Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“ 

Eucharistické bludy a jejich náprava

   Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.
   Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berangarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“
   Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str.246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nadto pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“
Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.
   Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:
Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“
Sv. Justin, (+ 165), Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“
Sv. Ambrož(+ 397), O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“
Sv. Cyril J.(+ 386) katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev“
Sv. Efrém(+ 373), Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“
Sv. Jeroným, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“
Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“
  Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: "Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa  poskytnuta."

Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:

      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 

      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 

      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“

      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“

      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání: „Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“

       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“

      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“

      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“

      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud

   

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“

      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“