Duchovní cvičení

    Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?" Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“ 

   V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. 

   Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: "Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu. A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“.  A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení."  

    Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: "Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií." 

   V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti."     

    Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1.První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“ 

   Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.

Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.

Mezi Joviniánem a Pelagiem

Scylla a Charybda jsou dvě obludy starověké mytologie, které číhají každá z jedné strany Mesinského průplavu mezi Itálií a Sicílií. Unikne-li plavec jedné, padne za oběť druhé. Proplout mezi Scyllou a Charybdou znamená vyváznout z nebezpečného ohrožení ze dvou stran. Proplout mezi Joviniánem a Pelagiem je podobně obtížné jako proplutí mezi Scyllou a Charybdou. 

Asketický mnich Pelagius učil, že člověk díky svému svobodnému rozhodování může zůstat bez hříchu a dosáhnout svého cíle. Popíral dědičný hřích a jeho největším odpůrcem byl svatý Augustin, jenž obhajoval nutnost a potřebu Boží milosti. Tento názor sv.Augustina je obsažen v jedné ze šesti základních  pravd víry: “Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“. 

Jovinián byl člověk popírající potřebu askeze a sebeovládání. Hlásal „plnou víru“, v níž se oddával nezřízenému požitkářství. Jeho odpůrcem se stal sv. Jeroným a  zesměšnil ho svým sarkasmem: „Příznivci tvými jsou běloučcí a vymydlení břichopásci, nebo abych užil výsměšného způsobu sokratického, všechny svině a psi, a ježto jsi milovníkem masa, též supi, orli, jestřábi a sovy...Přijímají-li mnozí mínění tvé, činí tak z poživačnosti. Neschvalují tak tvých slov jako spíše hovějí tvým neřestem.“ 

Proti Pelagiovu: „stačí  lidské úsilí a skutky“ zdůraznil sv. Augustin potřebu milosti. Proti Joviniánově  stačí „plně věřit“ zdůraznil Jeroným potřebu skutků askeze. Pelagius a Jovinián se vzájemně vylučují a zároveň doplňují. Proč zdůraznit lidské úsilí tak, že není potřeba víra a milost? Proč zdůraznit potřebu víry a milosti tak, že nejsou potřeba lidské skutky? Řešení je proplout mezi Joviniánem a Pelagiem a vidět prvky jejich učení, které jsou správné a potřebují doplnění ve vyšší syntéze, která je dána přijetím kritiky sv. Augustina a Jeronýma!
Má význam zabývat se tímto sporem z 5.století? Má to význam větší než si řada lidí myslí.  Joviniánova „plná víra“ a  „pouhá víra“ Martina Luthera jsou si podobné jako vejce vejci. A dnešní jejich následovník se  ptá:  Proč nestačí víra mohamedánská či budhismus? A proč nestačí víra, že „něco je“? Proč neplatí víra jako víra, hlavně, že se věří? Svatý Augustin a Jeroným nechválili každou víru, víra jejich byla pravověrná a touto pravověrností je nutné věci řešit i dnes! Pokud byl Joviniánův součastník Pelagius zaměřen na činy, tak toto zaměření na činy najdeme i v době „pouhé víry“ Martina Luthera. I dnešní doba potřebu pouze činů demonstruje např. ve sportu a jiných oblastech se svými výkony.  Není racionalismus a osvícenství protiklad pouhé víry? A není celý vědecko-technický pokrok pelagiánskou snahou o cíl bez Boží milosti, modlitby a bohoslužby? Kolik poslanců současných parlamentů Evropy, včetně Evropského, je pelagiány: lidmi přesvědčenými o tom, že stačí pouhé lidské úsilí? Proplout mezi Pelagiem a Joviniánem znamená dosáhnout vyšší syntézy v pravověrném učení Kristovu o  Boží milosti, podle něhož se praktikuje askeze!