Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.

Celibát znamení odporu

     Panně Marii je řečeno o jejím Synu, že bude znamením, kterému se bude odporovat. Jednou z oblastí odporu je celibát, který po vzoru svého Zakladatele hlásá a hájí katolická Církev. Téměř vášnivé diskuse  kolem celibátu vedou rádi zvláště ti, kterých se to netýká. Zapomínají na radu: „Co tě nepálí nehas.“ Ustanovení celibátu je spojeno se  službou Bohu.  Kněz jako správce Božích tajemství a hlasatel evangelia slovem  má  svobodně zvolit tento způsob života bez jednoho výjimečného lidského partnera. V případě vstupu do manželství se muž nebo žena svobodně zříkají všech ostatních žen a mužů kromě jednoho(jediné).  Tak mají vytvořit celoživotní a důvěrné společenství mezi sebou a dětmi podle v Božího zákona. 
      Bylo by více kněží, kdyby se mohli ženit? Při snaze o rodinu žijící podle víry s Kristem uprostřed jako rodina nazaretská by mohli dát krásný příklad… Zkušenost z křesťanských církví, kde se kazatel ženit mohou ukazuje, že nedostatek osob přetrvává, a tak je nutné přikročit k uvádění žen do této funkce. Další zkušenost je, že počet věřících se tím nikterak nezvyšuje. Je i zkušenost, že problémy s celibátem jsou nahrazeny problémy s manželstvími. Rozvedený farář nebo biskupka a nějaké to nevychované dítě je to, co se potom objeví. 
      Tak jako ten, kdo na silnici havaruje nemá volat po zrušení silnic, tak tragédie celibátu, manželství anebo rodiny nejsou důvodem k rušení těchto stavů. Cesta vede skrze pokorné přiznání svého hříchu a ochotu k nápravě.  Snaha o nápravu  naslouchá rovněž řeči skutků. Proč své veřejné poslání Ježíš Kristus naplnil bez manželky a bez rodiny, ačkoli manželstvím a rodinou nepohrdal, ale vysoko ji cenil? Nejvzornější rodina, jaká kdy na světě byla je rodina nazaretská: sv. Josefa, Panna Maria a Ježíše Kristus. Všichni její členové žili po celý život v celibátu. Není třeba stavět proti sobě celibát a manželství nebo rodinu, ale ochotu plnit Boží vůli nebo ne.  
      Nekonečné debaty málokdy citují II. Vatikánský koncil, který se k celibátu velice jasně vyjádřil v článku 16 dekretu o kněžské službě: „Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval (33)((33/Srov. Mt 19,12.)) a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. (34)((34/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42: AAS: 57 (1965), 47-49.)) Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve (35)((35/Srov. 1 Tim 3,2-5; Tit 1,6.)) a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. (36)((36/Srov. Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 28.))
      Celibát je však v mnohém směru pro kněžství vhodný. Vždyť svým posláním se kněz cele věnuje službě novému lidstvu, které Kristus, vítěz nad smrtí, skrze svého Ducha volá ve světě k životu a které se rodí „ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Stavem panictví neboli celibátu zachovávaným pro nebeské království (37)((37/Srov. Mt 19,12.)) se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, (38)((38/Srov. 1 Kor 7,32-34.)) Svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu i lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu. Tímto způsobem tedy osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu. (39)((39/Srov. 2 Kor 11,2.)) Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista. (40)((40/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42 a 44: AAS 57 (1965), 47-49 a 50-51; Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 12.)) Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat. (41)((41/Srov. Lk 20,35-36; Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 24-28; Pius XII., enc. Sacra Virginatis, 25.3.1954: AAS 46 (1954), 169-172.))
      Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvedal, (42)((42/Srov. Mt 19,11.)) a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují. Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici. Zvláště ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.“
     Kánon 3. I.sněmu v Nicei 325 mluví o tom, co s celibátem souvisí: "Veliký sněm rozhodl, že se nedovoluje, aby biskupové, duchovní, jáhni a vůbec nikdo z duchovních osob měli jako spolubydlící v domě osobu ženského pohlaví s výjimkou matky, sestry, tety nebo takové osoby ženského pohlaví, která je mimo jakékoli podezření. Výklad: Účelem tohoto pravidla jest chrániti osoby duchovní od podezření; tento zákaz se vztahuje na duchovní, jáhny a podjáhny, kteří nemají manželky, poněvadž přítomnost manželky u manžela nebudí podezření proti spolubydlící jiné osobě ženského pohlaví."
      Aféry s porušováním celibátu i kriminální povahy a následné návrhy na zrušení(zdobrovolnění) celibátu svědčí o praktické a teoretické neznalosti staronového učení  II. Vatikánském koncilu(II. VK) o celibátu a jeho neuvedení do života. Paradoxem je, že členové bratrstva Pia X.(„lefébvristé“) obviňovaní z odmítání II.VK jej  v otázce celibátu plní nejvzorněji. Věc II.VK spolehlivě daná jako celibát je často zjevně  popírána a jiné zjevné věci, které II.VK nikde nepřikázal se naopak jako příkaz koncilu předvádí: zrušení latiny, oltář čelem k lidu, odstranění mřížky v presbytáři nebo kazatelny a kytarové mše sv.