Mít dobré svědomí

    Přístroj plnící dobře svou funkci je spolehlivý. Teploměr má ukazovat skutečnou teplotu. Hodinky mají ukazovat správný čas. Nemají se pozdit ani předcházet. Když kompas ukazuje špatným směrem, je nebezpečné tímto směrem jít. I svědomí se může odchýlit od toho, aby jasně ukazovalo dobro a zlo. Čím větší odchylka a čím delší cesta podle ní, tím hůře. Svědomí může být čisté, dobré a spolehlivé. Svědomí může být otupené, mylné a zkažené. „Hleď tedy, ať to světlo, které je v tobě není temnotou(Lk 11,35).“ Svědomí má ukazovat jasně pravdu, dobro, spravedlnost a jejich opak. Dobré svědomí svědčí o dobrém jednání. Výčitky svědomí o jednání špatném. Požadavek svědomí nemusí být vůbec příjemný, ale je zárukou dodržení řádu. Přesnost patří nejen k dopravě, patří i k životu. Přesně a jasně věci poznat, popsat a pojmenovat a ukázat jak podle nich jednat  má pomoci svědomí. 

  Při průzkumech mezi lidmi odsouzenými za různé delikty je možné slyšet, že jim svědomí nic nevyčítá. Proč svědomí nic nevyčítá? Když přístroj k ukazování času neukazuje čas   je špatný. Když svědomí nevyčítá špatné činy je špatné. Svědomí také může být manipulováno sdělovacími prostředky a vytvářením veřejného mínění. Svobodná matka se během několika desítek let dostala z ostudy do „normálu“ a zvýhodnění nejen finančního. Před dvaceti lety by ten, kdo chce manželství homosexuálů byl považován za blázna. Po důkladné masáži sdělovacích prostředků se situace téměř převrací. Hřích rozvrací jedince i společnost. 

  Svědomí chválí kniha Sirachovcova(Vulgata) 37,17-18: „Dej také na radu svědomí, neboť nemáš nad ně nic věrnějšího. Svědomí člověka lépe zpravuje než sedm strážců, kteří vyhledávají výšiny.“ Nejvíce o svědomí píše apoštol Pavel ve svých listech. V Řím 2,14-15 píše, že svědomí má každý: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ V Řím 9,1 je o svědomí otevřeném Bohu: „Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým.“ Z této věty plyne, že dobré svědomí má ten, kdo neodmítá Krista a Boží zákon. Je možné mít i svědomí zatemněné ďáblem. Člověk nemá jednat proti svědomí, Řím 14,23: „Všechno, co není z přesvědčení je hřích.“ Možnost různosti individuálního svědomí ve věci mravně nelišné jako jídlo řeší Řím 14,13-17 a varuje před pohoršením. Podobně je tomu v I Kor 8,7-13. Řím 13,5-6 píše o poslušnosti státních zákonů(placení daní) kvůli svědomí. I Tim 1,5 spojuje stav víry se stavem svědomí: „Cíl tohoto nařízení je láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry.“ Zvrácený nevěrec nemůže mít čisté svědomí, Tit 1,15: „Čistým je všechno čisté, ale lidem poskvrněným a nevěřícím není čisté nic. Poskvrněné je jejich smýšlení i svědomí.“ 

  Důležitější než svědomí je Bůh, I Kor 4,4: „Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.“ Autonomie svědomí proti Bohu je tím zavrhnuta. Zásady svědomí a bázeň před Pánem je v II Kor 5,11: „Protože tedy víme, že je třeba bát se Pána, snažíme se lidi přesvědčit. Bůh nás dobře zná a doufám, že i vy nás dobře znáte, když nás posuzujete podle zásad svědomí.“ Ve Skutcích apoštolů 23,1 je o dobrém svědomí sv. Pavla: „já jsem až do dneška žil před Bohem s naprosto dobrým svědomím.“ Podobně v II Kor 1,12: „Vždyť to je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme se mezi lidmi – a hlavně u vás – chovali prostě a bez falše, jak to dává Bůh: ne se světskou chytrostí, ale tak, jak k tomu Bůh poskytoval milost.“ 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský se na více místech knihy Následování Krista zabývá svědomím: I,1: „Snaž se tedy odvrátit srdce od lásky k věcem pozemským a povznést se k věcem neviditelným! Neboť lidé, kteří jdou za svou smyslností, poskvrňují svědomí a pozbývají milosti Boží.“ I,21: „Blaze tomu, kdo se odtrhne ode všeho, co by mohlo jeho svědomí obtížit nebo poskvrnit.“ Kapitola II,6 má název: „Radost dobrého svědomí“. Čteme v ní: „Slávou hodného člověka je svědectví dobrého svědomí. (II Kor 1,12). Měj dobré svědomí a budeš moci stále radostně žít. Dobré svědomí snese mnoho, ba cítí i v protivenství hojnou radost (II Kor 7,4). Zlé svědomí je neustále plaché a nepokojné (Mdr 17,10).“ „Kdo má čisté svědomí, snadno se upokojí a i s málem bývá spokojen. Proto ještě nejsi světější, když tě lidé chválí, ani nejsi horší, když tě haní. Jaký jsi takový jsi.“ III,36: „Synu, slož srdce pevně na Pána a neboj se soudu lidského, když ti vlastní svědomí říká, že jsi čistý a nevinen.“ 

   Sv. Jan Zlatoústý v homilii na Izaiáše učí o důsledcích svědomí při přijímání svátostí: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“ Doporučuje se každodenní zpytování svědomí. K tomu pomáhají otázky zpovědního zrcadla. Zpytováním svědomí je důležitou částí svátosti pokání a nápravy provinění. Vzorem dobrého svědomí jsou svatí, zvláště Panna Maria. Tridentský koncil, kánon 11 o Eucharistii učí: „A aby tak veliká svátost nebyla přijímána nehodně a tedy k smrti a k zatracení, stanoví a prohlašuje tento svatý sněm, že ti, jejichž svědomí tíží smrtelné hříchy, musí napřed vykonat svátostnou zpověď, jestliže mohou dostat zpovědníka, jakkoli velice se považují za kající.“ 

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Mnoho není všechno

    Katolický týdeník z 27.3.2007 v článku "Za všechny, nebo za mnohé?" napsal: „V papežově předmluvě je řeč o tom, že od vydání listu by se měly překlady držet nového znění „za mnohé“ a do dvou let by mělo dojít k této změně ve všech mešních textech.“ Tento příkaz nebyl naplněn ačkoli „za mnohé“ není nové, ale odpovídá tradici a II.Vatikánský koncil tuto změnu nežádá. V závěru uvedeného článku je: „V důsledku…ke komu se bude do budoucna církev obracet a kdo pro ni budou „ti mnozí“. 

   Pokud jde o bohoslužbu, tak tou se Církev obrací jen na své členy, a proto liturgie sv. Jana Zlatoústého odmítá katechumeny před bohoslužbou oběti: „Kdo jste z počtu katechumenů, odejděte! Katechumeni, odejděte! Kdo jste katechumeny, odejděte! Nikdo z katechumenů zde nezůstávej! Věrní, opět a opět v pokoji k Hospodinu modleme se.“ Lidé zpracovaní frázemi o diskriminaci nejsou schopni hájit zdravou zásadu, že mše svatá není pro všechny bez rozdílu. 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické(ST) III, 79 píše: „Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti.“ O rozdílu v účinku je v ST III,79: „Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Jak řečeno, zjednal Kristus Pán svou smrtí možnost spasení (vykoupení objektivní). Je nyní otázka, kterak a kdy tato možnost u jednotlivých lidí se uskutečňuje(vykoupení subjektivní). 

    O vykoupení objektivním a subjektivním píše Pius XII. v Mediator Dei v článcích 75-78: „Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a dokonalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují (Srv. Žid. 10,14). Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic: zasahují veškeré lidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem a obětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť a také jeho poslušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože on sám chtěl umřít jako Hlava lidského pokolení. „Viz jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz za jakou cenu kupuje: …krev prolil, za svou krev koupil, koupil za krev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího. Kupcem je Kristus; majetkem je celý svět.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n.16). 

76.Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plného účinku; je nutné, aby Kristus, když vykoupil svět nejdražší cenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lidských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a pro všechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupení a spasení a aby bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby se každý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly přivlastňovány zásluhy, které z ní plynou. Lze říci, že Kristus zřídil na kalvárii očistnou a spásonosnou nádrž, kterou naplnil svou prolitou krví: neponoří-li se však lidé do jejich vln a tam se ze skvrn svých hříchů neočistí, pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni. 

77. Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věřících. Třebaže Kristus, povšechně řečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděni k jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickou oběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získal na kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denně více připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prýštící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opakovat slova svatého Pavla: „S Kristem jsem ukřižován; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2,19,20). Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „umíraje na kříži daroval své Církvi nesmírný poklad vykoupení, aniž ona k němu nějak přispěla; když se však jedná o rozdělování tohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snoubenkou o tuto posvátnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jeho přispění“. (Encyklika Mystici Corporis, 29.6.1943). 

78. Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým se rozdělují věřícím zásluhy plynoucí s kříže božského Vykupitele; „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“ (Římský misál, sekreta 9. neděle po sv. Duchu). Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstojnost krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká Tridentský sněm (Srv. sezení 22, hl. 2 a kánon 4), zdůrazňuje její nutnost. Zatím co se každodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, leda v kříži Pána našeho Ježíše Krista; (Srv. Gal. 6,14), že však Bůh sám chce pokračování této oběti „od východu slunce až na západ“ (Mal. 1,11), aby nebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dluží Tvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a potřebují krev božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí jeho spravedlnost.“ 

      Lidé mají svobodnou vůli a být přesvědčen, že všichni lidé svojí vůli chtějí plnit Boží vůli a získat pro sebe spásu a nebe považuji za blud, který je základem neochoty užívat „za mnohé“, „pro multis“. Za slovy „za všechny“ je pak ukryto mínění o nutně prázdném peklo. Snaž se být mezi mnohými co dojdou spásy a pros často podle modlitby z kancionálu po křížové cestě: „Pane Ježíši, nedopouštěj, aby Tvá nejdražší krev byla pro mne vylita nadarmo a Tvé svaté umučení pro mou duši zmařeno.“

Jak je to s antikoncepcí?

   Chceme-li přijít věci na kloub musíme mít jasno v pojmech. Cizí slovo koncepce má obdobu v těchto českých slovech a výrazech: pojetí, chápání, způsob nazírání, plán, myšlenková osnova. Člověk bez koncepce se nemá čím chlubit a ještě horší je člověk odmítající koncepci, člověk antikoncepční. 

   Analýza společenských problémů nás vždy přivádí k příčině, kterou jsou špatné koncepce a nekoncepčnost. Jaká je naše státní koncepce? Jaká je koncepce naší ekonomiky? Jaká je koncepce školství? Jaká je koncepce armády? Jaká je koncepce zdravotní péče? Jaká je koncepce dopravy? Jaká je koncepce boje s kriminalitou?... Vše končí špatně vytvoří-li se a uskutečňuje zcestná koncepce. 

   Shoda mezi státem a Církví by měla být v koncepci dobré rodiny. Jaká je koncepce katolické Církve u manželství a rodiny? Jde o trvalé soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi. Jako vzor koncepce stabilní a dobré rodiny je dávána Svatá Rodina nazaretská: Ježíš, Maria, Josef. Zvláště v Panně Marii je vynikající koncepce matky a manželky. Jde o koncepci dobrou a správnou, která je podle zdravého rozumu a Božího zjevení. Do této celkové koncepce rodiny patří koncepce sexuálního života s možností početí dítěte a vzniku života pouze ve svátostném manželství. Nejde jen o koncepci ve smyslu biologickém, ale ucelenou koncepci smysluplného vztahu mezi mužem a ženou podle pravdy o lásce projevující se v sexualitě. 

   Má-li někdo koncepci špatnou, tak přijímá sexuální styky mezi osobami neznámými či nezletilými, a proto potřebuje antikoncepci odmítající vznik života. Pokud antikoncepce neuspěje následuje umělý potrat. A ženám, co antikoncepcí nejprve zničí svou plodnost anebo mají umělý potrat, se nabídne nepravý soucit, když následně trpí mimořádnými těžkostmi v těhotenství a nechtěnými potraty. Nebo se „vyrobí“ dítěte ze zkumavky bez krutých výčitek svědomí. Jak jsi ubohý bohorovný člověče, když stačí antikoncepční tělísko nebo pilulka a nejsi! 

   Odmítání antikoncepce Církví je z důvodů jiné koncepce, kterou není zvůle, ale řád v pěkném vztahu. Tento koncepční řád odmítá promiskuitu, umělou antikoncepci a umělé potraty. Katolická Církev má pokud jde o antikoncepci jasno. Toto jasno v pojmech nám ukazuje toto prohlášení: 

Bratislava 11. januára (TK KBS) - Predseda Konferencie biskupov Slovenska (KBS) Mons. Stanislav Zvolenský vydal vyhlásenie v súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike. TK KBS pri tejto príležitosti prináša toto vyhlásenie v plnom znení. Vyhlásenie predsedu Konferencie biskupov Slovenska k registrácii farmakologických „potratových prípravkov“ v Slovenskej republike. V súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike (internetová informácia Štátneho ústavu pre kontrolu liečiv zo dňa 9.1.2012) vydávam nasledovné naliehavé stanovisko: 

1.Úmyselné usmrtenie nenarodeného dieťaťa v živote matky vždy bolo, vždy je a vždy bude úkladnou vraždou - „ohavným zločinom“ (Ján Pavol II.). Na tom nič nemení spôsob, akým bolo zabitie počatého dieťaťa vykonané. Preto aj najnovšie rozširovanie spektra prostriedkov určených na zabíjanie bezbranných, nenarodených detí o chemické (farmakologické) potratové prípravky (napr. s obsahom mifepristonu, misoprostolu – tabletky Medabon, Mifegyn) je veľmi závažnou, smutnou skutočnosťou s mimoriadne zhubnými dôsledkami pre celú spoločnosť, osobitne však pre všetky priamo zúčastnené osoby. Ide predovšetkým o dopady morálne (hromadiace sa hriechy proti nevinnému ľudskému životu), kultúrne (šírenie a podpora kultúry smrti), ale tiež o dôsledky zdravotné, sociálne a ekonomické. Známe vedecko-odborné informácie dosvedčujú, že tieto chemické potratové prípravky prinášajú nové, nezanedbateľné riziká a následky pre zdravie i pre život samotnej ženy – matky nenarodeného dieťaťa, ktorá sa tak v dôsledku nešťastného, neraz zúfalého rozhodnutia, stáva druhou priamou obeťou farmakologického potratu. 

2. Z uvedených dôvodov naliehavo žiadam zodpovedných štátnych predstaviteľov a príslušné štátne orgány Slovenskej republiky, osobitne ministerku zdravotníctva a predsedu vlády, aby mimoriadne starostlivo zvážili dôsledky svojich rozhodnutí v tejto oblasti, chránili nevinné, nenarodené deti obyvateľov Slovenska pred úmyselným zabíjaním a zasadili sa účinne v rozsahu svojich právomocí a zodpovednosti za „ochranu každého ľudského života už pred narodením“. Žiadam, aby sa neodkladne vykonali potrebné kroky na pozastavenie a následné zrušenie nedávnej registrácie potratových farmakologických prípravkov v Slovenskej republike, ako nám to umožňujú príslušné domáce i medzinárodné právne normy. 

V Bratislave, 11. 1. 2013 Mons. Stanislav Zvolenský, predseda Konferencie biskupov Slovenska 

    K antikoncepci patří i možnost odepřít rozhřešení při neochotě věci napravit. Platí slova sv. Jana Vianney: „Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží!“

Antikoncepce - Hnutí Pro život ČR

Formát souboru: PDF/Adobe Acrobat

potěšení. Potřebuje rodiče milující, takové, kteří dokáží pro něj přinášet i oběti. Ekologické hledisko antikoncepce. Ekologickou škodlivost určitého jednání dnes ...

www.prolife.cz/download/sklad/b004-antikoncepce.pdf

Velicí papeži a koncily

   Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto: „…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“                    

   Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv.Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv.Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva." Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“ 

   Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabi­litován a názvem „lupičský synod" projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené. 

   II.Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické(ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrah všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“ 

   Dosud bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv.Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I.nicejský roku 325, I.cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II.cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil. 

   Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francem v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl os svém rozhodování: "Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)

    Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8.2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči Druhému vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů. „Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi. Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“ 

   Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10.: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“ 

   A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10.2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“ 

   Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví svatý Otec Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Anebo bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle? 

    Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít. 

   Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matky milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“

Encyklika koncilních otců

   Biskup Atanáš Schneider poukazuje na to, že na II.Vatikánském koncilu byla nejvíce v konstituci o liturgii(SC) užita encyklika Pia XII. Mediator Dei(MD). Encyklika MD pojednává o některých obecných tématech SC obšírněji a konkrétněji a zřetel na ni může prospět i k vyjasnění současných otázek. V uvedeném si můžeme přečíst z MD chválu na latinský jazyk a to, že není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva a to aby "obnova" byla  skutečnou liturgickou obnovou.

   SC 7: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13)((13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ 

   MD 20: „Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“. (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.“ 

   SC 11: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.“

    MD 24: „Ale podstatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím. Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a zavrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky, a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace. 

    MD 25: "Proto se úplně odchylují od správného a vlastního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.“ 

   SC 22 „§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ 

   MD 57: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.“ 

   SC 48: „Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ 

    MD 31: „Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje“ „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.“ 

   SC 50: „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné. 

   MD 7: „Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.“ 

  MD 8: „Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí , že smysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.“ 

   MD 9: „Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou Církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.“     

   MD 59: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“ 

   MD 60: „Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha Svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.“   

   MD 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí. 

   SC 100: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“ 

   MD 148: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak v naší době prožívá křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).“ 

   SC 111: „Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.“ 

   MD 165: „Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).“

Svatý Pius V. a tradice

   Svatý Pius V. 13. července 1570, v pátého roce pontifikátu uvádí do života misál a píše k němu v Quo primum: „Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím. Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ Těmito slovy oznamuje, že misál je v souladu s liturgickou zdravou tradicí a věrný bohoslužbě předků. 

   Quo primum oznamuje, jaká liturgie je legitimní:„(…)ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál.“ 

   S vědomím souladu s pravou tradicí hledí Quo primum do budoucnosti a zavazuje k jeho užívání: „Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ 

   Tato rozhodnost byla odezvou na bludy Martina Luthera: „Předně prohlašujeme, že není naším úmyslem absolutně odstranit každou bohoslužbu, nýbrž pouze tu, které se užívá, a oprostit ji od všech dodatků, jimiž byla znečištěna. Mluvím především o ohavném kánonu, který je snůškou kalu. Ze mše byla udělána oběť a připojena obětní modlitba. Mše není obětí nebo skutkem obětujícího. My ji považujeme za svátost nebo odkaz. Nazýváme ji požehnáním, eucharistií, stolem Páně aneb večeří na paměť Páně. Můžeme ji podle libosti nazývat jakkoli, pokud ji neposkvrňujeme jménem ‚oběť‘ nebo ‚skutek‘“ „Werke, Bd. XI, S. 774). – „Bude-li odstraněna mše, myslím, že tím bude zničeno i papežství“ (Contra Henricum Angliae Regem, Werke, Bd. X, sec. II). 

   II.Vatikánský koncil v článku č.4. konstituce o liturgii hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že Svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“  Je věrnost tradici deklarována čl. 4 SC II.VK shodná s tou tradicí na niž se odvolával Pius V. a jejímž výrazem je misál Pia V? 

   Užívávání misálu alespoň 200 let, o němž píše Quo primum dvojnásobně splnil misál Pia V. v době vydání misálu Pavla VI. Nutnost jeho trvání je dána i tresty, jimiž sv. Pius V. hrozí těm, kdo jej zavrhnou: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Dotaz na misál sv. Pia V. v současnosti projeví velkou liturgickou neznalost jak v teorii tak v praxi. 

   Z doby po tridentském koncilu jsou pouze dva svatí papežové: sv. Pius V. a sv. Pius X. Se zavržením misálu Pia V. je  podobné  zavržení  boje proti bludům. PhDr. Radomír Malý v knížce „Je dovoleno bránit inkvizici?“ uvádí sv. Pia V. mezi řadou svatých inkvizitorů a ukazuje, že role inkvizitora řádně vykonávaná je slučitelná se svatostí. Sv. Pius V. působil v roli generálního inkvizitora římské inkvizice. Byl inkvizitorem 25 let. Soudil více než tisícovku lidí. Při procesech, které vedl neužíval nikdy mučení a na smrt byly za něj odsouzeny dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Pius V. jako vzorný představitel katolické Církve vedl rozhodný boj proti bludům podle zásady: „Bludy nenávidět, bloudícího milovat.“ 

   Učený dominikán Pius V. zavázal Církev k modlitbě růžence a projevil cit pro lidovou zbožnost. Rozvoj modlitby růžence po Tridentském koncilu  by při věrnosti stejné tradici měl být pozorován i po II. Vatikánském koncilu.
                                 

Půl století od koncilu

   Rok 2012 je rokem, kdy uplyne půl století od zahájení II. Vatikánského koncilu. Prvním dokumentem vydaným koncilem byla konstituce o liturgii (SC). Liturgické otázky se s tímto výročím přímo nabízí. Jako podnět uvádím tento citát z SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“    

   Nesouhlas s tím, že liturgie je věrná tradici a upravena obezřetně v duchu zdravé tradice projevili některé významné osobnosti.  Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci o slavnosti Božího Těla, 5. června 1969 v Breve Esame Critico del Novus Ordo Missae (Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu): 

    I. Nová liturgie 

V říjnu 1967 se hlasovalo na biskupské synodě v Římě o pokusném zavedení takzvané „normativní mše“, kterou navrhla Rada pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia). Tato nová mše vyvolala mezi účastníky synody značné rozpaky. Ze 187 hlasů bylo 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 se zdrželi hlasování. Světový tisk psal, že synoda odmítla novou mši. Jeden časopis charakterizoval nový obřad takto: „...chce se tu udělat z celé teologie mše tabula rasa. V podstatě se tu blížíme protestantské teologii, která zavrhla mešní oběť.“ V Novém mešním řádu (Novus Ordo Missae), který byl vyhlášen Apoštolskou konstitucí Missale romanum (3. dubna 1969), bohužel nacházíme tutéž „normativní mši“, v podstatě nezměněnou. Zdá se, že mezi tím nebyly biskupské konference v této věci vůbec dotazovány. Apoštolská konstituce potvrzuje, že dosavadní misál, zavedený sv. Piem V. dne 13. července 1570, který však z velké části pochází už z doby Řehoře Velikého a z dob ještě starších, byl po čtyři století normou pro slavení mešní oběti kněžím latinského obřadu, byl zaveden ve všech zemích a „nesčetní svatí mužové z něho čerpali a živili svou zbožnost a lásku k Bohu“. Přesto prý je nutná tato reforma, která tento misál vyřazuje z užívání, poněvadž „v této době se začala u křesťanského lidu mocně rozmáhat snaha pěstovat posvátnou liturgii“. Toto tvrzení obsahuje závažný dvojsmysl. Kdykoliv se totiž tato snaha projevila, začalo to vždycky tím, že lid – zejména zásluhou velkého Pia X. – začal objevovat původní a věčné poklady své liturgie. Lid totiž naprosto nikdy nechtěl změněnou nebo zkomolenou liturgii, aby jí lépe rozuměl. Spíše toužil po tom, aby lépe pochopil neměnitelnou liturgii; nikdy si nepřál, aby se změnila. Římský misál sv. Pia V. byl ve zbožné úctě a přirostl k srdci kněžím i laikům. Není možno pochopit, proč by měl být pojednou na překážku lepší účasti a hlubšímu pochopení posvátné liturgie a přes všechny uznané výhody pojednou nebyl shledán vhodným k tomu, aby nadále živil liturgickou zbožnost křesťanského lidu. Nelze pochopit důvody, proč se zákonem zavádí táž „normativní mše“, která byla biskupskou synodou vlastně odmítnuta a dnes se nám předkládá a ukládá jako Nový mešní řád, ačkoliv nikdy nebyla předložena k posouzení biskupským konferencím. Kromě toho lid (zejména ne v misiích) nikdy nežádal nějakou reformu mše, která by přerušovala neměnnou tradici v Církvi od čtvrtého až pátého století, jak sama konstituce uznává. Poněvadž tu není žádných pohnutek k podpoře této reformy, není tu zřejmě žádný rozumný důvod, který by ji učinil katolickému lidu přijatelnou...Podrobné zkoumání Nového mešního řádu ukazuje takové změny, že jej lze hodnotit stejně jako „normativní mši“. Obě by mohly v mnoha směrech uspokojit i ty nejliberálnější protestanty. 

    II. Definice mše 

Na začátku II. kapitoly Všeobecných pokynů (Instructio generalis) k Římskému misálu „De structura missae – Složení mše“ (č. 7) se mše definuje takto: „Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího za předsednictví kněze ke slavení památky Páně. Proto o místním shromáždění Církve svaté zcela zvláštním způsobem (eminenter) platí Kristovo zaslíbení: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich‘ [Mat 18, 20].“ Definice mše se tedy omezuje na jakousi „hostinu“, což se neustále opakuje (č. 8, 48, 55d, 56). Tato „hostina“ se vyznačuje tím, že je to shromáždění za předsednictví kněze a že se tu má slavit památka našeho Pána a toho, co činil na Zelený čtvrtek. Nic z toho nenaznačuje ani skutečnou přítomnost ani skutečnou oběť ani svátostnou moc konsekrujícího kněze ani nejvnitřnější hodnotu eucharistické oběti, která naprosto nezávisí na přítomnosti shromáždění. Rovněž tu není zmíněna žádná dogmatická hodnota, která je pro mši podstatná a která tvoří skutečnou a pravou definici mše. Toto úmyslné vynechání vyjadřuje, že tyto hodnoty jsou „překonány“, což se prakticky rovná jejich popření. Ve druhé části téhož odstavce (č. 7) se tato závažná dvojsmyslnost ještě zhoršuje tvrzením, že zmíněné zaslíbení Kristovo („Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“) platí „zcela zvláštním způsobem“ (eminenter) pro toto shromáždění. Tento příslib, který se vztahuje pouze na duchovní přítomnost Kristovu skrze jeho milost, se tu kvalitativně ztotožňuje s přítomností fyzickou, podstatnou, svátostnou a eucharistickou. Následuje (č. 8) rozdělení mše na „bohoslužbu slova“ a „slavení eucharistie“, při čemž se tvrdí, že se při mši prostírá „stůl Božího slova“ stejně jako „Těla Kristova“, aby věřící byli „poučeni a občerstveni“. To je ovšem naprosto falešné a nelegitimní připodobňování obou částí liturgie, jako by to byly jen dvě znamení téže symbolické hodnoty. K tomu se ještě vrátíme. Jsou tu také různá pojmenování mše, každé z nich sice přijatelné ve smyslu relativním, vztažném, avšak pokud se jich užívá, jak je tomu zde, zřejmě ve smyslu absolutním a samostatném, je nutno je odmítnout. Uvádíme některé z nich: Actio Christi et populi Dei (Úkon Kristův a Božího lidu), Cena dominica sive Missa (Večeře Páně neboli mše), Convivium Paschale (Velikonoční hostina), Communis participatio mensae Domini (Společná účast na stolu Páně), Memoriale Domini (Památka Páně), Precatio Eucharistica (Eucharistická modlitba), Liturgia verbi et liturgia eucharistica (Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba) atd. Je až příliš zřejmé, že se tvrdošíjně zdůrazňuje hostina a vzpomínková slavnost proti nekrvavému obnovování oběti kalvarské. Rovněž výraz „Památka umučení a vzkříšení Páně“ (Memoriale Passionis et Resurrectionis Domini) je nepřesný, poněvadž mše je výlučně památníkem oběti, která je sama v sobě vykupitelská, kdežto zmrtvýchvstání jest jejím plodem. Později uvidíme, jak soustavně jsou takové dvojsmysly obnovovány a posilovány v samotné konsekrační formuli a vůbec v celém Novém mešním řádu. 

    III. Účel mše 

1. Nejvyšším a vlastním účelem je oběť chvály Nejsvětější Trojici podle výslovného Kristova vyjádření o jeho prapůvodním záměru vlastního Vtělení: „Ingrediens mundum dicit: Hostiam et oblationem noluisti: corpus autem aptasti mihi. – Při vstupu na svět praví: Krvavé oběti a jiné dary jsi nechtěl, ale  utvořils mi tělo“ [Žalm 40, 7-9; Žid 10, 5]. Toto účelové zaměření zmizelo z ofertoria s modlitbou „Suscipe, Sancta Trinitas – Přijmi, svatá Trojice“, ze závěru mše s modlitbou „Placeat Tibi, Sancta Trinitas – Svatá Trojice, nechť se ti líbí“, jakož i z preface, jíž už nebude v nedělním cyklu preface o Nejsvětější Trojici, která zůstane omezena na svátek Nejsvětější Trojice, bude se tedy říkat jen jednou do roka. 

2. Bezprostředním účelem je smírná oběť. I tento účel je znehodnocen, neboť Nový mešní řád zdůrazňuje živení a posilování přítomných, nikoli odpuštění hříchů pro živé i zesnulé. Kristus ustanovil tuto svátost při poslední večeři a dal sebe sama za oběť, aby nás sjednotil se svým stavem oběti. Tento stav oběti pak předchází a převyšuje přijímání a má sám o sobě plnou vykupitelskou hodnotu jako aplikace krvavé oběti na kříži; vždyť přece lid, který se účastní mše, nemusí nezbytně svátostně přijímat. 

3. Imanentní účel. Ať už je povaha oběti jakákoliv, je rozhodující, aby byla Bohu příjemná a přijatelná a byla od něho také přijata. Ve stavu dědičného hříchu by vlastně žádná oběť neměla nárok, aby byla přijata. Jediná oběť, která má toto právo, je oběť Kristova. V Novém mešním řádu je povaha obětování překroucena – činí se z něj jakási výměna darů mezi člověkem a Bohem. Člověk přináší chléb a Bůh jej mění v „chléb života“. Člověk přináší víno a Bůh je mění v „nápoj duchovní“. Vyjadřuje to modlitba: „Benedictus es, Domine, Deus universi, quia de tua largitate accepimus panem (vinum), quem tibi offerimus, fructum terræ (vitis) et operis manuum hominum, ex quo nobis fiet panis vitae (potus spiritualis). – Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), který (které) ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním).“ Je zbytečné zdůrazňovat naprostou neurčitost obou výrazů („chléb života“ a „nápoj duchovní“), které mohou znamenat všechno možné. Setkáváme se zde s touž závažnou dvojsmyslností jako v definici mše. Tam je Kristus přítomen mezi svými jen duchovně, zde pak se chléb a víno mění „duchovně“, ne podstatně. U přípravy obětních darů narážíme opět na podobnou dvojsmyslnou hru, která spočívá ve vypuštění dvou úžasných modliteb. Modlitba „Deus, qui humanae substantiae dignitatem mirabiliter condidisti et mirabilius reformasti… Bože, jenž jsi důstojnost lidské podstaty podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil...“ připomíná původní stav nevinnosti člověka a poukaz na jeho nynější stav potřebnosti vykoupení krví Kristovou. Je to diskrétní a přesná rekapitulace celé ekonomie oběti od Adama až po přítomnou dobu. Tato ekonomie oběti byla podivuhodně potvrzována (ve druhé vypuštěné modlitbě) smírným obětováním kalicha, aby „cum odore suavitatis – s líbeznou vůní“ vystoupil až před tvář božské velebnosti, o jejíž blahovůli se prosí. Poněvadž tedy v Novém mešním řádu je při eucharistické modlitbě potlačeno trvalé vztahování na Boha, nerozlišuje se tu už nijak mezi božskou a lidskou obětí. Když se zavrhne úhelný kámen, musejí se vystavět umělé opory. Když se potlačí skutečná účelnost, musí se najít fiktivní. A tak dochází ke gestům, která mají zdůraznit jednotu mezi knězem a věřícími. Tak dochází k nadřazování obětních darů pro chudé a pro Církev nad oběť hostie, což zabíhá až do směšnosti. Původní jedinečnost obětování hostie se úplně ruší. Účast na obětování Beránka se stává shromážděním lidumilů a dobročinným banketem. 

    IV.Podstata oběti 

Tajemství kříže se tu už jasně nevyjadřuje, ale zatemňuje se tak, že je už lid nepoznává. Důvody jsou tyto: 

1. Smyslem takzvané „eucharistické modlitby“ jest podle Nového mešního řádu „spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznání velikých činů Božích a v podání oběti“ (č. 54). O jakou oběť se jedná? Kdo je obětující? Žádná odpověď na tyto otázky. Samotná definice „eucharistické modlitby“ odpovídá na počátku takto: „Nyní začíná střed a vrchol celého slavení eucharistie, totiž vlastní eucharistická modlitba, tj. modlitba díkůvzdání a posvěcení“ (č. 54). Účinky se tu nahrazují příčinami, o nichž nepadne ani slovo. Výslovná zmínka o účelu oběti v odstraněné modlitbě „Suscipe, sancte Pater – Přijmi, svatý Otče“ není ničím nahrazena. Změna formulace prozrazuje změnu nauky. 

2. Důvodem tohoto nezdůrazňování oběti není nic jiného než potlačení ústřední úlohy skutečné přítomnosti, kterou dosavadní liturgie vyjadřovala nad slunce jasněji. Jen jedna zmínka tu je jako jediný citát Tridentského koncilu, a sice v poznámce (č. 241, pozn. 63), a ta se vztahuje na skutečnou přítomnost jako na pokrm. Nikde se však nečiní zmínka o skutečné a trvalé přítomnosti Kristově s tělem, krví a Božstvím v přepodstatněných způsobách. Slovo „transsubstanciace“ je úplně ignorováno. Vynechává se vzývání třetí Božské osoby („Veni, Sanctificator – Přijď, Posvětiteli“), aby sestoupila na obětní dary, podobně jako sestoupila do lůna Panny, aby tam vykonala zázrak Božské Přítomnosti. To opět zapadá do celé té soustavy zamlčování a postupného popírání skutečné přítomnosti. 

Vynechává či odstraňuje se: 

– pokleknutí, z nichž pro kněze zůstávají jen tři a jedno (s jistými výjimkami) pro lid, při proměňování

– purifikace prstů kněze v kalichu

– chránění těchto prstů od jakéhokoliv profánního doteku po proměňování

– purifikace nádob, která nemusí následovat ihned a nekoná se na korporálu 

– palla zakrývající kalich
– vnitřní pozlacení posvátných nádob 

– konsekrace přenosného oltáře
– konsekrovaný kámen a ostatky v přenosném oltáři a na „stole“, když se oběť nekoná na posvěceném místě (toto rozlišování zahrnuje právo na „eucharistické hostiny“ v soukromých domech)

– tři oltářní přikrývky se omezují na jednu 

– díkůčinění v kleče (nahrazuje se groteskním „poděkováním“ kněze a věřících vsedě, čímž se přijímání ve stoje dostává stejně pobloudilého zakončení) 

– všechny dosavadní předpisy pro případ upadnutí posvěcené hostie se omezují na téměř sarkasticky znějící pokyn: „reverenter accipiatur – uctivě se zvedne“ (č. 239) 

toto všechno urážlivě potvrzuje nevyslovené odmítnutí víry v dogma o skutečné přítomnosti. 

3. Funkce oltáře. Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost. Nyní se doporučuje chovat Nejsvětější Svátost na jiném místě, kde mohou věřící vyjádřit soukromou zbožnost, jako by se jednalo o nějakou relikvii. Při vstupu do kostela tedy už to nebude svatostánek, který upoutá náš pohled, ale holý stůl. Zde se opět staví proti sobě zbožnost soukromá a liturgická, oltář se staví proti svatostánku. Naléhavé doporučení, aby se rozdělovaly způsoby konsekrované při téže mši a dokonce aby se konsekroval chléb větších rozměrů tak, aby jej mohl kněz sdílet alespoň s částí věřících, ještě zdůrazňuje opovržení ke Svatostánku a celé eucharistické zbožnosti mimo mši svatou. To je další odklon od víry ve skutečnou přítomnost, pokud trvají posvěcené způsoby. 

4. Proměňovací slova. Stará proměňovací formule byla jednoznačně sakramentální, a ne narativní. To bylo zjevné především z trojího: 

a) text nebyl doslovně převzat z Písma svatého; Pavlovská vložka „mysterium fidei – tajemství víry“ byla bezprostředním vyznáním víry kněze v tajemství, které se uskutečňuje skrze Církev prostřednictvím jeho vlastního hierarchického kněžství 

b) interpunkce a typografická úprava. To znamená, že tečka a nový začátek věty označoval přechod od způsobu narativního k sakramentálnímu a afirmativnímu. Svátostná slova byla tučně vytištěna uprostřed stránky a často i v odlišné barvě a tak byla zřetelně oddělena od historické souvislosti. Toto vše moudře dodávalo proměňovací formuli vlastní a autonomní hodnotu 

c) anamnese („Haec quotiescumque feceritis in mei memoriam facietis. – Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.“) byla vztažena na jednajícího Krista, a ne na pouhou vzpomínku na něho nebo na onu událost. Šlo o výzvu pamatovat na to, co činil a jak to činil, a ne jen na jeho osobu a na poslední večeři. Ovšem Pavlovská formule („To čiňte na mou památku.“), která má nahradit původní a která se má denně v lidovém jazyce hlasitě pronášet, vyvolá v rozumu věřících nenapravitelný dojem, že památka Kristova je završení eucharistického úkonu, zatímco ve skutečnosti je teprve jeho počátkem. Závěrečná myšlenka vzpomínkové slavnosti tak brzy zaujme místo myšlenky svátostného úkonu. Vyprávěcí (narativní) způsob konsekrační formule se zdůrazňuje, když se označuje jako „narratio institutionis – zpráva o ustanovení“ (č. 55d), a ještě se zesiluje definicí anamnese, kde se praví, že „Církev ... slaví Kristovu památku vzpomínkou“ (č. 55e). Krátce shrnuto: Teorie nastíněná v epiklesi, úprava konsekračních slov a anamnese mají za následek změnu modus significandi (významu) proměňovacích slov. Tato slova jsou teď pronášena knězem jako součást historického vyprávění, a ne jako výraz kategorického a afirmativního soudu, který je vysloven tím, v jehož osobě kněz jedná: „Hoc est Corpus meum – Toto jest Tělo mé“ (a ne „Hoc est Corpus Christi – Toto je Tělo Kristovo“). Aklamace, kterou má lid recitovat hned po proměňování: „Mortem tuam annuntiamus, Domine ... donec venias. – Tvou smrt zvěstujeme ... na tvůj příchod čekáme ... Pane...“, zastřena eschatologismem, zavádí další dvojsmyslnost, co do skutečné přítomnosti. Bez přerušení souvislosti se zde mluví o druhém příchodu Kristově na konci času právě v okamžiku, kdy je podstatně přítomen na oltáři, jako by to nebyl jeho pravý příchod, nýbrž jako by pravý byl až ten příchod, který očekáváme na konci času. 

Ještě zřetelnější je to ve druhé fakultativní aklamaci: „Quotiescumque manducamus panem hunc et calicem bibimus, mortem tuam annuntiamus, Domine, donec venias. – Kdykoli jíme tento chléb a kdykoli pijeme tento kalich, zvěstujeme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod, Pane Ježíši Kriste.“ Zde dosahuje dvojsmyslnost ohledně různých realit obětování, požívání, skutečné přítomnosti a druhého příchodu Kristova úplného vrcholu. 

    V.Uskutečňování oběti 

Čtyři prvky oběti jsou podle pořadí: 1. Kristus, 2. kněz, 3. Církev, 4. věřící. 

1. V novém mešním řádu jest postavení věřících autonomní (absoluta), a tedy zcela falešné. Od definice mše jako shromáždění věřících („Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího...“ /č. 7/) až k pozdravu, který pronáší kněz k lidu a který má shromážděné obci vyjádřit „přítomnost“ Páně. Tímto pozdravem a odpovědí lidu prý se projevuje tajemství shromážděné Církve. („Potom kněz pozdravem probudí ve shromážděných vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné Církve“ /č. 28/.) Tedy pravá přítomnost Kristova, ale ve skutečnosti jen duchovním způsobem; a „tajemství Církve“, ovšem jen jako pouhého shromáždění, které takovou přítomnost naznačuje a vyprošuje. To se pořád opakuje: společenský ráz mše je zatvrzele zdůrazňován (č. 74 až 152); neslýchané je rozlišování mezi „Missa cum populo – mše s účastí lidu“ a „Missa sine populo – mše bez účasti lidu“ (č. 77 a 209); v definici „oratio universalis seu fidelium“ („V přímluvách neboli modlitbě věřících vykonává lid poslání svého kněžství...“ /č. 45/) se ještě jednou zdůrazňuje „kněžský úřad lidu“, což je dvojsmyslné, neboť se zamlčuje jeho podřazení úřadu kněze, který je nadto jakožto posvěcený prostředník tlumočníkem lidu v modlitbě „Te igitur“ a v obou „Memento“. Ve „třetí eucharistické modlitbě“ („Vere Sanctus – Vpravdě jsi svatý...“) se k Pánu promlouvá: „populum tibi congregare non desinis, ut a solis ortu usque ad occasum oblatio munda offeratur nomini tuo – a ustavičně si shromažďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu přinášena oběť čistá.“ Přičemž ono „aby“ snadno svádí k myšlence, že nepostradatelným činitelem při mši je lid, a nikoli kněz. Poněvadž se tu přesně neříká, kdo obětuje, jeví se lid, jako by byl sám vybaven autonomní kněžskou plnou mocí. Ještě krok dále a nikoho by nepřekvapovalo, kdyby bylo lidu dovoleno v dohledné době, aby pronášel spolu s knězem proměňovací slova (což se ostatně už tu a tam děje). 

2. Postavení kněze se snižuje na minimum, mění a falšuje. Především ve vztahu k lidu, jemuž má být pouhým „předsedajícím“ nebo „bratrem“ (nikoli prostředníkem) a tak se také nejčastěji označuje, ačkoliv je ve skutečnosti posvěceným knězem, který celebruje „in persona Christi – v osobě Kristově“. Potom ve vztahu k Církvi, neboť se označuje jako „quidam de populo – někdo z lidu“. V definici epiklese (č. 55c) se vzývání připisuje anonymně Církvi; úloha kněze je zrušena. Při Confiteor, které se stalo kolektivním, není už kněz soudcem, svědkem a přímluvčím u Boha; je tedy logické, že se mu už neukládá, aby udělil absoluci, která je fakticky odstraněna. Kněz je „integrován“ s „bratřími“. Tak („bratře“) ho dokonce jmenuje ministrant v Confiteor při „mši bez účasti lidu“. Již před touto poslední reformou byl odstraněn významný rozdíl mezi přijímáním kněze – což je okamžik, kdy se Nejvyšší a Věčný Kněz a ten, který jednal v jeho osobě, nejúžeji sjednocují (čímž se oběť završuje) – a přijímáním věřících. V Novém mešním řádu se nevyskytuje ani slovo o pravomoci kněze-obětníka, o jeho konsekračním úkonu a o skutečné přítomnosti eucharistické, která nastává skrze kněžský úkon. Zdá se, že katolický kněz už není nic víc než nějaký protestantský pastor. Odstranění nebo jen fakultativní užívání mnoha bohoslužebných rouch (v některých případech stačí alba a štola /č. 298/) ještě více zastiňují původní připodobnění Kristu. Kněz už není oděn všemi pravomocemi, které od něho dostal. Je to už jen obyčejný člověk, snad s akademickým titulem, který se sotva jedním nebo dvěma znaky liší od ostatních. Zde se opět podobně jako při „opozici“ oltářů (hlavního a stolu) odděluje od sebe to, co Bůh spojil, totiž jediné Kněžství od Slova Božího. 

3. Vztah Církve ke Kristu. V jediném případě, a sice ve „mši bez účasti lidu“, se připouští, že mše je „actio Christi et Ecclesiae – úkon Krista a Církve“ (č. 4), kdežto ve mši „s účastí lidu“ se na to poukazuje jen za účelem „památky na Krista“ a aby přítomní byli posvěceni. „Presbyter celebrans … populum … sibi sociat in offerendo sacrificio per Christum in Spiritu Sancto Deo Patri – celebrující kněz ... sdružuje kolem sebe lid k přinášení oběti Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém“ (č. 60), ačkoliv ve skutečnosti se lid spojuje s Kristem, který se sám „skrze Ducha Svatého Bohu Otci“ obětuje. V této souvislosti je nápadné: povážlivé vypuštění klauzule „Per Christum Dominum nostrum – Skrze Krista, Pána našeho“, této garance vyslyšení, která byla Církvi dána pro všechny časy [Jan 14, 13-14; 15, 16; 16, 23-24]; dále téměř fanatický „paschalismus“, jako by rozdílení milosti nemělo ještě jiné, stejně důležité aspekty; pochybný a pomatený eschatologismus, jímž se udílení jisté skutečnosti, totiž milosti, které je stálé a na věky, omezuje na časnou dimenzi – mluví se o „lidu na cestě“, o „Církvi putující“ (nikoli už o Církvi „bojující“ proti „mocnostem temnot“) směrem k jakési budoucnosti, která už není vázána na věčnost (a v důsledku toho ani na nic v současnosti věčného), ale skutečně jen na časnou budoucnost. Jedna, svatá, katolická a apoštolská Církev jako taková je snižována ve formuli, která nahrazuje ve „čtvrté eucharistické modlitbě“ původní modlitbu Římského kánonu „pro omnibus orthodoxis atque catholicae et apostolicae fidei cultoribus – se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli“. Ti už nejsou nic víc a nic méně než část „omnium qui te quaerunt corde sincero – všech, kdo tě hledají s upřímným srdcem“. V Mementu za zemřelé se už o nich nemluví jako o těch, kteří odešli „cum signo fidei et dormiunt in somno pacis – se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje“, ale jen jako o těch, kteří „obierunt in pace Christi tui – odpočinuli v tvém Kristu“. Za nimi následuje – za zřejmé ztráty pojmu jednoty a viditelnosti – zástup „omnium defunctorum quorum fidem tu solus cognovisti – všech zemřelých, neboť ty o jejich víře víš“ (Čtvrtá eucharistická modlitba). V žádné ze tří nových eucharistických modliteb není ani nejmenší náznak nějakého stavu utrpení a potřebnosti pomoci u zemřelých, žádná neumožňuje zvláštní memento za zemřelé, čímž se opět podkopává víra ve smírnou a vykupitelskou povahu mešní oběti. Různé vynechávky soustavně desakralizují a znehodnocují tajemství Církve, která se již nechápe jako posvátná hierarchie. Andělé a archandělé se ve druhé části nového kolektivního Confiteor redukují do anonymity. Z první části zmizel jako svědek a soudce Michael. Zmizely také všechny zmínky o řádech andělských z nové preface „druhé eucharistické modlitby“. V Communicantes je vynechána vzpomínka na papeže a svaté mučedníky, na nichž se zakládá římská církev a kteří byli bezpochyby zprostředkovateli apoštolské tradice, kterou zdokonalili v tom, co se později, za sv. Řehoře Velikého, stalo římskou mší. V Libera nos je vynechána zmínka o Panně Marii, apoštolech a všech svatých, jako by jejich přímluva nebyla ani v nebezpečí žádoucí. Jednota Církve je až k nesnesitelnosti kompromitována tím, že v celém Novém mešním řádu (s jedinou výjimkou Communicantes Římského kánonu) odpadly zmínky o apoštolech Petrovi a Pavlovi, zakladatelích římské církve, jakož i o ostatních apoštolech, tedy o základu a známce jediné a obecné Církve. Zřejmý atentát na dogma o obcování svatých je vypuštění všech pozdravů a požehnání na konci, celebruje-li kněz bez ministranta. Ite, missa est odpadá dokonce i při mši („bez účasti lidu“) sloužené s ministrantem (č. 211 a 231). Dvojí Confiteor vyjadřovalo, že se kněz v rouše služebníka Kristova uznává nehodným slavit „mysterium tremendum – hrozivé tajemství“, při němž (v modlitbě Aufer a nobis) vstupuje do „svatyně svatých“ a prosí o přímluvu (v modlitbě Oramus te, Domine) pro zásluhy svatých, jejichž ostatky jsou uloženy v oltáři. Obě tyto modlitby byly odstraněny. Zde platí totéž, co už bylo řečeno o dvojím Confiteor a dvojím přijímání. Vnější podmínky pro slavení mše, které zdůrazňovaly její svatost, byly zprofanovány. Slouží-li se mše mimo kostel, může být oltář nahrazen pouhým stolem bez posvěceného oltářního kamene s relikviemi, stačí jedna pokrývka (č. 260, 265). Zde platí totéž, co bylo řečeno v souvislosti se skutečnou přítomností. Je to oddělování „hostiny“ a „oběti Večeře Páně“ od samotné skutečné přítomnosti. Desakralizace dosahuje vrcholu v novém, groteskním způsobu obětování, „přinášení darů“. Zdůrazňuje se chléb, místo nekvašeného chleba. Ministrantům (a dokonce laikům při přijímání pod obojí způsobou) se dovoluje dotýkat se posvátných nádob (č. 244d). V kostele se vytváří neuvěřitelná atmosféra, když se mají neustále střídat kněz, jáhen, podjáhen, předzpěvák, komentátor (jímž se asi stane kněz, poněvadž je stále povzbuzován, aby „vysvětloval“, co právě dělá), lektoři (muži a ženy), když klerici nebo laici mají přijímat věřící u vchodu a uvádět je na místa, zatímco jiní mají konat sbírky, přinášet a třídit dary. Navzdory údajnému nadšení pro Písmo předstupuje před nás protistarozákonní a protipavlovská [1 Kor 14, 34; 1 Tim 2, 11-12] „mulier idonea – způsobilá žena“, která bude poprvé v tradici Církve oprávněna přednášet čtení a zastávat jiné „služby, které se vykonávají mimo presbytář“ (č. 70). Koncelebrační mánie bude mít za následek zničení eucharistické zbožnosti kněze a zatemní ústřední postavu Krista, který jest jediným Knězem a Obětí, a takto ji nechá rozplynout v kolektivní přítomnosti koncelebrantů. 

    VI.Nový mešní řád rozkládá jednotu kultu a víry 

Omezili jsme se na sumární rozbor Nového mešního řádu a jeho povážlivých odchylek od teologie katolické mše. Poznámky se týkají jen těch typických znaků. Úplné zhodnocení všech záludností, nebezpečí, jakož i všech ostatních duchovně a psychologicky rozkladně působících prvků, které tento dokument obsahuje, by vyžadovalo mnohem podrobnějšího rozboru textu, rubrik a pokynů. Poněvadž nové eucharistické modlitby byly už opětně podrobeny důkladné kritice ze směrodatných míst, pouze jsme je přehlédli a při tom zjistili, že druhá eucharistická modlitba pohoršuje věřící svou krátkostí. O ní by se dalo napsat kromě jiného, že ji klidně může používat i kněz, který nevěří v transsubstanciaci a v obětní charakter mše, a který by tedy byl použitelný i pro protestantského pastora při jeho obřadech. Nový misál byl v Římě označen jako záležitost „především pastorační“, jako text „spíše pastorační než právnický“, který mohou biskupské konference upravovat, a to podle okolností v duchu jednotlivých národů. Kromě toho má být první sekce nové Kongregace pro bohoslužbu odpovědná za „vydávání a nepřetržitou revizi liturgických knih“. Tak píše i poslední oficiální zpráva liturgických institutů v Německu, ve Švýcarsku a v Rakousku: „Latinské texty musí být přeloženy do jazyků různých národů a ‚římský styl‘ musí být přizpůsoben individualitě místních církví. To, co bylo pokládáno za něco nadčasového, se musí uvést do proměnlivé souvislosti s konkrétní situací v neustálém toku univerzální církve a myriád jejích obcí“ (Gottesdienst, č. 8, 14. 5. 1969). Apoštolská konstituce [ze 3. 4. 1969] sama zasazuje smrtelnou ránu univerzálnímu jazyku, mimo jiné také proti výslovnému přání II. vatikánského koncilu... Konec latiny je tedy hotová věc, z něho logicky vyplývá i konec gregoriánského chorálu, který II. vatikánský koncil uznal za „vlastní zpěv římské liturgie“ a rozhodl, aby mu při liturgických úkonech patřilo „čelné místo“ (SC 116). Nový obřad se tedy jeví od počátku jako pluralistický a experimentální a vázaný na místo a dobu. V čem tedy bude pozůstávat jednota víry, když je jednou provždy zničena jednota kultu, z níž vyrůstá jednota víry a o níž se vždy mluvilo jako o něčem podstatném, co se musí nekompromisně hájit? Je jasno, že Nový mešní řád už nechce vyjadřovat víru Tridentského sněmu, s níž je však katolické svědomí navždy svázáno. Opravdový katolík je tedy počínaje promulgací Nového mešního řádu postaven před tragickou nutnost volby. 

   VII.Zprotestantizovaný mešní řád 

Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi. 

   VIII . „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ 

Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.

    Po zveřejnění rozboru NOM, byl napsán dopis kardinálů Ottavianiho a Bacciho papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) 

     Svatý otče, 

když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: 

Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria. 

2. Pastorační důvody uváděné na obhajobu tak vážné odchylky, i kdyby mohly obstát proti důvodům naukovým, se nejeví jako dostatečné. V Novém mešním řádu se objevuje tolik novot a na druhé straně je tam tolik odvěkých hodnot odsunuto na vedlejší nebo na jiné místo, pokud se tam vůbec dostanou, že to posiluje a mění v jistotu domněnku – která se naneštěstí šíří v mnoha kruzích –, podle níž by bylo možno změnit nebo zamlčet pravdy, které křesťanský lid vždycky věřil, aniž by se tím spáchala zpronevěra na posvátném pokladu nauky, s nímž je katolická víra navěky spojena. Nedávné reformy dostatečně ukázaly, že další změny v liturgii nebudou moci být provedeny bez naprostého zmatení věřících, kteří už teď prohlašují, že jsou jim nesnesitelné a nesporně zmenšují jejich víru. Ve valné části kléru se to projevuje mučivou krizí svědomí, o níž se nám dostává denně nespočetných důkazů. 

3. Jsme přesvědčeni, že tyto úvahy podnícené důraznými hlasy pastýřů i stádce nutně najdou ohlas v otcovském srdci Vaší Svatosti, které tak starostlivě dbá o duchovní potřeby dítek Církve. Poddaní, pro jejichž dobro se vydával zákon, měli vždycky právo, ba i povinnost, žádat s dětinnou důvěrou zákonodárce, aby odvolal zákon, který se naopak projevil jako škodlivý. Proto důtklivě prosíme Vaši Svatost, aby nám v této době, kdy čistota víry a jednota Církve jsou tak krutě napadány a ocitají se v neustále rostoucím nebezpečí, nebyla brána možnost uchylovat se i nadále k dokonalému a plodnému Římskému misálu svatého Pia V., který Vaše Svatost tak vřele chválí a který je tak hluboce ctěn a milován v celém katolickém světě.

      Alfredo kardinál Ottaviani    Antonio kardinál Bacci