Božské Srdce Páně a encykliky

V Katolickém týdeníku č.24/2010 vyšel článek „Úcta k lidskému Srdci Páně je vynikající lék“. ThDr. C.Pospíšil v něm píše, že jeden z jeho učitelů s úsměvem říkal, že kapitola o Srdci Páně do christologie nepatří, neboť je to pouze otázka spirituality.
Názor přesně opačný získá, kdo si přečte knihu P.Bernhard Siebers „Pramen života a svatosti“ (Matice cyrilometodějská 1998) V knize na str.15. je: „Obsahově přináší litanie v stručné, ale vybroušené formě vše, co církevní dogmatika a morálka učí o Nejsvětějším Srdci Ježíšově: „Shrnuje celé náboženství, uvádí do dokonalého života“ (Encyklika Miserentissimus Redemptor)“ V litaniích schválených papežem není: „Lidské Srdce Páně“ smiluj se nad námi, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi!
S vědomím, že bludy se opakují a bludaři ariáni pro Ježíšovo lidství (úctu k lidském Ježíšovu srdci) neviděli a odmítali božství je obava, aby se nezapomnělo na lidský rozměr(humanitu) méně možná než možnost opomíjení božství. Pokles víry v božství Ježíše Krista je příčinou poklesu úcty Božského Srdce Páně. Skrze modlitbu litanií v kleče doma v rodině a soukromně anebo na první pátek v kostele, v dobrém zvyku konat svatou zpověď na první pátek, protože hříchy vyznáváme Bohu a v horlivosti pří smírné adoraci projevujeme víry v božství Ježíše Krista: je to můj Pán a Bůh. Pokud mladé lidi úcta Božského Srdce neoslovuje, není to proto, že chtějí, aby Ježíš byl pouze jejich kámoš a ne Bůh?
Článek nesprávně uvádí, že dokumenty učitelského úřadu neznají výraz „Božské Srdce Páně“. Encyklika Pia XII. Haurietas aquas z 15.5.1956 (ke sto letům zavedení svátku Srdce Ježíšova) takto užívá 10x výraz „božské Srdce Páně“:
1) „…náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících“
2) „Když uctíváme božské Srdce Páně, ctíme v něm a skrze ně nestvořenou lásku věčného Slova a zároveň jeho lidskou lásku, i všechno jeho smýšlení, cítění a všechny ctnosti“
3) „Náš pontifikát byl bohat nejen na starosti a strasti, ale také na nevýslovné útěchy. Za těchto let neubylo plodů úcty k božskému Srdci Páně ani vzhledem k počtu ani vzhledem k síle a kráse, spíše jich přibylo“
4) „Vidíme tedy, jak bohaté životodárné vody tryskají z božského Srdce našeho Spasitele“
5) „…abychom mohli vstoupit do svatyně božského Srdce Páně a s apoštolem národů obdivovat, jak „se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka Ježíše Krista mnohým v míře přehojné“(Řím 5,15)
6) „Kdo však dovede důstojně vylíčit city božského Srdce Ježíšova, symbolu jeho nekonečné lásky“
7) „Vždyť, jak praví andělský učitel, láska nejsvětější Trojice je původem lidského vykoupení, poněvadž se v nekonečné míře vylila do lidské vůle Ježíšovy a do jeho božského Srdce“
8) „Obsah nauky, že přirozený symbol, tělesné Srdce Ježíšovo, nabývá vztahu k osobě vtěleného Slova, spočívá úplně na základní pravdě hypostatického (podstatného) spojení. Kdo by to popřel, zastával by se mínění, které Církev opět a opět zavrhla. Neuznal by, že v Kristu jest jedna osoba, ale dvě odlišné, a přitom dokonalé přirozenosti. Když jsme zjistili tuto základní pravdu, chápeme, že Srdce Ježíše Krista je Srdce božské Osoby, totiž osoby vtěleného Slova“
9) „Papežové ji už nesčetněkrát poctili největší pochvalou. A nespokojili se jen tím, že k poctě nejsvětějšího Srdce Vykupitelova ustanovili svátek a rozšířili jej na celou Církev, nýbrž také dali podnět k slavnostnímu zasvěcení lidského pokolení božskému Srdci“
10) „…z nařízení našeho předchůdce blahé paměti Pia IX. byl svátek božského Srdce Ježíšova zaveden pro celou Církev.“
Pius XII. v Humani generis v článku 20 napsal: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Lk 10,16)“
Encykliky jsou takto předloženy jako bezpečný zdroj zdravých názorů. To, jak moc jsou dnes názory bludné a pokažené a potřebují nápravu, můžeme snadno pochopit z čtení papežských encyklik.
Pius XII. vydal v roce 1947 encykliku o liturgii Mediator Dei a najdeme v ní č.58: „Je však nutno přísně zavrnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se ctihodní bratři, ne bez velké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého Zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.“
Č.59: Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky.“ Č.61: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicích vydaných Svatou Stolicí.“.
Č.113: „Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří omítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“
Č.174: „Především nedovolujeme – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie nebo hovoříce lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné Svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochablosti úcta Panny Marie, Matky Boží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otrávené plody, svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu: je tedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.“
Pán Ježíš řekl Markétě Alaqouque.: „Klanitelé a ctitelé mého božského Srdce mají mi dokazovat lásku tím, že celým životem poskytují mému Srdci smírné zadostiučinění za nevděk, který zakouším ve Svátosti lásky.“
Pán Ježíš není vynikající lék jako člověk a pouze pro své lidství, ale pro své božství a proto, že jeho božská Osoba působící v lidské přirozenosti nás zachraňuje. Modleme se: „Božské Srdce Ježíšovo prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, ve spojení s eucharistickou obětí, obětuji ti modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a k slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí.“