Peklo blízké a navěky

  Fidel Castro vyznal, že nechce věřit v peklo, protože je to velmi tvrdé. Má hodně následovníků, kteří místo na peklo raději věří na převtělování anebo, že smrtí vše skončí. Slova o široké cestě, která vede k záhubě(Mt 7,13) nás upozorňují, že rozšiřováním úzké cesty spásy na širokou sebe ani druhé nezachráníme. Překrucování nebo zamlčováním pravdy cestou spásy není. Peklo, ďábel a hřích patří k sobě a skrze hřích děláme radost ďáblu a volíme si jeho společnost v pekle navěky. 

  Někteří nesvědomití teologové dnes lidem vytváří falešné naděje slovy o tom, že ani nevíme, zda někdo v pekle je a jak je prázdné. Mluví o tom, jak běžně na poslední chvíli člověk změní svůj odklon od Boha a vrhne se do Boží náruče. Tvrdí to o Jidáši, o němž se vyjadřuje Pán Ježíš, že by mu bylo lépe kdyby se nenarodil (Mt 26,24). Sv. Petr o Jidáši mluví, že zrádně opustil apoštolskou službu a odešel na místo, kam patřil (Skt 1,25). Při teoretizování o tom, jak na poslední chvíli se vše otočí ve prospěch i zatvrzelých hříšníků by bylo potřeba teoretizovat i opačně: lidem, co kráčí ve stopách svatých a žijí jak mají, tvrdit, že tento celý život popřou v hodinu smrti a vykročí do pekla! Velké lodě i po naprosté změně kurzu dosahují obratu třeba až po několika kilometrech a tato zkušenost odpovídá tomu, jak tomu obvykle je u lidí. 

  Sv. Jan Vianney: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ Podle zásady „přemáhej zlo dobrem“ Církev orientuje věřící ke svatým, k lidem, kteří určitě do pekla nepřišli a jsou na místě opačném, v nebi. Využít čas života k životu z víry a prosbě o Boží milosrdenství je nejlepší odpovědí na otázky spojené s tím, co je peklo. 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista III,52 uvažuje nad možností pekla takto: „Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň?(Mt 18,8).“ Svatí se báli toho, že přijdou do pekla a velcí hříšníci naopak z pekla žádný strach nemají. Příkladem je tento neznámý mnich: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku.“ 

  Sv. Bonaventura uvažuje, jak proti člověku bude svědčit všechno, čím se na zemi zabýval: „To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa?“ Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“

  Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu X,4 píše o pekle v souvislosti s láskou: „Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených.“

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Písmo svaté o utrpení

   Když jsem listoval před více lety v marxistickém filozofickém slovníku  od více než sta autorů, tak mě překvapilo, že tam není heslo utrpení, asi pro vidinu blízkého ráje na zemi. Na zemi ráj dosud není. Starozákonní kniha Job se zabývá utrpením spravedlivého a píše o utrpení všech, Job 5,7: „Člověk se rodí, aby trpěl, pták, aby létal.“ 

  Ve mši sv. je v kánonu zmínka o blaženém utrpení Pána Ježíše. K utrpení se může člověk stavět různě a není snadné, aby jako u Pána Ježíše, Panny Marie a svatých bylo blažené. Duchovní křižovatku ukazuje evangeliu sv. Matouše v 16. kapitole, kde apoštol Petr na slova, že Mesiáš bude muset mnoho trpět,  reaguje odmítnutím a slyší, Mt 16,23-24: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mě!“ Evangelia nám také píší o vyznání apoštola Petra, jak zůstane věrný i v utrpení, Mk 14,31: „I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!“ a následném zapření pro neschopnost trpět. Když přijde utrpení, tak není o překvapení nouze. Spíš člověk zklame než obstojí. Možnost utrpení se opakuje. Apoštolu Petrovi je předpověděno, Jan 21,18: „Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ 

  Proměna sv. Petra a ostatních apoštolů je ve Skt 2,40-41: „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ 

  V Písmu sv. najdeme řadu míst o utrpení. Důvěru vyjadřuje žalm 36,39: „Spása spravedlivých přichází od Pána; obráncem jejich je v čas soužení.“ 2 Kor 1,9-10: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí zachránil a také zachrání.“ l Sol 2,2: „Naopak po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli v Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas." Zj 2,10: „Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.“ Zj 13,10: „Kdo je určen do zajetí, půjde do zajetí. Kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. V tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů.“ 

  Nutnost spojit s důvěrou pokoru je v 1 Kor 10,12-13: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Zkoušky, které na vás přišli, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředek, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Zvláště v utrpení platí Jan 15,5: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Ef 6,10: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.“ 

  Utrpení není cílem, v Řím 8,18 je: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ 

  Utrpení jako prostředek k oslavení, Mk 9,31: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny vstane.“ Lk 24,26: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy.“ Skt 14,22: „Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Mt 24,13: „Kdo však vytrvá až do konce bude spasen.“ Jak 1,12: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují.“ 1 Pt 5,10: „Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní.“ 2 Sol 1,4-5: „V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznání za hodné Božího království, pro které trpíte.“ Žid 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“

  Nezamlčování utrpení je v Mt 24,9: „Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti.“ Mt 24,22: „A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí (1 Jan 3,13). I Sol 3,4: "Již tehdy, když jsme byli u vás, předem jsme vám říkali, že nás čeká soužení."

  Utrpení jako dar Kol 1,24: „Já nepohrdám Boží milostí Raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, tj. Církev.“ Fil 1,29: „Vám se dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět.“ 

  Dobrý příklad, Jan 19,17: „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Gal 2,19-21: „Spolu s Kristem jsem ukřižován: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Sv. Petr píše, 1 Pt 2,21: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kol 4,3-4: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou (pravdu), to je Krista – kvůli tomu jsem teď v žaláři; vyproste mi, abych ji rozhlásil tak, jak je to moje povinnost 2 Tim 1,8: „Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ Žid 10,39: „My přece nepatříme k těm, kdo se ze strachu vzdalují, a tak jsou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ 

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Liturgické barvy

     Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické. 

    Římský misálek(Schaller) pro tradiční liturgii(podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“ 

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“ 

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“ 

 O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“ 

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II.Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM(nová mše) je pod č.308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice(Schaller)“ na zelenou. 

   Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3.neděli adventní a 4.neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy. 

   Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl.20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“ 

  Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II.Vatikánského koncilu čl.81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 

   Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé(za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2.listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé. 

   Biskup Andreas Laun v Kirche heute 12/2005 píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“ 

   Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě. V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděli „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat. 

Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“ 

 

 

Poměr svatosti a opaku u papežů

   První papež sv. Petr v I Petr 15-16 píše: „Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ´Buďte svatí, neboť já jsem svatý.´“ Zhodnotíme-li Čechy, Moravu a Slezko podle svatosti, jak to dopadne? Na pražském biskupském stolci najdeme jen jednoho svatého biskupa a to je sv. Vojtěch. Na Moravě najdeme jen sv. Metoděje. Jak dopadne  manželství a rodina? Z celého množství a staletí je zde sv. Ludmila, sv. Zdislava a sv. Hedvika a ani jeden muž, který se stal světcem v manželství. V řeholním životě je zde sv. Anežka jako žena a sv. Cyril a sv. Prokop jako muži. Jak dopadnou panovníci a politici? Najdou jen sv. Václava. Jak dopadnou kněží? Je zde sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander a sv. Klement Hoffbauer. 

   Jak dopadnou papeži?. Po sv. Petru následuje do roku 530 nepřetržitá řada 54 papežů, kteří byli prohlášeni za svaté. Papež Bonifác II. zvolený roku 530 je i není uváděn mezi světci. Tím se počet svatých papežů může lišit od počtu 79 světců. Počet se nám změní při započtení blahoslavených nebo prohlášení někoho z minulosti za svatého. Od sv. Hadiána III. s rokem smrti v roce 885 až po rok 1049 se sv. Lvem IX. nebyl žádný papež prohlášen za svatého. V období 891-903 to bylo takto: Formosus byl papežem 5 let. Jeho nástupce Bonifác VI. byl papežem 14 dnů. Štěpán VI. nechal hodit tělo svého předchůdce Formosa do Tibery a byl zavražděn lidem po roce svého papežství. Romanus byl otráven a byl papežem čtyři měsíce. Theodor II. byl papežem 20 dnů a nechal pohřbít tělo papeže Formosa. Jan IX. byl papežem dva roky a nechal zvláštním koncilem rehabilitovat papeže Formosa. Benedikt IV. byl papežem tři roky a Lev V. byl papežem tři měsíce a potom při povstání uvězněn a zavražděn...

   Je paradoxní, že po nástupu svatého papeže Lva IX. v roce 1054 vznikl rozkol mezi Západem a Východem. Delší období bez světců následuje po sv. Řehoři VII. od roku 1085 do roku 1294 se svatým Celestinem V., který jako druhý do té doby rezignoval na úřad papeže. Nejdelší období bez svatého papeže je od sv. Pia V. a roku jeho smrti 1572 do sv. Pia X., který nastoupil v roce 1903. 

   Blahoslavený Pius IX. prohlásil dogma o papežské neomylnosti v konstituci Pastor aeternus I.Vatikánského koncilu z roku 1870. Pastor aeternus pojednává o úřadu papeže a odvolává se také na prohlášení sněmu v Efesu v roce 431: „Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolů kníže a hlava, sloup víry a katolické Církve základ, přijal od Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije, vládne a soudí.“ 

    Pouze dvěma papežům je přidáno k jménu „Veliký“. O Řehořovi Velikém píše Izidor Vondruška: „Řehoř vykonal tolik práce pro Církev a lidstvo, ačkoli byl tělesně sláb a skoro stále churav. Churavěl žaludkem a za posledních pět let svého života nemohl ani z lůžka povstat. Na lože upoutaný stařec řídil pevnou rukou celou Církev a při tom diktoval písařům svoje kázání a listy. Ve vetchém těle sídlil veliký duch.“ 

   Nejdelší dobu byl papežský stolec uprázdněn pro pronásledování křesťanů po smrti mučedníka papeže sv. Marcelina 25.10.304. Nástupce sv. Marcellus byl zvolen 27.5.308 a 16.5.309 zemřel jako mučedník. Dlouhá sedisvakance byla i od smrti Klementa IV. 29.11.1268 do volby Řehoře X. 27.3.1272. 

   První vzdoropapež Hipplyt je slaven jako svatý a mučedník z roku 235. J.N.D.Kelly v knize Papežové dvou tisíciletí uvádí i pochybnost o tom, zda Hippolyt byl vzdoropapež, čímž se pak mění počet 37 vzdoropapežů. Ve 12.století bylo  vzdoropapežství téměř módou a bylo jich 10. Benedikta IX. jako první papež rezignoval a byl znovuzvolen; měl proti sobě dva vzdoropapeže. Poslední vzdoropapež je Felix V. v roce 1449. Kniha Kellyho v dodatku obšírně vysvětluje fámu o papežce Janě roku 855: „Kritici papežství (např. Jan Hus na kostnickém koncilu v r. 1415) využívali tuto historku bez toho, aby jim někdo odporoval. Jeden nadšený spisovatel (Mario Equicola z Alvita u Caserte, zemřel 1525) dokonce tvrdil, že Prozřetelnost chtěla Johaniným zvolením naznačit, že ženy a muži jsou si rovni. Katoličtí kritici legendy se od poloviny 16. stol. ozývali stále častěji, ale až francouzský protestant David Blondel (1590-1655) ji vyvrátil v traktátech vydaných v Amsterdame v r.1647 a 1657.“ 

   Biblické „Ano, ano – ne, ne“ uplatnit odlišně u úřadu papeže a jeho výkonu umožňuje, aby se úcta k úřadu nechápala jako povinnost dělat ze špatného papeže světce a pro špatné papeže neodmítal papežský úřad. Svatý Petr nebyl hned a jen svatý, ale svatě svůj život ukončil mučednictvím a dalších 25 nástupců sv. Petra, přibližně desetina dosavadních papežů, bylo mučedníky. 

   O mučednictví se II. Vatikánský koncil v Lumen gentium čl. 42 vyjadřuje takto: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ 

   Důležitá je prosba z litanií ke všem svatým: „My hříšníci Tě prosíme, abys nás vyslyšel a náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval.“ 

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Šaty prozradí člověka

    Je známo přísloví: „Šaty dělají člověka“, které je vhodné poopravit na tvrzení: „Šaty prozrazují člověka.“ Člověk mající lékařský plášť se tímto pláštěm nestane doktorem, pokud jím není, ale lékařský plášť lidem prozrazuje, kdo je lékař. Podobně uniforma policistů a jiná usnadňuje jejich rozpoznání. To, že si někdo obléká lékařský plášť, umožňuje rozpoznání člověka, který pečuje o zdraví člověka. O smysluplnosti tohoto oblékání nepochybujeme. Z obdobných důvodů mají lidé v různých profesích oděv, jenž vypovídá o zaměstnání, které člověk vykonává. Jde o oblečení profesionální, které se řídí pravidly ve společnosti vytvořenými. Patří mezi ně i oděv kněžský. Sport nebo koncert vážné hudby od sebe odlišuje oblečení. 

   V oblékání se projevuje osobnost člověka, jeho vkus a záměr. Oblékáním může člověk o sobě druhým něco vypovědět. Náboženství zná oblečení pro bohoslužbu, jímž má rovněž něco naznačovat a vypovídat. Výraz kostelové oblečení je výraz totožný s označením pro oblečení sváteční, nejlepší, odpovídající Bohu, kterého milujeme. Oblečením se nemá člověk nevhodně předvádět a uvádět druhé v úžas, ale má dbát zvláště o jeho čistotu a přiměřenost. Má být výrazem upřednostnění duše nad tělem, jak to chce první papež v I Petr 3,3-4 po ženách: „Když se zdobíte, nesmí to být jen navenek: že byste si dělaly umělé účesy vlasů, věšely na sebe zlaté šperky a oblékaly si nádherné šaty. Spíše se má krášlit srdce ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha. Tohle má u Boha cenu!“ 

   Ve Starém zákoně je v knize Deuteronomium, 22,3: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tato slova odpovídají základnímu biblickému poselství o rovnosti obou pohlaví a jejich různosti, která se projevuje i navenek, u ženy šaty nebo sukní a ne kalhoty. Žena má být ženou a má jí být i ve vnějších projevech a šaty nemá mít jen při svatbě. Totéž platí o muži, který se nemá stát svými vnějšími projevy podobný ženě v účesu, botách a náušnicí. Není zbytečné se zamyslet nad často se měnící módou, kdy se ve skříních hromadí šaty a lamentuje se nad tím, že není co na sebe a přemýšlet, kolik peněz by z toho měli chudí. Oblékání je i výchovný úkol. Malé dítě rozhodující o tom, co si chce vzít na sebe se může stávat malým diktátorem. Při volbě šatů se často projevuje i cíl, který je sledován. 

   O papeži Janu XXIII. je známa příhoda z dob jeho diplomatických služeb, kdy při jednom večírku projevil přání, aby jedné dámě bylo přineseno jablko. Dotaz, proč tak chce, zdůvodnil slovy o Evě, která až po kousnutí do jablka poznala, že je nahá. Ovlivňovat kulturu oblékání se snaží cedulky na některých kostelích upozorňující jaké oblečení je do kostela nevhodné. Setkal jsem se i s tím, jak jeden člověk, dokonce účastník mše sv., tyto cedulky s hněvem odstraňoval.

  Sv. Augustin konstatuje, jak se může někdo předvádět i svým ubohým oděvem: „Ne pouze v lesku a nádheře věcí tělesných, nýbrž také v samé žalostné špíně může být vychloubavost.“ Ten, kdo byl na vojně anebo pozoruje dnešní bezdomovce, ví o předhánění v tom, kdo bude déle nosit některé části oděvu bez ohledu na špínu či zápach. Tento extrém má opak v nadměrné strojenosti a marnivosti v oblékání. Lidé si  zakládají na tom, co mají na sobě a přitom málo dbají na to jací jsou a co mají v sobě a ve svém srdci. 

    Přehnaný důraz na věci vnější a zanedbávání věcí vnitřních Martin z Kochenu důrazně odmítá v knize o mši svaté: „Neboť marnivá a bujná nádhera v oděvu je větším hříchem než se zdá! Ba ona je hříchem takovým, jemuž se jen zřídka odpuštění dostává! A proč? Protože ho skoro žádná paní a panna neželí, z něho se nezpovídá a ho nenapravuje! A jestli se i některá snad z toho zpovídá, že se strojila marnivě a bujně a že na tom zvláštní zalíbení měla – přece hříchu toho neželí a také na to nepomýšlí, aby ho napravila a marnivosti své odložila, nýbrž chce i na dále tak skvostně žít, v nádheře zemřít a s oslavou být pohřbena! Hle, proto ti tento hřích nemůže být odpuštěn i kdybys se z něho papeži zpovídala! Abys však tíži tohoto hříchu tím lépe poznala uvažuj jak mnoho času promrháš při fiflení; jak velké zalíbení na svých ozdobách máš; kterak veškeré tvé snažení i bažení k nim směřuje; jak se raduješ, když jiní drahocennou úpravu tvou chválí; jak mnoho lidí marnivostí a bujností svou pohoršuješ; jak mnoho jiných žen příkladem svým k následování ponoukáš; jak mnoha ženám a dívkám, jež se ti pro chudobu nemohou vyrovnat příčinu k závisti a hněvu dáváš; a konečně jak mnoho mužů dráždíš, aby na tebe všetečně, ba s myšlenkami nečistými pohlíželi.“ 

   Opačné smýšlení než měl Martin z Kochenu vede k sekularizaci, kdy být modelkou anebo miss krásy je vytoužený sen. Tak se ztrácí z očí smysl lidského oděvu. Řada současných módních nápadů spíše rafinovaně odhaluje tělo než dbá o jeho zahalování, k němuž oděv přirozeně patří. Přibývající počet mužů s obarvenými vlasy a přehnaně pečující o zevnějšek může vést k uplatnění těchto slov i v řadách mužů. K setkání mládeže ve Ždáře a nabídce akcí přejímá Res Claritatis Monitor Signaly.cz: „Způsoby, jak lze skloubit svět módy s křesťanským přesvědčením, mladým lidem nabídne kadeřník a maskér Jan Špilar, zároveň trvalý jáhen a auditor diecézního soudu.“ Podle patrona moralistů si myslím že toto skloubení světa módy s křesťanským přesvědčením je snaha vytvořit hranatý kruh. Sv. Alfons L. v pojednání O chudobě P. Marie takto popisuje styl jejího oblékání: „Z lásky k chudobě nezamítala Panna Maria zasnoubení s chudým řemeslníkem, jako byl svatý Josef, a pak se živila ruční prací, předením nebo šitím, jak dosvědčuje sv. Bonaventura. Anděl zjevil sv. Brigitě: „Pozemské statky se hnusili Panně Marii jako bláto.“ Žila vždy v chudobě a v chudobě zemřela, neboť nevíme, zanechala-li více po své smrti mimo dvoje chudobné šaty, které jak Metafrastes a Nicefor vypravují darovala dvěma chudým ženám, které jí posloužily.“ 

   Panna Maria je vzorem ve všem i v oblékání a malovat ji nebo vytvořit její sochu, kde má minisukně nebo velký výstřih je rouhání. Co neodpovídá příkladu Panny Marie není křesťanské. Téma oblékání se dotýká věčnosti, jak máme ve slovech sv. Řehoře Velikého: „Jsou mnozí, kteří nošení jemných a drahých šatů nemají za hřích. Kdyby to však nebyla vina, řeč Boží by tak bděle nevyjadřovala, že boháč, který byl trápen v pekle, byl oděn v jemné plátno a purpur. Nikdo totiž drahý šat, přesahující vlastní postavení, nehledá než z marnivosti.“  Sv. Ambrož poučuje: "Podle předsíně soudíme jaký je pokoj, a podle šatu poznám, jaké srdce se pod ním skrývá."

Sport nebo zbožnost

   Kdybychom měli volit mezi sportem a zbožností, tak by nám měla volbu usnadnit slova apoštola v listu Timoteovi : I Tim 4,7-11: „Světácké a babské povídačky odmítej. Cvič se však ve zbožnosti. Cvičení tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má slíbenou odměnu v životě tomto i v budoucím. Je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby ji všichni přijali. A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme svou naději založili na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících. To nařizuj a vyučuj!“ Je proto správné nařizovat a vyučovat, že v případě střetu zájmů mezi sportem a zbožností je třeba rozhodnout se pro zbožnost. Pokud budu ve snaze získat poučení o víře a modlitbě více horlivý jak v sledování sportovním pořadů, jistě dosáhnu solidních výsledků. Vzorem je žalm 73,26: „Byť i zhynulo tělo mé a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky.“ 

   Těsně před příchodem Kristovým se bohužel židovský národ jako celek nalézal daleko od dobrého vztahu k Bohu. Část národa podléhala helenismu a odmítala závaznost Božího zákona. Helenismus je i původcem sportovních zápolení (olympiád) a to, že sportu dali přednost i kněží píše druhá kniha Makabejská, II Mak 4,14: "Proto kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem.“ Jistě není těžké pochopit, že tito kněží byli schopni konat modlitby za sportovní úspěchy, ale nikoli za zbožný život sportovců. 

   Další skupinou neschopnou pravého duchovního života byli saduceové. Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše s posmrtnou odplatou, existenci dobrých i zlých andělů, Boží prozřetelnost a svobodu vůle. Pro tyto postoje pro ně byl velmi důležitý majetek, peníze a moc. Je logické, že člověk saducejského smýšlení může být velmi dobrým sportovcem, protože jeho víra je velmi povrchní a ve skutečnosti podřizuje svůj život sportovnímu úspěchu. 

   Příkladem oddanosti a zbožnosti jsou ve Starém zákoně  jedinci jako Abrahám, Josef egyptský, někteří králové jako David a proroci. Novozákonní zbožnost je Ježíšem Kristem ukázána zvláště v horském kázání Mt 5-7 kapitola. Jde o zbožnost niternou projevující se upřímnými skutky. Pouhá vnějškovost je odmítnuta nejvíce v 23.kapitole Matoušova evangelia různými „běda vám“. 

   Tak jako sportovec musí za svým cílem překonávat různé útrapy a překážky, tak je to se zbožností a to všeobecně, II Tim 3,12: „Všichni kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši budou trpět pronásledování.“ Je možné být špatným sportovcem i špatně zbožný. 

   O špatné zbožnosti píše sv. Pavel takto, II Tim 3,1-5: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost. Ale ve skutečnosti ji mít nebudou. Od takových lidí se odvracej.“ 

   Věci jsou často propojeny a jedna vede k druhé. Tak je zbožnost propojena k dalším ctnostem a o tom píše apoštol a papež Petr v II Petr 1,5-7: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.“ Pravá zbožnost se projevuje dobrým vztahem k Bohu a lidem. O zbožnosti ve vztahu k druhým lidem píše sv. Jakub ve svém listu 1,27: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ 

   Zbožný člověk uvažuje tak, že více peněz dává na oslavu Boha a pomoc chudým než  na sport. Asketické poučení ze sportu máme u sv. Pavla  v I Kor 9,26-27: „Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“ Ze sportovního prostředí je poučení v II Tim 2,5: „Stejně tak je tomu v závodě u zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.“ Porušením křestních pravidel je to, když se sport stane důležitější než Bůh, což je modloslužba. Toto se může konat aktivně jako u sportovců a to nejen vrcholových, ale i pasivně, když se kvůli sledování sportu vypustí Boží věci. Tak jako se na podvádění při sportovních výkonech přijde až později, tak se přijde časem i na podvádění ve zbožnosti. Zbožný člověk ví, že Bůh ví všechno a nemůže ho nikdo podvést a dostane spravedlivou odměnu nebo trest. 

   Je známo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“  Ano zdravý pohyb jak jej umožňuje sport vedoucí k méně tělesných neduhů je namístě. Víme, že tzv. vrcholový sport bohužel má mnoho opačných výsledků a tak vzniklo: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.“ V případě nezaviněných tělesných neduhů často platí, že tyto neduhy jako rakovina a jiné vedou k nalezení vztahu k Bohu a zbožnosti, o něž člověk při tělesném zdraví a někdy i sportování nestál. Sport je vhodným vyplněním času pro děti a mládež, protože zahálka je matka všech neřestí. Vychovatelé, kteří umí dobře skloubit sportování dětí a mládeže se zbožností jsou duchovním pokladem. Sledování sportovního zápolení je pro děti a mládež i dospělé rozhodně lepší než sledování pornografie. 

   Sport pomíjí, ale Bůh trvá navěky. Mazání olejem při křtu naznačuje duchovní zápas a nutnost přemoci zlého ducha, který se převléká za anděla světla a působí na smysly a fantazii člověka třeba i skrze sport tak, aby člověk zapomněl na Boha a pohrdl Bohem.

Lidé jsou prasata

    Na vlastní posvěcení dnes dokonce ani někteří, kdo jsou ochotni pomoci při opravě anebo úklidu kostela nemyslí. A tak se stane, že slova o tom, jak lidé dnes žijí jako prasata považují pro kostel za nepřijatelná. Vysvětlíme si, že jsou hluboce pravdivá a odpovídají opaku posvěcení. Učí nás tomu Písmo svaté neboli bible. Svůj souhlas s tím, že jde o slovo od Boha vyjadřujeme poděkováním:  "Deo gratias", „Bohu díky“. 

   Pán Ježíš o lidech jako prasatech mluví v Matoušově evangeliu(7,6) takto: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ Písmo sv. s poznámkami schválené kardinálem Tomáškem má k tomuto místu: „Název pes se dával nestoudným lidem, kteří nechtěli přijmout poučení (srov. Flp 3,2 a pozn.) a nehodným lidem vůbec. Fanatičtí židé tak říkali pohanům. V ústech Krista Pána to však má jiný smysl: každý člověk nehodný, ať žid či pohan. Slovem „vepři“ bývají zase označováni ti, kdo se s potěšením válejí v blátě hříchu a jsou ve zlu tak zatvrzelí, že je napomenutí k lepšímu životu jenom ještě více rozzuří…“ Fil 3,2 žádá: "Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání!" A v poznámce je: "I u Řeků se název "psi" dával nestoudným, drzým protivníkům..."

   Aktuálnost těchto slov evangelia si můžeme snadno potvrdit zjištěním, že se nějaký pokřtěný katolík rozzuří, když mu vytkneme, že nesvětí neděli a tím žije v těžkém hříchu. Podobně to dopadne u smilstva před sňatkem anebo u cizoložství a praktikované homosexuality. Samozřejmě jsou i další přikázání Desatera. Často slyšíme, že se lidé chovají jako prasata, dobytek, hovada a dodávají zkušenosti naprosto rozumné, proč tomu tak je: poházené odpadky, rozbité a pomalované budovy nebo dopravní prostředky atd. Mluvit v kostele o věcech v souladu s rozumem je povinnost. Slyšíme-li: „Nesmíme moralizovat“, tak je to chápáno často mylně jako: „Neříkej nikomu a o nikom, že jedná špatně.“ Výzva Mt 7,6 nás vede k úsudku, kdo patří mezi prasata a následuje krátce po Mt 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ 

   Svatý Petr, první papež ve svém druhém listě a 2.kap. mluví o bludných učitelích a vede lidi k tomu, aby si vzali poučení z minulosti a trestů za hříchy a píše, že potrestáni budou ti, kdo se oddají nečistým tělesným žádostem a nechtějí nad sebou uznávat Boha. Celá 2.kapitola používá ostrá slova a končí: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády ke svatému příkazu, v němž byli vyučeni. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrací k tomu, co zvrátil“ , a „Prase (sotva) umyté se znovu válí v blátě.“ O i těchto slovech apoštola Petra nutně platí: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.(Lk 10,16)“ To, co nám řekl sv. Petr není odlišné od toho, co řekl Pán Ježíš i volbou slov o prasatech a psech. 

   V katechismu kardinála Tomáška máme pojednání o ctnostech, které začíná otázkou: "Čím se posilujeme ve ctnostech? Posilujeme se v ctnostech, když hledíme sebe poznávat, zlé náklonnosti překonávat a Pána Ježíše následovat."  

   Chci-li být dobrý katolický křesťan musí mi vysvětlení z Písma sv., tradice a zdravého rozumu stačit. Apoštol lásky sv. Jan ve svém prvním listě vysvětluje, že hřích je přestoupení Božího zákona(I Jan 3,4) a že ten, kdo se dopouští hříchu je z ďábla (I Jan 3,8). Mluvení o lidech žijících jako prasata nebo mluvení o lidech, kteří jsou z ďábla – ať porušují kterékoli přikázání Desatera - vyjde podobně a komu se nelíbí mluvení o lidech žijících jako prasata se nebude líbit, že lidé žijí podle ďábla. Ze všech hříchů se máme zpovídat a  a ne každá zpověď je dobrá a svatá. Dobrá zpověď může klidně začínat takto: „Zachoval jsem se jako prase.“ Špatná je zpověď, když se hřích omlouvá. Např. osoba žijící bez svátostného manželství s někým bydlí a řekne: „Mám tento problém; žiji s přítelem, ale to víte jaká je dnes doba.“ Pro takovou osobu je pak nepřijatelné, že by uslyšela, že žije jako prase anebo je z ďábla, a proto nemůže dostat rozhřešení. 

  Svatý Cyril a Metoděj znali dobře Písmo svaté a platila pro ně i tradice. Ukázkou je staroslověnský penitenciál s jeho pokáním: „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“  Upozornit na bílá místa v hlásání a mlčení k tomu, že lidé žijí jako  prasata, o velikosti viny v prasečím životě a pekle, které za ně bude trestem je nutné.

   Neřestný život nemůže před těmi nahoře triumfovat a oznamuje to Apokalypsa 18,1: „Potom jsem viděl jiného anděla sestupovat z nebe, měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly volal: „Padl, padl ten velký Babylón! Změnil se v obydlí démonů a brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. To proto, že se vášnivým vínem jeho smilstva opíjely všechny národy, králové země s ním smilnili a velkoobchodníci světa zbohatli z jeho marnotratného hýření.“ 

   Jak přijímám Písmo svaté, tak přijímám Tělo Páně; přijímám-li upřímně Písmo svaté, přijímám dobře Eucharistii, odmítám-li Písmo svaté, přijímám Tělo Páně ke svému odsouzení. Kdyby lidé následovali Pannu Marii, nemuseli by slyšet, že žijí jako prasata. Panna Maria přijímala dokonale Písmo svaté a přijímání Těla Páně bylo u ní dokonalé. A mezi svaté patří i ti, kteří otřeseni poznáním, že žijí jako prasata, se rozhodli k radikální nápravě života. A na  to, že žijí jako prasata by nepřišli, kdyby o tom někde nečetli a někdo jim to neřekl.