Dialog člověka a přírody

        Promlouvání přírody k člověku a myšlenku na Boha vyjadřuje žalm 18: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, jejichž hlas by nebylo slyšet. Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec jeho slova.“ Dílo přírody zvěstuje Stvořitele a vede dialog s člověkem, který žalmem 18 hlásá svou víru. 

    Člověk vede též dialog s přírodou a vybízí ji, aby s ním oslavovala Boha, např. v žalmu 98: „Za zvuku trub a dunění rohů, jásejte před tváří našeho Krále! Ať hučí moře a vše, čím se hemží, celá zem se vším, co na ní žije! Ať i řeky do dlaní tlesknou, ať i hory jásají sborem vstříc Pánu, který přichází soudit, přichází soudit veškerou zemi. On zemi soudí spravedlivě, on podle práva národy řídí.“ 

    Dramatický dialog mezi člověkem a přírodou je při přírodních katastrofách a může probíhat takto: 

Člověk: „Proč nám přírodo drancuješ skrze katastrofy jako povodně naše dílo? 

Příroda: „A proč vy lidé drancujete přírodu, která není vaše dílo?“ 

Člověk: „Proč řeky opouští tak často a tak moc koryta svých řek?“ 

Příroda: „A proč vy lidé tak často a tak moc opouštíte Boží přikázání? Proč se rouháte Bohu, nesvětíte neděli a znesvěcujete manželství a rodinu?“ 

Člověk: „Proč nám voda bere životy a to i dětí?“ 

Příroda: „A proč člověk bere život druhému, proč za vraždu nepovažuje umělý potrat?“ 

Člověk: „A proč nám často nepomohou ani zábrany, které se snažíme vodě postavit do cesty?“ 

 Příroda: „A proč vy sami si nedáte zábrany moudrými zákony pro své nemravné jednání? Proč tak málo dbáte na to, že máte milovat Boha a bližního jako sebe?“ 

Člověk: „Proč je pohled na mocný proud kalné vody tak bezútěšný?“ 

Příroda: „A proč pro Vás není ještě bezútěšnější pohled na kal, který vyvěrá z vašich srdcí - Mk 7,21: „Z nitra totiž, ze srdce lidí vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost.“? 

Člověk: „A proč zlá voda nerozlišuje mezi lidmi dobrými a zlými a postihuje všechny?“ 

Příroda: „A co děláte vy lidé, když někteří z vás jdou okrádat i lidi postižené a vůbec nerozlišují, za je někdo dobrý nebo zlý? 

     Pokud je jen příroda a Bůh není, tak se ani neptej, proč to Bůh dopouští. Pokud je Bůh uznán, tak nemá v odpovědi chybět: „Jestliže se neobrátíte všichni zahynete“ (viz Lk 13,1-5). Modlitební odpověď východní bohoslužby za jasné počasí schválený v Římě 15.7.2006 mluví o pokání a Božím trestu: 

„Aby nás v hněvu nekáral a počtem nezmenšil pro naše hříchy a nepravosti, ale rozpomenul se na svou odvěkou milost a dobrotu a smiloval se nad námi, modleme se k Pánu. Aby pamatoval na svou smlouvu s Noemem a nezničil zemi ani svůj ubohý lid škodlivým mokrem, zlověstnými mračným počasím a temnou mlhou, ale milostivě ušetřil své dědictví a přikázal slunci zalít kraj zúrodňujícími paprsky a mírným teplem, modleme se k Pánu. 

Aby poručil oblakům ustat s přílišným deštěm, mračnům rozptýlit se a zazářit slunci, modleme se Pánu. Aby ušetřil lidi i zvířata a celou zemi, nepustošil ji ničivou záplavou deště, modleme se k Pánu. Pane, činili jsme, co zasluhuje trest, a postihl nás tvůj spravedlivý soud, ale ušetři, ušetři svůj hříšný lid a odvrať od nás svůj hněv, jenž právem vzplanul proti nám. Kajícně před tebou padáme a pokorně tě prosíme. Vyslyš nás a smiluj se. Pane, ať nás nezatopí vody moře, ať nezničí zemi a nezahubí nás, tvůj lid, hladem, ale ve své dobrotě zastav přívaly vod a svou mocí dej zazářit na zemi slunečnímu teplu. 

Vroucně tě prosíme, přesvatý Králi: Vyslyš a smiluj se. Kvůli svému ubohému lidu i zvířatům rozežeň, Pane, temné mraky a mlhu a svou nesmírnou mocí dej zazářit slunečním paprskům na zemi, abychom v neštěstí nezhynuli. Prosíme tě: Brzy nás vyslyš a smiluj se. Pane, zachraň nás z bahna, bezedného kalu a hlubokých vod, ať se naše dny nerozplynou v nicotu a naše léta v hořekování, ale rozpomeň se na svou smlouvu s Noemem a jednej s námi podle svého milosrdenství. Se srdcem zkroušeným tě prosíme:Vyslyš nás a smiluj se. Ve svém soužení a smutku úpěnlivě voláme k tobě, Pánu, našemu Bohu. Kéž k tobě vystoupí naše modlitba, náš život unikne zkáze a my nezhyneme v neštěstí. 

Milostivě vyslyš hlas svého ubohého lidu a ve své lásce se smiluj. Pane, nevzhlížíme k duze, kterou jsi ustanovil na obloze jako znamení smlouvy, ale ke tvé dobrotě, hojnému milosrdenství a bezměrné slitovnosti, a toužíme dosáhnout tvé milosti. Se srdcem zkroušeným se modlíme: Daruj nám mírné, životodárné teplo, příznivé počasí a brzy nás ve své dobrotě vyslyš a smiluj se nad námi.“ 

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“