Křesťanská politika

    Křesťanská politika se dělá slovem a životem a bezpečným vzorem jsou svatí. Na počátku abecedy a písmena „A“ nalezneme Anglii a sv. Alfreda(+ 901). Byl to anglický král, o němž píše Izidor Vondruška v Životopisech svatých, jak zvelebil válkou zpustošenou zemi, vyhubil loupežnictví na souši i na moři a zajistil takovou bezpečnost v zemi, že se zlatých náramků rozvěšených na zkoušku u cest nikdo nedotkl. Sv. Alfred si rozdělil den na tři části: jednu obětoval Bohu, druhou úřední činnosti a třetí spánku a zábavě. Jsou i další svatí panovníci ze země na počátku abecedy, Anglie:

 Sv. Edmund, začal vládnout v patnácti letech tak, že netrpěl pochlebování a o potřebách lidu se snažil přesvědčit na vlastní oči. Byl otcem chudých. Padl do zajetí a prohlásil, že křesťanská víra je mu milejší než život. Po zmrskání byl sťat v roce 870. 

Sv. Edgar(+ 975), byl nazýván druhým Šalomounem a moudře vládl. Podobně jako Šalomounovi mu jeho moudrost nestačila na čistý vztah k ženám. Za zneužití panny konal pokání a založil také kající klášter. 

Sv. Eduard, si jako heslo a životní úkol zvolil: „Čest a sláva Boží, spása poddaných“. Probodl jej 18.3.978 služebník jeho macechy, která chtěla mít králem svého syna. Jiný svatý Eduard(+ 1066) budoval právní řád tak, že saské a dánské zákony opravil podle křesťanských zásad a vydal je pod názvem: „Zákoník Eduarda Vyznavače“. Dbal na to, aby se každému poddanému dostalo spravedlnosti a ochrany od úřadů. Chudým lidem dával tak štědře podporu, že velmožové z obavy, aby král netrpěl nedostatkem se rozhodli mu přispívat dobrovolnou daní. Král s poděkováním toto odmítl. Vynikal úctou k Panně Marii a Janu Křtiteli.

    Křesťanský politik se pozná i podle závěti, kterou dává. Ze závěti sv. Ludvíka IX., krále Francie (+ 1270): „Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Synu, musíš se vyhýbat všemu, o čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu. Raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích...Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu...Buď poslušně oddán naší matce římské Církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.“ 

   Ze závěti uherského krále sv. Štěpána (+1038): „Nejdražší synu, především ti přikazuji, radím a kladu na srdce: Chceš-li dělat čest královské koruně, uchovávej a opatruj katolickou a apoštolskou víru tak pečlivě, abys dával příklad všem, které ti Bůh podřídil. Pak tě budou všichni, kdo konají službu Církve, po zásluze nazývat skutečným mužem křesťanské víry, bez níž – to buď jist – nebudeš považován za křesťana nebo syna Církve. V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolové a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici...A také buď statečný, aby ses nevynášel, když se ti něco podaří, ani nebyl v protivenství skleslý. Buď také pokorný, aby tě Bůh povýšil v tomto i budoucím světě“ 

   V časopisu Řád P.ing. Karel Dachovský v čísle 2/2013 píše, jak maďarský premiér Orban vědomě navazuje na svatého Štěpána: „První věta nové maďarské ústavy začíná slovy: „Bože žehnej maďarskému lidu!“ Prvním slovem ústavy je Bůh. Prvním králem Maďarska byl před tisícem let svatý Štěpán. Když mu zemřelo dítě a neměl dědice, nabídl korunu Maďarska Panně Marii. Nenabídl ji ani zahraniční mocnosti ani finanční instituci. Zavedli jsme novou ústavu, abychom čelili trendům a silám, které chtějí podkopat křesťanskou kulturu, křesťanskou civilizaci a křesťanské hodnoty. Víme, že z toho bude konflikt. Síly podkopávající křesťanství jsou silné a dobře organizované. Jsou určujícím faktorem v Evropě. Evropa se řítí do stavu, kdy nebude náboženství, národní vůle se bude muset podřídit nadnárodním formacím a rodiny budou nahrazeny individualitami. To je dominantní intelektuální trend v současné evropské politice. Našim „hříchem“ je, že jsme si dovolili začlenit do ústavy, že víra, Církev, národ a rodina nenáleží k minulosti, ale k budoucnosti. Proto nenávistný útok proti maďarské ústavě a jejím tvůrcům. Zakusili jsme to.“ 

   Svatý Jan Bosko nebyl politik a prohlásil: „Moje politika je politika Otčenáše.“ Politiku Otčenáše dělali všichni svatí. Pro dobré vzory je třeba jít tam, kde jsou a to i do vzdálených zemí a vzdálené minulosti. 

Klášter na hoře sv. Martina(Pannonhalma) je v Maďarsku obdobou Velehradu

Liturgické barvy

     Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické. 

    Římský misálek(Schaller) pro tradiční liturgii(podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“ 

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“ 

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“ 

 O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“ 

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II.Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM(nová mše) je pod č.308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice(Schaller)“ na zelenou. 

   Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3.neděli adventní a 4.neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy. 

   Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl.20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“ 

  Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II.Vatikánského koncilu čl.81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 

   Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé(za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2.listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé. 

   Biskup Andreas Laun v Kirche heute 12/2005 píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“ 

   Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě. V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděli „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat. 

Dialog člověka a přírody

        Promlouvání přírody k člověku a myšlenku na Boha vyjadřuje žalm 18: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, jejichž hlas by nebylo slyšet. Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec jeho slova.“ Dílo přírody zvěstuje Stvořitele a vede dialog s člověkem, který žalmem 18 hlásá svou víru. 

    Člověk vede též dialog s přírodou a vybízí ji, aby s ním oslavovala Boha, např. v žalmu 98: „Za zvuku trub a dunění rohů, jásejte před tváří našeho Krále! Ať hučí moře a vše, čím se hemží, celá zem se vším, co na ní žije! Ať i řeky do dlaní tlesknou, ať i hory jásají sborem vstříc Pánu, který přichází soudit, přichází soudit veškerou zemi. On zemi soudí spravedlivě, on podle práva národy řídí.“ 

    Dramatický dialog mezi člověkem a přírodou je při přírodních katastrofách a může probíhat takto: 

Člověk: „Proč nám přírodo drancuješ skrze katastrofy jako povodně naše dílo? 

Příroda: „A proč vy lidé drancujete přírodu, která není vaše dílo?“ 

Člověk: „Proč řeky opouští tak často a tak moc koryta svých řek?“ 

Příroda: „A proč vy lidé tak často a tak moc opouštíte Boží přikázání? Proč se rouháte Bohu, nesvětíte neděli a znesvěcujete manželství a rodinu?“ 

Člověk: „Proč nám voda bere životy a to i dětí?“ 

Příroda: „A proč člověk bere život druhému, proč za vraždu nepovažuje umělý potrat?“ 

Člověk: „A proč nám často nepomohou ani zábrany, které se snažíme vodě postavit do cesty?“ 

 Příroda: „A proč vy sami si nedáte zábrany moudrými zákony pro své nemravné jednání? Proč tak málo dbáte na to, že máte milovat Boha a bližního jako sebe?“ 

Člověk: „Proč je pohled na mocný proud kalné vody tak bezútěšný?“ 

Příroda: „A proč pro Vás není ještě bezútěšnější pohled na kal, který vyvěrá z vašich srdcí - Mk 7,21: „Z nitra totiž, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost.“? 

Člověk: „A proč zlá voda nerozlišuje mezi lidmi dobrými a zlými a postihuje všechny?“ 

Příroda: „A co děláte vy lidé, když někteří z vás jdou okrádat i lidi postižené a vůbec nerozlišují, za je někdo dobrý nebo zlý? 

     Pokud je jen příroda a Bůh není, tak se ani neptej, proč to Bůh dopouští. Pokud je Bůh uznán, tak nemá v odpovědi chybět: „Jestliže se neobrátíte všichni zahynete“ (viz Lk 13,1-5). Modlitební odpověď východní bohoslužby za jasné počasí schválený v Římě 15.7.2006 mluví o pokání a Božím trestu: 

„Aby nás v hněvu nekáral a počtem nezmenšil pro naše hříchy a nepravosti, ale rozpomenul se na svou odvěkou milost a dobrotu a smiloval se nad námi, modleme se k Pánu. Aby pamatoval na svou smlouvu s Noemem a nezničil zemi ani svůj ubohý lid škodlivým mokrem, zlověstnými mračným počasím a temnou mlhou, ale milostivě ušetřil své dědictví a přikázal slunci zalít kraj zúrodňujícími paprsky a mírným teplem, modleme se k Pánu. 

Aby poručil oblakům ustat s přílišným deštěm, mračnům rozptýlit se a zazářit slunci, modleme se Pánu. Aby ušetřil lidi i zvířata a celou zemi, nepustošil ji ničivou záplavou deště, modleme se k Pánu. Pane, činili jsme, co zasluhuje trest, a postihl nás tvůj spravedlivý soud, ale ušetři, ušetři svůj hříšný lid a odvrať od nás svůj hněv, jenž právem vzplanul proti nám. Kajícně před tebou padáme a pokorně tě prosíme. Vyslyš nás a smiluj se. Pane, ať nás nezatopí vody moře, ať nezničí zemi a nezahubí nás, tvůj lid, hladem, ale ve své dobrotě zastav přívaly vod a svou mocí dej zazářit na zemi slunečnímu teplu. 

Vroucně tě prosíme, přesvatý Králi: Vyslyš a smiluj se. Kvůli svému ubohému lidu i zvířatům rozežeň, Pane, temné mraky a mlhu a svou nesmírnou mocí dej zazářit slunečním paprskům na zemi, abychom v neštěstí nezhynuli. Prosíme tě: Brzy nás vyslyš a smiluj se. Pane, zachraň nás z bahna, bezedného kalu a hlubokých vod, ať se naše dny nerozplynou v nicotu a naše léta v hořekování, ale rozpomeň se na svou smlouvu s Noemem a jednej s námi podle svého milosrdenství. Se srdcem zkroušeným tě prosíme:Vyslyš nás a smiluj se. Ve svém soužení a smutku úpěnlivě voláme k tobě, Pánu, našemu Bohu. Kéž k tobě vystoupí naše modlitba, náš život unikne zkáze a my nezhyneme v neštěstí. 

Milostivě vyslyš hlas svého ubohého lidu a ve své lásce se smiluj. Pane, nevzhlížíme k duze, kterou jsi ustanovil na obloze jako znamení smlouvy, ale ke tvé dobrotě, hojnému milosrdenství a bezměrné slitovnosti, a toužíme dosáhnout tvé milosti. Se srdcem zkroušeným se modlíme: Daruj nám mírné, životodárné teplo, příznivé počasí a brzy nás ve své dobrotě vyslyš a smiluj se nad námi.“ 

Postní doba

   První co Pán Ježíš řekl lidem bylo, aby konali pokání a věřili evangeliu(Mk 1,15). Po zmrtvýchvstání řekl: „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje Jeruzalémem byl odpuštěny hříchy(Lk 24,47).

   V článku 109 konstituce o liturgii II.Vatikánského koncilu je dáno: „V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

  a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice. 

  b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha Církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.“ 

   Tato slova koncilu jsou téměř neznáma a je malá touha po pokání, ačkoli více než zkažený vzduch nebo potraviny nás má  znepokojovat zkaženost srdcí. Platí slova Veroniky Giuliani, Deník III: „Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.“ 

     Sv. Kateřina Sienská v Dialogu 144 píše: „Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností. Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté – takové jsou totiž i jeho činy. 

   Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního. 

   Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka. 

   Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám. 

    Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále mého jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli. 

   To všechno jsem ti řekl, nejdražší dcero, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány.“ 

Hermeneutika kontinuity a tancování

Catolicismo   May - June 1969

    Benedikt XVI. mluví často o hermeneutice kontinuity neboli výkladu stále trvajícím a věrném tradici. V roce kněží 12.3. 2010 k účastníkům Mezinárodního teologického kongresu řekl: „Stejně naléhavě jako je hermeneutika kontinuity zapotřebí k adekvátnímu porozumění textům II. vatikánského koncilu, je analogicky nutně zapotřebí také hermeneutiky kněžské kontinuity, která počínaje Ježíšem z Nazareta, Pánem a Kristem, prochází dvěma tisíci let dějin velikosti a svatosti, kultury a zbožnosti, jimiž se kněžství do světa zapsalo a dosahuje až do naší doby."

   Hermeneutiku tance patron kněží sv. Jan Vianney zanechal skrze svá kázání: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem, se mi smáli a špičkovali: To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen shoří. A co jsem měl těm lidem na to odpovědět? A vy, dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekly dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu.Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř ho nahradí ďábel, takže v tančírně je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

„Také bály a tance jsou z tohoto pohledu(ctnosti čistoty) velice nebezpečné. Nejméně tři čtvrtiny mladých lidí se z tohoto důvodu dostanou do spárů nečistého ducha. Nemusím vám to dokazovat, protože už z vlastní zkušenosti víte, kolik špatných myšlenek, kolik nevhodných tužeb a nemorálních poklesků způsobují tance. Moc se nedivím, že osm francouzských synod zakázalo svévolné zábavy pod těžkými tresty.“ 

 „Rozhřešení ke třeba odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.“ 

 „Není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).“ 

    Sv. František Saleský, po němž patron mládeže sv. Jan Bosko nazval svoji kongregaci, napsal: „Tance a plesy jsou svou povahou nelišné, ale tak, jak se obvykle provozují, značně tíhnou a spějí ke zlému, a proto jsou plny nebezpečí a ohrožení. Konají se v noci, a v temnotě a šeru se do počínání, jež už je samo o sobě vůči zlu velice křehké, snadno přimísí všelijaké skutky temnosti a nemravnosti. Lidé jsou dlouho vzhůru, a druhý den potom propasou ranní vstávání, a tím i možnost účastnit se bohoslužby. Jedním slovem: vždycky je nemoudré vyměňovat den za noc, světlo za tmu, dobré skutky za pošetilosti. Na plese se všichni předhánějí v předvádění zbytečných marností. V tomto prostředí, při tanci, se špatné náklonnosti uplatní natolik, že nebezpečné a trestuhodné lásky jen kvetou. O tančení ti povím, Filoteo, totéž co uvádějí lékaři o tykvích a houbách: ani ty nejlepší nestojí za nic, říkají, a já ti říkám, že ani ty nejlepší tance nestojí za mnoho.“ 

    V Doplňku Summy teologické 64,10 sv. Tomáše Akvinského čteme nepřímo o tanci: „Při sňatcích bývají projevy navázané veselosti. A proto se zakázalo slavit sňatky v oněch dobách, v nichž se mají lidé hlavně povznášet k duchovním věcem. To pak je od adventu až do Zjevení, pro příjímání, jež podle starých kánonů se koná na vánoce; a od Devítníku až do Oktávy velikonoční, pro velikonoční příjímání; a od tří dnů před Nanebevstoupením až do Oktávy Letnic, pro přípravu na vykonání přijímání v tomto čase.“            

    Cyrilometodějský kancionál z roku 1955 uvádí mezi církevními přikázáními zákaz tance v adventu a postu. Nikoli kontinuita, ale opak je, když se po zrušení tohoto zákazu následně organizovaní tance pod hlavičkou farností a podobně. Marně bychom se snažili v evropském prostředí najít kontinuitu u tance liturgického. Ten, kdo požaduje kontinuitu je bohužel kárán zastánci diskontinuity jako ten, kdo nechápe znamení doby. Znamení doby přece je, že lidé se chtějí jen bavit a to i kdyby se jejich situace podobala potápějícímu se Titaniku. 

    Co chybí je kontinuita pokání na starokřesťany, kteří za strojení a chození na bály v době postní měli nařízeno dělat 3 roků pokání a pokud se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou.

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Lidé jsou prasata

    Na vlastní posvěcení dnes dokonce ani někteří, kdo jsou ochotni pomoci při opravě anebo úklidu kostela nemyslí. A tak se stane, že slova o tom, jak lidé dnes žijí jako prasata považují pro kostel za nepřijatelná. Vysvětlíme si, že jsou hluboce pravdivá a odpovídají opaku posvěcení. Učí nás tomu Písmo svaté neboli bible. Svůj souhlas s tím, že jde o slovo od Boha vyjadřujeme poděkováním:  "Deo gratias", „Bohu díky“. 

   Pán Ježíš o lidech jako prasatech mluví v Matoušově evangeliu(7,6) takto: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ Písmo sv. s poznámkami schválené kardinálem Tomáškem má k tomuto místu: „Název pes se dával nestoudným lidem, kteří nechtěli přijmout poučení (srov. Flp 3,2 a pozn.) a nehodným lidem vůbec. Fanatičtí židé tak říkali pohanům. V ústech Krista Pána to však má jiný smysl: každý člověk nehodný, ať žid či pohan. Slovem „vepři“ bývají zase označováni ti, kdo se s potěšením válejí v blátě hříchu a jsou ve zlu tak zatvrzelí, že je napomenutí k lepšímu životu jenom ještě více rozzuří…“ Fil 3,2 žádá: "Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání!" A v poznámce je: "I u Řeků se název "psi" dával nestoudným, drzým protivníkům..."

   Aktuálnost těchto slov evangelia si můžeme snadno potvrdit zjištěním, že se nějaký pokřtěný katolík rozzuří, když mu vytkneme, že nesvětí neděli a tím žije v těžkém hříchu. Podobně to dopadne u smilstva před sňatkem anebo u cizoložství a praktikované homosexuality. Samozřejmě jsou i další přikázání Desatera. Často slyšíme, že se lidé chovají jako prasata, dobytek, hovada a dodávají zkušenosti naprosto rozumné, proč tomu tak je: poházené odpadky, rozbité a pomalované budovy nebo dopravní prostředky atd. Mluvit v kostele o věcech v souladu s rozumem je povinnost. Slyšíme-li: „Nesmíme moralizovat“, tak je to chápáno často mylně jako: „Neříkej nikomu a o nikom, že jedná špatně.“ Výzva Mt 7,6 nás vede k úsudku, kdo patří mezi prasata a následuje krátce po Mt 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ 

   Svatý Petr, první papež ve svém druhém listě a 2.kap. mluví o bludných učitelích a vede lidi k tomu, aby si vzali poučení z minulosti a trestů za hříchy a píše, že potrestáni budou ti, kdo se oddají nečistým tělesným žádostem a nechtějí nad sebou uznávat Boha. Celá 2.kapitola používá ostrá slova a končí: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády ke svatému příkazu, v němž byli vyučeni. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrací k tomu, co zvrátil“ , a „Prase (sotva) umyté se znovu válí v blátě.“ O i těchto slovech apoštola Petra nutně platí: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.(Lk 10,16)“ To, co nám řekl sv. Petr není odlišné od toho, co řekl Pán Ježíš i volbou slov o prasatech a psech. 

   V katechismu kardinála Tomáška máme pojednání o ctnostech, které začíná otázkou: "Čím se posilujeme ve ctnostech? Posilujeme se v ctnostech, když hledíme sebe poznávat, zlé náklonnosti překonávat a Pána Ježíše následovat."  

   Chci-li být dobrý katolický křesťan musí mi vysvětlení z Písma sv., tradice a zdravého rozumu stačit. Apoštol lásky sv. Jan ve svém prvním listě vysvětluje, že hřích je přestoupení Božího zákona(I Jan 3,4) a že ten, kdo se dopouští hříchu je z ďábla (I Jan 3,8). Mluvení o lidech žijících jako prasata nebo mluvení o lidech, kteří jsou z ďábla – ať porušují kterékoli přikázání Desatera - vyjde podobně a komu se nelíbí mluvení o lidech žijících jako prasata se nebude líbit, že lidé žijí podle ďábla. Ze všech hříchů se máme zpovídat a  a ne každá zpověď je dobrá a svatá. Dobrá zpověď může klidně začínat takto: „Zachoval jsem se jako prase.“ Špatná je zpověď, když se hřích omlouvá. Např. osoba žijící bez svátostného manželství s někým bydlí a řekne: „Mám tento problém; žiji s přítelem, ale to víte jaká je dnes doba.“ Pro takovou osobu je pak nepřijatelné, že by uslyšela, že žije jako prase anebo je z ďábla, a proto nemůže dostat rozhřešení. 

  Svatý Cyril a Metoděj znali dobře Písmo svaté a platila pro ně i tradice. Ukázkou je staroslověnský penitenciál s jeho pokáním: „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“  Upozornit na bílá místa v hlásání a mlčení k tomu, že lidé žijí jako  prasata, o velikosti viny v prasečím životě a pekle, které za ně bude trestem je nutné.

   Neřestný život nemůže před těmi nahoře triumfovat a oznamuje to Apokalypsa 18,1: „Potom jsem viděl jiného anděla sestupovat z nebe, měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly volal: „Padl, padl ten velký Babylón! Změnil se v obydlí démonů a brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. To proto, že se vášnivým vínem jeho smilstva opíjely všechny národy, králové země s ním smilnili a velkoobchodníci světa zbohatli z jeho marnotratného hýření.“ 

   Jak přijímám Písmo svaté, tak přijímám Tělo Páně; přijímám-li upřímně Písmo svaté, přijímám dobře Eucharistii, odmítám-li Písmo svaté, přijímám Tělo Páně ke svému odsouzení. Kdyby lidé následovali Pannu Marii, nemuseli by slyšet, že žijí jako prasata. Panna Maria přijímala dokonale Písmo svaté a přijímání Těla Páně bylo u ní dokonalé. A mezi svaté patří i ti, kteří otřeseni poznáním, že žijí jako prasata, se rozhodli k radikální nápravě života. A na  to, že žijí jako prasata by nepřišli, kdyby o tom někde nečetli a někdo jim to neřekl.

Mariánská zjevení

   Věříš ve zjevení Panny Marie? Na tuto otázku jsou odlišné a protikladné odpovědi. Podle zásady: „Jaká modlitba, taková víra“ je kladná odpověď skrze modlitbu tradiční liturgie ze svátku Zjevení Neposkvrněné Panny Marie 11.února v Lurdech. Modlí se: „Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny připravil svému Synu důstojný příbytek, pokorně od tebe žádáme, abychom oslavujíce Zjevení téže Panny, dosáhli spásy duše a těla…“ Takto se po vydání misálu Pavla VI. v roce 1969 již nemodlí. Vynechání výslovné zmínky o zjevení Panny Marie 11.února provází i chladnější vztah k mariánským zjevením.  

   Již zemřelý František Press se řídil výzvou ze zjevení Panny Marie v La Salettě: „Oznamte to všemu mému lidu!“ a šířil zjevení Panny Marie. V mariánském nakladatelství v knize "Maria – Mariánská zjevení a poselství lidem 20. století" píše v poděkování: „Na tomto místě projevuji svou nejupřímnější vděčnost panu Guy le Rumerovi, jeho kniha L´Apokalypse Mariale mě uvedla do světa Mariánských poselství a stala se mi vzorem pro tuto knihu, a jehož rady a přátelské služby mi byly účinnou pomocí při jejím zpracování.“ Kniha začíná úvodem: „Považujte přece má zjevení za Mariánskou apokalypsu, která je velmi dobře v souladu s Apokalypsou sv. Jana (Kérizinen 26. dubna 1961). Mariánská poselství jsou určena všem lidem celého světa a ani v nejmenším se nepozastavují nad dnešními rozdíly v jejich smýšlení a vnitřním přesvědčení o základním poslání člověka a smyslu jeho pozemské existence. Jsou tedy určena nejen křesťanům, či v širším slova smyslu lidem věřícím, ale především ateistům a nábožensky indiferentním lidem, vždyť všichni žijeme vedle sebe na tomto světě a všichni za něj neseme zodpovědnost.“ 

   Pan F.Press mi vyprávěl, jak se pan kardinál Tomášek živě zajímal o jeho vydavatelskou činnost a odebíral knihy, které vydával a dával je lidem při návštěvách pražského arcibiskupství. I v době socialismu pan kardinál Tomášek rád připomínal s mladistvým nadšením přes své stáří slova příslibu Panny Marie ve Fatimě: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí!“ Pan F.Press se smutkem konstatoval, jak pan kardinál Vlk oproti panu kardinálovi Tomáškovi místo vděčného zájmu jeho knihy naprosto odmítal. Tento postoj se týkání i týdeníku Světlo, který se snaží brát zjevení Panny Marie vážně. 

   Pokud kněz nebo biskup nekáže o pekle, hříchu, ďáblu a pokání, tak tuto mezeru musí vyplňovat Bůh skrze zjevení Panny Marie. A biskup nebo kněz, který  kázání o pekle, hříchu, ďáblu a pokání hodnotí jako  negativní, považuje pak i Pannu Marii s jejími zjevení za zbytečné, protože jsou  negativní. Matematické pravidlo minus minus je plus má i logickou obměnu, že mluvit záporně o záporných věcech je věc kladná. Lidem, kteří nechtějí slyšet evangelium jako dobrou zvěst a dívají se na ně jako na minus pro svůj život a svět v němž žijí, nutně z tohoto odmítání dobra vzniknou minus pro jejich pozemský i věčný život.                

   Neuzavřená a oficiálně neschválená mariánská zjevení dávají prostor pro různé interpretace. Při duchovních cvičeních pro kněze v roce 1994 pan biskup Škarvada mluvil o Medžugorje, že má jako jeden za základních bodů Eucharistii. Proč bych tedy měl jet do Medžugorje? Pán Ježíš živý je ve svatostánku a raději se jdu pomodlit před svatostánek a nepotřebuji nikam cestovat. Pokud to někomu prospěje v křesťanském životě, tak mu tu cestu do Medžugorje nerozmlouvám. 

   To, že časová vzdálenost vůbec není důvodem k neaktuálnosti zjevení Panny Marie vidíme na Guadalupe v Mexiku. Na toto místo zjevení v roce 1531 přichází v současnosti i 20 milionů poutníků ročně. Kopie obrazu Panny Marie z Guadalupe sehrála důležitou úlohu v bitvě u Lepanta. V roce 1986 při zemětřesení se škodami vyčíslenými na 4 miliardy dolarů na bazilice v Guadelupe žádné škody nevznikly. 

   Může se stát, že místo málo vzdálené na kilometry je málo vyhledáváno. Příkladem je Filipov v severních Čechách. V roce 1913 uvádí P.Hoppe ve svém rozsáhlém díle „Des Österreichers Wallfahrtsorte“: „Filipov je podle velikosti zázraků jedno z největších poutních míst, které se vyrovnají nejproslulejším uzdravením v Lurdech.“ Poutní kostel vznikl na základě zázračného uzdravení Magdalény Kadeové 13.1.1866. Krátce po tomto uzdravení a zjevení Panny Marie vycházela každé dva roky informativní brožurka s přehledem uzdravení ve Filipově. Kladný vztah k mariánským zjevením se může projevit i tím, že tam půjdeme s důvěrou prosit za uzdravení těla. Podobně jako v evangeliu Pána Ježíš uzdravoval těla za účelem zdraví duše a obnovení důvěry a vztahu k Bohu, tak se to má dít z naší strany. 

   Místa zjevení Panny Marie, jak je uvádí v knize „Maria“ F.Press: „Paříž – ulice ru de Bac“, „La Saletta“, „Fatima“, „Amsterodam“, „Kérizinen“, „Turzovka“, „Garabandal“, „San Damiano“, „Medžugorje“, „Africké Kibeho“, „Melleray Groto“, „Celý svět“.

   Zpravodaj Matice cyrilometodějské ze 4.května 2012 připomíná zjevení v Akitě z 13.října 1973 uznané tamějším biskupem a kardinálem Ratzingerem: „Jak jsem řekla, jestliže se lidé nebudou kát a nepolepší se, Otec uvalí strašný trest na všechno lidstvo. Bude to větší trest než potopa, takový trest, jaký svět nikdy předtím neviděl. Z nebe bude padat oheň a vyhladí velkou část lidstva, dobré i zlé, neušetří ani kněze, ani věřící. Ti, co přežijí, budou tak zoufalí, že budou závidět mrtvým. Jediné zbraně, které vám zbudou budou růženec a Znamení, které vám zanechal můj Syn. Každý den se modlete růženec. S růžencem se modlete za papeže, biskupy a kněze. Dílo ďábla pronikne dokonce i do Církve takovým způsobem, že budete vidět kardinály, jak se staví proti kardinálům, a biskupy stavět se proti jiným biskupům. Kněží, kteří Mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou zpustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, a démon přinutí mnoho kněží a zasvěcených duší opustit službu Pánu.“

Doba tří Janů

   Schallerův misálek má tento krátký životopis sv. Jana Nepomuckého: „Svatý Jan Nepomucký se narodil asi r.1348 v Nepomuku(Pomuku) v Čechách. Po studiích byl vysvěcen na kněze a zastával důležité úřady církevní; byl také kazatelem v kostele Týnském. Choť krále Václava IV. chodila ke svatému Janu Nepomuckému ke zpovědi. Ukrutný a prchlivý král, jenž nebyl věrný své choti, která mu jeho nevěrnost vytýkala, chtěl na jejím zpovědníkovi vyzvědět, z čeho se zpovídá, aby měl proti ní také nějakou zbraň. To mu však svatý Jan odepřel, čímž si krále proti sobě popudil. Při jedné příležitosti dal král sv. Jana odvléci do mučírny, kde jej sám pochodněmi pálil. Pak jej dal vhodit do Vltavy dne 20.března 1393. Nad tělem svatého Jan se ve vodě objevila světla jako pět hvězd, i bylo od rybářů nalezeno a od kanovníků u sv. Víta pohřbeno. Několik dní nebo týdnů později nazývá arcibiskup pražský Jan z Jenštejna v úřední obžalobě, kterou proti Václavu IV. podal do Říma, Jana Nepomuckého svatým mučedníkem. Když bylo po letech tělo jeho opět vykopáno, byl jazyk nalezen neporušený. Lid ctil sv. Jana hned po smrti jako světce a papež Benedikt XIII. jej po zjištění různých zázraků prohlásil r. 1729 za svatého. V celém světě je tento neohrožený kněz uctíván jako mučedník zpovědního tajemství.“ 

   Jan Nepomucký byl generálním vikářem a tudíž nejbližším spolupracovníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Izidor Vondruška v Životopisech svatých o Janu z Jenštejna uvádí: „…dříve sobě liboval v honbách a ve veselých společnostech; pak činil pokání. Viz o něm v životopise sv. Jan Nepomuckého. Zemřel r. 1400 v Římě“ To, že arcibiskup Jan z Jenštejna zemřel v Římě a Jan Nepomucký dopadl jak dopadl je historický fakt ukazující podobu moci Církve ve středověku.

   Jan Hus měl v době mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého 22 let. V době, kdy Jan z Jenštejna zemřel ve vyhnanství v Římě měl Jan Hus 29 roků a učil na pražské univerzitě. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí o Václavu IV. v části o sv. Janu Nepomuckém: „Tehdy vládl král Václav IV.(1378-1403), jenž se nevydařil po svém otci Karlu IV. Honil se po radovánkách, největší zálibu měl v honbě, v loveckých psech a v pitkách. V opilosti byl ukrutný. Byl prchlivý a potměšilý; od nízkosti spěl k divokosti, od nestřídmosti k zuřivosti, znal-li co dobrého, usiloval, aby to zničil. První manželka jeho Johanna byla r.1386 zardoušena velikým psem královým. Roku 1389 oženil se Václav po druhé; vzal si za manželku Žofii, mladou sličnou dceru mnichovského vévody Jana. Porušoval však manželskou věrnost, navštěvoval v Praze vykřičené domy a udržoval poměr z lazebnicí Zuzanou.“ 

   Pokud by v souladu s fakty Jan Hus u krále Václava IV. ostře kritizoval jeho morální úpadek a život v rozporu s katolickou vírou, pravděpodobně by byl mučedníkem s jehož svatořečením by nemohl být problém. Historické zpracování, které chápe Církev doby Jana Husa jako prohnilou skrz naskrz vyvrací pravda o životě sv. Jana Nepomuckého a Jana z Jenštějna. Pokušení moci a jejímu zneužití se se nevyhne žádný politický systém a Václav IV. je historickým varováním. Z jeho nevydařeného života je i poučení, že ani takový moudrý muž a vladař jako Karel IV. nemusí mít důstojného pokračovatele ve svém synu.                

   Každopádně je z doby tří Janů: svatého Jana Nepomuckého, Jana z Jenštejna a Jana Husa dobré poučení o potřebě pokání. Místo zvědavosti, kdo má jaké hříchy  hledět na své hříchy a udělat si pořádek ve vlastním nitru dobrou svatou zpovědí, též svátostí pokání, přinášející smíření s Bohem a následně s lidmi a nazývanou též svátostí smíření.

Dělej podle svatého Mikuláše

Slyšíme a vidíme, že se dělá Mikuláš. Na otázku dětí v náboženství, jaký byl Mikuláš, byla  odpověď: ožralý. Podobné odpovědi nejsou dnes ojedinělé. Jak dělat Mikuláše podle svatého Mikuláše? Podle toho, co je  v životopise sv. Mikuláše:

Mikuláš (z řeckého Nikolaos = vítěz nad národy) se narodil kolem r. 280 v městě Patary, na jihozápadním pobřeží Malé Asie. Jeho strýc, patarský biskup Mikuláš, jej brzy vysvětil na kněze. Po smrti rodičů rozdal mladík své jmění chudým. Když jel jeho strýc na pouť do Palestiny, svěřil vedení diecéze Mikulášovi.

Mládencova ruka byla otevřená pro potřebné. Ve městě žil muž, velký boháč, který zchudl. Měl tři dcery. Protože už neměli co jíst, rozhodl se, že ze svých dcer udělá nevěstky. Když se to Mikuláš dozvěděl, zabalil do kusu látky velké množství zlata a hodil je v noci do oken domu, kde muž bydlel. Ten je ráno našel, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu své nejstarší dceři. Nedlouho nato Mikuláš opakoval svůj čin. Muž vzal zlato a rozhodl se, že bude dávat pozor na to, kdo mu pomáhá. Za několik dní vhodil Mikuláš opět do jeho domu zlato. Tu obdarovaný vyběhl, padl světci k nohám a děkoval mu. Mikuláš mu nařídil, aby o tom nikomu neříkal.

Po strýcově návratu se i Mikuláš rozhodl putovat do Svaté země. Během cesty po moři utišil bouři a vzkřísil námořníka, který spadl z vrcholu stěžně. Pak se rozhodl vstoupit do kláštera nedaleko Patar. Když se jednou modlil, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby klášter opustil a vrátil se do světa. Mikuláš poslechl, ale protože se chtěl vyhnout světské slávě, nevrátil se do Patar, ale odešel do města Myr, které bylo metropolí celé licijské oblasti. Zde žil jako poslední ubožák.

V Myrách se právě konala volba arcibiskupa. Protože se voliči nemohli shodnout na kandidátovi, rozhodl po modlitbě nejstarší biskup, že arcibiskupem bude zvolen ten, kdo příštího dne vstoupí jako první do chrámu. A tak se biskupové ukryli a čekali. Brzy po půlnoci přišel Mikuláš, aby se v chrámě modlil. Schovaní vystoupili z úkrytů a oznámili světci svou volbu. Ten se vzpíral, ale nakonec souhlasil. Ve své pokoře považoval svůj dosavadní život za málo dokonalý k zastávání biskupského úřadu, a proto se více zapíral. Žil asketickým životem, odpočíval na holé zemi a konal vroucí modlitby. I jako biskup zůstával milosrdným a pokorným. Jeho dveře byly vždy otevřeny pro chudé.

Za Diokleciánova pronásledování byl Mikuláš uvržen do žaláře, kde povzbuzoval zajaté křesťany. Když Konstantin Veliký daroval Církvi svobodu, byl světec propuštěn a vrátil se ke svému stádu. V úřadě ničil pohanská obětiště a vyháněl démony.

Na prvním církevním koncilu v Nicei (r. 325) hájil Mikuláš božství Kristovo proti Áriovu bludu. Na koncilu se tak rozohnil, že uhodil Ária do tváře. Za to jej přítomní biskupové zbavili církevní hodnosti. Jakmile to však učinili, uviděli stát po světcově pravici Krista s knihou evangelií a po levici Bohorodičku s omoforem. Tu se zalekli a vrátili mu jeho funkci.

Ještě za světcova života jej Bůh oslavil mnohými zázraky.

Jednou se rozšířil v jeho diecézi velký hlad. Tu se světec zjevil ve snu jednomu italskému kupci, který vezl na lodi pšenici, a nařídil mu, aby loď otočil k Myrám. Když muž procitl ze sna, našel v ruce tři zlaté mince, které mu tam Mikuláš vložil jako zálohu. Kupec světce poslechl a obilí v Myrách prodal.

       Za povstání ve Frýgii  poslal  císař své tři vévody s vojskem, aby tam vzpouru potlačili. Pro nepřízeň počasí zakotvily lodi u města Plakomata, nedaleko Myr. Protože vojáci ve městě loupili, přišel tam Mikuláš, aby utišil nepokoje. Pozval vévody na hostinu a zajistil nápravu škod. Ve městě jej zastihl vzkaz, že v jeho nepřítomnosti nařídil myrský konzul popravit tři nevinné muže. Biskup vzal vévody s sebou a spěchal zpět. Když přišel na místo, kde měli být muži popraveni, nalezl je klečící na kolenou a kat už zvedal meč, aby jim usekl hlavy. Mikuláš nebojácně přistoupil ke katovi, vyrval mu meč z ruky, nevinné rozvázal a beze škody je odvedl s sebou. Pak pospíšil ke konzulovu paláci a násilím dal otevřít bránu. Konzul hned přiběhl a pozdravil jej. Mikuláš mu na pozdrav neodpověděl a ihned jej začal za jeho zločin kárat. Odpustil mu až tehdy, když vévoda svého činu litoval. Císařovi vyslanci pak pokračovali v cestě a ve Frýgii povstání potlačili.

 Po návratu jim někteří lidé  záviděli úspěch a přiměli prosbami a penězi císařského prefekta, aby je u císaře obvinil, že jej chtějí svrhnout z trůnu. Císař se rozhněval, a aniž vévody vyslechl, dal je uvrhnout do vězení. Na další naléhání prefekta pak nařídil, že mají být dalšího dne sťati. Zajatci se to od stráží dozvěděli a dali se do pláče. Tu si jeden z nich vzpomněl, jak sv. Mikuláš zachránil tři nevinné, a vyzval ostatní, aby prosili biskupa o pomoc. V noci se Mikuláš zjevil ve snu císaři a soudci Ablabiovi a hrozil jim velkými tresty, jestliže zajatce nepropustí. Ráno se císař dozvěděl, že i Ablabius měl stejný sen. Proto si dal odsouzence zavolat. Ptal se jich, jakými kouzly způsobili, že on i soudce měli stejný sen. Vévodové se divili a prohlásili, že čarovat neumějí. Nato se jich císař ptal na Mikuláše. Tu mužové pochopili, co se stalo, a vyprávěli císaři o jeho životě. Nato je císař osvobodil a poslal do Myr s prosbou, aby se za něj biskup modlil.

Jednou se dostala do bouřky loď, na které jeli poutníci z Egypta do licijské oblasti. Plachty byly vichrem strhány, koráb se zmítal ve vlnách a všichni se již loučili se svým životem. Tu si někdo vzpomněl na Mikuláše a začali jej v modlitbách vzývat. Najednou se světec objevil před nimi a řekl: „Volali jste mě. Hle, přišel jsem vám na pomoc, nebojte se.“ Uchopil kormidlo a v té chvíli bouře přestala. Loď pak hnal příznivý vítr přímo k Myrám. Když poutníci navštívili biskupa, ten je napomenul, aby se starali o svůj duchovní život, neboť u každého viděl těžké hříchy.

Sv. Mikuláš zemřel ve vysokém stáří kolem r. 350 v Myrách. Na jeho pohřeb se sešlo mnoho biskupů. Nad jeho hrobem se dělo mnoho zázraků a z jeho těla vytékalo (a dodnes vytéká) vonné myro. Mnoho lidí si bralo myro s sebou a bylo jím uzdraveno.

Jeden boháč měl na přímluvu sv. Mikuláše syna, kterého nazval Adeodatus. Jako dík postavil ve svém domě světci kapli a každý rok slavil jeho svátek. To místo leželo v sousedství země Aragenů. Jednou byl Adeodatus Arageny zajat a odevzdán jejich králi, aby mu sloužil. Když jeho otec slavil následujícího roku svátek sv. Mikuláše, stál jeho syn před aragenským králem, držel drahocenný pohár a začal vzdychat. Král z něj vynutil hrozbami přiznání, že myslí na domov a oslavu svátku sv. Mikuláše. Pak mu řekl výsměšně: „Ať dělá ten tvůj Mikuláš, co chce, ty tu zůstaneš s námi.“ Okamžitě se strhl silný vítr, který otřásl celým palácem, chlapce zvedl a přenesl ho před vchod chrámu, kde jeho rodiče slavili svátek.

R. 1034 obsadili mohamedáni Myry. r. 1087 ukořistila výprava z jihoitalského města Bari světcovy ostatky a převezla je do svého města. Tam byly 9.5.1087 uloženy v chrámě sv. Jana Křtitele a později přeneseny do nově vybudovaného chrámu, zasvěceného sv. Mikuláši.“

Lidmi, co popírají jako Arius Kristovo božství jsou např. Svědkové Jehovovy.

Sekularizovaný Mikuláš popírá svatého Mikuláše a dobře si rozumí s „Dědou Mrázem“ nebo „Santa Klausem“. Podobně jako je sekularizovaný Mikuláš je i sekularizovaný Ježíšek dělaný tak, že popírá skutečného Ježíše Krista. Prosme naléhavě za nápravu  a obrácení:

 -  od duchovní povrchnosti k   hloubce duchovního života 

 -  od špatné  modlitby   k modlitbě vroucí

-  od zesvětštělého pojetí víry k čistotě víry a od žití pro sebe k životu s  pomocí potřebným

     - od rozmařilého pojetí života k životu asketickému se silou vyhánět démony a být  stateční vůči     mocipánům. Svatý Mikuláši, oroduj za nás!