Pravicové smýšlení a jednání

  Při smrti Ježíše Krista na kříži byli dva lotři, jeden po pravici a jeden po levici. Evangelium Lukáše 23,38-43 vypovídá: „Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ 

  Pravice, lotr na pravici pokorně uznal své provinění, měl zájem o Boží království a upřímně a naléhavě se modlil. Toto je uznání vlády Krista Krále. Pravicový lotr v prostředí Ježíši Kristu nepřátelském dělal to, co odpovídá pravicové politice. Neříká, že pro špatný příklad a špatné zákony nemůže jednat jak jedná. Levice toto odmítla. Sv. Augustin napsal k Janovu evangeliu.: „Všimni si, že sám kříž je stolcem. Jeden, který uvěřil byl osvobozen, druhý, který útočil byl odsouzen. Již naznačoval, co učiní živým i mrtvým, jedny postaví na pravici a druhé po levici.“ Levice, lotr po levici je charakteristický tím, že pohrdá Bohem, rouhá se a neposlechne Boží zákon. 

  Kromě příkazu milovat Boha je příkaz milovat bližního jako sebe. Evangelista Matouš 25,31-46 píše: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ 

 Důležité je pomáhat lidem. Ne k čemukoli, ale s vyloučením hříchu. Tím je dáno, že vězni a nikomu nedáváme drogy nebo nepomůžeme ženě k zabití dítěte potratem atd.

  K tomu, aby politika vedla k tomu, aby lidé skončili na pravici píše apoštol Pavel I Tim 2,1-4: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ 

  Za každý stát je třeba se modlit a čím horší stát, tím více je třeba se modlit. Místo prázdných řečí a nadávání je lepší pomodlit se růženec nebo jít na mši svatou za každou špatnost.

 Tři kříže na Kalvárii s kajícím lotrem po pravici

Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Pamatuj na smrt

  „Kdybychom mysleli na smrt, tak bychom nic nedělali.“ Tento názor čteme v knize Gustavo Parisciani „Svatý Josef Kopertinský“. Josef Kopertinský, + 1663, na tento názor odpovídá: „Vyřiď té osobě, že čím více sloužíme Bohu, tím více nás krášlí láska k bližnímu. Protože nehledáme svůj prospěch, ale pracujeme ve službě pro bližního. Tak jednalo mnoho význačných a svatých mužů, kteří mysleli na smrt a přesto psali knihy, stavěli domy a dělali další věci.“ 

  Při pamatování na smrt by se mnohé změnilo. Poslanci (i Evropského parlamentu) by jinak diskutovali a rozhodovali. Podnikatelé by jinak smýšleli o svém zisku a co s ním udělají. Jinak by vypadala manželství a rodina. Lidé by se jinak bavili a užívali světa. Jinak by vypadali i některé „křesťanské“ iniciativy i kázání anebo církevní restituce. Dobré volbě stavu a povolání může pomoci myšlenka na smrt: Budu moci být spokojen s tímto rozhodnutím v hodině smrti? Už antický filozof Sokrates byl přesvědčen, že smrt člověka motivuje k lepšímu prožívání života. 

  Na smrt se křesťan dívá ve světle Písma svatého, které ve Starém zákoně o smrti často hovoří a zvláště ve světle smrti Ježíše Krista a následného zmrtvýchvstání.

  Svatý Jan Bosko se věnoval mládeži a každý měsíc s ní konal přípravu na dobrou smrt. Zanechal tento Testament: „Moji drazí a milovaní synové v Ježíši Kristu! Dříve než odejdu na věčnost, je třeba, abych splnil některé povinnosti vůči Vám a vyplnil tak živou touhu svého srdce. Především Vám děkuji s nejživějším hnutím duše za Vaši poslušnost, s níž jste pracovali, aby naše Kongregace se udržela a rostla. Zanechávám Vás zde na zemi, ale jen na krátký čas. Doufám, že nekonečné milosrdenství Boží dopustí, abychom se všichni shledali v krásné věčnosti. Prosím, abyste neoplakávali moji smrt. Tento dluh musíme všichni zaplatit. Přijde čas, kdy každá námaha, vykonaná z lásky k našemu Mistru, našemu dobrému Ježíši, bude štědře odměněna. Místo pláče rozhodněte se určitě a pevně, že zůstanete věrni svému řádovému povolání až do smrti. Bděte, aby ani láska k světu, ani oddanost k rodině, ani tužba po životě pohodlnějším Vámi nepohnuly k zneuctění svatých slibů, abyste nevystoupili z řeholního povolání, jímž jsme se zasvětili Pánu. Nikdo neber zpět, co dal Bohu. Milovali-li jste mne v minulosti, milujte mne i v budoucnosti, přesným zachováváním našich Konstitucí. Váš první nadřízený je mrtev. Ale Váš pravý nadřízený, Ježíš Kristus nikdy nezemře. Bude vždy Vaším Mistrem, Vaším Vůdcem, Vaším Vzorem. Ale myslete na to, že přijde čas, kdy bude i naším Soudcem a odmění naši věrnost ve službě. Váš nadřízený je mrtev, ale bude zvolen jiný, jenž bude pečovat o Vás a o Vaše věčné blaho. Slyšte ho, milujte ho, poslouchejte ho, modlete se za něho, jako jste se modlívali za mne. Sbohem, drazí synáčkové, sbohem. Očekávám vás v nebi. Tam budeme mluvit o Bohu a Matce, záštitě naší Kongregace. Tam budeme žehnat navěky této Kongregaci, jejíž Řehole nám pomohla tak mocně a úspěšně ke spáse. Buď jméno Páně pochváleno, nyní i na věky věků. V tebe, Pane, jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky. Kněz Jan Bosko (Podle textu v modlitební knize Salesiánů, vydané v Turíně v roce 1933) 

  Příkladem dobré smrti je šlechtický syn Stanislav Kostka. Umírá v 18 letech se slovy: „Paratum cor meum“ – „Připraveno je mé srdce“. 

  Smrt je na Popeleční středu oznamována slovy: „Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Popelem, symbolem pomíjivosti všech věcí, je při tom člověk označen. Pamatování na smrt se snahou o co nejlepší prožití času spojuje křesťan s modlitbou: „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás Pane.“ Vyzrálé pamatování na smrt ukazuje tato za života napsaná prosba: „Až zemřu, prosím, abyste mi ruce ovinuli mým růžencem, který mne provázel na pozemské pouti. Ať svědčí o mé lásce k Panně Marii. Růženec bude mou poslední prosbou k nebeské Matce, aby se za mne přimlouvala u Božího soudu. A do rukou mi dejte kříž, na kterém zemřel můj Spasitel za spásu světa. Ať svědčí o mé víře. Věřím, že spravedlivý Bůh mne neodsoudí, když uvidí svého milovaného Syna, který na kříži i za mne prosil: „Otče, odpusť jim!“. Bůh vám odplať.“ 

  Tento článek začíná slovy z knihy o svatém Josefu Kopertinském. Je tam kapitola o tomto světci s názvem: „Zemřít s úsměvem“. Zemřít s úsměvem je výsledek dobrého pamatování na smrt. Tradiční breviář oproti pokoncilnímu obsahuje litanie za zemřelé a odporučení umírajícího Bohu s řadou střelných modliteb jako: „Ježíši, Maria, Josefe ve vašem pokoji ať zemřu a odpočívám.“

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 

- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 

- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 

- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 

- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 

- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 

- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 

- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 

- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 

- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 

- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 

- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 

- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 

- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 

- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 

 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 

- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 

- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 

- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 

- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 

- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.

    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 

    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 

    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 

    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie! 

Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Cesta rozvazování

   II.Vatikánský koncil doporučuje, v souladu s papeži tridentského koncilu, sv. Tomáše Akvinského jako vůdce při řešení teologických otázek. V Doplňku Summy theologické(ST) je otázka 17 o moci klíčů. V článku 1 je na otázku zda mají být v Církvi klíče tato odpověď: „Musí se říci, že v tělesných klíč sluje nástroj, jímž se dveře otvírají. Dveře království však se nám zavírají hříchem, i co do poskvrny, i co do proviny trestu. A tudíž moc, jíž se taková překážka odstraňuje, se nazývá klíčem. Tato však moc je v božské Trojici prvotně; a tudíž praví někteří, že má moc prvotní. Ale v Kristu člověku byla tato moc k odstranění řečené překážky skrze zásluhy utrpení, o němž se také praví, že otvírá bránu; a tudíž se praví podle některých, že má klíče výsostně. A protože z boku Krista, mrtvého na kříži, vytryskly svátosti, jimiž se buduje Církev, tudíž ve svátostech Církve zůstává účinnost utrpení. A proto také ve služebnících Církve, kteří jsou rozdělovateli svátostí, zůstává nějaká moc na odstranění řečené překážky; nikoli vlastní mocí, nýbrž božskou mocí a utrpení Kristova; a tato moc metaforicky se nazývá klíč Církve, jež je klíč přisluhujících.“ 

   Článek 2 otázky 17 ST má otázku zda klíč je moc svazovati a rozvazovati a v odpovědi: „Úkonem však duchovní moci není aby otevřela nebe naprosto, protože již je otevřeno, jak bylo řečeno, nýbrž, aby otevřela vzhledem k tomuto; to však se nemůže řádně státi, leč uváží-li se vhodnost toho, komu jest otevříti nebe.“ Článek 3 otázky 18 dává odpověď zda kněz mocí klíčů může svazovat: „Musí se říci, že působení kněze v užívání klíčů je shodné s Boží činností, jejímž je přisluhovatelem.“ Co nastane v případě, kdy by někdo svazoval nebo rozvazoval jinak než má je článku 4 otázky 18: „Proto kdyby někdo mimo ono hýbání(tj. od Boha) se odvážil užívat své moci, nedosáhl by účinku, jak praví Diviš tamt., a mimo to by se odvracel od božského řádu, a tak by upadl ve vinu.“ 

   Z výše uvedeného poznáváme ke křtu na odpuštění hříchů v ST III, 68, článek 3 s otázkou zda má být křest oddálen: „Mimo to čteme na sněmu Agatském: „Židé, jejichž věrolomnost často se vrací k vývratkům, chtějí-li přijíti k zákonům Katolickým, nechť po osm měsíců chodí k prahu kostela mezi katechumeny; a pozná-li se, že přichází v čisté víře, tehdy teprve zasluhují milost křtu.“

   Tak jako je správné neudělit křest, tak je správné nepodat Eucharistii. ST III,80 článek 6 má v odpovědi: „Musí se říci, že jest u hříšníků rozlišovati. Někteří totiž jsou tajní, někteří zjevní, totiž zřejmostí činu, jako veřejní lichváři anebo veřejní lupiči, nebo také z nějakého soudu, církevního nebo světského. Tedy zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání, byť žádali. Proto píše Cyprián komusi: „Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou.“ Problém je, aby dotyčný uznal své nesprávné smýšlení a chování a napravil je pokáním. 

   V ST III,84,2 O účinku pokání co do odpuštění smrtelných hříchů v článku 2 je otázka zda může být hřích odpuštěn bez pokání s odpovědí: „Musí se říci, že je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost.“ ST III,89 pojednává o znovunabytí ctností pokáním a článek 2 má otázku zda po pokání povstává člověk ve stejné ctnosti. V odpovědi čteme: „Stává se pak, že síla hnutí kajícníkova je někdy úměrná větší milosti, než byla ta, které pozbyl hříchem, někdy je stejná, někdy pak menší. A proto kajícník někdy postává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy také v menší. A týž důvod je o ctnostech, které jsou důsledkem milosti.“ 

   V Doplňku ST píše sv. Tomáš v 40,6 a otázce zda nad biskupy může být někdo vyšší v Církvi: „Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme v naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají.“ 

   Lev XIII. dominikána sv. Tomáše Akvinského roku 1880 prohlásil za patrona katolických škol. Je smutné, když člen řádu dominikánů místo osvěty podle svatého Tomáše Francis MacNutt opouští řeholní život i kněžství, kolem 50 let se žení a má dítě a píše knihy jako Služba osvobozování od zlých duchů. Běžná věřící babička by takové osobě doporučila život v ústraní a pokání, ale Vojtěch Kodet chce, aby byl na výsluní, a proto píše předmluvu ke knize „Služba osvobozování od zlých duchů“. Lidé jako F.MacNutt a jemu podobní patrně nepochopili, že nejprve měli prosit za sebe tak, aby neopustili řeholní život, kněžskou službu a stavovské povinnosti.

   Prosit druhé o pomoc v naplnění slov Otče náš: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“ je dobré a pokud žadatelé o rozvazovací modlitby odkrývají pokorně své nitro, tak pro svou upřímnou touhu a větší účinnost společné modlitby dosahují kladných výsledků.  

  Charismatické protestanské hnutí nezná svátost pokání, a proto se chce dobrat osvobození jinou než svátostnou cestou. Tuto v katolické Církvi mimořádnou cestu k odpuštění a osvobození razí jako cestu řádnou a jedině správnou. Konání speciálních rozvazovacích modliteb v katolickém prostředí pod vlivem protestantismu má pravděpodobně příčinu v nedostatečně ceněných svátostech a malé důvěry v modlitby k Panně Marii jako sv. růženec.

  V tradiční formuli rozhřešení je zmiňováno i prominutí a odpuštění hříchů a také zproštění vinculis – pout. I při běžném kněžském požehnání je vhodné mít úmysl je přijmout k osvobození od překážek plnění Boží vůle. Rovněž almužna může být prostředkem k osvobození z vlastních hříchů. Podobně dobré užívání svátostin a vzývání svatých. Při tradiční mši sv. se modlí: „Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Bůh.“ Vydání cyrilometodějského kancionálu z r.1968 má litanie ke všem svatým, po nichž následují různé prosby a mezi nimi toto zvolání: "a v dobrotivé slitovnosti své rozvaž pouta hříchů, která svírají nás i všechny tvé služebníky."

Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."

Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“

Svatý růženec

Růženec je modlitba a zároveň označení pro pomůcku k jeho praktikování. Růženec začíná znamením kříže ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tento začátek hlásá důležité pravdy o vykupitelské smrti Pána Ježíše na kříži a tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice je oslavována rovněž chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků“. Po tomto úvodu následuje vyznání víry buď apoštolské anebo nicejsko-cařihradské. Modlitba růžence nás proto vede ke kořenům víry vyjádřené prvními křesťanskými koncily.

Několikrát se opakuje modlitba Otče náš neboli modlitba Páně darovaná apoštolům Ježíšem Kristem. Nejčastěji se při růženci opakuje modlitba Zdrávas Maria. Za slovy Zdrávas Maria následující slova „milosti plná“ jsou pozdravem anděla Gabriela z bible. Slova o plnosti milosti u Panny Marie doplňuje pozdrav Alžběty „požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého“. Tento pozdrav rovněž najdeme v bibli v 1.kapitole evangeliu podle Lukáše. Modlitba růžence je tudíž modlitbou mající biblický základ. Po těchto slovech následuje prosba: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Mariina svatost je dána tím, že je plná milosti. Oslovení Matko Boží užívá titul daný na Efeském koncilu v roce 431. První zázrak v Káni Galilejské se stal na přímluvu Panny Marie a přesvědčení, že její přímluva vyprošuje potřebnou milost pro přítomnost i hodinu smrti je vyjádřena ve Zdrávas Maria. To, co se v modlitbě růžence modlí a co se věří patří k sobě.

Růženec spojuje věci staré i nové. Starou věcí je evangelium a pravdy víry, které v něm nacházíme v souladu s našimi předky. Přináší i věci nové. Definitivní podobu růžence sestavil papež Pius V. v roce 1569. Vzhledem k historii křesťanstva je to poměrně krátká doba. Vzhledem k lidskému životu je růženec starý čtyři sta let již pamětníkem řady významných událostí. Modlitbě růžence se připisuje například vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta v roce 1571. Od této doby do ní přibylo po zjeveních P. Marie ve Fatimě v roce 1917 zvolání: „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Toto rozšíření ukazuje, jak Panna Maria se nestaví do středu dění, ale přivádí k centru, k svému a Božímu Synu. Při vzývání Matky Boží konaném rozjímavým způsobem v deseti opakovaných „Zdrávas Maria“ se po slovech Ježíš vkládají slova o událostech z Ježíšova života, utrpení a oslavení a po nich následuje opět oslava Nejsvětější Trojice.

Lidem, kteří kladou překážky modlitbě růžence můžeme odpovědět pomocí slov papeže Benedikta XIV.: „Ptáte se, zda sv. Dominik ustanovil růženec. Tvrdíte, že daná věc ve vás budí zmatek a pochybnosti. Jak si však vysvětlíte prohlášení tolika papežů jako Lva X., Pia V., Řehoře XIII., Sixta V., Klementa VIII., Benedikta XIII. a mnoha dalších, kteří připisují zavedení růžence sv. Dominikovi?“ Měsíc říjen je s růžencem více spojen a obnova modlitby růžence je naší nadějí.

Příklad Matky Boží

   Podle svátků Panny Marie jsou i názvy kostelů: Neposkvrněného Početí, Narození Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Panny Marie Bolestné, Panny Marie Nanebevzaté. Kostely i svátky tak sledují celý život    Panny Marie od jejího příchodu na svět, kde životem nebe žila, až po odchod ze země do nebe, kde žije zemí ve smyslu zájmu o náš duchovní růst a pokrok. Putování na mariánská místa prohlubuje vztah ke Kristu a kromě této pouti je důležitější snaha duchovně putovat každý den pod ochranou Panny Marie. Není bezpečnější autentické katolické cesty.

    Kde upadá úcta mariánská, tam upadá vztah ke Kristu při bohoslužbě i v životě. Liturgické zmatky vznikly v hlavách lidí, co se svým myšlením a životem odchýlili od příkladu Matky Boží. Víra Panny Marie je pravá a pravověrnost je rysem toho, kdo ctí správně Bohorodičku. S tím, jak děti neprožívají mariánskou úctu při májové či modlitbě růžence jde ruku v ruce odklon od bohoslužby.

    Ten, kdo se modlí upřímně růženec využívá mocný prostředek k dobrému prožití mše svaté. V desátku „kterého jsi Panno v chrámě nalezla“ máme příklad cesty do kostela, která není turistikou anebo kulturní záležitostí, ale službou Bohu i lidem v souladu s Desaterem. Při jednom chrámu v Izraeli za doby Panny Marie byla povinnost jít na bohoslužby jen 3x za rok a jen pro muže(Dt 16,16). Panna Maria tudíž nešla z povinnosti, ale ze zbožnosti a snahy konat víc než povinnost. Při zjevení v La Saletě pláče Panna Maria hlavně nad tím, že lidé berou jméno Boží nadarmo a neplní ani povinnost světit neděli. Jak daleko jsou od tohoto správného pohledu ti, kdo jsou schopni říci o pokřtěném katolickém křesťanu: „Hlavně, že jde aspoň na ty vánoce do kostela.“ Chování Panny Marie je upřímné a niterné a má i patřičný výraz ve vnější formě jako oblečení. Lidé ve svých záležitostech rádi využívají protekce – pomoc.

    Příkladem hledání protekce-pomoci je tento východní hymnus: „Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.“                                                            Panna Maria je Orodovnicí, Prostřednicí a Spoluvykupitelkou a to je i křesťanský úkol v souladu se základní pravdou víry „milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“: přimlouvat se za bloudící a ve hříchu žijící lidi, chtít být prostředníkem Boží milosti a napomáhat růstu Božího království. Alespoň belhat se touto správnou cestou je lepší než spěch po cestách špatných.                                                                

 Sv.Tomáš Akvinský v Summě teologické III, 27 napsal: "Blažená Panna se nedopustila žádného skutkového hříchu, ani smrtelného ani všedního, aby se tak na ní naplnilo, co píše Velepíseň 4: "Celá jsi krásná, přítelkyně má a poskvrny není na tobě."                                                                                                      
Tridentský koncil potvrzuje, že Panna Maria nemá přirozenost narušenou dědičným hříchem a tudíž je vzorem čistého lidství: "Přesto však tentýž posvátný koncil prohlašuje, že nemá v úmyslu zahrnout do tohoto dekretu pojednávajícího o dědičném hříchu blahoslavenou a neposkvrněnou Bohorodičku Pannu Marii, a že mají být zachovány nařízení papeže Sixta IV. blahé paměti pod hrozbou trestů, které jeho nařízení obsahují a tímto koncilem jsou obnoveny."