Zobrazují se příspěvky se štítkempravda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempravda. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 17. listopadu 2013

Stát a rodina

  Co potřebuje stát, lidská společnost? Mezi odpověďmi by nemělo chybět: spořádanou rodinu. Rodina je základ státu. Jsou-li křehké vztahy v rodinách a snadno z koalice přechází do opozice, tak to, co dají jedinci a rodiny dohromady se projeví ve velkém. Ve státním soukolí to nepříjemně skřípe anebo klape dle stavu rodiny. 
  Již první kniha Starého zákona píše o špatnostech, Gn 6,1: „Za oněch dnů, kdy synové lidští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi stvůry, ba ještě i potom.“ 
  Deuteronomium 7,1-4: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.“ Pokud se nám to zdá tvrdé a myslíme si, že vše se mohlo vyřešit bezbřehou tolerancí, tak Písmo svaté popisuje tragické důsledky neuposlechnutí. Naplnilo se to, co píše Jozue 23,11-13: „Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi,tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh.“ 
  Babylonské vyhnanství bylo trest za porušování Božích zákonů a mezi nimi zákonů o manželství a rodině. Po návratu z babylonského vyhnanství  čelní představitelé dbali na dobré manželství a rodinu. Čteme o rozhodné snaze napravit zlořády: Ezdráš 9,1-3: „…přistoupili ke mně předáci a řekli: „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od národů zemí, páchají ohavnosti Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Jebúsejců, Amónců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Berou sobě i svým synům za ženy jejich dcery. Tak se mísí svaté símě s národy zemí. Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. Když jsem tu zprávu uslyšel, roztrhl jsem svůj šat i řízu, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jsem jako omráčený.“ Nehemiáš 13,23-27: „V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: „Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě! Což se právě tím neprohřešil izraelský král Šalomoun? Mezi mnohými národy nebylo krále jemu podobného. Byl milován Bohem, který jej určil za krále nad celým Izraelem. A přece i jeho svedly ženy cizinky ke hříchu. Máme snad mlčet , když vás slyšíme, že pácháte všechno to veliké zlo, že se zpronevěřujete našemu Bohu a berete si ženy cizinky ?“ 
  Kniha  Tobišáš 8, 5 žádá: „Jsme děti svatých, proto se nesmíme spojovat jako pohané, kteří Boha neznají.“ Sv. Pavel v I Kor 7,39 píše sňatku v Pánu. II Kor žádá v 6,14: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“ Požadavek trvalého harmonické soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je dobrým základem pro Církev i stát. Naplňuje se tak heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Porážky pravdy a lásky se napravují pokáním a dobrou svatou zpovědí
.Svatá rodina

středa 2. května 2012

Náprava mezináboženského dialogu

   Mezináboženský dialog má slabé výsledky. Svědčí o tom zpráva z Vatikánu dne 17.3.2012, která uvádí slova kardinála Jean-Luis Taurana z rozhovoru pro arabskou televizi Al-Džazíru: „Mám za to, že budoucnost záleží na školách a univerzitách. Je nutné vyučovat na nich religionistiku, jak na Východě tak na Západě. U nás to je obtížnější, protože lidé západu jsou nábožensky negramotní, neznají dokonce ani vlastní víru a kulturu. U vás jsou jiné problémy. Například: měl jsem nedávno v ruce oficiální příručku dějepisu jedné blízkovýchodní země. Ukázalo se, že nás ani jednou nenazývá křesťany, ale výlučně heretiky. Tak tomu být nesmí. Křesťané jsou křesťané, nikoli heretici. Je to věc určité poctivosti. A je to velmi důležité, protože společnost se buduje ve školách, tam se formuje způsob uvažování. Právě tam připravujeme svou budoucnost.“ Toto jsou výsledky mezináboženského dialogu konaného politickým neboli kompromisním způsobem. 
   Dialog filozofický ze základní teze, že pravda je vždy jen jedna, chápe, že není možné, aby pravé náboženství byl zároveň islám a křesťanství. Na obranu křesťanů lze ocitovat z koránu kapitolu 33 a sůru 34(33,34): „Věru, těm mužům i ženám, kteří se stali křesťany, kteří věří a jsou poslušni, kteří jsou pravdomluvní, trpěliví a pokorní, kteří dávají almužnu, postí se a neprohřešují se proti čistotě a často na Boha vzpomínají, těm připravil Bůh odpuštění a nesmírnou odměnu.“ Proč má tedy  islám křesťany za heretiky? Mohl by se dočkat toho, že mu budou připomenuta tato místa koránu: 3,19: „Jistě náboženství pravé u Boha je islam.“ 3,51: „A když pozoroval Ježíš jejich nevěru, řekl: „Kteří budou mými pomocníky u Boha?“ Odpověděli apoštolové: „My budeme pomocníky božími, uvěřili jsme v Boha a budiž svědkem, že jsme muslimové.“ Z těchto slov se dovídáme, že islám nevznikl v 7. století po Kristu, ale vyznavači islámu byli již apoštolové. Když II. Vatikánský koncil ve svém „Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostrae aetate“ uvádí v článku 3: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány…“ je velkou otázkou, co pro koho tato úcta znamená. Políbení koránu Janem Pavlem II. se může chápat jako projev úcty k mohamedánům. Může se také chápat jako projev úcty ke všemu, co je v koránu. Mohamedáni pak mohou očekávat, že se po vzoru apoštolů, kteří podle koránu byli vyznavači islámu budou chovat i katolíci. Jiné místo z  koránu o apoštolech 5,112: „A když jsem vnukl apoštolům: „Věřte ve mně a mého posla“, odpověděli: „Uvěřili jsme, dosvědč o nás, že jsme muslimové!“ Když Nostrae aetate čl.4 zmiňuje Abraháma a tvrdí: „všichni křesťané jsou Abrahámovými syny podle víry.“, tak korán se na to dívá jinak v 3,66: „Abraham nebyl žid ani křesťan, nýbrž byl pravověrný, muslim a nebyl modlářem.“ 
   Výklad bible rozděluje křesťany a rozděluje u Starého zákona křesťany a židy a výklad biblických postav rozděluje i mohamedány a katolíky. Katolický křesťan nemůže souhlasit s tím, že apoštolové byli islámci a ne křesťané. Nemůže souhlasit ani s tím, že osoby jako Abrahám, Noe, Mojžíš a jiné jsou islámci. Vyznavačem islámu je v koránu i farao 10,89: „A převedli jsme syny izraelské přes moře; následoval je Farao a jeho vojska se zlým a nepřátelským úmyslem, až když se topil, zvolal: „Věřím, že není Boha, leč Toho v Něhož věří synové izraelští a jsem vyznavačem islámu.“ 
   Pro katolického křesťan platí, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, jak to hlásá nicejsko-cařihradské vyznání víry každou neděli a svátek vyznávané při bohoslužbě: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“ Apoštol Jan jasně napsal v I Jan 5,20: „Víme, také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha. My jsem v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista. On je věčný Bůh a věčný Život.“ Bible se v kostele po četbě evangelia políbí na znamení úcty. Stejné gesto pro korán si mohou mohamedáni vysvětlit jako projev souhlasu s obsahem koránu, který popírá božství Ježíše Krista v 43,59: „Vždyť on Ježíš je pouhý člověk, jejž jsem dali synům izraelským.“ Tímto vyznáním o Ježíši Kristu je islám na úrovni bludu kněze Aria anebo Svědků Jehovových. Korán žádá 41,52: „Řekni: „Co myslíte, jestliže korán je od Boha, a vy přece nechcete v něj věřit, kdo je ve větším bludu než ten, jenž se daleko od pravdy staví?“ Nutně a chtě nechtě se objeví otázka: „Je pravda v bibli nebo v koránu?“ Korán v 3,84 oznamuje: „Kdo bude vyznavačem jiného náboženství než islamu, nebude od něho přijato a na onom světě bude mezi zavrženými.“ Korán mluví často o Božím soudu, ale neuznává, že o tom, jak kdo dopadne na Božím soudu rozhodne Ježíš Kristus, o němž je rovněž ve Credu: „Přijde soudit živé a mrtvé.“ 
   Dialog modlitby s nebesy sv. Ludvíka Maria Grignona řeší věci v „Modlitbě o apoštoly posledních časů“ takto: „Zvláštní království Boha Otce trvalo až do potopy a bylo ukončeno potopou vody. Království Ježíše Krista bylo ukončeno potopou Krve. Ale Tvoje království, Duchu Otce a Syna, je nyní na vzestupu a bude ukončeno potopou ohně lásky a spravedlnosti. Kdy už to bude, kdy už přijde ta záplava ohně čisté lásky, kterou zapálíš na celé zemi způsobem tak líbezným a tak prudkým, že se jím zapálí a obrátí všechny národy, i mohamedáni, modláři, a dokonce i židé? Není nikoho, kdo by se skryl před jeho žárem. Ať vzplane.“ 
   Modlitba růžence vyjadřuje pravdy víry o Ježíši Kristu a Panně Marii jinak než korán a je osvědčený prostředek proti všem bludům.

sobota 14. dubna 2012

Svátek Božího milosrdenství

   Sestra Maria Faustyna Kowalská z kongregace Matky Božího Milosrdenství zemřela v roce 1938 ve věku 33 let v Krakově. Proti tomu, co napsala a bylo vydáno jako kniha „Deníček - Boží milosrdenství v mé duši“ byly námitky a výhrady ve Vatikánu, které zrušila Kongregace pro nauku víry v roce 1978. Při prohlášení Faustyny za svatou 30.dubna 2000 Janem Pavlem II. byl zaveden i svátek Božího Milosrdenství, o němž se v „Deníčku“ sv. Faustyny píše na více místech, např. č.699(pod č. jsou uváděna místa z "Deníčku"): „V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: Dcero má říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství a celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost pokání a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů. V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti. Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že jím nepronikne žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj původ v nitru mého milosrdenství. Každá duše, jež má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a o mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“ 
   Č. 570: „Dcero má, naklonil jsem své Srdce k tvým prosbám, tvým úkolem a povinností je zde na zemi vyprošovat milosrdenství pro celý svět. Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem Milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velikém a bezedném milosrdenství. Řekni zpovědníkovi, ať je ten obraz vystaven v kostele, ne v klauzuře v tom klášteře. Prostřednictvím tohoto obrazu budu duším udílet mnoho milostí. Proto ať je všem přístupný.“ 
   Na tento svátek se má člověk připravit modlitbou korunky k Božímu milosrdenství. V  č.687 je: „Neustále se modli korunku, kterou jsem tě naučil.“ Korunka k Božímu milosrdenství se modlí formou růžence. Na začátku se modlí Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím v Boha. Na velkých zrnkách růžence: „Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství, tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Na malých zrnkách: „Pro jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám i k celému světu.“ Na závěr se třikrát opakuje: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.“ 
   Vzývání Boha modlitbou této korunky pro oběť Ježíše Krista je podobné tomu, co učil sv. Anselm, + 1109: „Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen.“ Boží milosrdenství se projevilo zvláště smrtí Ježíše Krista na kříži a sv. Tomáš Akvinský do hymnu Adoro te devote vložil: „Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.“ Pobožnost ke sv. ranám Kristovým podle sestry Marie Marty Chambonové, + 1907 je duchovní sourozenec uvedené "korunky". Na velkých zrnkách růžence se modlí: „Věčný Otče, obětuji ti rány Pána našeho Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší.“ Na malých zrnkách: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro zásluhy tvých svatých ran.“ Prosba o milosrdenství byla do modlitby růžence zavedena po zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917: "Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují."
   V litaniích k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu jsou důležité pravdy o Ježíši Kristu a jedna z proseb je: „Srdce Ježíšovo trpělivé a neskonale milosrdné“. V č.187 se na Srdce Ježíšovo obrací takto, především v čas smrti  na kříži, ve tři hodiny, hodině milosrdenství: „Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova jako zdroj milosrdenství pro nás – důvěřuji Ti.“ Postoj důvěry žádá Pán Ježíš v  č.47: „Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě.“ Důvěra je dar Ducha Svatého, k němuž se sv. Faustyna obrací, č.1557: „Ó Ježíši, udržuj mě ve svaté bázni, abych nemarnila milosti. Pomoz mi být věrná vnuknutím Ducha, dovol, ať mi spíš láskou pukne srdce, než abych vynechala jediný úkon té lásky.“ 
   Příklad intenzivní modlitby máme v Deníčku často. K Matce milosrdenství je tato: „Matko Boží, tvá duše byla ponořena do moře hořkostí, shlédni na své dítě a nauč mne trpět a v utrpení milovat. Posilni mou duši, ať ji nezlomí bolest. Matko milosti, nauč mě žít s Bohem(č.315) “ 
   Boží milosrdenství není věci novou, vždyť již ve Starém zákoně je žalm 136, kde je připomínáno 26x. Svátek Božího milosrdenství, obraz, korunka, hodina milosrdenství a Deníček jsou tudíž oživením zapomenutých pravd. 
   V úvodu „Deníčku“ popisuje sv. Faustyna svůj vstup do kláštera: „Poslední Boží pozvání, milost povolání k řeholnímu životu jsem pociťovala od sedmi let. V sedmi letech jsem poprvé uslyšela v duši Boží hlas – pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem byla poslušna hlasu milosti. Nepotkala jsme nikoho, kdo by mi tyto věci vysvětlil. Osmnáct let – naléhavá prosba k rodičům, aby dovolili vstup do kláštera; rodiče rozhodně odmítají. Po tomto odmítnutí jsem začal žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti bylo pro mne velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otvírala tvorům. Boží milost však v duši zvítězila. Jednou jsem byla se setrou na taneční zábavě. Když se všichni kolem výborně bavili, zakoušela má duše vnitřní utrpení. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem vedle sebe náhle uviděla Ježíše, ztýraného Ježíše, svlečeného z šatů, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: „Jak dlouho tě má snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Tato výčitka vedla Faustynu k okamžitému vstupu do kláštera, kterým odpověděla na Boží milost. Co by se stalo, kdyby řekla ne? Odpověď je v  č.1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“ 
   Katechismus kardinála Tomáška uvádí mezi hříchy proti Duchu Svatému na prvním místě: 1. Hřešit úmyslně na Boží milosrdenství (jako lidé před potopou) a 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš)

pondělí 16. ledna 2012

Evoluce a revoluce

   Jak vysvětlit dění v přírodě a světě? O tom jsou různé názory. Jednou z hypotéz(domněnek) je evoluce, která takto vysvětluje rozmanitost neživé i živé přírody. Vznik živého z neživého, přechodové články mezi druhy rostlin a živočichů, smysl a cíl jsou otázkami, které evoluce dosud spolehlivě (vědecky) nezodpověděla.
   František Press v knize „Zvony nad Evropou“ str. 62 uvádí: „Berthault v roce 1976 své laboratorní pokusy demonstroval v pařížské Akademii věd a později v osmdesátých letech ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do jednotlivých vrstev podle klasického schématu sedimentologů. Tyto experimenty byla od té doby mnohokrát opakovány na četných jiných pracovištích a v nedávných letech bylo o nich vícekrát přednášeno na řadě sedimentologických kongresů, přesto však k revizi názorů nedošlo. Na základě těchto průkazných experimentů Berthault uzavřel, že nejprve měli být studovány podmínky, za kterých naplaveniny vznikají, a teprve potom vytvářeny teorie. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že určitá vrstva se usadila na zemi před např. 200 miliony let, když mohla vzniknout třeba za pouhých pět minut.“
   Kenneth Oakley v roce 1949 odhalil podvod s piltdowským člověkem, jehož kosti se odhadovaly na 150 milionů let. Fluorový test neobsahoval u čelisti žádné stopy fluoru, a tím se prokázalo, že jde o čelist ze současnosti. Proběhla další odborná zkoumání a po 40 letech „slavného“ vystavování v British Museum byl exponát odstraněn. Podvody a lhaní platí i u dalších „objevů“, kde platí, že přání je otcem myšlenky.
Kresby E.Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce jsou uváděny jako „důkaz“ a dodnes jsou k vidění jako učební pomůcka k vytváření klamných představ.
   Evoluce platí o myšlení, které se vyvinulo do podoby, kdy už pro ně není důležitá pravda, její hledání a obhajoba, ale prospěch v podobě slávy, peněz anebo nezájmu poctivě řešit vážné vědecké otázky. Proto je zde taková neschopnost mluvit vědecky neboli pravdivě a říkat: 200 milionů let, 100.000 let(a podobně) podle nedokázaných, pochybných, smyšlených, nepravdivých i lživých závěrů. Evoluce je v minulosti i dnes především víra navazující na své zakladatele, kteří ji vědomě či nevědomě vymysleli jako protipól víry v Boha a stvoření světa. I tzv. křesťanští evolucionisté by rádi viděli ve Vyznání víry místo „Skrze Něho(Krista) všechno je stvořeno“ „Skrze Něj se všechno vyvinulo“. Evoluce není totéž, co Boží Prozřetelnost. Ten, kdo má plnou hlavu evoluce se může snadno minout cílem života, jak ho předkládá katechismus: „Člověk je stvořen od Boha, aby Boha chválil, vzdával mu úctu a jemu sloužil a tím spasil svou duši..“ Evoluční člověk jde v neděli raději do přírody přemýšlet nad miliony let toho, co vidí, než přemýšlet nad věčným Bohem při mši sv.
   Evoluce neboli vývoj platí v oblasti vědy a techniky. Lidskou evolucí(vývojem) přišli na svět věci jako auto, letadlo a jiné vymoženosti techniky. Evoluce platí i v politice, vyvinuly se různé formy uspořádání společnosti, ale neplatí, že politici a lidé tvořící společnost budou nutně lepší.
   Bible někdy uvádí velmi přesná, byť překvapivá čísla, jako, že Metuzalém žil 969 let(Gn 5,27). O trvání světa bible ani miliardy ani milióny ani statisíce let neuvádí.
  Sv. papež Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis odsoudil modernismus a v ní evoluci(vývoj) Boha lidským rozumem skrze evoluci teologickou, v níž si člověk deformuje obraz věčného a neměnného Boha podle svého rozmaru a nechce měnit sebe podle Boží vůle a k Božímu obrazu. V §17 s názvem „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“ odsuzuje toto: „Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li, aby toto bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje.“ V části „Nauka o „nezbytnostech“ ve vývoji Církve“ vysvětluje: „A tak tedy, ctihodní bratři, pro modernistické autory a činitele není v Církvi nic stálého a neměnného. V tomto směru už měli předchůdce, o nichž náš předchůdce Pius IX. napsal: „Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat.“ Modernistická nauka o zjevení a dogmatu také není nic nového, nýbrž byla zavržena už v Syllabu Pia IX. v tomto znění: „Boží zjevení je nedokonalé, a proto je podrobeno stálému a souvislému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu.“ Ještě slavnostněji pak byla odsouzena na I.vatikánském koncilu těmito slovy: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nemůže být zdokonalována lidským rozumem jako nějaký vynález, neboť byla jako boží zjevení odevzdána nevěstě Kristově, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto musí být navždy zachován ten smysl dogmat, v jakém je svatá matka Církev jednou prohlásila a od tohoto smyslu se nikdy nesmí ustupovat pod záminkou lepšího pochopení.“ Tím se nijak nebrání, ale napomáhá rozvoji poznatků o víře. Proto týž I.vatikánský koncil pokračuje: „Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věků do věků, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, tj. při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí.“ Stoupenec modernismu místo: „Bůh je stejný, a proto věříme jak naši předkové“, říká: „My žijeme v jiné době a proto můžeme a musíme věřit jinak než naši předkové“.                                                                            
   Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z roku 1870 mluví o jistotě původu světa : „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  To, že je Bůh je pravá křesťanská jistota.
   V revoluci jde o násilnou změnu, která stejně jako evoluce nutně vede k lepšímu. Zkoumání revolucí v minulosti ukazuje, že žádná osudová změna k lepšímu skrze revoluce nenastala. Právě naopak. Po revoluci husitské se česká země dostala ze stavu nejvyšší prosperity za Karla IV. na úroveň moderně řečeno rozvojové země třetího světa. Velká francouzská buržoazní revoluce přinesla stav podobný.
   Viktor Hugo napsal: „Bída vede lid k revoluci a revoluce vede lid do bídy.“ Podobné výsledky vykazuje Velká říjnová revoluce v Rusku. Bible nás učí, že první revolucionář byl ďábel, který toho hodně nasliboval a výsledkem byla ztráta ráje na zemi. Podobně revolucionáři toho hodně slibují a očekávají, ale žádné nebe nepřináší. To platí i o tzv. sametové revoluci roku 1989 v Československu a bude to platit i o revoluci v arabských zemích roku 2011.
    Pravá revoluce je v ochotě obětovat se pro druhé a ne v obětování druhých pro své zájmy, byť skupinové a revoluční. Tomuto nás učí Kristův kříž. Evoluční stejně jako revoluční myšlenky a jejich přetřásání zatlačily do pozadí Boží existenci. Evoluce vysvětluje svět „chytrou“ věčnou hmotou, ve smyslu deismu svobodných zednářů, náhodou anebo hloupě mlčí. Evoluce ani revoluce nepočítá s Božím soudem nad lidstvem a každým jedincem, jde o nový řád, New Age. Vznikl skrze revoluci nebo teorii evoluce lepší člověk? Přinesla evoluce nebo revoluce lepší rodinu, která je základem státu? Zvláště ženám by více prospělo myslel víc na Pannu Marii a jejího Syna neboli mariánsky místo evolučně nebo revolučně. Tomu odpovídá modlitba:
   „Můj Bože a Stvořiteli celého světa, miloval jsi mne, když mne ještě nebylo a dáváš mi za cíl sebe samého. Ó můj Bože, podrobuj si vždy můj pyšný rozum a vzpurnou vůli, abych následoval(a) Krista, který v evangeliu neučil ani evoluci ani revoluci ani tomu, jak a kdy svět vznikl, ale tomu proč a k čemu jsme na světě a jak se máme ve světě, který jednou pomine, chovat: S láskou k Bohu, sobě i druhým, abychom nepromarnili svůj život v řešení otázek, které nám budou komplikovat spásu nesmrtelné duše. Amen. Panno Maria přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!“


středa 28. prosince 2011

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…
V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.
Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“


Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.
Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:
„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.
Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…
Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.
A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“
V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“
Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

úterý 15. listopadu 2011

Co od koho čekat


      Jedním ze stále opakujících se jevů je nutnost zaujmout postoj k tomu, jak se lidé projeví a chovají. Zamýšlet se nad jejich postoji je vhodné. Je to cesta, kdy objevujeme, na koho se můžeme spolehnout a komu nemáme dát důvěru. Co se povídá, má být vždy prověřováno. Mohli bychom se setkat s hlasy, které jsou shodné a tudíž je správné je brát vážně.
      Tyto výpovědi by mohli znít třebas takto: hodnocení studií otcem - "...akorát nesmyslné poletování po všech možných oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...", „za jediný rok více než dvojnásobná útrata peněz, oproti tomu, co utratí ve většině případů celá rodina.“
      Svědectví o jeho víře: " M. nevěří v Boha, ale věří nejvíc sám v sebe a každého donutí, aby mu sloužil."
      Svědectví o jeho domácnosti: „...vede život bohémského intelektuála. Zřídka se myje, upravuje svůj vzhled a převléká si prádlo, často je opilý...Uprostřed místnosti stojí velký obstarožní stůl, pokrytý ubrusem z voskového plátna a na něm leží rukopisy, knihy a noviny, mezi nimi dětské hračky, zbytky látek z manželčina šití, několik hrnků s otlučenými okraji, nože, vidličky, lampy, kalamář, dudlíky, holandské hliněné fajfky, tabák, popel..."
      A co o tomto člověku  prozrazují jeho vlastní slova: "Peníze, to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak...Mně nezůstalo nic kromě pomsty!"
      Můžeme si položit otázky: Bylo by žádoucí, aby takový člověk byl naším přítelem? Chtěli bychom, aby vstoupil do manželství s naším dítětem? Dali bychom mu důvěru, aby zásadně ovlivnil náš život?  Odpověď na tyto otázky si srovnejme v hlavě se skutečností, že uvedené výpovědi jsou o Karlu Marxovi. K.Marx napsal báseň Bledé děvče, v níž  ukazuje svůj životní program: „Ty satane vrháš se do hlubiny a já tě následuji, moje duše, kdysi tak čistá je nyní předurčena pro peklo.“ O ďáblu se lidově říká: „Dělej čertu dobře, peklem se ti odmění“  A platí také: dělej Marxu, který se stal kamarádem ďábla dobře a měj ho za učitele a budeš jej následovat v jeho cestě do záhuby duše. Souvislosti mezi jeho osobou a stavem společnosti vedené podle jeho učení potvrzují biblické učení o stromu, který se pozná po ovoci.  
     Ďábelský charakter marxismu byl ve snaze o opak toho, co patří ke křesťanské víře a životu a za velkou "vymoženost" považuje pohrdání  morálkou Desatera. Desatero potvrdil Ježíš Kristus, jenž podle komunistického učení prý ani nežil! Nejlepší příklad křesťanského života, Panna Maria, podle Desatera žila bez znesvěcování neděle, potratů, rozvodů a porušování ostatních přikázání Desatera.   
      Výstižně se o komunismu vyjádřil básník Otakar Březina: „Komunismus je pro anděly. Ale kdyby lidé byli andělé nepotřebovali by komunismus.“  A můžeme dodat, že kdyby lidé byli andělé dobře by fungoval i kapitalismus.  A lidé, co se vrhají za satanem nebudou nikdy žít jako dobří andělé a nemohou vytvořit nejen andělskou společnost, ale ani společnost přijatelnou.
        II. nicejský koncil  v roce 787 v kánonu 1 potvrzuje kánony všech dřívějších ekumenických koncilů a po kléru se žádá, aby se jimi řídili a tím chrání tradiční křesťanský řád, který se ďábel působící v lidech, co se Bohu vzpírají snaží rozvrátit. 

středa 9. listopadu 2011

Sv. Tomáši A., odpověz nám!

      Patronem katolických škol je sv. Tomáš Akvinský od roku 1880. V dekretu II. Vatikánského koncilu o výchově ke kněžství v článku 16 máme: „Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše…“ V době sv. Tomáše A. vznikaly katedrály, které jsou nepřekonatelným skvostem architektury a jsou výrazem krásného vztahu k Bohu, jaký měli lidé ve středověku. Pro začátečníky teologie této doby napsal sv. Tomáš Summu teologickou, která má ve vydání z roku 1937 v Olomouci přes 5000 stran.  Metodou dialogu je zvažováno pro a proti, následuje odpověď a dodatečné vysvětlení. Vzhledem k tomu, že dnešní začátečník křesťanské víry není často ochoten a schopen přečíst ani knihu o 500 stranách, tak je k přiblížení a získání chuti věci prohlubovat vybrána část o Eucharistii podle  Summy teologické III., 65.3 a 73-83. Text kromě otázky obsahuje jen  odpověď. 
      Je Eucharistie nejhlavnější svátost? Eucharistie je nejhlavnější svátost, což se projevuje trojím způsobem. Je v ní sám Kristus, kdežto v jiných svátostech je obsažena nějaká nástrojová síla, od Krista sdělená. Vždy to, co je bytostně, je více než to, co je z podílu. Za druhé ze zařízení svátostí: všechny ostatní svátosti jsou zařízeny k této svátosti jako k cíli. Je totiž jasné, že svátost kněžství je zařízena k posvěcení Eucharistie. Svátost křtu je zařízena  k přijetí Eucharistie. V tom pak je také  zdokonalování skrze biřmování, aby se někdo ze studu  nevzdaloval od takové svátosti. Také skrze pokání a poslední pomazání je člověk připravován k hodnému přijetí těla Kristova. Manželství se pak aspoň svým významem  týká této svátosti, pokud naznačuje spojení Krista  a Církve, jejichž jednota je zobrazena svátostí Eucharistie; proto také praví Apoštol, Efes. 5: „Svátost tato je veliká; já pak praví v Kristu a v Církvi."
    Je Eucharistie svátost?  Musí se říci, že svátosti Církve jsou zařízeny k přispění člověku v duchovním životě. Duchovní pak život podobá se životu tělesnému a tělesné věci mají podobnost s duchovními. Je však zjevné, že jako se k tělesnému životu vyžaduje zrození, kterým člověk dostává život, a růst, kterým je člověk  přiváděn k dokonalosti života, tak se také vyžaduje pokrm, kterým se člověk udržuje při životě. A proto, jako bylo třeba k duchovnímu životu křtu, jenž je duchovním zrozením, a biřmování, které je duchovním vzrůstem, tak bylo třeba svátosti Eucharistie, která je duchovním pokrmem.
      Je Eucharistie jednou svátostí anebo více? Je hmotně mnohá pro chléb a víno a jedna formou ustanovení.
Je Eucharistie nutná ke spasení? Musí se říci, že v této svátosti třeba uvážit dvojí: totiž samu svátost a účinek svátosti. Bylo pak řečeno, že věcí svátosti je jednota tajemného těla, bez níž nemůže být spása: neboť nikdo nemá cestu ke spáse mimo Církev, jak máme ve 2 Petr 3. Bylo však shora řečeno, že lze mít účinek nějaké svátosti před přijetím svátosti, jen z touhy přijmout svátost. Proto před přijetím této svátosti může mít člověk spásu z touhy přijmout tuto svátost; jako i před křtem z touhy po křtu, jak bylo shora řečeno. Ale je tu rozdíl ve dvojím. A to nejprve, protože křest je počátkem duchovního života a brána svátostí. Eucharistie je však dokončením duchovního života a cíl všech svátostí, jak bylo shora řečeno; neboť posvěcováním všech svátostí děje se příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie. A proto přijetí křtu je nutné k započetí duchovního života; přijetí pak Eucharistie je nutné k jeho dokončení; ne tak, aby se jednoduše přijímala, nýbrž stačí přijmout ji v touze jako i cíl máme v touze a úmyslu. Jiný rozdíl je, že křtem je člověk zařízen k Eucharistii. A proto již tím, že jsou děti pokřtěny, jsou Církví zařízeny k Eucharistii. A tak, jako skrze víru Církve věří, tak skrze úmysl Církve touží po Eucharistii a v důsledku přijímají její účinek. Ale ke křtu nejsou zařizovány nějakou jinou předchozí svátostí. A proto před přijetím křtu děti nemají  křtu nějakým způsobem v touze, nýbrž jen dospělí. Proto nemohou přijmout účinek svátosti bez přijetí svátosti. A proto není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení jako křest.


     Je vhodné označovat Eucharistii více jmény?  Musí se říci, že tato svátost má trojí význam. A to jeden vzhledem k minulému: pokud totiž je připomínkou utrpení Páně, jež bylo pravou obětí, jak bylo shora řečeno. A podle toho sluje obětí. Druhý pak význam má vůči věci přítomné, totiž jednotě církevní, k níž jsou lidé přičleňováni touto svátostí. A podle toho sluje spojení nebo synaxis: praví totiž Damašský, ve IV. knize, že „sluje spojení, protože jí se spojujeme s Kristem; a máme podíl jeho těla a božství; že skrze ni se spojujeme a sjednocujeme navzájem. Třetí význam má vůči budoucímu: pokud totiž je tato svátost předobrazem požívání Boha, jež bude ve vlasti. A podle toho sluje pomocí na cestu; protože nám poskytuje cestu, dojít tam. A podle toho sluje také Eucharistie, to jest dobrá milost; protože „Boží milost je život věčný“, jak se praví Řím 6; nebo protože věcně obsahuje Krista, jenž je „plný milosti“. Sluje také v řečtině metalepsis, to je přijetí: protože, jak praví  Damašský, „v tom přijímáme Synovo božství“.
      Bylo vhodné ustanovení této svátost? Musí se říci, že tato svátost byla vhodně ustanovena při Večeři, při níž totiž Kristu naposled byl se svými učedníky. A to, nejprve pro obsah této svátosti. Je totiž v Eucharistii obsažen sám Kristus, jako ve svátosti. A proto, když měl Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zůstavil se jim v podobě svátostné; jako v nepřítomnosti císařově se dává jeho obraz k uctívání. Proto praví Eusebius: „Protože měl vzít očím přijaté tělo  do nebe, bylo nutné, aby nám v den Večeře posvětil svátost svého těla a krve, aby bylo stále ctěno skrze ta tajemství, co jednou bylo obětováno jako výkupné. Za druhé, protože bez víry v utrpení Kristovo nikdy nemohlo být spásy; podle onoho Řím 3: „Jeho ustanovil Bůh smírcem skrze víru v jeho krvi.“ A proto muselo být u lidí celý čas nějaké znázorňování utrpení Páně. Toho pak zvláštní svátostí byl ve Starém zákoně beránek velikonoční; proto i Apoštol praví, 1Kor 5: „Bylo obětován Kristus, naše Velikonoce.“ Toho pak vystřídala v Novém zákoně svátost Eucharistie, která je připomínkou minulého utrpení, jako též ona byla předobrazem budoucího. A proto bylo vhodné před utrpením vykonat tuto svátost a ustanovit novou svátost, jak praví papež Lev. Za třetí, protože to, co je poslední řečí, zvláště odcházejících přátel, více utkví v paměti, hlavně proto, že tehdy více plane cit k přátelům, to pak, při čem více vzplaneme, hlouběji pronikne ducha. Tudíž, jak praví blažený papež Alexander, „protože nemůže být větší oběti než tělo a krev Krista, není větší oběti nad tuto“, proto, aby byla ve větší úctě, ustanovil Pán tuto svátost při posledním odchovu od svých učedníků.  A to, co praví Augustin, v knize Odpovědí Januariovi: „Spasitel, aby mocněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je jako poslední vtisknout do srdcí a paměti učedníků, od nichž měl odejít skrze utrpení.“
      Byl velikonoční beránek obrazem této svátosti? Musí se říci, že v této svátosti můžeme pozorovat trojí: totiž to, co je pouze svátostí, totiž chléb a víno; a to, co je věcí a svátostí, totiž pravé tělo Kristovo; a to, co je toliko věcí, totiž účinek této svátosti. Tudíž v tom, co je toliko svátostí, hlavním obrazem této svátosti bylo obětování Melchizedechovo, jenž obětoval chléb a víno. – Avšak co do samého Krista umučeného, jenž je obsažen v této svátosti, jejími obrazy byly všechny oběti Starého zákona a především  oběť očišťování, jenž byla nejslavnější. – Co do účinku pak byla jejím předním obrazem mana, která měla v sobě líbeznost veškeré chuti, jak praví Moudr. 16, jako též milost této svátosti občerstvuje mysl všem. Ale velikonoční beránek v tomto trojím předobrazoval tuto svátost. Co do prvního totiž, protože se jedl s přesnými chleby:; podle onoho Exod. 12: „Budou jíst maso a přesné chleby.“ Co do druhého pak proto, že byl obětován od veškerého množství synů izraelských čtrnáctého dne; což bylo předobrazem utrpení Kristova, jenž pro nevinnost sluje beránkem. Co do účinku pak proto, že krví velikonočního beránka byli chráněni synové izraelští před pustošícím andělem a vyvedeni z egyptského otroctví. A v tom stanoví se za přední obraz této svátosti velikonoční beránek: protože ji znázorňuje ve všem. A z toho je patrná odpověď na námitky.
      Je látkou této svátosti chléb a víno? Musí se říci, že o látce této svátosti někteří mnohonásobně zbloudili. Někteří totiž, kteří slují Artotyrité, „obětují chléb a sýr“, říkajíce, že od prvních lidí byly konány oběti z plodin zemských a z ovcí. Jiní pak, totiž Katafrygové a Pepuziáni „prý konají svou jakou eucharistii z krve nemluvněte, kterou vytlačují z celého jeho těla drobnými bodnými ranami, přiměšujíce ji mouce  a dělají z toho chléb.“ Někteří pak, kteří slují Vodaři, podávají v této svátosti pouze vodu pod záminkou střídmosti. Všechny tyto bludy a podobné jsou však vyloučeny tím, že Kristus ustanovil tuto svátost pod způsobou chleba a vína, jak je patrné z Mat. 26. Proto chléb a víno jsou vhodnou látkou této svátosti. A to oddůvodněně. Nejprve tedy, do užívání této svátosti, jímž jest požívání. Jako se totiž bere voda ve křtu na výkon duchovního obmytí, protože tělesné obmytí se děje ve vodě, tak chléb a víno, jimiž se lidé obecně občerstvují, berou se v této svátosti na úkon duchovního požívání. Za druhé, co do utrpení Kristova, v němž byla krev oddělena od těla. A proto v této svátosti, která je připomínkou utrpení Páně, odděleně se bere chléb, jako svátost těla, a víno, jako svátost krve. Za třetí co do účinku uvažovaného v každém přijímajícím. Protože jak praví Ambrož k listu Korintským, tato svátost „dovede chránit tělo i duši“; a proto se obětuje pod způsobou chleba tělo Kristovo na spásu těla, krev pak pod způsobou vína na spásu duše, jako se praví v Levit. 17, že duše živočichova je v krvi. Za čtvrté co do účinku vůči celé Církvi, která je tvořena z různých věřících, jako „chléb se dělá z různých zrn a víno teče z různých hroznů“, jak praví Glossa, k onomu 1Kor. 10 ´Jedno tělo mnozí jsme´.
      Je třeba určité množství chleba a vína k látce této svátosti? Musí se říci, že někteří řekli, že kněz nemůže proměnit nesmírné množství chleba a vína, třeba všechen chléb, který se prodává na trhu, nebo všechno víno, které je v sudu. Ale to se nezdá být pravdivé, protože ve všech věcech mající hmotu, důvod omezenosti hmoty se bere od zaměření k cíli: jako hmotou pili je železo, aby byla vhodná k řezání. Cílem však této svátosti je užívání  věřících, proto je třeba, aby množství látky této svátosti bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících. Nemůže však být, aby bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících, kteří se nyní naskytují; jinak by kněz mající málo farníků, nemohl proměňovat mnoho hostií. Proto zůstává, že látka této svátosti se určuje ve srovnání s užíváním věřících naprosto. Počet pak věřících je neurčitý. Proto nelze říci, že množství látky této svátosti je určeno.
      Vyžaduje se k látce této svátosti pšeničný chléb? Musí se říci, že, jak bylo řečeno, k užívání svátostí se bere taková látka, která u lidí obecněji je v takovém užívání. Avšak obecněji než jiných chlebů užívají lidé chleba pšeničného: neboť jiné chleby se zdají  být zavedeny z nedostatku tohoto chleba. A proto věříme, že Kristus ustanovil tuto svátost v tomto druhu chleba. Ten pak chléb také posiluje člověka, a tak vhodněji naznačuje účinek této svátosti. A proto je pšeničný chléb vlastní látkou této svátosti.
      Má být konána tato svátost z nekvašeného chleba? Musí se říci, že při látce této svátosti lze uvažovat dvojí; totiž, co je nutné, a co je vhodné. Nutné pak je, aby chléb byl pšeničný, jak bylo řečeno: bez čehož se nevykoná svátost. Není však nutné ke svátosti, aby byl chléb nekvašený nebo kvašený: protože v každém se může vykonat. Vhodné pak je, aby každý zachovával obřad své Církve při slavení svátosti. V tom však jsou různé zvyky Církví. Praví totiž blažený Řehoř v Registru: „Římská Církev obětuje nekvašené chleby; protože Pán přijal tělo bez jakéhokoli smíšení. Ale ostatní Církve obětují kvašené, protože Slova Otcovo se přiodělo tělem, jako i kvas se mísí s  moukou. Proto, jako hřeší kněz v Církvi latinské, sloužící s kvašeným chlebem, tak by hřešil řecký kněz v Církvi řecké, sloužící s chlebem nekvašeným, jako převracející obřad své Církve. A přece zvyk sloužit s nekvašeným chlebe je odůvodněnější. A to, nejprve pro ustanovení Kristovo, než tuto svátost ustanovil v prvý den nekvašených chlebů, jak máme Mat. 26 a Marek 17 a Luk 22, kteréhož dne nesmělo být v židovských domech nic kvašeného, jak máme v Exod. 12. Za druhé, protože chléb je vlastně a více svátostí Kristova těla, jež bylo počato bez porušení, než jeho božství., jak bude níže patrné. Za třetí, protože to spíše naznačuje upřímnost věřících,  která se vyžaduje k užívání této svátosti; podle onoho 1 Kor 5: „Byl obětován náš velikonoční beránek, proto slavme s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy“. Má však tento zvyk Řeků nějaký důvod; i pro význam, jehož se dotýká Řehoř; i pro odmítání kacířů Nazarejských , kteří mísili zákonná s evangeliem.
      Je vlastní látkou této svátosti révové víno? Musí se říci, že pouze z révového vína lze vykonati tuto svátost. A to, nejprve pro ustanovení Kristovo, jenž ustanovil tuto svátost v révovém víně; jak je zřejmé z toho, co sám praví, Luk. 22, o ustanovení této svátosti: „Od nynějška nebudu píti z tohoto plodu révy.“ Za druhé, protože, jak bylo řečeno za látku svátostí se bere to, co má vlastně a obecně takový druh. Vlastně však sluje vínem, co se bere z révy; jiné tekutiny slují vínem podle jakési podobnosti s révovým vínem. Za třetí, protože révové víno spíše je příhodné účinku této svátosti, jímž je duchovní veselost: protože je psáno, že „víno obveseluje srdce lidí.“
     Má se mísit voda s vínem? Musí se říci, že se má míchat voda s vínem, které se podává v této svátosti. A to nejprve pro ustanovení. Důvodně totiž věříme, že Pán ustanovil tuto svátost ve víně smíšeném s vodou, podle obyčeje oné země; proto i Přísloví 9 se praví: „Pijte víno, které jsem vám smíchal“. Za druhé, protože je to vhodné k znázornění utrpení Páně. Proto praví papež Alexander: „Nemá se obětovat v kalichu Páně pouhé víno, ani pouhá voda, nýbrž obojí smíšené: protože se čte, že obojí vyteklo z boku Kristova při jeho utrpení.“ Za třetí, protože je to vhodné k naznačení účinku této svátosti , jímž je spojení křesťanského lidu s Kristem: protože jak praví papež Julius, „vidíme, že se vodou rozumí lid, vínem pak se ukazuje na krev Kristovu. Tedy, když se mísí v kalichu voda s vínem, jednotí se lid s Kristem.“ Z čtvrté, protože to přísluší poslednímu účinku této svátosti, jímž je vejití do věčného života. Proto praví Ambrož v knize O svátostech: „Kane voda do kalicha a tryská do života věčného.“
      Je přimíšení vody k vínu  nutné k této svátosti? Musí se říci, že soud o znamení je třeba vzít z toho,  co je naznačováno. Přidání pak vody vztahuje se k naznačení účasti věřících na této svátosti, tím, že se vodou smíšenou s vínem naznačuje lid spojený s Kristem, jak bylo řečeno. Ale i to, že z boku Krista, pnějícího na kříži, vytekla voda, k témuž se vztahuje: protože vodou se naznačovalo obmytí hříchů, které nastalo utrpením Kristovým. Bylo pak svrchu řečeno, že se tato svátost dokonává v posvěcení látky; užívání pak věřícími není nutné ke svátosti, nýbrž je něco následujícího po svátosti. A proto je důsledkem, že přidání vody není nutné k e svátosti.
     Má se voda  přidávat ve velkém množství? Musí se říci, že o vodě přidané vínu, jak praví Innocens III., v kterémsi Dekretálu, je trojí domněnka. Někteří totiž praví, že voda, přimíšená vínu, zůstává o sobě, a víno se promění v krev. Ale tato domněnka nemůže obstát. Protože ve svátosti oltářní po proměnění není nic než tělo a krev Kristova; jak Ambrož praví, v knize o povinnostech: „Před žehnáním se jmenuje jiný druh, po žehnání se označuje tělo Kristovo.“ Jinak by nemělo klanění úctou latrie. A proto jiní řekli, že jako se víno proměňuje v krev, tak se voda proměňuje ve vodu, která tekla z boku Kristova. Ale ani to nelze odůvodněně říci. Protože by podle toho voda byla proměňována odděleně od vína, jako víno od chleba. A proto, jak on praví, je důvodnější domněnka jiných, kteří praví, že se voda proměňuje ve víno a víno v krev. To by však nemohlo nastat, leč by se přidalo tak málo vody, že by se proměnila ve víno A proto je vždy bezpečnější přidat málo vody; zvláště, je-li víno slabé: protože kdyby se přidalo tolik vody, že by se zrušil druh vína, nemohla by se vykonat svátost. Proto papež Julius kárá některé, kteří „uchovávají celý rok lněné plátno, namočené do moštu, a v čas oběti jednu jeho část vyperou a tak obětují.
      Je ve svátosti Eucharistie Tělo Kristovo dle pravdy nebo pouze obrazně nebo jako ve znamení? Musí se říci, že nelze pojmout smysly, že je v této svátosti pravé Kristovo tělo a krev; nýbrž pouze vírou, která stojí na autoritě Boží. Proto, k onomu Luk 22, ´Toto je tělo mé, které se za vás vydává´, praví Cyril:  „Nepochybuj, zda je to pravda, nýbrž spíše ve víře přijmi slova Spasitelova: protože totiž je pravda, nelže.“ To pak je vhodné, a to nejprve dokonalostí Nového zákona. Neboť svátosti Starého zákona obsahovaly onu pravou oběť utrpení Kristova pouze obrazně; podle onoho Žid.10 : „Maje zákon stín budoucích dober, ne sám obraz věcí.“ A proto bylo třeba, aby měla něco více oběť nového zákona, ustanovená od Krista; aby totiž obsahovala samého trpitele, ne pouze ve znamení nebo obrazně, nýbrž také v pravdě věci. A proto tato svátost, která samého Krista věcně obsahuje, jak praví Diviš, III:hlava O Círk. Hier. „je dokonáním všech jiných svátostí“, které dávají podíl moci Kristovy. Za druhé to přísluší lásce Kristově, ze   které pro naši spásu přijal pravé tělo naší přirozenosti. A protože přátelství je nejvíce vlastní žít s přáteli, jak praví Filosof, IX. Ethic., slibuje nám za odměnu svou tělesnou přítomnost, Mat. 24: „Kde bude tělo, tam se shromáždí i orlové.“ Zatím pak nezbavil nás ani v tomto putování své tělesné přítomnosti; nýbrž skrze pravé své tělo a krev spojuje nás se sebou v této svátosti. Proto sám praví, Jan 6: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Proto je tato svátost znamením největší lásky a povzbuzením naší naděje z tak důvěrného spojení Kristova s námi. Za třetí to přísluší dokonalosti víry, která, jako je o božství Kristově, tak je též o jeho člověčenství, podle onoho Jan 14: „Věříte v Boha, i ve mne věřte.“  A protože víra je o neviditelných, jako nám podává Kristus neviditelné své božství, tak také v této svátosti podává nám neviditelným způsobem své tělo. Čehož nedbali někteří a tvrdili, že tělo a krev Kristova není v této svátosti, leč jako znamení. To  však třeba zamítnout jako kacířské, jako protiklad slov Kristových. Proto také Berengarius, který byl prvním vynálezce tohoto bludu, byl později přinucen odvolat svůj blud a vyznat pravdu víry.
      Zůstává v této svátosti podstata chleba a vína po proměnění? Musí se říci, že někteří tvrdili, že po proměnění zůstává v této svátosti podstata chleba a vína. Ale to tvrzení nemůže obstát. A to, nejprve, protože se tím tvrzením odstraňuje pravdivost této svátosti, k níž patří, aby v této svátosti bylo pravé tělo Kristovo. To však tam není před proměněním. Nemůže pak něco být někde, kde prve nebylo, lež změnou místa nebo proměněním druhého v ně: jako v nějakém domě začíná nově být  oheň, buď že se  tam donese nebo že je tam udělán. Je však zjevné, že tělo Kristovo nezačíná být v této svátosti skrze místní pohyb. A to, nejprve, protože by následovalo, že přestalo být v nebi. Neboť, co se místně pohybuje, nepřichází nově na nějaké místo, leč prvé opustilo. Za druhé, protože každé tělo místně hýbané prochází všemi prostředními, což zde nelze říci. Za třetí protože je nemožné, aby jeden pohyb téhož tělesa, místně hýbaného, zároveň končil na různých místech: kdežto přece v této svátosti tělo Kristovo začíná být zároveň na mnohých místech. A proto zbývá, že tělo Kristovo nemůže jinak začít být nově v této svátosti, leč proměněním podstaty chleby v ně. Co se však mění v něco, nezůstává, po vykonání proměnění. Proto zbývá, že s pravdivostí této svátosti nemůže zůstat podstata chleba po proměnění.
      Je zničena podstata chleba po proměnění této svátosti, nebo rozložena v původní látku? Musí se říci, že  poněvadž nezůstává podstata chleba a vína v této svátosti, někteří, považujíce za nemožné, aby se podstata chleba nebo vína proměnila v tělo nebo krev Kristovu, tvrdili, že proměněním se buď rozloží podstata chleba nebo vína  v původní látku, nebo je zničena. Původní pak látka, ve kterou se mohou  rozložit smíšená tělesa, jsou čtyři živly; neboť nemůže nastat rozložení v prvou látku tak, aby byla bez tvaru, protože látka nemůže být bez tvaru. Ježto pak po proměnění nic nezůstává pod způsobami svátosti než tělo a krev Kristova: bude třeba říci, že živly, ve které byla rozložena podstata chleba a vína zůstává až do posledního mžiku proměnění. V posledním pak mžiku proměňování již tam je podstata buď těla nebo krve  Kristovy, jako v posledním mžiku rození již přišel tvar. Proto nebude možné udat okamžik, ve kterém by tam byla původní látka. Neboť  nelze říci, že se podstata chleba nebo vína pozvolna rozkládá v původní látku, nebo postupně vychází z místa způsob. Proto, kdyby to počalo nastávat v posledním okamžiku jejich proměňování, bylo by zároveň v nějaké části hostie tělo Kristovo s podstatou chleba, což je proti řečenému. Kdyby však počalo nastávat před proměňováním, bude možné udat nějaký čas, ve kterém nebude v nějaké části hostie ani podstata chleba, ani tělo Kristovo, což je nevhodné. A zdá se, že sami to povážili. Proto stanovili ještě druhou možnost, totiž že je zničena. – Ale ani to nemůže být. Proto nebude možné udat nějaký způsob, kterým by pravé tělo Kristovo začalo být v této svátosti, leč proměněním podstaty chleba v ně: toto proměnění přestává, tvrdí-li se buď zničení podstaty chleba nebo rozložení v původní látku. – Podobně také nelze udat, co by bylo příčinou takového rozložení nebo zničení v této svátosti, protože vykonání svátosti se děje skrze tvar; avšak žádné z obojího se nenaznačuje těmito slovy tvaru: Toto  je tělo mé. Z čehož je patrné, že řečené tvrzení je nesprávné.
      Může se chléb proměnit v tělo Kristovo?  Musí se říci, že, jak bylo svrchu řečeno, jelikož je v této svátosti pravé tělo Kristovo a nezačíná tam nově být místním pohybem, a protože tělo Kristovo tam není jako v místě, jak plyne z řečeného, je nutné říci, že tam začíná být skrze proměnění podstaty chleba v ně. Ale toto  proměnění není podobné proměňováním přirozeným; nýbrž je cele nadpřirozené, učiněné pouze mocí Boží. Proto praví Ambrož, v knize O svátostech: „Víme, že Panna porodila mimo řád přírody. A toto, co vykonáváme, je tělo z Panny. Co tedy hledáš řád přírody u těla Kristova, když mimo přírodu byl sám Pán Ježíš zrozen z Panny?“ a k onomu Jan 6, ´Slova, která jsem vám řekl´, totiž o této  svátosti, ´duch a život jsou´, praví Zlatoústý: „To je, duchovní jsou, nemajíce nic tělesného, ani nesledují přírodu, nýbrž jsou vyňaty z veškeré takové nutnosti a ze zákonů, které jsou stanoveny zde na zemi.“ Je totiž zjevné, že každý činitel působí pokud je  v úkonu. Každý pak stvořený činitel je určený ve svém úkonu: protože je určitého rodu a druhu. A proto činnost jakéhokoliv stvořeného činitele směřuje k nějakému určitému úkonu. Určení pak kterékoliv věci v skutečném bytí je skrze její tvar. Proto nemůže žádný přírodní nebo stvořený  činitel působit nežli na přeměnu tvaru. A proto, veškeré proměnění, které se děje podle přírodních zákonů, je tvarové. Ale Bůh je nekonečné uskutečnění, jak jsme měli  v Prvé Části. Proto jeho činnost se vztahuje na celou přirozenost jsoucna. Tudíž může vykonat nejen tvarovou proměnu, aby totiž různé tvary navzájem se střídaly v témž podmětu; nýbrž proměnění  celého jsoucna, aby totiž celá podstata tohoto se proměnila v celou podstatu onoho.  A to se koná Boží mocí v této svátosti. Neboť celá podstata chleba se proměňuje v celou podstatu těla Kristova, a celá podstata vína v celou podstatu krve Kristovy. Proto toto proměnění není tvarové, nýbrž podstatné. A není obsaženo mezi druhy přirozeného pohybu, nýbrž vlastním jménem může se nazývat  přepodstatnění.
      Zůstávají v této svátosti případky chleba a vína? Musí se říci, že smyslem je patrné, že po proměnění zůstávají všechny případky chleba a vína. Což se důvodně děje od prozřetelnosti Boží.  A to, nejprve, protože lidem není  obvyklé, nýbrž hrozné, pojídati maso člověka a pít krev, předkládá se nám přijímání těla a krve Kristovy pod způsobami toho, co je nejčastěji v užívání lidí, totiž chleba a vína. Za druhé, aby nebyla tato svátost na posměch nevěřícím, kdybychom požívali Pána svého ve vlastní podobě. Za třetí, aby nám to prospělo k zásluze víry, když požíváme neviditelné tělo a krev Pána svého.
      Zůstává po proměnění podstatná forma chleba?  Musí se říci, že někteří stanovili, že po proměnění zůstávají nejen případky chleba, nýbrž také jeho podstatný tvar. – Ale to nemůže být. A to, nejprve, protože, kdyby zůstal podstatný tvar, nic by se z chleba neproměnilo v tělo Kristovo než pouze látka. A tak by následovalo, že by se neproměnila v celé tělo Kristovo, nýbrž v jeho látku. Což odporuje tvaru svátostí, jímž se praví: Toto je moje tělo. Za druhé, protože, kdyby zůstal podstatný tvar chleba, buď by zůstal  látce nebo odloučen od látky. Prvé však nemůže být. Protože, kdyby zůstal v látce chleba, tu by zůstala celá podstata chleba, což je proti řečenému. Nemohl by pak zůstat v jiné látce: protože vlastní tvar není než ve vlastní látce. – Kdyby pak zůstal odloučen od látky, byl by tvarem v uskutečnění rozumovém a také rozuměním, neboť všechny tvary odloučené od látky jsou takové. Za třetí by to bylo nevhodné této svátosti. Neboť v této svátosti zůstávají případky chleba, aby v nich bylo viděno Kristovo tělo, ne však ve vlastní podobě, jak bylo shora řečeno. A proto se musí říci, že podstatný tvar chleba nezůstává.
      Nastává toto proměnění postupně  anebo v mžiku? Musí se říci, že nějaká změna je mžiková trojím způsobem. A to, jedním způsobem ze strany tvaru, jenž je koncem změny. Jestliže je totiž nějaký tvar, který přijímá více a méně, postupně přichází podmětu, jako zdraví. A proto, poněvadž tvar podstatný nepřijímá více a méně, je z toho, že náhle nastává jeho uvedení do látky. Jiným způsobem ze strany podmětu, jenž je někdy postupně připravován k přijetí tvaru: a proto se voda postupně otepluje. Když pak podmět je v posledním uzpůsobení ke tvaru, náhle jej přijme: jako průhledné se náhle osvětlí. – Za třetí se strany jednajícího, jež má nekonečnou moc, proto může hned uzpůsobit látku ke tvaru. Jako se praví Mk 7, že, Kristus řekl, „Effetha´ což je otevři se, ihned se otevřely uši člověka a bylo rozvázáno pouto jeho jazyka. A z těchto tří důvodů je toto proměnění mžikové. A to, nejprve, protože podstata těla Kristova, jež je koncem tohoto proměnění, nepřijímá více, ani méně. – Za druhé protože v tomto proměnění není podmětu, jež by byl postupně připravován. Za třetí protože nastává nekonečnou mocí Boží.
      Je správné říci: z chleba povstává tělo Kristovo? Musí se říci, že toto proměnění chleba v tělo Kristovo, v něčem se shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním: a v něčem se liší od obojího. Je totiž těmto třem společný řád konců, totiž, aby po tomto bylo toto, neboť ve stvoření je bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměnění přírodním bílé po černé nebo oheň po vzduchu; a že řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se pak proměňování, o kterém nyní mluvíme, se stvořením, protože  v žádném není  nějaký společný podmět společný oběma koncům. Čehož opak se jeví  v každém přírodním přeměnění. Shoduje se pak toto proměnění s přírodním přeměňováním ve dvojím, ač ne podobně. A to, nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází v druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň; neproměňuje se však nejsoucno ve jsoucno. V obojím se to však děje jinak. Neboť v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo; ale v přírodním přeměnění látka jednoho přijímá tvar druhého, odloživ tvar předchozí. Za druhé se shodují v tom, že v obojím zůstává něco týmž, což se neděje ve stvoření. Avšak odlišně: neboť v přírodním přeměnění zůstává táž látka nebo podmět, kdežto v této svátosti zůstávají tytéž případky. A z toho lze vzít, jak máme odlišně mluvit v takové věci. Protože totiž při žádném ze tří řečených nejsou krajnosti zároveň, proto nelze o žádném z nich vypovídat jednu krajnost s druhou podstatným slovo přítomného času; neboť neříkáme: Nejsoucno je jsoucno nebo Chléb je tělem Kristovým nebo vzduch je ohněm nebo bílé černým. A však pro řád krajností můžeme u všech užít této předložky z, která znamená řád. Neboť můžeme pravdivě a vlastně říci, že z nejsoucna povstává jsoucno, z chleby tělo Kristovo, ze vzduchu oheň nebo z bílého černé. Protože však při stvoření jedna krajnost nepřechází v druhou, nemůžeme užívat při stvoření slova proměnění, abychom říkali, že nejsou se proměňuje v jsoucno. Ale tohoto slova můžeme užít u této svátosti, jako též u přírodního přeměnění. Ale, protože v této  svátosti se mění celá podstata v celou, proto sluje toto proměnění vlastně přepodstatněním. Ještě: protože toto proměnění nepřipouští žádného podmětu, nelze připustit v tomto proměnění. A to, nejprve, je zjevné, že možnost vůči protilehlým sleduje podmět; proto říkáme, že bílé může být černým a vzduch může být ohněm. Ačkoli toto není tak vlastní jako první: neboť podmětem bílého, v němž je možnost černého, je celá podstata bílého, neboť bělost není jeho částí, proto když se řekne: vzduch může být ohněm, je pravdou kvůli části, skrze synekdochu. Ale v tomto proměnění a podobně při stvoření, protože není podmětu, neřekne se, že jedna krajnost může být druhou, jako že nejsoucno může být jsoucnem, nebo že chléb může být tělem Kristovým. A z téhož důvodu nelze říci, že z nejsou povstává jsoucno nebo že z chleba povstává tělo Kristovo; protože tato předložka označuje soupodstatnou příčinu a tato soupodstatnost krajností u přírodních přeměn se bere podle shody s podmětem. A z podobného důvodu se nepřipouští, že chléb bude tělem Kristovým, nebo že se stává tělem Kristovým, jako se též nepřipouští při stvoření, že nejsoucno bude jsoucnem, nebo že nejsoucno se stává jsoucnem; protože ten způsob řeči je pravdou u přírodních přeměn, k vůli podmětu, třebas, když řekneme, že bílé stává se černým nebo bílé bude černým. Protože však v této svátosti po proměnění něco zůstává týmž, totiž případky chleba, jak bylo svrchu řečeno, podle jakési podobnosti lze připustit některá tato rčení: totiž, že chléb je tělem Kristovým nebo chléb bude tělem Kristovým nebo z chleba povstává tělo Kristovo: když se slovem chléb nerozumí podstata chleba, nýbrž povšechně to, co je obsaženo pod způsobami chleba, pod kterými prve byla obsažena podstata chleba a potom tělo Kristovo.
      Je obsažen celý Kristus v této svátosti? Musí se říci, že je naprosto nutné vyznávat podle víry katolické, že je celý Kristus v této svátosti. Je třeba vědět, že něco Kristovo je dvojím způsobem v této svátosti: jedním způsobem z moci svátosti; jiným způsobem z přirozeného doprovázení. Z moci svátosti je pod způsobami této svátosti to,  v co se přímo proměňuje dřívější podstata chleba a vína, jak se naznačuje slovy tvaru, jež jsou účinná v této svátosti, jako též v ostatních změnách, když se říká: Toto je tělo mé nebo Toto je krev má. Z  přirozeného pak doprovázení je v této svátosti to, co je věcně spojeno s tím, u čeho se končí zmíněné proměnění. Jsou-li totiž nějaké dvě věci spojeny. Kdekoli jedno je věcně, musí být i druhá. Neboť pouze duševní činností se rozlišuje to, co je věcně spojeno.
      Je obsažen celý Kristus v obojí způsobě této svátosti?  Musí se říci, že je třeba za jisté držet, že pod obojí způsobou svátosti je celý Kristus; ale jinak a jinak. Neboť pod způsobami chleba je sice tělo Kristovo z moci svátosti, krev pak z věcného doprovázení, jak bylo svrchu řečeno o duši a božství Kristově; pod způsobami pak vína je sice z moci svátosti krev Kristova, kdežto tělo Kristovo z věcného doprovázení, jako duše a božství: poněvadž krev Kristova není nyní oddělena od jeho těla, jako byla v čase utrpení a smrti; proto, kdyby tehdy bývala konána tato svátost, pod způsobami chleba bylo by tělo Kristovo bez krve, a pod způsobami vína krev bez těla, jak byla věc v pravdě.
      Je celý Kristus pod každou částí způsob chleba a vína? Musí se říci, že, jak bylo patrné ze svrchu řečeného, protože v této svátosti je podstata Kristova těla z moci svátosti, velikost pak rozměrová z moci věcného doprovázení: proto tělo Kristovo je v této svátosti na způsob podstaty, to je na způsob, kterým je podstata pod rozměry, ne však způsobem rozměrů, to je, ne tím způsobem, kterým je rozměrová velikost nějakého tělesa pod rozměrou velikostí místa. Je pak zjevné, že přirozenost podstaty je celá pod kteroukoli částí rozměru, pod kterými je obsažena; jako pod kteroukoliv částí vzduchu je celá přirozenost vzduchu a pod kteroukoli částí chleba je přirozenost chleba. A to nelišně, ať jsou rozměry skutečně rozdílné, jako když se rozděluje vzduch nebo krájí chléb, či jsou skutečně nerozdělené, dělitelné však možností. A proto je zjevné, že celý Kristus je pod kteroukoli částí způsob chleba, i když hostie zůstane celistvá; a ne když se láme, jak někteří praví, uvádějíce přiklad v obrazu, jenž se jeví jediným v zrcadle celém, v rozbitém však zrcadle se objeví zvláště v každé části. To však není úplně podobné, protože zmnožení takových obrazů nastává v rozbitém zrcadle z různých odrazů k různým částem zrcadla; zde však není než jedno posvěcení, skrze než je tělo Kristovo v této svátosti.
     Je rozměrová velikost těla Kristova v této svátosti? Musí se říci, že, jak bylo svrchu řečeno, něco Kristovo je dvojím způsobem v této svátosti: jedním způsobem z moci svátosti; jiným způsobem z přirozeného doprovázení. Z moci pak svátosti není v této svátosti rozměrová velikost těla Kristova. Neboť z moci svátosti je v této svátosti to, u čeho se přímo končí proměňování. Proměňování však, které se koná v této svátosti, končí se přímo u podstaty těla Kristova, a ne u jeho rozměrů. Což je patrné z toho, že zůstává rozměrová velikost po posvěcení a odchází pouze podstata chleba. Protože však podstata těla Kristova se věcně neodděluje od své rozměrové velikosti a od svých případků, plyne, že z moci věcného doprovázení je v této svátosti rozměrová velikost těla Kristova a všechny jiné jeho případky.
      Je tělo Kristovo v této svátosti jako v místě? Musí se říci, že, jak již bylo řečeno, tělo Kristovo není v této svátosti dle vlastního způsobu rozměrové velikosti; nýbrž spíše dle způsobu podstaty. Každé však těleso je umístěné v místě podle způsobu rozměrové velikosti, pokud totiž je souměrné místu podle své rozměrové velikosti. Proto zůstává, že tělo Kristovo není v této svátosti jako v místě, nýbrž na způsob podstaty: tím totiž způsobem, kterým je podstata obsáhnuta od rozměrů. Nastupuje totiž podstata těla Kristova v této svátosti po podstatě chleba. Proto, jako podstata chleba nebyla místně pod svými rozměry, nýbrž  na způsob podstaty, tak ani podstata těla Kristova. Avšak podstata těla Kristova není podmětem oněch rozměrů, jako byla podstata chleba. A proto chléb k vůli svým rozměrům byl tam místně; protože byl přirovnán k místu svými rozměry. Podstata však těla Kristova se přirovnává k onomu místu prostřednictvím rozměrů cizích, takže naopak vlastní rozměry těla Kristova přirovnávají se k onomu místu prostřednictvím podstaty. Což je proti pojmu umístěného tělesa. Proto žádným způsobem není tělo Kristovo místně v této svátosti.

 P.S:   Eucharistické hymny ukazují vroucnost lásky sv. Tomáše k Eucharistii a je nám i příkladem příkladného přijetí Eucharistie jako viatika – pokrmu na cestu do věčnosti.

neděle 6. listopadu 2011

Kritizování

      Kritizování je v dnešní době velice rozšířené. Je to špatné? Je to dobré? Nejprve si ujasněme, co je to kritizování. Kritizování je správné posouzení s pronesením úsudku, zvláště s vyřčením nedostatků a chyb.
      Ve vyznání víry je o Duchu Svatém, že mluvil ústy proroků. Skrze proroky máme příkladnou kritiku. U proroka Izaiáše v první kapitole(1,12-17) je tato kritika: „Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi  jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro.“ Prorok Izaiáš kritizuje ty, kdo chodí do kostela. Nestačí mu, že by někdo na otázku: „Chodíš do kostela?“ odpověděl kladně. I nám toto může prospět k podobné kritičnosti. Tak se nestane, že budeme spokojeni, když dostaneme kladnou odpověď na otázku, zda někdo chodí do kostela a je to pouhý turista, návštěvník koncertů anebo  dokonce  ten, kdo kostely vykrádá…
      Kritika, kterou lze označit za konstruktivní je ta, kterou dělá člověk po pečlivém a pravdivém zhodnocení a svojí výtkou chce napravit, co je špatné a nesprávné. Při odmítání kritičnosti se člověk stává naivním a nekriticky přejímá i to, co nemá. Při  přemíře kritičnosti je s ním těžké vydržet, protože se chová jako pes, co chce všechny pokousat, i kdyby to byl majitel    s něčím dobrým.
      Dobrou novozákonní kritiku si můžeme přičíst   v 23. kapitole Matoušova evangelia. Jde zde  přímé vyslovení kritiky Ježíše Krista zákoníkům a farizeům. Jsou nazvání pokrytci a je řečeno, co konají špatně: opomíjejí to, co je nejdůležitější a řadu věcí předstírají. Je jim vytýkáno, že to, co hlásají nežijí. To, co není zpochybňováno je jejich autorita, právo hlásat víru. Tato kritika z Nového zákona je podobná kritice proroků. 
      Jako příklad   vzájemné kritiky s otázku: „Kdo má pravdu?“, můžeme uvést krále Achaba, který obviňuje proroka Eliáše(I Král 18,17): „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ Eliáš tuto kritiku odmítá(I Král 18,18) a odpovídá Achabovi: „Do zkázy Izraele neuvádím já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.“ 
      Ježíš Kristus slyší nespravedlivou a velmi tvrdou kritikou a je označován jako blázen, podvodník, a dokonce jako posedlý ďáblem.(Mk 3.kap.) Některé kritiky vyvrací a někdy mlčí. Nespravedlivou, se zlým úmyslem vedenou kritiku můžeme nazvat destruktivní.
   Sv. Lev II. konal kritiku svého předchůdce Honoria tím, že schválil odsuzující výrok III.konstantinopolského koncilu z roku 681: "On neuhasil oheň bludu hned v počátcích, ale naopak jej rozdmýchal svou netečností."

        Na divadelním jevišti dokáže reflektor některé věci nasvítit, a pak se z jeviště vidí jen malá část a ostatní je ve tmě. Podobně je tomu v životě: Pro smrt Jana Husa je někdo velmi kritický ke katolické Církvi, ačkoli jde o smrt jedince od nás staletími vzdálenou, ale zabíjení dětí potraty v přítomné době s milióny obětí zůstává bez kritiky ve tmě mlčení a neochoty si alespoň rozsvítit pozorováním průběhu potratu. 
      Lze-li na křesťanech něco kritizovat na rozdíl od Ježíše Krista oprávněně, lze je kritizovat podobně jako Ježíše Krista i neoprávněně. Lidé, co o katolické víře málo vědí z bible, katechismus a dějin nejsou pro dobrou kritiku vybaveni.  Témata, na nichž si můžeme kritičnost ověřovat jsou  tato: náboženská lhostejnost, potraty, rozvody, drogy, homosexualita, prostituce, chování mládeže.
      Kritika se nemusí dít jen slovy. Ralph M.Wiltgen byl v době II. Vatikánského koncilu ředitelem nezávislé a  vícejazyčné koncilní zpravodajské služby ve 108 zemích. Pravdivé informace využil k  napsání knihy „Rýn se vlévá do Tibery“. Název knihy vysvětluje, jak země kolem Rýna  koncil zásadně ovlivnily. Konstituce Lumen gentium II.VK má na konci dodatek „Předběžná vysvětlující poznámka“ a to je i název jedné kapitoly „Rýn se vlévá do Tibery.“ V ní se píše: „Mezitím třicet pět kardinálů a generálních představených pěti velkých řeholních řádů napsalo papeži a varovalo, že text o kolegialitě sice budí zdání, že představuje umírněný liberální výklad, avšak ve skutečnosti je dvojsmyslný a může být po skončení koncilu interpretován z extrémně liberálního hlediska. Papeži se tomu nechtělo věřit…Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce je přinesl papeži. Papež Pavel konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal.“
      Papeži  je dáván titul „Svatý Otec“.   Co si myslet o rodině, jejíž otec pláče?  Panna Maria je Matka a  pláče již v roce 1846 v La Salettě a v Syrakusách 1953 a blízko Říma v Civitavecchia v roce 1995 i slzy krvavé. Pláč a  kritická slova uznaných zjevení Panny Marie (kromě La Saletty Lurdy a Fatima) ukazují na opak  toho, co má být:  chybí  kritičnost k bludu a hříchu a je plno  kritičnosti  vůči pokání a obrácení! 
      Papež Pavel VI. plakal nad tím, jak má být chápána a zneužita kolegialita a tento odkaz platí  při podobném chápání kolegiality. Kolegialita v tomto nebezpečném a špatném pojetí znamená, že co rozhodne většina neboli je demokratické  musí  být závazné i kdyby to nebyla pravda.   To se stalo po koncilu, když  po vydání encykliky Humanae vitae(HV)  německá biskupská konference dala věřícím možnost zastávat jiný názor, než je v encyklice HV. 
      Na této vlně reptání proti HV pluje Marek (Orko) Vácha v článku  „Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství?“ v časopise Getsemany 3/2005. V článku je citace HV čl.16: „Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředky přímo namířené proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné…“ Autor článku argumentuje evolucí a dodává své zpochybnění: „Skutečně není  církev v rozporu sama se sebou?“
      Smutná kolegialita nastala při zavádění podávání na ruku. Naši biskupové rozhodli o podání žádosti o dovolení podávat eucharistii na ruku tajnou volbou na červencovém zasedání v roce 1997. Tímto rozhodnutím se stali kolegiálními vůči biskupům ze Západu, kde již v té době nechyběla řada osob, jako kardinál Meisner, co litovali, že se podávání na ruku zavedlo. Nepříjemné dohady vznikají z faktu, že  obsah žádosti do Říma z ČR není dostupný a  otázka na plody podávání svátosti oltářní  na ruku   není žádána. Nepodávání na ruku je hodnoceno hůře než  opuštění kněžské služby, pro něž je   určitá míra pochopení: nesmíme nikoho odsuzovat.
      Nekolegiálně se zachoval apoštol Jan vůči všem ostatním apoštolům, když s Pannou Marií vytrval pod křížem Kristovým. Po Nicejském koncilu většina biskupů kolegiálně pod tlakem císaře zastávala odsouzený ariánismus. Nekolegiálně se zachovali sv. Hilárius na Západě a sv. Atanáš na Východě a nekompromisně obhajovali pravověrnost. Nekolegiálně se zachoval sv. Jan Fisher a delegaci biskupů, kteří jej přišli(jak sami kolegiálně učinili) přemlouvat k odmítnutí hlavy Církve v papeži a uznání  krále jako hlavy Církve řekl:  „Pevnost se dočkala zrady od těch, kteří ji měli hájit“ Proti nacismu nebo komunismu odvážně vystoupili obvykle biskupové nikoli pro oporu v kolegialitě, ale pro osobní statečnost.
      Předmětem kritiky se může stát i Bůh. Toto zaznívá v podrážděné otázce: „Proč to Bůh dopouští?“ Trpitel Job ve Starém zákoně nakonec uznává nevhodnost kritiky Božího majestátu po otázce: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo obvinil Boha ať odpovídá“ a Job odpovídá: „…jsem tak bezvýznamný! „Kladu si na ústa ruku.“(Job 40,2-4). Tento pokorný postoj Joba chyběl většině Izraelitů, a proto nedošli do cíle zaslíbené země a rozebírá jej apoštol Pavel na začátku 10 kapitoly prvního listu Korinťanům k poučení, abychom nedopadli stejně.
      Žalm 37 varuje před kritikou zla vedoucí k nekonání dobra: „Nehněvej  se na ty, kdo konají zlo, nezáviď těm, kdo páchají nepravost. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou. Doufej v Hospodina a čiň dobro,  v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ 

neděle 16. října 2011

Interpretace koncilu

     Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu(dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II.VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II.VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“ V době II.VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI. 
     H.Denzinger sestavil a po něm nazývaná kniha „Denzinger“ obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dodnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách. 
     České vydání II. dokumentů II.Vatikánského koncilu křesťanské akademie Řím 1983 má 649 stran a vydání  nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. Vatikánského koncilu je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci  někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. Vatikánský koncil řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II.VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii(SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí I.VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz II. VK. 
     Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl.54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu? 
     Je rozdíl, když tohoto matka hodně namluví a svým opakováním  dosáhne toho, že tím dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera. 
     Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.
  Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r.431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: "Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij."
Zahájení tridentského koncilu
Zahájení tridentského koncilu