Výchova dětí a mládeže

  Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“ 

  Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“ 

  Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě. 

  Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli...Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“ 

  Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce a matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“ „Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“ „Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“ První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino(Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis(Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias(Bohu díky)! „Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

  II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením.  Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

  Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!

sv. Josef  Kalasanský 

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Starobylá víra v očistec

    Sejdeme se v očistci. Tato slova mi při loučení řekl kněz starý přes devadesát roků po přijetí svátosti pokání a nemocných.  O jakém údělu pro sebe a druhé uvažuješ ty? Osob prohlášených za svaté je poměrně málo a pro ty, kdo neskonči život svatě je buď očistec nebo peklo. 

   Již ve Starém zákoně v II.knize Makabejské je o modlitbě za zemřelé: „Svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za mrtvé, aby byli zproštěni hříchů.“ 

  Modlitbu za zemřelé zmiňuje Tertullián, + 220: „Konáme oběti za zemřelé ve výroční den jejich narození." Sv. Augustin, + 430, zaznamenal v knize Vyznání slova své matky sv. Moniky: „Pochovejte mé tělo kde chcete, jen za to vás prosím, abyste na mne pamatovali při oltáři Páně.“ Jde o starokřesťanský obyčej sloužení mše svaté za zemřelé s vědomím, že jsou v očistci. To učí i sv. Efrém, + 373: „Když pak úžasná tajemství plná nesmrtelnosti jsou skrze celebrujícího kněze přinesena...přistupují duše v očistci a přijímají skrze strašná tajemství očistění ode skvrn.“ 

  Sv. Řehoř V., + 604 v Dialogu IV poukazuje na očistcové místo v Novém zákoně: „Co se týče některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň. Vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím(Mt 12,31). Z toho tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“ Po sv. Řehoři Velikém je sloužení tzv. gregoriánských mší. Sv. Řehoř za mnicha Justa, který se závažně provinil proti zásadám v klášteře sloužil třicet mší sv. po 30 dní bezprostředně za sebou. Po poslední mši sv. se duše Justy, který pro provinění nemohl být pohřben na posvátném místě, zjevila rodnému bratru Kapisu a oznámila vysvobození z očistce. Způsob pomoci duši v očistci během třiceti dnů obětí stejného počtu mší svatých, byl později Církví uznán (S. congr. Indulg. z 15.3.1884). Gregoriánské mše mohou být pouze za jednu duši bez zahrnutí dalšího úmyslu za jiné. Někdy se výraz „gregoriánská mše“ užívá i pro řád bohoslužby, který zavedl sv. Řehoř V. a s ní je spojována mše sv. Pia V., Jana XXIII. a užíváno označení „tradiční.“ 

  Sv. Ambrož, + 397 v De bono mortis: „Obyčejný hříšník však bude před posledním soudem tříben očistcovým ohněm, ač ani tam nebude bez všelijakého občerstvení." Sv. Cyril jeruzalémský v katechezi 5 učí: „Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když byli hříšníky...představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám.“ 

  K modlitbě za duše v očistci vybízí sv. Jan Zlatoústý, + 407 v PG 61: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví a obětujme za ně své modlitby.“ Dále sv. Jan Z. učil: „Kdykoli se slouží mše svatá, spěchají andělé otevřít žalář očistcový.“ Liturgie sv. Jana Zlatoústého má prosbu: „Za duše všech, kteří od věků zesnuli v pravé víře, v naději ve vzkříšení a život věčný.“ 

Mít dobré svědomí

    Přístroj plnící dobře svou funkci je spolehlivý. Teploměr má ukazovat skutečnou teplotu. Hodinky mají ukazovat správný čas. Nemají se pozdit ani předcházet. Když kompas ukazuje špatným směrem, je nebezpečné tímto směrem jít. I svědomí se může odchýlit od toho, aby jasně ukazovalo dobro a zlo. Čím větší odchylka a čím delší cesta podle ní, tím hůře. Svědomí může být čisté, dobré a spolehlivé. Svědomí může být otupené, mylné a zkažené. „Hleď tedy, ať to světlo, které je v tobě není temnotou(Lk 11,35).“ Svědomí má ukazovat jasně pravdu, dobro, spravedlnost a jejich opak. Dobré svědomí svědčí o dobrém jednání. Výčitky svědomí o jednání špatném. Požadavek svědomí nemusí být vůbec příjemný, ale je zárukou dodržení řádu. Přesnost patří nejen k dopravě, patří i k životu. Přesně a jasně věci poznat, popsat a pojmenovat a ukázat jak podle nich jednat  má pomoci svědomí. 

  Při průzkumech mezi lidmi odsouzenými za různé delikty je možné slyšet, že jim svědomí nic nevyčítá. Proč svědomí nic nevyčítá? Když přístroj k ukazování času neukazuje čas   je špatný. Když svědomí nevyčítá špatné činy je špatné. Svědomí také může být manipulováno sdělovacími prostředky a vytvářením veřejného mínění. Svobodná matka se během několika desítek let dostala z ostudy do „normálu“ a zvýhodnění nejen finančního. Před dvaceti lety by ten, kdo chce manželství homosexuálů byl považován za blázna. Po důkladné masáži sdělovacích prostředků se situace téměř převrací. Hřích rozvrací jedince i společnost. 

  Svědomí chválí kniha Sirachovcova(Vulgata) 37,17-18: „Dej také na radu svědomí, neboť nemáš nad ně nic věrnějšího. Svědomí člověka lépe zpravuje než sedm strážců, kteří vyhledávají výšiny.“ Nejvíce o svědomí píše apoštol Pavel ve svých listech. V Řím 2,14-15 píše, že svědomí má každý: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ V Řím 9,1 je o svědomí otevřeném Bohu: „Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým.“ Z této věty plyne, že dobré svědomí má ten, kdo neodmítá Krista a Boží zákon. Je možné mít i svědomí zatemněné ďáblem. Člověk nemá jednat proti svědomí, Řím 14,23: „Všechno, co není z přesvědčení je hřích.“ Možnost různosti individuálního svědomí ve věci mravně nelišné jako jídlo řeší Řím 14,13-17 a varuje před pohoršením. Podobně je tomu v I Kor 8,7-13. Řím 13,5-6 píše o poslušnosti státních zákonů(placení daní) kvůli svědomí. I Tim 1,5 spojuje stav víry se stavem svědomí: „Cíl tohoto nařízení je láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry.“ Zvrácený nevěrec nemůže mít čisté svědomí, Tit 1,15: „Čistým je všechno čisté, ale lidem poskvrněným a nevěřícím není čisté nic. Poskvrněné je jejich smýšlení i svědomí.“ 

  Důležitější než svědomí je Bůh, I Kor 4,4: „Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.“ Autonomie svědomí proti Bohu je tím zavrhnuta. Zásady svědomí a bázeň před Pánem je v II Kor 5,11: „Protože tedy víme, že je třeba bát se Pána, snažíme se lidi přesvědčit. Bůh nás dobře zná a doufám, že i vy nás dobře znáte, když nás posuzujete podle zásad svědomí.“ Ve Skutcích apoštolů 23,1 je o dobrém svědomí sv. Pavla: „já jsem až do dneška žil před Bohem s naprosto dobrým svědomím.“ Podobně v II Kor 1,12: „Vždyť to je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme se mezi lidmi – a hlavně u vás – chovali prostě a bez falše, jak to dává Bůh: ne se světskou chytrostí, ale tak, jak k tomu Bůh poskytoval milost.“ 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský se na více místech knihy Následování Krista zabývá svědomím: I,1: „Snaž se tedy odvrátit srdce od lásky k věcem pozemským a povznést se k věcem neviditelným! Neboť lidé, kteří jdou za svou smyslností, poskvrňují svědomí a pozbývají milosti Boží.“ I,21: „Blaze tomu, kdo se odtrhne ode všeho, co by mohlo jeho svědomí obtížit nebo poskvrnit.“ Kapitola II,6 má název: „Radost dobrého svědomí“. Čteme v ní: „Slávou hodného člověka je svědectví dobrého svědomí. (II Kor 1,12). Měj dobré svědomí a budeš moci stále radostně žít. Dobré svědomí snese mnoho, ba cítí i v protivenství hojnou radost (II Kor 7,4). Zlé svědomí je neustále plaché a nepokojné (Mdr 17,10).“ „Kdo má čisté svědomí, snadno se upokojí a i s málem bývá spokojen. Proto ještě nejsi světější, když tě lidé chválí, ani nejsi horší, když tě haní. Jaký jsi takový jsi.“ III,36: „Synu, slož srdce pevně na Pána a neboj se soudu lidského, když ti vlastní svědomí říká, že jsi čistý a nevinen.“ 

   Sv. Jan Zlatoústý v homilii na Izaiáše učí o důsledcích svědomí při přijímání svátostí: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“ Doporučuje se každodenní zpytování svědomí. K tomu pomáhají otázky zpovědního zrcadla. Zpytováním svědomí je důležitou částí svátosti pokání a nápravy provinění. Vzorem dobrého svědomí jsou svatí, zvláště Panna Maria. Tridentský koncil, kánon 11 o Eucharistii učí: „A aby tak veliká svátost nebyla přijímána nehodně a tedy k smrti a k zatracení, stanoví a prohlašuje tento svatý sněm, že ti, jejichž svědomí tíží smrtelné hříchy, musí napřed vykonat svátostnou zpověď, jestliže mohou dostat zpovědníka, jakkoli velice se považují za kající.“