Stát a rodina

  Co potřebuje stát, lidská společnost? Mezi odpověďmi by nemělo chybět: spořádanou rodinu. Rodina je základ státu. Jsou-li křehké vztahy v rodinách a snadno z koalice přechází do opozice, tak to, co dají jedinci a rodiny dohromady se projeví ve velkém. Ve státním soukolí to nepříjemně skřípe anebo klape dle stavu rodiny. 

  Již první kniha Starého zákona píše o špatnostech, Gn 6,1: „Za oněch dnů, kdy synové lidští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi stvůry, ba ještě i potom.“ 

  Deuteronomium 7,1-4: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.“ Pokud se nám to zdá tvrdé a myslíme si, že vše se mohlo vyřešit bezbřehou tolerancí, tak Písmo svaté popisuje tragické důsledky neuposlechnutí. Naplnilo se to, co píše Jozue 23,11-13: „Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi,tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh.“ 

  Babylonské vyhnanství bylo trest za porušování Božích zákonů a mezi nimi zákonů o manželství a rodině. Po návratu z babylonského vyhnanství  čelní představitelé dbali na dobré manželství a rodinu. Čteme o rozhodné snaze napravit zlořády: Ezdráš 9,1-3: „…přistoupili ke mně předáci a řekli: „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od národů zemí, páchají ohavnosti Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Jebúsejců, Amónců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Berou sobě i svým synům za ženy jejich dcery. Tak se mísí svaté símě s národy zemí. Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. Když jsem tu zprávu uslyšel, roztrhl jsem svůj šat i řízu, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jsem jako omráčený.“ Nehemiáš 13,23-27: „V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: „Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě! Což se právě tím neprohřešil izraelský král Šalomoun? Mezi mnohými národy nebylo krále jemu podobného. Byl milován Bohem, který jej určil za krále nad celým Izraelem. A přece i jeho svedly ženy cizinky ke hříchu. Máme snad mlčet , když vás slyšíme, že pácháte všechno to veliké zlo, že se zpronevěřujete našemu Bohu a berete si ženy cizinky ?“ 

  Kniha  Tobišáš 8, 5 žádá: „Jsme děti svatých, proto se nesmíme spojovat jako pohané, kteří Boha neznají.“ Sv. Pavel v I Kor 7,39 píše sňatku v Pánu. II Kor žádá v 6,14: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“ Požadavek trvalého harmonické soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je dobrým základem pro Církev i stát. Naplňuje se tak heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Porážky pravdy a lásky se napravují pokáním a dobrou svatou zpovědí

.

Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 

   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 

   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 

    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 

   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 

   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 

   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 

sv.Basil Veliký

sv. Řehoř Naziánský

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 

- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 

- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 

- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 

- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 

- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 

- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 

- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 

- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 

- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 

- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 

- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 

- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 

- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 

- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 

 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 

- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 

- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 

- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 

- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 

- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.

    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 

    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 

    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 

    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie! 

Jak je to s antikoncepcí?

   Chceme-li přijít věci na kloub musíme mít jasno v pojmech. Cizí slovo koncepce má obdobu v těchto českých slovech a výrazech: pojetí, chápání, způsob nazírání, plán, myšlenková osnova. Člověk bez koncepce se nemá čím chlubit a ještě horší je člověk odmítající koncepci, člověk antikoncepční. 

   Analýza společenských problémů nás vždy přivádí k příčině, kterou jsou špatné koncepce a nekoncepčnost. Jaká je naše státní koncepce? Jaká je koncepce naší ekonomiky? Jaká je koncepce školství? Jaká je koncepce armády? Jaká je koncepce zdravotní péče? Jaká je koncepce dopravy? Jaká je koncepce boje s kriminalitou?... Vše končí špatně vytvoří-li se a uskutečňuje zcestná koncepce. 

   Shoda mezi státem a Církví by měla být v koncepci dobré rodiny. Jaká je koncepce katolické Církve u manželství a rodiny? Jde o trvalé soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi. Jako vzor koncepce stabilní a dobré rodiny je dávána Svatá Rodina nazaretská: Ježíš, Maria, Josef. Zvláště v Panně Marii je vynikající koncepce matky a manželky. Jde o koncepci dobrou a správnou, která je podle zdravého rozumu a Božího zjevení. Do této celkové koncepce rodiny patří koncepce sexuálního života s možností početí dítěte a vzniku života pouze ve svátostném manželství. Nejde jen o koncepci ve smyslu biologickém, ale ucelenou koncepci smysluplného vztahu mezi mužem a ženou podle pravdy o lásce projevující se v sexualitě. 

   Má-li někdo koncepci špatnou, tak přijímá sexuální styky mezi osobami neznámými či nezletilými, a proto potřebuje antikoncepci odmítající vznik života. Pokud antikoncepce neuspěje následuje umělý potrat. A ženám, co antikoncepcí nejprve zničí svou plodnost anebo mají umělý potrat, se nabídne nepravý soucit, když následně trpí mimořádnými těžkostmi v těhotenství a nechtěnými potraty. Nebo se „vyrobí“ dítěte ze zkumavky bez krutých výčitek svědomí. Jak jsi ubohý bohorovný člověče, když stačí antikoncepční tělísko nebo pilulka a nejsi! 

   Odmítání antikoncepce Církví je z důvodů jiné koncepce, kterou není zvůle, ale řád v pěkném vztahu. Tento koncepční řád odmítá promiskuitu, umělou antikoncepci a umělé potraty. Katolická Církev má pokud jde o antikoncepci jasno. Toto jasno v pojmech nám ukazuje toto prohlášení: 

Bratislava 11. januára (TK KBS) - Predseda Konferencie biskupov Slovenska (KBS) Mons. Stanislav Zvolenský vydal vyhlásenie v súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike. TK KBS pri tejto príležitosti prináša toto vyhlásenie v plnom znení. Vyhlásenie predsedu Konferencie biskupov Slovenska k registrácii farmakologických „potratových prípravkov“ v Slovenskej republike. V súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike (internetová informácia Štátneho ústavu pre kontrolu liečiv zo dňa 9.1.2012) vydávam nasledovné naliehavé stanovisko: 

1.Úmyselné usmrtenie nenarodeného dieťaťa v živote matky vždy bolo, vždy je a vždy bude úkladnou vraždou - „ohavným zločinom“ (Ján Pavol II.). Na tom nič nemení spôsob, akým bolo zabitie počatého dieťaťa vykonané. Preto aj najnovšie rozširovanie spektra prostriedkov určených na zabíjanie bezbranných, nenarodených detí o chemické (farmakologické) potratové prípravky (napr. s obsahom mifepristonu, misoprostolu – tabletky Medabon, Mifegyn) je veľmi závažnou, smutnou skutočnosťou s mimoriadne zhubnými dôsledkami pre celú spoločnosť, osobitne však pre všetky priamo zúčastnené osoby. Ide predovšetkým o dopady morálne (hromadiace sa hriechy proti nevinnému ľudskému životu), kultúrne (šírenie a podpora kultúry smrti), ale tiež o dôsledky zdravotné, sociálne a ekonomické. Známe vedecko-odborné informácie dosvedčujú, že tieto chemické potratové prípravky prinášajú nové, nezanedbateľné riziká a následky pre zdravie i pre život samotnej ženy – matky nenarodeného dieťaťa, ktorá sa tak v dôsledku nešťastného, neraz zúfalého rozhodnutia, stáva druhou priamou obeťou farmakologického potratu. 

2. Z uvedených dôvodov naliehavo žiadam zodpovedných štátnych predstaviteľov a príslušné štátne orgány Slovenskej republiky, osobitne ministerku zdravotníctva a predsedu vlády, aby mimoriadne starostlivo zvážili dôsledky svojich rozhodnutí v tejto oblasti, chránili nevinné, nenarodené deti obyvateľov Slovenska pred úmyselným zabíjaním a zasadili sa účinne v rozsahu svojich právomocí a zodpovednosti za „ochranu každého ľudského života už pred narodením“. Žiadam, aby sa neodkladne vykonali potrebné kroky na pozastavenie a následné zrušenie nedávnej registrácie potratových farmakologických prípravkov v Slovenskej republike, ako nám to umožňujú príslušné domáce i medzinárodné právne normy. 

V Bratislave, 11. 1. 2013 Mons. Stanislav Zvolenský, predseda Konferencie biskupov Slovenska 

    K antikoncepci patří i možnost odepřít rozhřešení při neochotě věci napravit. Platí slova sv. Jana Vianney: „Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží!“

Antikoncepce - Hnutí Pro život ČR

Formát souboru: PDF/Adobe Acrobat

potěšení. Potřebuje rodiče milující, takové, kteří dokáží pro něj přinášet i oběti. Ekologické hledisko antikoncepce. Ekologickou škodlivost určitého jednání dnes ...

www.prolife.cz/download/sklad/b004-antikoncepce.pdf

Podle neděle

Iuxta dominicam viventes – podle neděle žijící, tak je charakterizován životní styl křesťanů starokřesťanské doby. Ten, kdo žije podle neděle, žije podle Zmrtvýchvstání, které nastalo v neděli a Ducha Svatého seslaného rovněž v neděli. Zmrtvýchvstalý Kristus ustanovil svátost na odpuštění hříchů a hříchy znesvěcující neděli patří k nejvíce viditelným. K tomu, abychom mysleli na to, co pochází shůry(Kol 3,1) a žili podle neděle je důležité biřmování a dar Ducha Svatého. Neděle jako den Zmrtvýchvstání je hlavní den bohoslužby. Ve shrnutí po roku Eucharistie v Sacramentum caritatis z r.2007 mluví Benedikt XVI. o životě podle neděle, což jsou slova sv. Ignáce z A., který zemřel mučednickou smrtí v r. 107. V listu Magnesijským píše: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“ Takto nás sv. Ignáce z A. učí, že  křesťany jsou ti, kdo dospěli k nové naději a žijí podle neděle. Život podle neděle najdeme v listech sv. Ignáce z A.                                                                          

   Sv. Ignác z A., list do Smyrny takto mluví o zmrtvýchvstání: „Jste...naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny...za vlády Poncia Piláta...byl skutečně za nás přibit... skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak úzce souvisí skutečné zmrtvýchvstání se  skutečnou vírou. 

   List do Efesu: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že ďábel a Pán Ježíš s Pannou Marií jsou protiklady mezi nimiž není možný kompromis. 

   Sv. Ignác z A., list do Efesu: „V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ Takto nás sv. Ignác z A. učí v harmonii s tradiční liturgií, kde se Tělo Páně podává se slovy: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu.“ Je důležité přijmout E. v hodině smrti jako viatikum. 

   List do Efesu: „Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nesmyslné je odmítání účasti na mše svaté. Nedivme se, že roste moc satana, když klesá účast na mši sv. anebo chybí jednota víry při bohoslužbě. 

   List do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nevěra je prapříčina vzdálení od Eucharistie, mše svaté. 

   List do Říma: „Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že před požitím Eucharistie je důležitá správná touha.

   List do Říma: „Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak odmítání obětí pro Boha vede ke zradám. 

   List do Efesu: „....všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že pouze tehdy, když biskup smýšlí podle Ježíše Krista, tak ten, kdo žije podle biskupa žije podle Ježíše Krista. 

    List do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak problematické  jsou mohamedánské, židovské, protestantské a jiné bohoslužby. 

   List Tralským: „Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že bez úsilí o pravověrnost a zavrhování bludů nelze dosáhnout dobrého křesťanského života. 

  List Polykarpovi: „Mým sestrám domlouvej, aby milovaly Pána a spojovaly se svými muži tělesně i duchovně. Podobně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky, jako Pán miluje Církev. Ženich a nevěsta ať se berou se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek podle Pána a ne podle chtivosti. Všechno ať se děje k Boží cti.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak se život podle neděle má projevit v uzavírání manželství a chápání  manželství a rodiny. 

   List do Efesu: „Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí o strašných trestech pro ty, kdo bludy kazí víru a ničí rodinu. 

   List Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že nikdo se nemá nazývat křesťanem pouze pro svůj křest, ale především pro křesťanský život. 

   List do Říma: „Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že člověk, který je sveden hmotou žije i neděli podle žaludku a jde například nakupovat jídlo. Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak ten, kdo se dává světu jde v neděli za svou zábavou, sportem, prací anebo pohodlím.

Homosexualita v bibli

     Čas od času se setkáváme alespoň teoreticky s homosexualitou. Čemu nás učí kniha závazná pro křesťany, bible, o homosexualitě?
     Starý zákon má v třetí knize Mojžíšově jednoznačná slova k různým sexuálním úchylkám. Slova III Moj 20,13:  „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti, musejí zemřít, jejich krev padni na jejich hlavu“, jsou nejzávažnějšího rázu. Dodatek s tresty smrti najdeme u dalších sexuálních ohavností jako je pohlavní styk mezi nejbližšími pokrevními příbuznými anebo při pohlavním styku se zvířaty. Výše trestu nám má připomenout, o jak závažné věci jde.
     Stvořením je dána odlišnost mezi mužem a ženou. Tato odlišnost má být zajištěna i vnějšími projevy. V Deuteronomiu (Dt 22,5) je proto příkaz: „Žena na sebe nevezme, co patří muži a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tyto příkazy mají své velké opodstatnění. Pokud žena nosí kalhoty a obléká se jako muž a naopak, snadno se třeba pod vlivem alkoholu projeví zájem o stejné pohlaví a pro pobavení a zážitek na tuto „hru“ druhá strana přistoupí. Tak se mohou uvolnit potřebné zábrany a vznikne homosexuální chování.
     Tvrzení, že homosexualita je vrozená, žádné vědecké pracoviště spolehlivě neprokázalo.
     Slova bible jsou v souladu s rozumem a jsou v ní dva žalmy 14 a 53 se slovy: „Nerozumný (blázen) si říká v srdci: Bůh není!“ Oficiální státní ateismus nedávné doby tvrdil, že dokázal „vědecky“, že není Boha a podle praktického ateismu žijící lidé podobně „vědecky“ dokazují homosexuální chování. V listě Římanům(1,24-28) je homosexuální chování vysvětleno jako důsledek odmítání vztahu k Bohu, z něhož plyne: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen. Proto je nechal Bůh klesnout do hanebných vášní. Ženy zaměnily přirozený styk za protipřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů a dopouštěli se věcí ošklivých.“
     Křesťanská pravidla pro manželství jsou v listu Židům 13,4: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“. Tam, kde řada lidí již nemá výčitky svědomí pro život mimo svátostné manželství v smilstvu a cizoložství, tam je připravena živná půda i pro další hříchy na poli sexuality jako je homosexualita.
     List Judův (verš 7) mluví o Božích trestech kvůli praktikování homosexuality: „Právě tak Sodoma a Gomora a okolní města, která se podobným způsobem oddávala protipřirozenému smilnění a propadla zvrhlosti, jsou pro výstrahu trestána věčným ohněm.“ Zničení Sodomy a Gomory popisuje první kniha Starého zákona Geneze v 19 kapitole. Píše se v ní o snaze mužů poznat muže. Je třeba si osvojit způsob, jak se bible vyjadřuje. Ve stejné knize Geneze(4,1) je : „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina.“ V tomto smyslu snaha muže poznat znamená snahu o homosexuální pohlavní styk.
     Kromě toho, co je v bibli, je důležitá tradice a v ní je obsaženo odmítání praktikování homosexuality. Píše Augustin v knize O dobru manželství, že „ze všech těchto neřestí“, které totiž náleží k nečistotě, „nejhorší je, která se děje proti přírodě.“ V knize Vyznání III. sv. Augustin napsal: „Ohavnosti, které jsou proti přírodě, musejí být vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest za hřích podle zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe takto užívali. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme mít s Bohem, když příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti.“
     Katechismus kardinála Tomáška uvádí hříchy do nebe volající. Na druhém místě uvádí: sodomský hřích (je to hřích proti VI. přikázání, kterého se dopouštěli v městě Sodomě). Tomu, kdo tento sodomský hřích (homosexualitu) praktikuje a nechce s tím přestat, má kněz povinnost odepřít rozhřešení a tím naplnit příkaz pro svatou zpověď podle slova Jan 21,23: „Komu hříchy odpustíte jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Pokud je praktikování homosexuality veřejně známo, jde o veřejný hřích s důsledkem odmítnutí svátosti oltářní. Tam, kde dokonce oddávají osoby stejného pohlaví v kostele, jde o sňatek neplatný před Bohem, protože manželství je ustanoveno Bohem pro osoby odlišného pohlaví.
     V odkřesťaněné Evropě se legalizují homosexuální vztahy a k umlčení hlasů toto odmítajících se užívají tlaky ve jménu „politické korektnosti“ a „odmítání homofobie“. Pokud by korán obsahoval podobné vyjadřování jako bible o homosexualitě, tak by jeho odmítání bylo přijímáno s velkou vážností. Podobně málokdo při své snaze, aby se neubližovalo židům myslí na to, že odmítáním poselství Starého zákona židům ubližuje, protože je to výchozí pozice jejich náboženství.
     Skutečnost bibliofobie neboli neochota uznat poselství bible tlumočené takovými velikány jako sv. Augustin, z něhož vyrostla křesťanská civilizace je nejen ukázkou odmítání křesťanské víry, ale i zdravého rozumu. Zdravý rozum totiž má mít úctu ke knize, která je v lidstvu nejrozšířenější.

Dělej podle svatého Mikuláše

Slyšíme a vidíme, že se dělá Mikuláš. Na otázku dětí v náboženství, jaký byl Mikuláš, byla  odpověď: ožralý. Podobné odpovědi nejsou dnes ojedinělé. Jak dělat Mikuláše podle svatého Mikuláše? Podle toho, co je  v životopise sv. Mikuláše:

Mikuláš (z řeckého Nikolaos = vítěz nad národy) se narodil kolem r. 280 v městě Patary, na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc, patarský biskup Mikuláš, jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Když jel jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi.

Mládencova ruka byla otevřená pro potřebné. Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho nato Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní vhodil Mikuláš opět do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal.

Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země. Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do světa. Mikuláš poslechl, ale protože se chtěl vyhnout světské slávě, nevrátil se do Patar, ale odešel do města Myr, které bylo metropolí celé licijské oblasti. Zde žil jako poslední ubožák.

V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátovi, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámě modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil. Ve své pokoře považoval svůj dosavadní život za málo dokonalý k zastávání biskupského úřadu, a proto se více zapíral. Žil asketickým životem, odpočíval na holé zemi a konal vroucí modlitby. I jako biskup zůstával milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy otevřeny pro chudé.

Za Diokleciánova pronásledování byl Mikuláš uvržen do žaláře, kde povzbuzoval zajaté křesťany. Když Konstantin Veliký daroval Církvi svobodu, byl světec propuštěn a vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony.

Na prvním církevním koncilu v Nicei (r. 325) hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku s omoforem. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci.

Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky.

Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici, a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal.

       Za povstání ve Frýgii  poslal  císař své tři vévody s vojskem, aby tam vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval. Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili.

 Po návratu jim někteří lidé  záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval, a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak sv. Mikuláš zachránil tři nevinné, a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo, a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil.

Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: „Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.“ Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám. Když poutníci navštívili biskupa, ten je napomenul, aby se starali o svůj duchovní život, neboť u každého viděl těžké hříchy.

Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro. Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno.

Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: „Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.“ Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek.

R. 1034 obsadili mohamedáni Myry. r. 1087 ukořistila výprava z jihoitalského města Bari světcovy ostatky a převezla je do svého města. Tam byly 9.5.1087 uloženy v chrámě sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudovaného chrámu, zasvěceného sv. Mikuláši.“

Lidmi, co popírají jako Arius Kristovo božství jsou např. Svědkové Jehovovy.

Sekularizovaný Mikuláš popírá svatého Mikuláše a dobře si rozumí s „Dědou Mrázem“ nebo „Santa Klausem“. Podobně jako je sekularizovaný Mikuláš je i sekularizovaný Ježíšek dělaný tak, že popírá skutečného Ježíše Krista. Prosme naléhavě za nápravu  a obrácení:

 -  od duchovní povrchnosti k   hloubce duchovního života 

 -  od špatné  modlitby   k modlitbě vroucí

-  od zesvětštělého pojetí víry k čistotě víry a od žití pro sebe k životu s  pomocí potřebným

     - od rozmařilého pojetí života k životu asketickému se silou vyhánět démony a být  stateční vůči     mocipánům. Svatý Mikuláši, oroduj za nás!

Co od koho čekat

      Jedním ze stále opakujících se jevů je nutnost zaujmout postoj k tomu, jak se lidé projeví a chovají. Zamýšlet se nad jejich postoji je vhodné. Je to cesta, kdy objevujeme, na koho se můžeme spolehnout a komu nemáme dát důvěru. Co se povídá, má být vždy prověřováno. Mohli bychom se setkat s hlasy, které jsou shodné a tudíž je správné je brát vážně.

      Tyto výpovědi by mohli znít třebas takto: hodnocení studií otcem - "...akorát nesmyslné poletování po všech možných oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...", „za jediný rok více než dvojnásobná útrata peněz, oproti tomu, co utratí ve většině případů celá rodina.“

      Svědectví o jeho víře: " M. nevěří v Boha, ale věří nejvíc sám v sebe a každého donutí, aby mu sloužil."

      Svědectví o jeho domácnosti: „...vede život bohémského intelektuála. Zřídka se myje, upravuje svůj vzhled a převléká si prádlo, často je opilý...Uprostřed místnosti stojí velký obstarožní stůl, pokrytý ubrusem z voskového plátna a na něm leží rukopisy, knihy a noviny, mezi nimi dětské hračky, zbytky látek z manželčina šití, několik hrnků s otlučenými okraji, nože, vidličky, lampy, kalamář, dudlíky, holandské hliněné fajfky, tabák, popel..."

      A co o tomto člověku  prozrazují jeho vlastní slova: "Peníze, to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak...Mně nezůstalo nic kromě pomsty!"

      Můžeme si položit otázky: Bylo by žádoucí, aby takový člověk byl naším přítelem? Chtěli bychom, aby vstoupil do manželství s naším dítětem? Dali bychom mu důvěru, aby zásadně ovlivnil náš život?  Odpověď na tyto otázky si srovnejme v hlavě se skutečností, že uvedené výpovědi jsou o Karlu Marxovi. K.Marx napsal báseň Bledé děvče, v níž  ukazuje svůj životní program: „Ty satane vrháš se do hlubiny a já tě následuji, moje duše, kdysi tak čistá je nyní předurčena pro peklo.“ O ďáblu se lidově říká: „Dělej čertu dobře, peklem se ti odmění“  A platí také: dělej Marxu, který se stal kamarádem ďábla dobře a měj ho za učitele a budeš jej následovat v jeho cestě do záhuby duše. Souvislosti mezi jeho osobou a stavem společnosti vedené podle jeho učení potvrzují biblické učení o stromu, který se pozná po ovoci.  

     Ďábelský charakter marxismu byl ve snaze o opak toho, co patří ke křesťanské víře a životu a za velkou "vymoženost" považuje pohrdání  morálkou Desatera. Desatero potvrdil Ježíš Kristus, jenž podle komunistického učení prý ani nežil! Nejlepší příklad křesťanského života, Panna Maria, podle Desatera žila bez znesvěcování neděle, potratů, rozvodů a porušování ostatních přikázání Desatera.   

      Výstižně se o komunismu vyjádřil básník Otakar Březina: „Komunismus je pro anděly. Ale kdyby lidé byli andělé nepotřebovali by komunismus.“  A můžeme dodat, že kdyby lidé byli andělé dobře by fungoval i kapitalismus.  A lidé, co se vrhají za satanem nebudou nikdy žít jako dobří andělé a nemohou vytvořit nejen andělskou společnost, ale ani společnost přijatelnou.

        II. nicejský koncil  v roce 787 v kánonu 1 potvrzuje kánony všech dřívějších ekumenických koncilů a po kléru se žádá, aby se jimi řídili a tím chrání tradiční křesťanský řád, který se ďábel působící v lidech, co se Bohu vzpírají snaží rozvrátit. 

Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“

Příklad Matky Boží

   Podle svátků Panny Marie jsou i názvy kostelů: Neposkvrněného Početí, Narození Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Panny Marie Bolestné, Panny Marie Nanebevzaté. Kostely i svátky tak sledují celý život    Panny Marie od jejího příchodu na svět, kde životem nebe žila, až po odchod ze země do nebe, kde žije zemí ve smyslu zájmu o náš duchovní růst a pokrok. Putování na mariánská místa prohlubuje vztah ke Kristu a kromě této pouti je důležitější snaha duchovně putovat každý den pod ochranou Panny Marie. Není bezpečnější autentické katolické cesty.

    Kde upadá úcta mariánská, tam upadá vztah ke Kristu při bohoslužbě i v životě. Liturgické zmatky vznikly v hlavách lidí, co se svým myšlením a životem odchýlili od příkladu Matky Boží. Víra Panny Marie je pravá a pravověrnost je rysem toho, kdo ctí správně Bohorodičku. S tím, jak děti neprožívají mariánskou úctu při májové či modlitbě růžence jde ruku v ruce odklon od bohoslužby.

    Ten, kdo se modlí upřímně růženec využívá mocný prostředek k dobrému prožití mše svaté. V desátku „kterého jsi Panno v chrámě nalezla“ máme příklad cesty do kostela, která není turistikou anebo kulturní záležitostí, ale službou Bohu i lidem v souladu s Desaterem. Při jednom chrámu v Izraeli za doby Panny Marie byla povinnost jít na bohoslužby jen 3x za rok a jen pro muže(Dt 16,16). Panna Maria tudíž nešla z povinnosti, ale ze zbožnosti a snahy konat víc než povinnost. Při zjevení v La Saletě pláče Panna Maria hlavně nad tím, že lidé berou jméno Boží nadarmo a neplní ani povinnost světit neděli. Jak daleko jsou od tohoto správného pohledu ti, kdo jsou schopni říci o pokřtěném katolickém křesťanu: „Hlavně, že jde aspoň na ty vánoce do kostela.“ Chování Panny Marie je upřímné a niterné a má i patřičný výraz ve vnější formě jako oblečení. Lidé ve svých záležitostech rádi využívají protekce – pomoc.

    Příkladem hledání protekce-pomoci je tento východní hymnus: „Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.“                                                            Panna Maria je Orodovnicí, Prostřednicí a Spoluvykupitelkou a to je i křesťanský úkol v souladu se základní pravdou víry „milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“: přimlouvat se za bloudící a ve hříchu žijící lidi, chtít být prostředníkem Boží milosti a napomáhat růstu Božího království. Alespoň belhat se touto správnou cestou je lepší než spěch po cestách špatných.                                                                

 Sv.Tomáš Akvinský v Summě teologické III, 27 napsal: "Blažená Panna se nedopustila žádného skutkového hříchu, ani smrtelného ani všedního, aby se tak na ní naplnilo, co píše Velepíseň 4: "Celá jsi krásná, přítelkyně má a poskvrny není na tobě."                                                                                                      
Tridentský koncil potvrzuje, že Panna Maria nemá přirozenost narušenou dědičným hříchem a tudíž je vzorem čistého lidství: "Přesto však tentýž posvátný koncil prohlašuje, že nemá v úmyslu zahrnout do tohoto dekretu pojednávajícího o dědičném hříchu blahoslavenou a neposkvrněnou Bohorodičku Pannu Marii, a že mají být zachovány nařízení papeže Sixta IV. blahé paměti pod hrozbou trestů, které jeho nařízení obsahují a tímto koncilem jsou obnoveny."