Peklo blízké a navěky

  Fidel Castro vyznal, že nechce věřit v peklo, protože je to velmi tvrdé. Má hodně následovníků, kteří místo na peklo raději věří na převtělování anebo, že smrtí vše skončí. Slova o široké cestě, která vede k záhubě(Mt 7,13) nás upozorňují, že rozšiřováním úzké cesty spásy na širokou sebe ani druhé nezachráníme. Překrucování nebo zamlčováním pravdy cestou spásy není. Peklo, ďábel a hřích patří k sobě a skrze hřích děláme radost ďáblu a volíme si jeho společnost v pekle navěky. 

  Někteří nesvědomití teologové dnes lidem vytváří falešné naděje slovy o tom, že ani nevíme, zda někdo v pekle je a jak je prázdné. Mluví o tom, jak běžně na poslední chvíli člověk změní svůj odklon od Boha a vrhne se do Boží náruče. Tvrdí to o Jidáši, o němž se vyjadřuje Pán Ježíš, že by mu bylo lépe kdyby se nenarodil (Mt 26,24). Sv. Petr o Jidáši mluví, že zrádně opustil apoštolskou službu a odešel na místo, kam patřil (Skt 1,25). Při teoretizování o tom, jak na poslední chvíli se vše otočí ve prospěch i zatvrzelých hříšníků by bylo potřeba teoretizovat i opačně: lidem, co kráčí ve stopách svatých a žijí jak mají, tvrdit, že tento celý život popřou v hodinu smrti a vykročí do pekla! Velké lodě i po naprosté změně kurzu dosahují obratu třeba až po několika kilometrech a tato zkušenost odpovídá tomu, jak tomu obvykle je u lidí. 

  Sv. Jan Vianney: „Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.“ Podle zásady „přemáhej zlo dobrem“ Církev orientuje věřící ke svatým, k lidem, kteří určitě do pekla nepřišli a jsou na místě opačném, v nebi. Využít čas života k životu z víry a prosbě o Boží milosrdenství je nejlepší odpovědí na otázky spojené s tím, co je peklo. 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista III,52 uvažuje nad možností pekla takto: „Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň?(Mt 18,8).“ Svatí se báli toho, že přijdou do pekla a velcí hříšníci naopak z pekla žádný strach nemají. Příkladem je tento neznámý mnich: „Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku.“ 

  Sv. Bonaventura uvažuje, jak proti člověku bude svědčit všechno, čím se na zemi zabýval: „To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa?“ Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“

  Sv. František Saleský v knize O lásce k Bohu X,4 píše o pekle v souvislosti s láskou: „Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených.“

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Volit to lepší

    Argentinský  kardinál Jorge Maria Bergoglio byl zvolen 266. papežem katolické Církve. Stal se prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním papežem jezuitou a jako první papež přijal jméno František z Assisi. Sv. František z Assisi byl bohatý mladík, který opustil majetek, aby lépe žil podle rad evangelia v chudobě, čistotě a poslušnosti. Aktuálnějšími se stávají slova o nemožnosti sloužit dvěma pánům: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“(Mt 6,24). 

   Jsou lidé, co jsou spokojeni s tím, že nedělají ty nejhorší věci: „Já žádné hříchy nemám, nikoho jsem nezabil…“ Tito lidé jsou jako sportovec, co by se naparoval: „Nebyl jsem poslední“ a oslavoval tento výsledek jako vítězství. Podobně student: „Hlavně, že jsem nepropadl.“ V politice a jiných oblastech se mnohdy radí volit menší zlo, ale apoštol Pavel vybízí volit co největší dobro. V listu Filipanům 1,9-10 napsal: „Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu v onen den Kristův.“ 

  O nejlepším je toto místo v evangeliu sv. Lukáše 10,40-42: „Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je zapotřebí. Maria si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ Papež sv. Řehoř Veliký vysvětluje v Moralia, že Marta je představitel života činného a Marie života rozjímavého a dodává: „Veliké jsou zásluhy života činného, ale nazíravého větší.“ " Sv. Bernard napsal de Consideratio papeži Evženu III., kde jej napomíná, aby dbal na rozjímání: „Obávám se, že při ustavičném zaměstnání se Tvá duše zatvrzuje. Jednal bys moudřeji, kdybys v něm ustal aspoň na krátko a nedal se jím ovládat a přivádět ponenáhlu tam, kam nechceš, - k zatvrzelosti srdce. Až tam Tě mohou zavést ta zlořečená zaměstnání, oddáš-li se jim jako na počátku a neponecháš-li se nic sobě samému.“ Podobně sv. Jan Vianney vůči kněžím: „To, co chybí nám kněžím, abychom byli svatí, je nedostatek rozjímání.“ Co je nutné udělal, aby byl čas na rozjímání píše blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,20: „Vyhneš-li se zbytečným řečem a zahálčivým obchůzkám, nebudeš-li se shánět po novinkách a klepech, vždycky najdeš dost času i vhodnou chvíli k zbožnému rozjímání.“ Můžeme se ptát třeba takto: „Nehledám zahálčivé obchůzky a shánění zbytečných novinek a klepů na internetu a neuniká mi čas na zbožné rozjímání?“ 

   První list Korinťanům v 7.kapitole vysvětluje proč je lepší do manželství nevstoupit a zůstat sám. O tom také píše sv. Jan Zlatoústý v díle O panenství: „Kdo očerňuje manželství, zmenšuje i slávu panenství: kdo je chválí, zvyšuje obdiv, který patří panenství...Vždyť co je krásné jen ve vztahu s ošklivým, nemůže být opravdu krásné. Avšak to, co je lepší než věci, které jsou považovány za dobré, je naprosto nejkrásnější věc.“ V prvním listu Korinťanům najdeme v závěru kapitoly 12. slova darech jako je uzdravování a mluvení jazyky a vybízí k úsilí o dar lepší a popis vzácnější cesty lásky v 13.kapitole. Po velepísni lásky je ve 14.kapitole výzva k duchovním darům a hlavně k promlouvání pod vlivem vnuknutí. 

   Jsou věci nejhorší a nejlepší a volit směrem k nejlepším je moudré. Většina věcí není ani tak dobrých, aby se nedala zneužít ani tak zlých, aby se nedal dobře využít. Jak zamezit zneužití a zajistit dobré užití u televize a všech věcí? Je to velký úkol vyžadující velkou bdělost a ochotu se od televize a kterékoli věci úplně postit. Zdaleka ne všichni lidé sdílejí jako nejlepší to, co je Boží. Evangelium sv. Jana v 18.kapitole popisuje jak zástupce totalitní římské moci Pilát demokratickou cestou dá svobodu zločinci Barabáši, odmítne Krista Krále a odsoudí svatého na smrt. Tím je dána střízlivost politických očekávání, byť politik volí slova sv. Tomáše Mora, která od politiků „křesťanských“ dnes neslyšíme: „Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení, ač tolerantní ateista, uzavřel modlitbou, kterou mnozí z nás znají. Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým. Děkuji vám za vaši pozornost.“ 

   Od T. Mora je dílo Utopia z roku 1516, v němž se zamýšlí nad ideálním státem. Ideální je stát, jehož členové volí to lepší a nikdo nechce být ten nejhorší. A jaká je ideální nebo též normální Církev? Jistě s ideálními členy jako Panna Maria neboli světci. V dopise své dceři sv. Tomáš Morus uvažuje o tom, co je nejlepší a nejhorší: „Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Co je podstatou poutí

   Podstatné jméno pouť a sloveso putovat patří k sobě. Pouti najdeme od starověku  v různých náboženstvích. Bible popisuje pouštní putování izraelského národa do zaslíbené země. Na tuto pouť navazovalo putování židů do jeruzalémského chrámu. Při jedné takové pouti do chrámu se v Jeruzalémě ztratil Ježíš svým rodičům. Nalezení Ježíše Krista je obsahem tajemství růžence. Pán Ježíš odpovídá, že musí být v tom, co je Otce nebeského a svým učením a příkladem života ukázal putování do domu Otcova, do nebe. Pro toto putování je podstatná víra a skutky víry. 

    Ve snaze jít cestou pravé křesťanské víry a žít podle ní brzy objevily křesťané touhu navštívit místa jim drahá. Přirozeně se cílem poutí stala Palestina, Svatá země. Poutníci byly přesvědčeni o užitečnosti návštěvy míst, kde se Bůh dal lidem poznat a učinil tak nejdokonaleji v Ježíši Kristu. Jakmile skončila doba pronásledování, což bylo ve 4.století, poutě se mohly konat organizovaně. Ze 4. století jsou první záznamy o těchto poutích na místa narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Z těchto záznamů na nás dýchá věrohodnost křesťanského poselství a hloubka krásných prožitků na navštívených místech. V několika křížových výpravách se bojovalo oprávněně o přístup na místa pro křesťany památná a kde žili dříve než přišel islám, který to  znemožňoval. 

   Kromě biblických míst se konali poutě tam, kde žili či zemřeli apoštolé, jejich žáci a významní světci, především Panna Maria. Křesťanství nepředepisuje pouť povinně jako islám. Pouť je dobrovolný prostředek ke konfrontaci s životem toho, jenž je s daným místem spojen. Přínos nastane, když člověk medituje během pouti a na místě putování o sobě, o svém životě a jeho smyslu se snahou nápravy. Ten, jehož místo chce navštívit mu má pomoci příkladem života a přímluvou k proměně života. Podstatou poutí je úsilí o lepší putování životem a jeho lepší prožívání. Pro velkou vzdálenost známých poutních míst si lidé v blízkosti svého sídliště budovali různé kapličky a kostelíky, k nimž putovali v patřičný den. Šlo o den prožitý v poutním duchu, den duchovní obnovy. 

   Takto chápaná pouť je dnes často překryta poutí ve smyslu pečením, uklízení, zábavy a různých atrakcí. Duchovní zájmy pravé pouti často mizí pod nánosy rámusu, chvatu a neduchovních zájmů pohanských „poutí“. To se může stát i při poutích na vzdálená místa. Je ovšem marné se chlubit, kde všude jsem byl, když navštívená místa nepomohla, abych lepší byl. Naši předkové chodili na pouti pěšky i bez bot a o chlebu a vodě. Pouť převedená na množství snědeného jídla, vypitého alkoholu, utracených peněz a točení se pouze kolem vlastního já postrádá to nejpodstatnější. Skutečnou podstatou pouti s dobrým putováním je snaha o lepší život pod zorným úhlem věčnosti. Izidor Vondruška v knize Životopisy svatých píše o sv. Řehoři z Nyssy: „Řehoř se odebral k řece Iridě navštívit svou sestru Makrinu. Byla na smrt nemocna. Ležela na holém dřevě, majíc pod hlavou kládu. Řehoř zůstal u ní celý týden. Rozmlouvali o nesmrtelnosti duše a o vzkříšení těla. Rozmluvu tuto napsal Řehoř pod názvem: „O duši a zmrtvýchvstání.“ Makrina zemřela a Řehoř pochovav ji, navštívil památná místa ve Svaté zemi: Nazaret, Betlém a Jeruzalém. Shledal, že usedlí křesťané i poutníci nežijí, jak víra káže, zaváděl všude řád a kázeň podle předpisů církevních a také odsoudil a pokáral pouti, které se konají bez přísného dozoru církevního.“ Sv. Makrina konala pouť ač byla na místě a s ní do věčnosti putoval sv. Řehoř z Nyssy, který sám konal pouť do Svaté země správně a zakročil proti špatné životní pouti usedlých křesťanů i špatné pouti přicházejících křesťanů, moderně řečeno proti poutní turistice. 

   Sv. Bernard radí: „Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět.“ 

    Konkrétním výsledkem dobré pouti je sv. Mikuláš z Tolentina, + 1306, kterého si jeho rodiče vyprosili na pouti ke sv. Mikuláši do Bari, kde jsou jeho ostatky a dali mu i jméno po sv. Mikuláši. Mikuláš z Tolentina šel životní pouť podle příkladu svého křestního patrona a sám dosáhl svatosti života. 

   Sv. Jan Kapistrán v 1422 takto kázal v Římě v jubilejním roce: „Žaluji také tebe katolický lide, který jsi uvěřil, že k tobě přijde spása spolu se skutky klamné zbožnosti! Co ti pomůže po kolenou slézat Svaté schody, když své hříchy doopravdy neoplakáváš a nelituješ jich! Co pomohou svíčky, které rozžíháš na oltářích světců, když ze srdce neodpustíš svému bratrovi, se kterým žiješ ve sváru! Co ti prospějí poutě do Říma, když tvé srdce není sklíčeno upřímným pokáním! Otevřela se brána milosti, ale jen tomu, kdo se rozhodl k opravdovému polepšení a ke kajícímu obrácení.“ 

    Blahosl. Tomáš Kempenský v Knize Následování Krista I,23 zaznamenal zkušenost: „Nemocí se málo lidí napravuje; právě jako zřídka dospívají ke svatosti, kteří tuze mnoho po poutích chodívají.“ Příkladem člověka pro něhož byla nemoc poutí je sv. Damián Veuster: „Jak víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto přízeň. Lepra přivede moji životní pouť rychleji do nebeské vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž.“ 

    Sv. Terezie z Lisieux vykonala v 15 letech pouť do Říma, aby při ní poprosila papeže, aby mohla vstoupit do kláštera. Po vstupu do kláštera píše v dopise: „Jak jsem šťastná, že jsem navždy vězenkyní na Karmelu! Nemá chuť jet do Lurd, abych měla extáze. Mám raději „jednotvárnost oběti“!“ 

    V Deníčku sv. Faustyny je pod č.1448: „Piš, říkej o mém milosrdenství. Řekni duším, kde  mají hledat útěchy, to znamená v tribunále milosrdenství (svaté zpovědi); tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu, a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu a lidsky vzato by vzkříšení bylo nemožné a všechno ztracené, u Boha tomu tak není, zázrak Božího milosrdenství křísí tuto duši zcela úplně. Nebozí, kdo z toho zázraku Božího milosrdenství nečerpají; budete marně volat, ale bude už pozdě.“

Kristova oběť a my

    Apoštol Pavel se v listu Galaťanům, 2,19-21, vyznává: „Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí.“ Při četbě listů apoštola Pavla zjistíme, že se často jako ke středu svého hlásání vrací ke Kristově oběti na kříži. Toto je také základ autentické teologie, kterou nalezneme u osvědčených autorů.

    Co by asi řekli na množství odstraněných, zrezivělých a poničených křížů, s nimiž je spojena i poničená víra v lidských srdcích? 

Ambrož, k žalmu 48: „Vždyť který člověk by se mohl odvážit vykupovat sebe sama vlastní krví, když Kristus prolil svou krev na vykoupení všech? Může se něčí krev srovnávat s krví Kristovou? Nebo který člověk je tak mocný, že by za sebe mohl dát větší smírnou oběť, než když se obětoval Kristus, který sám svou krví smířil svět s Bohem? Může být nějaký větší obětní dar nebo nějaká vznešenější oběť? Kdo může být lepším obhájcem než ten, který se stal přímluvcem všech a dal svůj život jako výkupné za nás?“ 

Biskup Jan Sedlák k překladu Následování Krista od Tomáše Kempenského napsal v úvodu: „Po Písmu svatém není knihy tolik rozšířené a oblíbené, jako je Zlatá knížka tj. Čtvero knih o následování Krista. Přeložena je do všech téměř jazyků a vyšla v nesčetných vydáních, mnohdy i velice nádherných. Také v jazyce českém byla vydána již ve století XV. a od té doby často a často.“ 

    K obětnímu smýšlení vybízí kniha třetí Následování Krista v 37 kapitole takto: „Dej všechno za všechno, nic si pro sebe nevybírej, nic nechtěj zpět, stůj při mně upřímně a nezvratně – a budeš mne mít. V srdci budeš zcela svoboden a temnoty tě nezahubí“ Čtvrtá kniha je věnována Nejsvětější svátosti oltářní a má 18 kapitol. V kapitole 2 se píše: „Pokaždé, ať již mši sv. sloužíš nebo při ní jsi přítomen, ať se ti to tajemství zdá něčím tak velikým, něčím tak novým a slastiplným, jakoby Kristus toho dne po prvé v lůno Panny sestoupil a člověkem se stal anebo na dřevě kříže trpěl a pro spásu lidstva právě umíral.“ 

V kapitole 7: „Bolestně lituj, že jsi ještě tak tělesný a mysl tvá že je světská…z těchto a jiných ještě chyb, které máš se vyznej zkroušeně a s pocitem ošklivosti nad svou slabostí a oplač je a pak učiň pevné předsevzetí život polepšit a v dobrém prospívat. Pak obětuje sám sebe bez jakékoli výhrady ochotně a dobrovolně na oltáři svého srdce ke cti mého jména, obětuj se v ustavičnou oběť zápalnou, s tělem a duší, odevzdej se mi zcela s plnou důvěrou, abys byl hoden svatou oběť konat a svátost mého těla ke své spáse přijímat. Není důstojnější oběti a nelze lépe zadostičinit, aby hříchy byly odpuštěny, než když obětuješ mé tělo a spolu také obětuješ i sám sebe upřímně a zúplna při mši svaté a svatém přijímání.“ 

V kapitole 8 (Kristus se obětoval na kříži, obětuj se také ty!): „Ze všech skutků tvých ten ať je nejpřednější, abys dobrovolně odevzdal sám sebe do rukou Božích, chceš-li dojít svobody a milosti. Blaze tomu, kdo se Pánu odevzdává v oběť, kdykoli mši sv. slouží nebo k svatému přijímání přistupuje. Mši svatou nesluž ani příliš zdlouhavě ani spěšně, nýbrž zachovej obyčejný postup tak, jak naši předkové stanovili. Raději dbej, aby bližní z toho měli prospěch, než aby ses řídil vlastní zbožností nebo hověl své náklonnosti.“ 

V kapitole 9 s názvem „Obětujme Bohu sebe i všechno co máme, a modleme se za všechny!“ máme příklad obětního smýšlení v této modlitbě: „Pane, tvé je všechno na nebi i na zemi, od broučka v trávě až k orlu v oblacích, od zrnka písku až k serafínu na nebi. Tys všeho nejvyšší pán, tebe vše velebí a chválu tvou hlásá. I já se odevzdávám dnes tobě v oběť dobrovolnou a chci zůstat tvým navěky. Proto celým srdcem svým obětuji tobě, Pane, dnes sám sebe a zaslibuji se ti na věky za služebníka a v oběť věčné chvály. Přijmi mne s touto svatou obětí drahocenného Těla svého, kterou ti dnes obětuji před anděly, neviditelně přítomnými, aby byla ke spáse jak mně, tak veškerému lidu tvému. Pane, na smírný oltář tvůj kladu všechny své hříchy a provinění, jichž jsem se kdy dopustil před tebou a svatými anděly tvými až do této chvíle. Zažehni je všechny a spal je ohněm své lásky, smaž z duše všechny skvrny, očisť mé svědomí od všeliké viny a navrať mi milost, které jsem hříchem pozbyl. Také obětuji tobě všechno, co dobrého maličko mám, abys ty sám vše v Krvi své posvětil a stále zdokonaloval; abys také mne, neužitečného služebníka svého jednou k blaženému konci přivedl. Obětuji ti též všechny záležitosti svých rodičů, přátel i všech svých drahých, jako i těch, kteří mně nebo jiným dobrodiní prokázali pro lásku tvou; rovněž i těch, kteří mne o modlitbu žádali, buďto že v těle svém ještě zde na zemi jsou nebo se z tohoto světa již na věčnost odebrali; aby se všem dostalo pomocné milosti tvé, blažené útěchy tvé, ochrany proti nebezpečí, osvobození od trestů, a aby zbaveni všeho zlého radostně a nadšeně ti díky vzdávali. Obětuji tobě též své prosby a smírné oběti obzvláště za ty, kteří mi v něčem ublížili, mne zarmoutili nebo potupili, škodu nebo zármutek mi způsobili, i za ty, které jsem sám kdy zarmoutil, znepokojil, jimž jsem ublížil nebo je pohoršil slovy nebo skutky, vědomě či nevědomě, abys nám všem vespolek odpustil naše viny i vzájemné urážky. Odstraň, Pane, ze srdcí našich všechno zlé podezřívání, zášť, hněv i různice, a cokoli může zranit lásku a zeslabit bratrskou shodu. Smiluj se, Pane, smiluj se nad námi, kteří tě prosíme o smilování, dej milost těm, kdo ji potřebují, a učiň, ať jsme tak živi, abychom si zasloužili tvé milosti a došli do života věčného.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška v kapitole o umučení Páně uvádí sv. Augustina: „Pozoruj Pána Ježíše na kříži: Hlavu má skloněnou, aby tě políbil, ruce rozpjaty, aby tě objal, srdce otevřeno, aby tě ukryl a chránil.“

 

Mariánský život

V knize „Ve šlépějích Neposkvrněné“ P.Konrád M.Kubeš T.J. spojuje s mariánskou úctou požadavek mariánského života V úvodu čteme, že ji: „Z modliteb, chvalozpěvů a rozjímání svatých Otců a různých liturgií sestavil.“ Věci nejsou ponechány náhodě a v obsahu najdeme: „Den věřícího křesťana“ , „Týden věřícího křesťana“, „Měsíc věřícího křesťana“, „Rok věřícího křesťana“.

Autor píše: „Cíl dokonalosti je totiž spojení s Bohem a připodobnění k němu. K dosažení toho nestačí pouze modlitba a přijímání sv. svátostí: nutno odstranit překážky, jež se stavějí tomuto spojení v cestu, a to je především nezřízená sebeláska, dědičná epidemie, všeobecný mor, na nějž hyne jak svět Kristu odcizený, tak mnohé slibné zárodky svatosti a ctnosti v duši toužící po vyšším vzletu. Sebeláska je kořen všeho zla, z ní pochází pýcha a smyslnost, z těch dvou všechny ostatní neřesti, náruživosti, hříchy, od nejtěžších zločinů pekla až k nepatrným nedokonalostem vyvolených. Sebeláska je největší, ne-li jediná překážka dokonalosti. Odstraň ze světa sebelásku, a máš na zemi ráj; odstraň ji z Církve a srdcí věřících, a máš samé světce. Sebeláska, toť první neřest, která se probudí v dítěti, poslední, s níž zápolí světec a kterou si bere do hrobu stařec. Kdo hledá sebe najde sám sebe, ale k vlastní škodě (T.Kempenský); jako oheň a voda si odporují, tak láska Boží a láska světa spolu nepřátelí (týž).

Sebelásce musíš vyhlásit boj, boj na život a na smrt. Někdy je snazší podstoupit mučednickou smrt než přemoci sebelásku. Sv. Hippolyt se vzepřel proti papeži, dal se zvolit za papeže, a kdo ví, jak by to bylo s ním skončilo, kdyby nebylo vypuklo pronásledování, kde krví smyl své pochybení. Totéž platí o sv. mučedníku sv. Cypriánu, jenž se nechtěl podrobit věroučnému rozhodnutí papežovu a byl v nebezpečí stát se bludařem. V diecézi téhož světce se zase stalo toto: mnozí věřící krutě mučeni za Deciova pronásledování, pak ale propuštěni, byli plni pýchy, že pro jméno Kristovo trpěli a nechtěli poslouchat biskupa – mužové, kteří měli k mučednické koruně jediný krok! Křižáci jsou dokladem, že je snazší za víru bojovat a umírat, než podle ní žít…

Zbožnosti naší doby se vytýká povrchnost a mělkost, a právem. Nedostává se jí hloubky a opravdovosti, lpí někdy na osobě nebo na věcech zevnějších, není opravdové práce o získání trvalých a solidních ctností – vše proto, že schází sebezápor. „Rádi se postí, když nemají hlad“ (Efrém). Sebezápor s modlitbou jsou dvě křídla, kterými se duše vznáší k Tvůrci. Slova sebezápor se naše moderní, zhýčkaná, změkčilá, rozmařilá doba děsí víc než slova smrt. Ty však se ho neboj, láska ke Kristu a Marii ti jej učiní snadným a hravým. Nic není těžké tomu, kdo miluje, styď se být změkčilým údem pod hlavou korunovanou trním(Bernard).

Už pohané přišli k poznání, že největší vítězství je zvítězit nad sebou, a tento boj je nezbytný, nechceš-li v mravním ohledu shnít. Protože je sebezápor z moderní společnosti vykázán, ujala se žezla nečistota, proto je dnes tak řídký pravý charakter, proto tak málo mravní síly, jaké např. obdivujeme v andělském Aloisovi. Naše doba nezná čtyř požadavků nezbytných k mravní vyspělosti a síle: obětovat, snášet, přemáhat, trpět. Její heslo zní: „My chceme užívat.“ Nechtějí vědět o odříkání, podrobení vlastní vůle, nevědí, co znamená něco si dobrovolně odepřít. I do duchovního života vniká tento moderní shnilý duch(Alb. Weiss).

Jak si někteří lidé představují ideál státu na zemi líčí sv. Augustin: „Lid bude tleskat nikoli těm, kteří pečují o jeho prospěch, nýbrž těm,, kteří mu opatří rozkoše. Ať se mu nepřikazuje, co je mu protivné, ať se mu nezakazují vášně nečisté. Ať se mu vystavějí domy, kde by se pilo, hrálo, hřešilo ve dne v noci…, nikdo ať není volán před soudce, leč kdo by jim byl nepohodlný, jinak ať si každý dělá se všemi svými věcmi svými nebo i cizími, bude-li bližní srozuměn(především s tělem), cokoli by chtěl. Ten budiž prohlášen nepřítelem veřejného blaha, komu by se toto štěstí nezamlouvalo. Bohy ať si každý (vyrobí a) ctí, jaké chce, jen když se postarají, aby tomu štěstí nic nehrozilo ani zevně ani uvnitř…“

Sebezápor neznamená přirozenost zničit, nýbrž ořezávat a „pilovat“, co se do ní zažralo jako rez. Přemáhání sebe a obět není cíl, nýbrž prostředek k cíli: vyplenit z duše vše, co znemožňuje její spojení s Nejsvětějším. Moderní nemoci (nervosa, hysterie atd.) jsou namnoze následkem nedostatku sebezáporu (Weiss). Jeden z největší bludů moderní doby je nauka, že člověk je od přirozenosti dobrý a jeho pudy oprávněné, netřeba prý nic jiného, leč je pěstit a není prý hříchem jim hovět. Kdo měl na výchově jediné dítko aneb komu šlo opravdově o to, aby se sám stal šlechetným člověkem, ví nejlépe, jak bludný je to názor.“

Kniha končí takto: „Andělským činíš toho, kdo miluje, čistým toho, jenž hříchů nesčetných lituje, a proto buď zdráva, Paní má, Matko má, srdce mé a duše má, nejčistší Maria!“

Kniha „Ve šlépějích Neposkvrněné“ vyšla v roce 1935 a naplňuje tato tradiční slova užitá II. Vatikánským koncilem o úctě mariánské z konstituce o Církvi (LG 67): „Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naší Matce a k následování jejích ctností.“