Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Svěcení žen

   V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“ 

   Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
    I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: "Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože  však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky."

   Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma. 

   V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom třeba v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha "K plnosti" vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S.Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal…“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit. 

   Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto  je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou.  Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu(v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím," tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

   Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t.2 píše, jak  bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“  Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.

Obětní smýšlení

    V oblasti sportu se výkony zlepšují. Z toho důvodu by náš slavný běžec a vícenásobný olympijský vítěz E.Zátopek se svými časy dnes příliš neuspěl. A podobně je tomu obecně. Není těžké slyšet: „Sport je pro mě vším“. Je to ukázka modloslužby. A Bohu-Sportu se staví chrámy. Novináři užijí i výraz, že někde vyrostl nový sportovní svatostánek. A Bůh-Sport je popisován jako místo obětí. Sportovci musí hodně trénovat a obětovat množství času, vyvinout velké úsilí. I přes vážná zranění se při obětním smyslu vrací zpátky. 

   Starší lidé si pamatují, jak lidé chodívali běžně pěšky na mši svatou. A přišli i odpoledne na požehnání. Dnes lidé mají auta, ale často si raději jedou za sportem, zábavou, nákupem než na mši svatou. Něco obětovat pro mši svatou je oslabeno. Obětní postoj při mši svaté je nahrazen důrazem na hostinu, který je dnes u mše svaté preferována. Např. pražské arcibiskupství v AC 02/1998 č.3 tvrdí: „Koncil také obnovil starobylý zvyk klást větší důraz na znamení eucharistické hostiny, na plný rozměr Kristových ustanovení ve večeřadle. To pak „vzbudilo touhu“ vrátit se ke starobylému zvyku „klást eucharistický chléb na ruku věřících.“ Uvedené tvrzení však neuvádí místo koncilu, které tento starobylý zvyk s větším důrazem na hostinu žádá a při hledání v koncilních dokumentech jsem takové místo neobjevil. Připadal jsem si podobně jako když jsem hledal koncilní předpis o požadavku oltáře čelem k lidu a odstranění latiny, jak se i při studiu teologie tvrdí. 

   O hostině, ale velikonoční a přitom důrazu na obět je v II. kapitole konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu s názvem „Tajemství Eucharistie“, článek 47: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž se požívá Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ 

   Pán Ježíš po hostinách chodil a to, že to nebylo snadné a spojeno s vážnými tématy najdeme v 14.kapitole evangelia sv. Lukáše. Kapitola začíná (14,1): „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho s předních farizeů, aby tam pojedl, dávali s na něho pozor.“ Zvýšená touha po hostině je v konečných důsledcích katastrofou. To lze pochopit ze slov o druhém příchodu Páně Mt 24,37-39: „Až přijde Syn člověka bude to právě tak jako v době Noemově. Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude až přijde Syn člověka.“ 

   Na nedobré výsledky spojování mše svaté s hostinou ukazuje apoštol Pavel v I Kor 11,19-21: „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý.“ 

   Ještě ostřeji běduje nad jistým typem hostiny list Judův: „Běda jim! Jednají jako Kain, pro hmotný prospěch se dali svést jako Balám a pro svou vzpurnost zahynuli jako Kore. Jsou to skvrny na vašich hodech lásky, beze studu s vámi hodují a pasou sami sebe.“ 

   Touha po hostině, mejdanu, pikniku, „bavit se“, je bohužel významným motorem pastoračních žádostí o farní ples, diskotéku apod.. Dostatek zájemců o tento typ aktivity kontrastuje s nedostatkem těch, co chtějí obětovat svůj čas při brigádnické opravě kostela anebo jeho úklidu zadarmo a pro Boží království. Z myšlenky, že mše svatá je jen hostina se vyvozuje, že všichni musí jít ke svatému přijímání, protože co by to bylo za hostinu, při níž bychom nic nejedli. 

   Sv. Kateřina Sienská přijímala často a znala, že se toto ani nechválí a ani nehaní. Varovala se chození ke svatému přijímání bez obětního smýšlení a tím povrchnosti a svatokrádežím. Z myšlenky, že mše svatá je oběť kříže nutně neplyne nutnost jít ke svatému přijímání. V Dialogu 66 sv. Kateřiny S. je o duchovním sv. přijímání: „Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí.“ 

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei takto odsuzuje pojetí mše sv. jako bratrské hostiny s povinným přijímáním v článku 112: „…ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“ 

    Svatý Alfons z Liguori nám v Pojednání o bolestech P. Marie popisuje vzor obětního smýšlení: „Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský(De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně.“    

    Obětní smýšlení je v modlitbě sv. Ignáce z Loyoly, který se založením řádu jezuitů velmi přičinil o obnovu katolické víry po tridentském koncilu. Modlitba ukrývá jeho zásadu, že stačí méně myšlenek, ale hluboce prožívaných: „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.“

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Panna Maria Spoluvykupitelka

Je dogma o „Neposkvrněném Početí“, ustavičném panenství, božském mateřství a Nanebevzetí Panny Marie. Každé dogma má svou historii, k níž patří tříbení odlišných a protikladných názorů. Páté, zatím diskutované dogma, je o Panně Marii „Prostřednici, Orodovnici a Spoluvykupitelce.“

Učitel Církve sv. Alfons Maria z Liguori píše v úvodu své knihy „Vznešenosti Panny Marie“: Kdyby se někomu zdálo některé tvrzení v knize příliš odvážným, prohlašuji, že jsem je psal a chápal ve smyslu svaté Církve katolické a zdravé teologie. Když jsem na příklad nazval Marii Prostřednici, mínil jsem ji tak zvát jen jako prostřednici z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, jenž je prvním a jediným prostředníkem ze spravedlnosti. Názvem Marie všemohoucí, (jak ji nazvali též sv. Jan Damašský, sv. Petr Damiani, sv. Bonaventura, Kosmas Jeruzalémský a jiní), chtěl jsem ji tak jmenovati, pokud jako Matka Boží vymůže na Pánu svými modlitbami vše, oč žádá ve prospěch svých ctitelů, poněvadž této vlastnosti Boží nemůže být schopna stvořená bytost jíž je Maria.“ Titul Prostřednice milostí nám předkládá jeden z mariánských svátků (8.5) a sv. Alfons z L. upřesňuje s ním i roli Panny Marie jako Přímluvkyně, Orodovnice.

Pět ze šesti kardinálů, kteří byli spolupořadateli mezinárodního sympozia o Panně Marii Spoluvykupitelce ve Fatimě v roce 2005 předalo oficiálně kardinálem Telesfore Toppo z Indie dopis papeži Benediktu XVI. v roce 2006 s touto žádostí: „Věříme, že uzrál čas pro slavnostní definici trvalé nauky Církve o Matce Vykupitele a její jedinečné spolupráci na díle vykoupení i v pozdější roli rozdělování milostí a přímluv za lidskou rodinu.“ Za tuto iniciativu je odpovědný kardinál Martinez z Portorica.

To, že mezi kardinály není žádný Evropan by mohlo vést k nezájmu zamýšlet se v Evropě nad touto věcí. Ve skutečnosti tato iniciativa kardinálů ze zemí, kde je křesťanství mnohdy na vzestupu by mohla pomoci duchovně upadající Evropě k oživení víry. Pokusíme se najít důvody k tomuto tvrzení. Vrátíme-li se k uvedenému A. z Liguori, tak můžeme obdobně k titulu –„Spoluvykupitelka“ dodat, že je spoluvykupiteka z milosti na rozdíl od Ježíše Krista, který je první a jediný vykupitel ze spravedlnosti. K Panně Marii a jejímu spoluvykupitelství, prostřednictví a orodování můžeme vymezeným způsobem přiřadit další osoby. Například apoštolové byli a jsou orodovníky, přímluvci u Boha, který vyslýchá prosby. Stejným způsobem jsou prostředníky milostí a spoluvykupitely dle upřesněného způsobu chápání pod Kristem. Otvírá se prostor pro další lidi, především svaté, ale i běžné lidi. Je snad přehnané tvrdit, že každý, kdo se podílí na křtu dítěte – dárce milosti je Bůh – kněz, co křtí, rodiče a kmotři a další jsou svým vymezeným a omezeným způsobem prostředníky milosti? A není malý rozvoj křestní milosti způsoben i tím, že lidské osoby podílející se na křtu málo anebo vůbec neznají a neplní roli prosebníka v modlitbě? Nezlepšilo by se jejich jednání, kdyby je neslo vědomí pokorného spoluvykupitelství?

Když vezmeme věci z druhého konce na případu Jidáše - není jeho modloslužebné peněžní zaměření zradou na roli, kterou pod Kristem s P.Marií plnili apoštolové? Jidáš spolupracoval se zlem a to pokračuje v dějinách. Skrze sdělovací prostředky vzniklo u nás mínění, kdy spolupracovník StB je vnímán jako ten, kdo působil více zla než pracovník StB. Podobně nesprávně je možné v rovině dobra myslel, že Spoluvykupitelka je více než Vykupitel. Člověk má krásný úkol být prostředníkem milosti, orodovníkem a spoluvykupitelem! Nesnížil by takto prožívaný život počty kněží, co opustili kněžskou službu anebo v minulosti řady těch, co spolupracovali více s nacismem a komunismem než s Kristem? Možná se můžeme ptát, zda dogma o Panně Marii Spoluvykupitelce, Prostřednici a Orodovnici neotevře před námi nějaké dobré možnosti, jak nezakopat hřivny lhostejností a podílením se na zlu…

Z českých autorit Silvestr M.Braito O.P. v knize Život str. 32, vydáno r. 1932: „Nemožno, naprosto nemožno oddělit Marii od Ježíše, a proto nemožno oddělit Marii od vykupitelského díla Ježíšova, jež bylo účelem jeho vtělení. Proto plným právem nazývají teologové Marii Coredemptorix (Spoluvykupitelka), proto právem Církev miluje nauku o Marii, zdroji všech milostí.“

Sv. Augustin učí: „Bůh, který nás stvořil bez nás, nespasí nás bez nás.“ ( Sermo 169). Co můžeme vždy dělat pro vlastní spásu? Co to má být? Neznamená to být Spoluvykupitelem, Prostředníkem a Orodovníkem?

Co do podstaty lze o uvedených titulech mluvil při četbě řady autorů. Jeden z deníčku sestry Faustiny č.1783-4: „Nevíme, jaký počet duší máme svými modlitbami spasit, proto se stále modleme za hříšníky. Dnes při delší rozmluvě mi Pán řekl: Jak velice toužím spasit duše. Má nejmilejší sekretářko, napiš, že toužím vlévat svůj Božský život do lidských duší a posvěcovat je, jen když ony budou chtít mou milost přijmout. Největší hříšníci by dosahovali veliké svatosti, stačilo by, kdyby uvěřili mému milosrdenství.

V encyklice Spe salvi Benedikta XVI. v části o jednání a utrpení je pod č.35: „Můžeme totiž sebe i svět otevřít pro příchod Boží: pro pravdu, lásku a dobro. Svatí dělali přesně toto, takže coby „spolupracovníci Boží“ přispěli ke spáse světa.“ K tomuto místu jsou biblické citace I Kor 3,9: „Jsme totiž Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba.“ I Sol 3,2: „a poslali jsme Timoteje, našeho bratra a spolupracovníka v hlásání Kristovy radostné zvěsti, aby vás utvrdil a povzbudil ve víře tak, že by se nikdo nedal zviklat těmito souženími.“

Pravděpodobný chlad k přiznání titulu „Spoluvykupitelka, Prostřednice a Orodovnice“ Panně Marii lze čekat od těch, kteří jak se někdy říká „dělají“ ekumenismus a mezináboženský dialog. Pokud by se uvedený titul nelíbil např. evangelické pastorce nebo dalajlámovi, tak jej budou považovat za problematický. Sekularizovaní křesťané by asi nejprve potřebovali pozitivní vyjádření ze strany EU anebo OSN. K těmto postojům slovo sv. Hilaria „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“

S titulem Spoluvykupitelky jsou spojena zjevení Idě Peerdemanové v Amsterodamu v letech 1945-1958. Jsou vydána knižně jako „Poselství paní všech národů“. Apokalyptický ráz poselství je spojen s požadavkem této modlitby a neměněním textu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Otce, sešli nyní svého Ducha na zem. Dej, ať Duch Svatý přebývá v srdcích všech národů, aby byly ochráněny před zkázou, neštěstím a válkou. Kéž Paní všech národů, která byla kdysi Marií, je naší Orodovnicí. Amen.“ Tato modlitba je spojena s tímto obrazem:

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

wiki

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“

      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“

      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.

      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.

      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.

     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?

       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!

      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.

      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Liturgický hudební archív

Ocenění svatého Václava

         Boleslav cenil svého bratra Václava tak málo, že jej zabil. Václav cenil vše podle křesťanské víry a podle ní byl oceněn uznáním svatosti života.  Je-li toto  ocenění oprávněné, tak je nemůže nikdo z lidí zvrátit i kdyby chtěl. Toto ocenění  nemůže  pro sebe získat nikdo ani neoprávněně, i kdyby chtěl. Naplňuje se tak jedna základní pravda víry: „Bůh je nejvýš spravedlivý – dobré odměňuje a zlé trestá.“ Nejlepším cenitelem je znalec; šití dokáže ocenit dobrá švadlena, hru na varhany dobrý varhaník a světce světec.      

         Svatý Alfons z Liguori zemřel v roce 1787 v Nocera dei Pagani blízko Neapole. Byl od české země hodně vzdálen prostorem a byl hodně vzdálen časem i od sv. Václava, který zemřel roku 929. Přesto ve své knize doporučující úctu k Nejsvětější svátosti vysoce ocenil svatého Václava: „V úctě k Nejsvětější svátosti vyniká zvláště svatý Václav. Tak veliká byla láska svatého knížete k Ježíši, že nejen sám vybíral nejlepší obilí a hrozny k přípravě svátostných způsob, ale rovněž pilně navštěvoval kostely, kde dlel Kristus v oltářní svátosti, a to i v noci a v zimě. Jeho čistá duše byla tak zanícena božskou láskou, že tento žár vyzařoval i navenek. Legenda vypravuje, že Václavovu služebníkovi, doprovázejícímu knížete na takové cestě v zimě a nočním chladu, zábly nohy od sněhu, že nemohl dál. Světec mu řekl, aby kráčel v jeho stopách; od této chvíle necítil služebník více chladu.“ 

         Ve stopách sv. Alfonse z Liguori a svatého Václava kráčeli dva světci z řad kongregace redeptoristů, které sv. Algons z L. založil: sv. Jan Nepomuk Neumann a Klement Hofbauer. Sv. Jan Nepomuk založil v Americe 80 kostelů a 100 škol. Tento apoštolát byl spojen  se 40 hodinovými adoracemi, které organizoval. Sv. Klement Hofbaur v tísni poklekl před svatostánkem a klepal na něj.   Nevypadal by stav katolické Církve jinak, kdyby zde bylo více naléhavých adorátorů?  Smírná adorace jako protiváha všeho protikřesťanského je správná cesta, z níž nás může odrazovat mimo jiné chlad náboženské lhostejnosti. Prosme: svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!

 

Lebka sv. Václava

                                                                                          
                                                                          

Eucharistie

Když jsi přijal Tělo a Krev Páně, chraň jazyk a ústa přede vší úhonou (Afraat)

To konejte na mou památku. K tomu si připomeňme dvě věci. Za prvé: příkaz slavit Eucharistii, to je naznačeno slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána vydávajícího se pro nás na smrt. Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k spáse, ani co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu (sv. Albert V, komentář k Lk evang.)

Při svátostných obětováních ať jsou podávány k oběti jenom chléb a víno  smíšené s vodou (papež Alexander)

Nemá se obětovat v kalichu Páně ani pouhé víno, ani pouhá voda, nýbrž obojí smíšené, protože se čte, že obojí vyteklo z boku Kristova při jeho utrpení 

(papež Alexander )

Nemůže být větší oběť nad tělo a krev Kristovu   (papež Alexander )

Mezi všemi pobožnostmi je tato, totiž klanět se svátostnému Ježíši, hned první po svátostech, Bohu nejdražší a nám nejužitečnější

(sv. Alfons z L., Visite al SS.Sacramento ed a Maria Santissima)

Sv. Jan D. vypravuje, že Ježíš sám podal jí (Marii) své přesvaté Tělo na cestu a mile řekl: „Přijmi Matko má z mých rukou Tělo mé, které jsi mi dala.“ A když Matka s největší láskou toto poslední přijímání přijala, vroucně pronesla poslední slova: „V ruce tvé, Synu, poroučím svého ducha, poroučím ti duši, kterou tvá dobrota stvořila, od prvního počátku velikými milostmi obohatila a obzvláštní předností vší skvrny hříchu uchránila. Poroučím ti své tělo, z kterého jsi tělo a krev ráčil přijmout. Poroučím ti také tyto milé dítky své (svaté učedníky okolo stojící) v žalosti nad mým nynějším odchodem, potěš je ty, který je více miluješ než já, požehnej a posilni je, aby k tvé cti vykonali veliké věci 

(sv. Alfons L., O nanebevzetí P. Marie)

Tehdy byly dle slov Arnolda z Chartes dva oltáře na hoře Kalvarii, na nichž dvě veliké oběti byly obětovány: jeden na těle Ježíše Krista, druhý v srdci Panny Marie. Více se mi však líbí slova sv. Bonaventury, jenž tam pouze jeden oltář spatřuje tj. pouze kříž Synův, na kterém s obětí  Beránka Božího spolu i Matka byla obětována a touto otázkou oslovuje P. Marii: „Paní, kde stojíš? Snad vedle kříže? Nikoli, tebe trýzní se Synem na kříži ( O bolestech P. Marie)

Zde se poněkud odchylme. Maria zanechává své srdce v hrobě u Ježíše, jediného svého pokladu podle slov: Kde je váš poklad, tam je i vaše srdce(Lk 12,34). Kde asi jsme my pochovali své srdce? Snad v tvorech anebo v blátě pozemském? Proč ne u Ježíše, jenž ač na nebesa vstoupil, u nás ráčil zůstat, nikoli mrtvý, ale živý v nejsvětější Svátosti oltářní, aby srdce naše u sebe měl a zcela byla jeho 

( O bolestech P. Marie)

A Maria zjevila, jak ctihod. Crasset vypravuje, jedné svaté duši, že se jí nezavděčíme příjemnější obětí jako (hodným) přijímáním. Poněvadž Ježíš Kristus v duších, které nejsvětější svátost jeho (hodně) přijímají, ovoce svého přehořkého umučení sbírá, zdá se, že Panna Maria ničeho si toužebněji nežádá, leč aby její sluhové (hodně) přijímali a říká: „Pojďte, jezte chléb můj a pijte víno, které jsem vám smísila“ (Přísl. 9,5)

(sv. Alfons L., Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)

Co jiného je oltář, než obraz Kristova těla?... Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je na oltáři (sv. Ambrož, O svátostech 5)

Vědomí mnoha hříchů mě skličuje, přesto však doufám v tvé nezměrné slitování. Shlédni tedy na mně očima svého milosrdenství, Pane Ježíši, věčný Králi 

(sv. Ambrož, z přípravné modlitby ke mši sv.)

Uvaž nyní, zda je vznešenější chléb andělů nebo Kristovo Tělo, které je vskutku životodárným tělem. Mana byla z nebe, ono však nebe převyšuje. Mana byla z nebe, ono je od samého Pána nebes. Mana podléhala zkáze, jestliže se uchovala na druhý den, ono nepodléhá žádnému porušení, a kdo z něho jí se zbožností, také nepozná  porušení...Když tedy Kristovo slovo z ničeho mohlo udělat něco, co tu předtím nebylo, jak by nemohlo změnit to, co tu je, v něco, čím to nebylo? Je přece snazší věcem jejich přirozenost změnit než jim novou stvořit

Což předcházel narození Pána Ježíše z Marie přirozený úkon? Podle přirozeného řádu rodí žena ze spojení s mužem. Je tedy jasné, že Panna porodila mimo řád přírody. A právě toto Tělo, které zpřítomňujeme, je z Panny. Proč tady u Kristova Těla hledáš přirozený řád, když mimo řád přírody bylo samo narození Pána Ježíše z Panny? A bylo to pravé Kristovo tělo, které bylo ukřižováno a pohřbeno, a tak máme opravdu svátost onoho Těla...Sám Pán Ježíš volá: Toto je mé Tělo. Než vysloví slovo požehnání, jmenuje jinou způsobu, ale po posvěcení mluví o Těle. Dále sám říká, že je to jeho krev. Před posvěcením se to nazývá jinak, po posvěcení se to jmenuje krev. A ty říkáš:“Amen“, to znamená: „Je to skutečně tak“. To co mluví ústa, ať uvnitř vyznává duch. Co se ozývá v řeči, ať cítí také srdce... V této svátosti je Kristus, protože je tu Kristovo Tělo. Není to tedy pokrm pro tělo, ale pro duši...Neboť Boží Tělo je tělo duchovní a Kristovo Tělo je tělem Božího Ducha, protože Kristus je duch                   (sv. Ambrož, O svátostech)

Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně(1 Kor 11,26). Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji vždycky přijímat, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku     

( O svátostech IV)

Slovo Krista vykonává tuto svátost. Která slovo Krista? To, jímž bylo všechno učiněno. Přikázal Pán, byla učiněna nebesa a země 

Posvěcení se děje slovy a řečí Pána Ježíše, neboť vším ostatním, co se říká, vzdává se chvála Bohu, předesílá se prosba za lid, za krále, za ostatní. Když však dojde k vykonání velebné svátosti, neužívá již kněz svých řečí, nýbrž slov Krista. Tedy slovo Kristovo působí tuto svátost

Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou slovy proměňování, a účinnost proměňování je větší než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost...Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co  dosud neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit  

Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista (sv. Ambrož, O svátostech)

Nikdo ať nejí toto Tělo, dokud se mu dříve nepoklonil (sv. Augustin o úctě před přijetím Eucharistie)

To je tedy ta večerní oběť: utrpení Páně, Kristův kříž, spasitelná krvavá oběť, celopal milý Bohu. A tuto večerní oběť učinil Pán ve svém vzkříšení obětí jitřní. Upřímná modlitba vytrysklá z věřícího srdce stoupá tudíž vzhůru jako zápalná oběť na svatém oltáři      (k žalmu 140)

V Církvi katolické při tajemství těla krve Páně nevykonává dobrý nic většího a nic menšího špatný kněz, protože se nevykonává ze zásluhy posvěcujícího, nýbrž ze slova Stvořitelova a ze síly Ducha Svatého  ( O těle Páně)

Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte ´Amen´(„Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká:´Tělo Kristovo´, a ty odpovídáš:´Amen´. Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné      (Sermo 272)

Toho, kdo naslouchá, nebo přesněji toho, kdo poslouchá, činí láska vskutku novým. Ne ovšem každá láska, ale jen taková, jakou Pán odlišuje od tělesné, když dodává: tak, jak jsem miloval vás...Neboť tehdy, až Bůh bude všechno ve všem, všechny touhy pominou. Kéž nám tuto lásku dá sám ten, jenž praví: Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy       (k Janovu evangeliu)

Nezůstáváš-li v Kristu a nepožíváš-li v sobě duchovně jeho tělo a nepiješ jeho krev, pak i když tělesně a viditelně požíváš svátost Těla a Krve Kristova, jíš a piješ svátost takového významu spíše k svému soudu, protože ses opovážil jako nečistý přistoupit ke Kristovým svátostem (k Janovu evangeliu)

Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli (Jan 6,49) – sv. Augustin:

Nebraň rozdavač tučným země, to je hříšníkům, jíst u stolu Páně

Bezpečně přistup, chléb je to, ne jed (k Janovu evang.)

Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky (k Janovu evangeliu)

Což nebyl Kristus Pán jednou na kříži zabit? A přece bývá opět zabit v nejsvětější Svátosti, každého dne a za všechny národy(k žalmu 58)

Kolik je těch, kdo z oltáře přijímají a umírají, a umírají právě tím, že přijímají! Vždyť Pánova skýva nebyla pro Jidáše jedem, a přece ji přijal. Když ji přijal, vstoupil do něho nepřítel – ne proto, že by přijal něco špatného, ale protože špatně přijímal dobré. Hleď tedy, abys duchovně jedl nebeský chléb a k oltáři přinášel nevinnost. Varuj se toho, aby hříchy, třebas byly každodenní, nebyly smrtelné.

Jednou byl Kristus sám v sobě obětován, a přece se denně obětuje ve svátosti (sv. Augustin, kniha Výroků Prospera)

 „Tělo mé je opravdu pokrm(Jan 6,55)“ – sv. Augustin: Pokrmem a nápojem žádají lidé to, aby nelačněli a nežíznili. Vpravdě dává jen tento pokrm a nápoj, těm jimiž je přijímán nesmrtelnost a neporušitelnost ve společenství svatých, kde bude pokoj a dokonalá jednota

Nikdo nedává hostům za pokrm sám sebe, to činí jedině náš Pán, Kristus. On je hostitelem a on sám je také pokrmem a nápojem (O Trojici)

Co tedy vidíte, je chléb a kalich, to vám říkají vaše oči. Čemu se však musí naučit vaše víra, je toto: chléb je Tělo Kristovo, kalich je Krev Kristova            

Kristus sám sebe nesl ve svých rukou, když podával své tělo a řekl: „Toto je mé tělo“(k žalmu 33)

Spasitel, aby mocněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je jako poslední vtisknout do srdcí a paměti učedníků, od nichž měl odejít na utrpení (Odpovědi Januáriovi)

Celá vykoupená obec ( shromáždění a společenství svatých) je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijal podobu služebníka...To je oběť křesťanů:“I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu(Řím 12,5)“  Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama.(sv. Augustin, O Boží obci X)

Ať zhořknou mi všechny věci na světě, abys ty samotný, eucharistický příteli můj, byl sladký duši mé, ty, jenž jsi sladkost nevýslovná, jenž všechno hořké nám líbezným činíš. Tvá sladkost učinila Štěpánu líbezné kameny, jimiž byl zasypán, a Vavřincovi v podušku změnila rožeň, na němž byl pálen. Pro sladkost tvou odcházeli apoštolé od velerady zbičovaní plni radosti, že smějí trpět pohanu pro jméno tvé, a Ondřej s plesáním spěchal ke kříži, šťasten, že kříž ho přivede k věčné sladkosti tvé. Když Petr jí okusil jen jedinou krůpěj, zapomněl na všechno a volal: „Pane je dobře nám zde být: učiňme si tu stánky, zde zůstaňme, s tebou přebývejme, protože ničeho jiného nepotřebujeme. Dostačí nám mít tebe, vidět tě, a sytit se sladkostí tvou.“ Jedinou krůpěj sladkosti tvé okusil, a všechna jiná sladkost se mu zprotivila. Co by byl činil, kdyby byl okusil veškerou plnost sladkosti tvé, kterou jsi v Eucharistii připravil těm, kdo se tě bojí? Této sladkosti zakoušela ona panna, o které čteme, že spěchala do žaláře radostně jako k hostině (Anežka); o sladkosti tvé prorok předpovídal: „Pojďte, okuste a vizte, jak sladký a líbezný je Pán“ (sv. Augustin)

Nuže očisti mne od všelikého kalu těla i ducha a nauč mne přistupovat k tvé svátosti se svatou bázní, abych s čistým svědomím ji přijímal a byl účasten tvého svatého Těla i Krve a abys ty žil a přebýval ve mně s Otcem i svatým tvým Duchem      (sv. Basil V.)

Přistupovat také každý den a přijímat Kristovo svaté tělo a krev je dobrá a užitečná věc, protože On sám jasně říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (Jan 6,54). Kdo tedy může pochybovat, že ustavičně přijímat život znamená žít v plnosti?“( sv. Basil, Ep. 93).

Není potřeba dokazovat, že není těžkým hříchem, když si někdo podává vlastní rukou v době pronásledování, nebo není-li tam žádný kněz nebo jáhen 

(sv. Basil, List 93)

Kdyby někdo opilý nebo přejedlý vyvrhl Eucharistii, činí pokání 40 dní je-li laik. Duchovní nebo mniši, nebo jáhni a kněží konají pokání 70 dní, biskup 90 dní. Jestliže vrhnou však pro nemoc, konají pokání 7 dní   

(sv. Beda C., Kajícnická kniha)

„Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující  tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev,  která se vylila z něho, a to  ne pouze  skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a  já to čtu a vy to chápete. Tak  věřím a proti této víře nebudu dále učit.  V tom  ať  mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“   

(odvolání bludu před sv. Řehořem VII.)

V evangeliu čteme, jak Pán v kázání nabádal učedníky, aby jedli jeho Tělo a skrze toto tajemství měli účast na jeho utrpení. Tehdy někteří řekli: To je tvrdá řeč! A od toho času už s ním nechodili. Když se pak zeptal učedníků, zda i oni chtějí odejít, řekli: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. A musím vám říci, bratři, že je to tak dodnes   (sv. Bernard, Sermo 5 de diversis)

„Jdi a věř mojí vírou“ – slova sv.Bernarda člověku, který řekl, že nemůže chodit ke sv. přijímání, protože už nevěří

Vím, Pane, kdybych měl být, jak vymáhá svatost a velebnost tvá, nikdy bych se nesměl osmělit přistoupit k životodárnému tvému stolu, kde asistují andělé, kde tvé tělo z Panny narozené a tvá krev na kříži vycezená se Otci podává v oběť čistou, drahocennou a svatou, kde nás ty sám sytíš chlebem andělským. Zdržím-li se však svaté oběti i svaté hostiny, připravuji Nejsvětější Trojici o chválu a čest, anděly zbavuji radosti, spravedlivé milosti, hříšníky odpuštění, duše v očistci ulehčení, celou Církev tvou dobrodiní, a sebe nebeské pomoci, totiž osvícení mysli, posílení ctnosti, vyzbrojení k boji, zeslabení hříšné žádostivosti, rozmnožení zbožnosti, udělení duchovní radosti, utvrzení víry, povzbuzení naděje, roznícení lásky a vůbec všeho dobra, kterým zahrnuješ své věrné v této převelebné Svátosti (sv. Bonaventura)

Buď veleben, můj Pane Ježíši Kriste: Tys předpověděl svou smrt a při poslední večeři jsi podivuhodně proměnil chléb ve své drahocenné Tělo a dal jsi ho z lásky apoštolům na památku svého svatého umučení (sv. Brigita, Zjevení sv. Brigity)

Ó Ježíši, sladkosti srdcí a nesmírná Lahodo duší, pro hořkost octa a žluči, jež jsi okusil pro nás, dopřej nám, abychom v hodině smrti hodně přijali Tvé Tělo a Tvou Krev pro útěchu a uzdravení svých duší  (sv. Brigita, modlitba)

Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou (sv. Cyprián)

K úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril A.: „Nepochybuj, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda

Chléb a víno určené k Eucharistii před svatým vzýváním uctívané Trojice bylo prostým chlebem a obyčejným vínem. Po vzývání se však chléb stává Kristovým Tělem a víno Kristovou Krví

Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev    (sv. Cyril J., katecheze)

Nenatahuj ruku, ale přibližuj se s gestem klanění a úcty ke kalichu Krve Kristovy(sv. Cyril J., katecheze)

Dávej pozor, abys z Pánova Těla nic neztratil. Kdybys nechal něco upadnout, musel bys to chápat stejně, jako bys oddělil některý úd  vlastního těla. Řekni mi, prosím tě, kdyby ti někdo dal zrnka zlata, nezacházel bys s nimi s největší opatrností a pečlivostí, abys nic neztratil? A neměl by ses s ještě větší opatrností a bdělostí starat, aby ani nejmenší částečka Pánova Těla nespadla na zem, protože je mnohem drahocennější než zlato a drahokamy? 

(sv. Cyril J., katecheze 5)

Ať z vaší Eucharistie nejí a nepije nikdo kromě pokřtěných ve jménu Páně. Protože právě o tom Pán řekl: Nedávejte svaté věci psům (Didaché)

Ať přijde milost a pomine tento svět. Hosana Bohu Davidovu. Kdo jsi svatý, přijď, kdo nejsi čiň pokání. Marantha; amen.

V neděli – v den Páně – se shromážděte, lámejte chléb, vzdávejte díky, když jste předtím vyznali své hříchy, aby vaše oběť byla čistá. Ať mezi vás nechodí nikdo, kdo má spor se svým bližním, dokud se neusmíří, aby vaše oběť nebyla znesvěcena                     (Didaché)

Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem  (sv. Efrém, Promluva o svatém týdnu)

Kleště, které prorok viděl a které vzaly z oltáře žhavé uhlí, byl obraz, který poukazuje na Mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš viděl Mne, tak jak vy Mne nyní vidíte, jak natahuji svou pravou ruku a kladu živý Chléb do vašich úst 

(sv. Efrém, De sacerdotio VI)  

Nesmí ti být novým a nemožným, že se pozemské a smrtelné proměňují v podstatu Kristovu (Eusebius z Emessy)

Jedno svaté přijímání by mělo stačit, abychom se stali svatými (sv. František S.)

Celé lidstvo ať se třese, celý vesmír chvěje a  nebesa ať jásají, když v rukou kněze je na oltáři Kristus, Syn Boha živého! Ó pokorná vznešenosti, v níž se Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak pokořuje, že se skrývá pro naši spásu pod prostou způsobou chleba (sv.Framtišek z A., Františkánské prameny).

Když budou chtít sloužit Mši, čistí a čistým způsobem, nechť vykonají s úctou pravou oběť nejsvětějšího Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista                                (sv.Framtišek z A., Františkánské prameny).

Jsou někteří, kteří(Eucharistii) rozdávají nepozorným způsobem...Nevybízí nás tato profanace k soucitu, když pomyslíme na to, že je to Pán, který je tak dobrý, že se svěřuje našim rukám a přijímáme ho do svých úst? Zapomněli jsme snad, že jednoho dne upadneme do jeho rukou? (sv. František z A., Dopis kněžím)

Vždyť už  sama účast na Těle s Krví Páně, když jíme jeho chléb a pijeme jeho kalich, nás bez pochyby vede k tomu, abychom zemřeli světu, měli svůj život s Kristem skrytý v Bohu a přibili vlastní tělo na kříž spolu se svými vášněmi a žádostmi...Kalich Páně zajisté pijeme tehdy, jestliže si uchováme svatou lásku. Bez ní nikomu nic neprospěje, i kdyby do ohně skočil. Avšak s darem lásky se nám poskytuje, že můžeme skutečně být tím, co tajemně slavíme při svaté oběti (sv. Fulgencius, traktát Proti Fabiánovi)

Vždyť když Pán nabízel svým učedníkům posvěcený chléb a posvěcené víno, říkal: To je mé Tělo a to je má Krev. Musíme věřit tomu, v něhož jsme uvěřili. Neboť pravda nezná žádnou lež    

(sv. Gaudencius z Brescie, homilie)

Tato svátost je pokrmem na naší životní cestě; živí nás a posilňuje, dokud při odchodu z tohoto světa nedojdeme až k Bohu. O tomto pokrmu také řekl Pán: Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život

(sv. Gaudencius z Brescie, homilie)

Kterak přijde na posvěcení božských tajemství vzývaný nebeský Duch, jestliže kněz, jenž prosí, aby přišel, jeví se plný hříšných činů?

(papež Gelasius, Dekrety I)

Jestliže se opravdu Slovo stalo tělem, pak také my opravdu přijímáme v Pánově pokrmu toto vtělené Slovo...O povaze této přirozené jednoty v nás říká on sám: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Nebude v něm zajisté nikdo jiný, než v kom bude on sám. Jedině kdo jí Kristovo tělo, bude mít v sobě to, co on sám přijal...Nuže, hlavním motivem našeho života je, že při vší tělesnosti máme v sobě Krista. Ten v nás zůstává skrze svoje tělo a my budeme žít skrze něho stejným způsobem, jakým žije on skrze Otce   (sv. Hilarius, O Trojici)

Musíme se milovat vzájemně láskou nezištnou, bezpodmínečnou a bezmeznou. Abychom dozráli k takové lásce, musíme ustavičně čerpat z pramene, kterým je Ježíš Kristus. Z tohoto jediného Pramene mohou čerpat všichni bez výjimky každodenní modlitbou, svátostí pokání a Eucharistií (Charbel Makhluf )

V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“   (sv. Ignác z A., list do Efesu)

Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu        (list do Efesu)

Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil( list do Říma)

Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil (list do Smyrny)

Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil (sv.Ignác z A., list do Smyrny)

Duše Kristova, posvěť mne! Tělo Kristovo, spas mne! Krvi Kristova, opoj mne! Vodo z boku Kristova, obmyj mne! Umučení Kristovo, posilni mne! Ó, dobrý Ježíši, vyslyš mne! V ranách svých ukryj mne! Nedopusť, abych byl odloučen od tebe! Před nepřítel zlým ochraňuj mne! V hodině smrti mé povolej mne! A rozkaž mi přijíti k tobě, abych tě chválil s tvými svatými na věky věků. Amen

(sv. Ignác z L.)

Ave verum corpus natum de Maria Virgine – Buď pozdraveno pravé tělo narozené z Panny Marie  (papež Inocenc IV.)

Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)

Náš způsob myšlení se  shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení    (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)

Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláno Boží požehnání, ale je Eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské,  tak ani naše těla, která přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení

(sv. Irenej, Adversis haeresis  IV)

Vinný kmen...pšeničné zrno...když přijmou Boží slovo stávají se Eucharistií, to jest Kristovým tělem a krví. Podobně budou i naše těla živená touto Eucharistií uložena po smrti do země, kde se rozpadnou a vstanou, až přijde čas a Boží Slovo je obdaruje milostí vzkříšení      (sv. Irenej, Adversis haeresis V)

Nazývá se spojení, protože jí se spojujeme s Kristem a máme podíl na jeho těle a božství. Skrze ni se spojujeme a sjednocujeme navzájem      (sv. Jan D., De fide orthod IV)

Přijímáme božské uhlí, abychom účastí na božském ohni byli zapáleni a zbožštěni. Izaiáš toto uhlí viděl. Neboť toto uhlí není pouhé dřevo, nýbrž dřevo očištěné ohněm. Stejným způsobem není Chléb v přijímání pouhým chlebem, nýbrž je spojen s božstvím (sv. Jan D., De fide orthod IV)

Blahosl. Jan Duns Scotus dokládá, že fyzický vliv Nejsvětějšího Ježíšova Lidství je tím intenzivnější, čím blíže jsme Tělu a Krvi Páně

Ježíš Kristus je náš velekněz a jeho drahocenné tělo je naše oběť, kterou obětoval na oltáři kříže pro spásu všech lidí...A na této svaté a věčné oběti mají účast všichni, kdo mají opravdovou lítost nad tím, čím se provinili, a dali se na pokání, všichni, kdo se pevně rozhodli, že už nebudou hřešit, ale neochvějně vytrvají v započatém úsilí o dosažení ctností(sv. Jan Fisher, k žalmu 129)

Kdo přijímá Eucharistii, ztrácí se v Bohu jako kapka vody v oceánu. Oba už není  možno od sebe oddělit (sv. Jan Vianney)

Když jsme byli u svatého příjímání, můžeme odpovědět tomu, kdo  by se nás tázal: „Co si neseš domů?“ „Nesu si domů nebe“. Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsem stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše 

(sv. Jan Vianney, kázání)

Proměnění je větší zázrak než vzkříšení mrtvého (sv. Jan V.)

Největší rozkoš pro anděla strážného: jde-li s námi k příjímání (sv. Jan V.)

Svaté přijímání je doslova koupel lásky (sv. Jan V.)

Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem 

Nic není tak velikého jako svátost oltářní! Když  dáme vedle sebe dobré skutky, které byly vykonány na celém světě, vedle svatého příjímání, pak musíme říci, že je to prášek proti hoře (sv. Jan V., kázání)

Být bez zájmu o Eucharistii je jako vzít kalich a vylít ho na zem (sv. Jan Vianney)

 Po svatokrádežném přijímání přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého příjímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň  slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše  s čistým a nevinným srdcem (sv. Jan Vianney, kázání)

Pomysli na to, jakou svatost bys měl mít v okamžiku, ve kterém jsi obdržel znamení, které je ještě větší než to, které židé obdrželi ve velesvatyni. Neobdržel jsi cheruby, aby v tobě přebývali, nýbrž Pána cherubínů. Neobdržel jsi ani archu, ani manu, ani kamenné desky, ani Áronovu hůl, nýbrž obdržel jsi Tělo a Krev Páně, Ducha místo písmen, dostal jsi nevýslovný dar. Nuže, oč větší je znamení a čím vznešenější je tajemství, kterým jsi byl poctěn, k tím větší svatosti jsi zavázán a budeš se z ní muset zodpovídat (Jan Z., homilie k žalmu 133)

Co činíš člověče? Kristus je v tvém srdci přítomen, andělé tě obklopují, tajemství vykoupení tvého se slaví, a ty spěcháš pryč? Když bez díkůčinění odcházíš, Jidáše napodobíš jenž od stolu lásky prchal, zatím co ostatní s Ježíšem (v objetí lásky) trvali (sv. Jan Z.)

Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje (promluva čtená v oktávu Božího těla)

I když se někdo blíží ke svatému přijímání z nevědomosti, neboj se mu v tom zabránit. Boj se Boha, nikoliv lidí. Když se totiž bojíš člověka, bude tebou pohrdat; když se však naopak bojíš Boha, bude si tě člověk vážit. Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem (homilie k Janovu evangeliu)

Pojďme s vědomím hříšníků na setkání s Králem nebes. A polibme při přijetí tuto svatou a neposkvrněnou Hostii se vší oddaností a rozehřejme svého ducha a svou duši, když na něho patříme, aby naše spojení s ním nám nebylo k soudu a k odsouzení, nýbrž abychom se stali svatými a vzdělávali našeho bližního 

(homilie k Narození 7)

I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů        (sv. Jan Z., homilie na Izaiáše, 6)

Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary   (sv. Jan Z., PG 49)

To znamená, že jsou duchovní, protože nemají nic tělesného ani nenásledují přírodu, nýbrž jsou vyňaty z veškeré takové nutnosti a ze zákonů, které jsou stanoveny zde na zemi (Jan Z. )

Tys pil krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším    (sv. Jan Z., PG 61)

Po svatém přijímání vešel do Jidáše ďábel: ne že by satan pohrdal touto mocnou a vznešenou svátostí, nýbrž opovážlivost toho, jenž nehodně přijal, vydala v jeho ruce duši nešťastného apoštola (sv. Jan Z.)

Čím je totiž chléb? Je to Kristovo Tělo. Čím se stávají ti, kteří je přijímají? Kristovým tělem. Ne však mnoha těly, nýbrž jedním tělem. Vždyť jako je chléb jeden celek, i když je složen z mnoha zrn, a ta, i když nejsou vidět, se v něm přesto nacházejí, takže jejich rozdíl mizí v dokonalém splynutí, tímtéž způsobem jsme i my navzájem spojeni mezi sebou a všichni společně s Kristem   

(sv. Jan Z., homilie na I Kor)

Mnozí přijímají svatou oběť jedenkrát v roce, jiní dvakrát, někteří však často - a všem dohromady Pravíme naše slovo; ba nejenom těm, kteří jsou zde, nýbrž i oněm, kteří žijí v osamělosti a kteří tak činí jedenkrát ročně. Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát. Proč? Protože takoví přijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest (k listu Židům)

 Přibližujme se k Němu s ohnivou a plamennou láskou. Tomuto Tělu se klaněli tito Mudrci, i když ležel v jeslích pro dobytek. Tito muži, kteří neznali náboženství a byli barbary, klaněli se Pánu s velkou úctou, bázní a třesením. Snažme se my, kteří jsme obyvatelé nebe, tyto barbary alespoň napodobit! Na rozdíl od Mudrců toto Tělo nejen prostě vidíš, nýbrž zakusil jsi celou jeho sílu a uzdravující moc. Pobízejme se proto sami, chvějme se a projevujme zbožnost, která je větší než u Mudrců (sv. Jan Z., homilie na list I Kor)

Mějte tedy úctu, mějte úctu před tímto stolem, na kterém my všichni máme podíl, před Kristem, který byl za nás usmrcen, před obětí, která leží na stole  

(sv. Jan Z., homilie k Řím)

Jako lvi sršící oheň, tak odcházíme od tohoto stolu, hroznými učiněni ďáblovi

  (Jan Z.)

 Když (Tělo Kristovo) vidíš před sebou, řekni si: Pro toto tělo už nejsem hlínou a popelem, už nejsem otrokem, ale jsem svobodný: proto doufám, že dostanu nebe a dobra, která jsou tam uložená, nesmrtelný život, úděl andělů, důvěrný styk s Kristem; toto tělo probodené hřeby, rozdrásané bičíky, nestalo se obětí smrti;....toto je to tělo, které bylo zbroceno krví, kopím probodeno, tělo, z něhož vytryskly na svět dva spásonosné prameny: jeden krve  a druhý vody...Toto tělo nám dal, abychom je uchovávali a požívali; je to důsledek nezměrné lásky

(sv. Jan Z. v č.132 Mediator Dei Pia XII.)

Dává se nám toužícím i dotknout, i požít a obejmout (sv. Jan Z., k Jan evang.)

Jidáš byl účasten tajemství a neobrátil se. Proto obojím roste velikost jeho zločinu: jednak, že přistupuje k tajemství zaměstnán takovým předsevzetím, jednak, že přistupuje a nestal se lepším ani strachem ani dobrodiním ani ctí 

(Jan Z.)

Tenkrát Mojžíš vztáhl ruce k nebi,  a snesl se chléb andělů, mana. Náš druhý Mojžíš také vztahuje ruce k nebi, a přináší pokrm věčný. Mojžíš udeřil do skály, a vyvedl proud vod. Kristus se sotva dotkne stolu, jako by však udeřil do  stolu duchovního, a dává vytrysknout proudům Ducha ( katecheze 3)

V eucharistickém tajemství se Kristus spojuje s každým věřícím a ty, které zplodil, sám živí a nesvěřuje je nikomu jinému. Nevidíte, s jakou dychtivostí se rty novorozeného blíží k matčinu prsu? Nuže i my se blížíme s tak planoucí touhou k tomuto svatému stolu a k tomuto prsu plnému duchovního nápoje; ano, s ještě horoucnější touhou než kojenci( k Janovu evangeliu)

Již zde dělá toto tajemství ze země nebe. Otevírá brány nebe, a nejen nebe, nýbrž nebesa nebes. Pohleď a budeš moci spatřit pravdu o tom, co bylo řečeno. Jako v královském paláci nepředstavují to nejvzácnější stěny ani zlatý strop, nýbrž tělo krále, který sedí na trůně, tak platí totéž o Králi, který sídlí v nebi. Nuže toto Tělo můžeš vidět nyní na zemi. Neukazuji ti totiž ve skutečnosti anděla ani archanděla, ani nebe ani nebesa nebes, ale samotného Pána

(sv. Jan Z., homilie na list I Kor)

Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev  (sv. Jeroným, PL 22)

Kněží, kteří slouží Eucharistii a rozdělují krev Páně, neuctivě jednají proti zákonu Kristovu, když se domnívají, že Eucharistii konají slovy vzývání nikoli životem a že je nutná modlitba a ne zásluhy kněze. O těch se praví: Každý kněz, na němž je skvrna, nepřistupuj podávat dary Pánu (sv. Jeroným, k Sofoniášovi)

Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem (k žalmu 147)

Co máš s ženami, jenž u oltáře s Bohem mluvíš? Pamatuj, knězi, pamatuj duchovní, jak líbáš týmiž rty Syna Božího, jimiž jsi líbal rty nevěstky? S Jidášem zrazuješ Syna člověka? (sv. Jeroným )

Jestliže tedy sám prohlásil  a řekl o chlebu Toto je moje tělo, kdo by se potom mohl odvážit o tom přít? A jestliže sám ujistil a řekl Toto je má krev, kdo by o tom mohl pochybovat a říkat, že to jeho krev není?          (jeruzalémská katecheze)

Svatební roucho lásky, jež od nás vymáháš, Pane Ježíši Kriste, chrání mou duši před žárem vášně a tělesné náruživosti, v němž všechen květ ctností vadne a usychá; chrání i před mrazem vlažnosti, jenž každý květ spaluje; chrání před bouří utrpení, bojů a pokušení, jež kdejaký letorost poláme. Tento šat lásky rozlišuje syny království a syny zavržení, protože kdo jím je oblečen, vejde do tvého království, bez něho však bude vyloučen, byť měl třeba všechny ctnosti ostatní (sv. Jordán)

V Betlémě nalézáme i počátek úcty k Nejsvětější svátosti, a to její hlavní úkon, totiž adoraci. Maria Panna a sv. Josef jsou prvními adorátoři Vtěleného Boha, klanějí se mu v pevné a silné víře: „Blahoslavená jsi Maria, žes uvěřila“ (Luk 1,45). S Marií Pannou a se sv. Josefem klanějí se dále pastýři a mudrci

 (sv. Julián Eymard, Vánoce a Nejsvětější svátost)

V den nazývaný „Den slunce“ se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby (sv. Justin, Apologie I)

Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu, a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi     

Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením (pokoje). Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou. On je vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha Svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky:eucharistian) za to, že jsme  byli hodni dostat od něho dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen“. Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nímž byla vyřčena slova díků, a donesou nepřítomným

Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj (sv. Justin, Apologie I)

Celý vesmír je ničím ve srovnání s Vesmírem, který bydlí ve svatostánku 

(sv. Karel Foucauld)

Jakým zrakem máš, ty, nejdražší dcero, a ostatní, hledět a nazírat na toto tajemství, a jak se ho dotýkat? Jistě ne tělesným hmatem a zrakem, protože žádný tělesný smysl k tomu není způsobilý. Jak víš, zrak vidí jen bělost chleba, takže hrubé tělesné vnímání je oklamáno, avšak nelze oklamat vnímání duše, pakliže si to nepřeje, to znamená pokud se sama svými nevěrnostmi nechce zbavit světla nejsvětější víry (sv. Kateřina S., Dialog 111)

Nejdražší dcero,považ, k jak vynikajícímu stavu je pozvednuta duše, když náležitým způsobem přijme tento chléb života, tento pokrm andělů. Při jeho přijetí je ve mně a já jsem v ní (Dialog 112)

Sv. Kateřina Sienská vzdychala ve dne v noci po svatém přijímání

Ať oplakávám minulé hříchy, přemáhám budoucí pokušení, napravuji hříšné náklonnosti, získávám potřebné ctnosti (Klement XI.,  z modlitby ke mši sv.)

Svaté přijímání je jakoby protijed, kterým všedních hříchů býváme zproštěni a smrtelných uchráněni (koncil tridentský)

Neboť účast na těle a krvi Kristově nepůsobí nic jiného, než že přecházíme v to, co přijímáme, a že toho, s nímž jsme zemřeli a byli pohřbeni a s nímž jsme byli vzkříšeni, nosíme vždycky a všude ve své duši i na svém těle

(sv. Lev V., Sermo 12 De Passione)

Člověk přijímá do úst to, co vyznává vírou (sv.Lev V., k 6 kap. Janova evangelia)

Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu (liturgie sv. Jana Z.)

Láme se  a rozděluje Beránek Boží. Láme se a nedělí, požívá se a neubývá a všechny přijímající posvěcuje (liturgie sv. Jana Z.)

Ó Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, Pane, až budeš ve svém království 

(liturgie sv. Jana Z)

S bázní Boží a vírou přistupte       (liturgie sv. Jana Z. k přijetí Eucharistie)

Zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdalské: ´Kristus vstal z mrtvých!´ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista                     (liturgie syrská)

Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně     (sv.Monika synům, Vyznání IX)

Bůh, Stvořitel všeho, vzal chléb a řekl, že to je jeho Tělo, které obětuje za svět, a rozděloval  víno, které nazval svou Krví...je pro přírodu zákonem, že podle příkazu Stvořitele nastane změna...příroda ihned mění své obvyklé podmínky: bez prodlení se z chleba stává Tělo a víno se stává Krví 

(sv. Odon v díle o opatech Cluny)

Bohužel, toto posvátné tajemství Těla našeho Pána, na němž závisí spása světa, je slaveno s nedbalostí  (sv. Odon, PL 133)

Vy, kteří se ze zvyku účastníte božských tajemství a přijímáte přitom Tělo našeho Pána, vězte, že musíte s největší možnou úctou a péčí dbát na to, aby žádná částečka nespadla na zem a nic se z posvěcených darů neztratilo

(Origenes, homilie k Ex 13)

Ty jsi tedy pravý lid izraelský, když umíš pít krev a naučil jsi se jíst tělo Slova Božího (Origenes, homilie 16 k Numeri)

Stejně tak jako Ježíš Kristus zůstával neznámý mezi lidmi, zůstává pravda mezi obvyklými názory, aniž se navenek odlišuje. A podobně Eucharistie mezi obyčejným chlebem     (Pascal, Pensées 789)

Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu (Pavel VI., Mysteriu fidei)

„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé tělo a pravá krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu“.

(Pavel VI., encyklika Mysterium fidei, sv. Tomáš A., Summa teologická  III 75, sv. Cyril A. PG 72)

Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm (sv. Petr Ch., Sermo 67)

Oheň Eucharistie musí zapálit plameny lásky v každé zemi, v každém domě, v každém srdci           

Pán Ježíš jako Bůh a jako člověk je v nebi a ve svaté hostii, která je jeho živé a pravé tělo

Bez vnitřního života nemáme sílu, abychom vytrvale snášeli obtíže apoštolátu, chladnost a netečnost lidí i dobře smýšlejících, pomluvy nepřátel i žárlivost přátel, našich spolupracovníků...Jen ctnost trpělivá, v dobru utvrzená, jemná a něžná dovede zmenšovat obtíže        (Pius X., encyklika 11.6.1905 italským biskupům)

Máme-li apoštolátem činnosti obnovit vše v Kristu, potřebujeme milost Boží, jíž se apoštolu dostane, jen je-li spojen s Kristem. Teprve až Ježíše Krista vytvoříme v sobě, můžeme jej snadno dávat rodinám a společnosti. Každý tedy, kdo pracuje v apoštolátu, musí mít opravdovou zbožnost 

 (Pius X., encyklika italským biskupům)

Těm, kterým scházejí skutky víry, říká Boží Moudrost, aby se jejich poznání zdokonalilo: Pojďte, jezte mé Tělo, neboť vám dodá sílu a výživu jako chléb. Pijte mou Krev, neboť vás naplní radostí mého učení jako víno a přivede vás k  podobnosti Boží. Tato krev byla totiž podivuhodně namíchána s božstvím pro vaši spásu             (Prokopius z Gazy, komentář ke knize Přísloví)

Náš dobrý pastýř pase své stádce nikoli senem, ale liliemi (sv. Řehoř z Nyssy)

Svátostné způsoby je název těch věcí, které dříve byly, totiž chleba a vína 

(sv. Řehoř V., velikonoční homilie)

První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou.“ Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta 

(biskup Atanáš Schneider, Cum amore ac timore)

Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně...tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pán   

(sv. Terezie z A., Cesta k dokonalosti )

Tvé Srdce žádá více: Ty přicházíš každé ráno ke mně na ranní hostinu. Tvé Tělo a Tvá Krev je pokrm a je nápoj a děje se zázrak (sv. Terezie Benedikta)

Odpověď sv.Terezie z L. ve čtyřech letech(životopis) sestře Celině na otázku jak je možné, že může být Pán Bůh v tak malé hostii: „Na tom přece není nic divného, když je Pán Bůh všemohoucí“. „A co to znamená všemohoucí?“ „To znamená, že může dělat všechno, co chce“

Trpíme úzkostí, aby nic z kalicha nebo z chleba nespadlo na zem 

(Tertulián, De corona)

Tělo se sytí Kristovým Tělem a Krví, aby také duše byla Bohem živena    (Tertulián, De carnis resur.)

Eucharistie je nejhlavnější svátost, což se projevuje trojím způsobem. Je v ní sám Kristus, kdežto v jiných svátostech je obsažena nějaká nástrojová síla, od Krista sdělená. Vždy to, co je bytostně, je více než to, co je z podílu. Za druhé ze zařízení svátostí: všechny ostatní svátosti jsou zařízeny k této svátosti jako k cíli. Je totiž jasné, že svátost kněžství je zařízena k posvěcení Eucharistie. Svátost křtu je zařízena  k přijetí Eucharistie. V tom pak je také  zdokonalování skrze biřmování, aby se někdo ze studu  nevzdaloval od takové svátosti. Také skrze pokání a poslední pomazání je člověk připravován k hodnému přijetí Těla Kristova. Manželství se pak aspoň svým významem  týká této svátosti, pokud naznačuje spojení Krista  a Církve, jejichž jednota je zobrazena svátostí Eucharistie; proto také praví Apoštol, Efes. 5,32: „Svátost tato je veliká; já pak pravím v Kristu a v Církvi     (sv. Tomáš A., Summa teologická III,65)

Bylo třeba svátosti Eucharistie, která je duchovním pokrmem

Tato svátost(oltářní) je hmotně mnohá, ale jedna tvarově a zdokonalováním

Křest je počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie je dokončení duchovního života a cíl všech svátostí...posvěcováním všech svátostí se děje příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie...stačí přijmout ji v touze...není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení jako křest

Tato svátost má trojí význam...vůči minulému...obětí...vůči věci přítomné, totiž jednotě Církve...spojení nebo synaxis...vůči budoucímu...pomoc na cestu

Je totiž obsažen sám Kristus v Eucharistii jako ve svátosti. A proto, když měl Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zanechal se jim v podobě svátostné

V tom, co je pouze svátostí, hlavním obrazem této svátosti bylo obětování Melchizedecha, jenž obětoval chléb a víno. Co do samého Krista umučeného, jenž je obsažen v této svátosti, jejími obrazy byly všechny oběti SZ a především oběť očišťování...Co do účinku byla jejím předobrazem mana...velikonoční beránek v tomto trojím předobrazoval tuto svátost...jedl se s přesnými chleby. Ex 12: „Budou jíst maso a přesné chleby“...Byl obětován od veškerého množství synů Izraele...krví velikonočního beránka byli zachráněni synové Izraele před pustošícím andělem(III,73)

O látce této svátosti někteří mnohonásobně zbloudili. Někteří totiž, názvem Artotyrité, jak píše Augustin v knize O kacířstvech, v této svátosti „obětují chléb a sýr“(III,74)

Cílem této svátosti je užívání věřících. Proto je třeba, aby množství látky této svátosti bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících

Pšeničný chléb je vlastní látkou této svátosti

Není však nutné ke svátosti, aby byl chléb přesný nebo kvašený, protože v každé se může vykonat. Vhodné pak je, aby každý zachovával obřad své Církve pří slavení svátosti...zvyk sloužit s přesným chlebem je  důvodnější. A to nejprve pro ustanovení Krista

Pouze z révového vína lze vykonat tuto svátost

Přidání vody naznačuje účast  věřících na této svátosti. Vodou smíšenou s vínem se naznačuje lid spojený s Kristem...přidání vody není nutné ke svátosti

Je vždycky bezpečnější přidat málo vody, a zvláště, je-li víno slabé, protože kdyby se přidalo tolik vody, že by se zrušil druh vína, nemohla by se vykonat svátost(III,74)

Nelze pojmout smysly, že je v této svátosti pravé tělo a krev Krista, nýbrž pouze vírou, která stojí na autoritě Boží...tato svátost je znamením největší lásky a povzbuzením naší naděje z tak důvěrného spojení Krista s námi...víra se týká  neviditelného, jako nám podává Kristus neviditelné své božství, tak také v této svátosti podává nám neviditelným způsobem své tělo(III,75)

Tělo Kristovo není ve svátosti tím způsobem jako těleso na místě...je tam tělo Kristovo...způsobem vlastním této svátosti

S pravdivostí této  svátosti nemůže zůstat podstata chleba po proměnění

Podstata chleba nebo vína zůstává až do posledního okamžiku proměnění. V posledním pak okamžiku proměňování již tam je podstata buď těla nebo krve Krista

Celá podstata chleba se proměňuje v celou podstatu těla Kristova a celá podstata vína v celou podstatu krve Kristovy...může se nazvat přepodstatnění

Smyslem je patrné, že po proměnění zůstávají všechny případky chleba a vína. To se děje od prozřetelnosti Boží...lidem není obvyklé, nýbrž hrozné pojídat maso člověka a pít krev...Za druhé, aby nebyla tato svátost na posměch nevěřícím, kdybychom požívali Pána svého ve vlastní podobě. Za třetí, aby nám to prospělo k zásluze víry

Podstata chleba nezůstává po proměnění

Změna je okamžitá trojím způsobem...ze strany formy...ze strany podmětu...Za třetí ze strany jednajícího, jenž má nekonečnou moc, proto může hned uzpůsobit látku k formě. Jako Mk 7,34 když Kristus řekl „Effetha“, což je otevři se, ihned se otevřely uši člověka a bylo rozvázáno pouto jeho jazyka. A z těchto tří důvodů je toto proměnění okamžité

Proměnění chleba v tělo Kristovo se v něčem shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním a v něčem se liší od obojího. Je totiž těmto třem věcem společný řád konců, aby po jednom bylo druhé. Ve stvoření je bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměně přírodní bílé po černém nebo oheň po vzduchu. Řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se proměňování o kterém mluvíme se stvořením, protože v žádném není nějaký podmět společný oběma koncům. Opak se jeví v každém přírodním přeměnění. Shoduje se toto proměnění s přírodním přeměněním ve dvojím, ač ne podobně. A to nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází v druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň...v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo...v této svátosti zůstávají případky...nemůžeme při stvoření užít slova proměnění...v této svátosti se mění celá podstata v celou, proto se toto proměnění nazývá přepodstatnění(III,75)

Je naprosto nutné vyznávat podle víry katolické, že je celý Kristus v této svátosti(III,76)

Je třeba mít za jisté, že pod obojí způsobou svátosti je celý Kristus, ale různě. Neboť pod způsobami chleba je sice tělo Kristovo z moci svátosti, krev pak z věcného doprovázení...pod způsobami vína je  z moci svátosti krev Kristova a tělo Kristovo z věcného doprovázení

Přirozenost podstaty je celá pod kteroukoli částí rozměrů...je zjevné, že celý Kristus je pod kteroukoli částí způsob chleba

Je patrné, že zůstává rozměr hostie po posvěcení a odchází pouze podstata chleba. Protože však podstata těla Kristova se věcně neodděluje od rozměrů hostie a svých případků, vyplývá, že z moci věcného doprovázení je v této svátosti  rozměr  těla Kristova a všechny jiné jeho případky

Tělo Kristovo není v této svátosti podle vlastních rozměrů, nýbrž spíš na způsob podstaty...žádným způsobem není tělo Kristovo místně v této svátosti

Kristus, o sobě řečeno, je nepohnutelně v této svátosti

Tělo Kristovo zůstává v této svátosti nejenom na zítřek, nýbrž také do budoucna, dokud zůstávají svátostné způsoby. Jejich zánikem přestává být pod nimi tělo Kristovo, ne že by na nich záviselo, nýbrž, protože se ruší poměr těla Kristova k oněm způsobám

Tělo Kristovo podle způsobu bytí, která má v této svátosti, nelze postřehnout ani smyslem ani obrazností, nýbrž pouze rozumem, jenž se nazývá duchovním zrakem(III,76)

Dvojím způsobem se děje zjevení, jímž se někdy zázračně uvidí v této svátosti maso nebo krev nebo také dítě...podoba je Bohem utvořena v oku na zobrazení nějaké pravdy, totiž, aby se objasnilo, že tělo Kristovo je opravdu pod touto svátostí, jako se také Kristus zjevil bez klamu učedníkům, co šli do Emaus...Někdy se však přihodí takové zjevení ne pouhou změnou vidících, nýbrž zevnější věcnou jsoucností věci, která se vidí...ode všech viděno a ne pouze na chvíli, nýbrž zůstává tak dlouhou dobu...zůstává  vpravdě tělo Kristovo v této svátosti(III,76)

Případky zůstávají v této svátosti bez podmětu, to pak může nastat Boží silou(III,77)

Dáno Boží mocí svátostným způsobám, aby zůstaly ve svém bytí, které měly, když byla podstata chleba a vína, důsledek je, že také zůstávají ve svém působení...není pochybnosti, že mohu měnit vnější těla

Kdyby však nastala taková změna, že by se porušila podstata chleba a vína, nezůstává tělo a krev Krista v  této svátosti

Svátostné způsoby jsou sice případky, mají však výkon a sílu podstaty

Po posvěcení lze dvojím způsobem nazvat chléb tuto svátost. Jedním způsobem způsoby chleba, které podrží jméno dřívější podstaty, jak praví Řehoř ve velikonoční homilii. Jiným způsobem lze nazvat chlebem samo tělo Kristovo, jež je mystický chléb, co sestoupil z nebe. Ambrož, když říká „tento chléb nepřechází v tělo“, bere chléb druhým způsobem, že se totiž tělo Kristovo neobrací v člověka, nýbrž občerstvuje jeho mysl. Nemluví však o chlebu podle prvého způsobu

Nelze říci, že je lámáno samo pravé tělo Kristovo, nejprve proto, že je neporušitelné a netrpné. Za druhé, protože je celé pod každou částí...což je proti pojmu toho, co je lámáno...zbývá, že lámání je jako v podmětu v rozměru chleba, jako též jiné případky

Kdyby nastalo takové přimíchání kterékoli tekutiny, že by zasáhla všechno posvěcené víno a po smísení bylo podstatou jiné, nezůstane tam krev Kristova(III,77)

Posvěcení záleží v proměnění podstaty chleba v tělo Kristovo...nejvhodnější je tento tvar: Toto je mé tělo(III,78)

Evangelisté nezamýšleli učit tvarům svátosti, jež v prvotní Církvi musely být skryté, jak   Dionýsius na konci Círk. Hier., nýbrž chtěli vypravovat skutky Krista. A přece skoro všechna tato slova lze vzít z různých míst Písma...Toto je kalich, máme Luk 22,19 a I Kor 11,24. Mt 26,27-28 píše: Toto je krev má Nového zákona, která za mnohé bude vylita na odpuštění hříchů. Že pak se dodává, věčné, a opět, tajemství víry, máme z podání Páně, které do Církve přišlo skrze apoštoly, podle I Kor 11,23: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám i pověděl“ , jako i I Tim 3,9: „Majíce tajemství víry“ (III,78)

Nepraví Pán „Tento chléb je tělem mým“ ...ani „Toto mé tělo je tělem mým“

První tvar(nad chlebem) nečeká na působení druhého, nýbrž má ihned svůj účinek(III,78)

Veškerý účinek, který působí hmotný pokrm a nápoj co do tělesného života, že totiž udržuje, rozmnožuje, napravuje a těší, to celé působí tato svátost co do duchovního života(III,79)

Kdokoli pak má vědomí smrtelného hříchu, má v sobě překážku přijetí účinku této svátosti, poněvadž nehodně přijímá tuto svátost, jak proto, že duchovně nežije, a tak nemá přijímat duchovní výživu, která je pouze živých, tak i proto, že se nemůže spojit s Kristem, což se děje touto svátostí, když má vůli smrtelně hřešit

Silou této svátosti se odpouštějí všední hříchy

Tato svátost je zároveň oběť a svátost. Má ráz oběti, pokud je obětována a ráz svátosti pokud je požívána...při hlavním účinku(duchovní živení skrze spojení s Kristem a jeho údy) dosahuje člověk odpuštění trestu, ne sice celého, nýbrž dle míry své zbožnosti a vroucnosti

Hřích je  duchovní smrt duše...tato svátost chrání před hříchem. Nejprve totiž tím, že milostí spojuje s Kristem a posiluje duchovní život člověka jako duchovní pokrm a lék...Jiným způsobem, pokud je nějakým znamením utrpení Kristova, skrze něž byli přemoženi démoni, odráží veškeré útočení démonů. (III,79)

Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ (III,79)

Může se totiž stát, že někdo po spáchaných mnohých všedních hříších, přistoupí zbožně k této svátosti a dosáhne plně účinku této svátosti. Druhým způsobem(v přítomnosti) všední hříchy nezabraňují zcela účinku této svátosti, nýbrž částečně (III,79)

Účinek této svátosti může být od někoho dosažen, má-li chtění svátosti, třeba ji nepřijímá věcně...Přece se však neužívá nadarmo svátostně, protože plněji přináší účinek samo přijetí svátosti než pouhá touha, jak bylo svrchu řečeno o křtu (III,80)

Ačkoli andělé duchovně požívají Krista, přece jim nepřísluší duchovně požívat tuto svátost

Hříšník může požívat svátostně tělo Kristovo a ne pouze spravedlivý

Je zjevné, že kdokoli přijímá tuto svátost se smrtelným hříchem, dopouští se nepravdivosti v této svátosti, a proto se dopouští svatokrádeže...smrtelně hřeší

Někdo si není vědom hříchu...Jedním způsobem jeho vinou...nepovažuje za hřích, co jím je, třeba nějaký smilník myslí, že jednoduché smilstvo není hříchem anebo je nedbalý ve zpytování sebe, proti tomu co je v I Kor 11,28: „Zpytuje pak sebe člověk, a tak jez z onoho chleba a pij z kalicha“.  A tak přece hřeší hříšník, přijímající tělo Kristovo, ač nemá vědomí hříchu, protože sama nevědomost je mu hříchem. Jiným způsobem se může stát bez jeho viny, třeba když litoval hříchu, ale nebyl dostatečně zkroušený...člověk nemůže s jistotou vědět, zda je opravdu zkroušený...dostačí, že shledává na sobě známky zkroušenost jako že lituje minulého provinění a umiňuje se jich střežit do budoucna

Božství Kristovo je větší než jeho člověčenství a samo člověčenství je více než svátosti člověčenství, odtud je, že nejtěžší hříchy jsou ty, které jsou páchány proti samému božství, jako hřích nevěry a rouhání...tento hřích(přijímání ve hříchu) je svým druhem těžší než mnohé jiné hříchy, není však hříchem nejtěžším ze všech

Zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání i kdyby je žádali.

(Tajní hříšníci)noční poskvrnění o sobě uvážené nemůže být smrtelným hříchem, přece však ze své příčiny má někdy připojen smrtelný hřích. A proto je třeba uvážit příčinu nočního poskvrnění...ze šálení démony...vnitřní duchovní příčiny, totiž od předchozích myšlenek...od vnitřní příčiny tělesné, totiž buď z přebytku nebo ze slabosti  přirozenosti nebo také z přemíry pokrmu či nápoje. Každá z těchto tří příčin může být bez hříchu, s hříchem všedním nebo smrtelným

Brání se někomu přijmout tuto svátost po pokrmu a nápoji...z tohoto obecného pravidla jsou vyňati nemocní

Jestliže někdo se denně shledává k tomu připravený, je chvalné, aby denně přijímal...není užitečné všem lidem denně přistupovat k této svátosti, nýbrž kdykoli se člověk shledá k ní připraven.  Proto v knize O dogmatech Církve se píše: „Ani nechválím ani nekárám denní příjímání Eucharistie“

Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost...Z ustanovení Církve jsou určeny doby vykonání příkazu Kristova (To čiňte na mou památku) (III,80)

Knězi náleží posvěcovat a vykonávat tuto svátost, žádným způsobem nemá přijímat tělo Kristovo bez krve

Lid však může přijmout tělo bez krve a neplyne z toho nějaká újma (III,80)

Kristus sám nejprve zachovával, co nařídil, aby jiní zachovávali. Proto také sám chtěl být pokřtěn...sám přijal nejdříve své tělo a svou krev a potom dal přijímat učedníkům (III,81)

Jidáš přijal s ostatními učedníky tělo Páně a krev, jak píše Dionýsius v knize o Církev. Hier. a Augustin k Janovi

Hugo od sv. Victora tvrdil, že Kristus před utrpením v různých dobách přijal čtyři vlastnosti oslaveného těla, totiž jemnost při narození, když vyšel z uzavřeného lůna Panny. Rychlost, když kráčel suchýma nohama po moři. Jasnost při proměnění. Netrpost při Večeři, když dal učedníkům požívat své tělo...tělo, které se dávalo ve svátostné způsobě  nebylo netrpné. Bylo však netrpným způsobem ve svátostné způsobě

V podstatě totéž tělo Kristovo je v této svátosti a ve vlastní podobě, ale ne týmž způsobem

Je vlastní kněžím konat tuto svátost (III,82)

Kněz neposvěcuje, leč v osobě Kristově, mnozí pak jsou jedno v Kristu, proto nezáleží, zda je posvěcena tato svátost od jednoho nebo od mnohých, pouze je třeba zachovat obřad Církve

Knězi přísluší rozdílení těla Kristova, pro trojí...on posvěcuje v osobě Krista...je ustanoven prostředníkem mezi Bohem a lidmi...z úcty se této svátosti  nedotýká žádná věc neposvěcená, proto se posvěcuje i korporale a kalich, podobně i ruka kněze je posvěcována na dotyk této svátosti. Proto není nikomu jinému dovolen dotyk, leda v nutnosti, třeba, kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném případě nutnosti

Je nutné, aby kněz, kdykoli posvěcuje přijal tuto svátost úplnou (přijetím pod obojí způsobou) (III,82)

Kněží i když nejsou spravedliví, ale hříšní, mohou posvěcovat Eucharistii

Co do svátosti tedy neplatí méně mše špatného kněze než dobrého, protože oba vykonávají tutéž svátost...účinnost ze zbožnosti modlícího se kněze. A tak není pochyb, že mše lepšího kněze je plodnější

Ti, kteří ve společenství Církve přijali při kněžském svěcení moc posvěcovat, mají sice správně moc, ale nesprávně ji užívají, jestliže potom jsou bludy nebo rozkolem nebo vyobcováním odděleni od Církve

(sv. Tomáš A., Summa teologická III,82)

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš: tobě srdcem svým se zcela podávám, před tebou svou slabost Bože vyznávám. Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu  všemu dán                              (sv. Tomáš A., Adoro te devote)

Chvalte ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství  zrozen z lůna panenského prolil Král všech království      

Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena     

K svátku tajemnému vroucně přistupujme, z hloubi duše k němu píseň zanotujme. Starého se vzdejme, všechno obnovujme, srdce, řeč i skutky změňme...Bože trojjediný z trůnu nebeského sestup do hlubiny duší lidu svého       (sv. Tomáš A., hymny o  Eucharistii)

Dej, ať svátost těla a krve tvého Syna nejen slavím jako obřad, ale skutečně přijmu se všemi jejími účinky. Dej, ať tělo tvého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie, přijmu tak, abych byl v jeho tajemném těle živým údem  (sv. Tomáš A., z přípravné modlitby ke mši sv.)

Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost? Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovní darů. Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech  

(sv. Tomáš A., Opusculum 57 k svátku Těla Kristova)

Osoby, jejichž skutky se zdály hodnými veškeré chvály, padly hluboko, ba v mlátě pro vepře viděl jsem libovat si ty, kteří jedli chléb andělský (Následování Krista III,14)

Poroučíš, abych k tobě přistupoval s důvěrou, chci-li mít s tebou podíl a abych přijímal pokrm nesmrtelnosti, chci-li dojít věčného života a nebeské slasti. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. (NK IV,1 - S jak velikou uctivostí náleží Krista přijímat)

Šalamoun, nejmoudřejší z králů izraelských, po sedm let budoval chrám ke cti tvého jména a po celých osm dní slavil jeho posvěcení (II Mak 2,12). Obětoval na tisíce smírných obětí a za hlaholu  trub s jásotem uložil slavně archu úmluvy na připravené místo (II Král 6,15,17) a já bídný a neposlednější člověk na světě, jak tě uvedu do svého příbytku, když nedovedu ani půl hodinky strávit v nerušené zbožnosti? (NK IV,1)

Neboť oni, praví totiž věřící tvoji, kteří po celý svůj život bedlivě usilují o svou nápravu, utvrzují se touto nejsvětější svátostí často ve zbožnosti a lásce ke ctnosti (NK IV,1)

Velice je třeba litovat, že mnozí tak málo dbají o spasitelné  toto tajemství, které obveseluje nebe a zachovává svět. Ach, jaká to slepota a tvrdost srdce lidského, že si lépe neváží daru tak nevýslovného, by že až k znevažování k němu upadá právě proto, že ho může požívat každý den! Neboť kdyby se tato nejsvětější svátost pouze na jediném místě konala a kdyby jen jediný kněz směl tělo Páně posvěcovat, s jakou dychtivostí by se lidé na to místo a k takovému knězi Páně hrnuli, jen aby spatřili, jak se koná toto božské tajemství (NK IV,1)    

Předivné je, ale přece hodnověrné, ačkoli nepochopitelné, že ty, Pane Bože můj, pravý Bůh i člověk, celý jsi obsažen pod nepatrnými způsobami chleba a vína, a že tebe neubývá, když býváš od přijímajících požíván 

(NK IV,2 - Jak veliká dobrota a láska Boží se zračí v Nejsvětější svátosti )

Neboť pro duši věřící, dokud putuje daleko od tebe zde v tomto smrtelném těle, je jedinou a nejhlavnější útěchou, že může pamětliva Boha svého, zbožně přijímat častěji miláčka svého (NK IV,3 – Jak je užitečné přijímat častěji)

Neboť tato svátost, nejvznešenější a nejvzácnější ze všech, je spásou duše a těla, lékem proti všem duchovním neduhům. Ona mne z hříchu léčí, mé náruživosti krotí, pokušení přemáhá nebo aspoň zeslabuje, milost ve mně rozmnožuje, klíčícím ctnostem dává vzrůst, víru utvrzuje, naději posiluje, lásku pak rozněcuje a rozhojňuje (NK IV,4)

Dej, Pane Bože, spáso má, aby po každém přijímání svatých tajemství tím vroucnější byla má zbožnost 

(NK IV,4 – Zbožně přijímajícím se dostává mnoho dobrého)

Když si pomyslím, Pane, na tvou velebnost a svou nehodnost, všechen se chvěji a hanbím před sebou. Neboť nepřistoupím-li, vzdaluji se života a vetřu-li se nehodně, dopouštím se urážky tebe (NK IV,6 - Jak se připravit na svaté přijímání )

Zpytuj bedlivě své svědomí a očisti a posvěť je, jak jen můžeš, opravdovou lítostí a zpovědí tak, abys neměl na srdci nic těžšího nai se nemohl rozpomenout na nic, co by tě tížilo nebo ti bránilo přistoupit k sv. oběti

 (NK IV,7 – Zpytujme své svědomí a čiňme dobré předsevzetí)

Ach, jak málo lásky, jak skromnou zbožnost projevují lidé, kteří sv. přijímání tak snadno oddalují. A naopak, jak je šťasten a Bohu milý, kdo tak správně žije a tak čisté svědomí si zachovává, že by třeba každého dne k svatému přijímání přistupoval a vždy na ně i dobře byl připraven, kdyby jen směl a mohl bez výtky tak učinit. Ovšem zdrží-li se kdo časem od sv. přijímání z pokory nebo z vážné příčiny, sluší se tuto jeho uctivost jen chválit (NK IV,10)

Může každý nábožný člověk každého dne a každé hodiny spasitelně přistupovat k duchovnímu přijímání Krista, a to beze všeho zákazu (NK IV,10 – Neopomíjejme snadno svatého přijímání!)

Držen v žaláři svého těla vyznávám, že potřebuji dvojího: pokrmu totiž a světla. A tu jsi tedy mně slabému dal své svaté tělo k posilu duše i těla, a za svítilnu nohám mým své slovo (Ž 118,105). Bez toho dvojího bych ani nemohl žít, neboť slovo Boží je světlem mé duši a tvá svátost je chlebem života (Jan 6,35). To dvojí lze nazvat dvěma stoly, které stojí z obou stran v klenotnici (Ez 40,39;44,19) Církve svaté.  První z nich je stůl svatého oltáře, chovající posvátný chléb (I Kr 21,4)., a to je drahocenné tělo Kristovo. Druhý je stůl zákona Božího, obsahující svaté učení, které vyučuje pravé víře a vede bezpečně až za záclonu, kde je svatyně svatých (Žid 9,13) (NK IV,11 - Duši věřící je nezbytno třeba těla Kristova a Písma svatého)

Uvědom si, že zásluhou vlastních skutků nestačíš na přípravu ani kdybys se celý rok připravoval a nic jiného ani na mysli neměl. Pouze má dobrota a milost dovolují ti přistoupit k mému stolu, zrovna tak, jak když žebrák je zván od boháče k hostině a nemá čím mu odplatit jeho dobrodiní(Lk 14,12,14) než když se pokoří a vzdá mu díky. Dělej co můžeš, ale učiň to bedlivě, nikoli snad z holého zvyku nebo donucení; s bázní, uctivostí a láskou přijímej tělo milovaného Pána Boha svého, jenž ráčí k tobě přicházet. Já jsem tě pozval a nařídil, aby se tak stalo doplním čeho se ti nedostává. Přijď je a přijímej mne! (NK IV, 12 - K svatému přijímání se připravuj s velikou bedlivostí!

Ačkoli nejsem roznícen tak velikou touhou, jak někteří tví obzvláště zbožní věřící, nicméně tvá milost vzbudila ve mně aspoň touhu po takové vroucí dychtivosti. Prosím a žádávám, abych byl přidružen ke všem nadšeným ctitelům a jejich svatému společenství (NK IV,14 – Zvláštní vroucnost některých lidí při stolu Páně)

Pozvedni srdce mé do nebes a nenechávej mne bloudit po zemi!

 (NK IV,16 Odhalujme své potřeby Kristu a prosme o jeho milost)

Nic si nechci pro sebe podržet, nýbrž dobrovolně a milerád chci tobě obětovat sebe i všechno, co mám 

(NK IV,17 -Vroucí láska a ohnivá touha přijímat Krista )

Nehloubej všetečně o velebné svátosti; raději následuj pokorně Krista a podrob svůj smysl svaté víře (blahosl.Tomáš K., Následování Krista IV,18)

Jestliže někdo popírá, že v Nejsvětější svátosti je opravdu, skutečně a podstatně obsaženo tělo a krev spolu s duší a božstvím Pána našeho Ježíše Krista, a tudíž celý Kristus, ale říká, že on je v ní jen jako ve znamení nebo v obrazu nebo působností: anathema sit (Tridentský koncil, Kánon 1 o Eucharistii)