Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 

   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 

   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 

   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 

   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.) 

Husitská bohoslužba

Nejobsáhlejší české dějiny pod názvem Příručka českých církevních dějin napsal prof. ThDr. Bohumil Zlámal. Mají 7 svazků. Svazek IV. je píše o husitství a husitské liturgii: „Jak rozdílná byla husitská věrouka, tak se husité lišili i v bohoslužbě.Vcelku lze u nich pozorovat trojí liturgii:

a) Liturgie Husova byla ještě katolická. „Co se týče vnější stránky bohoslužeb, lze zcela prohlásit Husa za konzervativce. Ve své kapli betlémské konal i slavné tiché služby Boží zrovna tak, jak činili jiní katoličtí kněží, tímž ritem a latinským jazykem; užíval při nich zrovna takových rouch a nádob jako druzí jeho kolegové; v působišti jeho byly posvátné sochy a obrazy právě tak jako ve všech ostatních kostelích a kaplích. Tvrzení, dle něhož by byl Hus tvůrcem české hymnologie duchovní, nedá se nikterak potvrdit (Sedlák, Liturgie u Husa a husitů, s. 133; srov. Neumann, Z dějin bohoslužeb, s.53) Příkladu Husova následovali i mírní husité, především pražané. Odchýlili se pouze v tom, že evangelium a epištolu zpívali nebo četli česky. Tohož způsobu se přidržel i Rokycyna. Nedávali také při mši líbat věřícím „pax“ (kříž nebo obraz s ostatky). Aspoň basilejští legáti to Rokycanovi vytýkali. Svíce při mši svaté hořely, ale na varhany se nehrálo, obrazy byly z kostela odstraněny i svěcená voda z kropenek, protože neuznávali svátostiny. V udělování sedmi svátostí se však pražané nijak nelišili od obecné církve. Je třeba podotknout, že k tomuto liturgickému omezení byli mírní pražané namnoze donuceni radikálnějšími tábory, když dleli v Praze. Avšak nejmírnější příbramovci podrželi církevní ritus úplně, říkajíce i evangelium a epištolu latinsky, takže celá mše svatá byla latinská. Ponechali si i „míru líbanie“, které Rokycana zamítal. Žehnali i věci a jídla (svátostiny). Připouštěli všechnu důstojnou oslavu Boží, i hudbu. Samo sebou se rozumí, že sloužili v ornátech; žádali však prostší roucha.

b) Liturgie Jan Želivského. Kněz Jan Želivský byl uprchlý premonstrát ze Želiva a patřil k pražským novoměstským radikálům. Svými názory tíhl k táborům a podle jejich způsobu zaváděl krátkou liturgii. Avšak pražskému lidu na Novém Městě, který Želivský svou demagogickou výmluvností ovládal po tři léta(1419-1422), se nelíbila puritánsky jednoduchá táborská mše. Proto sestavil zvláštní liturgii. Jeho mše byla celá česká, ale přitom zachovával církevní ritus a sloužil v ornátu., třebaže prostém. Jinak však zamítal, jako oficiální pražané, svátostiny, obrazy, hru na varhany a jiné. Husitská mše měla tyto části: Introit, Hradal(graduale), Gloria, Epištolu, Impy(„to je prozy pěnie), Evangelium, Vieři v jednoho Boha, Offertorium („směšovanie vína s vodou s tak posvěcovanie“), Prefaci, Sanktuc, Pater noster(„Pateře řiekaní“) a Agnus Dei.

c) Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch(ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zvedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval. Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221)

Týž obřad měli i moravští táboři (u Ostrohu a Strážnice), kteří podle téhož Vavřince z Březové sloužili mši „ve vlastním rouše, odříkajíc Pateř a slova posvěcování“. Táboři zpočátku věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu jako všichni kališníci. Brzy však zavládlo mezi nimi „pikarství“, tj. nevíra v Oltářní svátost, kterou nazvali modlářstvím. Proto tupili a pronásledovali její ctitele jak mezi katolíky, tak mírnými kališníky s Rokycanou v čele. Nakonec zavrhli mši svatou a surově ničili bohoslužebné nádoby, misály, oltáře a kostely. Chelčický je bystře nazval „pikarty pod kalichem“

Pokud by byl Hus konzervativní i ve svém srdci, tak by obvinění např. z remanenční nauky o svátosti oltářní bylo prakticky nemožné. Hnutí nazvané po Husovi husitství přineslo revoluci nejen do společnosti, ale i do liturgie. Husitské experimentování, tvoření a odbývání mše nacházíme silně přítomné v tzv. „obnovené liturgii“ po II. Vatikánském koncilu tvořené po revolučním roce 1968.