Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 

   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 

    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 

   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 

    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 

    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 

   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen. 

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“