Pravicové smýšlení a jednání

  Při smrti Ježíše Krista na kříži byli dva lotři, jeden po pravici a jeden po levici. Evangelium Lukáše 23,38-43 vypovídá: „Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ 

  Pravice, lotr na pravici pokorně uznal své provinění, měl zájem o Boží království a upřímně a naléhavě se modlil. Toto je uznání vlády Krista Krále. Pravicový lotr v prostředí Ježíši Kristu nepřátelském dělal to, co odpovídá pravicové politice. Neříká, že pro špatný příklad a špatné zákony nemůže jednat jak jedná. Levice toto odmítla. Sv. Augustin napsal k Janovu evangeliu.: „Všimni si, že sám kříž je stolcem. Jeden, který uvěřil byl osvobozen, druhý, který útočil byl odsouzen. Již naznačoval, co učiní živým i mrtvým, jedny postaví na pravici a druhé po levici.“ Levice, lotr po levici je charakteristický tím, že pohrdá Bohem, rouhá se a neposlechne Boží zákon. 

  Kromě příkazu milovat Boha je příkaz milovat bližního jako sebe. Evangelista Matouš 25,31-46 píše: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ 

 Důležité je pomáhat lidem. Ne k čemukoli, ale s vyloučením hříchu. Tím je dáno, že vězni a nikomu nedáváme drogy nebo nepomůžeme ženě k zabití dítěte potratem atd.

  K tomu, aby politika vedla k tomu, aby lidé skončili na pravici píše apoštol Pavel I Tim 2,1-4: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ 

  Za každý stát je třeba se modlit a čím horší stát, tím více je třeba se modlit. Místo prázdných řečí a nadávání je lepší pomodlit se růženec nebo jít na mši svatou za každou špatnost.

 Tři kříže na Kalvárii s kajícím lotrem po pravici

Umrtvování špatného

  Vstupní modlitba svátku sv. Lukáše 18.října  takto mluví o umrtvování: „Nechť se nás zastane, prosíme, Pane, svatý Evangelista tvůj Lukáš, jenž ke cti jména tvého nesl stále kříž umrtvování na svém těle. Skrze…" V této modlitbě je, jak je umrtvování konáno z úcty k Bohu a tím i prospěšné pro druhé. Tato tradiční modlitba byla změněna v NOM takto: “Bože, tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství tvé milosrdné lásky; prosíme tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli tvou spásu. Skrze..“ Proč, ačkoli se modlíme o jednotu srdce i ducha toto chybí? Oprávněně lze říci, protože kromě modlení je důležité umrtvování a askeze. 

  V tradiční liturgii následující den 19.října je sv. Petr z Alkantary, + 1562. V modlitbě vstupní ze mše svaté je: „Bože, jenž ráčil svatého Petra, Vyznavače svého ozářiti darem obdivuhodné kajícnosti, dej prosíme, abychom, pro jeho přímluvné zásluhy, tělem jsouce umrtveni, tím spíše chápali nebeské věci. Skrze…“ Tato modlitba vysvětluje  nechápání nebeských věcí neumrtveností. 

  Sv. Terezie z Avily píše ve svém životopise o sv. Petru z Alkantary: „Jak mi pravil, spával, tuším 40 roků, pouze 1,5 hodiny za noc a den; spával v sedě s hlavou opřenou o prkénko zasazené do zdi. Leže spát nemohl, i kdyby chtěl, protože jeho cela nebyla delší než čtyři a půl stopy." 

 Sv. Petr z Alkantary jako provinciál pozoroval úpadek klášterů a se svolením papeže Pavla IV. zakládal kláštery s přísnou kázní podle řehole sv. Františka z Assisi. V klášteře, který zbudoval nemohl ve své cele stát vzpřímen a vstup byl úzký a nízký. Toto vysvětloval: „To tak musí být, abychom si vzpomněli na bránu vedoucí do nebe“ Tato obnova klášterů byla protiváhou poživačnosti a lehkomyslnosti doby a také zvrhlých mnichů a jeptišek nakažených učením Luthera a následujícího jej v útěku z klášterů. Jeho asketické pojetí je blízké pouštním otců ze starověku. Jedl pouze jednou za tři dny. 

  Sv. Petr z Alkantary zažil mnoho příkoří od mnichů mírnějšího pojetí řehole podobně jako již zmíněná sv. Terezie z Avily, která měla sv. Petra z A. několik let jako zpovědníka a vyznala, že byl dokonalý vůdce duší.  Konal lidové misie.

  Sv. Petra z Alkantary kromě sv. Terezie z Avily si velmi cenili sv. Ludvík z Granady a sv. František Borgiáš, generální představený jezuitů. Císař Karel V. jej chtěl mít za zpovědníka a řekl: „Petr není z tohoto světa; je to muž nebeský, v Bohu odumřelý.“ Mezi věcmi umrtvující užíval sv. Petr z Alkatary přísný půst, bičování, drsný pás na těle, ovládání smyslů a péči o potřebné lidi, nemocné a zanedbanou mládež. I v nemoci se zapíral a když měl žízeň a dávali mu pít, tak při pohledu na Ukřižovaného si vzpomněl na slova Spasitelova: „Žízním“ a nápoje se zřekl. Při svém umírání zazpíval slova žalmu: „Zaradoval jsem se když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme.“ 

  Bylo by chybou říci: „To, co dělal sv. Petr z Alkantary přece nemůže dělat každý“ a tím odmítnout myšlenku na umrtvování. K umrtvování je zavázán každý pokřtěný člověk.  NOM  svátek sv. Petra z Alkantary zrušil a tím zmizel i důvod k spasitelnému zahanbení pro zesvětštělé řeholníky a křesťany. 

  V listu Kolosanům píše apoštol Pavel, 3,3-5: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi.“

Karvinský kostel sv. Petra z Alkantary

Vztah k protichůdnému

  Hlavně zdraví! Co pro to dělat? Určitě varovat se toho, co je ohrožuje. Patří k tomu chránit se před bacily a bacilonosiči. To neplatí jen pro tělo. 

  Proti duchovním bacilonosičům píše list Judův: „Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mne to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno předem označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného Vládce a Pána Ježíše Krista.“ 

  Chceme-li zdravý křesťanský život, tak jej musíme chránit před bacily bludů a hříchů a jejich nositeli. První nicejský koncil tak učinil u bludů Aria a proti bacilu jeho špatné nauky formuloval vyznání víry, které je součástí liturgie. Takto i další koncily reagovaly na bacily bludů a proti bludařům jako bacilonosičům. Pius IX. využil návrh arcibiskupa Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII. a vydal proti bludům Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou Quanta cura. Syllabus obsahuje celkem 80 bludných názorů a má několik kapitol; pro ukázku jsou uvedeny 4 odsouzené bludné věty z třetího paragrafu: 

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 

§ II. Racionalismus umírněný

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus(volnost víry a rovnost věr) 

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech      

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce      

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství 

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

  Syllabus Pia IX. připomíná proti bludům modernistů sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis a čl.29 o modernistických záludnostech. 

  Ubylo po II.Vatikánském koncilu bludů a bludařů a vzrostlo pokání? V knize O víře dnes kardinála Ratzingera v části o Panně Marii čteme jeho doznání, jak těžko rozuměl výroku známého od Efeského koncilu označující Pannu Marii za přemožitelku všech bludů. Dodává: „Teprve nyní – v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry skutečně klepou bludy nejrůznějších druhů – chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdykoliv jindy.“ Encyklika papeže Františka I. Lumen fidei bludy proti víře neřeší. Chybí světlo odsouzení, o němž píše apoštol Pavel v listu Ef 5,13: „Všechno co se odsoudí, ukáže se v pravém světle.“ Ten, kdo bludy a hříchy neodsuzuje stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.

Tradiční římská liturgie má tuto modlitbu o zničení bludů: „Ode všech nebezpečí duše a těla nás prosíme Pane ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly svými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N(jméno patrona chrámu) a všemi Svatými nám dobrotivě uděl spásu a mír, aby tobě tvá Církev po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“. 

  Starobylé křesťanské modlitby liturgie Testamentum našeho Pána Ježíše Krista vyjadřují liturgií kázeň prvních staletí. Nebyla spokojenost jen s tím, že někdo přišel do kostela. Po kázání(homilii) jáhen provolává: „Povstaňme. Každý znej své místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý, ať nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé nás vidí. Kdo nemá důvěry, ať odejde. Svornou myslí úpěnlivě prosme. Ať žádný není cizoložník, ať nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Hleďte, jako synové světla prosme. Úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ 

Po udělení pokoje před prefací jáhen takto provolává: „K nebesům srdce vaše. Má-li někdo záští na bližního, ať se smíří. Má-li na svědomí nevěru, ať se přizná. Nezachová-li někdo přikázání ať odejde. Klesl-li někdo do hříchu, ať se tím netají, neslušné je to tajit. Má-li kdo mysl chorou, ať nepřistupuje. Je-li někdo poskvrněn, není-li pevný, ať ustoupí. Nezachovává-li někdo přikázání Ježíšova, ať odejde. Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí, ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleďte, aby nikdo nebyl ve hněvu, Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám byla dána.“

Mít dobré svědomí

    Přístroj plnící dobře svou funkci je spolehlivý. Teploměr má ukazovat skutečnou teplotu. Hodinky mají ukazovat správný čas. Nemají se pozdit ani předcházet. Když kompas ukazuje špatným směrem, je nebezpečné tímto směrem jít. I svědomí se může odchýlit od toho, aby jasně ukazovalo dobro a zlo. Čím větší odchylka a čím delší cesta podle ní, tím hůře. Svědomí může být čisté, dobré a spolehlivé. Svědomí může být otupené, mylné a zkažené. „Hleď tedy, ať to světlo, které je v tobě není temnotou(Lk 11,35).“ Svědomí má ukazovat jasně pravdu, dobro, spravedlnost a jejich opak. Dobré svědomí svědčí o dobrém jednání. Výčitky svědomí o jednání špatném. Požadavek svědomí nemusí být vůbec příjemný, ale je zárukou dodržení řádu. Přesnost patří nejen k dopravě, patří i k životu. Přesně a jasně věci poznat, popsat a pojmenovat a ukázat jak podle nich jednat  má pomoci svědomí. 

  Při průzkumech mezi lidmi odsouzenými za různé delikty je možné slyšet, že jim svědomí nic nevyčítá. Proč svědomí nic nevyčítá? Když přístroj k ukazování času neukazuje čas   je špatný. Když svědomí nevyčítá špatné činy je špatné. Svědomí také může být manipulováno sdělovacími prostředky a vytvářením veřejného mínění. Svobodná matka se během několika desítek let dostala z ostudy do „normálu“ a zvýhodnění nejen finančního. Před dvaceti lety by ten, kdo chce manželství homosexuálů byl považován za blázna. Po důkladné masáži sdělovacích prostředků se situace téměř převrací. Hřích rozvrací jedince i společnost. 

  Svědomí chválí kniha Sirachovcova(Vulgata) 37,17-18: „Dej také na radu svědomí, neboť nemáš nad ně nic věrnějšího. Svědomí člověka lépe zpravuje než sedm strážců, kteří vyhledávají výšiny.“ Nejvíce o svědomí píše apoštol Pavel ve svých listech. V Řím 2,14-15 píše, že svědomí má každý: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ V Řím 9,1 je o svědomí otevřeném Bohu: „Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým.“ Z této věty plyne, že dobré svědomí má ten, kdo neodmítá Krista a Boží zákon. Je možné mít i svědomí zatemněné ďáblem. Člověk nemá jednat proti svědomí, Řím 14,23: „Všechno, co není z přesvědčení je hřích.“ Možnost různosti individuálního svědomí ve věci mravně nelišné jako jídlo řeší Řím 14,13-17 a varuje před pohoršením. Podobně je tomu v I Kor 8,7-13. Řím 13,5-6 píše o poslušnosti státních zákonů(placení daní) kvůli svědomí. I Tim 1,5 spojuje stav víry se stavem svědomí: „Cíl tohoto nařízení je láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry.“ Zvrácený nevěrec nemůže mít čisté svědomí, Tit 1,15: „Čistým je všechno čisté, ale lidem poskvrněným a nevěřícím není čisté nic. Poskvrněné je jejich smýšlení i svědomí.“ 

  Důležitější než svědomí je Bůh, I Kor 4,4: „Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.“ Autonomie svědomí proti Bohu je tím zavrhnuta. Zásady svědomí a bázeň před Pánem je v II Kor 5,11: „Protože tedy víme, že je třeba bát se Pána, snažíme se lidi přesvědčit. Bůh nás dobře zná a doufám, že i vy nás dobře znáte, když nás posuzujete podle zásad svědomí.“ Ve Skutcích apoštolů 23,1 je o dobrém svědomí sv. Pavla: „já jsem až do dneška žil před Bohem s naprosto dobrým svědomím.“ Podobně v II Kor 1,12: „Vždyť to je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme se mezi lidmi – a hlavně u vás – chovali prostě a bez falše, jak to dává Bůh: ne se světskou chytrostí, ale tak, jak k tomu Bůh poskytoval milost.“ 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský se na více místech knihy Následování Krista zabývá svědomím: I,1: „Snaž se tedy odvrátit srdce od lásky k věcem pozemským a povznést se k věcem neviditelným! Neboť lidé, kteří jdou za svou smyslností, poskvrňují svědomí a pozbývají milosti Boží.“ I,21: „Blaze tomu, kdo se odtrhne ode všeho, co by mohlo jeho svědomí obtížit nebo poskvrnit.“ Kapitola II,6 má název: „Radost dobrého svědomí“. Čteme v ní: „Slávou hodného člověka je svědectví dobrého svědomí. (II Kor 1,12). Měj dobré svědomí a budeš moci stále radostně žít. Dobré svědomí snese mnoho, ba cítí i v protivenství hojnou radost (II Kor 7,4). Zlé svědomí je neustále plaché a nepokojné (Mdr 17,10).“ „Kdo má čisté svědomí, snadno se upokojí a i s málem bývá spokojen. Proto ještě nejsi světější, když tě lidé chválí, ani nejsi horší, když tě haní. Jaký jsi takový jsi.“ III,36: „Synu, slož srdce pevně na Pána a neboj se soudu lidského, když ti vlastní svědomí říká, že jsi čistý a nevinen.“ 

   Sv. Jan Zlatoústý v homilii na Izaiáše učí o důsledcích svědomí při přijímání svátostí: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“ Doporučuje se každodenní zpytování svědomí. K tomu pomáhají otázky zpovědního zrcadla. Zpytováním svědomí je důležitou částí svátosti pokání a nápravy provinění. Vzorem dobrého svědomí jsou svatí, zvláště Panna Maria. Tridentský koncil, kánon 11 o Eucharistii učí: „A aby tak veliká svátost nebyla přijímána nehodně a tedy k smrti a k zatracení, stanoví a prohlašuje tento svatý sněm, že ti, jejichž svědomí tíží smrtelné hříchy, musí napřed vykonat svátostnou zpověď, jestliže mohou dostat zpovědníka, jakkoli velice se považují za kající.“ 

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Písmo svaté o utrpení

   Když jsem listoval před více lety v marxistickém filozofickém slovníku  od více než sta autorů, tak mě překvapilo, že tam není heslo utrpení, asi pro vidinu blízkého ráje na zemi. Na zemi ráj dosud není. Starozákonní kniha Job se zabývá utrpením spravedlivého a píše o utrpení všech, Job 5,7: „Člověk se rodí, aby trpěl, pták, aby létal.“ 

  Ve mši sv. je v kánonu zmínka o blaženém utrpení Pána Ježíše. K utrpení se může člověk stavět různě a není snadné, aby jako u Pána Ježíše, Panny Marie a svatých bylo blažené. Duchovní křižovatku ukazuje evangeliu sv. Matouše v 16. kapitole, kde apoštol Petr na slova, že Mesiáš bude muset mnoho trpět,  reaguje odmítnutím a slyší, Mt 16,23-24: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mě!“ Evangelia nám také píší o vyznání apoštola Petra, jak zůstane věrný i v utrpení, Mk 14,31: „I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!“ a následném zapření pro neschopnost trpět. Když přijde utrpení, tak není o překvapení nouze. Spíš člověk zklame než obstojí. Možnost utrpení se opakuje. Apoštolu Petrovi je předpověděno, Jan 21,18: „Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ 

  Proměna sv. Petra a ostatních apoštolů je ve Skt 2,40-41: „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ 

  V Písmu sv. najdeme řadu míst o utrpení. Důvěru vyjadřuje žalm 36,39: „Spása spravedlivých přichází od Pána; obráncem jejich je v čas soužení.“ 2 Kor 1,9-10: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí zachránil a také zachrání.“ l Sol 2,2: „Naopak po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli v Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas." Zj 2,10: „Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.“ Zj 13,10: „Kdo je určen do zajetí, půjde do zajetí. Kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. V tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů.“ 

  Nutnost spojit s důvěrou pokoru je v 1 Kor 10,12-13: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Zkoušky, které na vás přišli, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředek, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Zvláště v utrpení platí Jan 15,5: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Ef 6,10: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.“ 

  Utrpení není cílem, v Řím 8,18 je: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ 

  Utrpení jako prostředek k oslavení, Mk 9,31: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny vstane.“ Lk 24,26: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy.“ Skt 14,22: „Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Mt 24,13: „Kdo však vytrvá až do konce bude spasen.“ Jak 1,12: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují.“ 1 Pt 5,10: „Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní.“ 2 Sol 1,4-5: „V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznání za hodné Božího království, pro které trpíte.“ Žid 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“

  Nezamlčování utrpení je v Mt 24,9: „Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti.“ Mt 24,22: „A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí (1 Jan 3,13). I Sol 3,4: "Již tehdy, když jsme byli u vás, předem jsme vám říkali, že nás čeká soužení."

  Utrpení jako dar Kol 1,24: „Já nepohrdám Boží milostí Raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, tj. Církev.“ Fil 1,29: „Vám se dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět.“ 

  Dobrý příklad, Jan 19,17: „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Gal 2,19-21: „Spolu s Kristem jsem ukřižován: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Sv. Petr píše, 1 Pt 2,21: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kol 4,3-4: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou (pravdu), to je Krista – kvůli tomu jsem teď v žaláři; vyproste mi, abych ji rozhlásil tak, jak je to moje povinnost 2 Tim 1,8: „Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ Žid 10,39: „My přece nepatříme k těm, kdo se ze strachu vzdalují, a tak jsou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Proč je nevědomost

   Pro významného řeckého filozofa Sokrata bylo pokorné scio me nihil scire - vím, že nic nevím, důvodem k neustálému hledání vědění. Opakem je, když je při neznalosti velké sebevědomí. Neznalost vyznávají křesťané v Efesu a odpovídají záporně na otázku, zda dostali Ducha Svatého: „Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch Svatý(Skt 19,2). 

   Arcibiskup Graubner v pastýřském listu k první neděli postní 2013 napsal: „Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem. Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět.“ 

    Křesťan musí vědět, že kromě nevědomosti, co hřích nečiní platí i pravý opak. Vina začíná u dětí při odmítání náboženské výuky. Jedno z více míst Písma svatého o zlu nevědomosti je v listu Efesanům 4,17-19: „Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně. Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Mají rozum zatemnělý a jsou vyloučeni z Božího života, protože je v nich nevědomost a protože mají zatvrzelé srdce. Jsou totiž otupělí, a tak se oddávají prostopášnosti a hovějí vší možné nečistotě a chamtivosti.“ 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické III,47 nás takto poučuje o nevědomosti: „Chtěná nevědomost neomlouvá od hříchu, nýbrž spíše přitěžuje vině: ukazuje totiž, že člověk je tak ochotný hřešit, že chce být v nevědomosti a nevyhnout se hříchu. A proto zhřešili Židé nejen, že ukřižovali Krista člověka, nýbrž Boha. Židovští předáci poznali Krista a jestliže u nich byla nějaká nevědomost, tak chtěná, která neomlouvá. A proto jejich hřích byl nejtěžší jak v rodě, tak ve zlobě vůle. Prostí Židé zhřešili těžce co do rodu hříchu, ale v něčem byl jejich hřích zmenšován pro jejich nevědomost. Proto Beda k Lk 23,34: „Nevědí co činí“: „Prosí za ty, kteří nevěděli co učinili. Měli horlivost pro Boha, ale ne podle vědění“. A mnohem více byl omluvitelný hřích pohanů skrze jejichž ruce byl Kristus ukřižován, protože neměli znalost zákona.“ 

  Sv. Jan Vianney takto kázal o nevědomosti: „Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl – Noverim me, oderim me.“ 

„Věřte tomu, že tento jediný hřích lhostejnosti je mnohem větším důvodem k zavržení mnoha duší než všechny ostatní hříchy dohromady, protože lhostejný nevědomý člověk nerozumí ani zlu, jehož se dopouští, ani dobru, které ztrácí.“ „Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů Církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky. Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila Církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha Svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé Církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu Svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit. Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.“ 

   Učit nevědomé patří mezi skutky duchovního milosrdenství. V liturgii sv. Jana Zlatoústého se prosí: „Uschopni nás přinášet ti dary a oběti duchovní za naše vlastní hříchy i za nevědomosti tvého lidu.“ 

Klečení je výmluvné

    Oblast, kde není klečení přikázáno je sport a setkáme se tam s klečením vyjadřujícím radost při vstřelení branky fotbalistou anebo si všimneme jak malí sběrači míčků při tenise klečí u sítě, aby mohli rychleji spojit svůj úkol. Proč ti, kdo velebí otevřenost vůči světu ji více nepropagují při projevech víry a nepostarají se, aby se více klečelo v kostele?
   Při posvěcení chrámu se král Šalomou modlí dlouhou modlitbu u oltáře vkleče(8 kap. I Král). Evangelium píše, jak se Pán Ježíš modlí vkleče, Lk 22,41: „Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se.“ Svatý Pavel se modlí vkleče, Skt 20,36: „A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil.“ Podobně Skutky apoštolů 21,5:  "Všichni nás vyprovázeli i se ženami a dětmi až za město. Na břehu jsme klekli a pomodlili se.“ V listu Efesanům 3,14-15 píše sv. Pavel: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všechny rody na nebi i na zemi.“ Klečením se uznává Bůh. Tak píše sv. Pavel v prvním listu Korinťanům 14,34-35: „Jestliže však budou všichni promlouvat z vnuknutí a vejde tam někdo nevěřící nebo nezasvěcený, všichni ho budou napomínat, všichni o něm budou pronášet úsudek, jeho nejvnitřnější tajnosti vyjdou najevo – a tak on padne na kolena, bude se klanět Bohu a prohlásí: „Skutečně, s vámi je Bůh!“
   Svatý Pius V. v roce 1568 schvaluje breviář a v Quo Primum píše o nutnosti, aby se misál shodoval s breviářem. Breviář z roku 1568 (i s úpravou roku 1960) zavazuje kněze alespoň jednou denně pokleknout při slovech žalmu 94: „Quóniam ipsíus est mare, et ipse fecit illud, et áridam fundavérunt manus ejus (genuflectitur) veníte, adorémus, et procidámus ante Deum: plorémus coram Dómino, qui fecit nos, quia ipse est Dóminus, Deus noster; nos autem pópulus ejus, et oves páscuæ ejus.(„Pojďme a v úctě se mu klaňme, klekněme před Pánem, svým Tvůrcem! On je náš Bůh, my jeho národ, my jsme ty ovce, jež on pase“). Při svátcích a o nedělích mimo advent a půst je předepsáno klečení při části hymnu Te Deum: "Te ergo quæsumus, tuis fámulis súbveni, quos pretióso sánguine redemísti. Ætérna fac cum Sanctis tuis in glória numerári.Salvum fac pópulum tuum, Dómine, et bénedic hereditáti tuæ. Et rege eos, et extólle illos usque in ætérnum.Per síngulos dies benedícimus te.( Proto tě prosíme, pomoz svým služebníkům; vždyť jsi je vykoupil předrahou krví! Dej, abychom byli uvedeni k tvým svatým do věčné slávy. Zachraň, Pane, svůj lid a žehnej svému dědictví).
    Pokoncilní breviář z roku 1971 žádné klečení nežádá a u Te Deum má u části s předepsaným klečením a následujícím závěrem: Poslední část (prosby) se může vynechat. Misál Pia V.(i Jana XXIII. z roku 1962) má uloženo pokleknutí při kánonu mše svaté 6x a misál Pavla VI. 2x. Redukce klečení u misálu Pavla VI. je rovněž u modlitby Věřím v Boha, při četbě Písma sv. a modliteb při udílení svěcení, na Velký pátek a Bílou sobotu. Podstatný rozdíl v klečení před misálem Pavla VI. z roku 1969 a breviářem z roku 1971 se přenáší i do osobní modlitby a přijímání svátostí.
   Koncilní otcové vůli umenšit klečení do textů II. Vatikánského koncilu nezanesli. Změnu od jednotného příjímání Eucharistie u mřížky vkleče za dnes převažující stání (a jiné) ztotožnit s texty II. Vatikánského koncilu je hrubý omyl. Změny v čase pokoncilním nejsou totéž co vůle koncilu! Klečení je znamení modlící se Církve a pracovat na jeho obnově je důležité.
  Při důrazu na klečení je dobré pamatovat, že i v době všeobecného klečení se více znala nauka o svatokrádežném přijímání svátostí a katolíci východních ritů místo poklekání konají hluboké úklony a nikdo je neobviňuje z plytkého duchovního života. Bylo by špatné, kdyby někdo propagoval klečení a zanedbal tato slova z 2 Sol 4,11: „Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje povinnosti a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali." Příkladem klečení jsou světci. Sv. Ignác z Loyoly setrvával sedm hodin v modlitbě na kolenou a vstával o půlnoci. Stigmatizovaný kapucín sv. Pio byl velký přítel klečení a ironií je jemu zasvěcený nový kostel s lavicemi bez klekátek a dalšími podobnými výtvory v posvátném prostoru:

Volit to lepší

    Argentinský  kardinál Jorge Maria Bergoglio byl zvolen 266. papežem katolické Církve. Stal se prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním papežem jezuitou a jako první papež přijal jméno František z Assisi. Sv. František z Assisi byl bohatý mladík, který opustil majetek, aby lépe žil podle rad evangelia v chudobě, čistotě a poslušnosti. Aktuálnějšími se stávají slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“(Mt 6,24). 

   Jsou lidé, co jsou spokojeni s tím, že nedělají ty nejhorší věci: „Já žádné hříchy nemám, nikoho jsem nezabil…“ Tito lidé jsou jako sportovec, co by se naparoval: „Nebyl jsem poslední“ a oslavoval tento výsledek jako vítězství. Podobně student: „Hlavně, že jsem nepropadl.“ V politice a jiných oblastech se mnohdy radí volit menší zlo, ale apoštol Pavel vybízí volit co největší dobro. V listu Filipanům 1,9-10 napsal: „Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu v onen den Kristův.“ 

  O nejlepším je toto místo v evangeliu sv. Lukáše 10,40-42: „Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je zapotřebí. Maria si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ Papež sv. Řehoř Veliký vysvětluje v Moralia, že Marta je představitel života činného a Marie života rozjímavého a dodává: „Veliké jsou zásluhy života činného, ale nazíravého větší.“ " Sv. Bernard napsal de Consideratio papeži Evženu III., kde jej napomíná, aby dbal na rozjímání: „Obávám se, že při ustavičném zaměstnání se Tvá duše zatvrzuje. Jednal bys moudřeji, kdybys v něm ustal aspoň na krátko a nedal se jím ovládat a přivádět ponenáhlu tam, kam nechceš, - k zatvrzelosti srdce. Až tam Tě mohou zavést ta zlořečená zaměstnání, oddáš-li se jim jako na počátku a neponecháš-li se nic sobě samému.“ Podobně sv. Jan Vianney vůči kněžím: „To, co chybí nám kněžím, abychom byli svatí, je nedostatek rozjímání.“ Co je nutné udělal, aby byl čas na rozjímání píše blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,20: „Vyhneš-li se zbytečným řečem a zahálčivým obchůzkám, nebudeš-li se shánět po novinkách a klepech, vždycky najdeš dost času i vhodnou chvíli k zbožnému rozjímání.“ Můžeme se ptát třeba takto: „Nehledám zahálčivé obchůzky a shánění zbytečných novinek a klepů na internetu a neuniká mi čas na zbožné rozjímání?“ 

   První list Korinťanům v 7.kapitole vysvětluje proč je lepší do manželství nevstoupit a zůstat sám. O tom také píše sv. Jan Zlatoústý v díle O panenství: „Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství...Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné. Avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“ V prvním listu Korinťanům najdeme v závěru kapitoly 12. slova darech jako je uzdravování a mluvení jazyky a vybízí k úsilí o dar lepší a popis vzácnější cesty lásky v 13.kapitole. Po velepísni lásky je ve 14.kapitole výzva k duchovním darům a hlavně k promlouvání pod vlivem vnuknutí. 

   Jsou věci nejhorší a nejlepší a volit směrem k nejlepším je moudré. Většina věcí není ani tak dobrých, aby se nedala zneužít ani tak zlých, aby se nedal dobře využít. Jak zamezit zneužití a zajistit dobré užití u televize a všech věcí? Je to velký úkol vyžadující velkou bdělost a ochotu se od televize a kterékoli věci úplně postit. Zdaleka ne všichni lidé sdílejí jako nejlepší to, co je Boží. Evangelium sv. Jana v 18.kapitole popisuje jak zástupce totalitní římské moci Pilát demokratickou cestou dá svobodu zločinci Barabáši, odmítne Krista Krále a odsoudí svatého na smrt. Tím je dána střízlivost politických očekávání, byť politik volí slova sv. Tomáše Mora, která od politiků „křesťanských“ dnes neslyšíme: „Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení, ač tolerantní ateista, uzavřel modlitbou, kterou mnozí z nás znají. Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým. Děkuji vám za vaši pozornost.“ 

   Od T. Mora je dílo Utopia z roku 1516, v němž se zamýšlí nad ideálním státem. Ideální je stát, jehož členové volí to lepší a nikdo nechce být ten nejhorší. A jaká je ideální nebo též normální Církev? Jistě s ideálními členy jako Panna Maria neboli světci. V dopise své dceři sv. Tomáš Morus uvažuje o tom, co je nejlepší a nejhorší: „Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Sport nebo zbožnost

   Kdybychom měli volit mezi sportem a zbožností, tak by nám měla volbu usnadnit slova apoštola v listu Timoteovi : I Tim 4,7-11: „Světácké a babské povídačky odmítej. Cvič se však ve zbožnosti. Cvičení tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má slíbenou odměnu v životě tomto i v budoucím. Je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby ji všichni přijali. A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme svou naději založili na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících. To nařizuj a vyučuj!“ Je proto správné nařizovat a vyučovat, že v případě střetu zájmů mezi sportem a zbožností je třeba rozhodnout se pro zbožnost. Pokud budu ve snaze získat poučení o víře a modlitbě více horlivý jak v sledování sportovním pořadů, jistě dosáhnu solidních výsledků. Vzorem je žalm 73,26: „Byť i zhynulo tělo mé a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky.“ 

   Těsně před příchodem Kristovým se bohužel židovský národ jako celek nalézal daleko od dobrého vztahu k Bohu. Část národa podléhala helenismu a odmítala závaznost Božího zákona. Helenismus je i původcem sportovních zápolení (olympiád) a to, že sportu dali přednost i kněží píše druhá kniha Makabejská, II Mak 4,14: "Proto kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem.“ Jistě není těžké pochopit, že tito kněží byli schopni konat modlitby za sportovní úspěchy, ale nikoli za zbožný život sportovců. 

   Další skupinou neschopnou pravého duchovního života byli saduceové. Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše s posmrtnou odplatou, existenci dobrých i zlých andělů, Boží prozřetelnost a svobodu vůle. Pro tyto postoje pro ně byl velmi důležitý majetek, peníze a moc. Je logické, že člověk saducejského smýšlení může být velmi dobrým sportovcem, protože jeho víra je velmi povrchní a ve skutečnosti podřizuje svůj život sportovnímu úspěchu. 

   Příkladem oddanosti a zbožnosti jsou ve Starém zákoně  jedinci jako Abrahám, Josef egyptský, někteří králové jako David a proroci. Novozákonní zbožnost je Ježíšem Kristem ukázána zvláště v horském kázání Mt 5-7 kapitola. Jde o zbožnost niternou projevující se upřímnými skutky. Pouhá vnějškovost je odmítnuta nejvíce v 23.kapitole Matoušova evangelia různými „běda vám“. 

   Tak jako sportovec musí za svým cílem překonávat různé útrapy a překážky, tak je to se zbožností a to všeobecně, II Tim 3,12: „Všichni kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši budou trpět pronásledování.“ Je možné být špatným sportovcem i špatně zbožný. 

   O špatné zbožnosti píše sv. Pavel takto, II Tim 3,1-5: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost. Ale ve skutečnosti ji mít nebudou. Od takových lidí se odvracej.“ 

   Věci jsou často propojeny a jedna vede k druhé. Tak je zbožnost propojena k dalším ctnostem a o tom píše apoštol a papež Petr v II Petr 1,5-7: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.“ Pravá zbožnost se projevuje dobrým vztahem k Bohu a lidem. O zbožnosti ve vztahu k druhým lidem píše sv. Jakub ve svém listu 1,27: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ 

   Zbožný člověk uvažuje tak, že více peněz dává na oslavu Boha a pomoc chudým než  na sport. Asketické poučení ze sportu máme u sv. Pavla  v I Kor 9,26-27: „Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“ Ze sportovního prostředí je poučení v II Tim 2,5: „Stejně tak je tomu v závodě u zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.“ Porušením křestních pravidel je to, když se sport stane důležitější než Bůh, což je modloslužba. Toto se může konat aktivně jako u sportovců a to nejen vrcholových, ale i pasivně, když se kvůli sledování sportu vypustí Boží věci. Tak jako se na podvádění při sportovních výkonech přijde až později, tak se přijde časem i na podvádění ve zbožnosti. Zbožný člověk ví, že Bůh ví všechno a nemůže ho nikdo podvést a dostane spravedlivou odměnu nebo trest. 

   Je známo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“  Ano zdravý pohyb jak jej umožňuje sport vedoucí k méně tělesných neduhů je namístě. Víme, že tzv. vrcholový sport bohužel má mnoho opačných výsledků a tak vzniklo: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.“ V případě nezaviněných tělesných neduhů často platí, že tyto neduhy jako rakovina a jiné vedou k nalezení vztahu k Bohu a zbožnosti, o něž člověk při tělesném zdraví a někdy i sportování nestál. Sport je vhodným vyplněním času pro děti a mládež, protože zahálka je matka všech neřestí. Vychovatelé, kteří umí dobře skloubit sportování dětí a mládeže se zbožností jsou duchovním pokladem. Sledování sportovního zápolení je pro děti a mládež i dospělé rozhodně lepší než sledování pornografie. 

   Sport pomíjí, ale Bůh trvá navěky. Mazání olejem při křtu naznačuje duchovní zápas a nutnost přemoci zlého ducha, který se převléká za anděla světla a působí na smysly a fantazii člověka třeba i skrze sport tak, aby člověk zapomněl na Boha a pohrdl Bohem.

Křesťanské manželství

   Sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních napsal průpravu k vykonání volby: „A tak cokoli zvolím, musí to být k tomu, aby mi to pomáhalo k cíli, pro který jsem stvořen a nesmím řídit nebo vést cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli, jak bývá, když mnozí napřed zvolili vstoupit do manželství, což je prostředek, a až na druhém místě sloužit Bohu, Pánu našemu v manželství; a tato služba Bohu je cíl. Rovněž jsou jiní, kteří napřed chtějí mít obročí a pak teprve sloužit Bohu v nich. Takže ti nejdou přímo k Bohu, nýbrž chtějí, aby Bůh přišel přímo k jejich nespořádaným náklonnostem a tudíž činí z prostředku cíl, takže to, co si měli vzít napřed, berou naposled, neboť napřed si máme postavit před oči, že chceme sloužit Bohu, což je cíl, a teprve na druhém místě přijmout obročí nebo vstoupit do manželství, jestliže je to pro mne vhodnější, což je prostředek k cíli.“ 

   Pán Ježíš nám nedal osobní příklad manželského života, protože manželství není cílem, ale prostředkem k cíli. Z toho důvodu na slova učedníků Mt 19,10: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ mají odpověď: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“ Vzhledem k cíli věčného života napsal apoštol Pavel I Kor 7,29: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí jako by ji neměli…“ Není to výzva k lehkomyslnosti, protože v listu Židům 13,4 máme: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ Chápání křesťanského manželství má základ ve vztahu k Bohu. 

   Apoštol Pavel v listu Efesanům 5,25 píše o velikém tajemství vztahu mezi mužem a ženou, který má souvislost se vztahem mezi Kristem a Církví. Z tohoto naukového základu vychází úvahy o  vztahu mezi Ježíšem Kristem a Církví a  vztahu mezi mužem a ženou. Ptá-li se žena vstupující do manželství, jak se chovat k manželovi, má hledat odpověď, jak se má chovat Církev ke Kristu a tuto odpověď si přenést na své manželství. Ptá-li se obdobně muž, jak se chovat k ženě, pak odpověď je ze vztahu Krista k Církvi. Z evangelia a pohledu na dějiny poznáváme, že Kristus Církev neopustí, že si ji zamiloval a Církev má být věrná jeho učení v okolnostech příznivých i v době pronásledování. Život Krista a Církve a její důsledky můžeme promýšlet mnohem hlouběji. O pojetí, zakotvené ve vztahu mezi Kristem a Církví se opírá slavností slib v katolickém kostele při přijetí svátosti manželství. Slova svatebního obřadu učí, jak má vypadat křesťanské manželství a jsou zatemněna malou duchovní vyspělostí. Stačí si uvědomit, jak dlouho se člověk připravuje na získání řidičského průkazu a mnohem uvážlivěji se má připravovat na manželství, aby o slibu daném v kostele před Bohem nemuselo platit ono lidské pořekadlo sliby - chyby. Pokud je někdo pokřtěný a tímto způsobem neuzavírá manželství, tj. má sňatek pouze na úřadě nebo dokonce ani ten nemá, tak se připravuje o Boží pomoc a milost, která je se svátostí manželství spojena a žije v těžkém hříchu. Důvody proč se manželství nevydaří jsou v lidech. Tak jako lidé chtějí oddělit Církev od Krista, tak se také od sebe oddělují ti, kdo spolu mají žít v manželství. 

   V odkřesťaněné Evropě jsou někteří lidé, co si mylně myslí, že islám překonává křesťanství v pojetí manželství. V koránu si Mohamed nárokuje ženy takto: 33,39: „Mohamed není otcem žádného muže mezi vámi (takže se může oženit s dcerou každého z vás), nýbrž je poslem božím a pečetí proroků.“ Jak tento prorocký život vypadá popisuje korán 33,47-49: „Proroku, tobě zajisté dovolil Bůh tvé manželky, jimž jsi dal jejich věna a také ti dovolil mít otrokyně, jež ti dal Bůh do moci, dále dcery strýců a tet ze strany otcovy i matčiny, které se s tebou (z Mekky) vystěhovaly, jakož i jinou věřící ženu, která sama se nabídne proroku nežádajíc věna a kterou chce prorok pojmout za manželku. Tohle je zvláštní tvoje výsada před ostatními věřícím. Dobře víme, co Jsme ustanovili vzhledem k jejich manželkám a otrokyním(Mohamed jich měl tenkrát devět, kdežto ostatní „věřící“ směli mít nejvýše čtyři kromě otrokyň), jež mají v moci, takže pro tebe není hříchem (když své výsady použiješ), neboť Bůh odpouští a je milosrdný. Můžeš podle své libosti v jakémkoli pořádku brát si je k manželskému obcování a můžeš si vzít i takovou, kterou jsi dříve zapudil, zatoužíš-li po ní a nebude to pro tebe žádným přečinem. Bude však lépe, jestliže budou jejich oči vesele hledět a nebudou-li se rmoutit a bude-li každá z nich spokojena s tím, co jim dáš. A Bůh ví, co je ve vašich srdcích a je vševědoucí a milostivý. Více manželek  již si vzíti nesmíš ani vyměnit si je za jiné ženy, i kdyby se ti tyto pro svou krásu líbily, vyjímajíc tvoje otrokyně; vždyť Bůh vše pozoruje.“ 

    To, jak odlišné představy o manželství předkládá korán a bible si mnoho lidí neuvědomuje. Tak jako je pro lidi přijatelný Mohamed s mnoha manželkami, tak je pro ně přijatelný Kristus s mnoha církvemi a nikoli s Církví jedinou. Tak jako lidi nezajímá náboženství, tak ani neuvažují o podstatě a cíli manželství a očekávají, že všechno nějak(dobře) a náhodou se vydaří. U výrobků obvykle dává výrobce záruku a je ochoten nést následky, pokud s ním majitel bude zacházet dle návodu. I pro manželství dal Bůh lidem návod, pravidla a řád. Jeho nedodržování si může každý z nás ověřit pohledem na rozpadlá manželství, nešťastné muže, ženy a děti. Je jisté, že šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného života. Dobré manželství není výsledkem náhody a není samozřejmostí. Nároky křesťanského manželství ukazují cestu k naplnění života. 

   Nejstarší památka literatury v naší zemi, Kronika děkana pražského Kosmase uvádí slova knížete Břetislava nazývaného nový Achilles při přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hvězdna: „Bratři pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a dejte pozor na mé řeči, chci abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať je hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a tak aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži...Neboť když se mohou podle své vůle vdát, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“ Tento program potvrdil biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno“ 

    Následování sv. Vojtěcha v jeho boji proti pohanskému tmářství deformujícího manželství a rodinu je i úkolem v naší novopohanské době.

Kristova oběť a my

    Apoštol Pavel se v listu Galaťanům, 2,19-21, vyznává: „Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí.“ Při četbě listů apoštola Pavla zjistíme, že se často jako ke středu svého hlásání vrací ke Kristově oběti na kříži. Toto je také základ autentické teologie, kterou nalezneme u osvědčených autorů.

    Co by asi řekli na množství odstraněných, zrezivělých a poničených křížů, s nimiž je spojena i poničená víra v lidských srdcích? 

Ambrož, k žalmu 48: „Vždyť který člověk by se mohl odvážit vykupovat sebe sama vlastní krví, když Kristus prolil svou krev na vykoupení všech? Může se něčí krev srovnávat s krví Kristovou? Nebo který člověk je tak mocný, že by za sebe mohl dát větší smírnou oběť, než když se obětoval Kristus, který sám svou krví smířil svět s Bohem? Může být nějaký větší obětní dar nebo nějaká vznešenější oběť? Kdo může být lepším obhájcem než ten, který se stal přímluvcem všech a dal svůj život jako výkupné za nás?“ 

Biskup Jan Sedlák k překladu Následování Krista od Tomáše Kempenského napsal v úvodu: „Po Písmu svatém není knihy tolik rozšířené a oblíbené, jako je Zlatá knížka tj. Čtvero knih o následování Krista. Přeložena je do všech téměř jazyků a vyšla v nesčetných vydáních, mnohdy i velice nádherných. Také v jazyce českém byla vydána již ve století XV. a od té doby často a často.“ 

    K obětnímu smýšlení vybízí kniha třetí Následování Krista v 37 kapitole takto: „Dej všechno za všechno, nic si pro sebe nevybírej, nic nechtěj zpět, stůj při mně upřímně a nezvratně – a budeš mne mít. V srdci budeš zcela svoboden a temnoty tě nezahubí“ Čtvrtá kniha je věnována Nejsvětější svátosti oltářní a má 18 kapitol. V kapitole 2 se píše: „Pokaždé, ať již mši sv. sloužíš nebo při ní jsi přítomen, ať se ti to tajemství zdá něčím tak velikým, něčím tak novým a slastiplným, jakoby Kristus toho dne po prvé v lůno Panny sestoupil a člověkem se stal anebo na dřevě kříže trpěl a pro spásu lidstva právě umíral.“ 

V kapitole 7: „Bolestně lituj, že jsi ještě tak tělesný a mysl tvá že je světská…z těchto a jiných ještě chyb, které máš se vyznej zkroušeně a s pocitem ošklivosti nad svou slabostí a oplač je a pak učiň pevné předsevzetí život polepšit a v dobrém prospívat. Pak obětuje sám sebe bez jakékoli výhrady ochotně a dobrovolně na oltáři svého srdce ke cti mého jména, obětuj se v ustavičnou oběť zápalnou, s tělem a duší, odevzdej se mi zcela s plnou důvěrou, abys byl hoden svatou oběť konat a svátost mého těla ke své spáse přijímat. Není důstojnější oběti a nelze lépe zadostičinit, aby hříchy byly odpuštěny, než když obětuješ mé tělo a spolu také obětuješ i sám sebe upřímně a zúplna při mši svaté a svatém přijímání.“ 

V kapitole 8 (Kristus se obětoval na kříži, obětuj se také ty!): „Ze všech skutků tvých ten ať je nejpřednější, abys dobrovolně odevzdal sám sebe do rukou Božích, chceš-li dojít svobody a milosti. Blaze tomu, kdo se Pánu odevzdává v oběť, kdykoli mši sv. slouží nebo k svatému přijímání přistupuje. Mši svatou nesluž ani příliš zdlouhavě ani spěšně, nýbrž zachovej obyčejný postup tak, jak naši předkové stanovili. Raději dbej, aby bližní z toho měli prospěch, než aby ses řídil vlastní zbožností nebo hověl své náklonnosti.“ 

V kapitole 9 s názvem „Obětujme Bohu sebe i všechno co máme, a modleme se za všechny!“ máme příklad obětního smýšlení v této modlitbě: „Pane, tvé je všechno na nebi i na zemi, od broučka v trávě až k orlu v oblacích, od zrnka písku až k serafínu na nebi. Tys všeho nejvyšší pán, tebe vše velebí a chválu tvou hlásá. I já se odevzdávám dnes tobě v oběť dobrovolnou a chci zůstat tvým navěky. Proto celým srdcem svým obětuji tobě, Pane, dnes sám sebe a zaslibuji se ti na věky za služebníka a v oběť věčné chvály. Přijmi mne s touto svatou obětí drahocenného Těla svého, kterou ti dnes obětuji před anděly, neviditelně přítomnými, aby byla ke spáse jak mně, tak veškerému lidu tvému. Pane, na smírný oltář tvůj kladu všechny své hříchy a provinění, jichž jsem se kdy dopustil před tebou a svatými anděly tvými až do této chvíle. Zažehni je všechny a spal je ohněm své lásky, smaž z duše všechny skvrny, očisť mé svědomí od všeliké viny a navrať mi milost, které jsem hříchem pozbyl. Také obětuji tobě všechno, co dobrého maličko mám, abys ty sám vše v Krvi své posvětil a stále zdokonaloval; abys také mne, neužitečného služebníka svého jednou k blaženému konci přivedl. Obětuji ti též všechny záležitosti svých rodičů, přátel i všech svých drahých, jako i těch, kteří mně nebo jiným dobrodiní prokázali pro lásku tvou; rovněž i těch, kteří mne o modlitbu žádali, buďto že v těle svém ještě zde na zemi jsou nebo se z tohoto světa již na věčnost odebrali; aby se všem dostalo pomocné milosti tvé, blažené útěchy tvé, ochrany proti nebezpečí, osvobození od trestů, a aby zbaveni všeho zlého radostně a nadšeně ti díky vzdávali. Obětuji tobě též své prosby a smírné oběti obzvláště za ty, kteří mi v něčem ublížili, mne zarmoutili nebo potupili, škodu nebo zármutek mi způsobili, i za ty, které jsem sám kdy zarmoutil, znepokojil, jimž jsem ublížil nebo je pohoršil slovy nebo skutky, vědomě či nevědomě, abys nám všem vespolek odpustil naše viny i vzájemné urážky. Odstraň, Pane, ze srdcí našich všechno zlé podezřívání, zášť, hněv i různice, a cokoli může zranit lásku a zeslabit bratrskou shodu. Smiluj se, Pane, smiluj se nad námi, kteří tě prosíme o smilování, dej milost těm, kdo ji potřebují, a učiň, ať jsme tak živi, abychom si zasloužili tvé milosti a došli do života věčného.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška v kapitole o umučení Páně uvádí sv. Augustina: „Pozoruj Pána Ježíše na kříži: Hlavu má skloněnou, aby tě políbil, ruce rozpjaty, aby tě objal, srdce otevřeno, aby tě ukryl a chránil.“