Peklo blízké a navěky

  Fidel Castro vyznal, že nechce věřit v peklo, protože je to velmi tvrdé. Má hodně následovníků, kteří místo na peklo raději věří na převtělování anebo, že smrtí vše skončí. Slova o široké cestě, která vede k záhubě(Mt 7,13) nás upozorňují, že rozšiřováním úzké cesty spásy na širokou sebe ani druhé nezachráníme. Překrucování nebo zamlčováním pravdy cestou spásy není. Peklo, ďábel a hřích patří k sobě a skrze hřích děláme radost ďáblu a volíme si jeho společnost v pekle navěky. 

  Někteří nesvědomití teologové dnes lidem vytváří falešné naděje slovy o tom, že ani nevíme, zda někdo v pekle je a jak je prázdné. Mluví o tom, jak běžně na poslední chvíli člověk změní svůj odklon od Boha a vrhne se do Boží náruče. Tvrdí to o Jidáši, o němž se vyjadřuje Pán Ježíš, že by mu bylo lépe kdyby se nenarodil (Mt 26,24). Sv. Petr o Jidáši mluví, že zrádně opustil apoštolskou službu a odešel na místo, kam patřil (Skt 1,25). Při teoretizování o tom, jak na poslední chvíli se vše otočí ve prospěch i zatvrzelých hříšníků by bylo potřeba teoretizovat i opačně: lidem, co kráčí ve stopách svatých a žijí jak mají, tvrdit, že tento celý život popřou v hodinu smrti a vykročí do pekla! Velké lodě i po naprosté změně kurzu dosahují obratu třeba až po několika kilometrech a tato zkušenost odpovídá tomu, jak tomu obvykle je u lidí. 

  Sv. Jan Vianney: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ Podle zásady „přemáhej zlo dobrem“ Církev orientuje věřící ke svatým, k lidem, kteří určitě do pekla nepřišli a jsou na místě opačném, v nebi. Využít čas života k životu z víry a prosbě o Boží milosrdenství je nejlepší odpovědí na otázky spojené s tím, co je peklo. 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista III,52 uvažuje nad možností pekla takto: „Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň?(Mt 18,8).“ Svatí se báli toho, že přijdou do pekla a velcí hříšníci naopak z pekla žádný strach nemají. Příkladem je tento neznámý mnich: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku.“ 

  Sv. Bonaventura uvažuje, jak proti člověku bude svědčit všechno, čím se na zemi zabýval: „To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa?“ Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“

  Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu X,4 píše o pekle v souvislosti s láskou: „Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených.“

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.

Duchovní cvičení

    Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?" Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“ 

   V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. 

   Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: "Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu. A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“.  A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení."  

    Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: "Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií." 

   V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti."     

    Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1.První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“ 

   Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.

Trojice: Písmo, Tradice, papež

       Svatopluk na příkladu tří prutů, které při propletení nelze zlomit a ukázkou, jak každý osamocený prut se zlomí nabádal ke svornosti svých synů. 

     II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum (Boží slovo, DV) připomíná trojici, která má držet pohromadě v závěru článku DV 10 takto: „…úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“    

       Protestantské pojetí „sola scriptura“ – „pouze Písmo“ drží z nutných tří věcí podle Dei verbum 10 jen jednu. Již téměř 500 let je protestantismus deformací nikoli reformací křesťanského života. Pán Ježíš přece v Písmu řekl, že založí svou(nikoli Petrovu) jednu Církev a tento záměr spojuje s Petrem a jeho učením, Mt 16,18-19: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Posvátnou tradice žádá bible II.Sol 2,15: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem.“. Ovoce podle něhož poznáváme (Mt 7,16) protestování protestantů přineslo stovky lidských spolků v heretickém chápání jedné bible. Tertulián, + 220, v Preskripci vůči heretikům zavrhuje princip sola scriptura takto: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž – jak již jejich jméno naznačuje – nemají od Krista, co si podle své libosti(hereze) vybrali.“ 

      Sv. Basil Veliký, + 379 v knize O Duchu Svatém 27 rovněž odmítá princip sola skriptura a píše o posvátné tradici svátostí a bohoslužby: „Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky,  kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost.“ 

       Existuje spor o pojetí bible i spor o pojetí tradice. Pavel K. Mráček v „Příručce církevních dějin“ uvádí: „Starokatolíci původně zavrhovali pouze papežskou nemylnost. Časem změnili v některých částech církevní ústavu a provedli také změny v liturgii.“ Kněžství žen u starokatolíků není ani starobylé(tradiční) ani katolické, je protestanské a přitom nebiblické. Tradici kněžství pouze mužů (v souladu s biblí) jako katolická Církev ctí pravoslaví. Ve jménu své nesprávné tradice ovšem odmítá úřad papeže, a proto papeže v současnosti nezmiňuje v bohoslužbě. Tradice, jak Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma v 9 století, svědčí, že vynechání jména papeže ve mši sv. je porušením apoštolské tradice. Prohlášení o papežské neomylnosti z roku 1871 velmi omezuje a vymezuje absolutní závaznost papežských prohlášení. To, co je v Písmu svatém (Mt 16,18-19) a posvátné tradici je vyjádřeno slovy: „Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen“. Sv. Augustin, jeden z nejuznávanějších biskupů toho hodně napsal. V díle O pravém náboženství máme: „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk.“ Jinde žádá: „Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu.“ Sv. Augustin žádá, aby byla důležitější katolická pravda než její hlasatel. Jeho slova o sobě mají tuto obměnu v obecném smyslu: „Žádného biskupa ani papeže nemilujme více než katolickou pravdu. Dobré hlásání připišme katolické Církvi a při ochotě uznat špatné odpouštějme.“ Učitelský úřad papeže začal, ale neskončil apoštolem Petrem. Nemá-li nastat zmatek, je nutný soulad výpovědí v oblasti víry a mravů  mezi papežem přítomnosti a  předchozími papeži.
      Takto učí Tridentský koncil v úvodu k pojednání o dědičném hříchu: "Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu Svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné Církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14)..."

         Kdyby např. některý papež v budoucnu hlásal, že není třeba světit neděli, tak je to třeba odmítnout ve jménu jasného učení předchozích papežů o svěcení neděle. 

        Výraz „starší bratři ve víře“ a modlení v mešitě vyžaduje chápání slučitelné s výpovědí Písma a prvního papeže, žida Petra k vrcholným představitelům židovského náboženství, Skt 4,10-12: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní´. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Stejně se v Písmu svatém vyjadřuje apoštol Pavel: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ 

     Sv. Ignác z Antiochie, + 107,v listu Magnesijským učí takto: „Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha." Náboženská setkání papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Assisi nemají oporu v konání předchozích papežů. Je pravdou, že tam konání předchozích papežů nebylo výslovně zpochybněno, ale je také pravdou, že po nich nastala řada dvojznačných vyjádření vedoucích k znejistění o absolutní hodnotě víry katolické Církve. Je rozdíl jsou-li tři věci: Posvátná tradice, Písmo svaté a závazné učení papežů a s ním sjednocených biskupů (magisterium, učitelský úřad Církve), propleteny jako Svatoplukovy pruty anebo jsou-li popleteny. Je-li některý prvek odmítnut nebo znetvořen a v jeho jménu(např. Písma) se bojuje proti  dalším dvěma(Tradici a učení Církve dané papežem) nebo jednomu z nich(proti papežství ve jménu Písma a tradice) anebo je některý špatně(úřad papeže) pojat nebo špatně propojen k ostatním, dopadá to špatně. O Panně Marii platí, že autoritu Písma sv., posvátné tradice a učitelského úřadu poslušně a pokorně žila a zcela odolala všem bludům vedoucím na scestí. To ať je i přání každého věřícího a zbožného křesťana.