Duch evangelia a sv. František

  O deformaci evangelia čteme v listu apoštola Pavla Galaťanům,1,6-9: „Divím se, že a se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu! Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásili evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ Porovnáním s evangeliem zjistíme jeho deformace. Svatí evangelium nedeformovali, ale žili. Duch Svatý je duchem evangelia a duchem světců. 

  Příkladem je Řehole sv. Františka z roku 1221: „Ve jménu Páně! Všichni bratři, kteří jsou ustanoveni za ministry a služebníky bratří, ať rozdělí bratry po provinciích a místech, kde budou. Ať je často navštěvují, duchovně napomínají a posilují. A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají v tom, co je ke spáse duše a není proti našemu životu. Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi« (Mt 7,12). „Co nemáš rád, nedělej nikomu“ (Tob 4,15). A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: „Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem. Proto chraňte své duše a duše svých bratří, neboť „je hrozná věc upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10,31). 

  Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neboť není poslušnost tam, kde se dělá chyba nebo hřích. Naopak ať všichni bratři, kteří jsou poddáni ministrům a služebníkům, s rozumnou starostlivostí dávají pozor na to, co ministři a služebníci dělají, a zjistí-li, že někdo z nich žije tělesně a ne duchovně, jak to odpovídá našemu životu, potom ať je třikrát napomenut. Když se nenapraví, ať jej na svatodušní kapitule ohlásí ministrovi a služebníkovi celého bratrského společenství a nenechají se od toho odradit odporem. A kdyby někde mezi bratry byl některý bratr, který nechce žít duchovně, ale tělesně, ať ho bratři, kteří s ním žijí, pokorně a starostlivě napomínají, upozorňují a opravují. Nechce-li se však po trojím napomenutí napravit, ať ho co nejdříve pošlou nebo oznámí svému ministrovi a služebníkovi; ten ať s ním naloží, jak uzná před Bohem za nejlepší. Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože „lékaře nepotřebují zdraví,ale nemocní“ (Mt 9,12). 

  Rovněž ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými. Neboť, jak říká Pán v evangeliu, „vládcové panují nad národy a velicí je utlačují, to ať není mezi bratry, ale kdo se mezi nimi chce stát velkým, ať je jejich služebníkem“ (Mt 20,25-27) a »kdo je mezi nimi větší, ať je jako menší« (Lk 22,2). A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista. A všichni bratři, kteří „sejdou z cesty přikázání Páně“ (Žl 119/118,21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“

 hrob sv. Františka po roce 1818

Duch svatého Františka

   V životopise sv. Františka čteme, jak odmítl mladíka, který s pláčem prosil o vstup do řádu, protože neměl potřebného ducha. Po smrti sv. Františka se řeholní společenství rozdělí na tři směry – františkány, minority a kapucíny. Jaký je autentický duch sv. Františka? Odpověď nám může dát sám sv. František. Toto je první řehole, kterou sepsal a kterou mu papež Inocenc III. potvrdil bez toho, že by ji opatřil bulou v roce 1221:

  "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Toto je život podle evangelia Ježíše Krista, za jehož povolení a potvrzení prosil bratr František pana papeže Inocence a pan papež jej povolil a potvrdil jemu a jeho bratřím, současným i budoucím. Bratr František slibuje a každý, kdo v budoucnu bude hlavou tohoto řádu, ať slíbí poslušnost a úctu panu papeži Inocencovi a jeho nástupcům. Všichni ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům. Řehole a život těchto bratří jest: Žít v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista, který praví: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co ti patří a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 19,21). „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). „Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“(Lk 14,26). „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Mt 19,29).

  Bude-li někdo chtít přijmout z Božího vnuknutí tento život a přijde k našim bratřím, ať ho uvítají laskavě. A je-li pevně rozhodnut přijmout náš způsob života, ať se bratři velmi chrání, aby se vměšovali do jeho časných záležitostí, ale ať ho co nejrychleji uvedou k svému ministrovi. Ministr ať ho přivítá laskavě, povzbudí a důkladně mu vyloží náš způsob života. Potom, chce-li přijmout tento život, ať prodá vše co má – pokud to může udělat podle ducha bez překážek – a snaží se to rozdat chudým. Bratři a jejich ministři ať se však chrání, aby se nějak vměšovali do těchto věcí. Nesmějí také ani přímo, ani nepřímo od něj přijmout peníze; trpí-li však bratři nedostatkem věcí nutných k životu, pak mohou, s ohledem na tuto nouzi, něco přijmout jako jiní chudí, ne však peníze. Když se pak vrátí, ať mu dá ministr na jeden rok zkušební oděv, totiž dva hábity bez kapuce, pásek, kalhoty a kaparon až po pás. Až skončí zkušební rok, může být přijat k poslušnosti. Potom nebude smět vstoupit do jiného řádu, ani „potulovat se mimo poslušnost“, jak nařídil pan papež, neboť podle svatého evangelia „nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). 

  Přijde-li však někdo, jenž nemůže bez překážek rozdat chudým, co má, ale má dobrou vůli, ať svůj majetek opustí a to pro něj stačí. A nikdo nesmí být přijat proti způsobu a ustanovení svaté Církve. Ti bratři, kteří slíbili poslušnost, ať mají jen jeden hábit s kapucí a, pokud by bylo třeba, druhý bez kapuce, potom pásek a kalhoty. Všichni bratři mají nosit levný oděv, který si mohou zesilovat hrubými záplatami a jinými kusy látky. Pán totiž praví v evangeliu: „Ti, kdo nosí drahé šaty z měkkých látek a hýří, jsou v domech královských“ (Mt 11,8). I kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy.“

  Můžeme si položit otázku: „Není pro mě důležitější můj oděv a to jak mě vidí lidé než to nač hledí Bůh?“

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Síla papežství a slabost papežů

   Na počátku křesťanství radí Gamaliel ve Skutcích apoštolů 5,38 židovské veleradě: „Pochází-li tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne.“ Papežství není dílo lidské, a proto má sílu trvat s Církví až do konce světa. Každý konkrétní papež se při mši svaté modlí stejně jako ostatní, kdo slouží mši svatou, aby mu nebylo přijetí Eucharistii k odsouzení, protože je podroben lidské slabosti s možností hříchů a zavržení. 

   J.N.Kelly v knize Papeži dvou tisiciletí popisuje trvání papežského úřadu a jeho výkon jednotlivými papeži. V době zklamání nad úpadkem místo rozvojem po II. Vatikánském koncilu uvádím pro podobnost část o duchovním úpadku v době „svobody“ po nicejském koncilu. Vidíme, že místo pravověrnosti vítězí bludná strana za pomoci státní moci a papež někdy neutvrzuje ve víře a je i vzdoropapež Felix II. vysvěcený v císařském paláci:   

    "SV.LIBÉRIUS (17. květen 352 - 24.září 366). Původem Říman, zvolený v době, kdy byla na východě na vzestupu proariánská frakce a Konstancius II. (337-61), nyní jediný císař, podnikal kroky, aby si podrobil západní episkopát a spojil východ v uvalení klatby na Athanáše z Alexandrie (+ 373), ještě stále symbolu nicejské orthodoxie. Biskupové východu před časem napsali Júliovi I. a naléhavě ho žádali, aby znovu prozkoumal Athanášův případ, který sesazený koncilem v Tyre (335) západ tvrdohlavě odmítal přijmout, ale nový papež, byť byl umírněný a neměl sílu charakteru svého předchůdce, odmítal jejich obvinění a poslal posly ke Konstanciovi, v té době sídlícímu v Arles, se žádostí, aby svolal koncil do Akvileje, který by vyřešil sporné otázky mezi východem a západem. Císař, ovlivněný svými teologickými poradci, proariánským biskupem Urzacim a Valensem, však místo toho ihned zvolal synodu v Arles, která nechala bokem teologické otázky a znovu potvrdila odsouzení Athanáše; pod tlakem souhlasili dokonce i papežovi legáti. Libérius, zoufalý nad jejich slabostí, se dožadoval nového všeobecného koncilu, přičemž zdůrazňoval, že jde hlavně o nicejskou víru a nejen o Athanášovo postavení. Když se koncil v říjnu 355 sešel v Miláne, nedošlo k žádnému sporu o nicejské krédo; císař opět použil tyranskou taktiku, aby dosáhl Athanášovo odsouzení od všech delegátů kromě tří přesvědčených zastánců nicejské víry, které okamžitě poslal do vyhnanství. 

   Když Libérius stále vzdoroval a odolával úplatkům a hrozbám, násilím ho přivedli do Milána a potom, když neustoupil, poslali ho do vyhnanství v Beroa, Trákii. Tam, jak plynuli měsíce a místní biskup na něho vyvíjel tlak, mravně upadal a v bolestném kontrastu s jeho předcházejícím rezolutním postojem smířil se s Athanášovou exkomunikací, přijal dvojznačné Prvé krédo ze Sirmie (které obcházelo nicejské "jedné podstaty s Otcem") a zavrhnutíhodně se podřídil císaři. Jeho kapitulace se dojemně odráží v čtyřech listech, které napsal z vyhnanství na jaře 357 ariánským biskupům a které prozrazují, že byl připravený zaplatit takřka jakoukoli cenu, aby se mohl vrátit domů. Nakonec, když ho přivedli v r. 358 do Sirmie (Mitrovica v Jugoslávii), byl ochotný podepsat formulaci, která odmítala nicejské "jedné podstaty s Otcem" a hlásala Syna za podobného Otci. Císař, přesvědčený, že veřejný pořádek v Římě může obnovit jen papežův návrat, dovolil, aby se nyní vrátil. Za jeho nepřítomnosti byl zvolený za biskupa jeho arcijáhen Felix, ale ukázalo se, že je mimořádně neoblíbený. Římská církev věděla, že Libérius sa může vrátit s podmínkou, že bude vládnout s Felixom společně. Obyvatelstvo, které odmítalo návrh společného episkopátu výkřiky "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež", jej přivítalo s nadšením. Felix se musel stáhnout, ale zdá se, že oba biskupové našli modus vivendi, když se velká většina duchovenstva a laiků připojila k Libériovi. Přes  osobní triumf v Římě byl v Církvi  velice kompromitovaný; po několika rocích vláda nad západem přešla fakticky do jiných rukou. Možná právě proto, ale i proto, že v Říme byli dva biskupové, Libérius nebyl pozván, ani neposlal delegáty na synodu v Rimini (359), na které západní biskupové museli nakonec přijmout ariánské krédo. Po smrti Konstancia (3.listopadu 361) mohl znovu převzít roli bojovníka za nicejskou ortodoxii. Najprve vydal dekret, kterým zrušil ariánské rozhodnutí v Rimini. Potom, v r. 362, se ztotožnil se smířlivými kroky, které se podnikli předtím toho roku na synodě v Alexandrii, nařídil biskupům Itálie, aby navázali styky s těmi, co se kompromitovali v Rimini, za podmínky, že jsou stoupenci nicejské víry. Nakonec v r. 366, když východní biskupi hledali podporu na západe, připustil je do obce věřících pod přísnou podmínkou, že přijmou nicejské krédo. Tak na konci vlády Libérius částečně odčinil svoji dočasnou kapitulaci a přispěl ke spojení východu a západu. Avšak násilné nepokoje, které vypukli v Římě po jeho smrti, naznačují, že byl slabý papež, kterému se nepodařilo udržet soudržnost římské věřící obce. Postavil velkou Liberiánsku baziliku na Eskviline, která se v 5. stol. přeměnila na baziliku Santa Maria Maggiore. Reč o panenství, kterou údajně přednesl při zahalení Marcelíny, sestry sv. Ambrože, je velkým dílem samotného sv.Ambrože. Almanach známý jako Chronograf z r. 354, který obsahuje seznamy císařů, konzulů, papežů mučeníků atd., pochází z období jeho vlády. Podle Martyrologie sv. Jeronýma z 5. stol se slaví 23. září., ale jeho jméno se v pozdějších kalendářích neobjevuje; už nepřátelsky laděná legenda ze 6. stol. jej pokládá za zrádce víry a pronásledovatele věřících. Takový je zkreslený obraz Libéria, jak se jeví v LP.(Liber Pontificalis, Paris 1886-92)."

Papež Pavel IV. v bule „Cum ex apostolatus offici" pamatuje i na stav, kdy by papež nebo jiní vysoce postavení lidé naprosto nerespektovali úřad, který zastávají: 

„§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom. 

§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání. 

§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“

Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.