Liturgické barvy

     Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické. 

    Římský misálek(Schaller) pro tradiční liturgii(podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“ 

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“ 

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“ 

 O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“ 

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II.Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM(nová mše) je pod č.308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice(Schaller)“ na zelenou. 

   Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3.neděli adventní a 4.neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy. 

   Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl.20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“ 

  Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II.Vatikánského koncilu čl.81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 

   Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé(za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2.listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé. 

   Biskup Andreas Laun v Kirche heute 12/2005 píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“ 

   Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě. V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděli „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat. 

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 

- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 

- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 

- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 

- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 

- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 

- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 

- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 

- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 

- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 

- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 

- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 

- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 

- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 

- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 

 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 

- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 

- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 

- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 

- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 

- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.

    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 

    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 

    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 

    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie! 

Trojice božských ctností

   Lidé, pro něž jsou politické, ekonomické a další otázky důležitější než náboženské, bohužel božské ctnosti víry, naděje a lásky nemají anebo je mají porušené. Je jim cizí velepíseň lásky apoštola Pavla z prvního listu Korinťanům zakončená slovy: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ Aby snad někdo neřekl: „Když je největší láska, tak se soustředním na lásku a bez víry a naděje se obejdu“, tak je zde slovo apoštola Jana z jeho prvního listu, I Jan 4,16: „My, kteří jsem uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám.“ Toto hezky vysvětluje sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické I-II,62: „Musí se říci, že je dvojí řád: totiž vzniku a dokonalosti. V řádu vzniku je hmota před tvarem a nedokonalé před dokonalým v jednom a témž, víra je před nadějí a naděje před láskou...v řádu dokonalosti láska předchází víru a naději.“    

    Svatý Augustin si je vědom jaké osudové důsledky má odlišnost víry: „Kdo věří něco jiného, doufá v něco jiného, něco jiného miluje, ten také jinak žije.“ To, že odmítání víry nevěrou má své závažné důsledky napsal svatý Augustin ve spise O křesťanské nauce: „Nemůže nikdo milovat, když nevěří, že je. Když pak věří a miluje, dobrým jednáním způsobí, že také doufá.“ Chce-li se někdo dobrat dobré lásky, tak musí nejprve pěstovat dobrou víru a naději. 

   Apoštol Petr píše o víře postavené na Kristu, na níž se může postavit naděje v IPetr 1,21: „Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže, když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.“ O naději spojené s láskou čteme v listu Římanům 5,5: „Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ 

   V katechismu kardinála Tomáška najdeme velmi výstižná vyjádření k božským ctnostem. O víře: „Slovo „věřím“ znamená: uznávám za pravdu.“ „Víra je pro věřícího člověka největší světlo a síla. Horlivě se proto ve víře vzdělávej a o její zachování se modli!“ „Kdo má vzácný poklad, chrání jej pečlivě před každým nebezpečím. Podobně i ty opatruj co nejlépe své velké bohatství: Svatou katolickou víru!“ Naději a doufání zodpovídá otázka 224: "Co zvláště můžeme od Boha očekávat? Zvláště můžeme od Boha očekávat odpuštění hříchů, všechny potřebné milosti a věčnou spásu.“ O lásce: „Slovo miluji Boha, znamená: „Mám zalíbení v Bohu, proto chci jeho čest a slávu a pro něho miluji sebe i všechny ostatní lidi jako děti Boží.“           

   II.Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a článku 41 takto mluví o božských ctnostech: „Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje nadějí a je činná láskou.“ Život podle božských ctností i opak popisuje Origenes, PG 13: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“ 

   Sv. Petr Kanisius se snažil napravovat protestantské deformace a do svého duchovního deníku si napsal o čerpání božských ctností z Božského Srdce Páně, které je hlubina všech ctností: „A jako by mi potom tvé přesvaté tělo otevřelo své srdce – zdálo se mi, že hledím přímo do něho - a tys mi přikázal z tohoto pramene pít, neboť ty mě, můj Spasiteli, nepřestáváš zvát, abych z tvých pramenů čerpal vodu své spásy. A já jsem tolik prahl, aby mě odtud zaplavily proudy víry, naděje a lásky!“ 

   Sv. Ambrož ve výkladu listu Filipanům píše: „Pán je blízko, o nic nemějte starosti: Pán je vždycky blízký všem, kdo ho upřímně vzývají v pravé víře, pevné naději a dokonalé lásce. On přece ví, co potřebujeme, dřív než ho prosíte: je stále připraven pomoci v jakékoli tísni všem, kdo mu věrně slouží. Hrozí-li nám proto něco zlého, nemáme si dělat velké starosti, jen máme vědět, že náš ochránce Bůh je nám nablízku.“                  

   Sv.František Saleský, patron novinářů a spisovatelů, ve své knize O lásce k Bohu píše o božských ctnostech takto: „Spása je víře ukázána, naději připravena, ale jen lásce dána.“ U opaku božských ctností takto hodnotí zoufalství, protiklad naděje: „Nechápu jakou službu lásce by mohlo prokázat zoufalství, ledaže by bylo umenšeno na oprávněnou nedůvěru k nám samým nebo na vědomí marnosti, nedostatečnosti a nestálosti světských projevů přízně a slibů, podpor a přímluv.“ Kniha O lásce k Bohu píše, jak božské ctnosti projevit v těžkostech: „Křesťané vzývají při hrůzách bouří a jiných přírodních pohrom svatá jména Ježíš a Maria, dělají znamení svatého kříže, vrhají se před Bohem k zemi a vzbuzují úkony víry, naděje a lásky.“ 

    Sv. Jan Vianney v kázání poučoval takto: „Zeptáte se mě nyní, jaká by měla být modlitba, aby měla u Boha takovou moc? Odpovím krátce: musí být oživována živou vírou a zároveň silnou a neochvějnou nadějí, že pro zásluhy Ježíše Krista dostaneme to, za co se modlíme. A zároveň musí naši modlitbu provázet vroucí láska.“ 

    Sv. František z Assisi dává příklad prosby o božské ctnosti: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a rozlišování, abych zachoval tvou pravou a svatou vůli. Amen.“ 

   Nutnost božských ctností je tradiční a platí v každé době. Tridentský katechismus v předmluvě č.10 učí: „Celý smysl nauky a výkladu musí být založen na lásce, která nikdy nekončí. Neboť je nutno dobře vyložit, čemu je třeba věřit, v co je třeba doufat a co je třeba konat: Ale především je třeba vždy zjevovat Kristovu lásku, aby každý pochopil, že každý úkon ctnosti skutečně dokonale křesťanské nemá jiný původ než Lásku a žádný jiný cíl než Lásku.“ Propojení trojice božských ctností k Nejsvětější Trojici nejlépe  žila Panna Maria a to ať nám připomene ikona A.Rubleva pod článkem: 

 

 

Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."