Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Poměr svatosti a opaku u papežů

   První papež sv. Petr v I Petr 15-16 píše: „Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ´Buďte svatí, neboť já jsem svatý.´“ Zhodnotíme-li Čechy, Moravu a Slezko podle svatosti, jak to dopadne? Na pražském biskupském stolci najdeme jen jednoho svatého biskupa a to je sv. Vojtěch. Na Moravě najdeme jen sv. Metoděje. Jak dopadne  manželství a rodina? Z celého množství a staletí je zde sv. Ludmila, sv. Zdislava a sv. Hedvika a ani jeden muž, který se stal světcem v manželství. V řeholním životě je zde sv. Anežka jako žena a sv. Cyril a sv. Prokop jako muži. Jak dopadnou panovníci a politici? Najdou jen sv. Václava. Jak dopadnou kněží? Je zde sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander a sv. Klement Hoffbauer. 

   Jak dopadnou papeži?. Po sv. Petru následuje do roku 530 nepřetržitá řada 54 papežů, kteří byli prohlášeni za svaté. Papež Bonifác II. zvolený roku 530 je i není uváděn mezi světci. Tím se počet svatých papežů může lišit od počtu 79 světců. Počet se nám změní při započtení blahoslavených nebo prohlášení někoho z minulosti za svatého. Od sv. Hadiána III. s rokem smrti v roce 885 až po rok 1049 se sv. Lvem IX. nebyl žádný papež prohlášen za svatého. V období 891-903 to bylo takto: Formosus byl papežem 5 let. Jeho nástupce Bonifác VI. byl papežem 14 dnů. Štěpán VI. nechal hodit tělo svého předchůdce Formosa do Tibery a byl zavražděn lidem po roce svého papežství. Romanus byl otráven a byl papežem čtyři měsíce. Theodor II. byl papežem 20 dnů a nechal pohřbít tělo papeže Formosa. Jan IX. byl papežem dva roky a nechal zvláštním koncilem rehabilitovat papeže Formosa. Benedikt IV. byl papežem tři roky a Lev V. byl papežem tři měsíce a potom při povstání uvězněn a zavražděn...

   Je paradoxní, že po nástupu svatého papeže Lva IX. v roce 1054 vznikl rozkol mezi Západem a Východem. Delší období bez světců následuje po sv. Řehoři VII. od roku 1085 do roku 1294 se svatým Celestinem V., který jako druhý do té doby rezignoval na úřad papeže. Nejdelší období bez svatého papeže je od sv. Pia V. a roku jeho smrti 1572 do sv. Pia X., který nastoupil v roce 1903. 

   Blahoslavený Pius IX. prohlásil dogma o papežské neomylnosti v konstituci Pastor aeternus I.Vatikánského koncilu z roku 1870. Pastor aeternus pojednává o úřadu papeže a odvolává se také na prohlášení sněmu v Efesu v roce 431: „Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolů kníže a hlava, sloup víry a katolické Církve základ, přijal od Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije, vládne a soudí.“ 

    Pouze dvěma papežům je přidáno k jménu „Veliký“. O Řehořovi Velikém píše Izidor Vondruška: „Řehoř vykonal tolik práce pro Církev a lidstvo, ačkoli byl tělesně sláb a skoro stále churav. Churavěl žaludkem a za posledních pět let svého života nemohl ani z lůžka povstat. Na lože upoutaný stařec řídil pevnou rukou celou Církev a při tom diktoval písařům svoje kázání a listy. Ve vetchém těle sídlil veliký duch.“ 

   Nejdelší dobu byl papežský stolec uprázdněn pro pronásledování křesťanů po smrti mučedníka papeže sv. Marcelina 25.10.304. Nástupce sv. Marcellus byl zvolen 27.5.308 a 16.5.309 zemřel jako mučedník. Dlouhá sedisvakance byla i od smrti Klementa IV. 29.11.1268 do volby Řehoře X. 27.3.1272. 

   První vzdoropapež Hipplyt je slaven jako svatý a mučedník z roku 235. J.N.D.Kelly v knize Papežové dvou tisíciletí uvádí i pochybnost o tom, zda Hippolyt byl vzdoropapež, čímž se pak mění počet 37 vzdoropapežů. Ve 12.století bylo  vzdoropapežství téměř módou a bylo jich 10. Benedikta IX. jako první papež rezignoval a byl znovuzvolen; měl proti sobě dva vzdoropapeže. Poslední vzdoropapež je Felix V. v roce 1449. Kniha Kellyho v dodatku obšírně vysvětluje fámu o papežce Janě roku 855: „Kritici papežství (např. Jan Hus na kostnickém koncilu v r. 1415) využívali tuto historku bez toho, aby jim někdo odporoval. Jeden nadšený spisovatel (Mario Equicola z Alvita u Caserte, zemřel 1525) dokonce tvrdil, že Prozřetelnost chtěla Johaniným zvolením naznačit, že ženy a muži jsou si rovni. Katoličtí kritici legendy se od poloviny 16. stol. ozývali stále častěji, ale až francouzský protestant David Blondel (1590-1655) ji vyvrátil v traktátech vydaných v Amsterdame v r.1647 a 1657.“ 

   Biblické „Ano, ano – ne, ne“ uplatnit odlišně u úřadu papeže a jeho výkonu umožňuje, aby se úcta k úřadu nechápala jako povinnost dělat ze špatného papeže světce a pro špatné papeže neodmítal papežský úřad. Svatý Petr nebyl hned a jen svatý, ale svatě svůj život ukončil mučednictvím a dalších 25 nástupců sv. Petra, přibližně desetina dosavadních papežů, bylo mučedníky. 

   O mučednictví se II. Vatikánský koncil v Lumen gentium čl. 42 vyjadřuje takto: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ 

   Důležitá je prosba z litanií ke všem svatým: „My hříšníci Tě prosíme, abys nás vyslyšel a náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval.“ 

Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen. 

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Evoluce a revoluce

   Jak vysvětlit dění v přírodě a světě? O tom jsou různé názory. Jednou z hypotéz(domněnek) je evoluce, která takto vysvětluje rozmanitost neživé i živé přírody. Vznik živého z neživého, přechodové články mezi druhy rostlin a živočichů, smysl a cíl jsou otázkami, které evoluce dosud spolehlivě (vědecky) nezodpověděla.
   František Press v knize „Zvony nad Evropou“ str. 62 uvádí: „Berthault v roce 1976 své laboratorní pokusy demonstroval v pařížské Akademii věd a později v osmdesátých letech ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do jednotlivých vrstev podle klasického schématu sedimentologů. Tyto experimenty byla od té doby mnohokrát opakovány na četných jiných pracovištích a v nedávných letech bylo o nich vícekrát přednášeno na řadě sedimentologických kongresů, přesto však k revizi názorů nedošlo. Na základě těchto průkazných experimentů Berthault uzavřel, že nejprve měli být studovány podmínky, za kterých naplaveniny vznikají, a teprve potom vytvářeny teorie. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že určitá vrstva se usadila na zemi před např. 200 miliony let, když mohla vzniknout třeba za pouhých pět minut.“
   Kenneth Oakley v roce 1949 odhalil podvod s piltdowským člověkem, jehož kosti se odhadovaly na 150 milionů let. Fluorový test neobsahoval u čelisti žádné stopy fluoru, a tím se prokázalo, že jde o čelist ze současnosti. Proběhla další odborná zkoumání a po 40 letech „slavného“ vystavování v British Museum byl exponát odstraněn. Podvody a lhaní platí i u dalších „objevů“, kde platí, že přání je otcem myšlenky.
Kresby E.Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce jsou uváděny jako „důkaz“ a dodnes jsou k vidění jako učební pomůcka k vytváření klamných představ.
   Evoluce platí o myšlení, které se vyvinulo do podoby, kdy už pro ně není důležitá pravda, její hledání a obhajoba, ale prospěch v podobě slávy, peněz anebo nezájmu poctivě řešit vážné vědecké otázky. Proto je zde taková neschopnost mluvit vědecky neboli pravdivě a říkat: 200 milionů let, 100.000 let(a podobně) podle nedokázaných, pochybných, smyšlených, nepravdivých i lživých závěrů. Evoluce je v minulosti i dnes především víra navazující na své zakladatele, kteří ji vědomě či nevědomě vymysleli jako protipól víry v Boha a stvoření světa. I tzv. křesťanští evolucionisté by rádi viděli ve Vyznání víry místo „Skrze Něho(Krista) všechno je stvořeno“ „Skrze Něj se všechno vyvinulo“. Evoluce není totéž, co Boží Prozřetelnost. Ten, kdo má plnou hlavu evoluce se může snadno minout cílem života, jak ho předkládá katechismus: „Člověk je stvořen od Boha, aby Boha chválil, vzdával mu úctu a jemu sloužil a tím spasil svou duši..“ Evoluční člověk jde v neděli raději do přírody přemýšlet nad miliony let toho, co vidí, než přemýšlet nad věčným Bohem při mši sv.
   Evoluce neboli vývoj platí v oblasti vědy a techniky. Lidskou evolucí(vývojem) přišli na svět věci jako auto, letadlo a jiné vymoženosti techniky. Evoluce platí i v politice, vyvinuly se různé formy uspořádání společnosti, ale neplatí, že politici a lidé tvořící společnost budou nutně lepší.
   Bible někdy uvádí velmi přesná, byť překvapivá čísla, jako, že Metuzalém žil 969 let(Gn 5,27). O trvání světa bible ani miliardy ani milióny ani statisíce let neuvádí.
  Sv. papež Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis odsoudil modernismus a v ní evoluci(vývoj) Boha lidským rozumem skrze evoluci teologickou, v níž si člověk deformuje obraz věčného a neměnného Boha podle svého rozmaru a nechce měnit sebe podle Boží vůle a k Božímu obrazu. V §17 s názvem „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“ odsuzuje toto: „Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li, aby toto bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje.“ V části „Nauka o „nezbytnostech“ ve vývoji Církve“ vysvětluje: „A tak tedy, ctihodní bratři, pro modernistické autory a činitele není v Církvi nic stálého a neměnného. V tomto směru už měli předchůdce, o nichž náš předchůdce Pius IX. napsal: „Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat.“ Modernistická nauka o zjevení a dogmatu také není nic nového, nýbrž byla zavržena už v Syllabu Pia IX. v tomto znění: „Boží zjevení je nedokonalé, a proto je podrobeno stálému a souvislému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu.“ Ještě slavnostněji pak byla odsouzena na I.vatikánském koncilu těmito slovy: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nemůže být zdokonalována lidským rozumem jako nějaký vynález, neboť byla jako boží zjevení odevzdána nevěstě Kristově, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto musí být navždy zachován ten smysl dogmat, v jakém je svatá matka Církev jednou prohlásila a od tohoto smyslu se nikdy nesmí ustupovat pod záminkou lepšího pochopení.“ Tím se nijak nebrání, ale napomáhá rozvoji poznatků o víře. Proto týž I.vatikánský koncil pokračuje: „Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věků do věků, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, tj. při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí.“ Stoupenec modernismu místo: „Bůh je stejný, a proto věříme jak naši předkové“, říká: „My žijeme v jiné době a proto můžeme a musíme věřit jinak než naši předkové“.                                                                            
   Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z roku 1870 mluví o jistotě původu světa : „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  To, že je Bůh je pravá křesťanská jistota.
   V revoluci jde o násilnou změnu, která stejně jako evoluce nutně vede k lepšímu. Zkoumání revolucí v minulosti ukazuje, že žádná osudová změna k lepšímu skrze revoluce nenastala. Právě naopak. Po revoluci husitské se česká země dostala ze stavu nejvyšší prosperity za Karla IV. na úroveň moderně řečeno rozvojové země třetího světa. Velká francouzská buržoazní revoluce přinesla stav podobný.
   Viktor Hugo napsal: „Bída vede lid k revoluci a revoluce vede lid do bídy.“ Podobné výsledky vykazuje Velká říjnová revoluce v Rusku. Bible nás učí, že první revolucionář byl ďábel, který toho hodně nasliboval a výsledkem byla ztráta ráje na zemi. Podobně revolucionáři toho hodně slibují a očekávají, ale žádné nebe nepřináší. To platí i o tzv. sametové revoluci roku 1989 v Československu a bude to platit i o revoluci v arabských zemích roku 2011.
    Pravá revoluce je v ochotě obětovat se pro druhé a ne v obětování druhých pro své zájmy, byť skupinové a revoluční. Tomuto nás učí Kristův kříž. Evoluční stejně jako revoluční myšlenky a jejich přetřásání zatlačily do pozadí Boží existenci. Evoluce vysvětluje svět „chytrou“ věčnou hmotou, ve smyslu deismu svobodných zednářů, náhodou anebo hloupě mlčí. Evoluce ani revoluce nepočítá s Božím soudem nad lidstvem a každým jedincem, jde o nový řád, New Age. Vznikl skrze revoluci nebo teorii evoluce lepší člověk? Přinesla evoluce nebo revoluce lepší rodinu, která je základem státu? Zvláště ženám by více prospělo myslel víc na Pannu Marii a jejího Syna neboli mariánsky místo evolučně nebo revolučně. Tomu odpovídá modlitba:
   „Můj Bože a Stvořiteli celého světa, miloval jsi mne, když mne ještě nebylo a dáváš mi za cíl sebe samého. Ó můj Bože, podrobuj si vždy můj pyšný rozum a vzpurnou vůli, abych následoval(a) Krista, který v evangeliu neučil ani evoluci ani revoluci ani tomu, jak a kdy svět vznikl, ale tomu proč a k čemu jsme na světě a jak se máme ve světě, který jednou pomine, chovat: S láskou k Bohu, sobě i druhým, abychom nepromarnili svůj život v řešení otázek, které nám budou komplikovat spásu nesmrtelné duše. Amen. Panno Maria přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!“

Postoj k ateismu

      Podle Vatican insider (21. září) připravila Johana Bronková článek „Proč koncil mlčel o komunismu“. Byl zveřejněn 1.10.2011 na webových stránkách české sekce vatikánského rozhlasu:

      „Ačkoliv byl komunismus ve 20. století bezpochyby nejvýraznějším jevem s nejtrvalejšími důsledky, koncil, který vydal konstituci o Církvi v dnešním světě, se o něm vůbec nezmiňuje. Komunismus předepsal lidem ateismus jako oficiální filosofii nebo spíš státní náboženství, ale koncil ačkoliv se ateismem zabýval, toto ani slovem nezmínil. V době zasedání koncilu byla komunistická vězení místy nevýslovného utrpení a pokořování mnoha „svědků víry“, ale koncil se o tom nezmiňuje. Čím je vedle tohoto mlčení údajné mlčení k nacistickým zločinům, které někteří katolíci, včetně některých účastníků koncilu, vyčítají Piu XII.“ – napsal před čtyřmi lety ve svých pamětech nestor italské církve, kard. Giacomo Biffi.

      Slova tohoto dlouholetého boloňského arcibiskupa znovu zazněla v minulých dnech při prezentaci knihy Jeana Madirana „Dohoda z Metz“. Věnuje se tajné a nepsané úmluvě Vatikánu a Moskvy uzavřené právě v Metách. O co v ní šlo? Jan XXIII. požádal pravoslavnou církev, aby vyslala své pozorovatele na koncil. Moskevský patriarchát účast odmítl. Na druhé straně Kreml dobře věděl, že v rámci oficiálních předkoncilních konzultací o tématech, jimiž se má koncil zabývat, velká část biskupů apelovala na oficiální odsouzení komunismu. Janu XXIII. tolik záleželo na přítomnosti představitelů ruského pravoslaví, že za jejich příjezd nabídl Moskvě mlčení o komunismu. Právě toho se týkalo setkání v Metách, kterého se za Svatý stolec účastnil kard. Eugène Tisserant, tehdejší děkan kardinálského sboru, a za druhou stranu jaroslavský metropolita, arcibiskup Nikodém.

      Při rekonstrukci dohody z Metz se Jean Madiran odvolává na vzpomínky biskupa tohoto francouzského města, který veřejně prohlásil: „Právě v našem regionu došlo k incognito setkání kard. Tisseranta s arcibiskupem Nikodémem. Arcibiskup Nikodém souhlasil s tím, aby do Moskvy bylo odesláno oficiální pozvání s ujištěním o nepolitickém charakteru koncilu. Francouzský spisovatel a novinář připomíná také vzpomínky německého teologa Bernarda Häringa, sekretáře a koordinátora redakčního výboru koncilní konstituce O Církvi v dnešním světě: „Věděl jsem s naprostou jistotou – píše Häring – že papež Jan slíbil moskevské vládě, že koncil nevydá žádné odsouzení komunismu, aby se jej – díky tomu – mohli účastnit pozorovatelé ruské pravoslavné církve.“

      Existenci dohody mezi Moskvou a Vatikánem potvrdil v roce 1963 také bulletin Francouzské komunistické strany „France Nouvelle“. Čteme v něm: katolická církev „se nemůže spokojit s povrchním antikomunismem. Sama se konec konců zavázala u příležitosti dialogu s Ruskou pravoslavnou církví, že během koncilu nijak přímo nezaútočí na komunistický režim.“ O garancích poskytnutých Moskvě Janem XXIII. psal v roce 1963 také katolický deník La Croix.

      Jan XXIII. stejně jako později Pavel VI. dohodu z Metz dodrželi. Když v roce 1965 více než 400 otců koncilu podepsalo petici s žádostí, aby se Gaudium et Spes zabývala také problémem komunismu, byl jejich apel odmítnut bez vysvětlení a jakékoliv další diskuse behěm zasedání. Když pak 15. listopadu 1965 vypočítával Pavel VI. ve svých poznámkách úkoly koncilu, jmenoval mezi nimi: „nezmiňovat se o komunismu“, a poznamenal k tomu letopočet 1962, což – jak se zdá – bezprostředně odkazuje k tajnému setkání v Metách.“

      Ve své pastorační instrukci z roku 1871, náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učí: „Papež není neomylný ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři, a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“  Rozhodnutí Jana XXIII o ateismu patří mezi politické, s kterými se nemusí katolický křesťan ztotožnit.

      Kurs Jana XXIII. se projevuje i v misále Pavla VI., v modlitbě za ty, kdo nevěří v Boha: „Modleme se také za ty, kdo v Boha nevěří. Kéž žijí poctivě podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, stvořiteli všech lidí, ty jsi jediné dobro a jenom v tobě je pravý pokoj. Smiluj se nade všemi, kteří o tobě nevědí, a dej, ať konají dobro a přes všechny překážky dosáhnou pokoje. A těm, kdo v tebe věří dej, ať jejich život uprostřed nevěřících je znamením tvé lásky, aby každý, kdo se s nimi setká, sekal se s tebou, pravým Bohem a Otcem všech lidí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

      Dřívější(tradiční) znění v misále Pia V. se jasně vyjadřuje ke zlu ateismu a nemá pro něj pochopení: „Modleme se i za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí, aby zanechali svých model a obrátili se k Bohu živému a pravému i jedinému Synu jeho Ježíši Kristu, Bohu a Pánu našemu.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, jenž nechceš smrt hříšníků, ale život, přijmi milostivě naši modlitbu a vysvoboď je od modloslužebnictví a přidruž je k své svaté Církvi ke chvále a cti svého jména. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého. Amen.“
    I. vatikánský koncil  z roku  1870 učí: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  Tím je přiznána nejen papeži, ale každému, byť jiným způsobem, možnost neomylnosti.  Ateismus zavrhuje stejný I.vatikánský koncil takto: "Kdo by řekl, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit “