Tradice a II.Vatikánský koncil

  O vztahu II.Vatikánského koncilu k tradici jsou vyjádření v koncilních dokumentech. V konstituci Dei Verbum čl. 21(DV 21): „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry…“ 

  V konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium je článek 4(SC 4) „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“ 

  Stručněji: II. Vatikánský koncil oznamuje tradici jako tradiční pravidlo víry a věrnost tradici. Na otázku: „Jaký má být pokoncilní katolický křesťan?“ je správné odpovídat: „Věrný tradici Církve!“ 

  Věrnost tradici vyžaduje u liturgie brát vážně  sv. Pia V. a Quo primum k misálu roku 1570, které se na tradici odvolává: „Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ 

  Tradiční svaté příjímání svátosti oltářní před misálem Pia V. bylo, a bylo i podle misálu Jana XXIII.  během II.Vatikánského koncilu i v době blízké ukončení koncilu, vkleče a do úst skrze osobu mající svěcení užívající pozlacené nádoby:

 tradiční svaté přijímání

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že misál Pavla VI. zavádí změny, které jsou rozchodem s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla 5. června 1969. Protestovali proti vývoji po II. Vatikánského koncilu. 

  Misál Pavla VI. je v rozporu s článkem SC 4 o „obezřetné úpravě v duchu zdravé tradice“. Nastalo i porušení SC 4 o zachování a podpoře právoplatně uznaných ritů jako římský ritus podle misálu Pia V., protože dnes se mše sv. takto téměř neslouží. Nastal odklon od tradice a její popření: „Dnes je všechno jinak než bylo“. To vede k různým reakcím. Patří mezi ně i odmítání koncilních textů ve jménu tradice. To je voda na mlýn těch, kdo pak rádi obviňují tradiční katolíky z neochoty přijmout koncil a zapomínají zpytovat svědomí jak přijali místa o tradici jako DV 21 a SC 4. Koncilní texty nikde nemají: „Rozejděme se s tradicí, a vytvořme novou a pokrokovou víru pro dnešní svět“. 

  Pokud některá místa v textech II. Vatikánského koncilu vedou pro svoji dvojznačnost anebo brána sama o sobě k popření tradice, tak je třeba zjednat nápravu výkladem ve světle tradičního učení Církve. 

  Mezi odstrašující příklady rozchodu s tradicí patří podávání na ruku při světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro 2013. To, co činí osoby bez liturgického oblečení z umělohmotných kelímků není příkaz textů II. Vatikánského koncilu:

modernistické přijímání(nikoli svaté)

Modlitba anděla z Fatimy: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, hluboce se vám klaním a obětuji vám drahocenné Tělo a Krev, duši a božství našeho ve všech svatostáncích světa přítomného Pána Ježíše Krista, na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti jimiž je urážen a prosím vás pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina o obrácení ubohých hříšníků.

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 

- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 

- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 

- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 

- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 

- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 

- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 

- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 

- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 

- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 

- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 

- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 

- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 

- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 

- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 

 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 

- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 

- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 

- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 

- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 

- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.

    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 

    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 

    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 

    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie! 

Nebezpečné svatokrádeže

     Sv. Jan Vianney je dáván jako vzor kněžské služby. Ve svých kázáních připomíná svatokrádežné přijímání svátostí takto: 

„Nedostatek ctnosti lásky k bližnímu táhne za sebou znevažování svátostí a vede duše do záhuby“. 

„Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi“. 

„Všimněte si, že se žádostivostí těla se boří všechna přikázání a člověk se stane vinný ve všech hlavních hříších. Nemusím zacházet do všech podrobností – sami to vidíte na vlastní oči. Dodám jen, že žádný jiný hřích nebývá zdrojem tolika svatokrádeží. Mnozí lidé to podceňují; jiní, i když to dobře vědí, co to pro ně znamená, nechtějí se zpovídat ze svatokrádeží, nerozlučných dcer nemravnosti“.

 „K zachování čistoty je třeba důstojně přistupovat ke svátostem. Kdo často a zbožně čerpá z těchto Spasitelových zdrojů, ten s lehkostí upevňuje krásné ctnosti. Dobře o tom ví pekelný duch, a proto se snaží odvést nás od zpovědi a svatého přijímání. Anebo se nás snaží zlákat ke svatokrádežnému přijímání těchto svátostí“. 

„Menším bolem je pro Spasitele zlo spáchané židy či pohany, než nehodné přijímání Nejsvětějších svátostí nedbalými křesťany“. 

„Po svatokrádežném přijímání přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého příjímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše s čistým a nevinným srdcem“    

    M.Schaller v římském misálku v části o svaté zpovědi poučuje: „Platně sv. zpověď koná, kdo na sebe žaluje a nezamlčí vědomě žádného těžkého hříchu. Zpověď, při které se schválně nebo z velké nedbalosti nevyjeví těžký hřích, je svatokrádežná a hříšník svolává na sebe ještě nové těžké tresty Boží.“ 

   Po špatné svaté zpovědi zůstává člověk ve hříchu a v těžkém hříchu přijatá svátost je svatokrádeží. Důvod proč se rozpadají svátostná manželství je jistě i v tom, že svátost manželství byla přijata svatokrádežně. Podobně při kněžkých proviněních se můžeme vracet ke svěcení a uvažovat, zda nebylo přijato svatokrádežně. Jedna paní mi svěřila případ, jak v době, kdy kněz od těch, které osobně nezpovídal a měl oddávat vyžadoval potvrzení o vykonané svaté zpovědi. Muž, co uzavíral manželství poslal místo sebe ke svaté zpovědi čeledína a ten mu přinesl potvrzení, aby mohl mít sňatek. Vidíme, jak místo toho, aby člověk udělal co má, vymýšlí svou chytrostí co nemá. 

    Doktor Eucharistie sv. Jan Zlatoústý takto varuje před svatokrádežným přijetím Eucharistie: "Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje“. 

„I když se někdo blíží ke svatému přijímání z nevědomosti, neboj se mu v tom zabránit. Boj se Boha, nikoliv lidí. Když se totiž bojíš člověka, bude tebou pohrdat; když se však naopak bojíš Boha, bude si tě člověk vážit. Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem“ (homilie k Janovu evangeliu). 

„Pojďme s vědomím hříšníků na setkání s Králem nebes. A polibme při přijetí tuto svatou a neposkvrněnou Hostii se vší oddaností a rozehřejme svého ducha a svou duši, když na něho patříme, aby naše spojení s ním nám nebylo k soudu a k odsouzení, nýbrž abychom se stali svatými a vzdělávali našeho bližního“ (homilie k Narození 7). 

„I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů“     

    Arcibiskup René Fernandez Apaza udělil imprimatur knihám Cataliny Rivas: „Četli jsme knihy Cataliny Rivas a jsme si jisti, že jejich jediným smyslem je vést nás po cestě autentické spirituality, jejímž pramenem je evangelium Ježíše Krista…Proto schvaluji jejich tisk a šíření a doporučuji je jako texty pro rozjímání a duchovní orientaci…“ V „Umučení“ část „Ježíš odsouzen k smrti“ je o svatokrádežích: „Katanů, kteří ničí Mé Tělo, není deset nebo dvacet. Velmi mnoho rukou zraňuje Mé Tělo; přijímají Svaté přijímání do rukou – rouhavé dílo Satana!“ 

     Každý kdo slouží mši svatou(i papež) se má modlit: „Pane Ježíši Kriste, ať přijímání Tvého Těla, jež se já nehodný odvažuji přijmout není mi k odsouzení a zatracení.“ 

   Fatima  pamatuje na smír za svatokrádeže: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, v hluboké úctě se ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, duši a božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho ve všech svatostáncích přítomného Pána Ježíše Krista na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti, jimiž je urážen a prosím Tě pro nekonečné zásluhy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Mariina za obrácení ubohých hříšníků.“ V článku Světla 5/2011 A.Sarrach v článku "Fatimské děti" se píše: „S touto modlitbou měl problémy velký teolog Karl Rahner. Když byla Lucie upozorněna na připomínky tohoto učence, odpověděla trefně: „Anděl nestudoval teologii.“ 

    Kdyby K.Rahner a jiní místo odmítání modliteb tohoto druhu je propagovali, tak by  teologie nesla jiné ovoce a  v dnešním Německu by podle odhadů nebylo okolo 50% přijetí Eucharistie svatokrádežných. Je to logické, protože např. žena uživající umělou antikoncepci příjímá v těžkém hříchu a tudíž svatokrádežně. 

    Od svatokrádežného přijímání svátostí vysvoboď nás Pane!