Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 

   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 

   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 

    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 

   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 

   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 

   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 

sv.Basil Veliký

sv. Řehoř Naziánský

Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Volba učitele

   Ve všech oblastech je důležitý učitel. Apoštol Pavel varuje v II Tim 4,3 před špatnými učiteli: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ 

   Opak vlivu špatných učitelů najdeme u Izidora Vondrušky v Životopisech svatých. Ukážeme si to na sv. Cyrilu, věrozvěstu: „Nejvíce byl nadšen spisy sv. Řehoře Naziánského. Nakreslil na stěnu kříž, napsal tam modlitbu ke sv. Řehoři a připsal: „Ó Řehoři! Člověče tělem, anděle duší! Přijmi mne za učedníka svého.“ Sv. Řehoř Naziánský je významný reprezentant zdravé tradice a patří společně se sv. Basilem, sv. Atanášem a sv. Janem Zlatoústým mezi čtveřici nejvýznamnější Otců Východu. V  Cařihradě roku 379 navštívil sv.Řehoře také jeden ze čtyř velkých Otců Západu sv. Jeroným. Sv. Řehoř Naziánský měl svaté rodiče sv. Řehoře(uváděného s dodatkem „starší“) a sv. Nonu. Měl svaté sourozence sv. Caesaria a sv. Gorgonii. V Alexadrii poznal sv. Řehoř sv. Atanáše. Se sv. Basilem bydlel a píše jaké měli společné zájmy: „My oba jsme znali pouze dvě ulice, jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo do chrámu. Cesty do divadla, na závodiště, do míst zábavy jsme neznali.“ Svého otce, který  složil vyznání víry, v němž byl skrytý blud ariánský přivedl k nápravě a složení pravověrného vyznání. Mladší bratr sv. Řehoře Caesarius byl osobní císařský lékař a císaři Juliánovi Odpadlíkovi odmítl sloužit. V situaci, kdy v Cařihradu byla jen hrstka pravověrných křesťanů se stal sv. Řehoř jako stařec biskupem císařského města. Zachoval svědectví o sporech ve věcech víry: „Ulice, tržiště, síně penězoměnců(banky) a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou ve věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta neb ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší Syna“. Zeptáš-li se u pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží z ničeho je stvořen.“ 

   Sv. Řehoř lidi důrazně napomínali, aby méně hloubali o víře, ale více podle ní žili a nevedl k víře pouze teoretické. Je mu dáván titul „Teolog“ a byl reprezentant teologie přenášené do života. Příkladem je tajemství Nejsvětější Trojice. Svoji závěť zakončuje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a byla podepsána sedmi biskupy a notářem. V tajemství Nejsvětější Trojice se ukazuje jeho teologie jako vysoce mystická a navýsost praktická. V PG 36: „Především mi uchovejte tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha Svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existující jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval...Je to nekonečná soupodstatnost tří nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je celý Bůh...a tři osoby společně jsou Bůh. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice... Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota.“ V PG 37: „Mezi velkými vlnami života, zmítán bouřlivými větry sem a tam…jen jedna věc je mi drahá, jediné moje bohatství, posila, která dává zapomenout na únavu, světlo Svaté Trojice.“ Poemi dogmatici 31: „Sláva Otci i Synu, králi vesmíru, Sláva Duchu, hodnému chvály a zcela svatému. Trojice je jediný Bůh, který vše stvořil a naplnil: nebe nebeskými bytostmi a zem pozemskými. Moře i řeky naplnil vodními tvory, všechno oživil svým Duchem, aby každé stvoření chválilo moudrého Stvořitele, jedinou příčinu života a trvání. Více než jakékoliv stvoření kéž ho vždycky oslavuje rozumný tvor jako velikého krále a dobrého Otce.“ ,

   Osvojení dobré teologie u sv. Řehoře vedlo sv. Cyril, věrozvěsta, že císaři na výzvu jít hájit Nejsvětější Trojici k vyznavačům islámu řekl: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ Chvalozpěvem na Nejsvětější Trojici zakončuje sv. Cyril Proglas – předmluvu evangelia: „Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým. Amen.“ 

   Sv. Jan od Kříže v díle Živý plamen lásky III.napsal: „Pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn.“ 

   Sv. Cyril si zvolil za učitele muže žijícího o 5.století dříve, a proto je správné mít v 21.století za učitele toho, kdo žil řadu století před námi, třeba v 16. století. Tvrzení: „Pro nás lidi moderní doby po II. vatikánském koncilu v 21.století není možné se učit od lidí po koncilu tridentském v 16.století“, je podobně nesmyslné jako kdyby sv. Cyril věrozvěst učil naše předky: „Pro nás lidi po II. koncilu niejském r.787  není možné se učit od lidí po I.koncilu nicejském r.325. Pro sv. Cyrila platila posvátná tradice a nestačilo mu pouhé Písmo, které přeložil a znal. Opak úcty k tradici je blud modernismu odsouzený papežem Piem X. v encyklice Pascendi Dominici gregis, kde napsal: „Naši učitelé neměli k dispozici tytéž pomůcky jako modernisté. Neměli za vůdkyni a učitelku filozofii, která by začínala popíráním Boha a neprohlašovali sami sebe za kritérium pravdy.“