Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen. 

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.

Sedm svěcení

   Sv. Tomáš Akvinský je učitel doporučovaný papeži před II. Vatikánským koncilem i na něm v dekretu o přípravě ke kněžství  článek 16. V Summě teologické III,37 článek 2 je otázka zda je sedm svěcení a na ni je tato odpověď: „Musí se říci, že někteří berou dostatečnost svěcení podle jakéhosi přizpůsobení milostem zdarma daným, o nichž je řeč I Kor. 12. Říkají totiž, že řeč moudrosti patří k biskupovi, protože on je pořadatelem jiných, což patří k moudrosti; řeč vědění knězi, protože má mít klíč vědění; víra jáhnovi, jenž káže evangelium; divů činění podjáhnovi, jenž se zavazuje ke skutkům dokonalosti slibem zdrženlivosti; vykládání řečí akolytovi, což se naznačuje světlem jež nosí; milost uzdravování exorcistovi; rody jazyků žalmistovi; prorokování čtenářovi; rozlišování duchů vrátníkovi, jenž některé odmítá a některé připouští. 

    Ale to nic není, protože milosti zdarma dané se nadávají témuž, jako svěcení se dává témuž. Praví se totiž v I Kor 12: „Jsou rozdělené milosti.“ A zase se udávají některé, jež nejsou svěcení, totiž biskupství a žalmisté. A proto jiní označují podle jakéhosi připodobnění k nebeské hierarchii, v níž se rozlišují stupně podle očišťování, osvěcování a zdokonalování. Říkají totiž, že vrátník očišťuje zevně, odděluje také tělesně dobré od zlých; vnitřně pak akolyta, protože světlem, jež nosí, naznačuje, že zapuzuje vnitřní tmy; a obojím způsobem exorcista, protože ďábla, jejž vypuzuje, obojím způsobem znepokojuje. Ale osvěcování, jež se děje naukou, co do prorocké nauky nastává čtenáři; co do apoštolské nastává podjáhnu; co do evangelijní nastává jáhny; Ale zdokonalení obecné nastává knězem, poněvadž náleží pokání a křtu a takovým; vynikající pak skrze biskupa, jako svěcení kněží a panen; avšak nejvyšší skrze nejvyššího velekněze, v němž je plnost moci. 

   Ale to nic není. Jednak proto, že stupně nebeské hierarchie se nerozlišují řečenými hierarchickými činnostmi, poněvadž každá náleží každému stupni; jednak proto, že podle Diviše, pouze biskupům náleží zdokonalovat, osvěcovat pak kněžím, očišťovat pak všem přisluhujícím. A proto jiní přivlastňují svěcení sedmi darům, takže kněžství odpovídá dar moudrosti, která nás krmí chlebem života a rozumu, jako kněz nás občerstvuje nebeským chlebem; ale bázeň vrátníkovi, protože nás odděluje od zlých, a tak střední svěcení odpovídá středním darům. 

    Ale to zase nic není, protože v každém svěcení se dává semitvárná milost. A proto se musí jinak říci, že svátost svěcení je zařízena ke svátosti eucharistie, jež je svátost svátostí, jak praví Diviš III. hl.Círk. Hier. Jako totiž chrám a oltář a nádoby a šaty, tak i služebníci, kteří jsou zařízení k eucharistii, potřebují posvěcení. A toto svěcení je svátost svěcení. 

    A proto rozlišení svěcení je třeba brát podle vztahu k eucharistii, protože moc svěcení je buď proměňování eucharistie, nebo k nějaké službě, zařízené k této svátosti eucharistie. Jestliže prvním způsobem, pak je svěcení kněžské. A proto, když jsou svěceni, dostávají kalich s vínem a patenu s chlebem, přijímajíce moc proměňovat Kristovo tělo a krev. Spolupůsobení pak služebníků buď je ve vztahu k samé svátosti, nebo ve vztahu k přijímajícím. Jestli prvním způsobem, je trojmo. Nejprve totiž je služba, jíž služebník spolupůsobí se samým knězem co do rozdávání, ne však co do proměňování, jež koná pouze kněz; a to patří jáhnovi. Proto v Předloze se praví, že jáhnovi patří sloužit knězi ve všem, co koná ve svátostech Kristových, proto on také rozdává krev Kristovu. Za druhé je služba, zařízená k upravení látky v posvátných nádobách té svátosti: a to náleží podjáhnům; proto se praví v Předloze, že nosí nádoby těla a krve Páně a obě kladou na oltář. A proto když jsou svěceni, dostávají kalich z ruky biskupovy, ale prázdný. Za třetí je služba, zařízená k podávání látky svátosti: a to přísluší akolytovi. On totiž, jak se praví v Předloze, připravuje konvičku s vínem a vodou: proto dostává konvičku prázdnou. Ale služba, zařízená k přípravě přijímajících, nemůže být než na nečistých, protože kdo jsou čistí, již jsou schopni přijmout svátosti. Trojí pak je rod nečistých, podle Diviše III. hl. Církv. Hier. Někteří totiž jsou vůbec nevěřící, nechtějící věřit; a ti mají být vyloučeni i z pohledu na božská, i ze shromáždění věřících: a to náleží vrátníkům. Někteří pak jsou chtějící věřit, ale dosud jsou nepoučeni, totiž katechumeni; a k poučení těchto je zařízeno svěcení čtenářů: a proto se jim svěřuje čtení prvních počátků nauky víry, totiž Starého zákona. Někteří však jsou věřící a vyučení, ale mající překážku z moci ďábla, totiž posedlí: a k této službě je svěcení exorcistů. A tak je patrný důvod i počtu i stupně svěcení .“ 

   V tradiční liturgii na sobotu suchých dnů v postě se udílí svěcení a u každého se čte čtení a koná modlitba. Svěcení ostiářů(vrátníků) jasně ukazuje, že někdo má být z účasti na bohoslužbě vyloučen. Ostiář(vrátník) se neptá: „Chodí do kostela?“, ale ptá se: „Má být tato osoba na bohoslužbě anebo ji mám vyloučit?“ Svěcení lektorů se v tradiční liturgii neuděluje ženám, a proto  v kostele nečte žena úryvky Písma svatého. Při svěcení exorcistů by nemohl  být současný stav, kdy některé diecéze nemají ani jednoho řádně jmenovaného exorcistu. Akolyta se svěcením nepodává dle výkladu sv. Tomáše A. Eucharistii a neodpovídá tomu pokoncilní akolyta bez svěcení, co koná i bohoslužby slova s podáváním Eucharistie. Jáhen dle sv. Tomáše A. pomáhá pouze při podávání krve Páně a odporuje tomu stav, kdy kněží při bohoslužbě sedí a jáhni podávají Eucharistii. Zrušení nižších svěcení II.Vatikánský koncil nenařídil a ani nenařídil jejich odlišné chápání a vykonávání.

Cesta rozvazování

   II.Vatikánský koncil doporučuje, v souladu s papeži tridentského koncilu, sv. Tomáše Akvinského jako vůdce při řešení teologických otázek. V Doplňku Summy theologické(ST) je otázka 17 o moci klíčů. V článku 1 je na otázku zda mají být v Církvi klíče tato odpověď: „Musí se říci, že v tělesných klíč sluje nástroj, jímž se dveře otvírají. Dveře království však se nám zavírají hříchem, i co do poskvrny, i co do proviny trestu. A tudíž moc, jíž se taková překážka odstraňuje, se nazývá klíčem. Tato však moc je v božské Trojici prvotně; a tudíž praví někteří, že má moc prvotní. Ale v Kristu člověku byla tato moc k odstranění řečené překážky skrze zásluhy utrpení, o němž se také praví, že otvírá bránu; a tudíž se praví podle některých, že má klíče výsostně. A protože z boku Krista, mrtvého na kříži, vytryskly svátosti, jimiž se buduje Církev, tudíž ve svátostech Církve zůstává účinnost utrpení. A proto také ve služebnících Církve, kteří jsou rozdělovateli svátostí, zůstává nějaká moc na odstranění řečené překážky; nikoli vlastní mocí, nýbrž božskou mocí a utrpení Kristova; a tato moc metaforicky se nazývá klíč Církve, jež je klíč přisluhujících.“ 

   Článek 2 otázky 17 ST má otázku zda klíč je moc svazovati a rozvazovati a v odpovědi: „Úkonem však duchovní moci není aby otevřela nebe naprosto, protože již je otevřeno, jak bylo řečeno, nýbrž, aby otevřela vzhledem k tomuto; to však se nemůže řádně státi, leč uváží-li se vhodnost toho, komu jest otevříti nebe.“ Článek 3 otázky 18 dává odpověď zda kněz mocí klíčů může svazovat: „Musí se říci, že působení kněze v užívání klíčů je shodné s Boží činností, jejímž je přisluhovatelem.“ Co nastane v případě, kdy by někdo svazoval nebo rozvazoval jinak než má je článku 4 otázky 18: „Proto kdyby někdo mimo ono hýbání(tj. od Boha) se odvážil užívat své moci, nedosáhl by účinku, jak praví Diviš tamt., a mimo to by se odvracel od božského řádu, a tak by upadl ve vinu.“ 

   Z výše uvedeného poznáváme ke křtu na odpuštění hříchů v ST III, 68, článek 3 s otázkou zda má být křest oddálen: „Mimo to čteme na sněmu Agatském: „Židé, jejichž věrolomnost často se vrací k vývratkům, chtějí-li přijíti k zákonům Katolickým, nechť po osm měsíců chodí k prahu kostela mezi katechumeny; a pozná-li se, že přichází v čisté víře, tehdy teprve zasluhují milost křtu.“

   Tak jako je správné neudělit křest, tak je správné nepodat Eucharistii. ST III,80 článek 6 má v odpovědi: „Musí se říci, že jest u hříšníků rozlišovati. Někteří totiž jsou tajní, někteří zjevní, totiž zřejmostí činu, jako veřejní lichváři anebo veřejní lupiči, nebo také z nějakého soudu, církevního nebo světského. Tedy zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání, byť žádali. Proto píše Cyprián komusi: „Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou.“ Problém je, aby dotyčný uznal své nesprávné smýšlení a chování a napravil je pokáním. 

   V ST III,84,2 O účinku pokání co do odpuštění smrtelných hříchů v článku 2 je otázka zda může být hřích odpuštěn bez pokání s odpovědí: „Musí se říci, že je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost.“ ST III,89 pojednává o znovunabytí ctností pokáním a článek 2 má otázku zda po pokání povstává člověk ve stejné ctnosti. V odpovědi čteme: „Stává se pak, že síla hnutí kajícníkova je někdy úměrná větší milosti, než byla ta, které pozbyl hříchem, někdy je stejná, někdy pak menší. A proto kajícník někdy postává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy také v menší. A týž důvod je o ctnostech, které jsou důsledkem milosti.“ 

   V Doplňku ST píše sv. Tomáš v 40,6 a otázce zda nad biskupy může být někdo vyšší v Církvi: „Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme v naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají.“ 

   Lev XIII. dominikána sv. Tomáše Akvinského roku 1880 prohlásil za patrona katolických škol. Je smutné, když člen řádu dominikánů místo osvěty podle svatého Tomáše Francis MacNutt opouští řeholní život i kněžství, kolem 50 let se žení a má dítě a píše knihy jako Služba osvobozování od zlých duchů. Běžná věřící babička by takové osobě doporučila život v ústraní a pokání, ale Vojtěch Kodet chce, aby byl na výsluní, a proto píše předmluvu ke knize „Služba osvobozování od zlých duchů“. Lidé jako F.MacNutt a jemu podobní patrně nepochopili, že nejprve měli prosit za sebe tak, aby neopustili řeholní život, kněžskou službu a stavovské povinnosti.

   Prosit druhé o pomoc v naplnění slov Otče náš: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“ je dobré a pokud žadatelé o rozvazovací modlitby odkrývají pokorně své nitro, tak pro svou upřímnou touhu a větší účinnost společné modlitby dosahují kladných výsledků.  

  Charismatické protestanské hnutí nezná svátost pokání, a proto se chce dobrat osvobození jinou než svátostnou cestou. Tuto v katolické Církvi mimořádnou cestu k odpuštění a osvobození razí jako cestu řádnou a jedině správnou. Konání speciálních rozvazovacích modliteb v katolickém prostředí pod vlivem protestantismu má pravděpodobně příčinu v nedostatečně ceněných svátostech a malé důvěry v modlitby k Panně Marii jako sv. růženec.

  V tradiční formuli rozhřešení je zmiňováno i prominutí a odpuštění hříchů a také zproštění vinculis – pout. I při běžném kněžském požehnání je vhodné mít úmysl je přijmout k osvobození od překážek plnění Boží vůle. Rovněž almužna může být prostředkem k osvobození z vlastních hříchů. Podobně dobré užívání svátostin a vzývání svatých. Při tradiční mši sv. se modlí: „Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Bůh.“ Vydání cyrilometodějského kancionálu z r.1968 má litanie ke všem svatým, po nichž následují různé prosby a mezi nimi toto zvolání: "a v dobrotivé slitovnosti své rozvaž pouta hříchů, která svírají nás i všechny tvé služebníky."

Kauza arcibiskup Bezák

   Ke kauze arcibiskupa Bezáka na úvod hodnocení „Noci kostelů“. Vatikánský rozhlas 31.5.2012: „Slovenští biskupové k noci kostelů. Kostely nelze považovat za běžné veřejné prostory, které jsou k dispozici pro shromáždění jakéhokoli druhu, varují slovenští biskupové v upozornění zveřejněném u příležitosti Noci kostelů, která u našich východních sousedů i v České republice proběhne 1. června. Připomínají, že kostely jsou místy posvěcení nebo požehnání vyhrazenými pro bohoslužbu. Zároveň mohou zejména ve velkých městech poznamenaných shonem a hlukem současné společnosti sloužit lidem k nacházení pokoje duše a světla víry. To však bude možné jen tehdy, když si kostely zachovají svou identitu, připomíná předseda Liturgické komise KBS, mons. Stanislav Stolárik. Podotýká zároveň, že podle Kodexu kanonického práva je v kompetenci sídelních biskupů dovolit jiné používání chrámu, které ovšem nesmí být v rozporu s posvátností místa. Konkrétní směrnice vydal Svatý stolec pouze ohledně organizování koncertů. Stanovuje se v nich, že v kostelech smí znít pouze liturgická nebo náboženská hudba.V souvislosti s nadcházející nocí kostelů proto slovenští biskupové varují, že by bylo chybou vytvořit při této příležitosti z chrámů jen víceúčelové sály nebo kulturní domy. Je třeba snažit se zprostředkovat účastníkům a návštěvníkům právě ono posvátné, které dnes mnozí lidé hledají. Zachová-li se identita kostela jako místa, kde Bůh přebývá mezi lidmi, může i připravovaná akce ono posvátno a kontakt s Bohem zprostředkovat – píší slovenští biskupové.“ 

   Pozdrav arcibiskupa Mons. Róberta Bezáka k Noci kostelů z 20.4.2012 není varovný, ale oslavný: „Úmyslov minuloročnej Noci kostolov, ktorá sa prvýkrát odohrávala tu u nás, v Trnavskej arcidiecéze, bolo veľa. Zdá sa mi až neuveriteľné, že mnohé z nich sa naplnili, ak nie hádam aj všetky. Že sa nám podarilo otvoriť naše chrámy naozaj pre všetkých. Že ľudia prišli, stretli sa, zažili krásu, pokoj, dobro, že na nich v našich chrámoch dýchol Duch. A že táto myšlienka pretrváva ďalej, rastie a šíri sa do sveta. Naše Slovensko tento rok v hojnejšom počte pridáva svoj jas a prostredníctvom Noci kostolov sa všetci spojíme v jednej myšlienke, ktorú tak dobre vystihuje práve tohtoročné motto. Naše dva národy majú predsa spoločné tie najhlbšie korene, sú deťmi jednej zeme, sú deťmi svetla, ktoré sa snažia o to, aby im nielen počas Noci kostolov nevládla noc ani temnota. Náš život totiž nežijeme len v kostoloch tak, aby bol pred Božími očami. Žijeme ho všade. Všetko, čo hovoríme, prežívame, ako sa správame – to všetko je buď Božie, alebo nie je Božie. Pripájam i ja svoj pozdrav a prajem nám všetkým, aby aj tohtoročná Noc kostolov – hoci je priestorom zdanlivo malým – bola miestom zrodu veľkých vecí, ktoré budú trvať aj po jej skončení."         

     Odvolání biskupa Vatikánem by mělo být spojeno s vážným proviněním proti víře a mravům a tímto směrem uvažuje A.Čulen 12.7.2012, „Alincia za nedelu“ v článku „Zlý príklad pastierov, alebo: Prečo sa naším biskupom lámu pastierske palice?“: „Pred nedávnom mi prišla emailom fotografia odvolaného arcibiskupa s akousi drevenou pastierskou palicou, nad ktorou bolo napísané: "Bezákova berla v tvare hada, náhoda?". Hneď som si spomenul, ako sa už v deň vysviacky odvolaného trnavského arcibiskupa stala jedna veľmi zaujímavá udalosť, ktorá sa v Cirkvi zase až tak často nestáva. Ba dovolím si povedať, že takéto udalosti sa dejú asi tak často, ako odvolanie arcibiskupa pápežom. Vzhľadom na to, že Boh riadi naše dejiny a nič na svete sa nedeje len tak, ako keby nám Všemohúci Boh chcel už touto zvláštnou udalosťou niečo naznačiť, alebo povedať. Trnavský arcibiskup totiž na prekvapenie mnohých, nemal pri sebe kovovú pastiersku palicu, akú používa väčšina biskupov na celom svete, ale mal pri sebe už počas tohto slávnostného okamihu veľmi netradičnú pastiersku palicu vyrezanú z dreva, ktorej vrchná časť pripomínala hada. Zvláštne na tom všetkom bolo najmä to, že novo vysvätený arcibiskup sa o túto svoju palicu, krátko na to oprel tak nešťastne, že ju zlomil. Táto udalosť, ktorú som nevidel, ale len zachytil z médií, vo mne tak zarezonovala, že som na ňu často pri večernej modlitbe z deťmi za Cirkev a našich biskupov myslel. O to viac, keď média začali prinášať informácie o bolestivých vzťahoch a nie moc zdvorilých vyjadreniach arcibiskupa na adresu emeritných trnavských biskupov. No možno sme už vtedy nechceli ani nič vidieť, ani nič počuť. Ako keby to všetko nestačilo, tak som sa stal po veľmi krátkom čase očitým svedkom veľmi podobnej udalosti, iba s tým rozdielom, že sa stala inému biskupovi, na inom mieste a biskupská palica bola kovová. Ak dovolíte, tak meno biskupa, ani okolnosti uvádzať nebudem, ale znova som dlho rozmýšľal nad tým, prečo sa na Slovensku v tak krátkej dobe, zlomila už druhému biskupovi jeho osobná pastierska palica, ktorá symbolizuje úrad biskupa - pastiera. Je to asi niečo také, ako stratiť svadobnú obrúčku v deň sobáša. Viac krát to vo mne vyvolalo otázku, na ktorú som nevedel nájsť odpoveď? Nie je to tak preto, že naši biskupi už dnes nie sú pastiermi podľa vzoru Ježiša Krista, ale iba akýsi administrátori? Nedalo mi to a obe tieto udalosti som porozprával nebohému otcovi biskupovi R. Balážovi, ktorý ma veľmi pozorne a so záujmom počúval. Keď som skončil, tak som mu položil túto otázku: "Otec biskup, Vy poznáte týchto našich otcov biskupov osobne, nemyslíte si, že nám tým Pán Boh chce niečo veľmi dôležité povedať?" Otec biskup Baláž sa na mňa vtedy doslova niekoľko minút z veľmi vážnym výzorom v tvári a bez slova pozeral a neustále zvisle kýval hlavou na znak súhlasu. Ako dopadol prvý spomínaný "biskup" už vieme. Ale čo ak je príčinou tohto všetkého strata našej viery a naše odpadnutie od Boha a Všemohúci nám tým len chce povedať, že ak sa znova úprimne neobrátime ku Kristovi, tak ten istý osud čaká aj nás! Veď už nám nejako nevadí ani Ficova snaha o zrušenie sviatku Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska, ktorá nás už celé stáročia ochraňovala! Nemali by sme sa nad tým zamyslieť a začať odstraňovať príčiny straty viery? Poviete si, že ich nepoznáme? Panna Mária 13. 3. 1990 povedala v Sao Paulo don Gobbimu: "Príčiny straty viery sú: 

1/ Šírenie bludov, ktoré sú propagované a často vyučované profesormi teológie v seminároch a katolíckych školách a tak nadobúdajú určitý charakter pravdivosti a legitimity. 

2/ Otvorený verejný odboj proti autentickému učiteľskému úradu cirkvi a predovšetkým pápeža, ktorý má od Krista za úlohu udržiavať celú cirkev v pravde katolíckej viery. 

3/ Zlý príklad pastierov, ktorí sa nechali celkom ovládnuť duchom sveta a stávajú sa propagátormi politických a sociálnych ideológií, namiesto toho, aby boli zvestovateľmi Krista a jeho evanjelia, zabúdajú tak na úlohu od Neho prijatú: „Choďte do celého sveta a ohlasujte evanjelium celému stvoreniu. Tak sa v týchto dňoch, u toľkých mojich úbohých synov, stále viac šíri odpad". 

   Žiaľ, tieto Máriine slová sú veľmi aktuálne k vzniknutej situácii na Slovensku, čo potvrdzujú aj mnohí tzv. investigatívny liberálny novinári, ktorých semeniskom sa stávajú, aj za peniaze veriacich, práve naše katolícke univerzity. Týmto bludy, ktoré hlásajú, nadobúdajú určitý charakter pravdivosti a legitimity. Preto prosme v týchto veľmi ťažkých časoch pre Cirkev na Slovensku za našich biskupov - pastierov, aby sa nedali ovládnuť duchom sveta, ale odvážne hlásali radikálne požiadavky evanjelia v spoločnosti. Ale aj za nás, veriacich laikov, aby sme boli soľou zeme a svetlom sveta. Iba takto si dedičstvo sv. Cyrila a sv. Metoda naozaj zachováme.“ 

   Prohlášení slovenských biskupů k odvolání arcibiskupa Bezáka, Bratislava, 10. júla 2012: „My, biskupi Katolíckej cirkvi na Slovensku, Cirkvi zraňovanej, ale stále vernej Svätému Otcovi a učeniu Cirkvi aj v ťažkých momentoch našich dejín, obraciame sa s naliehavou výzvou na všetkých, aby s rešpektom a s dôverou prijali rozhodnutie Svätého Otca. Pozývame všetkých k modlitbe, aby sa biskupi, kňazi a všetci veriaci, s Božou pomocou a na príhovor Sedembolestnej Panny Márie, Patrónky Slovenska a sv. Cyrila a Metoda, usilovali s vážnosťou a s duchom viery pracovať pre dobro jednotlivých diecéz, ktoré tvoria Cirkev na Slovensku.“

ODHALENÍ - Vojtěch Kodet, Marián Kuffa, Róbert Bezák - repríza TV NOE