Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“