Starobylá víra v očistec

    Sejdeme se v očistci. Tato slova mi při loučení řekl kněz starý přes devadesát roků po přijetí svátosti pokání a nemocných.  O jakém údělu pro sebe a druhé uvažuješ ty? Osob prohlášených za svaté je poměrně málo a pro ty, kdo neskonči život svatě je buď očistec nebo peklo. 

   Již ve Starém zákoně v II.knize Makabejské je o modlitbě za zemřelé: „Svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za mrtvé, aby byli zproštěni hříchů.“ 

  Modlitbu za zemřelé zmiňuje Tertullián, + 220: „Konáme oběti za zemřelé ve výroční den jejich narození." Sv. Augustin, + 430, zaznamenal v knize Vyznání slova své matky sv. Moniky: „Pochovejte mé tělo kde chcete, jen za to vás prosím, abyste na mne pamatovali při oltáři Páně.“ Jde o starokřesťanský obyčej sloužení mše svaté za zemřelé s vědomím, že jsou v očistci. To učí i sv. Efrém, + 373: „Když pak úžasná tajemství plná nesmrtelnosti jsou skrze celebrujícího kněze přinesena...přistupují duše v očistci a přijímají skrze strašná tajemství očistění ode skvrn.“ 

  Sv. Řehoř V., + 604 v Dialogu IV poukazuje na očistcové místo v Novém zákoně: „Co se týče některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň. Vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím(Mt 12,31). Z toho tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“ Po sv. Řehoři Velikém je sloužení tzv. gregoriánských mší. Sv. Řehoř za mnicha Justa, který se závažně provinil proti zásadám v klášteře sloužil třicet mší sv. po 30 dní bezprostředně za sebou. Po poslední mši sv. se duše Justy, který pro provinění nemohl být pohřben na posvátném místě, zjevila rodnému bratru Kapisu a oznámila vysvobození z očistce. Způsob pomoci duši v očistci během třiceti dnů obětí stejného počtu mší svatých, byl později Církví uznán (S. congr. Indulg. z 15.3.1884). Gregoriánské mše mohou být pouze za jednu duši bez zahrnutí dalšího úmyslu za jiné. Někdy se výraz „gregoriánská mše“ užívá i pro řád bohoslužby, který zavedl sv. Řehoř V. a s ní je spojována mše sv. Pia V., Jana XXIII. a užíváno označení „tradiční.“ 

  Sv. Ambrož, + 397 v De bono mortis: „Obyčejný hříšník však bude před posledním soudem tříben očistcovým ohněm, ač ani tam nebude bez všelijakého občerstvení." Sv. Cyril jeruzalémský v katechezi 5 učí: „Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když byli hříšníky...představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“ 

  K modlitbě za duše v očistci vybízí sv. Jan Zlatoústý, + 407 v PG 61: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví a obětujme za ně své modlitby.“ Dále sv. Jan Z. učil: „Kdykoli se slouží mše svatá, spěchají andělé otevřít žalář očistcový.“ Liturgie sv. Jana Zlatoústého má prosbu: „Za duše všech, kteří od věků zesnuli v pravé víře, v naději ve vzkříšení a život věčný.“ 

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

wiki

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“

      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“

      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.

      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.

      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.

     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?

       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!

      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.

      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Liturgický hudební archív

Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“