Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 

   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 

   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 

   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 

   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.) 

Poměr svatosti a opaku u papežů

   První papež sv. Petr v I Petr 15-16 píše: „Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ´Buďte svatí, neboť já jsem svatý.´“ Zhodnotíme-li Čechy, Moravu a Slezko podle svatosti, jak to dopadne? Na pražském biskupském stolci najdeme jen jednoho svatého biskupa a to je sv. Vojtěch. Na Moravě najdeme jen sv. Metoděje. Jak dopadne  manželství a rodina? Z celého množství a staletí je zde sv. Ludmila, sv. Zdislava a sv. Hedvika a ani jeden muž, který se stal světcem v manželství. V řeholním životě je zde sv. Anežka jako žena a sv. Cyril a sv. Prokop jako muži. Jak dopadnou panovníci a politici? Najdou jen sv. Václava. Jak dopadnou kněží? Je zde sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander a sv. Klement Hoffbauer. 

   Jak dopadnou papeži?. Po sv. Petru následuje do roku 530 nepřetržitá řada 54 papežů, kteří byli prohlášeni za svaté. Papež Bonifác II. zvolený roku 530 je i není uváděn mezi světci. Tím se počet svatých papežů může lišit od počtu 79 světců. Počet se nám změní při započtení blahoslavených nebo prohlášení někoho z minulosti za svatého. Od sv. Hadiána III. s rokem smrti v roce 885 až po rok 1049 se sv. Lvem IX. nebyl žádný papež prohlášen za svatého. V období 891-903 to bylo takto: Formosus byl papežem 5 let. Jeho nástupce Bonifác VI. byl papežem 14 dnů. Štěpán VI. nechal hodit tělo svého předchůdce Formosa do Tibery a byl zavražděn lidem po roce svého papežství. Romanus byl otráven a byl papežem čtyři měsíce. Theodor II. byl papežem 20 dnů a nechal pohřbít tělo papeže Formosa. Jan IX. byl papežem dva roky a nechal zvláštním koncilem rehabilitovat papeže Formosa. Benedikt IV. byl papežem tři roky a Lev V. byl papežem tři měsíce a potom při povstání uvězněn a zavražděn...

   Je paradoxní, že po nástupu svatého papeže Lva IX. v roce 1054 vznikl rozkol mezi Západem a Východem. Delší období bez světců následuje po sv. Řehoři VII. od roku 1085 do roku 1294 se svatým Celestinem V., který jako druhý do té doby rezignoval na úřad papeže. Nejdelší období bez svatého papeže je od sv. Pia V. a roku jeho smrti 1572 do sv. Pia X., který nastoupil v roce 1903. 

   Blahoslavený Pius IX. prohlásil dogma o papežské neomylnosti v konstituci Pastor aeternus I.Vatikánského koncilu z roku 1870. Pastor aeternus pojednává o úřadu papeže a odvolává se také na prohlášení sněmu v Efesu v roce 431: „Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolů kníže a hlava, sloup víry a katolické Církve základ, přijal od Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije, vládne a soudí.“ 

    Pouze dvěma papežům je přidáno k jménu „Veliký“. O Řehořovi Velikém píše Izidor Vondruška: „Řehoř vykonal tolik práce pro Církev a lidstvo, ačkoli byl tělesně sláb a skoro stále churav. Churavěl žaludkem a za posledních pět let svého života nemohl ani z lůžka povstat. Na lože upoutaný stařec řídil pevnou rukou celou Církev a při tom diktoval písařům svoje kázání a listy. Ve vetchém těle sídlil veliký duch.“ 

   Nejdelší dobu byl papežský stolec uprázdněn pro pronásledování křesťanů po smrti mučedníka papeže sv. Marcelina 25.10.304. Nástupce sv. Marcellus byl zvolen 27.5.308 a 16.5.309 zemřel jako mučedník. Dlouhá sedisvakance byla i od smrti Klementa IV. 29.11.1268 do volby Řehoře X. 27.3.1272. 

   První vzdoropapež Hipplyt je slaven jako svatý a mučedník z roku 235. J.N.D.Kelly v knize Papežové dvou tisíciletí uvádí i pochybnost o tom, zda Hippolyt byl vzdoropapež, čímž se pak mění počet 37 vzdoropapežů. Ve 12.století bylo  vzdoropapežství téměř módou a bylo jich 10. Benedikta IX. jako první papež rezignoval a byl znovuzvolen; měl proti sobě dva vzdoropapeže. Poslední vzdoropapež je Felix V. v roce 1449. Kniha Kellyho v dodatku obšírně vysvětluje fámu o papežce Janě roku 855: „Kritici papežství (např. Jan Hus na kostnickém koncilu v r. 1415) využívali tuto historku bez toho, aby jim někdo odporoval. Jeden nadšený spisovatel (Mario Equicola z Alvita u Caserte, zemřel 1525) dokonce tvrdil, že Prozřetelnost chtěla Johaniným zvolením naznačit, že ženy a muži jsou si rovni. Katoličtí kritici legendy se od poloviny 16. stol. ozývali stále častěji, ale až francouzský protestant David Blondel (1590-1655) ji vyvrátil v traktátech vydaných v Amsterdame v r.1647 a 1657.“ 

   Biblické „Ano, ano – ne, ne“ uplatnit odlišně u úřadu papeže a jeho výkonu umožňuje, aby se úcta k úřadu nechápala jako povinnost dělat ze špatného papeže světce a pro špatné papeže neodmítal papežský úřad. Svatý Petr nebyl hned a jen svatý, ale svatě svůj život ukončil mučednictvím a dalších 25 nástupců sv. Petra, přibližně desetina dosavadních papežů, bylo mučedníky. 

   O mučednictví se II. Vatikánský koncil v Lumen gentium čl. 42 vyjadřuje takto: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ 

   Důležitá je prosba z litanií ke všem svatým: „My hříšníci Tě prosíme, abys nás vyslyšel a náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval.“ 

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.

Doba tří Janů

   Schallerův misálek má tento krátký životopis sv. Jana Nepomuckého: „Svatý Jan Nepomucký se narodil asi r.1348 v Nepomuku(Pomuku) v Čechách. Po studiích byl vysvěcen na kněze a zastával důležité úřady církevní; byl také kazatelem v kostele Týnském. Choť krále Václava IV. chodila ke svatému Janu Nepomuckému ke zpovědi. Ukrutný a prchlivý král, jenž nebyl věrný své choti, která mu jeho nevěrnost vytýkala, chtěl na jejím zpovědníkovi vyzvědět, z čeho se zpovídá, aby měl proti ní také nějakou zbraň. To mu však svatý Jan odepřel, čímž si krále proti sobě popudil. Při jedné příležitosti dal král sv. Jana odvléci do mučírny, kde jej sám pochodněmi pálil. Pak jej dal vhodit do Vltavy dne 20.března 1393. Nad tělem svatého Jan se ve vodě objevila světla jako pět hvězd, i bylo od rybářů nalezeno a od kanovníků u sv. Víta pohřbeno. Několik dní nebo týdnů později nazývá arcibiskup pražský Jan z Jenštejna v úřední obžalobě, kterou proti Václavu IV. podal do Říma, Jana Nepomuckého svatým mučedníkem. Když bylo po letech tělo jeho opět vykopáno, byl jazyk nalezen neporušený. Lid ctil sv. Jana hned po smrti jako světce a papež Benedikt XIII. jej po zjištění různých zázraků prohlásil r. 1729 za svatého. V celém světě je tento neohrožený kněz uctíván jako mučedník zpovědního tajemství.“ 

   Jan Nepomucký byl generálním vikářem a tudíž nejbližším spolupracovníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Izidor Vondruška v Životopisech svatých o Janu z Jenštejna uvádí: „…dříve sobě liboval v honbách a ve veselých společnostech; pak činil pokání. Viz o něm v životopise sv. Jan Nepomuckého. Zemřel r. 1400 v Římě“ To, že arcibiskup Jan z Jenštejna zemřel v Římě a Jan Nepomucký dopadl jak dopadl je historický fakt ukazující podobu moci Církve ve středověku.

   Jan Hus měl v době mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého 22 let. V době, kdy Jan z Jenštejna zemřel ve vyhnanství v Římě měl Jan Hus 29 roků a učil na pražské univerzitě. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí o Václavu IV. v části o sv. Janu Nepomuckém: „Tehdy vládl král Václav IV.(1378-1403), jenž se nevydařil po svém otci Karlu IV. Honil se po radovánkách, největší zálibu měl v honbě, v loveckých psech a v pitkách. V opilosti byl ukrutný. Byl prchlivý a potměšilý; od nízkosti spěl k divokosti, od nestřídmosti k zuřivosti, znal-li co dobrého, usiloval, aby to zničil. První manželka jeho Johanna byla r.1386 zardoušena velikým psem královým. Roku 1389 oženil se Václav po druhé; vzal si za manželku Žofii, mladou sličnou dceru mnichovského vévody Jana. Porušoval však manželskou věrnost, navštěvoval v Praze vykřičené domy a udržoval poměr z lazebnicí Zuzanou.“ 

   Pokud by v souladu s fakty Jan Hus u krále Václava IV. ostře kritizoval jeho morální úpadek a život v rozporu s katolickou vírou, pravděpodobně by byl mučedníkem s jehož svatořečením by nemohl být problém. Historické zpracování, které chápe Církev doby Jana Husa jako prohnilou skrz naskrz vyvrací pravda o životě sv. Jana Nepomuckého a Jana z Jenštějna. Pokušení moci a jejímu zneužití se se nevyhne žádný politický systém a Václav IV. je historickým varováním. Z jeho nevydařeného života je i poučení, že ani takový moudrý muž a vladař jako Karel IV. nemusí mít důstojného pokračovatele ve svém synu.                

   Každopádně je z doby tří Janů: svatého Jana Nepomuckého, Jana z Jenštejna a Jana Husa dobré poučení o potřebě pokání. Místo zvědavosti, kdo má jaké hříchy  hledět na své hříchy a udělat si pořádek ve vlastním nitru dobrou svatou zpovědí, též svátostí pokání, přinášející smíření s Bohem a následně s lidmi a nazývanou též svátostí smíření.

Eucharistické bludy a jejich náprava

   Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.
   Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berangarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“
   Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str.246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nadto pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“
Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.
   Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:
Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“
Sv. Justin, (+ 165), Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“
Sv. Ambrož(+ 397), O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“
Sv. Cyril J.(+ 386) katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev“
Sv. Efrém(+ 373), Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“
Sv. Jeroným, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“
Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“
  Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: "Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa  poskytnuta."

Husitská bohoslužba

Nejobsáhlejší české dějiny pod názvem Příručka českých církevních dějin napsal prof. ThDr. Bohumil Zlámal. Mají 7 svazků. Svazek IV. je píše o husitství a husitské liturgii: „Jak rozdílná byla husitská věrouka, tak se husité lišili i v bohoslužbě.Vcelku lze u nich pozorovat trojí liturgii:

a) Liturgie Husova byla ještě katolická. „Co se týče vnější stránky bohoslužeb, lze zcela prohlásit Husa za konzervativce. Ve své kapli betlémské konal i slavné tiché služby Boží zrovna tak, jak činili jiní katoličtí kněží, tímž ritem a latinským jazykem; užíval při nich zrovna takových rouch a nádob jako druzí jeho kolegové; v působišti jeho byly posvátné sochy a obrazy právě tak jako ve všech ostatních kostelích a kaplích. Tvrzení, dle něhož by byl Hus tvůrcem české hymnologie duchovní, nedá se nikterak potvrdit (Sedlák, Liturgie u Husa a husitů, s. 133; srov. Neumann, Z dějin bohoslužeb, s.53) Příkladu Husova následovali i mírní husité, především pražané. Odchýlili se pouze v tom, že evangelium a epištolu zpívali nebo četli česky. Tohož způsobu se přidržel i Rokycyna. Nedávali také při mši líbat věřícím „pax“ (kříž nebo obraz s ostatky). Aspoň basilejští legáti to Rokycanovi vytýkali. Svíce při mši svaté hořely, ale na varhany se nehrálo, obrazy byly z kostela odstraněny i svěcená voda z kropenek, protože neuznávali svátostiny. V udělování sedmi svátostí se však pražané nijak nelišili od obecné církve. Je třeba podotknout, že k tomuto liturgickému omezení byli mírní pražané namnoze donuceni radikálnějšími tábory, když dleli v Praze. Avšak nejmírnější příbramovci podrželi církevní ritus úplně, říkajíce i evangelium a epištolu latinsky, takže celá mše svatá byla latinská. Ponechali si i „míru líbanie“, které Rokycana zamítal. Žehnali i věci a jídla (svátostiny). Připouštěli všechnu důstojnou oslavu Boží, i hudbu. Samo sebou se rozumí, že sloužili v ornátech; žádali však prostší roucha.

b) Liturgie Jan Želivského. Kněz Jan Želivský byl uprchlý premonstrát ze Želiva a patřil k pražským novoměstským radikálům. Svými názory tíhl k táborům a podle jejich způsobu zaváděl krátkou liturgii. Avšak pražskému lidu na Novém Městě, který Želivský svou demagogickou výmluvností ovládal po tři léta(1419-1422), se nelíbila puritánsky jednoduchá táborská mše. Proto sestavil zvláštní liturgii. Jeho mše byla celá česká, ale přitom zachovával církevní ritus a sloužil v ornátu., třebaže prostém. Jinak však zamítal, jako oficiální pražané, svátostiny, obrazy, hru na varhany a jiné. Husitská mše měla tyto části: Introit, Hradal(graduale), Gloria, Epištolu, Impy(„to je prozy pěnie), Evangelium, Vieři v jednoho Boha, Offertorium („směšovanie vína s vodou s tak posvěcovanie“), Prefaci, Sanktuc, Pater noster(„Pateře řiekaní“) a Agnus Dei.

c) Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch(ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zvedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval. Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221)

Týž obřad měli i moravští táboři (u Ostrohu a Strážnice), kteří podle téhož Vavřince z Březové sloužili mši „ve vlastním rouše, odříkajíc Pateř a slova posvěcování“. Táboři zpočátku věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu jako všichni kališníci. Brzy však zavládlo mezi nimi „pikarství“, tj. nevíra v Oltářní svátost, kterou nazvali modlářstvím. Proto tupili a pronásledovali její ctitele jak mezi katolíky, tak mírnými kališníky s Rokycanou v čele. Nakonec zavrhli mši svatou a surově ničili bohoslužebné nádoby, misály, oltáře a kostely. Chelčický je bystře nazval „pikarty pod kalichem“

Pokud by byl Hus konzervativní i ve svém srdci, tak by obvinění např. z remanenční nauky o svátosti oltářní bylo prakticky nemožné. Hnutí nazvané po Husovi husitství přineslo revoluci nejen do společnosti, ale i do liturgie. Husitské experimentování, tvoření a odbývání mše nacházíme silně přítomné v tzv. „obnovené liturgii“ po II. Vatikánském koncilu tvořené po revolučním roce 1968.