Proč je nevědomost

   Pro významného řeckého filozofa Sokrata bylo pokorné scio me nihil scire - vím, že nic nevím, důvodem k neustálému hledání vědění. Opakem je, když je při neznalosti velké sebevědomí. Neznalost vyznávají křesťané v Efesu a odpovídají záporně na otázku, zda dostali Ducha Svatého: „Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch Svatý(Skt 19,2). 

   Arcibiskup Graubner v pastýřském listu k první neděli postní 2013 napsal: „Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem. Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět.“ 

    Křesťan musí vědět, že kromě nevědomosti, co hřích nečiní platí i pravý opak. Vina začíná u dětí při odmítání náboženské výuky. Jedno z více míst Písma svatého o zlu nevědomosti je v listu Efesanům 4,17-19: „Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně. Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Mají rozum zatemnělý a jsou vyloučeni z Božího života, protože je v nich nevědomost a protože mají zatvrzelé srdce. Jsou totiž otupělí, a tak se oddávají prostopášnosti a hovějí vší možné nečistotě a chamtivosti.“ 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické III,47 nás takto poučuje o nevědomosti: „Chtěná nevědomost neomlouvá od hříchu, nýbrž spíše přitěžuje vině: ukazuje totiž, že člověk je tak ochotný hřešit, že chce být v nevědomosti a nevyhnout se hříchu. A proto zhřešili Židé nejen, že ukřižovali Krista člověka, nýbrž Boha. Židovští předáci poznali Krista a jestliže u nich byla nějaká nevědomost, tak chtěná, která neomlouvá. A proto jejich hřích byl nejtěžší jak v rodě, tak ve zlobě vůle. Prostí Židé zhřešili těžce co do rodu hříchu, ale v něčem byl jejich hřích zmenšován pro jejich nevědomost. Proto Beda k Lk 23,34: „Nevědí co činí“: „Prosí za ty, kteří nevěděli co učinili. Měli horlivost pro Boha, ale ne podle vědění“. A mnohem více byl omluvitelný hřích pohanů skrze jejichž ruce byl Kristus ukřižován, protože neměli znalost zákona.“ 

  Sv. Jan Vianney takto kázal o nevědomosti: „Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl – Noverim me, oderim me.“ 

„Věřte tomu, že tento jediný hřích lhostejnosti je mnohem větším důvodem k zavržení mnoha duší než všechny ostatní hříchy dohromady, protože lhostejný nevědomý člověk nerozumí ani zlu, jehož se dopouští, ani dobru, které ztrácí.“ „Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů Církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky. Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila Církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha Svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé Církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu Svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit. Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.“ 

   Učit nevědomé patří mezi skutky duchovního milosrdenství. V liturgii sv. Jana Zlatoústého se prosí: „Uschopni nás přinášet ti dary a oběti duchovní za naše vlastní hříchy i za nevědomosti tvého lidu.“ 

Volit to lepší

    Argentinský  kardinál Jorge Maria Bergoglio byl zvolen 266. papežem katolické Církve. Stal se prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním papežem jezuitou a jako první papež přijal jméno František z Assisi. Sv. František z Assisi byl bohatý mladík, který opustil majetek, aby lépe žil podle rad evangelia v chudobě, čistotě a poslušnosti. Aktuálnějšími se stávají slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“(Mt 6,24). 

   Jsou lidé, co jsou spokojeni s tím, že nedělají ty nejhorší věci: „Já žádné hříchy nemám, nikoho jsem nezabil…“ Tito lidé jsou jako sportovec, co by se naparoval: „Nebyl jsem poslední“ a oslavoval tento výsledek jako vítězství. Podobně student: „Hlavně, že jsem nepropadl.“ V politice a jiných oblastech se mnohdy radí volit menší zlo, ale apoštol Pavel vybízí volit co největší dobro. V listu Filipanům 1,9-10 napsal: „Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu v onen den Kristův.“ 

  O nejlepším je toto místo v evangeliu sv. Lukáše 10,40-42: „Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je zapotřebí. Maria si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ Papež sv. Řehoř Veliký vysvětluje v Moralia, že Marta je představitel života činného a Marie života rozjímavého a dodává: „Veliké jsou zásluhy života činného, ale nazíravého větší.“ " Sv. Bernard napsal de Consideratio papeži Evženu III., kde jej napomíná, aby dbal na rozjímání: „Obávám se, že při ustavičném zaměstnání se Tvá duše zatvrzuje. Jednal bys moudřeji, kdybys v něm ustal aspoň na krátko a nedal se jím ovládat a přivádět ponenáhlu tam, kam nechceš, - k zatvrzelosti srdce. Až tam Tě mohou zavést ta zlořečená zaměstnání, oddáš-li se jim jako na počátku a neponecháš-li se nic sobě samému.“ Podobně sv. Jan Vianney vůči kněžím: „To, co chybí nám kněžím, abychom byli svatí, je nedostatek rozjímání.“ Co je nutné udělal, aby byl čas na rozjímání píše blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,20: „Vyhneš-li se zbytečným řečem a zahálčivým obchůzkám, nebudeš-li se shánět po novinkách a klepech, vždycky najdeš dost času i vhodnou chvíli k zbožnému rozjímání.“ Můžeme se ptát třeba takto: „Nehledám zahálčivé obchůzky a shánění zbytečných novinek a klepů na internetu a neuniká mi čas na zbožné rozjímání?“ 

   První list Korinťanům v 7.kapitole vysvětluje proč je lepší do manželství nevstoupit a zůstat sám. O tom také píše sv. Jan Zlatoústý v díle O panenství: „Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství...Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné. Avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“ V prvním listu Korinťanům najdeme v závěru kapitoly 12. slova darech jako je uzdravování a mluvení jazyky a vybízí k úsilí o dar lepší a popis vzácnější cesty lásky v 13.kapitole. Po velepísni lásky je ve 14.kapitole výzva k duchovním darům a hlavně k promlouvání pod vlivem vnuknutí. 

   Jsou věci nejhorší a nejlepší a volit směrem k nejlepším je moudré. Většina věcí není ani tak dobrých, aby se nedala zneužít ani tak zlých, aby se nedal dobře využít. Jak zamezit zneužití a zajistit dobré užití u televize a všech věcí? Je to velký úkol vyžadující velkou bdělost a ochotu se od televize a kterékoli věci úplně postit. Zdaleka ne všichni lidé sdílejí jako nejlepší to, co je Boží. Evangelium sv. Jana v 18.kapitole popisuje jak zástupce totalitní římské moci Pilát demokratickou cestou dá svobodu zločinci Barabáši, odmítne Krista Krále a odsoudí svatého na smrt. Tím je dána střízlivost politických očekávání, byť politik volí slova sv. Tomáše Mora, která od politiků „křesťanských“ dnes neslyšíme: „Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení, ač tolerantní ateista, uzavřel modlitbou, kterou mnozí z nás znají. Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým. Děkuji vám za vaši pozornost.“ 

   Od T. Mora je dílo Utopia z roku 1516, v němž se zamýšlí nad ideálním státem. Ideální je stát, jehož členové volí to lepší a nikdo nechce být ten nejhorší. A jaká je ideální nebo též normální Církev? Jistě s ideálními členy jako Panna Maria neboli světci. V dopise své dceři sv. Tomáš Morus uvažuje o tom, co je nejlepší a nejhorší: „Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“

Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Jak je to s antikoncepcí?

   Chceme-li přijít věci na kloub musíme mít jasno v pojmech. Cizí slovo koncepce má obdobu v těchto českých slovech a výrazech: pojetí, chápání, způsob nazírání, plán, myšlenková osnova. Člověk bez koncepce se nemá čím chlubit a ještě horší je člověk odmítající koncepci, člověk antikoncepční. 

   Analýza společenských problémů nás vždy přivádí k příčině, kterou jsou špatné koncepce a nekoncepčnost. Jaká je naše státní koncepce? Jaká je koncepce naší ekonomiky? Jaká je koncepce školství? Jaká je koncepce armády? Jaká je koncepce zdravotní péče? Jaká je koncepce dopravy? Jaká je koncepce boje s kriminalitou?... Vše končí špatně vytvoří-li se a uskutečňuje zcestná koncepce. 

   Shoda mezi státem a Církví by měla být v koncepci dobré rodiny. Jaká je koncepce katolické Církve u manželství a rodiny? Jde o trvalé soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi. Jako vzor koncepce stabilní a dobré rodiny je dávána Svatá Rodina nazaretská: Ježíš, Maria, Josef. Zvláště v Panně Marii je vynikající koncepce matky a manželky. Jde o koncepci dobrou a správnou, která je podle zdravého rozumu a Božího zjevení. Do této celkové koncepce rodiny patří koncepce sexuálního života s možností početí dítěte a vzniku života pouze ve svátostném manželství. Nejde jen o koncepci ve smyslu biologickém, ale ucelenou koncepci smysluplného vztahu mezi mužem a ženou podle pravdy o lásce projevující se v sexualitě. 

   Má-li někdo koncepci špatnou, tak přijímá sexuální styky mezi osobami neznámými či nezletilými, a proto potřebuje antikoncepci odmítající vznik života. Pokud antikoncepce neuspěje následuje umělý potrat. A ženám, co antikoncepcí nejprve zničí svou plodnost anebo mají umělý potrat, se nabídne nepravý soucit, když následně trpí mimořádnými těžkostmi v těhotenství a nechtěnými potraty. Nebo se „vyrobí“ dítěte ze zkumavky bez krutých výčitek svědomí. Jak jsi ubohý bohorovný člověče, když stačí antikoncepční tělísko nebo pilulka a nejsi! 

   Odmítání antikoncepce Církví je z důvodů jiné koncepce, kterou není zvůle, ale řád v pěkném vztahu. Tento koncepční řád odmítá promiskuitu, umělou antikoncepci a umělé potraty. Katolická Církev má pokud jde o antikoncepci jasno. Toto jasno v pojmech nám ukazuje toto prohlášení: 

Bratislava 11. januára (TK KBS) - Predseda Konferencie biskupov Slovenska (KBS) Mons. Stanislav Zvolenský vydal vyhlásenie v súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike. TK KBS pri tejto príležitosti prináša toto vyhlásenie v plnom znení. Vyhlásenie predsedu Konferencie biskupov Slovenska k registrácii farmakologických „potratových prípravkov“ v Slovenskej republike. V súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike (internetová informácia Štátneho ústavu pre kontrolu liečiv zo dňa 9.1.2012) vydávam nasledovné naliehavé stanovisko: 

1.Úmyselné usmrtenie nenarodeného dieťaťa v živote matky vždy bolo, vždy je a vždy bude úkladnou vraždou - „ohavným zločinom“ (Ján Pavol II.). Na tom nič nemení spôsob, akým bolo zabitie počatého dieťaťa vykonané. Preto aj najnovšie rozširovanie spektra prostriedkov určených na zabíjanie bezbranných, nenarodených detí o chemické (farmakologické) potratové prípravky (napr. s obsahom mifepristonu, misoprostolu – tabletky Medabon, Mifegyn) je veľmi závažnou, smutnou skutočnosťou s mimoriadne zhubnými dôsledkami pre celú spoločnosť, osobitne však pre všetky priamo zúčastnené osoby. Ide predovšetkým o dopady morálne (hromadiace sa hriechy proti nevinnému ľudskému životu), kultúrne (šírenie a podpora kultúry smrti), ale tiež o dôsledky zdravotné, sociálne a ekonomické. Známe vedecko-odborné informácie dosvedčujú, že tieto chemické potratové prípravky prinášajú nové, nezanedbateľné riziká a následky pre zdravie i pre život samotnej ženy – matky nenarodeného dieťaťa, ktorá sa tak v dôsledku nešťastného, neraz zúfalého rozhodnutia, stáva druhou priamou obeťou farmakologického potratu. 

2. Z uvedených dôvodov naliehavo žiadam zodpovedných štátnych predstaviteľov a príslušné štátne orgány Slovenskej republiky, osobitne ministerku zdravotníctva a predsedu vlády, aby mimoriadne starostlivo zvážili dôsledky svojich rozhodnutí v tejto oblasti, chránili nevinné, nenarodené deti obyvateľov Slovenska pred úmyselným zabíjaním a zasadili sa účinne v rozsahu svojich právomocí a zodpovednosti za „ochranu každého ľudského života už pred narodením“. Žiadam, aby sa neodkladne vykonali potrebné kroky na pozastavenie a následné zrušenie nedávnej registrácie potratových farmakologických prípravkov v Slovenskej republike, ako nám to umožňujú príslušné domáce i medzinárodné právne normy. 

V Bratislave, 11. 1. 2013 Mons. Stanislav Zvolenský, predseda Konferencie biskupov Slovenska 

    K antikoncepci patří i možnost odepřít rozhřešení při neochotě věci napravit. Platí slova sv. Jana Vianney: „Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží!“

Antikoncepce - Hnutí Pro život ČR

Formát souboru: PDF/Adobe Acrobat

potěšení. Potřebuje rodiče milující, takové, kteří dokáží pro něj přinášet i oběti. Ekologické hledisko antikoncepce. Ekologickou škodlivost určitého jednání dnes ...

www.prolife.cz/download/sklad/b004-antikoncepce.pdf

Breviář - posvátné officium

   Do rodiště sv. Cyrila a Metoděje jsou napsány dva listy Nového zákona. V I Sol 5,21-22 máme: „Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.“ Pod heslem II.vatikánského koncilu(II.VK) vzniklo mnoho špatných věcí, a tak jsou i názory zcela zavrhnout   dokumenty II. Vatikánského koncilu.

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei(MD) pojednává o Božském officiu a liturgickém roku v čl. 136 takto: „Ideál křesťanského života spočívá v tom, aby se každý co nejúžeji a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou Církev vzdává věčnému Bohu a spočívá zvláště v eucharistické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádána a upravena, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny hodiny denní, na týdny, na celý rok, na všechny doby a na všechny okolnosti lidského života.“ V článku 148 MD máme: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti.“ MD máme v konstituci o liturgii (SC) čl.100 II.VK: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“  II.VK v SC  věnuje breviáři celou  čtvrtou kapitolu.

   Pokud jde o jazyk tak II.VK stanovil v SC 101 § 1:  "Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36. § 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu. § 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.“ 

    V pokoncilním konání se jednotlivé případy modlitby v národním jazyce staly postupem doby  všeobecným jevem.  Dovedu si představit tento dialog mezi Apoštoským stolcem a bratrstvem Pia X.: „Proč nechcete dodržovat II. VK?“ A odpověď ze strany FSSPX: „Co tím nedodržováním II.VK myslíte? Zjevnou známkou je jazyk a naši členové se modlí jak to určil koncil latinsky a Řím přihlíží tomu, jak se většina kněží  modlí v rozporu s koncilem jen v národním jazyce.“ 

    Smysluplnost latinské modlitby breviáře prožívala mezinárodní komunita pražských mučedníků Bedřicha Bachsteina a druhů, o nichž papež Benedikt XVI. den po blahořečení 13.10.2012 řekl: „Byli zabiti roku 1611 pro svoji víru. Jsou prvními blahoslavenými Roku víry a jsou mučedníky. Připomínají nám, že věřit v Krista znamená mít ochotu trpět spolu s Ním a pro Něho.“ 

   Opera, sv. 5, kap. 1, Tischreden uvádí slova deformátora Luthera o blahodárném vlivu modlitby breviáře a trapný osobní úpadek po jeho zavržení: „Dokud jsem byl katolíkem, žil jsem život přísný a bdělý, postil jsem se, modlil jsem se, zachovával chudobu, čistotu a poslušnost…Jako reformátor v sobě cítím na tisíc plamenů a ty všechny pálí to bezuzdné tělo. Cítím se puzený k ženám silou až zběsilou. Namísto duševní horlivosti jsem horlivý v nečistotě…Jako nemohu nebýt člověkem, tak nemohu být bez ženy.” 

   Nutnost modlitby připomíná  čl.86 SC: „Kněží, kteří se věnují posvátné službě duchovní správy, budou se modlit chvály církevních hodinek s tím větší horlivostí, čím živěji si uvědomí potřebu řídit se napomenutím apoštola Pavla: „Bez přestání se modlete!“(1 Sol 5,17) Vždyť dílu, na kterém pracují, může dát účinnost a vzrůst jedině Pán, který řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Proto když apoštolové ustanovili jáhny, řekli: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4). 

   Pan biskup Koukl při duchovních cvičeních v Litoměřicích zmínil kněze, který se mu svěřil, že když má dovolenou, tak si chce odpočinout od kněžských povinností, a proto se nemodlí breviář. Má být opak podle  sv. Kateřiny Sienské, Dialog 86: „Nikdy ke mně nepřestávejte pozvedat vonné kadidlo modliteb za spásu duší, neboť chci světu prokazovat milosrdenství, a modlitbami, slzami a potem chci vrátit zář tváři svaté Církve, mé nevěsty, kterou jsem ti vypodobnil jako dívku se zmrzačenou tváří, vypadající jako malomocná. To způsobily prohřešky kněží a celého křesťanstva, tedy těch, kdo se živí u prsu této nevěsty.“    

     Slova jak na Nový rok tak po celý rok mají platit o modlitbě, a proto je pod článkem Divinum Officium. Odkaz na toto Divinum Officium a "Dominikánský breviář" v češtině je   na tomto blogu.

Divinum Officium     1-1-2013 ↓ ↑     Kalendarium

Ordinarium	Psalterium	Proprium de tempore
Reduced 1955	Commune Sanctorum	Proprium Sanctorum

Matutinum    Laudes    Prima    Tertia    Sexta    Nona    Vesperae    Completorium

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Démonologie

   Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještědo jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší odpočátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tímvíce mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

   K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože vášprotivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona.Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádinepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveřerozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

   Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

   Kardinál J.L.Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

   Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii:

Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak častov člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana... V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování... Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E.Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

   P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

   To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P.Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatus tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

   Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

   Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“. V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka. (E.A.60,38-39)“

   Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

   Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“  s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“ 

   IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé." Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…

V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.

Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“

Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.

Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:

„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.

Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…

Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.

A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“

V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“

Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

Sv. Tomáši A., odpověz nám!

      Patronem katolických škol je sv. Tomáš Akvinský od roku 1880. V dekretu II. Vatikánského koncilu o výchově ke kněžství v článku 16 máme: „Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše…“ V době sv. Tomáše A. vznikaly katedrály, které jsou nepřekonatelným skvostem architektury a jsou výrazem krásného vztahu k Bohu, jaký měli lidé ve středověku. Pro začátečníky teologie této doby napsal sv. Tomáš Summu teologickou, která má ve vydání z roku 1937 v Olomouci přes 5000 stran.  Metodou dialogu je zvažováno pro a proti, následuje odpověď a dodatečné vysvětlení. Vzhledem k tomu, že dnešní začátečník křesťanské víry není často ochoten a schopen přečíst ani knihu o 500 stranách, tak je k přiblížení a získání chuti věci prohlubovat vybrána část o Eucharistii podle  Summy teologické III., 65.3 a 73-83. Text kromě otázky obsahuje jen  odpověď. 

      Je Eucharistie nejhlavnější svátost? Eucharistie je nejhlavnější svátost, což se projevuje trojím způsobem. Je v ní sám Kristus, kdežto v jiných svátostech je obsažena nějaká nástrojová síla, od Krista sdělená. Vždy to, co je bytostně, je více než to, co je z podílu. Za druhé ze zařízení svátostí: všechny ostatní svátosti jsou zařízeny k této svátosti jako k cíli. Je totiž jasné, že svátost kněžství je zařízena k posvěcení Eucharistie. Svátost křtu je zařízena  k přijetí Eucharistie. V tom pak je také  zdokonalování skrze biřmování, aby se někdo ze studu  nevzdaloval od takové svátosti. Také skrze pokání a poslední pomazání je člověk připravován k hodnému přijetí těla Kristova. Manželství se pak aspoň svým významem  týká této svátosti, pokud naznačuje spojení Krista  a Církve, jejichž jednota je zobrazena svátostí Eucharistie; proto také praví Apoštol, Efes. 5: „Svátost tato je veliká; já pak praví v Kristu a v Církvi."

    Je Eucharistie svátost?  Musí se říci, že svátosti Církve jsou zařízeny k přispění člověku v duchovním životě. Duchovní pak život podobá se životu tělesnému a tělesné věci mají podobnost s duchovními. Je však zjevné, že jako se k tělesnému životu vyžaduje zrození, kterým člověk dostává život, a růst, kterým je člověk  přiváděn k dokonalosti života, tak se také vyžaduje pokrm, kterým se člověk udržuje při životě. A proto, jako bylo třeba k duchovnímu životu křtu, jenž je duchovním zrozením, a biřmování, které je duchovním vzrůstem, tak bylo třeba svátosti Eucharistie, která je duchovním pokrmem.

      Je Eucharistie jednou svátostí anebo více? Je hmotně mnohá pro chléb a víno a jedna formou ustanovení.

Je Eucharistie nutná ke spasení? Musí se říci, že v této svátosti třeba uvážit dvojí: totiž samu svátost a účinek svátosti. Bylo pak řečeno, že věcí svátosti je jednota tajemného těla, bez níž nemůže být spása: neboť nikdo nemá cestu ke spáse mimo Církev, jak máme ve 2 Petr 3. Bylo však shora řečeno, že lze mít účinek nějaké svátosti před přijetím svátosti, jen z touhy přijmout svátost. Proto před přijetím této svátosti může mít člověk spásu z touhy přijmout tuto svátost; jako i před křtem z touhy po křtu, jak bylo shora řečeno. Ale je tu rozdíl ve dvojím. A to nejprve, protože křest je počátkem duchovního života a brána svátostí. Eucharistie je však dokončením duchovního života a cíl všech svátostí, jak bylo shora řečeno; neboť posvěcováním všech svátostí děje se příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie. A proto přijetí křtu je nutné k započetí duchovního života; přijetí pak Eucharistie je nutné k jeho dokončení; ne tak, aby se jednoduše přijímala, nýbrž stačí přijmout ji v touze jako i cíl máme v touze a úmyslu. Jiný rozdíl je, že křtem je člověk zařízen k Eucharistii. A proto již tím, že jsou děti pokřtěny, jsou Církví zařízeny k Eucharistii. A tak, jako skrze víru Církve věří, tak skrze úmysl Církve touží po Eucharistii a v důsledku přijímají její účinek. Ale ke křtu nejsou zařizovány nějakou jinou předchozí svátostí. A proto před přijetím křtu děti nemají  křtu nějakým způsobem v touze, nýbrž jen dospělí. Proto nemohou přijmout účinek svátosti bez přijetí svátosti. A proto není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení jako křest.

     Je vhodné označovat Eucharistii více jmény?  Musí se říci, že tato svátost má trojí význam. A to jeden vzhledem k minulému: pokud totiž je připomínkou utrpení Páně, jež bylo pravou obětí, jak bylo shora řečeno. A podle toho sluje obětí. Druhý pak význam má vůči věci přítomné, totiž jednotě církevní, k níž jsou lidé přičleňováni touto svátostí. A podle toho sluje spojení nebo synaxis: praví totiž Damašský, ve IV. knize, že „sluje spojení, protože jí se spojujeme s Kristem; a máme podíl jeho těla a božství; že skrze ni se spojujeme a sjednocujeme navzájem. Třetí význam má vůči budoucímu: pokud totiž je tato svátost předobrazem požívání Boha, jež bude ve vlasti. A podle toho sluje pomocí na cestu; protože nám poskytuje cestu, dojít tam. A podle toho sluje také Eucharistie, to jest dobrá milost; protože „Boží milost je život věčný“, jak se praví Řím 6; nebo protože věcně obsahuje Krista, jenž je „plný milosti“. Sluje také v řečtině metalepsis, to je přijetí: protože, jak praví  Damašský, „v tom přijímáme Synovo božství“.

      Bylo vhodné ustanovení této svátost? Musí se říci, že tato svátost byla vhodně ustanovena při Večeři, při níž totiž Kristu naposled byl se svými učedníky. A to, nejprve pro obsah této svátosti. Je totiž v Eucharistii obsažen sám Kristus, jako ve svátosti. A proto, když měl Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zůstavil se jim v podobě svátostné; jako v nepřítomnosti císařově se dává jeho obraz k uctívání. Proto praví Eusebius: „Protože měl vzít očím přijaté tělo  do nebe, bylo nutné, aby nám v den Večeře posvětil svátost svého těla a krve, aby bylo stále ctěno skrze ta tajemství, co jednou bylo obětováno jako výkupné. Za druhé, protože bez víry v utrpení Kristovo nikdy nemohlo být spásy; podle onoho Řím 3: „Jeho ustanovil Bůh smírcem skrze víru v jeho krvi.“ A proto muselo být u lidí celý čas nějaké znázorňování utrpení Páně. Toho pak zvláštní svátostí byl ve Starém zákoně beránek velikonoční; proto i Apoštol praví, 1Kor 5: „Bylo obětován Kristus, naše Velikonoce.“ Toho pak vystřídala v Novém zákoně svátost Eucharistie, která je připomínkou minulého utrpení, jako též ona byla předobrazem budoucího. A proto bylo vhodné před utrpením vykonat tuto svátost a ustanovit novou svátost, jak praví papež Lev. Za třetí, protože to, co je poslední řečí, zvláště odcházejících přátel, více utkví v paměti, hlavně proto, že tehdy více plane cit k přátelům, to pak, při čem více vzplaneme, hlouběji pronikne ducha. Tudíž, jak praví blažený papež Alexander, „protože nemůže být větší oběti než tělo a krev Krista, není větší oběti nad tuto“, proto, aby byla ve větší úctě, ustanovil Pán tuto svátost při posledním odchovu od svých učedníků.  A to, co praví Augustin, v knize Odpovědí Januariovi: „Spasitel, aby mocněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je jako poslední vtisknout do srdcí a paměti učedníků, od nichž měl odejít skrze utrpení.“

      Byl velikonoční beránek obrazem této svátosti? Musí se říci, že v této svátosti můžeme pozorovat trojí: totiž to, co je pouze svátostí, totiž chléb a víno; a to, co je věcí a svátostí, totiž pravé tělo Kristovo; a to, co je toliko věcí, totiž účinek této svátosti. Tudíž v tom, co je toliko svátostí, hlavním obrazem této svátosti bylo obětování Melchizedechovo, jenž obětoval chléb a víno. – Avšak co do samého Krista umučeného, jenž je obsažen v této svátosti, jejími obrazy byly všechny oběti Starého zákona a především  oběť očišťování, jenž byla nejslavnější. – Co do účinku pak byla jejím předním obrazem mana, která měla v sobě líbeznost veškeré chuti, jak praví Moudr. 16, jako též milost této svátosti občerstvuje mysl všem. Ale velikonoční beránek v tomto trojím předobrazoval tuto svátost. Co do prvního totiž, protože se jedl s přesnými chleby:; podle onoho Exod. 12: „Budou jíst maso a přesné chleby.“ Co do druhého pak proto, že byl obětován od veškerého množství synů izraelských čtrnáctého dne; což bylo předobrazem utrpení Kristova, jenž pro nevinnost sluje beránkem. Co do účinku pak proto, že krví velikonočního beránka byli chráněni synové izraelští před pustošícím andělem a vyvedeni z egyptského otroctví. A v tom stanoví se za přední obraz této svátosti velikonoční beránek: protože ji znázorňuje ve všem. A z toho je patrná odpověď na námitky.

      Je látkou této svátosti chléb a víno? Musí se říci, že o látce této svátosti někteří mnohonásobně zbloudili. Někteří totiž, kteří slují Artotyrité, „obětují chléb a sýr“, říkajíce, že od prvních lidí byly konány oběti z plodin zemských a z ovcí. Jiní pak, totiž Katafrygové a Pepuziáni „prý konají svou jakou eucharistii z krve nemluvněte, kterou vytlačují z celého jeho těla drobnými bodnými ranami, přiměšujíce ji mouce  a dělají z toho chléb.“ Někteří pak, kteří slují Vodaři, podávají v této svátosti pouze vodu pod záminkou střídmosti. Všechny tyto bludy a podobné jsou však vyloučeny tím, že Kristus ustanovil tuto svátost pod způsobou chleba a vína, jak je patrné z Mat. 26. Proto chléb a víno jsou vhodnou látkou této svátosti. A to oddůvodněně. Nejprve tedy, do užívání této svátosti, jímž jest požívání. Jako se totiž bere voda ve křtu na výkon duchovního obmytí, protože tělesné obmytí se děje ve vodě, tak chléb a víno, jimiž se lidé obecně občerstvují, berou se v této svátosti na úkon duchovního požívání. Za druhé, co do utrpení Kristova, v němž byla krev oddělena od těla. A proto v této svátosti, která je připomínkou utrpení Páně, odděleně se bere chléb, jako svátost těla, a víno, jako svátost krve. Za třetí co do účinku uvažovaného v každém přijímajícím. Protože jak praví Ambrož k listu Korintským, tato svátost „dovede chránit tělo i duši“; a proto se obětuje pod způsobou chleba tělo Kristovo na spásu těla, krev pak pod způsobou vína na spásu duše, jako se praví v Levit. 17, že duše živočichova je v krvi. Za čtvrté co do účinku vůči celé Církvi, která je tvořena z různých věřících, jako „chléb se dělá z různých zrn a víno teče z různých hroznů“, jak praví Glossa, k onomu 1Kor. 10 ´Jedno tělo mnozí jsme´.

      Je třeba určité množství chleba a vína k látce této svátosti? Musí se říci, že někteří řekli, že kněz nemůže proměnit nesmírné množství chleba a vína, třeba všechen chléb, který se prodává na trhu, nebo všechno víno, které je v sudu. Ale to se nezdá být pravdivé, protože ve všech věcech mající hmotu, důvod omezenosti hmoty se bere od zaměření k cíli: jako hmotou pili je železo, aby byla vhodná k řezání. Cílem však této svátosti je užívání  věřících, proto je třeba, aby množství látky této svátosti bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících. Nemůže však být, aby bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících, kteří se nyní naskytují; jinak by kněz mající málo farníků, nemohl proměňovat mnoho hostií. Proto zůstává, že látka této svátosti se určuje ve srovnání s užíváním věřících naprosto. Počet pak věřících je neurčitý. Proto nelze říci, že množství látky této svátosti je určeno.

      Vyžaduje se k látce této svátosti pšeničný chléb? Musí se říci, že, jak bylo řečeno, k užívání svátostí se bere taková látka, která u lidí obecněji je v takovém užívání. Avšak obecněji než jiných chlebů užívají lidé chleba pšeničného: neboť jiné chleby se zdají  být zavedeny z nedostatku tohoto chleba. A proto věříme, že Kristus ustanovil tuto svátost v tomto druhu chleba. Ten pak chléb také posiluje člověka, a tak vhodněji naznačuje účinek této svátosti. A proto je pšeničný chléb vlastní látkou této svátosti.

      Má být konána tato svátost z nekvašeného chleba? Musí se říci, že při látce této svátosti lze uvažovat dvojí; totiž, co je nutné, a co je vhodné. Nutné pak je, aby chléb byl pšeničný, jak bylo řečeno: bez čehož se nevykoná svátost. Není však nutné ke svátosti, aby byl chléb nekvašený nebo kvašený: protože v každém se může vykonat. Vhodné pak je, aby každý zachovával obřad své Církve při slavení svátosti. V tom však jsou různé zvyky Církví. Praví totiž blažený Řehoř v Registru: „Římská Církev obětuje nekvašené chleby; protože Pán přijal tělo bez jakéhokoli smíšení. Ale ostatní Církve obětují kvašené, protože Slova Otcovo se přiodělo tělem, jako i kvas se mísí s  moukou. Proto, jako hřeší kněz v Církvi latinské, sloužící s kvašeným chlebem, tak by hřešil řecký kněz v Církvi řecké, sloužící s chlebem nekvašeným, jako převracející obřad své Církve. A přece zvyk sloužit s nekvašeným chlebe je odůvodněnější. A to, nejprve pro ustanovení Kristovo, než tuto svátost ustanovil v prvý den nekvašených chlebů, jak máme Mat. 26 a Marek 17 a Luk 22, kteréhož dne nesmělo být v židovských domech nic kvašeného, jak máme v Exod. 12. Za druhé, protože chléb je vlastně a více svátostí Kristova těla, jež bylo počato bez porušení, než jeho božství., jak bude níže patrné. Za třetí, protože to spíše naznačuje upřímnost věřících,  která se vyžaduje k užívání této svátosti; podle onoho 1 Kor 5: „Byl obětován náš velikonoční beránek, proto slavme s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“. Má však tento zvyk Řeků nějaký důvod; i pro význam, jehož se dotýká Řehoř; i pro odmítání kacířů Nazarejských , kteří mísili zákonná s evangeliem.

      Je vlastní látkou této svátosti révové víno? Musí se říci, že pouze z révového vína lze vykonati tuto svátost. A to, nejprve pro ustanovení Kristovo, jenž ustanovil tuto svátost v révovém víně; jak je zřejmé z toho, co sám praví, Luk. 22, o ustanovení této svátosti: „Od nynějška nebudu píti z tohoto plodu révy.“ Za druhé, protože, jak bylo řečeno za látku svátostí se bere to, co má vlastně a obecně takový druh. Vlastně však sluje vínem, co se bere z révy; jiné tekutiny slují vínem podle jakési podobnosti s révovým vínem. Za třetí, protože révové víno spíše je příhodné účinku této svátosti, jímž je duchovní veselost: protože je psáno, že „víno obveseluje srdce lidí.“

     Má se mísit voda s vínem? Musí se říci, že se má míchat voda s vínem, které se podává v této svátosti. A to nejprve pro ustanovení. Důvodně totiž věříme, že Pán ustanovil tuto svátost ve víně smíšeném s vodou, podle obyčeje oné země; proto i Přísloví 9 se praví: „Pijte víno, které jsem vám smíchal“. Za druhé, protože je to vhodné k znázornění utrpení Páně. Proto praví papež Alexander: „Nemá se obětovat v kalichu Páně pouhé víno, ani pouhá voda, nýbrž obojí smíšené: protože se čte, že obojí vyteklo z boku Kristova při jeho utrpení.“ Za třetí, protože je to vhodné k naznačení účinku této svátosti , jímž je spojení křesťanského lidu s Kristem: protože jak praví papež Julius, „vidíme, že se vodou rozumí lid, vínem pak se ukazuje na krev Kristovu. Tedy, když se mísí v kalichu voda s vínem, jednotí se lid s Kristem.“ Z čtvrté, protože to přísluší poslednímu účinku této svátosti, jímž je vejití do věčného života. Proto praví Ambrož v knize O svátostech: „Kane voda do kalicha a tryská do života věčného.“

      Je přimíšení vody k vínu  nutné k této svátosti? Musí se říci, že soud o znamení je třeba vzít z toho,  co je naznačováno. Přidání pak vody vztahuje se k naznačení účasti věřících na této svátosti, tím, že se vodou smíšenou s vínem naznačuje lid spojený s Kristem, jak bylo řečeno. Ale i to, že z boku Krista, pnějícího na kříži, vytekla voda, k témuž se vztahuje: protože vodou se naznačovalo obmytí hříchů, které nastalo utrpením Kristovým. Bylo pak svrchu řečeno, že se tato svátost dokonává v posvěcení látky; užívání pak věřícími není nutné ke svátosti, nýbrž je něco následujícího po svátosti. A proto je důsledkem, že přidání vody není nutné k e svátosti.

     Má se voda  přidávat ve velkém množství? Musí se říci, že o vodě přidané vínu, jak praví Innocens III., v kterémsi Dekretálu, je trojí domněnka. Někteří totiž praví, že voda, přimíšená vínu, zůstává o sobě, a víno se promění v krev. Ale tato domněnka nemůže obstát. Protože ve svátosti oltářní po proměnění není nic než tělo a krev Kristova; jak Ambrož praví, v knize o povinnostech: „Před žehnáním se jmenuje jiný druh, po žehnání se označuje tělo Kristovo.“ Jinak by nemělo klanění úctou latrie. A proto jiní řekli, že jako se víno proměňuje v krev, tak se voda proměňuje ve vodu, která tekla z boku Kristova. Ale ani to nelze odůvodněně říci. Protože by podle toho voda byla proměňována odděleně od vína, jako víno od chleba. A proto, jak on praví, je důvodnější domněnka jiných, kteří praví, že se voda proměňuje ve víno a víno v krev. To by však nemohlo nastat, leč by se přidalo tak málo vody, že by se proměnila ve víno A proto je vždy bezpečnější přidat málo vody; zvláště, je-li víno slabé: protože kdyby se přidalo tolik vody, že by se zrušil druh vína, nemohla by se vykonat svátost. Proto papež Julius kárá některé, kteří „uchovávají celý rok lněné plátno, namočené do moštu, a v čas oběti jednu jeho část vyperou a tak obětují.

      Je ve svátosti Eucharistie Tělo Kristovo dle pravdy nebo pouze obrazně nebo jako ve znamení? Musí se říci, že nelze pojmout smysly, že je v této svátosti pravé Kristovo tělo a krev; nýbrž pouze vírou, která stojí na autoritě Boží. Proto, k onomu Luk 22, ´Toto je tělo mé, které se za vás vydává´, praví Cyril:  „Nepochybuj, zda je to pravda, nýbrž spíše ve víře přijmi slova Spasitelova: protože totiž je pravda, nelže.“ To pak je vhodné, a to nejprve dokonalostí Nového zákona. Neboť svátosti Starého zákona obsahovaly onu pravou oběť utrpení Kristova pouze obrazně; podle onoho Žid.10 : „Maje zákon stín budoucích dober, ne sám obraz věcí.“ A proto bylo třeba, aby měla něco více oběť nového zákona, ustanovená od Krista; aby totiž obsahovala samého trpitele, ne pouze ve znamení nebo obrazně, nýbrž také v pravdě věci. A proto tato svátost, která samého Krista věcně obsahuje, jak praví Diviš, III:hlava O Círk. Hier. „je dokonáním všech jiných svátostí“, které dávají podíl moci Kristovy. Za druhé to přísluší lásce Kristově, ze   které pro naši spásu přijal pravé tělo naší přirozenosti. A protože přátelství je nejvíce vlastní žít s přáteli, jak praví Filosof, IX. Ethic., slibuje nám za odměnu svou tělesnou přítomnost, Mat. 24: „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orlové.“ Zatím pak nezbavil nás ani v tomto putování své tělesné přítomnosti; nýbrž skrze pravé své tělo a krev spojuje nás se sebou v této svátosti. Proto sám praví, Jan 6: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Proto je tato svátost znamením největší lásky a povzbuzením naší naděje z tak důvěrného spojení Kristova s námi. Za třetí to přísluší dokonalosti víry, která, jako je o božství Kristově, tak je též o jeho člověčenství, podle onoho Jan 14: „Věříte v Boha, i ve mne věřte.“  A protože víra je o neviditelných, jako nám podává Kristus neviditelné své božství, tak také v této svátosti podává nám neviditelným způsobem své tělo. Čehož nedbali někteří a tvrdili, že tělo a krev Kristova není v této svátosti, leč jako znamení. To  však třeba zamítnout jako kacířské, jako protiklad slov Kristových. Proto také Berengarius, který byl prvním vynálezce tohoto bludu, byl později přinucen odvolat svůj blud a vyznat pravdu víry.

      Zůstává v této svátosti podstata chleba a vína po proměnění? Musí se říci, že někteří tvrdili, že po proměnění zůstává v této svátosti podstata chleba a vína. Ale to tvrzení nemůže obstát. A to, nejprve, protože se tím tvrzením odstraňuje pravdivost této svátosti, k níž patří, aby v této svátosti bylo pravé tělo Kristovo. To však tam není před proměněním. Nemůže pak něco být někde, kde prve nebylo, lež změnou místa nebo proměněním druhého v ně: jako v nějakém domě začíná nově být  oheň, buď že se  tam donese nebo že je tam udělán. Je však zjevné, že tělo Kristovo nezačíná být v této svátosti skrze místní pohyb. A to, nejprve, protože by následovalo, že přestalo být v nebi. Neboť, co se místně pohybuje, nepřichází nově na nějaké místo, leč prvé opustilo. Za druhé, protože každé tělo místně hýbané prochází všemi prostředními, což zde nelze říci. Za třetí protože je nemožné, aby jeden pohyb téhož tělesa, místně hýbaného, zároveň končil na různých místech: kdežto přece v této svátosti tělo Kristovo začíná být zároveň na mnohých místech. A proto zbývá, že tělo Kristovo nemůže jinak začít být nově v této svátosti, leč proměněním podstaty chleby v ně. Co se však mění v něco, nezůstává, po vykonání proměnění. Proto zbývá, že s pravdivostí této svátosti nemůže zůstat podstata chleba po proměnění.

      Je zničena podstata chleba po proměnění této svátosti, nebo rozložena v původní látku? Musí se říci, že  poněvadž nezůstává podstata chleba a vína v této svátosti, někteří, považujíce za nemožné, aby se podstata chleba nebo vína proměnila v tělo nebo krev Kristovu, tvrdili, že proměněním se buď rozloží podstata chleba nebo vína  v původní látku, nebo je zničena. Původní pak látka, ve kterou se mohou  rozložit smíšená tělesa, jsou čtyři živly; neboť nemůže nastat rozložení v prvou látku tak, aby byla bez tvaru, protože látka nemůže být bez tvaru. Ježto pak po proměnění nic nezůstává pod způsobami svátosti než tělo a krev Kristova: bude třeba říci, že živly, ve které byla rozložena podstata chleba a vína zůstává až do posledního mžiku proměnění. V posledním pak mžiku proměňování již tam je podstata buď těla nebo krve  Kristovy, jako v posledním mžiku rození již přišel tvar. Proto nebude možné udat okamžik, ve kterém by tam byla původní látka. Neboť  nelze říci, že se podstata chleba nebo vína pozvolna rozkládá v původní látku, nebo postupně vychází z místa způsob. Proto, kdyby to počalo nastávat v posledním okamžiku jejich proměňování, bylo by zároveň v nějaké části hostie tělo Kristovo s podstatou chleba, což je proti řečenému. Kdyby však počalo nastávat před proměňováním, bude možné udat nějaký čas, ve kterém nebude v nějaké části hostie ani podstata chleba, ani tělo Kristovo, což je nevhodné. A zdá se, že sami to povážili. Proto stanovili ještě druhou možnost, totiž že je zničena. – Ale ani to nemůže být. Proto nebude možné udat nějaký způsob, kterým by pravé tělo Kristovo začalo být v této svátosti, leč proměněním podstaty chleba v ně: toto proměnění přestává, tvrdí-li se buď zničení podstaty chleba nebo rozložení v původní látku. – Podobně také nelze udat, co by bylo příčinou takového rozložení nebo zničení v této svátosti, protože vykonání svátosti se děje skrze tvar; avšak žádné z obojího se nenaznačuje těmito slovy tvaru: Toto  je tělo mé. Z čehož je patrné, že řečené tvrzení je nesprávné.

      Může se chléb proměnit v tělo Kristovo?  Musí se říci, že, jak bylo svrchu řečeno, jelikož je v této svátosti pravé tělo Kristovo a nezačíná tam nově být místním pohybem, a protože tělo Kristovo tam není jako v místě, jak plyne z řečeného, je nutné říci, že tam začíná být skrze proměnění podstaty chleba v ně. Ale toto  proměnění není podobné proměňováním přirozeným; nýbrž je cele nadpřirozené, učiněné pouze mocí Boží. Proto praví Ambrož, v knize O svátostech: „Víme, že Panna porodila mimo řád přírody. A toto, co vykonáváme, je tělo z Panny. Co tedy hledáš řád přírody u těla Kristova, když mimo přírodu byl sám Pán Ježíš zrozen z Panny?“ a k onomu Jan 6, ´Slova, která jsem vám řekl´, totiž o této  svátosti, ´duch a život jsou´, praví Zlatoústý: „To je, duchovní jsou, nemajíce nic tělesného, ani nesledují přírodu, nýbrž jsou vyňaty z veškeré takové nutnosti a ze zákonů, které jsou stanoveny zde na zemi.“ Je totiž zjevné, že každý činitel působí pokud je  v úkonu. Každý pak stvořený činitel je určený ve svém úkonu: protože je určitého rodu a druhu. A proto činnost jakéhokoliv stvořeného činitele směřuje k nějakému určitému úkonu. Určení pak kterékoliv věci v skutečném bytí je skrze její tvar. Proto nemůže žádný přírodní nebo stvořený  činitel působit nežli na přeměnu tvaru. A proto, veškeré proměnění, které se děje podle přírodních zákonů, je tvarové. Ale Bůh je nekonečné uskutečnění, jak jsme měli  v Prvé Části. Proto jeho činnost se vztahuje na celou přirozenost jsoucna. Tudíž může vykonat nejen tvarovou proměnu, aby totiž různé tvary navzájem se střídaly v témž podmětu; nýbrž proměnění  celého jsoucna, aby totiž celá podstata tohoto se proměnila v celou podstatu onoho.  A to se koná Boží mocí v této svátosti. Neboť celá podstata chleba se proměňuje v celou podstatu těla Kristova, a celá podstata vína v celou podstatu krve Kristovy. Proto toto proměnění není tvarové, nýbrž podstatné. A není obsaženo mezi druhy přirozeného pohybu, nýbrž vlastním jménem může se nazývat  přepodstatnění.

      Zůstávají v této svátosti případky chleba a vína? Musí se říci, že smyslem je patrné, že po proměnění zůstávají všechny případky chleba a vína. Což se důvodně děje od prozřetelnosti Boží.  A to, nejprve, protože lidem není  obvyklé, nýbrž hrozné, pojídati maso člověka a pít krev, předkládá se nám přijímání těla a krve Kristovy pod způsobami toho, co je nejčastěji v užívání lidí, totiž chleba a vína. Za druhé, aby nebyla tato svátost na posměch nevěřícím, kdybychom požívali Pána svého ve vlastní podobě. Za třetí, aby nám to prospělo k zásluze víry, když požíváme neviditelné tělo a krev Pána svého.

      Zůstává po proměnění podstatná forma chleba?  Musí se říci, že někteří stanovili, že po proměnění zůstávají nejen případky chleba, nýbrž také jeho podstatný tvar. – Ale to nemůže být. A to, nejprve, protože, kdyby zůstal podstatný tvar, nic by se z chleba neproměnilo v tělo Kristovo než pouze látka. A tak by následovalo, že by se neproměnila v celé tělo Kristovo, nýbrž v jeho látku. Což odporuje tvaru svátostí, jímž se praví: Toto je moje tělo. Za druhé, protože, kdyby zůstal podstatný tvar chleba, buď by zůstal  látce nebo odloučen od látky. Prvé však nemůže být. Protože, kdyby zůstal v látce chleba, tu by zůstala celá podstata chleba, což je proti řečenému. Nemohl by pak zůstat v jiné látce: protože vlastní tvar není než ve vlastní látce. – Kdyby pak zůstal odloučen od látky, byl by tvarem v uskutečnění rozumovém a také rozuměním, neboť všechny tvary odloučené od látky jsou takové. Za třetí by to bylo nevhodné této svátosti. Neboť v této svátosti zůstávají případky chleba, aby v nich bylo viděno Kristovo tělo, ne však ve vlastní podobě, jak bylo shora řečeno. A proto se musí říci, že podstatný tvar chleba nezůstává.

      Nastává toto proměnění postupně  anebo v mžiku? Musí se říci, že nějaká změna je mžiková trojím způsobem. A to, jedním způsobem ze strany tvaru, jenž je koncem změny. Jestliže je totiž nějaký tvar, který přijímá více a méně, postupně přichází podmětu, jako zdraví. A proto, poněvadž tvar podstatný nepřijímá více a méně, je z toho, že náhle nastává jeho uvedení do látky. Jiným způsobem ze strany podmětu, jenž je někdy postupně připravován k přijetí tvaru: a proto se voda postupně otepluje. Když pak podmět je v posledním uzpůsobení ke tvaru, náhle jej přijme: jako průhledné se náhle osvětlí. – Za třetí se strany jednajícího, jež má nekonečnou moc, proto může hned uzpůsobit látku ke tvaru. Jako se praví Mk 7, že, Kristus řekl, „Effetha´ což je otevři se, ihned se otevřely uši člověka a bylo rozvázáno pouto jeho jazyka. A z těchto tří důvodů je toto proměnění mžikové. A to, nejprve, protože podstata těla Kristova, jež je koncem tohoto proměnění, nepřijímá více, ani méně. – Za druhé protože v tomto proměnění není podmětu, jež by byl postupně připravován. Za třetí protože nastává nekonečnou mocí Boží.

      Je správné říci: z chleba povstává tělo Kristovo? Musí se říci, že toto proměnění chleba v tělo Kristovo, v něčem se shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním: a v něčem se liší od obojího. Je totiž těmto třem společný řád konců, totiž, aby po tomto bylo toto, neboť ve stvoření je bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměnění přírodním bílé po černé nebo oheň po vzduchu; a že řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se pak proměňování, o kterém nyní mluvíme, se stvořením, protože  v žádném není  nějaký společný podmět společný oběma koncům. Čehož opak se jeví  v každém přírodním přeměnění. Shoduje se pak toto proměnění s přírodním přeměňováním ve dvojím, ač ne podobně. A to, nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází v druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň; neproměňuje se však nejsoucno ve jsoucno. V obojím se to však děje jinak. Neboť v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo; ale v přírodním přeměnění látka jednoho přijímá tvar druhého, odloživ tvar předchozí. Za druhé se shodují v tom, že v obojím zůstává něco týmž, což se neděje ve stvoření. Avšak odlišně: neboť v přírodním přeměnění zůstává táž látka nebo podmět, kdežto v této svátosti zůstávají tytéž případky. A z toho lze vzít, jak máme odlišně mluvit v takové věci. Protože totiž při žádném ze tří řečených nejsou krajnosti zároveň, proto nelze o žádném z nich vypovídat jednu krajnost s druhou podstatným slovo přítomného času; neboť neříkáme: Nejsoucno je jsoucno nebo Chléb je tělem Kristovým nebo vzduch je ohněm nebo bílé černým. A však pro řád krajností můžeme u všech užít této předložky z, která znamená řád. Neboť můžeme pravdivě a vlastně říci, že z nejsoucna povstává jsoucno, z chleby tělo Kristovo, ze vzduchu oheň nebo z bílého černé. Protože však při stvoření jedna krajnost nepřechází v druhou, nemůžeme užívat při stvoření slova proměnění, abychom říkali, že nejsou se proměňuje v jsoucno. Ale tohoto slova můžeme užít u této svátosti, jako též u přírodního přeměnění. Ale, protože v této  svátosti se mění celá podstata v celou, proto sluje toto proměnění vlastně přepodstatněním. Ještě: protože toto proměnění nepřipouští žádného podmětu, nelze připustit v tomto proměnění. A to, nejprve, je zjevné, že možnost vůči protilehlým sleduje podmět; proto říkáme, že bílé může být černým a vzduch může být ohněm. Ačkoli toto není tak vlastní jako první: neboť podmětem bílého, v němž je možnost černého, je celá podstata bílého, neboť bělost není jeho částí, proto když se řekne: vzduch může být ohněm, je pravdou kvůli části, skrze synekdochu. Ale v tomto proměnění a podobně při stvoření, protože není podmětu, neřekne se, že jedna krajnost může být druhou, jako že nejsoucno může být jsoucnem, nebo že chléb může být tělem Kristovým. A z téhož důvodu nelze říci, že z nejsou povstává jsoucno nebo že z chleba povstává tělo Kristovo; protože tato předložka označuje soupodstatnou příčinu a tato soupodstatnost krajností u přírodních přeměn se bere podle shody s podmětem. A z podobného důvodu se nepřipouští, že chléb bude tělem Kristovým, nebo že se stává tělem Kristovým, jako se též nepřipouští při stvoření, že nejsoucno bude jsoucnem, nebo že nejsoucno se stává jsoucnem; protože ten způsob řeči je pravdou u přírodních přeměn, k vůli podmětu, třebas, když řekneme, že bílé stává se černým nebo bílé bude černým. Protože však v této svátosti po proměnění něco zůstává týmž, totiž případky chleba, jak bylo svrchu řečeno, podle jakési podobnosti lze připustit některá tato rčení: totiž, že chléb je tělem Kristovým nebo chléb bude tělem Kristovým nebo z chleba povstává tělo Kristovo: když se slovem chléb nerozumí podstata chleba, nýbrž povšechně to, co je obsaženo pod způsobami chleba, pod kterými prve byla obsažena podstata chleba a potom tělo Kristovo.

      Je obsažen celý Kristus v této svátosti? Musí se říci, že je naprosto nutné vyznávat podle víry katolické, že je celý Kristus v této svátosti. Je třeba vědět, že něco Kristovo je dvojím způsobem v této svátosti: jedním způsobem z moci svátosti; jiným způsobem z přirozeného doprovázení. Z moci svátosti je pod způsobami této svátosti to,  v co se přímo proměňuje dřívější podstata chleba a vína, jak se naznačuje slovy tvaru, jež jsou účinná v této svátosti, jako též v ostatních změnách, když se říká: Toto je tělo mé nebo Toto je krev má. Z  přirozeného pak doprovázení je v této svátosti to, co je věcně spojeno s tím, u čeho se končí zmíněné proměnění. Jsou-li totiž nějaké dvě věci spojeny. Kdekoli jedno je věcně, musí být i druhá. Neboť pouze duševní činností se rozlišuje to, co je věcně spojeno.

      Je obsažen celý Kristus v obojí způsobě této svátosti?  Musí se říci, že je třeba za jisté držet, že pod obojí způsobou svátosti je celý Kristus; ale jinak a jinak. Neboť pod způsobami chleba je sice tělo Kristovo z moci svátosti, krev pak z věcného doprovázení, jak bylo svrchu řečeno o duši a božství Kristově; pod způsobami pak vína je sice z moci svátosti krev Kristova, kdežto tělo Kristovo z věcného doprovázení, jako duše a božství: poněvadž krev Kristova není nyní oddělena od jeho těla, jako byla v čase utrpení a smrti; proto, kdyby tehdy bývala konána tato svátost, pod způsobami chleba bylo by tělo Kristovo bez krve, a pod způsobami vína krev bez těla, jak byla věc v pravdě.

      Je celý Kristus pod každou částí způsob chleba a vína? Musí se říci, že, jak bylo patrné ze svrchu řečeného, protože v této svátosti je podstata Kristova těla z moci svátosti, velikost pak rozměrová z moci věcného doprovázení: proto tělo Kristovo je v této svátosti na způsob podstaty, to je na způsob, kterým je podstata pod rozměry, ne však způsobem rozměrů, to je, ne tím způsobem, kterým je rozměrová velikost nějakého tělesa pod rozměrou velikostí místa. Je pak zjevné, že přirozenost podstaty je celá pod kteroukoli částí rozměru, pod kterými je obsažena; jako pod kteroukoliv částí vzduchu je celá přirozenost vzduchu a pod kteroukoli částí chleba je přirozenost chleba. A to nelišně, ať jsou rozměry skutečně rozdílné, jako když se rozděluje vzduch nebo krájí chléb, či jsou skutečně nerozdělené, dělitelné však možností. A proto je zjevné, že celý Kristus je pod kteroukoli částí způsob chleba, i když hostie zůstane celistvá; a ne když se láme, jak někteří praví, uvádějíce přiklad v obrazu, jenž se jeví jediným v zrcadle celém, v rozbitém však zrcadle se objeví zvláště v každé části. To však není úplně podobné, protože zmnožení takových obrazů nastává v rozbitém zrcadle z různých odrazů k různým částem zrcadla; zde však není než jedno posvěcení, skrze než je tělo Kristovo v této svátosti.

     Je rozměrová velikost těla Kristova v této svátosti? Musí se říci, že, jak bylo svrchu řečeno, něco Kristovo je dvojím způsobem v této svátosti: jedním způsobem z moci svátosti; jiným způsobem z přirozeného doprovázení. Z moci pak svátosti není v této svátosti rozměrová velikost těla Kristova. Neboť z moci svátosti je v této svátosti to, u čeho se přímo končí proměňování. Proměňování však, které se koná v této svátosti, končí se přímo u podstaty těla Kristova, a ne u jeho rozměrů. Což je patrné z toho, že zůstává rozměrová velikost po posvěcení a odchází pouze podstata chleba. Protože však podstata těla Kristova se věcně neodděluje od své rozměrové velikosti a od svých případků, plyne, že z moci věcného doprovázení je v této svátosti rozměrová velikost těla Kristova a všechny jiné jeho případky.

      Je tělo Kristovo v této svátosti jako v místě? Musí se říci, že, jak již bylo řečeno, tělo Kristovo není v této svátosti dle vlastního způsobu rozměrové velikosti; nýbrž spíše dle způsobu podstaty. Každé však těleso je umístěné v místě podle způsobu rozměrové velikosti, pokud totiž je souměrné místu podle své rozměrové velikosti. Proto zůstává, že tělo Kristovo není v této svátosti jako v místě, nýbrž na způsob podstaty: tím totiž způsobem, kterým je podstata obsáhnuta od rozměrů. Nastupuje totiž podstata těla Kristova v této svátosti po podstatě chleba. Proto, jako podstata chleba nebyla místně pod svými rozměry, nýbrž  na způsob podstaty, tak ani podstata těla Kristova. Avšak podstata těla Kristova není podmětem oněch rozměrů, jako byla podstata chleba. A proto chléb k vůli svým rozměrům byl tam místně; protože byl přirovnán k místu svými rozměry. Podstata však těla Kristova se přirovnává k onomu místu prostřednictvím rozměrů cizích, takže naopak vlastní rozměry těla Kristova přirovnávají se k onomu místu prostřednictvím podstaty. Což je proti pojmu umístěného tělesa. Proto žádným způsobem není tělo Kristovo místně v této svátosti.

 P.S:   Eucharistické hymny ukazují vroucnost lásky sv. Tomáše k Eucharistii a je nám i příkladem příkladného přijetí Eucharistie jako viatika – pokrmu na cestu do věčnosti.