážky skrze zásluhy utrpení, o němž se také praví, že otvírá bránu; a tudíž se praví podle některých, že má klíče výsostně. A protože z boku Krista, mrtvého na kříži, vytryskly svátosti, jimiž se buduje Církev, tudíž ve svátostech Církve zůstává účinnost utrpení. A proto také ve služebnících Církve, kteří jsou rozdělovateli svátostí, zůstává nějaká moc na odstranění řečené překážky; nikoli vlastní mocí, nýbrž božskou mocí a utrpení Kristova; a tato moc metaforicky se nazývá klíč Církve, jež je klíč přisluhujících.“ 

   Článek 2 otázky 17 ST má otázku zda klíč je moc svazovati a rozvazovati a v odpovědi: „Úkonem však duchovní moci není aby otevřela nebe naprosto, protože již je otevřeno, jak bylo řečeno, nýbrž, aby otevřela vzhledem k tomuto; to však se nemůže řádně státi, leč uváží-li se vhodnost toho, komu jest otevříti nebe.“ Článek 3 otázky 18 dává odpověď zda kněz mocí klíčů může svazovat: „Musí se říci, že působení kněze v užívání klíčů je shodné s Boží činností, jejímž je přisluhovatelem.“ Co nastane v případě, kdy by někdo svazoval nebo rozvazoval jinak než má je článku 4 otázky 18: „Proto kdyby někdo mimo ono hýbání(tj. od Boha) se odvážil užívat své moci, nedosáhl by účinku, jak praví Diviš tamt., a mimo to by se odvracel od božského řádu, a tak by upadl ve vinu.“ 

   Z výše uvedeného poznáváme ke křtu na odpuštění hříchů v ST III, 68, článek 3 s otázkou zda má být křest oddálen: „Mimo to čteme na sněmu Agatském: „Židé, jejichž věrolomnost často se vrací k vývratkům, chtějí-li přijíti k zákonům Katolickým, nechť po osm měsíců chodí k prahu kostela mezi katechumeny; a pozná-li se, že přichází v čisté víře, tehdy teprve zasluhují milost křtu.“

   Tak jako je správné neudělit křest, tak je správné nepodat Eucharistii. ST III,80 článek 6 má v odpovědi: „Musí se říci, že jest u hříšníků rozlišovati. Někteří totiž jsou tajní, někteří zjevní, totiž zřejmostí činu, jako veřejní lichváři anebo veřejní lupiči, nebo také z nějakého soudu, církevního nebo světského. Tedy zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání, byť žádali. Proto píše Cyprián komusi: „Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou.“ Problém je, aby dotyčný uznal své nesprávné smýšlení a chování a napravil je pokáním. 

   V ST III,84,2 O účinku pokání co do odpuštění smrtelných hříchů v článku 2 je otázka zda může být hřích odpuštěn bez pokání s odpovědí: „Musí se říci, že je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost.“ ST III,89 pojednává o znovunabytí ctností pokáním a článek 2 má otázku zda po pokání povstává člověk ve stejné ctnosti. V odpovědi čteme: „Stává se pak, že síla hnutí kajícníkova je někdy úměrná větší milosti, než byla ta, které pozbyl hříchem, někdy je stejná, někdy pak menší. A proto kajícník někdy postává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy také v menší. A týž důvod je o ctnostech, které jsou důsledkem milosti.“ 

   V Doplňku ST píše sv. Tomáš v 40,6 a otázce zda nad biskupy může být někdo vyšší v Církvi: „Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme v naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají.“ 

   Lev XIII. dominikána sv. Tomáše Akvinského roku 1880 prohlásil za patrona katolických škol. Je smutné, když člen řádu dominikánů místo osvěty podle svatého Tomáše Francis MacNutt opouští řeholní život i kněžství, kolem 50 let se žení a má dítě a píše knihy jako Služba osvobozování od zlých duchů. Běžná věřící babička by takové osobě doporučila život v ústraní a pokání, ale Vojtěch Kodet chce, aby byl na výsluní, a proto píše předmluvu ke knize „Služba osvobozování od zlých duchů“. Lidé jako F.MacNutt a jemu podobní patrně nepochopili, že nejprve měli prosit za sebe tak, aby neopustili řeholní život, kněžskou službu a stavovské povinnosti.

   Prosit druhé o pomoc v naplnění slov Otče náš: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“ je dobré a pokud žadatelé o rozvazovací modlitby odkrývají pokorně své nitro, tak pro svou upřímnou touhu a větší účinnost společné modlitby dosahují kladných výsledků.  

  Charismatické protestanské hnutí nezná svátost pokání, a proto se chce dobrat osvobození jinou než svátostnou cestou. Tuto v katolické Církvi mimořádnou cestu k odpuštění a osvobození razí jako cestu řádnou a jedině správnou. Konání speciálních rozvazovacích modliteb v katolickém prostředí pod vlivem protestantismu má pravděpodobně příčinu v nedostatečně ceněných svátostech a malé důvěry v modlitby k Panně Marii jako sv. růženec.

  V tradiční formuli rozhřešení je zmiňováno i prominutí a odpuštění hříchů a také zproštění vinculis – pout. I při běžném kněžském požehnání je vhodné mít úmysl je přijmout k osvobození od překážek plnění Boží vůle. Rovněž almužna může být prostředkem k osvobození z vlastních hříchů. Podobně dobré užívání svátostin a vzývání svatých. Při tradiční mši sv. se modlí: „Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Bůh.“ Vydání cyrilometodějského kancionálu z r.1968 má litanie ke všem svatým, po nichž následují různé prosby a mezi nimi toto zvolání: "a v dobrotivé slitovnosti své rozvaž pouta hříchů, která svírají nás i všechny tvé služebníky."

Síla papežství a slabost papežů

   Na počátku křesťanství radí Gamaliel ve Skutcích apoštolů 5,38 židovské veleradě: „Pochází-li tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne.“ Papežství není dílo lidské, a proto má sílu trvat s Církví až do konce světa. Každý konkrétní papež se při mši svaté modlí stejně jako ostatní, kdo slouží mši svatou, aby mu nebylo přijetí Eucharistii k odsouzení, protože je podroben lidské slabosti s možností hříchů a zavržení. 

   J.N.Kelly v knize Papeži dvou tisiciletí popisuje trvání papežského úřadu a jeho výkon jednotlivými papeži. V době zklamání nad úpadkem místo rozvojem po II. Vatikánském koncilu uvádím pro podobnost část o duchovním úpadku v době „svobody“ po nicejském koncilu. Vidíme, že místo pravověrnosti vítězí bludná strana za pomoci státní moci a papež někdy neutvrzuje ve víře a je i vzdoropapež Felix II. vysvěcený v císařském paláci:   

    "SV.LIBÉRIUS (17. květen 352 - 24.září 366). Původem Říman, zvolený v době, kdy byla na východě na vzestupu proariánská frakce a Konstancius II. (337-61), nyní jediný císař, podnikal kroky, aby si podrobil západní episkopát a spojil východ v uvalení klatby na Athanáše z Alexandrie (+ 373), ještě stále symbolu nicejské orthodoxie. Biskupové východu před časem napsali Júliovi I. a naléhavě ho žádali, aby znovu prozkoumal Athanášův případ, který sesazený koncilem v Tyre (335) západ tvrdohlavě odmítal přijmout, ale nový papež, byť byl umírněný a neměl sílu charakteru svého předchůdce, odmítal jejich obvinění a poslal posly ke Konstanciovi, v té době sídlícímu v Arles, se žádostí, aby svolal koncil do Akvileje, který by vyřešil sporné otázky mezi východem a západem. Císař, ovlivněný svými teologickými poradci, proariánským biskupem Urzacim a Valensem, však místo toho ihned zvolal synodu v Arles, která nechala bokem teologické otázky a znovu potvrdila odsouzení Athanáše; pod tlakem souhlasili dokonce i papežovi legáti. Libérius, zoufalý nad jejich slabostí, se dožadoval nového všeobecného koncilu, přičemž zdůrazňoval, že jde hlavně o nicejskou víru a nejen o Athanášovo postavení. Když se koncil v říjnu 355 sešel v Miláne, nedošlo k žádnému sporu o nicejské krédo; císař opět použil tyranskou taktiku, aby dosáhl Athanášovo odsouzení od všech delegátů kromě tří přesvědčených zastánců nicejské víry, které okamžitě poslal do vyhnanství. 

   Když Libérius stále vzdoroval a odolával úplatkům a hrozbám, násilím ho přivedli do Milána a potom, když neustoupil, poslali ho do vyhnanství v Beroa, Trákii. Tam, jak plynuli měsíce a místní biskup na něho vyvíjel tlak, mravně upadal a v bolestném kontrastu s jeho předcházejícím rezolutním postojem smířil se s Athanášovou exkomunikací, přijal dvojznačné Prvé krédo ze Sirmie (které obcházelo nicejské "jedné podstaty s Otcem") a zavrhnutíhodně se podřídil císaři. Jeho kapitulace se dojemně odráží v čtyřech listech, které napsal z vyhnanství na jaře 357 ariánským biskupům a které prozrazují, že byl připravený zaplatit takřka jakoukoli cenu, aby se mohl vrátit domů. Nakonec, když ho přivedli v r. 358 do Sirmie (Mitrovica v Jugoslávii), byl ochotný podepsat formulaci, která odmítala nicejské "jedné podstaty s Otcem" a hlásala Syna za podobného Otci. Císař, přesvědčený, že veřejný pořádek v Římě může obnovit jen papežův návrat, dovolil, aby se nyní vrátil. Za jeho nepřítomnosti byl zvolený za biskupa jeho arcijáhen Felix, ale ukázalo se, že je mimořádně neoblíbený. Římská církev věděla, že Libérius sa může vrátit s podmínkou, že bude vládnout s Felixom společně. Obyvatelstvo, které odmítalo návrh společného episkopátu výkřiky "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež", jej přivítalo s nadšením. Felix se musel stáhnout, ale zdá se, že oba biskupové našli modus vivendi, když se velká většina duchovenstva a laiků připojila k Libériovi. Přes  osobní triumf v Římě byl v Církvi  velice kompromitovaný; po několika rocích vláda nad západem přešla fakticky do jiných rukou. Možná právě proto, ale i proto, že v Říme byli dva biskupové, Libérius nebyl pozván, ani neposlal delegáty na synodu v Rimini (359), na které západní biskupové museli nakonec přijmout ariánské krédo. Po smrti Konstancia (3.listopadu 361) mohl znovu převzít roli bojovníka za nicejskou ortodoxii. Najprve vydal dekret, kterým zrušil ariánské rozhodnutí v Rimini. Potom, v r. 362, se ztotožnil se smířlivými kroky, které se podnikli předtím toho roku na synodě v Alexandrii, nařídil biskupům Itálie, aby navázali styky s těmi, co se kompromitovali v Rimini, za podmínky, že jsou stoupenci nicejské víry. Nakonec v r. 366, když východní biskupi hledali podporu na západe, připustil je do obce věřících pod přísnou podmínkou, že přijmou nicejské krédo. Tak na konci vlády Libérius částečně odčinil svoji dočasnou kapitulaci a přispěl ke spojení východu a západu. Avšak násilné nepokoje, které vypukli v Římě po jeho smrti, naznačují, že byl slabý papež, kterému se nepodařilo udržet soudržnost římské věřící obce. Postavil velkou Liberiánsku baziliku na Eskviline, která se v 5. stol. přeměnila na baziliku Santa Maria Maggiore. Reč o panenství, kterou údajně přednesl při zahalení Marcelíny, sestry sv. Ambrože, je velkým dílem samotného sv.Ambrože. Almanach známý jako Chronograf z r. 354, který obsahuje seznamy císařů, konzulů, papežů mučeníků atd., pochází z období jeho vlády. Podle Martyrologie sv. Jeronýma z 5. stol se slaví 23. září., ale jeho jméno se v pozdějších kalendářích neobjevuje; už nepřátelsky laděná legenda ze 6. stol. jej pokládá za zrádce víry a pronásledovatele věřících. Takový je zkreslený obraz Libéria, jak se jeví v LP.(Liber Pontificalis, Paris 1886-92)."

Papež Pavel IV. v bule „Cum ex apostolatus offici" pamatuje i na stav, kdy by papež nebo jiní vysoce postavení lidé naprosto nerespektovali úřad, který zastávají: 

„§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom. 

§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání. 

§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“

Sebekritika a kritika papeže

   Sebekritikou nikoli slovy, ale skutky je pláč prvního papeže Petra po zapření Krista, Mt 26,75: „hořce se rozplakal.“ Sv.Kateřina Sienská, Dialog 63 k tomuto píše: „Petr se totiž po zapření mého Syna rozplakal. Jeho pláč byl však ještě nedokonalý a byl nedokonalý dalších čtyřicet dní až do nanebevstoupení.“ Tomuto selhání Petra předcházela kritika Pána Ježíše, že nezapře, Mt 26,34: „třikrát mě zapřeš“. 

   V Písmu svatém Pán Ježíš kritizuje prvního papeže Petra také slovy: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ (Mt 16,23). Oslovením „Šimone“ se obrací na Petra, aby bděl a říká mu: „Šimone, spíš?“ (Mk 14,37). Přesto Petrovi Pán Ježíš neodňal, ale po vyznání lásky ke Kristu potvrdil papežský úřad jak je v Jan 21 kap.

   Sebekriticky kázal sv. Řehoř Veliký: „Nuže sklouzli jsme do vnějších záležitostí, a tak něco jiného jsme přijali jako hodnost, a něco jiného z povinnosti svého úřadu skutečně vykonáváme. Opomíjíme kazatelskou službu a zdá se mi, že se jednou budeme zodpovídat za to, že si necháváme říkat biskupové, ačkoli jimi jsme jen podle jména, a ne doopravdy. Neboť ti, kdo nám byli svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme. Vězí v ničemnostech, a my jim cestu k nápravě nepodáváme. Ale jak bychom mohli napravovat životy druhých, když zanedbáváme svůj vlastní? Upnuli jsme se k světským starostem a ztrácíme vnitřní citlivost tím víc, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.“ 

   Sebekritiku koná papež Hadrián VI.(byl papežem pouze dva roky 1522-3) před delegáty císařského sněmu v Norimberku: „Uznáváme, že Bůh dopustil toto pronásledování Církve kvůli hříchům lidí a zvláště kněží a hodnostářů. Boží ruka se vskutku neodtáhla, mohla by nás zachránit, ale hřích nás od Něho vzdaluje a brání nám, aby nás vyslyšel. Celé Svaté písmo nás učí, že chyby lidí mají svůj pramen v chybách kléru...Víme, že již dříve bylo také Svatým stolcem spácháno mnoho ohavností: prodávání posvátných věcí, porušování přikázání v takové míře, že se vše proměnilo v pohoršení. Nelze se divit tomu, že tato nemoc sestoupila od hlavy k údům, od papežů k prelátům. My všichni, preláti a hodnostáři, jsme zbloudili z cesty spravedlnosti. Již dlouhý čas nikdo nekoná dobro. Proto my všichni musíme chválit Boha a pokořit se před Ním. Každý z nás musí zpytovat svědomí a vidět, v čem padl, a musí se zpytovat ještě přísněji, než jak to udělá Bůh v den svého hněvu. Leží nám na srdci, abychom to konali, neboť celý svět žízní po nápravě.“ 

  Bula Pavla IV. „Cum ex apostolatus offici“ z roku 1559 uvádí podmínky pro odmítnutí papeže: „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části…je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva…§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“ 

  V listu Galaťanům 2,11-14 máme kritiku prvního papeže sv. Petra od sv. Pavla. Neoprávněnou kritiku papeže Petra najdeme v 11.kap. Skutků apoštolů. Odmítnutí této nesprávné kritiky papežem Petrem je potvrzeno při prvním koncilu v Jeruzalémě, při řešení sporu o to, co ze židovských zvyků mají zachovávat i pohané. Tento biblický základ pro kritiku papeže mu dává i potřebnou orientaci, která směřuje k tomu, aby papež podle sv. Petra vedl věřící ke Kristu: „V nikom jiném není spásy“(Skt 4,12). 

   Papežská kritika Luthera, jak se říká, s vaničkou vylila i dítě, protože s kritikou papežských zlořádů odmítl i papežství a úřad papeže. Zdravou a účinnou kritiku papeže od sv. Kateřiny Sienské uvádí Izidor Vondruška v Životopisech svatých: „…napsala také papeži list, ve kterém mu dávala radu a naučení, aby byl opatrný ve volbě kardinálů, aby nedával přednost před jinými zasloužilejšími muži. „Jediná ctnost šlechtí a ozdobuje člověka…Prosím tě, čin zmužile, co je tvou povinností, a neboj se nikoho, leč Boha.“ Toto psala papeži Řehoři XI. a vydala se do Avignonu a přesvědčila jej, aby se vrátil do Říma, což se stalo. Jeho nástupce Urban VI. o sv. Kateřině S. řekl kardinálům: „Hanba nám! Tato chuděrka žena nás zahanbuje…“ 

   Nejlepšími kritiky jsou svatí, kteří nezapomínali na sebekritiku a vybízeli k modlitbám za ty, které kritizovali. K modlitbě za papeže vybízí i uznaná mariánská zjevení. Neoprávněná kritika místo: „Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské“ vyčítá: „Nemáš na mysli věci lidské, ale Boží.“ Humanisté volají, že důraz na věci Boží brání lidskosti, osvícenci papeže obviňují, že není dost racionalistický; svobodní zednáři jako ďábel v ráji nabízí neomezenou svobodu a tvrdí, že papež není dost svobodomyslný, když odmítá bludy a hříchy. Ve 20.století zaznívá, že není dost pokrokový a moderní, pronacistický nebo prokomunistický. V souladu s New Age – stokou nejrůznější bludů - se tvrdí, že papež není proekologický, prohomosexuální, propotratový a proekomomický atd. Může se slyšet, že papež není proekumenický, multináboženský, nedemokratický. Papež je kritizován, že mlčí (Pius XII. za války) anebo mluví do věcí, do nichž mu nic není a jimž nerozumí jako sexuální život (Pavel VI., Humanae vitae). 

   Titul Matka Boží má mít obdobu v oprávněném označení papeže: Muž Boží. Toto je zárukou nejen pro papeže, že uspěje dobře před Božím soudem, byť by byl, jak ukazuje první zastavení křížové cesty, lidmi nespravedlivě odsouzen jako Ježíš Kristus, jehož autoritu má vykonávat.

wiki 

Zasvěcení Duchu Svatému

   Ve Skutcích apoštolů, 19,2 máme otázku: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“. Odpověď: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý“, bychom mohli uslyšet i dnes a to i u těch, co přijali svátost biřmování. Možnost nápravy je v upřímném zasvěcení Duchu Svatému.

   Sv. Pius X. vyslovil 1.června 1908 tuto zásvětnou modlitbu k Duchu Svatému: „Ó Duchu Svatý, Božský Duchu světla a lásky, zasvěcuji ti své srdce a svou vůli, celou svou bytost pro čas i pro věčnost. Nechť můj rozum je stále otevřen tvým nebeským vnuknutím a učení svaté Církve, jejímž jsi neomylným vůdcem. Nechť je mé srdce neustále zapáleno lásko k Bohu a bližnímu; nechť je má vůle vždycky v souladu s Boží vůlí a nechť je celý můj život věrným napodobováním života a ctností našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jemuž společně s Otcem a tebou budiž na věky vzdávána čest a sláva. Amen.“

   Kardinál Mercier se zasvětil Duchu Svatému 17.5.1929 takto: „Ó Duchu Svatý, Duchu mé duše, uctívám tě, miluji tě, děkuji ti. Osvěcuj mě, veď mě, posiluj mě a utěšuj mě. Vnukni mi, co mám činit a nařiď, abych to činil. Slibuji ti, že se podřídím všemu, co mě s tvým souhlasem bude očekávat; ukaž mi jen svou svatou vůli a naplň mě svou milostí a láskou, abych ti neodepřel nic, byť by to bylo sebetěžší.. Odevzdávám se ti bezvýhradně. Posiluj mou vůli, abych všechna svoje rozhodnutí skutečně vykonal, a dej mi milost vytrvalosti. Nauč mě, jak se mám modlit. Získej pro mne milost, abych se modlil s neomezenou důvěrou, že budu slyšen podle svaté Boží vůle. Dej mi opravdovou pokoru srdce. Prohlubuj a upevňuj mou víru ve skutečnou Kristovu přítomnost ve svaté Eucharistii. Učiň ze mne horlivého a milujícího ctitele Ježíše ve velebné Svátosti. Upevňuj mou lásku k naší svaté Matce. Duchu Svatý, k nápravě všech urážek a nedbalostí, kterých jsem se dopustil, ti nabízím Ježíšovo milující Srdce. Zasvěcuji se ti bezvýhradně. Vkládám v tebe svou důvěru. Uč mě, jak tě ve světě lépe poznávat a milovat. Dej mi neúnavnou horlivost pro duše, abych utěšoval Ježíše.“

   Mexická mystička, služebnice Boží Conchita Armida (1862 – 1937), nebyla osoba Bohu zasvěcená, ale měla s manželem devět dětí, z nichž se žádné nedostalo na scestí. Její mystická vytržení se u ní střídala s všední domácí prací hospodyně. Napsala: „Být manželkou a matkou nebylo nikdy překážkou pro můj duchovní život.“ V jejím Duchovním deníku jsou tato slova o Duchu Svatém: „Je-li někde smutek, je to proto, že se duše neutíkají k tomuto božskému Utěšiteli, k němu, který je dokonalou duchovní radostí. Je-li někde slabost, je to proto, že se duše neopírají o toho, který je neporazitelná Síla. Jsou-li zde bludy, je to proto, že se pohrdá jeho světlem. Víra uhasíná pro nepřítomnost Ducha Svatého. V celé Církvi se žádný den nevzdává Duchu Svatému ta úcta, která mu patří. Většina zla, které řádí na poli Církve a duší, je důsledek toho, že není přiznáno Duchu Svatému prvenství, které náleží této třetí osobě v Trojici...“ Opakem zanedbání Ducha Svatého je zasvěcení, o němž v Duchovním deníku píše: „Jednoho dne, který není daleko, v centru mé Církve, u svatého Petra se uskuteční zasvěcení světa Duchu Svatému a milosti tohoto božského Ducha se vylijí na šťastného papeže, který je vykoná. Je mým přáním, aby celý svět byl zasvěcen božskému Duchu, aby on se vylil na zemi v nových Letnicích.“

   Tato slova stará skoro 100 roků  ukazují, že úctě k Duchu Svatému se můžeme učit především v Církvi katolické. Ta ve své předkoncilní liturgii měla neděle nazývané po seslání Ducha Svatého, v běžném cyrilometodějském kancionále litanie k Duchu Sv. obsahovaly odprošování za hříchy proti Duchu Svatému a bylo 9 písní k Duchu Svatému. Např. kancionál (pokoncilní) s pěti písněmi k Duchu Svatému a vypuštěním litanií k Duchu Svatému nabízí menší vzývání Ducha Svatého. Jsou i pomýlení katoličtí křesťané upřednostňující vzývání Ducha Svatého mimo katolickou Církev místo uvnitř katolické Církve.

   Jak poznám, zda jde o působení Ducha Svatého? Především, zda je zde láska k Bohu a k lidem v souladu s životem podle Desatera a blahoslavenstvími a požadavkem milovat Boha, sebe a bližního.

   Zásvětná modlitba k Duchu Svatému(P.Rössler): Zasvěcuji se Duchu Svatý tvé osobě a tvému působení, aby se účinněji naplňovalo to, k čemu chceš vést. Vyznávám, že z Otce i Syna vycházíš a Ty také k Otci i Synu přivádíš. Bez Tvé pomoci lidský rozum nevidí zřetelně v Bohu skutečného Otce, Stvořitele nebe a země. Bez Tvé pomoci se přeceňuje význam viditelného materiálního světa a podceňuje svět neviditelný s pomocí dobrých andělů a úklady Zlého odpůrce s výsledkem neplnění vůle Boží. Bez působení tebe Posvětitele člověk netouží posvětit jméno Boží znesvěcené mezi národy ani si nepřeje upřímně příchod Božího království. Jedině s tvou božskou pomocí lze o Synu, Ježíši Kristu, vyznávat, že je Pán, pravý a skutečný Bůh, jedné podstaty s Otcem a Tebou. Ty, Duchu Svatý jsi vzýván, abys obnovil tvář země zohyzděné hříchem. Vzorem obnoveného člověka a obnovené země je Panna Maria, v níž a na níž jsi vykonal skutky odpovídající tvé božské moci a přesahující lidské možnosti. Skrze Tebe Duchu Svatý se další osoba Nejsvětější Trojice stala člověkem v Panně, která je tak oprávněně Matkou Boží. Jako Pán a Dárce života působíš v přirozeném i nadpřirozeném řádu Stvoření, Vtělení a Vykoupení. Na počátku světa jsi se vznášel nad vodami a na počátku Církve jsi nově dán při letnicích jako plod Kristova kříže a v kříži a s křížem působíš. Vzkříšení je Tvým darem a Zmrtvýchvstalý Kristus má oslavené tělo, které je tvým dílem. Tvá moc uschopnila apoštoly k hlásání evangelia a bez tebe není možná nová evangelizace. Ty působíš zvláště ve slovech papeže, nástupce apoštola Petra, když mluví slavnostně jako nejvyšší autorita ve věcech víry a mravů. Každý platný křest má účinky Tvého Ducha, které oživujeme obnovou křestního slibu. Každé odpuštění hříchů ve svátosti pokání i jiným způsobem se děje Tvým působením. Pouze hříchy proti Tobě, Duchu Svatý, jsou neodpustitelné. Ty, Duchu Svatý jsi svoláván při Eucharistii, aby se stala tělem a krví našeho milovaného Pána Ježíše Krista. Jsi vzýván, aby u všech, kdo mají účast na těle a krvi Kristově nastaly účinky eucharistické oběti. Tvým působením mají být všichni shromážděni a sjednoceni v jedné, svaté, katolické, apoštolské Církvi, která touží po konečném naplnění dějin a oslavení slovy: “Přijď Pane Ježíši!“ Celé Písmo je Tebou vnuknuto a pravý prorok, skrze které mluvíš, hlásá lidem nové srdce. Ty jsi Duchu Svatý utvořil Srdce Ježíšovo v lůně panenské Matky a upřímné zasvěcení Božskému Srdci přineslo své požehnané plody v těch, kdo je upřímně vykonali a žijí. Srdce Panny Marie je modelované Tebou, je to Srdce Tvé snoubenky a nevěsty. Zasvěcení Panně Marii přineslo rovněž bohaté plody v těch, kdo je správně vykonali a snaží se toto zasvěcení žít. Pro tuto zkušenost zasvěcení se zasvěcuji s důvěrou Tobě, Svatý Duchu. Zasvěcuji Ti svůj rozum i vůli, tělo i duši, minulost, přítomnost i budoucnost, modlitby, práce, radosti, bolesti a utrpení, aby Tvá milost mě osvítila, posílila, napravila a vedla až plnosti věčné lásky a pravdy v Bohu Trojjedinném, Otci, Synu a Duchu Svatém. Amen.

Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."

Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.

Trojice: Písmo, Tradice, papež

       Svatopluk na příkladu tří prutů, které při propletení nelze zlomit a ukázkou, jak každý osamocený prut se zlomí nabádal ke svornosti svých synů. 

     II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum (Boží slovo, DV) připomíná trojici, která má držet pohromadě v závěru článku DV 10 takto: „…úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“    

       Protestantské pojetí „sola scriptura“ – „pouze Písmo“ drží z nutných tří věcí podle Dei verbum 10 jen jednu. Již téměř 500 let je protestantismus deformací nikoli reformací křesťanského života. Pán Ježíš přece v Písmu řekl, že založí svou(nikoli Petrovu) jednu Církev a tento záměr spojuje s Petrem a jeho učením, Mt 16,18-19: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Posvátnou tradice žádá bible II.Sol 2,15: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem.“. Ovoce podle něhož poznáváme (Mt 7,16) protestování protestantů přineslo stovky lidských spolků v heretickém chápání jedné bible. Tertulián, + 220, v Preskripci vůči heretikům zavrhuje princip sola scriptura takto: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž – jak již jejich jméno naznačuje – nemají od Krista, co si podle své libosti(hereze) vybrali.“ 

      Sv. Basil Veliký, + 379 v knize O Duchu Svatém 27 rovněž odmítá princip sola skriptura a píše o posvátné tradici svátostí a bohoslužby: „Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky,  kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost.“ 

       Existuje spor o pojetí bible i spor o pojetí tradice. Pavel K. Mráček v „Příručce církevních dějin“ uvádí: „Starokatolíci původně zavrhovali pouze papežskou nemylnost. Časem změnili v některých částech církevní ústavu a provedli také změny v liturgii.“ Kněžství žen u starokatolíků není ani starobylé(tradiční) ani katolické, je protestanské a přitom nebiblické. Tradici kněžství pouze mužů (v souladu s biblí) jako katolická Církev ctí pravoslaví. Ve jménu své nesprávné tradice ovšem odmítá úřad papeže, a proto papeže v současnosti nezmiňuje v bohoslužbě. Tradice, jak Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma v 9 století, svědčí, že vynechání jména papeže ve mši sv. je porušením apoštolské tradice. Prohlášení o papežské neomylnosti z roku 1871 velmi omezuje a vymezuje absolutní závaznost papežských prohlášení. To, co je v Písmu svatém (Mt 16,18-19) a posvátné tradici je vyjádřeno slovy: „Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen“. Sv. Augustin, jeden z nejuznávanějších biskupů toho hodně napsal. V díle O pravém náboženství máme: „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk.“ Jinde žádá: „Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu.“ Sv. Augustin žádá, aby byla důležitější katolická pravda než její hlasatel. Jeho slova o sobě mají tuto obměnu v obecném smyslu: „Žádného biskupa ani papeže nemilujme více než katolickou pravdu. Dobré hlásání připišme katolické Církvi a při ochotě uznat špatné odpouštějme.“ Učitelský úřad papeže začal, ale neskončil apoštolem Petrem. Nemá-li nastat zmatek, je nutný soulad výpovědí v oblasti víry a mravů  mezi papežem přítomnosti a  předchozími papeži.
      Takto učí Tridentský koncil v úvodu k pojednání o dědičném hříchu: "Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu Svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné Církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14)..."

         Kdyby např. některý papež v budoucnu hlásal, že není třeba světit neděli, tak je to třeba odmítnout ve jménu jasného učení předchozích papežů o svěcení neděle. 

        Výraz „starší bratři ve víře“ a modlení v mešitě vyžaduje chápání slučitelné s výpovědí Písma a prvního papeže, žida Petra k vrcholným představitelům židovského náboženství, Skt 4,10-12: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní´. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Stejně se v Písmu svatém vyjadřuje apoštol Pavel: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ 

     Sv. Ignác z Antiochie, + 107,v listu Magnesijským učí takto: „Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha." Náboženská setkání papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Assisi nemají oporu v konání předchozích papežů. Je pravdou, že tam konání předchozích papežů nebylo výslovně zpochybněno, ale je také pravdou, že po nich nastala řada dvojznačných vyjádření vedoucích k znejistění o absolutní hodnotě víry katolické Církve. Je rozdíl jsou-li tři věci: Posvátná tradice, Písmo svaté a závazné učení papežů a s ním sjednocených biskupů (magisterium, učitelský úřad Církve), propleteny jako Svatoplukovy pruty anebo jsou-li popleteny. Je-li některý prvek odmítnut nebo znetvořen a v jeho jménu(např. Písma) se bojuje proti  dalším dvěma(Tradici a učení Církve dané papežem) nebo jednomu z nich(proti papežství ve jménu Písma a tradice) anebo je některý špatně(úřad papeže) pojat nebo špatně propojen k ostatním, dopadá to špatně. O Panně Marii platí, že autoritu Písma sv., posvátné tradice a učitelského úřadu poslušně a pokorně žila a zcela odolala všem bludům vedoucím na scestí. To ať je i přání každého věřícího a zbožného křesťana.