Tradice a II.Vatikánský koncil

  O vztahu II.Vatikánského koncilu k tradici jsou vyjádření v koncilních dokumentech. V konstituci Dei Verbum čl. 21(DV 21): „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry…“ 

  V konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium je článek 4(SC 4) „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“ 

  Stručněji: II. Vatikánský koncil oznamuje tradici jako tradiční pravidlo víry a věrnost tradici. Na otázku: „Jaký má být pokoncilní katolický křesťan?“ je správné odpovídat: „Věrný tradici Církve!“ 

  Věrnost tradici vyžaduje u liturgie brát vážně  sv. Pia V. a Quo primum k misálu roku 1570, které se na tradici odvolává: „Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ 

  Tradiční svaté příjímání svátosti oltářní před misálem Pia V. bylo, a bylo i podle misálu Jana XXIII.  během II.Vatikánského koncilu i v době blízké ukončení koncilu, vkleče a do úst skrze osobu mající svěcení užívající pozlacené nádoby:

 tradiční svaté přijímání

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že misál Pavla VI. zavádí změny, které jsou rozchodem s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla 5. června 1969. Protestovali proti vývoji po II. Vatikánského koncilu. 

  Misál Pavla VI. je v rozporu s článkem SC 4 o „obezřetné úpravě v duchu zdravé tradice“. Nastalo i porušení SC 4 o zachování a podpoře právoplatně uznaných ritů jako římský ritus podle misálu Pia V., protože dnes se mše sv. takto téměř neslouží. Nastal odklon od tradice a její popření: „Dnes je všechno jinak než bylo“. To vede k různým reakcím. Patří mezi ně i odmítání koncilních textů ve jménu tradice. To je voda na mlýn těch, kdo pak rádi obviňují tradiční katolíky z neochoty přijmout koncil a zapomínají zpytovat svědomí jak přijali místa o tradici jako DV 21 a SC 4. Koncilní texty nikde nemají: „Rozejděme se s tradicí, a vytvořme novou a pokrokovou víru pro dnešní svět“. 

  Pokud některá místa v textech II. Vatikánského koncilu vedou pro svoji dvojznačnost anebo brána sama o sobě k popření tradice, tak je třeba zjednat nápravu výkladem ve světle tradičního učení Církve. 

  Mezi odstrašující příklady rozchodu s tradicí patří podávání na ruku při světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro 2013. To, co činí osoby bez liturgického oblečení z umělohmotných kelímků není příkaz textů II. Vatikánského koncilu:

modernistické přijímání(nikoli svaté)

Modlitba anděla z Fatimy: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, hluboce se vám klaním a obětuji vám drahocenné Tělo a Krev, duši a božství našeho ve všech svatostáncích světa přítomného Pána Ježíše Krista, na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti jimiž je urážen a prosím vás pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina o obrácení ubohých hříšníků.

Peklo blízké a navěky

  Fidel Castro vyznal, že nechce věřit v peklo, protože je to velmi tvrdé. Má hodně následovníků, kteří místo na peklo raději věří na převtělování anebo, že smrtí vše skončí. Slova o široké cestě, která vede k záhubě(Mt 7,13) nás upozorňují, že rozšiřováním úzké cesty spásy na širokou sebe ani druhé nezachráníme. Překrucování nebo zamlčováním pravdy cestou spásy není. Peklo, ďábel a hřích patří k sobě a skrze hřích děláme radost ďáblu a volíme si jeho společnost v pekle navěky. 

  Někteří nesvědomití teologové dnes lidem vytváří falešné naděje slovy o tom, že ani nevíme, zda někdo v pekle je a jak je prázdné. Mluví o tom, jak běžně na poslední chvíli člověk změní svůj odklon od Boha a vrhne se do Boží náruče. Tvrdí to o Jidáši, o němž se vyjadřuje Pán Ježíš, že by mu bylo lépe kdyby se nenarodil (Mt 26,24). Sv. Petr o Jidáši mluví, že zrádně opustil apoštolskou službu a odešel na místo, kam patřil (Skt 1,25). Při teoretizování o tom, jak na poslední chvíli se vše otočí ve prospěch i zatvrzelých hříšníků by bylo potřeba teoretizovat i opačně: lidem, co kráčí ve stopách svatých a žijí jak mají, tvrdit, že tento celý život popřou v hodinu smrti a vykročí do pekla! Velké lodě i po naprosté změně kurzu dosahují obratu třeba až po několika kilometrech a tato zkušenost odpovídá tomu, jak tomu obvykle je u lidí. 

  Sv. Jan Vianney: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ Podle zásady „přemáhej zlo dobrem“ Církev orientuje věřící ke svatým, k lidem, kteří určitě do pekla nepřišli a jsou na místě opačném, v nebi. Využít čas života k životu z víry a prosbě o Boží milosrdenství je nejlepší odpovědí na otázky spojené s tím, co je peklo. 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista III,52 uvažuje nad možností pekla takto: „Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň?(Mt 18,8).“ Svatí se báli toho, že přijdou do pekla a velcí hříšníci naopak z pekla žádný strach nemají. Příkladem je tento neznámý mnich: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku.“ 

  Sv. Bonaventura uvažuje, jak proti člověku bude svědčit všechno, čím se na zemi zabýval: „To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa?“ Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“

  Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu X,4 píše o pekle v souvislosti s láskou: „Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených.“

Duch evangelia a sv. František

  O deformaci evangelia čteme v listu apoštola Pavla Galaťanům,1,6-9: „Divím se, že a se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu! Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásili evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ Porovnáním s evangeliem zjistíme jeho deformace. Svatí evangelium nedeformovali, ale žili. Duch Svatý je duchem evangelia a duchem světců. 

  Příkladem je Řehole sv. Františka z roku 1221: „Ve jménu Páně! Všichni bratři, kteří jsou ustanoveni za ministry a služebníky bratří, ať rozdělí bratry po provinciích a místech, kde budou. Ať je často navštěvují, duchovně napomínají a posilují. A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají v tom, co je ke spáse duše a není proti našemu životu. Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi« (Mt 7,12). „Co nemáš rád, nedělej nikomu“ (Tob 4,15). A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: „Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem. Proto chraňte své duše a duše svých bratří, neboť „je hrozná věc upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10,31). 

  Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neboť není poslušnost tam, kde se dělá chyba nebo hřích. Naopak ať všichni bratři, kteří jsou poddáni ministrům a služebníkům, s rozumnou starostlivostí dávají pozor na to, co ministři a služebníci dělají, a zjistí-li, že někdo z nich žije tělesně a ne duchovně, jak to odpovídá našemu životu, potom ať je třikrát napomenut. Když se nenapraví, ať jej na svatodušní kapitule ohlásí ministrovi a služebníkovi celého bratrského společenství a nenechají se od toho odradit odporem. A kdyby někde mezi bratry byl některý bratr, který nechce žít duchovně, ale tělesně, ať ho bratři, kteří s ním žijí, pokorně a starostlivě napomínají, upozorňují a opravují. Nechce-li se však po trojím napomenutí napravit, ať ho co nejdříve pošlou nebo oznámí svému ministrovi a služebníkovi; ten ať s ním naloží, jak uzná před Bohem za nejlepší. Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože „lékaře nepotřebují zdraví,ale nemocní“ (Mt 9,12). 

  Rovněž ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými. Neboť, jak říká Pán v evangeliu, „vládcové panují nad národy a velicí je utlačují, to ať není mezi bratry, ale kdo se mezi nimi chce stát velkým, ať je jejich služebníkem“ (Mt 20,25-27) a »kdo je mezi nimi větší, ať je jako menší« (Lk 22,2). A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista. A všichni bratři, kteří „sejdou z cesty přikázání Páně“ (Žl 119/118,21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“

 hrob sv. Františka po roce 1818

Vztah k protichůdnému

  Hlavně zdraví! Co pro to dělat? Určitě varovat se toho, co je ohrožuje. Patří k tomu chránit se před bacily a bacilonosiči. To neplatí jen pro tělo. 

  Proti duchovním bacilonosičům píše list Judův: „Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mne to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno předem označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného Vládce a Pána Ježíše Krista.“ 

  Chceme-li zdravý křesťanský život, tak jej musíme chránit před bacily bludů a hříchů a jejich nositeli. První nicejský koncil tak učinil u bludů Aria a proti bacilu jeho špatné nauky formuloval vyznání víry, které je součástí liturgie. Takto i další koncily reagovaly na bacily bludů a proti bludařům jako bacilonosičům. Pius IX. využil návrh arcibiskupa Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII. a vydal proti bludům Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou Quanta cura. Syllabus obsahuje celkem 80 bludných názorů a má několik kapitol; pro ukázku jsou uvedeny 4 odsouzené bludné věty z třetího paragrafu: 

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 

§ II. Racionalismus umírněný

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus(volnost víry a rovnost věr) 

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech      

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce      

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství 

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

  Syllabus Pia IX. připomíná proti bludům modernistů sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis a čl.29 o modernistických záludnostech. 

  Ubylo po II.Vatikánském koncilu bludů a bludařů a vzrostlo pokání? V knize O víře dnes kardinála Ratzingera v části o Panně Marii čteme jeho doznání, jak těžko rozuměl výroku známého od Efeského koncilu označující Pannu Marii za přemožitelku všech bludů. Dodává: „Teprve nyní – v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry skutečně klepou bludy nejrůznějších druhů – chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdykoliv jindy.“ Encyklika papeže Františka I. Lumen fidei bludy proti víře neřeší. Chybí světlo odsouzení, o němž píše apoštol Pavel v listu Ef 5,13: „Všechno co se odsoudí, ukáže se v pravém světle.“ Ten, kdo bludy a hříchy neodsuzuje stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.

Tradiční římská liturgie má tuto modlitbu o zničení bludů: „Ode všech nebezpečí duše a těla nás prosíme Pane ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly svými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N(jméno patrona chrámu) a všemi Svatými nám dobrotivě uděl spásu a mír, aby tobě tvá Církev po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“. 

  Starobylé křesťanské modlitby liturgie Testamentum našeho Pána Ježíše Krista vyjadřují liturgií kázeň prvních staletí. Nebyla spokojenost jen s tím, že někdo přišel do kostela. Po kázání(homilii) jáhen provolává: „Povstaňme. Každý znej své místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý, ať nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé nás vidí. Kdo nemá důvěry, ať odejde. Svornou myslí úpěnlivě prosme. Ať žádný není cizoložník, ať nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Hleďte, jako synové světla prosme. Úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ 

Po udělení pokoje před prefací jáhen takto provolává: „K nebesům srdce vaše. Má-li někdo záští na bližního, ať se smíří. Má-li na svědomí nevěru, ať se přizná. Nezachová-li někdo přikázání ať odejde. Klesl-li někdo do hříchu, ať se tím netají, neslušné je to tajit. Má-li kdo mysl chorou, ať nepřistupuje. Je-li někdo poskvrněn, není-li pevný, ať ustoupí. Nezachovává-li někdo přikázání Ježíšova, ať odejde. Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí, ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleďte, aby nikdo nebyl ve hněvu, Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám byla dána.“

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:

 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 

Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 

Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.

    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 

   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 

   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 

   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 

Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu

Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“ 

 

 

Postní doba

   První co Pán Ježíš řekl lidem bylo, aby konali pokání a věřili evangeliu(Mk 1,15). Po zmrtvýchvstání řekl: „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje Jeruzalémem byl odpuštěny hříchy(Lk 24,47).

   V článku 109 konstituce o liturgii II.Vatikánského koncilu je dáno: „V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

  a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice. 

  b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha Církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.“ 

   Tato slova koncilu jsou téměř neznáma a je malá touha po pokání, ačkoli více než zkažený vzduch nebo potraviny nás má  znepokojovat zkaženost srdcí. Platí slova Veroniky Giuliani, Deník III: „Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.“ 

     Sv. Kateřina Sienská v Dialogu 144 píše: „Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností. Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté – takové jsou totiž i jeho činy. 

   Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního. 

   Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka. 

   Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám. 

    Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále mého jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli. 

   To všechno jsem ti řekl, nejdražší dcero, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány.“ 

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Zasvěcení Duchu Svatému

   Ve Skutcích apoštolů, 19,2 máme otázku: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“. Odpověď: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý“, bychom mohli uslyšet i dnes a to i u těch, co přijali svátost biřmování. Možnost nápravy je v upřímném zasvěcení Duchu Svatému.

   Sv. Pius X. vyslovil 1.června 1908 tuto zásvětnou modlitbu k Duchu Svatému: „Ó Duchu Svatý, Božský Duchu světla a lásky, zasvěcuji ti své srdce a svou vůli, celou svou bytost pro čas i pro věčnost. Nechť můj rozum je stále otevřen tvým nebeským vnuknutím a učení svaté Církve, jejímž jsi neomylným vůdcem. Nechť je mé srdce neustále zapáleno lásko k Bohu a bližnímu; nechť je má vůle vždycky v souladu s Boží vůlí a nechť je celý můj život věrným napodobováním života a ctností našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jemuž společně s Otcem a tebou budiž na věky vzdávána čest a sláva. Amen.“

   Kardinál Mercier se zasvětil Duchu Svatému 17.5.1929 takto: „Ó Duchu Svatý, Duchu mé duše, uctívám tě, miluji tě, děkuji ti. Osvěcuj mě, veď mě, posiluj mě a utěšuj mě. Vnukni mi, co mám činit a nařiď, abych to činil. Slibuji ti, že se podřídím všemu, co mě s tvým souhlasem bude očekávat; ukaž mi jen svou svatou vůli a naplň mě svou milostí a láskou, abych ti neodepřel nic, byť by to bylo sebetěžší.. Odevzdávám se ti bezvýhradně. Posiluj mou vůli, abych všechna svoje rozhodnutí skutečně vykonal, a dej mi milost vytrvalosti. Nauč mě, jak se mám modlit. Získej pro mne milost, abych se modlil s neomezenou důvěrou, že budu slyšen podle svaté Boží vůle. Dej mi opravdovou pokoru srdce. Prohlubuj a upevňuj mou víru ve skutečnou Kristovu přítomnost ve svaté Eucharistii. Učiň ze mne horlivého a milujícího ctitele Ježíše ve velebné Svátosti. Upevňuj mou lásku k naší svaté Matce. Duchu Svatý, k nápravě všech urážek a nedbalostí, kterých jsem se dopustil, ti nabízím Ježíšovo milující Srdce. Zasvěcuji se ti bezvýhradně. Vkládám v tebe svou důvěru. Uč mě, jak tě ve světě lépe poznávat a milovat. Dej mi neúnavnou horlivost pro duše, abych utěšoval Ježíše.“

   Mexická mystička, služebnice Boží Conchita Armida (1862 – 1937), nebyla osoba Bohu zasvěcená, ale měla s manželem devět dětí, z nichž se žádné nedostalo na scestí. Její mystická vytržení se u ní střídala s všední domácí prací hospodyně. Napsala: „Být manželkou a matkou nebylo nikdy překážkou pro můj duchovní život.“ V jejím Duchovním deníku jsou tato slova o Duchu Svatém: „Je-li někde smutek, je to proto, že se duše neutíkají k tomuto božskému Utěšiteli, k němu, který je dokonalou duchovní radostí. Je-li někde slabost, je to proto, že se duše neopírají o toho, který je neporazitelná Síla. Jsou-li zde bludy, je to proto, že se pohrdá jeho světlem. Víra uhasíná pro nepřítomnost Ducha Svatého. V celé Církvi se žádný den nevzdává Duchu Svatému ta úcta, která mu patří. Většina zla, které řádí na poli Církve a duší, je důsledek toho, že není přiznáno Duchu Svatému prvenství, které náleží této třetí osobě v Trojici...“ Opakem zanedbání Ducha Svatého je zasvěcení, o němž v Duchovním deníku píše: „Jednoho dne, který není daleko, v centru mé Církve, u svatého Petra se uskuteční zasvěcení světa Duchu Svatému a milosti tohoto božského Ducha se vylijí na šťastného papeže, který je vykoná. Je mým přáním, aby celý svět byl zasvěcen božskému Duchu, aby on se vylil na zemi v nových Letnicích.“

   Tato slova stará skoro 100 roků  ukazují, že úctě k Duchu Svatému se můžeme učit především v Církvi katolické. Ta ve své předkoncilní liturgii měla neděle nazývané po seslání Ducha Svatého, v běžném cyrilometodějském kancionále litanie k Duchu Sv. obsahovaly odprošování za hříchy proti Duchu Svatému a bylo 9 písní k Duchu Svatému. Např. kancionál (pokoncilní) s pěti písněmi k Duchu Svatému a vypuštěním litanií k Duchu Svatému nabízí menší vzývání Ducha Svatého. Jsou i pomýlení katoličtí křesťané upřednostňující vzývání Ducha Svatého mimo katolickou Církev místo uvnitř katolické Církve.

   Jak poznám, zda jde o působení Ducha Svatého? Především, zda je zde láska k Bohu a k lidem v souladu s životem podle Desatera a blahoslavenstvími a požadavkem milovat Boha, sebe a bližního.

   Zásvětná modlitba k Duchu Svatému(P.Rössler): Zasvěcuji se Duchu Svatý tvé osobě a tvému působení, aby se účinněji naplňovalo to, k čemu chceš vést. Vyznávám, že z Otce i Syna vycházíš a Ty také k Otci i Synu přivádíš. Bez Tvé pomoci lidský rozum nevidí zřetelně v Bohu skutečného Otce, Stvořitele nebe a země. Bez Tvé pomoci se přeceňuje význam viditelného materiálního světa a podceňuje svět neviditelný s pomocí dobrých andělů a úklady Zlého odpůrce s výsledkem neplnění vůle Boží. Bez působení tebe Posvětitele člověk netouží posvětit jméno Boží znesvěcené mezi národy ani si nepřeje upřímně příchod Božího království. Jedině s tvou božskou pomocí lze o Synu, Ježíši Kristu, vyznávat, že je Pán, pravý a skutečný Bůh, jedné podstaty s Otcem a Tebou. Ty, Duchu Svatý jsi vzýván, abys obnovil tvář země zohyzděné hříchem. Vzorem obnoveného člověka a obnovené země je Panna Maria, v níž a na níž jsi vykonal skutky odpovídající tvé božské moci a přesahující lidské možnosti. Skrze Tebe Duchu Svatý se další osoba Nejsvětější Trojice stala člověkem v Panně, která je tak oprávněně Matkou Boží. Jako Pán a Dárce života působíš v přirozeném i nadpřirozeném řádu Stvoření, Vtělení a Vykoupení. Na počátku světa jsi se vznášel nad vodami a na počátku Církve jsi nově dán při letnicích jako plod Kristova kříže a v kříži a s křížem působíš. Vzkříšení je Tvým darem a Zmrtvýchvstalý Kristus má oslavené tělo, které je tvým dílem. Tvá moc uschopnila apoštoly k hlásání evangelia a bez tebe není možná nová evangelizace. Ty působíš zvláště ve slovech papeže, nástupce apoštola Petra, když mluví slavnostně jako nejvyšší autorita ve věcech víry a mravů. Každý platný křest má účinky Tvého Ducha, které oživujeme obnovou křestního slibu. Každé odpuštění hříchů ve svátosti pokání i jiným způsobem se děje Tvým působením. Pouze hříchy proti Tobě, Duchu Svatý, jsou neodpustitelné. Ty, Duchu Svatý jsi svoláván při Eucharistii, aby se stala tělem a krví našeho milovaného Pána Ježíše Krista. Jsi vzýván, aby u všech, kdo mají účast na těle a krvi Kristově nastaly účinky eucharistické oběti. Tvým působením mají být všichni shromážděni a sjednoceni v jedné, svaté, katolické, apoštolské Církvi, která touží po konečném naplnění dějin a oslavení slovy: “Přijď Pane Ježíši!“ Celé Písmo je Tebou vnuknuto a pravý prorok, skrze které mluvíš, hlásá lidem nové srdce. Ty jsi Duchu Svatý utvořil Srdce Ježíšovo v lůně panenské Matky a upřímné zasvěcení Božskému Srdci přineslo své požehnané plody v těch, kdo je upřímně vykonali a žijí. Srdce Panny Marie je modelované Tebou, je to Srdce Tvé snoubenky a nevěsty. Zasvěcení Panně Marii přineslo rovněž bohaté plody v těch, kdo je správně vykonali a snaží se toto zasvěcení žít. Pro tuto zkušenost zasvěcení se zasvěcuji s důvěrou Tobě, Svatý Duchu. Zasvěcuji Ti svůj rozum i vůli, tělo i duši, minulost, přítomnost i budoucnost, modlitby, práce, radosti, bolesti a utrpení, aby Tvá milost mě osvítila, posílila, napravila a vedla až plnosti věčné lásky a pravdy v Bohu Trojjedinném, Otci, Synu a Duchu Svatém. Amen.

Mariánská zjevení

   Věříš ve zjevení Panny Marie? Na tuto otázku jsou odlišné a protikladné odpovědi. Podle zásady: „Jaká modlitba, taková víra“ je kladná odpověď skrze modlitbu tradiční liturgie ze svátku Zjevení Neposkvrněné Panny Marie 11.února v Lurdech. Modlí se: „Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny připravil svému Synu důstojný příbytek, pokorně od tebe žádáme, abychom oslavujíce Zjevení téže Panny, dosáhli spásy duše a těla…“ Takto se po vydání misálu Pavla VI. v roce 1969 již nemodlí. Vynechání výslovné zmínky o zjevení Panny Marie 11.února provází i chladnější vztah k mariánským zjevením.  

   Již zemřelý František Press se řídil výzvou ze zjevení Panny Marie v La Salettě: „Oznamte to všemu mému lidu!“ a šířil zjevení Panny Marie. V mariánském nakladatelství v knize "Maria – Mariánská zjevení a poselství lidem 20. století" píše v poděkování: „Na tomto místě projevuji svou nejupřímnější vděčnost panu Guy le Rumerovi, jeho kniha L´Apokalypse Mariale mě uvedla do světa Mariánských poselství a stala se mi vzorem pro tuto knihu, a jehož rady a přátelské služby mi byly účinnou pomocí při jejím zpracování.“ Kniha začíná úvodem: „Považujte přece má zjevení za Mariánskou apokalypsu, která je velmi dobře v souladu s Apokalypsou sv. Jana (Kérizinen 26. dubna 1961). Mariánská poselství jsou určena všem lidem celého světa a ani v nejmenším se nepozastavují nad dnešními rozdíly v jejich smýšlení a vnitřním přesvědčení o základním poslání člověka a smyslu jeho pozemské existence. Jsou tedy určena nejen křesťanům, či v širším slova smyslu lidem věřícím, ale především ateistům a nábožensky indiferentním lidem, vždyť všichni žijeme vedle sebe na tomto světě a všichni za něj neseme zodpovědnost.“ 

   Pan F.Press mi vyprávěl, jak se pan kardinál Tomášek živě zajímal o jeho vydavatelskou činnost a odebíral knihy, které vydával a dával je lidem při návštěvách pražského arcibiskupství. I v době socialismu pan kardinál Tomášek rád připomínal s mladistvým nadšením přes své stáří slova příslibu Panny Marie ve Fatimě: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“ Pan F.Press se smutkem konstatoval, jak pan kardinál Vlk oproti panu kardinálovi Tomáškovi místo vděčného zájmu jeho knihy naprosto odmítal. Tento postoj se týkání i týdeníku Světlo, který se snaží brát zjevení Panny Marie vážně. 

   Pokud kněz nebo biskup nekáže o pekle, hříchu, ďáblu a pokání, tak tuto mezeru musí vyplňovat Bůh skrze zjevení Panny Marie. A biskup nebo kněz, který  kázání o pekle, hříchu, ďáblu a pokání hodnotí jako  negativní, považuje pak i Pannu Marii s jejími zjevení za zbytečné, protože jsou  negativní. Matematické pravidlo minus minus je plus má i logickou obměnu, že mluvit záporně o záporných věcech je věc kladná. Lidem, kteří nechtějí slyšet evangelium jako dobrou zvěst a dívají se na ně jako na minus pro svůj život a svět v němž žijí, nutně z tohoto odmítání dobra vzniknou minus pro jejich pozemský i věčný život.                

   Neuzavřená a oficiálně neschválená mariánská zjevení dávají prostor pro různé interpretace. Při duchovních cvičeních pro kněze v roce 1994 pan biskup Škarvada mluvil o Medžugorje, že má jako jeden za základních bodů Eucharistii. Proč bych tedy měl jet do Medžugorje? Pán Ježíš živý je ve svatostánku a raději se jdu pomodlit před svatostánek a nepotřebuji nikam cestovat. Pokud to někomu prospěje v křesťanském životě, tak mu tu cestu do Medžugorje nerozmlouvám. 

   To, že časová vzdálenost vůbec není důvodem k neaktuálnosti zjevení Panny Marie vidíme na Guadalupe v Mexiku. Na toto místo zjevení v roce 1531 přichází v současnosti i 20 milionů poutníků ročně. Kopie obrazu Panny Marie z Guadalupe sehrála důležitou úlohu v bitvě u Lepanta. V roce 1986 při zemětřesení se škodami vyčíslenými na 4 miliardy dolarů na bazilice v Guadelupe žádné škody nevznikly. 

   Může se stát, že místo málo vzdálené na kilometry je málo vyhledáváno. Příkladem je Filipov v severních Čechách. V roce 1913 uvádí P.Hoppe ve svém rozsáhlém díle „Des Österreichers Wallfahrtsorte“: „Filipov je podle velikosti zázraků jedno z největších poutních míst, které se vyrovnají nejproslulejším uzdravením v Lurdech.“ Poutní kostel vznikl na základě zázračného uzdravení Magdalény Kadeové 13.1.1866. Krátce po tomto uzdravení a zjevení Panny Marie vycházela každé dva roky informativní brožurka s přehledem uzdravení ve Filipově. Kladný vztah k mariánským zjevením se může projevit i tím, že tam půjdeme s důvěrou prosit za uzdravení těla. Podobně jako v evangeliu Pána Ježíš uzdravoval těla za účelem zdraví duše a obnovení důvěry a vztahu k Bohu, tak se to má dít z naší strany. 

   Místa zjevení Panny Marie, jak je uvádí v knize „Maria“ F.Press: „Paříž – ulice ru de Bac“, „La Saletta“, „Fatima“, „Amsterodam“, „Kérizinen“, „Turzovka“, „Garabandal“, „San Damiano“, „Medžugorje“, „Africké Kibeho“, „Melleray Groto“, „Celý svět“.

   Zpravodaj Matice cyrilometodějské ze 4.května 2012 připomíná zjevení v Akitě z 13.října 1973 uznané tamějším biskupem a kardinálem Ratzingerem: „Jak jsem řekla, jestliže se lidé nebudou kát a nepolepší se, Otec uvalí strašný trest na všechno lidstvo. Bude to větší trest než potopa, takový trest, jaký svět nikdy předtím neviděl. Z nebe bude padat oheň a vyhladí velkou část lidstva, dobré i zlé, neušetří ani kněze, ani věřící. Ti, co přežijí, budou tak zoufalí, že budou závidět mrtvým. Jediné zbraně, které vám zbudou budou růženec a Znamení, které vám zanechal můj Syn. Každý den se modlete růženec. S růžencem se modlete za papeže, biskupy a kněze. Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že budete vidět kardinály, jak se staví proti kardinálům, a biskupy stavět se proti jiným biskupům. Kněží, kteří Mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou zpustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, a démon přinutí mnoho kněží a zasvěcených duší opustit službu Pánu.“

Mystička Božího milosrdenství

   Sv. Faustyna, (+ 1938) je mimořádně spjata s Božím milosrdenství. V Deníčku – Boží milosrdenství v mé duši popisuje, jak pro sebe využila Boží milosrdenství v č.718(další místa s číslem jsou z tohoto "Deníčku"): „Proto, že jsi tak velikou bídou, odkryl jsem ti celé moře svého milosrdenství. Hledám takové duše, jako jsi ty, a toužím po nich, ale je jich málo; tvá veliká důvěra ke mně mne nutí ustavičně ti udílet milosti.“ Pod č.83 je: „Napiš toto: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.“ Č.965: „Sekretářko mého milosrdenství, piš, říkej duším o  mém velikém milosrdenství, neboť blízko je strašlivý den, den mé spravedlnosti.“ Č.1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“ 

   Největším mystikem všech dob byla Panna Maria a sv. Faustyna píše v č.1711: „Když jsem zůstala s Nejsvětější Pannou o samotě, poučovala mě o vnitřním životě. Říkala mi: - Opravdovou velikostí duše je milovat Boha a pokořovat se v jeho přítomnosti, zcela zapomenout na sebe a nepovažovat se za nic, neboť veliký je Pán, avšak má zalíbení jen v k pokorných…“ 

   Tak jako nestačí pouhé chození do kostela, tak nestačí ani pouhý vstup do kláštera. O tom se píše v č.1702: „Ke konci křížové cesty, kterou jsem se modlila, si Pán Ježíš začal stěžovat na řeholní a kněžské duše, na nedostatek lásky vyvolených duší. – Dopustím, aby kláštery a kostely byly zničeny. Odpověděla jsem: Ježíši, vždyť tě tolik duší v klášterech chválí. Pán odpověděl: - Ta chvála mé Srdce zraňuje, protože z klášterů je vypuzena láska.“ Č.1170: „Mnohokrát jsem chtěl tuto kongregaci povýšit, ale pro její pýchu nemohu.“ Č.1288 obsahuje: „Dnes mi Pán řekl: Má dcero, napiš, že mě velice bolí to, jak řeholní duše přistupují ke svátosti lásky z pouhého zvyku, jako by nerozlišovaly tento pokrm. Nenacházím v jejich srdcích ani víru, ani lásku, k takovým duším jdu s velikou nechutí, lépe by bylo, kdyby mě nepřijímaly.“ Podobně je pod č.1598: „Viděla jsem jak nerad šel Pán Ježíš ve svatém přijímání k některým duším. A zopakoval mi tato slova: - Do některých srdcí jdu jakoby znovu trpět.“ 

   O utrpení nikoli působeném, ale snášeném je v č.279: „Dcero má, čím více si zamiluješ utrpení, tím čistší bude tvá láska ke mně.“ Č. 669: „Má dcero, utrpení ti bude znamením, že já jsem s tebou.“ 

   Vděčnosti učí č.294: „Jednej jako žebrák, který se nebrání, když dostane větší almužnu, ale spíše srdečněji děkuje; stejně ty, když ti udílím větší milosti, neříkej, že jich nejsi hodna.“ 

   Pod č.764 čteme: „Teď jsem poznala, že satan nejvíce nenávidí milosrdenství…“ A proto také se snaží odvést člověka od dobré svaté zpovědi, zdroje milosrdenství (č.1602). O satanu se v Deníčku dočteme na dalších 28 místech. Č.520 popisuje, jak chce satan klamat převlečený za duši v očistci. 

   Č.1728: „Napiš: - Jsem trojnásobně svatý a ošklivím si sebemenší hřích.“ V č.331 je: Po skončení zpovědi jsem uvažovala, odkud ví zpovědník to, že mi Bůh přikazuje, abych rozjímala o Jonášovi, vždyť jsem mu o tom neříkala. Tu jsem slyšela tato slova: Když mě kněz zastupuje, tak nejedná on, nýbrž já skrze něho, jeho přání jsou mými přáními.“ 

   V č.404 se sv. Faustyna  omlouvá Pánu za málo modlitby a slyší: „Jsem velice spokojen s tím, že jsi nemluvila se mnou, ale že jsi dala duším poznat mou dobrotu a vybízela je k lásce ke mně.“ 

   V č.429 je: „Připravíš svět na můj poslední příchod.“ Na poslední příchod je připraven ten, kdo žije tak, aby přišel do nebe díky Božímu milosrdenství. Ten, kdo odmítá Boží milost, která je ke spáse nevyhnutelně potřeba si volí cestu do pekla, o němž je v Deníčku pod č.741 obšírné pojednání: „Dnes mě anděl zavedl do propastí pekla. Je to místo velkých bolestí, jak je strašně rozlehlé. Viděla jsem tam tyto druhy utrpení: první utrpení, které tvoří peklo, je ztráta Boha. Druhé – ustavičné výčitky svědomí. Třetí – tento úděl se nikdy nezmění. Čtvrté utrpení je oheň, který bude duší pronikat, ale nezničí ji, je to strašné utrpení, je to čistě duchovní oheň zapálený Božím hněvem. Páté utrpení – je ustavičná temnota, strašný dusivý pach, i přes temnotu se satani a zavržené duše navzájem vidí a vidí všechno zlo ostatních i své. Šesté utrpení – je neustálá přítomnost satana. Sedmé utrpení – je strašné zoufalství, nenávist k Bohu, zlořečení, proklínání, rouhání. Jsou to muka, která všichni zavržení trpí společně, ale to ještě není konec útrap – jsou muka pro jednotlivé duše, jsou to bolesti smyslů, čím která duše hřešila, tím je trápena strašným a nepopsatelným způsobem. Jsou zde strašné kobky, propasti bolesti, kde se jedno utrpení liší od druhého a kdyby mě nepodpírala Boží všemohoucnost, zemřela bych při pohledu na ta strašná muka. Ať si je hříšník vědom, že jakým smyslem hřeší, takovým bude sužován po celou věčnost. Píšu to z Božího rozkazu, aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, anebo, že tam nikdo nebyl a neví, jaké to tam je. Já, sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych duším říkala a dosvědčovala, že peklo je. Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha rozkázáno, abych to zanechala napsané. Satani na mě měli velikou zlost, ale z Božího rozkazu mě museli poslouchat. To, co jsem napsala, je slabým stínem věcí, které jsem viděla. Všimla jsem si jednoho: je tam nejvíce duší, které nevěřily, že peklo je. Když jsem přišla k sobě, nemohla jsem se vzpamatovat z úděsu, jak strašně tam duše trpí, proto se ještě horlivěji modlím za obrácení hříšníků, ustavičně na ně svolávám Boží milosrdenství. Můj Ježíši, raději bych do konce světa umírala v největších útrapách, než abych tě urazila sebemenším hříchem.“ 

    Všichni můžeme vědět, že to hlavní je láska a podle tohoto kritéria lásky  č. 1828 končí Deníček sv. Faustyny, označené nadpisem článku za mystičku Božího milosrdenství: „Jsem prostě obklopena Bohem. Má duše se rozhořívá jeho láskou. Vím jen to, že miluji a jsem milována. To mi stačí. Usiluji o to, abych byla přes den věrná Duchu Svatému a plnila jeho požadavky. Usiluji o vnitřní ticho, abych slyšela jeho hlas…“

Křesťanské manželství

   Sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních napsal průpravu k vykonání volby: „A tak cokoli zvolím, musí to být k tomu, aby mi to pomáhalo k cíli, pro který jsem stvořen a nesmím řídit nebo vést cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli, jak bývá, když mnozí napřed zvolili vstoupit do manželství, což je prostředek, a až na druhém místě sloužit Bohu, Pánu našemu v manželství; a tato služba Bohu je cíl. Rovněž jsou jiní, kteří napřed chtějí mít obročí a pak teprve sloužit Bohu v nich. Takže ti nejdou přímo k Bohu, nýbrž chtějí, aby Bůh přišel přímo k jejich nespořádaným náklonnostem a tudíž činí z prostředku cíl, takže to, co si měli vzít napřed, berou naposled, neboť napřed si máme postavit před oči, že chceme sloužit Bohu, což je cíl, a teprve na druhém místě přijmout obročí nebo vstoupit do manželství, jestliže je to pro mne vhodnější, což je prostředek k cíli.“ 

   Pán Ježíš nám nedal osobní příklad manželského života, protože manželství není cílem, ale prostředkem k cíli. Z toho důvodu na slova učedníků Mt 19,10: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ mají odpověď: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“ Vzhledem k cíli věčného života napsal apoštol Pavel I Kor 7,29: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí jako by ji neměli…“ Není to výzva k lehkomyslnosti, protože v listu Židům 13,4 máme: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ Chápání křesťanského manželství má základ ve vztahu k Bohu. 

   Apoštol Pavel v listu Efesanům 5,25 píše o velikém tajemství vztahu mezi mužem a ženou, který má souvislost se vztahem mezi Kristem a Církví. Z tohoto naukového základu vychází úvahy o  vztahu mezi Ježíšem Kristem a Církví a  vztahu mezi mužem a ženou. Ptá-li se žena vstupující do manželství, jak se chovat k manželovi, má hledat odpověď, jak se má chovat Církev ke Kristu a tuto odpověď si přenést na své manželství. Ptá-li se obdobně muž, jak se chovat k ženě, pak odpověď je ze vztahu Krista k Církvi. Z evangelia a pohledu na dějiny poznáváme, že Kristus Církev neopustí, že si ji zamiloval a Církev má být věrná jeho učení v okolnostech příznivých i v době pronásledování. Život Krista a Církve a její důsledky můžeme promýšlet mnohem hlouběji. O pojetí, zakotvené ve vztahu mezi Kristem a Církví se opírá slavností slib v katolickém kostele při přijetí svátosti manželství. Slova svatebního obřadu učí, jak má vypadat křesťanské manželství a jsou zatemněna malou duchovní vyspělostí. Stačí si uvědomit, jak dlouho se člověk připravuje na získání řidičského průkazu a mnohem uvážlivěji se má připravovat na manželství, aby o slibu daném v kostele před Bohem nemuselo platit ono lidské pořekadlo sliby - chyby. Pokud je někdo pokřtěný a tímto způsobem neuzavírá manželství, tj. má sňatek pouze na úřadě nebo dokonce ani ten nemá, tak se připravuje o Boží pomoc a milost, která je se svátostí manželství spojena a žije v těžkém hříchu. Důvody proč se manželství nevydaří jsou v lidech. Tak jako lidé chtějí oddělit Církev od Krista, tak se také od sebe oddělují ti, kdo spolu mají žít v manželství. 

   V odkřesťaněné Evropě jsou někteří lidé, co si mylně myslí, že islám překonává křesťanství v pojetí manželství. V koránu si Mohamed nárokuje ženy takto: 33,39: „Mohamed není otcem žádného muže mezi vámi (takže se může oženit s dcerou každého z vás), nýbrž je poslem božím a pečetí proroků.“ Jak tento prorocký život vypadá popisuje korán 33,47-49: „Proroku, tobě zajisté dovolil Bůh tvé manželky, jimž jsi dal jejich věna a také ti dovolil mít otrokyně, jež ti dal Bůh do moci, dále dcery strýců a tet ze strany otcovy i matčiny, které se s tebou (z Mekky) vystěhovaly, jakož i jinou věřící ženu, která sama se nabídne proroku nežádajíc věna a kterou chce prorok pojmout za manželku. Tohle je zvláštní tvoje výsada před ostatními věřícím. Dobře víme, co Jsme ustanovili vzhledem k jejich manželkám a otrokyním(Mohamed jich měl tenkrát devět, kdežto ostatní „věřící“ směli mít nejvýše čtyři kromě otrokyň), jež mají v moci, takže pro tebe není hříchem (když své výsady použiješ), neboť Bůh odpouští a je milosrdný. Můžeš podle své libosti v jakémkoli pořádku brát si je k manželskému obcování a můžeš si vzít i takovou, kterou jsi dříve zapudil, zatoužíš-li po ní a nebude to pro tebe žádným přečinem. Bude však lépe, jestliže budou jejich oči vesele hledět a nebudou-li se rmoutit a bude-li každá z nich spokojena s tím, co jim dáš. A Bůh ví, co je ve vašich srdcích a je vševědoucí a milostivý. Více manželek  již si vzíti nesmíš ani vyměnit si je za jiné ženy, i kdyby se ti tyto pro svou krásu líbily, vyjímajíc tvoje otrokyně; vždyť Bůh vše pozoruje.“ 

    To, jak odlišné představy o manželství předkládá korán a bible si mnoho lidí neuvědomuje. Tak jako je pro lidi přijatelný Mohamed s mnoha manželkami, tak je pro ně přijatelný Kristus s mnoha církvemi a nikoli s Církví jedinou. Tak jako lidi nezajímá náboženství, tak ani neuvažují o podstatě a cíli manželství a očekávají, že všechno nějak(dobře) a náhodou se vydaří. U výrobků obvykle dává výrobce záruku a je ochoten nést následky, pokud s ním majitel bude zacházet dle návodu. I pro manželství dal Bůh lidem návod, pravidla a řád. Jeho nedodržování si může každý z nás ověřit pohledem na rozpadlá manželství, nešťastné muže, ženy a děti. Je jisté, že šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného života. Dobré manželství není výsledkem náhody a není samozřejmostí. Nároky křesťanského manželství ukazují cestu k naplnění života. 

   Nejstarší památka literatury v naší zemi, Kronika děkana pražského Kosmase uvádí slova knížete Břetislava nazývaného nový Achilles při přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hvězdna: „Bratři pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a dejte pozor na mé řeči, chci abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať je hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a tak aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži...Neboť když se mohou podle své vůle vdát, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“ Tento program potvrdil biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno“ 

    Následování sv. Vojtěcha v jeho boji proti pohanskému tmářství deformujícího manželství a rodinu je i úkolem v naší novopohanské době.

Učitelé (nejen) postu a pokání

       Písmo sv. v I Kor 15,33-34 upozorňuje, co je nám na škodu: „Nedávejte se svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!“ Mylné(bludné) učení šíří špatní učitelé a apoštol Pavel varuje v I Tim 4,3: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ Dobrý žák hledá dobré učitele. To platí i v křesťanské víře. Kdo jiný než osoby s titulem „Učitel Církve“ jsou pro nás dobří? Z učení učitelů Církve můžeme zhodnotit, zda někdo dobře nebo špatně učí. Vyzkoušet to můžeme na otázce postu. 

Sv. Ambrož, učitel Církve, Eliáš a půst, 3 kapitola: „Půst je občerstvení duše, pokrm mysli, život andělů, smrt viny, záhuba našich provinění, lék spasení, kořen milosti a základ čistoty. Postem rychleji k Bohu přicházíme.“ 

Sv. Atanáš, učitel Církve, v knize o panenství II: „ Pohleď co působí půst: léčí neduhy, odhání ďábly a zlé myšlenky, působí skvělou mysl, očištěné srdce a tělo zdravější a pozvedá člověka k trůnu Božímu. Síla veliká je půst, a veliké činy se z ní rodí. Jakpak lidé získávají takové síly a vydávají znamení, že skrze ně Bůh uděluje zdraví nemocným, ne-li veskrze askezí, pokorou a spořádaným způsobem života? Neboť půst je životem andělů a kdo jím žije, mezi anděly je počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť nejen žije správně, kdo se pokrmu zdržuje, nýbrž kdo se zdržuje všeho zlého skutku, tomu bude přičten půst. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svých úst, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomluvě bližního svého, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná. Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako pro pokrm a neposlušnost byl Adam vyhnán z ráje, tak zase postem a poslušností, kdo bude chtít, do ráje vejde. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se světa přidržují a okrašlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, Bohu se nemohou líbit. Kristus nic z toho na tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a postem ukázněné.“ 

      Sv. Augustin, učitel Církve, O modlitbě a postu: „Půst čistí duši, povznáší mysl, vlastní tělo podrobuje duchu, srdce činí zkroušeným a pokorným, mraky dychtivosti rozptyluje, žár prostopášnosti hasí, rozžíhá pravé světlo čistoty. Půst nemiluje mnohomluvnost, bohatství považuje za zbytečnost, pohrdá pýchou, doporučuje pokoru, dává člověku poznat v sobě, co je slabé a křehké.“ 

      Sv. Basil V., učitel Církve, homilie 1 o postu: „Půst plodí proroky, sílí statečné, zákonodárcům dává moudrost, je dobrou stráží duše, bezpečná ochrana těla, zbroj válčícím stranám, cvičení pro hrdiny. Půst zahání pokušení, uschopňuje k nábožnosti, vede ke střízlivosti a působí čistotu. Půst si vede statečně v boji pokušení, v pokoji učí míru, Bohu zasvěcené posvěcuje a kněze zdokonaluje .“ 

     Sv. Augustin, v dopise 119 odpovídá na postní dotaz, zda je nutné vegetariánství: „ To, co jsi napsal, že někteří bratři tak se mírní v požívání masa, že za nečisté pokládají ty, kdo je jí, je patrně proti víře a zdravému učení.“ 

       Půst je projev duchovního boje. Sv. Bernard, učitel Církve o duchovním boji píše: „ Znám kohosi, jenž po dlouhá léta s tebou důvěrně žil, za stolem s tebou sedával, pokrm z rukou tvých brával, v klíně tvém dřímal a s tebou hovoříval. Dědičným právem je služebníkem tvým, ale tys ho od mládí hýčkal, metly šetřil, a proto se stal vzpurným, patu svou proti tobě pozvedl, tebe v otroctví uvedl a tobě teď vládne, poklady tvé rozhazuje, potupu ti plodí a Boží hněv na tvou hlavu svolává. Rozhořčen zvoláš: „Syn smrti je ten člověk.“ (II Král 12) Tys onen muž! Starý člověk tvůj, tělesný a hříšný, vzepře se proti duši tvé, za nic nepokládá zemi zaslíbenou, nebeský ráj, a jen co světského je, tomu hoví a holduje. Nenávidí kázeň, jen léčky ti strojí a shromažďuje kletbu ke dnu hněvu a pomsty, a ty takové bezpráví trpíš, zrádného nepotrestáš, ale si s ním pohráváš, a nevíš že Ismael (Gn 21) s tebou hraje a tebe o nebe obehraje, jámu ti chystá, aby tě do ní uvrhl. Co se ti zdá? Jestliže rozumně smýšlíš, odpovíš se mnou: „Hoden je smrti, ukřižován buď.“ Nuže neváhej, nešetři, neodkládej, nýbrž rychle, srdnatě, rozhodně ukřižuj starého člověka svého, nepřítele tvého, světa milovníka, ďábla služebníka. Ukřižuj, ukřižuj ho, ale na kříži Kristově, v němž je spása, život a vzkříšení. Ke Kristu volej, a uslyší tě Ukřižovaný tvůj a řekne tobě: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ukřižuj starého člověka (Řím 6), abys potom zvolal: „Jaká proměna pravice Nejvyššího! Včera jsem byl v temnotách, dnes v záři světla. Včera ve spárech lva, dnes na Srdci Spasitelově.  Včera v branách pekelných, dnes v rajských rozkoších.“ 

           V misálku k tradiční liturgii(Schallerově) čteme: „V době předpostní nám Církev svatá ukázala naši duchovní bídu a hříšnost a přesvědčila nás o naší nemohoucnosti povstati vlastními silami k novému a bohulibému životu. V době postní zesiluje ještě předchozí myšlenky a burcuje nás ze spánku hříchu poukazem na věčné tresty. Předvádí nám život plný námahy a utrpení Spasitele, jenž z lásky k nám byl hotov za nás trpět. Dává nám však také návod, jak bychom se mohli zprostit pout hříchů a jak nabýti sil k novému životu. Vede nás hlavně k postu, od něhož má celá doba své jméno. Naše všechna bída povstala tím, že tělo nabylo převahy nad duší, že žádosti těla umlčují touhu duše po Bohu. Musíme se tedy naučit přemáhat tělo tím, že mu odpíráme podat, po čem tak nezřízeně touží. A není to jen jídlo, jímž získává nadbytek potřebných sil, je to také jeho touha po pohodlí a žádostivost všech pěti smyslů. Postem se stáváme mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovské dílo je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získat pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme“                                                                                                                        
   Tridentský koncil učí o pokání a zavazuje k jeho svátostnému přijetí alespoň jednou za rok a zmiňuje tento příkaz IV.Lateránského koncilu. Toto je i dnes jedno z církevních přikázání.