Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Užívání svátostin

     Při stravování se má dbát na správný jídelníček. Obdobou chleba jako běžné a nutné součásti potravy pro tělo je pro život duše Eucharistie. Někteří lidé mají zvláštní dietu anebo je dokonce jejich život udržován umělou výživou. Tomu odpovídá, že účinek Eucharistie je nahrazen za zvláštních okolností jiným způsobem( např. duchovní svaté příjímání). Tak jako užitek z umělé výživy předpokládá  vůli žít, tak vůle přijmout milost působí i při těchto zvláštních okolnostech. Kromě hlavního jídla jsou pro tělesné zdraví důležité vitamíny. Lidé si doplňují vitamíny i uměle skrze chemicky vyrobené přípravky a jsou ve snaze vitamíny mít vynalézaví, protože ví, jak moc je potřebují.

     Arcibiskup Marcel Lefebvre přirovnává svátostiny k vitamínům. Účel vitamínů není nahradit chleba a běžné jídlo. Účel svátostin není nahradit svátosti. Ten, kdo dbá o vitamíny, ten obvykle dbá o správné stravování. Ten, kdo dobře užívá svátostiny, ten obvykle správně užívá i svátosti. Svátostinou je například svěcená voda. Užívá se pří svátosti křtu a ten, kdo ji správně užívá jako svátostinu, ten si obvykle váží i svého křtu. Mezi svátostiny patří žehnání osob, jídla, předmětů a míst. Zvláštní svátostinou je exorcismus.  Jednoduchý se koná před křtem.  Smyslem exorcismu jako každé svátostiny je zaměřit člověka k Bohu a zamezit vlivu ďábla. V tomto smyslu je možné posvětit nejen kostel a zvony, ale i dům, automobil nebo počítač.

     Na jednom obrázku pana Lady je v místnosti hospodská bitka a nápis: „Našemu konání buď Boží požehnání.“ To by se mohlo stát i v hospodě, která by byla požehnaná.  Požehnání je jedna věc a vůle je přijmou věc druhá. Podobně je tomu u svátostí. Jedna věc je udělení milosti a vůle v souladu s udělenou milostí žít věc druhá. Tak jako je možné nesprávně užívat jídlo, tak je možné nesprávně užívat i vitamíny. Tak jako je možné nesprávně, svatokrádežněm přijímat svátosti, tak je možné i nesprávně užívat svátostiny. Tak jako nebezpečí při užívání jídla a vitamínů má vést k obezřetnosti, tak je tomu i svátostí a svátostin.

     Vitamíny jsou různé a jsou i různé svátostiny. Účinnost svátostí a svátostin je z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V zimním období se doporučuje více užívat vitamíny. Zimnímu období duchovního života, kdy je více obtíží, nástrah a pokušení, má odpovídat i větší užívání svátostin. Nad pravým opakem běduje exorcista Raul Salvucci ve své knize „Zkušenosti exorcisty“, v níž  připomíná z knihy exorcisty Gabriela Amortha: „Při exorcizaci vody, oleje, soli není třeba exorcisty, ale stačí jakýkoli kněz. Je však třeba vyhledat někoho, kdo by nám věřil, a kdy by věděl, že v Rituále existují tato specifická požehnání. Mnohem více je těch, kteří o tom nevědí a vysmějí se tomu, kdo je vyžaduje.“ Vůbec nevadí jsou-li modlitby konány latinsky, dokonce to může být lepší, protože nesprávný překlad může mít vliv na  kvalitu modlitby.

     Blahodárné účinky, jež máme  očekávat ukazuje tato modlitba nad solí: „Tato exorcizovaná sůl ať přinese všem, kteří ji budou užívat, zdraví pro duši a tělo. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch.“  Podobné účinky přináší exorcizovaná voda nebo olej. 

      Pokud zájem o svátostiny pokulhává za zájmem o vitaminy, tak je to známka slabě prožívaného křesťanského  života.