Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.

Čtení bible

      To, že nestačí pouhé čtení bible a odvolávání se na bibli hlásal Ježíš Kristus. Apoštol Jan to uvádí v evangeliu 5,39-41: „Zkoumáte Písma, protože myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku.“ Písmo sv. obsahuje možnost užívat Písma sv. nikoli ke spáse, ale ke zkáze. O tom píše II. list apoštola Petra 3,15-16: „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byly dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – dělají to tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

       K dílu Příruční slovník biblický, schválenému v roce 1939, napsal arcibiskup Prečan: „Radostně žehnám na cestu k duším prvnímu vědeckému slovníku biblickému v českém jazyce. Dej Boží Moudrost, aby živé zdroje svatého Písma se otevřely skrze toto dílo a činily duše žíznivými a žíznícími, aby se dostalo napojení vodami života.“ Heslo „bible“ má zmíněný Příruční biblický slovník s 11 tématy. 

     Téma 11 je „Čtení bible“ od ThDr. Prokopa Švacha: „Čtení bible, i když je nanejvýše užitečné, není nutné ke spáse, protože její obsah se podává živým učitelským úřadem Církve, jíž bylo svěřeno Písmo k opatrování i vykládání zároveň s potřebnými dary. Poněvadž však Písmo bylo předáno jako list Boží lidem, je nasnadě, že jeho poznání je v určitém smyslu pro každého nutností, alespoň pro uvědomělého vyznavače evangelia. Neboť knihy Boží nám byly dány jako útěcha (1 Mk 12,9), jako posila naší víry, neboť mnohé věci byly napsány, abychom uvěřili v božské poslání Kristovo (Jan 20,31). Byly dány jako dobrý prostředek k šíření pravé víry, protože „veškero Písmo je užitečné k poučování, usvědčování, k polepšování a výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). Poněvadž však v Písmě jsou mnohá místa těžká jak po stránce literární, tak pro přesažnost mnohých pravd rázu nadpřirozeného, proto Církev jako strážkyně bdí nad pokladem bible, aby nebyl znevážen nesprávnými výklady. Podle nauky katolické Církve nemá být dána bible libovolně do rukou všem, aby nebyl porušen její autentický smysl. 

     Když položili protestanté jako zásadu, že každý je při čtení osvěcován Duchem Svatým, vedlo to k biblickému subjektivismu a nakonec k racionalismu. Řádným úřadem k výkladu bible, který zavazuje je Církev Kristova. Proto Církev dbá, aby bible, určené ke čtení věřícím, byly opatřeny poznámkami, jež mají vyložiti místa těžká, nejasná nebo pochybná. Byly-li vydány někdy výnosy, zakazující čtení Písma, stalo se tak až v pozdějším středověku, a to jen částečnými zákazy ne pro bibli samu, nýbrž pro její zneužívání různými sektami. Od sněmu tridentského je vydávání bible svěřeno církevním autoritám a je dovoleno užívat jen církevně schválených biblí, přeložených s církevním dovolením a opatřených příslušnými poznámkami. Zkušenost století sama ukázala, že Církev katolická tak uchránila víru v božský ráz Písma neporušenou. Proto není dovoleno užívat nekatolických vydání leč jen ke studujícím různých kategorií.“ 

       Česká biblická společnost nerespektuje tyto požadavky katolické Církve na Písmo svaté a je to jasné z jejích stanov: Článek 2 – Úkol a cíl: „Předmětem činnosti Společnosti je šíření a efektivní distribuce Písma svatého, bez konfesijního zaměření a za dostupné ceny. Proto Společnost vydává, dováží a rozšiřuje Bibli a její části v češtině i v jiných jazycích. Biblí se rozumí Starý a Nový zákon s deuterokanonickými knihami nebo bez nich.“ Článek 3 – Členství: „ Každá křesťanská církev se může stát kolektivním členem Společnosti a podílet se na její činnosti.“

      V praxi to znamená, že se katolíci podílí na tisku biblí v rozporu s předpisy Církve. Není divu, že při podpoře takových projektů se katolická víra místo šíření rozleptává a roste počet „bezkonfesijních“, pro něž  víra není životním programem jako u Panny Marie a svatých.

      Sv. Cyril Jeruzalémský v katechezi katechumenům vysvětluje podstatu toho, co má člověk vyčíst z Písma sv. na vyznání „Věřím v Boha“ takto: „Tento souhrn víry nebyl sepsán podle lidských názorů, nýbrž bylo z celého Písma vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak bylo podáno v úplnosti jediné učení víry. A jako sémě hořčice obsahuje v malém zrnku mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti obsažené ve Starém i Novém zákoně.“

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…

V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.

Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“

Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.

Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:

„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.

Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…

Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.

A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“

V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“

Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

Hesychie klíč k úspěchu

     Co je třeba k lepšímu prožívání křesťanské víry? Poučení dávají lidé, kteří ji dobře prožívali. Hesychie je pojem otců pouště a z klášterů na východě. Vysvětlení dávají takto: Sv. Izák syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho, zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením. Milujte ´nekonání‘ ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství“ Jiná myšlenka od sv. Izáka: „Ten, kdo rád hovoří s Kristem, miluje usebrání v samotě. Kdo je rád ve společnosti mnoha lidí, je přítelem tohoto světa.“ A do třetice sv.Izák: „Žebř do nebeského království se nachází v tvém nitru – je tajemně přítomen ve tvé duši.“
     Poustevník Izaiáš: „Miluj mlčení víc než mluvení. Mlčení totiž střádá poklady, a mluvení je utrácí.“ Správné názory mají hodnotu, i když neznáme autora, jako je tomu u tohoto neznámého mnicha: „Jako není možné, aby někdo uviděl svou tvář v bahnité vodě, tak se ani duše nemůže začít modlit nazíravou modlitbou, jestliže se nejdříve neočistí od cizorodých myšlenek.“ Sv. Jan Klimak: „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu, úspěchem v ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe.“ Mniška Synklétiké nás poučuje, jak rozhodující je postoj našeho nitra: „Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“
     Důležitější než užívání pojmu hesychie je jeho prožívání. O biskupu Kupkovi pamětníci svědčí, že svou diecézi řídil od svatostánku. O kolika biskupech to lze říci dnes? Uzamčené kostely výmluvně svědčí, že hesychii před svatostánkem neznají ani „věřící“ a často ani kněží. Kláštery, v nichž se především má pěstovat meditace, kontemplace a hesychie mlčenlivé lásky k Bohu vymírají…
     Hesychie je důležitým předpokladem dobrého prožívání mše svaté. Muž svatostánku biskup Kupka v překrásné knize O mši sv. vysvětluje hesychii při mši sv.: „Kánon se modlí kněz sám a potichu, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, jako viditelný zástupce neviditelného velekněze Ježíše Krista, jenž vlastně sám sebe za oběť přináší a kněze pouze za nástroj používá. Mše sv. je v podstatě své obětní úkon, jímž kněz jménem Ježíše Krista Bohu nejvyšší poctu vzdává a lidem všech milostí zjednává, a slova, jimiž kněz úkon doprovází, jsou významu podřadného. Dostačí, když lid úkonu obětnímu s tichou úctou obcuje, právě tak jako ve svatém mlčení trvali svědkové smrti Páně na hoře Kalvárii (odkaz na Thalhofer, Liturgik I.427 n…). Reformátorové nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala; to jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž je zástupcem lidu, jenž má též rozumět tomu, co liturg jejich jménem říká. Naproti tomu církevní sněm Tridentský přímo poručil modlit se kánon potichu. V minulém století se snažili i Jansenisté zavést do liturgie způsob říkat kánon hlasitě, majíce za to, že tímto způsobem získají obecné mluvě přístup do liturgii vůbec. Jistý kanovník v Meauxu, jemuž bylo svěřeno vydání misálu, přidal ke slovům konsekračním „Amen“ a dal před tímto, jakož i před každým v kánonu se vyskytujícím „Amen“ vytisknout červené R, jakoby lid měl tímto „Amen“ knězi odpovídat. Ale tento padělek byl záhy zpozorován a odstraněn. Jiný pokus se stal při vydání nového misálu v diecézi Troyeské, v němž rubrika „submissa voce“(potichu) proměněna byla v „submissiore voce“ (méně nahlas), jakoby kánon jen méně hlasitě, než ostatní části mše sv. se měl říkat. Tichá modlitba při kánonu velmi dobře vyznačuje tajuplný ráz oběti mše sv. a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají. V písmu sv. často se užívá slova „mlčeli, mlčky,“ aby se jimi vyznačovala potřeba úcty, svatého úžasu a podivu. Tak kupř. čteme u proroka Habakuka (2,20): „Hospodin je v chrámě svém; umlkni před ním celá země.“ A vskutku nejvýznamnější události ze života Páně sběhly se za velebného ticha(kol kolem). Třeba jen vzpomenout na narození Páně. „Když všecko v hluboké ticho pohříženo bylo, a noc polovici běhu svého vykonala, všemohoucí slovo tvé, Pane z nebe, z trůnu královského přišlo“ anebo na proměnění Páně na hoře Tábor, na tichý bol účastníků smrti Páně apod. Svaté ticho tedy nejlépe sluší nejhlubšímu tajemství naší víry, když Kristus Pán z lásky nevyslovitelné k nám znova mezi námi na oltáři obnovuje oběť, kterou na Kalvárii dokonal. Proto užívalo se v některých chrámech i záclon(cortinae), jimž se oltář na počátku kánonu, in actu tremendi sacrificii, zahaloval, aby kněz zcela nerušeně mohl obětní úkon vykonat. Obyčej v církvi západní, říkat kánon potichu, je prastarý. Oratorian Lebrun dokazuje naproti kard. Bonovi, že nepovstal teprve v X. století, nýbrž, že kánon již od nejstarších dob vždy po tichu se říkal. Císař Justinian I. vydal zvláštní rozkaz, jímž nařídil modlitby při božské oběti a při sv. křtu k většímu vzdělání lidu, říkat ne potichu, nýbrž hlasitě, z čehož vysvítá, že Řekové až po tu dobu společně s církví západní potichu při nejsvětější oběti se modlili.“
     Kardinál Ottaviani a Bacci napsali papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) prorocký dopis s prosbou, aby neschvaloval nový misál. Dopis má tento úvod: „Svatý otče, když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria…“
     „Stručný kritický rozbor nového mešního řádu“ kardinálů Ottavianiho a Bacciho ze slavnosti Božího Těla 5.6.1969 má část VII. Zprotestantizovaný mešní řád: Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi.“
     Uvedeným textem kardinálů Ottavianiho a Bacciho jsme poučení, jak se NOM vzdálil od pravoslaví a řeckokatolíků a přiblížil protestantům. Protestanté a zprotestantizovaní katolíci do kostela moc nechodí a je jim cizí modlitba liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Zdrž nás ještě ve své svatyni, abychom se mohli i po celý den učit tvým svatým pravdám. Aleluja. Aleluja. Aleluja.“ Jde o hesychii a její plody s vroucí touhou po Bohu, pokorným úžasem a klaněním, modlitbě bez spěchu a malátnosti, meditací, kontemplací a smyslem pro tajemství a niternost.
     Hesychii žila rodina nazaretská a následuje ji rodina, která se každý den ztiší k modlitbě růžence, k níž papeži často vybízí. Tak jako „věřící“ neznají ticho kostela, tak neznají „věřící“ ztišení v osobní a rodinné modlitbě a potřebují mít zapnuto celý den rádio nebo televizi. Zapomíná se na slova blah. Karla Foucaulda: V mlčení nejvroucněji milujeme. Hluk a slova často uhasínají vnitřní oheň.“

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

wiki

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“

      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“

      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.

      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.

      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.

     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?

       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!

      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.

      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Liturgický hudební archív

Božské Srdce Páně a encykliky

V Katolickém týdeníku č.24/2010 vyšel článek „Úcta k lidskému Srdci Páně je vynikající lék“. ThDr. C.Pospíšil v něm píše, že jeden z jeho učitelů s úsměvem říkal, že kapitola o Srdci Páně do christologie nepatří, neboť je to pouze otázka spirituality.
Názor přesně opačný získá, kdo si přečte knihu P.Bernhard Siebers „Pramen života a svatosti“ (Matice cyrilometodějská 1998) V knize na str.15. je: „Obsahově přináší litanie v stručné, ale vybroušené formě vše, co církevní dogmatika a morálka učí o Nejsvětějším Srdci Ježíšově: „Shrnuje celé náboženství, uvádí do dokonalého života“ (Encyklika Miserentissimus Redemptor)“ V litaniích schválených papežem není: „Lidské Srdce Páně“ smiluj se nad námi, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi!
S vědomím, že bludy se opakují a bludaři ariáni pro Ježíšovo lidství (úctu k lidském Ježíšovu srdci) neviděli a odmítali božství je obava, aby se nezapomnělo na lidský rozměr(humanitu) méně možná než možnost opomíjení božství. Pokles víry v božství Ježíše Krista je příčinou poklesu úcty Božského Srdce Páně. Skrze modlitbu litanií v kleče doma v rodině a soukromně anebo na první pátek v kostele, v dobrém zvyku konat svatou zpověď na první pátek, protože hříchy vyznáváme Bohu a v horlivosti pří smírné adoraci projevujeme víry v božství Ježíše Krista: je to můj Pán a Bůh. Pokud mladé lidi úcta Božského Srdce neoslovuje, není to proto, že chtějí, aby Ježíš byl pouze jejich kámoš a ne Bůh?
Článek nesprávně uvádí, že dokumenty učitelského úřadu neznají výraz „Božské Srdce Páně“. Encyklika Pia XII. Haurietas aquas z 15.5.1956 (ke sto letům zavedení svátku Srdce Ježíšova) takto užívá 10x výraz „božské Srdce Páně“:
1) „…náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících“
2) „Když uctíváme božské Srdce Páně, ctíme v něm a skrze ně nestvořenou lásku věčného Slova a zároveň jeho lidskou lásku, i všechno jeho smýšlení, cítění a všechny ctnosti“
3) „Náš pontifikát byl bohat nejen na starosti a strasti, ale také na nevýslovné útěchy. Za těchto let neubylo plodů úcty k božskému Srdci Páně ani vzhledem k počtu ani vzhledem k síle a kráse, spíše jich přibylo“
4) „Vidíme tedy, jak bohaté životodárné vody tryskají z božského Srdce našeho Spasitele“
5) „…abychom mohli vstoupit do svatyně božského Srdce Páně a s apoštolem národů obdivovat, jak „se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka Ježíše Krista mnohým v míře přehojné“(Řím 5,15)
6) „Kdo však dovede důstojně vylíčit city božského Srdce Ježíšova, symbolu jeho nekonečné lásky“
7) „Vždyť, jak praví andělský učitel, láska nejsvětější Trojice je původem lidského vykoupení, poněvadž se v nekonečné míře vylila do lidské vůle Ježíšovy a do jeho božského Srdce“
8) „Obsah nauky, že přirozený symbol, tělesné Srdce Ježíšovo, nabývá vztahu k osobě vtěleného Slova, spočívá úplně na základní pravdě hypostatického (podstatného) spojení. Kdo by to popřel, zastával by se mínění, které Církev opět a opět zavrhla. Neuznal by, že v Kristu jest jedna osoba, ale dvě odlišné, a přitom dokonalé přirozenosti. Když jsme zjistili tuto základní pravdu, chápeme, že Srdce Ježíše Krista je Srdce božské Osoby, totiž osoby vtěleného Slova“
9) „Papežové ji už nesčetněkrát poctili největší pochvalou. A nespokojili se jen tím, že k poctě nejsvětějšího Srdce Vykupitelova ustanovili svátek a rozšířili jej na celou Církev, nýbrž také dali podnět k slavnostnímu zasvěcení lidského pokolení božskému Srdci“
10) „…z nařízení našeho předchůdce blahé paměti Pia IX. byl svátek božského Srdce Ježíšova zaveden pro celou Církev.“
Pius XII. v Humani generis v článku 20 napsal: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Lk 10,16)“
Encykliky jsou takto předloženy jako bezpečný zdroj zdravých názorů. To, jak moc jsou dnes názory bludné a pokažené a potřebují nápravu, můžeme snadno pochopit z čtení papežských encyklik.
Pius XII. vydal v roce 1947 encykliku o liturgii Mediator Dei a najdeme v ní č.58: „Je však nutno přísně zavrnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se ctihodní bratři, ne bez velké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého Zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.“
Č.59: Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky.“ Č.61: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicích vydaných Svatou Stolicí.“.
Č.113: „Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří omítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“
Č.174: „Především nedovolujeme – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie nebo hovoříce lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné Svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochablosti úcta Panny Marie, Matky Boží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otrávené plody, svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu: je tedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.“
Pán Ježíš řekl Markétě Alaqouque.: „Klanitelé a ctitelé mého božského Srdce mají mi dokazovat lásku tím, že celým životem poskytují mému Srdci smírné zadostiučinění za nevděk, který zakouším ve Svátosti lásky.“
Pán Ježíš není vynikající lék jako člověk a pouze pro své lidství, ale pro své božství a proto, že jeho božská Osoba působící v lidské přirozenosti nás zachraňuje. Modleme se: „Božské Srdce Ježíšovo prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, ve spojení s eucharistickou obětí, obětuji ti modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a k slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí.“
                                      

 

II.Vatikán a dogmata

      Na otázku: „Přinesl II. Vatikánský koncil (II.VK) nová dogmata?“ můžeme jako  odpověď použít úvod konstituce o liturgii (SC 1): „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do Církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu liturgie.“

      Konstituce o liturgii je první dokument II.VK a uvedený článek SC 1 vysvětluje záměry pastoračního koncilu. Koncil pastorační nemíní prohlašovat nové pravdy víry(dogmata) a předchozí dogmata jsou tudíž před ním a po něm stejná.  O odpovědi není žádná pochybnost: II. Vatikánský koncil nepřinesl žádná nová dogmata.

      Pastorační záměr liturgie v SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“   

      Z článku SC 4 plyne, že v pastoraci má být normálně přítomna liturgie Pia V., „tridentská“. Tridentský koncil  připojuje ke svým kánonům dodatek „anatema sit“ - „ať je vyloučen z katolické Církve“. V kánonu 9 o mši svaté je „anatema sit“ pro toho, kdo tvrdí, že je proti ustanovení Krista  a má být potrestán, kdo pronáší slova proměňování potichu anebo že musí být sloužena mše sv.  pouze v lidovém jazyce anebo voda nemá být míchána v vínem v kalichu k obětování. Jazykové pojetí „nahlas a v mateřštině“ je obrat o 180 stupňů oproti „potichu a latinsky“. Jde o pastorační dogma nikoli textů II.VK, ale pastorační praxe zavedené po II.VK. Toto pseudodogma „jedině nahlas a v mateřštině“   přináší neoprávněné obvinění (viz SC 4) a pseudodogma:„Sloužení mše svaté potichu latinsky podle misálu Pia V. je odmítání II.VK koncilu.“ Při skutečném naplnění SC 4 o budoucí podpoře a zachování pravoplatných ritů, by ritus misálu Pia V. měl mít zelenou a běžně sloužen. Zabydlenost a rozšířenost jazykového pseudodogma „pouze nahlas a v mateřštině“ a pseudodogma, jímž se zavrhuje ritus Pia V. prozrazuje neznalost anebo neochotu jednat podle skutečných textů II.VK!

      Jazykové pseudodogma je snadno pozorovatelné. Podobně je snadno pozorovatelná změna u  oltáře nazývaného „čelem k lidu“, který rovněž II.VK nikde nepřikázal a jako příkaz II.VK je předkládán. Oltář čelem k lidu je další pseudodogma vzniklé nikoli příkazem II.VK, ale praxí  po II.VK.

      Jiné psedudodogma je povinnost optimismu. Dogma optimismu  lze pochopit z  předpokladu, že na jednáních koncilu se věci zhodnotí, co bylo špatné se napraví a co je dobré se rozvine a podle SC 1 se   neustále  bude prohlubovat křesťanský život,  stále větší počet lidí přijme pozvání do Církve, bude věrnost tradici, jednota křesťanů...A co kdyby dobré věci zůstaly jen na papíře anebo se vyvíjely jinak? Pokud se tato možnost vůbec nepřipustí, tak se u pseudodogma optimismu musí setrvávat, i kdyby se věci v pastorační praxi vyvinuly úpadkově.

      Pseudodogma optimismu žádá, aby ten, kdo by snad viděl věci černě a podle pravdy např. řekl: „katolická Církev v naší zemi je ve špatném stavu“ anebo „morálka politiků a občanů ve státě je stále horší“  byl obviněn z poruchy vidění a umlčen. Pseudodogma optimismu žádá vidění, jak se vše vyvíjí k lepšímu. Pseudodogma optimismu potřebuje pseudodogma zakazující pesimismus: mluvit o bludech, hříchu, ďáblu, pekle, zatvrzelosti srdce a jiných „negativních“ tématech. Tato pseudodogmata znemožňují řešit rozvrat manželství a rodiny,  skandály kněží v oblasti sexuality, rozklad společnosti  a cokoli jiné.  

       Duchovní život postavený na uvedených pseudodogmatech odpovídá mentalitě Titaniku: lidé vědomí si toho, že loď je nepotopitelná si mysleli, že jejich jediný úkol je dobře se bavit. Podobně stačí vstoupit do Církve, máme pokřtěno a už se můžeme jenom klidně hříšně bavit, protože naše volba je nepotopitelná…Titanik se potopil a  loď Církve je nepotopitelná jako celek, ale z dějin víme, že dnešní arabské země s islámem byly ve starověku kvetoucí země křesťanské
…Možnost reálného zániku nebo snížení katolických křesťanů platí vždycky a všude. Kardinál Joachim Meisner se v Die Welt  vyjádřil v listopadu 2011 takto: „Pokud bude Církev jako svět, už pro něj není alternativou a nemá mu co říci. Německá církev se podobá autu, které má moc velkou karoserii a slabý motor, a proto se neustále přehřívá. Měli bychom najít nějakou přiměřenější a mnohem menší formu, odpovídající našim silám. Důležité je dojet do nebeského Jeruzaléma – nezáleží, zda v mercedesu nebo v Pandě.“        

      Liturgický výraz mají zmíněná pseudodogmata v misálu Pavla VI., kde chybí oproti misálu Pia V. např. modlitba za Církev: „Modlitby Církve své, prosíme, Pane milostivě přijmi, aby po přemožení veškerých protivenství a bludů tobě v bezpečí a svobodě mohla sloužit.“ A prosba k Matce Boží: „Raduj se, Maria Panno, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy. Ty jsi uvěřila slovům Archanděla Gabriela. Jelikož jsi, Panno, Boha a člověka porodila, zůstala jsi Panno, i po porodu neporušena. Boží Rodičko, oroduj za nás.“ 

      Při  formulaci Vyznání víry (Creda) nicajského koncilu, které je modlitbou šlo o spor, zda Ježíš Kristus je s Otcem shodný nebo je mu podobný. Ti, kdo hlásali, že stačí podobnost byli bludaři. Při mši svaté po II.VK se modlí stejné nicajské Credo jako po koncilu tridentském, I.vatikánském a jiných, ale v praxi přítomná pseudodogmata vzniklá po II.VK  silně narušila „boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena“ (Judův list  3v.)
 Kánon 1. II.všeobecného sněmu v Cařihradě r.381 žádá věrnost předchozímu koncilu v Nicei r.325: "Svatí otcové, kteří se sešli v Cařihradě, rozhodli: Vyznání víry, přijaté třistaosmdesáti otci na sněmu v Nicei, která leží v Bythínii, ať se neodvolává a zachovává beze změny. Do klatby se dává jakékoli kacířství a to: eunomiánů, anomejanů, ariánů, eudoxiánů, peluariánů, čili duchoborců, sevelliánů, marcelliánů, fotiniánů a apolináriánů."

wiki

Interpretace koncilu

     Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu(dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II.VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II.VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“ V době II.VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI. 

     H.Denzinger sestavil a po něm nazývaná kniha „Denzinger“ obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dodnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách. 

     České vydání II. dokumentů II.Vatikánského koncilu křesťanské akademie Řím 1983 má 649 stran a vydání  nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. Vatikánského koncilu je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci  někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. Vatikánský koncil řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II.VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii(SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí I.VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz II. VK. 

     Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl.54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu? 

     Je rozdíl, když tohoto matka hodně namluví a svým opakováním  dosáhne toho, že tím dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera. 

     Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.
  Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r.431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: "Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij."

Zahájení tridentského koncilu

Nemálo matoucí liturgika

Kniha Malá katolická liturgika Bonaventury Bouše má v předmluvě slova Václava Konzala : „Přijmi tedy, laskavý čtenáři, tuto „Malou katolickou liturgiku“ jako poctivý příspěvek Bonaventury Bouše k naplňování požadavku otců koncilu“. 

Aleš Opatrný ji označil za nejlepší knihu roku 2004 v anketě Katolického týdeníku roku 2005. 

     Platnost slov z nadpisu „Nemálo matoucí liturgika“ ukazují uvedená citace z knihy a k ní kurzívou psané slovo, obvykle z dokumentů II. Vatikánského koncilu a pokoncilního katechismu. To, že kniha není katolická je ukázáno zvláště na katolických tématech: Eucharistie, papež, Panna Maria 

     Str. 55 Eucharistie: dekretem Pia X. o častém a časném přijímání. Historická argumentace tohoto dokumentu je zcela neautentická: denní přijímání nebylo přece nijak zvykem prvokřesťanských obcí. Rovněž rozhodnutí o příjímání dětí je teologicky pochybné (str. 70-71) Svatý papež Pius X. nás vedl na scestí? II. Vatikánským koncilem(dále II.VK) doporučený sv. Tomáš Akvinský cituje sv. Augustina ze starokřesťanské doby: „Tento chléb je denní, denně přijímej, aby ti denně prospíval. Tak žij, abys denně zasloužil přijímat.“ dennímu přijímání odkazuje i slovy starověkého biskupa sv. Ambrože: „Jestliže kdykoli se vylévá krev Kristova, vylévá se na odpuštění hříchů, musím vždycky přijímat, jenž vždy hřeším, musím mít vždycky lék.“ 

     Str.73 Celibát: Přesvědčí se, zda je už přítomna sestra nebo bratr (pokud je ještě nutno respektovat celibát, snad spíše jen bratr), který slíbil pomoc při večeři Páně II.VK PO 16: „Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své církvi stále štědře uděloval.“ 

    Dědičný hřích str.152: Rozpaky nad smyslem křestního ritu působí křest poléváním nemluvňátek; nechceme-li přijmout mýtus o tzv. dědičném hříchu, který se dítěti tímto mysteriózním úkonem odpouští. Tridentský koncil: „Popírá-li někdo, že milostí našeho Pána Ježíše Krista, která se dává křtem se odpouští stav viny dědičného hříchu, nebo tvrdí-li někdo, že se nesnímá vše, co má v sobě pravý a vlastní charakter hříchu...budiž vyobcován.“ 

    Str.159 Hromadná zpověď: I když zásadně nemůže být proti soukromému vyznání námitek(právě naopak!), současný stav možno napravit jedině tak, že se těmto nevykořenitelným předsudkům, hraničícím s herezí, vezme radikálně možnost uplatnění; že se církve uchýlí k společnému vyznání, a především k společné absoluci. Léčení horší než nemoc – místo špatné osobní zpovědi společná absoluce! 

      Str. 161 jiná formule rozhřešení Katechismus katolické církve (KKC) 1484: „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s bohem a církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“     

      Koncelebrace s nekatolíky str.169: Je-li jeden ze snoubenců člen jiné křesťanské církve, je nutné, aby byl jeho duchovní přítomen a aby se obřadu aktivně účastnil...Při večeři Páně může host vysluhovat chlebem nebo kalichem, ovšem způsobem, který je ve shromážděné církvi obvyklý. Po stolování si oba duchovní navzájem poslouží tělem a krví Páně. V závěru bohoslužby poprosí předsedající hosta, aby dal shromáždění požehnání  KKC 1400: „Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství /II.VK UR 22/. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími.“ 

     Konání pohřbu str.177: Klasická forma pohřebního obřadu: bohoslužba v kostele, průvod na hřbitov a uložení do země, je už málokde uskutečnitelná. KKC 1686: „Pohřební obřady římské liturgie předkládají dři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a okolnostem, jako rodina, místní zvyky kultura a lidová zbožnost.“ Tato klasická forma i s rozloučením u domu je na Moravě na rozdíl od Čech často praktikována. 

     U svátostí (str.151-182) CHYBÍ Eucharistie. Náhoda? Návrh písní(str.185-230) neobsahuje žádný z eucharistických hymnů sv.Tomáše Akvinského. Náhoda? Zpěvník(kancionál) je na str. 37 uváděn jako liturgická kniha a ukazuje pojetí liturgie. Z pohledu na písně kancionálu je tedy vidět protestantizace liturgie a podvyživenost pokud jde o Eucharistii (a Pannu Marii.) 

církev potřebuje nějakou místnost, třeba sebechudší, kde by se mohla pravidelně scházet. Středem této místnosti je stůl Páně a bible, která na něm leží. Pavel VI. ve vyznání víry o Eucharistii: „ve svatostánku je živým srdcem každého kostela“ Co je katolickým středem? KKC 1383: „Oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář o stůl Páně...“ nemluvit o oltáři? 

     Str.19: Kostel není místem ze světa vyděleným a posvátným - A proto krádeže v kostele nejsou svatokrádeží

Neboť v kostele nejsou blíže Bohu než ve světě, který je boží, do něhož jsou postaveni a kam plně patří (str.21)

A proto když plně patří světu při sledování televize jsou Bohu stejně blízko jako kdyby šli do kostela....

     Eucharistický chléb (str. 23 a 28) Proč ne Nejsvětější svátost oltářní?

„Svěcení“ zvonů je dosud v oficiálních liturgických knihách právě tak jako „svěcení“ kostela vzornou ukázkou zápodogótské a galikánské liturgické magie (str.25) II. VK SC 79: „...podle potřeby je možné přidat do nich (rituálů) nové svátostiny.“   Místo možného rozšíření redukce žehnání a svátostin!

   Str. 28: Skoro neužívaným předmětem je kaditelnice...A vůbec už nenajde použití monstrance...a pacifikál....To platí samozřejmě a především, i o liturgickém kropáči...a přenosné kropence; vysvětlivka (red.) :...Autor tu svým radikálním vyjadřováním vyslovuje požadavek neustálého usilování o pravdivost...(?!) 

    Str. 32: Je těžko radit, které české vydání bible je pro liturgické účely nejvhodnější 

    Str. 33: Nezbývá tedy katolickému duchovnímu než vzít zavděk Biblí kralickou II.VK DV 25: „Církevní představení, „u nichž je apoštolská nauka“, mají vhodně poučovat sobě svěřené o správném používání biblických knih – především Nového zákona, a na prvním místě evangelií – pomocí překladu posvátných textů opatřených nutnými a opravdu dostatečnými vysvětlivkami, aby děti církve bezpečně a s užitkem braly do ruky Písmo svaté a byly proniknuty jeho duchem.“ Jak toto splňuje kralická bible? 

 Str.35: Reforma misálu a rituálu po Druhém vatikánského koncilu dopadla žalostně...představený církve vy se měl ustavičně s taktem snažit o postupnou demagizaci a deritualizaci liturgie ve své obci. Proto mu místo okázalých liturgických knih dostatečně poslouží pouhá sbírka textů, převážně modlitebních, kterou si pořídí sám a sám uspořádá do malého sešitu...(str.37) viz závěr 

 Je samozřejmé, že předsedající uváží, kterých perikop má při shromáždění použít; často si vybere jen dvě, evangelijní vždycky (str. 47) viz závěr 

Církev musí pochopit, že nevlastní ani pravdu, ani spásu, ale že má být na cestě za pravdou a spásou; že není sama sobě smyslem a cílem, ale že jejím smyslem a cílem je parusie Kristova; že její přítomnost musí být určována budoucností, přicházejícím královstvím božím (str.43) A co slovo Boží 1 Tim 3,15 o Církvi – sloupu a opoře pravdy? Jak může být Církev oporou pravdy, pokud v ní není a nemá ji? II.VK UR 3: „Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech  prostředků spásy.“  Proč do Církve vstupovat, když tam není spása anebo je stejně přítomna jinde?

Místní církev raději použije apoštolského vyznání víry, také z důvodů ekumenických...Potřeba odložit nicejsko-cařihradské symbolum...(str.47)  A co odloží z ekumenických důvodů protestanté? ...vyráběné hostie umožnily snadnější přechovávání svátosti a od 14.století také její vystavování, kterým se kult oltářní svátosti rozvinul do forem a rozměrů v jiných církvích nevídaných (str.51) Evangelíkům se to nelíbí?    

V   misále Pia V i novém mešním řádu zůstalo nevhodně jen mytí rukou po ofertoriu (str. 54) „Orate fratres“ (Modlete se bratři)...Text rozšířené části i odpovědi je z teologického hlediska katastrofálně špatný. Bohužel zůstal i v misálu Pia V. (str. 55) Protože rozlišuje oběť kněze a věřících, což protestanté ruší ...od demagizace formy je k demagizaci obsahu jen krok. 
Nicméně se s tím, co bylo oficiálně vykonáno, jistě nespokojí. Vytvoří si podle těchto úředních vzorů a podle starobylých předloh svou eucharistickou modlitbu zbavenou teologických nejasností (str. 61) 
 viz str. 96 „narodil se z ženy“ – je tím odstraněna teologická nejasnost o „ustavičné Panně“? Od odstranění závazných slov je k bludům opravdu jenom krok. 
Přijímání eucharistického chleba do úst hraničí dokonce se směšností ( samizdatové vydání 1981 – „průkopník“ podávání na ruku) Jako hostitel bude přijímat až naposled (str. 66) Jako obětník by mohl přijímat jako první? 
Denní celebrace mše je příliš zatížena přežitky a navíc v současné situaci pro věřící neúnosná(str. 72) viz papež str. 70-71. VK PO 13: „V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící.“

...je-li přijímajících mnoho. V takovém případě by snad bylo lépe, kdyby si stolující brali sami sousta chleba z patény(str. 89) – „Průkopník“ eucharistické samoobsluhy - bere se sousto, ne Tělo Páně!

Snad nejvhodnější pro svůj eucharistický obsah, je píseň „Jezu, Kriste, štědrý kněže“ – a to nikoliv její starší text, který je ve většině katolických kancionálů, ale textová úprava připisovaná Husovi. Raději ať jsou věci husitské než katolické!

Nakonec přijímá sám jako hostitel, který si  vždycky bere jako poslední...nic proti tomu, aby...i katolický duchovní...dal si nakonec posloužit spolusloužícím nebo přisluhujícím laikem(str. 90)  Nejlépe kvůli rovnosti pohlaví ženou v minisukních a větším výstřihem, aby oddemagizoval (laicizoval) kněžství!

...uctivě dojedí a dopijí, co zbylo na paténě a v konvici (str. 95) Co zbylo na paténě a v konvici? Je to Tělo Páně a jeho Krev, která se přijme anebo chleba a víno, které se ještě sní a vypije? 

...navíc se nové svátky (Srdce Páně, Krista Krále, dokonce Srdce Panny Marie, svátek Růžence apod.) nikdy mezi lidem plně nevžily (str. 104) Nebylo to kvůli kněžím? 

Krásný starý zvyk tzv. rorátů...je neudržitelný a neobnovitelný (str.107) Co se opustilo se nemá obnovit? Lze těžko rozhodnout, co zachovat z „poezie Vánoc“ ...Zvyk jesliček možno tolerovat nanejvýš do svátku Zjevení Páně, s vědomím, že jde o hezkou hračku především pro děti...Zdobit o Vánocích kostel smrčky a jedličkami je nevkus (str. 107) Slova člena řádu sv. Františka, který zavedl jesličky! 

Svěcení svící o „Hromnicích“ ...je zvyk, který dnešní lokální církve jistě opustí (str. 109) viz výše k str.25 

O tzv. blažejském požehnání není nutno se šířit. Je typickým příkladem naivně lidového magického obřadu (str. 109) viz výše k str. 25 

Místní církev začne svůj půst spíše první postní neděli než na Popeleční středu (str. 111) Méně se postit! 

O květné neděli se konával v naší církvi průvod...Je sporné, zda je možno tento zvyk udržet a obnovit....Také by bylo velmi zlé, kdyby liturgie Květné neděle na nekřesťany jako manifestace nebo dokonce jako demonstrace působila (str.115) Zeptejme se nekřesťanů jak žít křesťansky!

Str. 117 chybí zmínka o adoraci na Zelený čtvrtek

Str.126: Přítomní jeden po druhém líbají dřevo kříže nebo nohu Spasitelova obrazu. (Utírat po každém bratru nebo sestře místo políbení, jak se někde u nás děje, je nechutné).   Je zajímavé, že zde se neobjeví hygienické důvody anebo slova o tom, že je to teologicky a společensky přežilé

    Str.127 Odmítnutí improperií (výčitek) z Velkého pátku – Bůh je láska a láska nic nevyčítá!

Modleme se také za ty, kdo neuznávají Boha; Kéž jednají spravedlivě podle svého poznání, aby je Bůh přijal za to, že ho poctivě popírají (str. 129) – přímluva na Velký pátek. A co slovo Boží: „Proto je nelze omluvit“ (Řím 1,20) na adresu ateistů a agnostiků? Jak se koná poctivé popíraní Boha?

Uzná-li církev za vhodné, může na Velký pátek večeři Páně vynechat (str. 131)

Pondělí velikonoční je den vhodný k návštěvám. Protože církve po celý rok ráda mezi sebou vítala křesťany jiných denominací a ochotně je zvala k svému stolu Páně, měla by se alespoň v tento den účastnit večeře Páně ve shromáždění sesterské církevní denominace. U nás to bude asi především některý evangelický sbor...A církve lze uznat jako apoštolskou především tím, že přijmu s vírou její pozvání ke stolu Páně (str. 144) k tomu i Poznámka (red.) o teologické vratkosti zákazu interkomunia (str. 145) A co KKC 1400 a UR 22 „Vratkavost“ přestože je to v KKC a II.VK! Buďme zajedno, protože nám věci budou jedno! Křestní slib s otázkou zříkáš se ducha zla? (str. 146) Je tento duch zla osobní – ďábel, satan anebo neosobní? Formulace ze současných křestních obřadů! Pavel VI: „Jednou z nejdůležitějších potřeb církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“
     Str.146:Nezapomene na 6.červenec, den umučení M.Jana Husa, otce české reformace. Tato připomínka v rozboru církevního ruku ukazuje na „protestantské ladění“ autora . I na záložce lze číst o článcích autora v evangelické „Křesťanské revue“ a Kostnických jiskrách. Je snad Jan Hus katolický světec? Následuje tato rada, která je v evangelickém prostředí velmi přijatelná: „ Boží tělo, pozdně středověká dubleta Zeleného čtvrtku,žije se svými slavnými teoforickými průvody, smutné proslulými v době protireformační,jen ve vzpomínkách nejstarších členů obce a je neobnovitelná.“ (str. 149)
 Návrh zpěvníku má pouze jednu mariánskou píseň Str. 24: Dnes už rovněž naprosto nelze ikony a sochy zdobit nebo dokonce oblékat, rozsvěcovat před nimi lampy nebo svíce 

Str.43:...zvláštní pobožnosti budou zapomenuty, protože jsou buď bezobsažném, nebo kuriózní (pobožnosti odpustkové, první pátky, májové a růžencové pobožnosti), nebo nenapravitelně degenerovaly (např. křížová cesta) Pobožnosti nedegenerovaly, pouze ubylo zbožnosti. II.VK LG 67: „Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny děti církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad církve během staletí doporučoval. 

 Tyto věci by nemohli být napsány ani vydány při respektu k slovům II. Vatikánského koncilu(a koncilům předešlým): SC 22 § 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat a měnit Po příkladu sv. Klementa Hoffbauera a Jana Nepomuka Neumanna je na tuto a podobné knihy a doporučení říci: To není katolické! To, že jde o modernismus ukazuje časté pohrdání vírou předků(tradicí) 

Svatý růženec

Růženec je modlitba a zároveň označení pro pomůcku k jeho praktikování. Růženec začíná znamením kříže ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tento začátek hlásá důležité pravdy o vykupitelské smrti Pána Ježíše na kříži a tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice je oslavována rovněž chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků“. Po tomto úvodu následuje vyznání víry buď apoštolské anebo nicejsko-cařihradské. Modlitba růžence nás proto vede ke kořenům víry vyjádřené prvními křesťanskými koncily.

Několikrát se opakuje modlitba Otče náš neboli modlitba Páně darovaná apoštolům Ježíšem Kristem. Nejčastěji se při růženci opakuje modlitba Zdrávas Maria. Za slovy Zdrávas Maria následující slova „milosti plná“ jsou pozdravem anděla Gabriela z bible. Slova o plnosti milosti u Panny Marie doplňuje pozdrav Alžběty „požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého“. Tento pozdrav rovněž najdeme v bibli v 1.kapitole evangeliu podle Lukáše. Modlitba růžence je tudíž modlitbou mající biblický základ. Po těchto slovech následuje prosba: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Mariina svatost je dána tím, že je plná milosti. Oslovení Matko Boží užívá titul daný na Efeském koncilu v roce 431. První zázrak v Káni Galilejské se stal na přímluvu Panny Marie a přesvědčení, že její přímluva vyprošuje potřebnou milost pro přítomnost i hodinu smrti je vyjádřena ve Zdrávas Maria. To, co se v modlitbě růžence modlí a co se věří patří k sobě.

Růženec spojuje věci staré i nové. Starou věcí je evangelium a pravdy víry, které v něm nacházíme v souladu s našimi předky. Přináší i věci nové. Definitivní podobu růžence sestavil papež Pius V. v roce 1569. Vzhledem k historii křesťanstva je to poměrně krátká doba. Vzhledem k lidskému životu je růženec starý čtyři sta let již pamětníkem řady významných událostí. Modlitbě růžence se připisuje například vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta v roce 1571. Od této doby do ní přibylo po zjeveních P. Marie ve Fatimě v roce 1917 zvolání: „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Toto rozšíření ukazuje, jak Panna Maria se nestaví do středu dění, ale přivádí k centru, k svému a Božímu Synu. Při vzývání Matky Boží konaném rozjímavým způsobem v deseti opakovaných „Zdrávas Maria“ se po slovech Ježíš vkládají slova o událostech z Ježíšova života, utrpení a oslavení a po nich následuje opět oslava Nejsvětější Trojice.

Lidem, kteří kladou překážky modlitbě růžence můžeme odpovědět pomocí slov papeže Benedikta XIV.: „Ptáte se, zda sv. Dominik ustanovil růženec. Tvrdíte, že daná věc ve vás budí zmatek a pochybnosti. Jak si však vysvětlíte prohlášení tolika papežů jako Lva X., Pia V., Řehoře XIII., Sixta V., Klementa VIII., Benedikta XIII. a mnoha dalších, kteří připisují zavedení růžence sv. Dominikovi?“ Měsíc říjen je s růžencem více spojen a obnova modlitby růžence je naší nadějí.