Tradice a II.Vatikánský koncil

  O vztahu II.Vatikánského koncilu k tradici jsou vyjádření v koncilních dokumentech. V konstituci Dei Verbum čl. 21(DV 21): „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry…“ 

  V konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium je článek 4(SC 4) „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“ 

  Stručněji: II. Vatikánský koncil oznamuje tradici jako tradiční pravidlo víry a věrnost tradici. Na otázku: „Jaký má být pokoncilní katolický křesťan?“ je správné odpovídat: „Věrný tradici Církve!“ 

  Věrnost tradici vyžaduje u liturgie brát vážně  sv. Pia V. a Quo primum k misálu roku 1570, které se na tradici odvolává: „Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ 

  Tradiční svaté příjímání svátosti oltářní před misálem Pia V. bylo, a bylo i podle misálu Jana XXIII.  během II.Vatikánského koncilu i v době blízké ukončení koncilu, vkleče a do úst skrze osobu mající svěcení užívající pozlacené nádoby:

 tradiční svaté přijímání

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že misál Pavla VI. zavádí změny, které jsou rozchodem s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla 5. června 1969. Protestovali proti vývoji po II. Vatikánského koncilu. 

  Misál Pavla VI. je v rozporu s článkem SC 4 o „obezřetné úpravě v duchu zdravé tradice“. Nastalo i porušení SC 4 o zachování a podpoře právoplatně uznaných ritů jako římský ritus podle misálu Pia V., protože dnes se mše sv. takto téměř neslouží. Nastal odklon od tradice a její popření: „Dnes je všechno jinak než bylo“. To vede k různým reakcím. Patří mezi ně i odmítání koncilních textů ve jménu tradice. To je voda na mlýn těch, kdo pak rádi obviňují tradiční katolíky z neochoty přijmout koncil a zapomínají zpytovat svědomí jak přijali místa o tradici jako DV 21 a SC 4. Koncilní texty nikde nemají: „Rozejděme se s tradicí, a vytvořme novou a pokrokovou víru pro dnešní svět“. 

  Pokud některá místa v textech II. Vatikánského koncilu vedou pro svoji dvojznačnost anebo brána sama o sobě k popření tradice, tak je třeba zjednat nápravu výkladem ve světle tradičního učení Církve. 

  Mezi odstrašující příklady rozchodu s tradicí patří podávání na ruku při světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro 2013. To, co činí osoby bez liturgického oblečení z umělohmotných kelímků není příkaz textů II. Vatikánského koncilu:

modernistické přijímání(nikoli svaté)

Modlitba anděla z Fatimy: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, hluboce se vám klaním a obětuji vám drahocenné Tělo a Krev, duši a božství našeho ve všech svatostáncích světa přítomného Pána Ježíše Krista, na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti jimiž je urážen a prosím vás pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina o obrácení ubohých hříšníků.

Stát a rodina

  Co potřebuje stát, lidská společnost? Mezi odpověďmi by nemělo chybět: spořádanou rodinu. Rodina je základ státu. Jsou-li křehké vztahy v rodinách a snadno z koalice přechází do opozice, tak to, co dají jedinci a rodiny dohromady se projeví ve velkém. Ve státním soukolí to nepříjemně skřípe anebo klape dle stavu rodiny. 

  Již první kniha Starého zákona píše o špatnostech, Gn 6,1: „Za oněch dnů, kdy synové lidští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi stvůry, ba ještě i potom.“ 

  Deuteronomium 7,1-4: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.“ Pokud se nám to zdá tvrdé a myslíme si, že vše se mohlo vyřešit bezbřehou tolerancí, tak Písmo svaté popisuje tragické důsledky neuposlechnutí. Naplnilo se to, co píše Jozue 23,11-13: „Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi,tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh.“ 

  Babylonské vyhnanství bylo trest za porušování Božích zákonů a mezi nimi zákonů o manželství a rodině. Po návratu z babylonského vyhnanství  čelní představitelé dbali na dobré manželství a rodinu. Čteme o rozhodné snaze napravit zlořády: Ezdráš 9,1-3: „…přistoupili ke mně předáci a řekli: „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od národů zemí, páchají ohavnosti Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Jebúsejců, Amónců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Berou sobě i svým synům za ženy jejich dcery. Tak se mísí svaté símě s národy zemí. Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. Když jsem tu zprávu uslyšel, roztrhl jsem svůj šat i řízu, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jsem jako omráčený.“ Nehemiáš 13,23-27: „V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: „Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě! Což se právě tím neprohřešil izraelský král Šalomoun? Mezi mnohými národy nebylo krále jemu podobného. Byl milován Bohem, který jej určil za krále nad celým Izraelem. A přece i jeho svedly ženy cizinky ke hříchu. Máme snad mlčet , když vás slyšíme, že pácháte všechno to veliké zlo, že se zpronevěřujete našemu Bohu a berete si ženy cizinky ?“ 

  Kniha  Tobišáš 8, 5 žádá: „Jsme děti svatých, proto se nesmíme spojovat jako pohané, kteří Boha neznají.“ Sv. Pavel v I Kor 7,39 píše sňatku v Pánu. II Kor žádá v 6,14: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“ Požadavek trvalého harmonické soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je dobrým základem pro Církev i stát. Naplňuje se tak heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Porážky pravdy a lásky se napravují pokáním a dobrou svatou zpovědí

.

Prostota a prozíravost

  Evangelium žádá spojení prostoty a prozíravosti: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice(Mt 10,16)“. Opatrnost není chytrácká vypočítavost. Sv. Jan Zlatoústý v homilii 33 poučuje takto: „Podívejme se však, jakou obezřetnost tu Kristus vyžaduje. Obezřetnost hada, praví. Jako had obětuje všechno a dokonce tělo si dá useknout a nestaví se příliš na odpor, jen když si zachová hlavu, tak i ty uměj obětovat všechno, kromě víry. I majetek, tělo, dokonce i život. Neboť víra je hlava a kořen: když tu si zachováš, i kdybys všechno ztratil, všechno získáš znovu a v hojnější míře. Proto Kristus nepřikázal jenom bezelstnost nebo jenom obezřetnost, nýbrž obě smísil, takže z toho vzniká ctnost.“ Přinesl Rok víry u tebe obnovu v této víře?   Prozíravost má být spojena s prostotou. Bylo by omyl zaměnit prostotu a bezelstnost ze naivitu či přihlouplost. 

  Sv. František je označován za prosťáčka(Božího). Prostota sv. Františka byla spojena s obezřetností, prozíravostí a opatrností. Toto uznáme při četbě Řehole z roku 1221. Citace sv. Jeronýma a sv. Benedikta prozrazují čerpání z tradice. Najdeme tam tato slova o práci a zahálce a jiném: „Nemohou-li bratři v některých místech zachovávat náš život, ať se co nejrychleji obrátí k svému ministrovi a vyloží mu to. Ministr pak ať se snaží postarat se o ně tak, jak by si přál pro sebe v podobném případě(srov. Mt 7,l2). A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá „převor“, ale všichni ať se nazývají prostě „menší bratři“ (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14). Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať není správcem majetku, ani nemá jiné vedoucí postavení v domě, ani ať nepřijme úřad, který by mohl působit pohoršení, nebo pro který by mohl „ztratit svůj život“ (Mk 8,36). Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě. Bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují, a sice ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně. Neboť prorok říká: „Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře“ (Žl 128/l27,2); a apoštol praví: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10) a „každý ať zůstane v tom stavu, v kterém ho zastihlo Boží povolání“ (1 Kor 7,24). A jako mzdu za práci mohou přijímat všechno potřebné kromě peněz. A kdyby bylo třeba, mohou prosit o almužnu jako jiní chudí. Mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo.

  Všichni bratři ať se vážně snaží zabývat se dobrým dílem, neboť je psáno: „Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel nalezl zaneprázdněného“ (List sv. Jeronýma 125) „Zahálka je nepřítelkyní duše“ (Řehole sv. Benedikta, kap. 48.) Proto mají být Boží služebníci stále zaměstnáni modlitbou nebo nějakou dobrou činností. Ať se bratři, kdekoli jsou, a to i v poustevnách nebo jinde, chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče. A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a „jsou jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (l Petr 4,9). Ať se také bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu (srov. Flp 4,4).“ 

  Úvahy nad prostotou  svatých a zapomenutí jejich prozíravosti vede k deformaci života. Např. Panna Maria není jen prostá dívka, ale prozíravá žena z královského rodu, která  porodila Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. 

  Prostotu a čistotu duše vyzařují Chvály Boží napsané Františkem na La Verně: „Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný. Ty jsi veliký. Tys nejvyšší. Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země. Ty jsi trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro. Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý. Ty jsi láska a milování. Ty jsi moudrost. Ty jsi pokora. Ty jsi trpělivost. Ty jsi jistota. Ty jsi pokoj. Ty jsi radost a veselí. Ty jsi spravedlnost a mírnost. Ty jsi všechno bohatství, které potřebujeme. Ty jsi laskavost. Ty jsi ochránce. Ty jsi strážce a obhájce. Ty jsi síla. Tys osvěžení. Ty jsi naše naděje. Ty jsi naše víra. Ty jsi naše velká sladkost. Ty jsi náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel."

     

Peklo blízké a navěky

  Fidel Castro vyznal, že nechce věřit v peklo, protože je to velmi tvrdé. Má hodně následovníků, kteří místo na peklo raději věří na převtělování anebo, že smrtí vše skončí. Slova o široké cestě, která vede k záhubě(Mt 7,13) nás upozorňují, že rozšiřováním úzké cesty spásy na širokou sebe ani druhé nezachráníme. Překrucování nebo zamlčováním pravdy cestou spásy není. Peklo, ďábel a hřích patří k sobě a skrze hřích děláme radost ďáblu a volíme si jeho společnost v pekle navěky. 

  Někteří nesvědomití teologové dnes lidem vytváří falešné naděje slovy o tom, že ani nevíme, zda někdo v pekle je a jak je prázdné. Mluví o tom, jak běžně na poslední chvíli člověk změní svůj odklon od Boha a vrhne se do Boží náruče. Tvrdí to o Jidáši, o němž se vyjadřuje Pán Ježíš, že by mu bylo lépe kdyby se nenarodil (Mt 26,24). Sv. Petr o Jidáši mluví, že zrádně opustil apoštolskou službu a odešel na místo, kam patřil (Skt 1,25). Při teoretizování o tom, jak na poslední chvíli se vše otočí ve prospěch i zatvrzelých hříšníků by bylo potřeba teoretizovat i opačně: lidem, co kráčí ve stopách svatých a žijí jak mají, tvrdit, že tento celý život popřou v hodinu smrti a vykročí do pekla! Velké lodě i po naprosté změně kurzu dosahují obratu třeba až po několika kilometrech a tato zkušenost odpovídá tomu, jak tomu obvykle je u lidí. 

  Sv. Jan Vianney: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ Podle zásady „přemáhej zlo dobrem“ Církev orientuje věřící ke svatým, k lidem, kteří určitě do pekla nepřišli a jsou na místě opačném, v nebi. Využít čas života k životu z víry a prosbě o Boží milosrdenství je nejlepší odpovědí na otázky spojené s tím, co je peklo. 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista III,52 uvažuje nad možností pekla takto: „Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň?(Mt 18,8).“ Svatí se báli toho, že přijdou do pekla a velcí hříšníci naopak z pekla žádný strach nemají. Příkladem je tento neznámý mnich: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku.“ 

  Sv. Bonaventura uvažuje, jak proti člověku bude svědčit všechno, čím se na zemi zabýval: „To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa?“ Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“

  Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu X,4 píše o pekle v souvislosti s láskou: „Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených.“

Umrtvování špatného

  Vstupní modlitba svátku sv. Lukáše 18.října  takto mluví o umrtvování: „Nechť se nás zastane, prosíme, Pane, svatý Evangelista tvůj Lukáš, jenž ke cti jména tvého nesl stále kříž umrtvování na svém těle. Skrze…" V této modlitbě je, jak je umrtvování konáno z úcty k Bohu a tím i prospěšné pro druhé. Tato tradiční modlitba byla změněna v NOM takto: “Bože, tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství tvé milosrdné lásky; prosíme tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli tvou spásu. Skrze..“ Proč, ačkoli se modlíme o jednotu srdce i ducha toto chybí? Oprávněně lze říci, protože kromě modlení je důležité umrtvování a askeze. 

  V tradiční liturgii následující den 19.října je sv. Petr z Alkantary, + 1562. V modlitbě vstupní ze mše svaté je: „Bože, jenž ráčil svatého Petra, Vyznavače svého ozářiti darem obdivuhodné kajícnosti, dej prosíme, abychom, pro jeho přímluvné zásluhy, tělem jsouce umrtveni, tím spíše chápali nebeské věci. Skrze…“ Tato modlitba vysvětluje  nechápání nebeských věcí neumrtveností. 

  Sv. Terezie z Avily píše ve svém životopise o sv. Petru z Alkantary: „Jak mi pravil, spával, tuším 40 roků, pouze 1,5 hodiny za noc a den; spával v sedě s hlavou opřenou o prkénko zasazené do zdi. Leže spát nemohl, i kdyby chtěl, protože jeho cela nebyla delší než čtyři a půl stopy." 

 Sv. Petr z Alkantary jako provinciál pozoroval úpadek klášterů a se svolením papeže Pavla IV. zakládal kláštery s přísnou kázní podle řehole sv. Františka z Assisi. V klášteře, který zbudoval nemohl ve své cele stát vzpřímen a vstup byl úzký a nízký. Toto vysvětloval: „To tak musí být, abychom si vzpomněli na bránu vedoucí do nebe“ Tato obnova klášterů byla protiváhou poživačnosti a lehkomyslnosti doby a také zvrhlých mnichů a jeptišek nakažených učením Luthera a následujícího jej v útěku z klášterů. Jeho asketické pojetí je blízké pouštním otců ze starověku. Jedl pouze jednou za tři dny. 

  Sv. Petr z Alkantary zažil mnoho příkoří od mnichů mírnějšího pojetí řehole podobně jako již zmíněná sv. Terezie z Avily, která měla sv. Petra z A. několik let jako zpovědníka a vyznala, že byl dokonalý vůdce duší.  Konal lidové misie.

  Sv. Petra z Alkantary kromě sv. Terezie z Avily si velmi cenili sv. Ludvík z Granady a sv. František Borgiáš, generální představený jezuitů. Císař Karel V. jej chtěl mít za zpovědníka a řekl: „Petr není z tohoto světa; je to muž nebeský, v Bohu odumřelý.“ Mezi věcmi umrtvující užíval sv. Petr z Alkatary přísný půst, bičování, drsný pás na těle, ovládání smyslů a péči o potřebné lidi, nemocné a zanedbanou mládež. I v nemoci se zapíral a když měl žízeň a dávali mu pít, tak při pohledu na Ukřižovaného si vzpomněl na slova Spasitelova: „Žízním“ a nápoje se zřekl. Při svém umírání zazpíval slova žalmu: „Zaradoval jsem se když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme.“ 

  Bylo by chybou říci: „To, co dělal sv. Petr z Alkantary přece nemůže dělat každý“ a tím odmítnout myšlenku na umrtvování. K umrtvování je zavázán každý pokřtěný člověk.  NOM  svátek sv. Petra z Alkantary zrušil a tím zmizel i důvod k spasitelnému zahanbení pro zesvětštělé řeholníky a křesťany. 

  V listu Kolosanům píše apoštol Pavel, 3,3-5: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi.“

Karvinský kostel sv. Petra z Alkantary

Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Svatý František misionář

 Sv. Bonaventura byl generál františkánského řádu v letech 1257-1274. Ve své Legendě maior líčí mezináboženský dialog sv. Františka se sultánem. Sv. František navrhuje zkoušku ohněm: „Vstoupím do něj spolu s tvými kněžími. Tak se ukáže, čí víra je pevnější a svatější.“ Sultán odpovídá: „Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat své tělo plamenům jenom proto, aby bránil svou víru, nebo že by se chtěl podvolit jakémukoli mučení.“ Tuto událost zobrazil Giotto v rámci cyklu fresek, které zdobí baziliku sv. Františka v Assisi.  

  Po II.Vatikánském koncilu se často mezináboženský dialog koná se snahou vyhnout se jakékoli konfrontaci a bez zájmu hájit pravost katolické víry. Svatý František je neoprávněně volen za patrona toho dialogu. Sv. Bonaventura, kardinál a učitel Církve, je zpochybňován jako věrohodný spisovatel událostí se sultánem. 

  Řehole sv. Františka ukazuje jeho vůli přivádět všechny ke katolické víře: "Pán praví: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřelí jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). Budou-li proto někteří bratři chtít jít mezi nevěřící, ať jdou s dovolením svého ministra a služebníka. Pozná-li ministr, že jsou k tomuto poslání schopní, ať jim dá dovolení a neodpírá je, neboť bude muset složit účty Pánu, nebude-li v této nebo v jiných věcech postupovat se správným rozlišováním (srov.Lk 16,2). Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale „kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení“ (1 Petr 2,13) a vyznají, že jsou křesťané. 

  Druhý způsob je, že – pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany, poněvadž „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5). To a co ještě se bude líbit Pánu, mohou jim a ostatním zvěstovat, neboť Pán praví v evangeliu: „Každý, kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem“ (Mt 10,32). „Kdo se však stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově a svatých andělů“ (Lk 9,26). A všichni bratři ať mají všude na paměti, že sami sebe vydali Pánu Ježíši Kristu a jemu přenechali své tělo; proto musí z lásky k němu toto tělo vystavit viditelným i neviditelným nepřátelům, neboť Pán praví: „Kdo přijde o život pro mne, zachrání jej pro život věčný“ (Lk 9,24). „Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,10). „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“(Jan 15,20). „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10,23). „Blahoslavení jste, když vás lidé budou nenávidět, tupit a pronásledovat, když vás vyloučí, pohaní, vymažou vaše jméno jako proklaté (Lk 6,22-23) a budou lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně; radujte se v ten den a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebi“ (Mt 5,11-12). „Vám, svým přátelům, však říkám: Nenechte se od nich zastrašit! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale nad to vám už víc udělat nemohou“ (Lk 12,4; Mt 24,6). „Hleďte, abyste se nelekali“ (Mt24,6). Neboť „když vytrváte, získáte své životy“ (Lk 21,19). „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). 

  Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení Církve, nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky. Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž, bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad. Proto prosím v lásce, kterou je Bůh sám (srov. 1 Jan 4,8), všechny své bratry, kteří kážou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snažili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali, ani nebyli samolibí, ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví, způsobí, podle slov Páně: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové“ (Lk 10,20). 

  Modlitba z listu generální kapitule: „Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha Svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a v nejprostší jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků. Amen.“

Duch svatého Františka

   V životopise sv. Františka čteme, jak odmítl mladíka, který s pláčem prosil o vstup do řádu, protože neměl potřebného ducha. Po smrti sv. Františka se řeholní společenství rozdělí na tři směry – františkány, minority a kapucíny. Jaký je autentický duch sv. Františka? Odpověď nám může dát sám sv. František. Toto je první řehole, kterou sepsal a kterou mu papež Inocenc III. potvrdil bez toho, že by ji opatřil bulou v roce 1221:

  "Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Toto je život podle evangelia Ježíše Krista, za jehož povolení a potvrzení prosil bratr František pana papeže Inocence a pan papež jej povolil a potvrdil jemu a jeho bratřím, současným i budoucím. Bratr František slibuje a každý, kdo v budoucnu bude hlavou tohoto řádu, ať slíbí poslušnost a úctu panu papeži Inocencovi a jeho nástupcům. Všichni ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům. Řehole a život těchto bratří jest: Žít v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví a následovat učení a život našeho Pána Ježíše Krista, který praví: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej co ti patří a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 19,21). „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). „Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“(Lk 14,26). „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Mt 19,29).

  Bude-li někdo chtít přijmout z Božího vnuknutí tento život a přijde k našim bratřím, ať ho uvítají laskavě. A je-li pevně rozhodnut přijmout náš způsob života, ať se bratři velmi chrání, aby se vměšovali do jeho časných záležitostí, ale ať ho co nejrychleji uvedou k svému ministrovi. Ministr ať ho přivítá laskavě, povzbudí a důkladně mu vyloží náš způsob života. Potom, chce-li přijmout tento život, ať prodá vše co má – pokud to může udělat podle ducha bez překážek – a snaží se to rozdat chudým. Bratři a jejich ministři ať se však chrání, aby se nějak vměšovali do těchto věcí. Nesmějí také ani přímo, ani nepřímo od něj přijmout peníze; trpí-li však bratři nedostatkem věcí nutných k životu, pak mohou, s ohledem na tuto nouzi, něco přijmout jako jiní chudí, ne však peníze. Když se pak vrátí, ať mu dá ministr na jeden rok zkušební oděv, totiž dva hábity bez kapuce, pásek, kalhoty a kaparon až po pás. Až skončí zkušební rok, může být přijat k poslušnosti. Potom nebude smět vstoupit do jiného řádu, ani „potulovat se mimo poslušnost“, jak nařídil pan papež, neboť podle svatého evangelia „nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). 

  Přijde-li však někdo, jenž nemůže bez překážek rozdat chudým, co má, ale má dobrou vůli, ať svůj majetek opustí a to pro něj stačí. A nikdo nesmí být přijat proti způsobu a ustanovení svaté Církve. Ti bratři, kteří slíbili poslušnost, ať mají jen jeden hábit s kapucí a, pokud by bylo třeba, druhý bez kapuce, potom pásek a kalhoty. Všichni bratři mají nosit levný oděv, který si mohou zesilovat hrubými záplatami a jinými kusy látky. Pán totiž praví v evangeliu: „Ti, kdo nosí drahé šaty z měkkých látek a hýří, jsou v domech královských“ (Mt 11,8). I kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy.“

  Můžeme si položit otázku: „Není pro mě důležitější můj oděv a to jak mě vidí lidé než to nač hledí Bůh?“

Pamatuj na smrt

  „Kdybychom mysleli na smrt, tak bychom nic nedělali.“ Tento názor čteme v knize Gustavo Parisciani „Svatý Josef Kopertinský“. Josef Kopertinský, + 1663, na tento názor odpovídá: „Vyřiď té osobě, že čím více sloužíme Bohu, tím více nás krášlí láska k bližnímu. Protože nehledáme svůj prospěch, ale pracujeme ve službě pro bližního. Tak jednalo mnoho význačných a svatých mužů, kteří mysleli na smrt a přesto psali knihy, stavěli domy a dělali další věci.“ 

  Při pamatování na smrt by se mnohé změnilo. Poslanci (i Evropského parlamentu) by jinak diskutovali a rozhodovali. Podnikatelé by jinak smýšleli o svém zisku a co s ním udělají. Jinak by vypadala manželství a rodina. Lidé by se jinak bavili a užívali světa. Jinak by vypadali i některé „křesťanské“ iniciativy i kázání anebo církevní restituce. Dobré volbě stavu a povolání může pomoci myšlenka na smrt: Budu moci být spokojen s tímto rozhodnutím v hodině smrti? Už antický filozof Sokrates byl přesvědčen, že smrt člověka motivuje k lepšímu prožívání života. 

  Na smrt se křesťan dívá ve světle Písma svatého, které ve Starém zákoně o smrti často hovoří a zvláště ve světle smrti Ježíše Krista a následného zmrtvýchvstání.

  Svatý Jan Bosko se věnoval mládeži a každý měsíc s ní konal přípravu na dobrou smrt. Zanechal tento Testament: „Moji drazí a milovaní synové v Ježíši Kristu! Dříve než odejdu na věčnost, je třeba, abych splnil některé povinnosti vůči Vám a vyplnil tak živou touhu svého srdce. Především Vám děkuji s nejživějším hnutím duše za Vaši poslušnost, s níž jste pracovali, aby naše Kongregace se udržela a rostla. Zanechávám Vás zde na zemi, ale jen na krátký čas. Doufám, že nekonečné milosrdenství Boží dopustí, abychom se všichni shledali v krásné věčnosti. Prosím, abyste neoplakávali moji smrt. Tento dluh musíme všichni zaplatit. Přijde čas, kdy každá námaha, vykonaná z lásky k našemu Mistru, našemu dobrému Ježíši, bude štědře odměněna. Místo pláče rozhodněte se určitě a pevně, že zůstanete věrni svému řádovému povolání až do smrti. Bděte, aby ani láska k světu, ani oddanost k rodině, ani tužba po životě pohodlnějším Vámi nepohnuly k zneuctění svatých slibů, abyste nevystoupili z řeholního povolání, jímž jsme se zasvětili Pánu. Nikdo neber zpět, co dal Bohu. Milovali-li jste mne v minulosti, milujte mne i v budoucnosti, přesným zachováváním našich Konstitucí. Váš první nadřízený je mrtev. Ale Váš pravý nadřízený, Ježíš Kristus nikdy nezemře. Bude vždy Vaším Mistrem, Vaším Vůdcem, Vaším Vzorem. Ale myslete na to, že přijde čas, kdy bude i naším Soudcem a odmění naši věrnost ve službě. Váš nadřízený je mrtev, ale bude zvolen jiný, jenž bude pečovat o Vás a o Vaše věčné blaho. Slyšte ho, milujte ho, poslouchejte ho, modlete se za něho, jako jste se modlívali za mne. Sbohem, drazí synáčkové, sbohem. Očekávám vás v nebi. Tam budeme mluvit o Bohu a Matce, záštitě naší Kongregace. Tam budeme žehnat navěky této Kongregaci, jejíž Řehole nám pomohla tak mocně a úspěšně ke spáse. Buď jméno Páně pochváleno, nyní i na věky věků. V tebe, Pane, jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky. Kněz Jan Bosko (Podle textu v modlitební knize Salesiánů, vydané v Turíně v roce 1933) 

  Příkladem dobré smrti je šlechtický syn Stanislav Kostka. Umírá v 18 letech se slovy: „Paratum cor meum“ – „Připraveno je mé srdce“. 

  Smrt je na Popeleční středu oznamována slovy: „Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Popelem, symbolem pomíjivosti všech věcí, je při tom člověk označen. Pamatování na smrt se snahou o co nejlepší prožití času spojuje křesťan s modlitbou: „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás Pane.“ Vyzrálé pamatování na smrt ukazuje tato za života napsaná prosba: „Až zemřu, prosím, abyste mi ruce ovinuli mým růžencem, který mne provázel na pozemské pouti. Ať svědčí o mé lásce k Panně Marii. Růženec bude mou poslední prosbou k nebeské Matce, aby se za mne přimlouvala u Božího soudu. A do rukou mi dejte kříž, na kterém zemřel můj Spasitel za spásu světa. Ať svědčí o mé víře. Věřím, že spravedlivý Bůh mne neodsoudí, když uvidí svého milovaného Syna, který na kříži i za mne prosil: „Otče, odpusť jim!“. Bůh vám odplať.“ 

  Tento článek začíná slovy z knihy o svatém Josefu Kopertinském. Je tam kapitola o tomto světci s názvem: „Zemřít s úsměvem“. Zemřít s úsměvem je výsledek dobrého pamatování na smrt. Tradiční breviář oproti pokoncilnímu obsahuje litanie za zemřelé a odporučení umírajícího Bohu s řadou střelných modliteb jako: „Ježíši, Maria, Josefe ve vašem pokoji ať zemřu a odpočívám.“

Vztah k protichůdnému

  Hlavně zdraví! Co pro to dělat? Určitě varovat se toho, co je ohrožuje. Patří k tomu chránit se před bacily a bacilonosiči. To neplatí jen pro tělo. 

  Proti duchovním bacilonosičům píše list Judův: „Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mne to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno předem označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného Vládce a Pána Ježíše Krista.“ 

  Chceme-li zdravý křesťanský život, tak jej musíme chránit před bacily bludů a hříchů a jejich nositeli. První nicejský koncil tak učinil u bludů Aria a proti bacilu jeho špatné nauky formuloval vyznání víry, které je součástí liturgie. Takto i další koncily reagovaly na bacily bludů a proti bludařům jako bacilonosičům. Pius IX. využil návrh arcibiskupa Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII. a vydal proti bludům Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou Quanta cura. Syllabus obsahuje celkem 80 bludných názorů a má několik kapitol; pro ukázku jsou uvedeny 4 odsouzené bludné věty z třetího paragrafu: 

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 

§ II. Racionalismus umírněný

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus(volnost víry a rovnost věr) 

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech      

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce      

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství 

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

  Syllabus Pia IX. připomíná proti bludům modernistů sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis a čl.29 o modernistických záludnostech. 

  Ubylo po II.Vatikánském koncilu bludů a bludařů a vzrostlo pokání? V knize O víře dnes kardinála Ratzingera v části o Panně Marii čteme jeho doznání, jak těžko rozuměl výroku známého od Efeského koncilu označující Pannu Marii za přemožitelku všech bludů. Dodává: „Teprve nyní – v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry skutečně klepou bludy nejrůznějších druhů – chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdykoliv jindy.“ Encyklika papeže Františka I. Lumen fidei bludy proti víře neřeší. Chybí světlo odsouzení, o němž píše apoštol Pavel v listu Ef 5,13: „Všechno co se odsoudí, ukáže se v pravém světle.“ Ten, kdo bludy a hříchy neodsuzuje stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.

Tradiční římská liturgie má tuto modlitbu o zničení bludů: „Ode všech nebezpečí duše a těla nás prosíme Pane ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly svými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N(jméno patrona chrámu) a všemi Svatými nám dobrotivě uděl spásu a mír, aby tobě tvá Církev po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“. 

  Starobylé křesťanské modlitby liturgie Testamentum našeho Pána Ježíše Krista vyjadřují liturgií kázeň prvních staletí. Nebyla spokojenost jen s tím, že někdo přišel do kostela. Po kázání(homilii) jáhen provolává: „Povstaňme. Každý znej své místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý, ať nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé nás vidí. Kdo nemá důvěry, ať odejde. Svornou myslí úpěnlivě prosme. Ať žádný není cizoložník, ať nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Hleďte, jako synové světla prosme. Úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ 

Po udělení pokoje před prefací jáhen takto provolává: „K nebesům srdce vaše. Má-li někdo záští na bližního, ať se smíří. Má-li na svědomí nevěru, ať se přizná. Nezachová-li někdo přikázání ať odejde. Klesl-li někdo do hříchu, ať se tím netají, neslušné je to tajit. Má-li kdo mysl chorou, ať nepřistupuje. Je-li někdo poskvrněn, není-li pevný, ať ustoupí. Nezachovává-li někdo přikázání Ježíšova, ať odejde. Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí, ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleďte, aby nikdo nebyl ve hněvu, Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám byla dána.“

Výchova dětí a mládeže

  Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“ 

  Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“ 

  Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě. 

  Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli...Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“ 

  Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce a matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“ „Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“ „Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“ První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino(Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis(Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias(Bohu díky)! „Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

  II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením.  Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

  Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!

sv. Josef  Kalasanský 

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Starobylá víra v očistec

    Sejdeme se v očistci. Tato slova mi při loučení řekl kněz starý přes devadesát roků po přijetí svátosti pokání a nemocných.  O jakém údělu pro sebe a druhé uvažuješ ty? Osob prohlášených za svaté je poměrně málo a pro ty, kdo neskonči život svatě je buď očistec nebo peklo. 

   Již ve Starém zákoně v II.knize Makabejské je o modlitbě za zemřelé: „Svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za mrtvé, aby byli zproštěni hříchů.“ 

  Modlitbu za zemřelé zmiňuje Tertullián, + 220: „Konáme oběti za zemřelé ve výroční den jejich narození." Sv. Augustin, + 430, zaznamenal v knize Vyznání slova své matky sv. Moniky: „Pochovejte mé tělo kde chcete, jen za to vás prosím, abyste na mne pamatovali při oltáři Páně.“ Jde o starokřesťanský obyčej sloužení mše svaté za zemřelé s vědomím, že jsou v očistci. To učí i sv. Efrém, + 373: „Když pak úžasná tajemství plná nesmrtelnosti jsou skrze celebrujícího kněze přinesena...přistupují duše v očistci a přijímají skrze strašná tajemství očistění ode skvrn.“ 

  Sv. Řehoř V., + 604 v Dialogu IV poukazuje na očistcové místo v Novém zákoně: „Co se týče některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň. Vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím(Mt 12,31). Z toho tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“ Po sv. Řehoři Velikém je sloužení tzv. gregoriánských mší. Sv. Řehoř za mnicha Justa, který se závažně provinil proti zásadám v klášteře sloužil třicet mší sv. po 30 dní bezprostředně za sebou. Po poslední mši sv. se duše Justy, který pro provinění nemohl být pohřben na posvátném místě, zjevila rodnému bratru Kapisu a oznámila vysvobození z očistce. Způsob pomoci duši v očistci během třiceti dnů obětí stejného počtu mší svatých, byl později Církví uznán (S. congr. Indulg. z 15.3.1884). Gregoriánské mše mohou být pouze za jednu duši bez zahrnutí dalšího úmyslu za jiné. Někdy se výraz „gregoriánská mše“ užívá i pro řád bohoslužby, který zavedl sv. Řehoř V. a s ní je spojována mše sv. Pia V., Jana XXIII. a užíváno označení „tradiční.“ 

  Sv. Ambrož, + 397 v De bono mortis: „Obyčejný hříšník však bude před posledním soudem tříben očistcovým ohněm, ač ani tam nebude bez všelijakého občerstvení." Sv. Cyril jeruzalémský v katechezi 5 učí: „Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když byli hříšníky...představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“ 

  K modlitbě za duše v očistci vybízí sv. Jan Zlatoústý, + 407 v PG 61: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví a obětujme za ně své modlitby.“ Dále sv. Jan Z. učil: „Kdykoli se slouží mše svatá, spěchají andělé otevřít žalář očistcový.“ Liturgie sv. Jana Zlatoústého má prosbu: „Za duše všech, kteří od věků zesnuli v pravé víře, v naději ve vzkříšení a život věčný.“ 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:

 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 

Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 

Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.

    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 

   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 

   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 

   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 

Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“