Pravicové smýšlení a jednání

  Při smrti Ježíše Krista na kříži byli dva lotři, jeden po pravici a jeden po levici. Evangelium Lukáše 23,38-43 vypovídá: „Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ 

  Pravice, lotr na pravici pokorně uznal své provinění, měl zájem o Boží království a upřímně a naléhavě se modlil. Toto je uznání vlády Krista Krále. Pravicový lotr v prostředí Ježíši Kristu nepřátelském dělal to, co odpovídá pravicové politice. Neříká, že pro špatný příklad a špatné zákony nemůže jednat jak jedná. Levice toto odmítla. Sv. Augustin napsal k Janovu evangeliu.: „Všimni si, že sám kříž je stolcem. Jeden, který uvěřil byl osvobozen, druhý, který útočil byl odsouzen. Již naznačoval, co učiní živým i mrtvým, jedny postaví na pravici a druhé po levici.“ Levice, lotr po levici je charakteristický tím, že pohrdá Bohem, rouhá se a neposlechne Boží zákon. 

  Kromě příkazu milovat Boha je příkaz milovat bližního jako sebe. Evangelista Matouš 25,31-46 píše: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ 

 Důležité je pomáhat lidem. Ne k čemukoli, ale s vyloučením hříchu. Tím je dáno, že vězni a nikomu nedáváme drogy nebo nepomůžeme ženě k zabití dítěte potratem atd.

  K tomu, aby politika vedla k tomu, aby lidé skončili na pravici píše apoštol Pavel I Tim 2,1-4: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ 

  Za každý stát je třeba se modlit a čím horší stát, tím více je třeba se modlit. Místo prázdných řečí a nadávání je lepší pomodlit se růženec nebo jít na mši svatou za každou špatnost.

 Tři kříže na Kalvárii s kajícím lotrem po pravici

Požehnání nebo prokletí

    O požehnání čteme již na prvních stránkách bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi“(Gn 1,27-28). Gn 2,3: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Kniha Geneze, 3.kap. vysvětluje, jak přišlo na svět a k lidem prokletí skrze prokletého ďábla a poslušnost jeho nešeptávání. Trest prokletí dopadá na lidi pro jejich zlé skutky. Gn 4,11 píše o prokletí bratrovraha Kaina. Osobou požehnanou nejen pro sebe je Abrahám, Gn 12,2-3: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tebe proklínají. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Naplnění požehnání je podmíněno přijetím a plněním Boží vůle.                                              

   Evangelista sv. Lukáš, Lk 1,42, zaznamenal slova sv. Alžběty o Panně Marii a jejím Synu Ježíši Kristu: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého.“ Při vjezdu do Jeruzaléma je Ježíš vítán voláním: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně“(Mk 11,10). Tato a jiná slova o požehnání slyšíme ve mši svaté, která je největší zdroj Božího požehnání. Poslední, co Pán Ježíš koná na této zemi je žehnání, Lk 24,50-51: „Potom je vyvedl až k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi.“ Přijetí k  věčnému životu má slova: „Pojďte, požehnaní mého otce...(Mt 25,34) a odmítnutí do pekla má slova: „Pryč ode mne vy prokletí…“(Mt 25,41). Dříve nebo později se pozná přijetí Božího požehnání či jeho odmítnutí a prokletí. Platí slova našich předků: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.“ Přát požehnaný rok, požehnané manželství a rodinu, požehnané vánoce a velikonoce atd. je zcela křesťanské.   

    Bůh dává své požehnání pouze tomu, kdo má nevinné a čisté srdce(žalm 24,4-5), má bázeň před Bohem (žalm 115,13), je zbožný(Sir 11,22), spravedlivý(Přísloví 10,7) a není mstivý a přeje dobré druhým lidem(I Petr 3,9). Chtít např. požehnat hasičský prapor a nechtít jako hasiči plnit podmínky požehnání osob je rozporuplné. S Božím požehnáním má lidská činnost smysl. V žalmu 67 se prosí: „Bože, buď milostiv a žehnej nám.“ Bůh nám chce žehnat skrze kněze, více skrze biskupa a nejvíce skrze papeže. Boží požehnání máme přát i lidem, co pro nás chtějí opak, Lk 6,28: „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ Kniha Numeri má tři kapitoly 22-24 se žádostí o proklínání. Bileám se ptá v Nm 23,8: „Jak mám proklínat, když Hospodin neproklíná?“ Pohanskému králi Balákovi Bileám vysvětluje proč jeho žádost o prokletí nemůže uspět v Nm 23,19-20: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví a nedodrží? Hle dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím.“ 

   Přísloví 26,2 učí, kdy je prokletí neúčinné: „Bezdůvodná kletba nezasáhne.“ Noe proklel svého syna Kenaana, který jej zneuctil(Gn 9,22-25) a Jakub své syny pro vraždění(Gn 49,6). Sirachovec má v 3,16: „Kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina.“ Kdo hněvá matku Církev svými bludy je za ně proklet. I.Vatikánský koncil v konstituce Dei Filius učí: „Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet.“ O bludařích apoštol Pavel napsal v listu Galaťanům 1,9: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ List svatého Pavla, kde je Velepíseň na lásku končí v I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pán, buď proklet. Maran atha!“ List Židům, ve svém závěru, 12,16-17, píše podle Starého zákona o Ezauvi, který nestál o požehnání: „Ať se nikdo nedopouští smyslnosti, ani nesmýšlí světsky jako Ezau: za trochu jídla prodal prvorozenecká práva. Víte dobře, jak rád by potom dostal požehnání, ale byl odmítnut; na věci už nemohl nic změnit, ačkoli se o to s pláčem pokoušel.“ 

   Požehnání a prokletí vysvětluje Deuteronomium 11,26-29: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i prokletí: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji a prokletí, když nebudete poslouchat…budeš dávat požehnání na hoře Gerazímu a prokletí na hoře Ébalu.“ Začátek 28.kapitoly Deutoronomia píše jak při požehnání všechno prosperuje a jak skrze prokletí se všechno bortí: na zdraví, na majetku, v manželství a rodině i celém státu. Krajní podobu prokletí má Dt 28,34: „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ K nezdaru je odsouzena střední cesta: „Prokletý bych být nechtěl, ale o požehnání moc nestojím.“ Prokletí, ďábel, hřích a peklo patří k sobě tak jako požehnání, Bůh, svatost a nebe. Míra prokletí závisí od závažnosti provinění a za hříchy do nebe volající jako praktikování homosexuality je prokletí největší. 

   Gabriel Amorth, exorcista papežského města Řím, v knize Exorcista vypráví má kapitolu o prokletí: „Už jsme se zmínili o prokletí jako jedné z příčin nevědomého napadení člověka.“ Na prvním místě uvádí černou magii. Dále píše: „Nejčastější a nejtěžší případy, které jsem měl, se týkaly rodičů nebo dědečků proklínajících syny nebo vnuky.“ Na jiném místě: „Rituál ve směrnici č. 20 vybízí exorcistu, aby se zeptal na příčinu přítomnosti démona v těle a zda to závisí na prokletí.“ Josef Miklík v knize Satan na svaté hoře z roku 1932 píše, jak posedlost vznikla z prokletí vlastním otcem u osoby biřmované a co přijímala svátosti. Posedlost vznikla skrze jablko darované rybářem a také se zbláznil a oběsil učitel, který od stejného rybáře koupil rybu. Kniha má nihil obstat A. Stříž, Imprimatur A. Podlaha. 

    Dobrovolně přijatým utrpením na kříži mění Boží Syn kletbu pro lidstvo v možnost být osobně požehnán. Požehnání děje obvykle ve znamení kříže Kristova. Benedictione perpetua benedicat nos Pater aeternus. Amen. 

Svatý Pius V. a tradice

   Svatý Pius V. 13. července 1570, v pátého roce pontifikátu uvádí do života misál a píše k němu v Quo primum: „Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím. Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ Těmito slovy oznamuje, že misál je v souladu s liturgickou zdravou tradicí a věrný bohoslužbě předků. 

   Quo primum oznamuje, jaká liturgie je legitimní:„(…)ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál.“ 

   S vědomím souladu s pravou tradicí hledí Quo primum do budoucnosti a zavazuje k jeho užívání: „Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ 

   Tato rozhodnost byla odezvou na bludy Martina Luthera: „Předně prohlašujeme, že není naším úmyslem absolutně odstranit každou bohoslužbu, nýbrž pouze tu, které se užívá, a oprostit ji od všech dodatků, jimiž byla znečištěna. Mluvím především o ohavném kánonu, který je snůškou kalu. Ze mše byla udělána oběť a připojena obětní modlitba. Mše není obětí nebo skutkem obětujícího. My ji považujeme za svátost nebo odkaz. Nazýváme ji požehnáním, eucharistií, stolem Páně aneb večeří na paměť Páně. Můžeme ji podle libosti nazývat jakkoli, pokud ji neposkvrňujeme jménem ‚oběť‘ nebo ‚skutek‘“ „Werke, Bd. XI, S. 774). – „Bude-li odstraněna mše, myslím, že tím bude zničeno i papežství“ (Contra Henricum Angliae Regem, Werke, Bd. X, sec. II). 

   II.Vatikánský koncil v článku č.4. konstituce o liturgii hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že Svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“  Je věrnost tradici deklarována čl. 4 SC II.VK shodná s tou tradicí na niž se odvolával Pius V. a jejímž výrazem je misál Pia V? 

   Užívávání misálu alespoň 200 let, o němž píše Quo primum dvojnásobně splnil misál Pia V. v době vydání misálu Pavla VI. Nutnost jeho trvání je dána i tresty, jimiž sv. Pius V. hrozí těm, kdo jej zavrhnou: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Dotaz na misál sv. Pia V. v současnosti projeví velkou liturgickou neznalost jak v teorii tak v praxi. 

   Z doby po tridentském koncilu jsou pouze dva svatí papežové: sv. Pius V. a sv. Pius X. Se zavržením misálu Pia V. je  podobné  zavržení  boje proti bludům. PhDr. Radomír Malý v knížce „Je dovoleno bránit inkvizici?“ uvádí sv. Pia V. mezi řadou svatých inkvizitorů a ukazuje, že role inkvizitora řádně vykonávaná je slučitelná se svatostí. Sv. Pius V. působil v roli generálního inkvizitora římské inkvizice. Byl inkvizitorem 25 let. Soudil více než tisícovku lidí. Při procesech, které vedl neužíval nikdy mučení a na smrt byly za něj odsouzeny dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Pius V. jako vzorný představitel katolické Církve vedl rozhodný boj proti bludům podle zásady: „Bludy nenávidět, bloudícího milovat.“ 

   Učený dominikán Pius V. zavázal Církev k modlitbě růžence a projevil cit pro lidovou zbožnost. Rozvoj modlitby růžence po Tridentském koncilu  by při věrnosti stejné tradici měl být pozorován i po II. Vatikánském koncilu.
                                 

Trojice: Písmo, Tradice, papež

       Svatopluk na příkladu tří prutů, které při propletení nelze zlomit a ukázkou, jak každý osamocený prut se zlomí nabádal ke svornosti svých synů. 

     II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum (Boží slovo, DV) připomíná trojici, která má držet pohromadě v závěru článku DV 10 takto: „…úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“    

       Protestantské pojetí „sola scriptura“ – „pouze Písmo“ drží z nutných tří věcí podle Dei verbum 10 jen jednu. Již téměř 500 let je protestantismus deformací nikoli reformací křesťanského života. Pán Ježíš přece v Písmu řekl, že založí svou(nikoli Petrovu) jednu Církev a tento záměr spojuje s Petrem a jeho učením, Mt 16,18-19: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Posvátnou tradice žádá bible II.Sol 2,15: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem.“. Ovoce podle něhož poznáváme (Mt 7,16) protestování protestantů přineslo stovky lidských spolků v heretickém chápání jedné bible. Tertulián, + 220, v Preskripci vůči heretikům zavrhuje princip sola scriptura takto: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž – jak již jejich jméno naznačuje – nemají od Krista, co si podle své libosti(hereze) vybrali.“ 

      Sv. Basil Veliký, + 379 v knize O Duchu Svatém 27 rovněž odmítá princip sola skriptura a píše o posvátné tradici svátostí a bohoslužby: „Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky,  kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost.“ 

       Existuje spor o pojetí bible i spor o pojetí tradice. Pavel K. Mráček v „Příručce církevních dějin“ uvádí: „Starokatolíci původně zavrhovali pouze papežskou nemylnost. Časem změnili v některých částech církevní ústavu a provedli také změny v liturgii.“ Kněžství žen u starokatolíků není ani starobylé(tradiční) ani katolické, je protestanské a přitom nebiblické. Tradici kněžství pouze mužů (v souladu s biblí) jako katolická Církev ctí pravoslaví. Ve jménu své nesprávné tradice ovšem odmítá úřad papeže, a proto papeže v současnosti nezmiňuje v bohoslužbě. Tradice, jak Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma v 9 století, svědčí, že vynechání jména papeže ve mši sv. je porušením apoštolské tradice. Prohlášení o papežské neomylnosti z roku 1871 velmi omezuje a vymezuje absolutní závaznost papežských prohlášení. To, co je v Písmu svatém (Mt 16,18-19) a posvátné tradici je vyjádřeno slovy: „Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen“. Sv. Augustin, jeden z nejuznávanějších biskupů toho hodně napsal. V díle O pravém náboženství máme: „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk.“ Jinde žádá: „Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu.“ Sv. Augustin žádá, aby byla důležitější katolická pravda než její hlasatel. Jeho slova o sobě mají tuto obměnu v obecném smyslu: „Žádného biskupa ani papeže nemilujme více než katolickou pravdu. Dobré hlásání připišme katolické Církvi a při ochotě uznat špatné odpouštějme.“ Učitelský úřad papeže začal, ale neskončil apoštolem Petrem. Nemá-li nastat zmatek, je nutný soulad výpovědí v oblasti víry a mravů  mezi papežem přítomnosti a  předchozími papeži.
      Takto učí Tridentský koncil v úvodu k pojednání o dědičném hříchu: "Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu Svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné Církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14)..."

         Kdyby např. některý papež v budoucnu hlásal, že není třeba světit neděli, tak je to třeba odmítnout ve jménu jasného učení předchozích papežů o svěcení neděle. 

        Výraz „starší bratři ve víře“ a modlení v mešitě vyžaduje chápání slučitelné s výpovědí Písma a prvního papeže, žida Petra k vrcholným představitelům židovského náboženství, Skt 4,10-12: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní´. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Stejně se v Písmu svatém vyjadřuje apoštol Pavel: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ 

     Sv. Ignác z Antiochie, + 107,v listu Magnesijským učí takto: „Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha." Náboženská setkání papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Assisi nemají oporu v konání předchozích papežů. Je pravdou, že tam konání předchozích papežů nebylo výslovně zpochybněno, ale je také pravdou, že po nich nastala řada dvojznačných vyjádření vedoucích k znejistění o absolutní hodnotě víry katolické Církve. Je rozdíl jsou-li tři věci: Posvátná tradice, Písmo svaté a závazné učení papežů a s ním sjednocených biskupů (magisterium, učitelský úřad Církve), propleteny jako Svatoplukovy pruty anebo jsou-li popleteny. Je-li některý prvek odmítnut nebo znetvořen a v jeho jménu(např. Písma) se bojuje proti  dalším dvěma(Tradici a učení Církve dané papežem) nebo jednomu z nich(proti papežství ve jménu Písma a tradice) anebo je některý špatně(úřad papeže) pojat nebo špatně propojen k ostatním, dopadá to špatně. O Panně Marii platí, že autoritu Písma sv., posvátné tradice a učitelského úřadu poslušně a pokorně žila a zcela odolala všem bludům vedoucím na scestí. To ať je i přání každého věřícího a zbožného křesťana.

Eucharistické bludy a jejich náprava

   Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.
   Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berangarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“
   Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str.246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nadto pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“
Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.
   Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:
Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“
Sv. Justin, (+ 165), Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“
Sv. Ambrož(+ 397), O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“
Sv. Cyril J.(+ 386) katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev“
Sv. Efrém(+ 373), Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“
Sv. Jeroným, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“
Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“
  Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: "Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa  poskytnuta."

Cyrilometodějská tradice

Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r.868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Tento způsob současně užívaného mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II.Vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice řeší sporné otázky autoritou papeže. Pouze mateřský jazyk tomu neodpovídá
Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str.75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r.861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.
Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli z zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionále z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.
V uvedeném díle ThDr. B.Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu(misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10.století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.
Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje B.Zlámal v uvedené „Příručce“ na str.86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“
Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z.Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“
Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání(Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“
Sv. Cyril(jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu: Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“
Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“

Protestanté o mši svaté

   Mezi knihy pojednávající důkladně o mši svaté patří kniha biskupa Josefa Kupky O mši svaté. Na svých 681 stranách ve vydání z roku 1899 má dílo část I. dogmatickou a část II. historicko-liturgickou. Část dogmatická má tři díly. Třetí díl má název „Nekrvavá oběť Krista Pána“ a třetí odstavec je zakončen pětistránkovým rozborem „Kterak soudí protestanté o oběti eucharistické.“ Text zde uvedený začíná na str. 148 a je mírně zkrácen a upraven po jazykové stránce:
   "Ještě před protestanty popírali (ve 12.stol.) obětní ráz eucharistie Petrus de Bruis a Arnoldisté (nazvaní tak po Arnoldu z Brescie), tvrdíce, že v církvi oběti vůbec není. Oběť mše sv. popírali Katharové a Albigenští(v 12. a 13. století), aby nemuseli uznávat viditelné kněžství v církvi; mši obětí ďáblovou nazývali Bogomilové (v 13. a 14.století). Mistr Jan Hus uznával sice pravost oběti mše sv., ale zdá se, že moc konsekrační odpíral kněžím nehodným. (poznámka č.4 Lenz, Učení mistra Jan Husi, str. 124. Ve vězení kostnickém Hus napsal: „Dico etiam, quod tam bonus, quam malus sacerdos conficit, quia per ipsum Deus facit.“) Nejdůležitější však a hlavní popěrači a nepřátelé oběti mše sv. jsou protestanté. Popírajíce obětní ráz eucharistie, popírají i prostřednický úřad kněží, jakožto viditelných zástupců Kristových a služebníků církevních. Luther sám po svém odpadu sloužil nějaký čas mši sv., ale brzy ji také zavrhl. Proč tak učinil, vykládá ve spise „De missa privata et unctione sacerdotum; r.1521“. Trápily prý ho výčitky svědomí, že tak často slouží mši sv. Tu se mu zjevil ďábel (v knize je poznámka 5) a radil mu, aby mše sv. nechal. Luther ho poslechl a od té doby nazývá oběť mše sv. největším bludem papeženců, uznávaje toliko eucharistii jako svátost. „Nazývejme ji svátostí nebo závětí, nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie, nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti.“ Ze své „Formula missae“ vymítil všechno, co se odnášelo k obětnímu rázu eucharistie a co bylo výrazem ideje obětní…
 Luther jako pravověrní lutheráni, věřil sice, že po vyslovení konsekračních slov při slavnosti večeře Páně Kristus Pán skutečně(reálně) je přítomen, ale tvrdil, že jen za tím účelem, aby mohl být požíván, nikterak však proto, aby, přítomen jsa pod oběma způsobami(in forma sacrificii), znovu na oltáři mysticky se obětoval, jak se skutečně obětoval na kříži, ani proto prý ne, aby obec křesťanská Jeho Tělo a Krev obětovala božské Velebnosti. Vždy vyčítal katolíkům, že naukou o mši sv. zbavují oběť Krista Pána na kříži zásluh a síly smiřovací, přičítajíce to oběti mše sv.
Melanchton nazývá v „Konfessi augsburské“ (artic. quid sit sacrificium) mši sv. výkonem nebo náboženskou ceremonií k poctě Boží, připouští název „oběť děkovná“, ale zavrhuje „oběť smíru“(sacrific. propitiatorium), neb tou prý je jen oběť na kříži.
Zwigli a Kalvín neuznali eucharistie ani za část bohoslužby, jméno „mše sv.“ pečlivě vymítili a večeři Páně prohlásili za ceremonii, kterou prý jen časem, dle přání a potřeby věřících a k zvýšení bohoslužebné slavnosti lze konat. V kancionálu reformované církve v Dobrosoli (Halle) vydaném se praví, že účelem eucharistie je upamatovat nás na to, co Kristus Pán pro nás učinil a vytrpěl, připomenout nám celé Jeho vykupitelské dílo a tím v nás vzbudit city vděčnosti.“ Tomáš Erast, prof. medicíny v Heidelbergu, vypracoval na rozkaz Bedřichův r.1572 „důkladné poučení“ o večeři Páně, kde velmi ostře vytkl rozdíl od učení Lutherova. Následujícího roku vyšel od Ursina a Oleviana vypracovaný „heidelberský katechismus“. Byl zaveden ve Falci a synoda Dortrechtská dodala mu vážnosti symbolické,. Synoda Falcká jej uznala a uveřejnila se zvláštní přímluvou r.1563. Do druhého vydání Bedřich vsunul větu: „Katolická mše není v podstatě ničím jiným, než zapřením oběti a utrpení Ježíše Krista.“ V třetím vydání týž Bedřich dodal. „a prokleté modlářství“ (und eine vermaledeite Abgötterei).
Praktické důsledky takové nauky záhy se dostavily. Uvedeme aspoň jeden příklad. Falcký kurfürst Bedřich III. dal v Heidelberce odstranit z chrámu oltáře a obrazy a na jejich místo postavil stoly; obrazy na zdech namalované dal zalíčit, hostie nahradil žemličkami, kalichy dřevěnými poháry. Obvyklé u protestantů hostie nazval „abgöttische runde Brödlein“(modlářské okrouhlé chleby) a dal je rovněž odstranit, poněvadž prý poddaní při večeři se jim, jako pravému Bohu, klaněli)
S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně. Již r.1524, faráři města Curychu, stoupenci reformovaných, žádali městský senát o svolení, přizpůsobovat obřad slavení večeře Páně novému učení. Otcové města z počátku váhali, ale na opětné prosby konečně dovolili, aby na Zelený čtvrtek r.1525, večeře Páně se slavila po způsobu Zwingliho, který obřad její vyložil ve zvláštním, dosud u nich platném spise. Tento obřad je asi takový: Po kázání o velkém dobrodiní, jež nám Bůh prokázal, vydav svého Syna, na přikrytý stůl položí se nekvašený chléb a číše vína. Pastor v obyčejném všedním šatě, stoje mezi jáhnem a podjáhnem, volá zřetelným hlasem v jazyku lidu: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha sv.“; ministranti jménem celé obce odpovídají „Amen.“ ….Pak čte pastor z I. listu ke Kor. 11,23 a násl….Potom posluhující roznášejí chléb nekvašený, velkou čtyřhrannou to hostii, každý z přítomných si ulomí částku a ostatek podá sousedovi. Nechce-li se někdo dotknout rukama celého chleba, dá mu posluhující jen příslušnou částku. Pak přijdou posluhující s vínem v číších a opět druh druhu podává. Zatím se čte evangelium sv. Jana od hlavy třinácté. Každá lavice dostane jeden chléb a číši vína…Smutný tento úkaz je jen nutným následkem zavržení protestanty oběti vůbec, neboť kde není oběti, není důsledně ani obětních hodů.“
Tento dogmatický rozbor vzhledem k pastoračnímu rázu II. Vatikánského koncilu zůstává platný i dnes a do budoucna, protože vychází z učení  Tridentského  koncilu, v němž je např toto: "Jestliže někdo říká, že v Nejsvětější svátosti zůstává podstata chleba a vína s tělem a krví Pána našeho Ježíše Krista, a popírá onu podivuhodnou a jedinečnou proměnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, přičemž zůstávají pouze způsoby chleba a vína, kteroužto proměnu zajisté katolická Církev velmi vhodně nazývá transsubstanciací, anathema sit(ať je vyloučen)."

Ostatkový ekumenismus

      Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y,  to haraburdí tam(na oltáři) nechce. Toto ukazuje  názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s výsledky téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky:  „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil  bludař?“  Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem  číst  životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev  tak  postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“  Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak  vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“  Pro radu jdeme k učitelům Církve:
      Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům...a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“      
      Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti...musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a  nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
      Katechismus  kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“
      Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje v písni „V pohanství temnu“ máme ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyrila Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
      Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci  oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
      V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři, Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzena a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
      II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků. Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a   nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a tím dává prostor pro  myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí.  V liturgii Pia V(Jan XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno  na  dvojí políbení.
      V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků.  Myšlenka na ostatky a svaté  v liturgii Pia V.(Jana XXIII) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých(políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto(jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho.Amen.“
      Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
      O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: "Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!"                                                                                 
       Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: "Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21)

Husitská bohoslužba

Nejobsáhlejší české dějiny pod názvem Příručka českých církevních dějin napsal prof. ThDr. Bohumil Zlámal. Mají 7 svazků. Svazek IV. je píše o husitství a husitské liturgii: „Jak rozdílná byla husitská věrouka, tak se husité lišili i v bohoslužbě.Vcelku lze u nich pozorovat trojí liturgii:

a) Liturgie Husova byla ještě katolická. „Co se týče vnější stránky bohoslužeb, lze zcela prohlásit Husa za konzervativce. Ve své kapli betlémské konal i slavné tiché služby Boží zrovna tak, jak činili jiní katoličtí kněží, tímž ritem a latinským jazykem; užíval při nich zrovna takových rouch a nádob jako druzí jeho kolegové; v působišti jeho byly posvátné sochy a obrazy právě tak jako ve všech ostatních kostelích a kaplích. Tvrzení, dle něhož by byl Hus tvůrcem české hymnologie duchovní, nedá se nikterak potvrdit (Sedlák, Liturgie u Husa a husitů, s. 133; srov. Neumann, Z dějin bohoslužeb, s.53) Příkladu Husova následovali i mírní husité, především pražané. Odchýlili se pouze v tom, že evangelium a epištolu zpívali nebo četli česky. Tohož způsobu se přidržel i Rokycyna. Nedávali také při mši líbat věřícím „pax“ (kříž nebo obraz s ostatky). Aspoň basilejští legáti to Rokycanovi vytýkali. Svíce při mši svaté hořely, ale na varhany se nehrálo, obrazy byly z kostela odstraněny i svěcená voda z kropenek, protože neuznávali svátostiny. V udělování sedmi svátostí se však pražané nijak nelišili od obecné církve. Je třeba podotknout, že k tomuto liturgickému omezení byli mírní pražané namnoze donuceni radikálnějšími tábory, když dleli v Praze. Avšak nejmírnější příbramovci podrželi církevní ritus úplně, říkajíce i evangelium a epištolu latinsky, takže celá mše svatá byla latinská. Ponechali si i „míru líbanie“, které Rokycana zamítal. Žehnali i věci a jídla (svátostiny). Připouštěli všechnu důstojnou oslavu Boží, i hudbu. Samo sebou se rozumí, že sloužili v ornátech; žádali však prostší roucha.

b) Liturgie Jan Želivského. Kněz Jan Želivský byl uprchlý premonstrát ze Želiva a patřil k pražským novoměstským radikálům. Svými názory tíhl k táborům a podle jejich způsobu zaváděl krátkou liturgii. Avšak pražskému lidu na Novém Městě, který Želivský svou demagogickou výmluvností ovládal po tři léta(1419-1422), se nelíbila puritánsky jednoduchá táborská mše. Proto sestavil zvláštní liturgii. Jeho mše byla celá česká, ale přitom zachovával církevní ritus a sloužil v ornátu., třebaže prostém. Jinak však zamítal, jako oficiální pražané, svátostiny, obrazy, hru na varhany a jiné. Husitská mše měla tyto části: Introit, Hradal(graduale), Gloria, Epištolu, Impy(„to je prozy pěnie), Evangelium, Vieři v jednoho Boha, Offertorium („směšovanie vína s vodou s tak posvěcovanie“), Prefaci, Sanktuc, Pater noster(„Pateře řiekaní“) a Agnus Dei.

c) Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch(ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zvedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval. Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221)

Týž obřad měli i moravští táboři (u Ostrohu a Strážnice), kteří podle téhož Vavřince z Březové sloužili mši „ve vlastním rouše, odříkajíc Pateř a slova posvěcování“. Táboři zpočátku věřili ve skutečnou přítomnost Kristovu jako všichni kališníci. Brzy však zavládlo mezi nimi „pikarství“, tj. nevíra v Oltářní svátost, kterou nazvali modlářstvím. Proto tupili a pronásledovali její ctitele jak mezi katolíky, tak mírnými kališníky s Rokycanou v čele. Nakonec zavrhli mši svatou a surově ničili bohoslužebné nádoby, misály, oltáře a kostely. Chelčický je bystře nazval „pikarty pod kalichem“

Pokud by byl Hus konzervativní i ve svém srdci, tak by obvinění např. z remanenční nauky o svátosti oltářní bylo prakticky nemožné. Hnutí nazvané po Husovi husitství přineslo revoluci nejen do společnosti, ale i do liturgie. Husitské experimentování, tvoření a odbývání mše nacházíme silně přítomné v tzv. „obnovené liturgii“ po II. Vatikánském koncilu tvořené po revolučním roce 1968.

Kostel a jeho účel

     U stavby se zajímáme o to, kdy byla postavena, jak byla postavena a kým byla postavena. Nejdůležitější otázkou je, proč byla postavena. Jsou budovy, které to oznamují svými nápisy: „Banka“, „Potraviny.“ Kostel svojí věží směřuje vzhůru, aby připomínal Boha, který jako Stvořitel je nad světem. Kostel s křížem připomíná výkupnou smrt Ježíše Krista na kříži.
     V části Bible zvané Nový zákon, je potvrzen i Starý zákon: „Písmo nemůže být zrušeno.“ (Jan 10,35). Bible je kniha posvátná pro křesťany. Čemu nás učí bible o chrámech? V první knize královské se král Šalomoun, který zbudoval chrám považovaný za jeden ze sedmi divů starověku ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“
     Toto pokorné smýšlení obsažené v bibli najdeme rovněž v posvátné tradici. Sv. Jan Zlatoústý nám zanechal zprávu o chování prvních křesťanů v kostele: „Když se chystali vstoupit do chrámu, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“
     U proroka Jeremiáše čteme, jak varoval lidi, aby skutečně žili podle toho, co se v chrámu hlásá a nespoléhali na pouhé neupřímné chození do kostela: „Nespoléhejte na klamná slova: Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův." (Jer 7,4). Kniha Jeremiáš končí zničením chrámu Šalomouna pro hříchy lidí a neochotu konat pokání.
     Apoštol lásky sv. Jan nejobšírněji popisuje v 2.kapitole svého evangelia, jak Pán Ježíš vyhání prodavače a směnárníky z chrámu bičem, protože měnili účel chrámu - místa modlitby – na obchod a banku. Toto správné chování Krista při změně účelu budovy nám může být částečně srozumitelnější při představě, jak by to dopadlo v jiných oblastech: kdyby někdo v bance dělal nabídku pečiva anebo u benzínové pumpy nabízel směnu peněz. Chrám, z něhož Pán Ježíš vyháněl osoby, co měnili účel této budovy, byl zničen 29. srpna roku 70 podle jeho předpovědi, která dokládá jeho věrohodnost a činí to i zbytky chrámu při návštěvě Jeruzaléma v současnosti.

     Odkaz na bibli a tradici odpovídá požadavku II. Vatikánského koncilu, který v konstituci Dei verbum (Boží slovo) v čl. 24 učí: „Posvátná teologie spočívá jako na trvalém základu na psaném Božím slovu spolu s posvátnou tradicí." Příklad správného vztahu ke kostelu je u Panny Marie a bible rozjímaná v modlitbě růžence nás vede do chrámu při obětování Ježíše a jeho nalezení v chrámě, jak je psáno ve druhé kapitole Lukášova evangelia.
     Kardinál Tomášek začíná katechismus otázkou patřící do kostela: „K čemu jsme na světě?" a odpovídá: „Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe."
     U otázky „čím sloužíme Bohu?" uvádí sv. Augustin (Vyznání I,1): „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě." Z uvedeného je zřejmé, s jakým postojem máme do kostela přicházet.
     Kostel je postaven k bohoslužbě a při ní jde o dílo vykoupení Krista s oslavou Boží a posvěcením člověka. Těm, kdo jsou spokojeni s tím, že stačí, když někdo „se jde jen tak do kostela podívat“, jako do muzea nebo koncertní síně apod., připomínejme špatné konce, k nimž to vede. Historik PhDr. Radomír Malý v časopise Te Deum 4/2011 píše: „Tak např. v Holandsku čtvrtina všech katolických chrámů, činných ještě v r. 1960, slouží dnes jako kina, divadla, hypermarkety, dokonce i jako bordely.“

                                                     

Četba bible jeruzalémské

         Při četbě „Jeruzalémské bible“(vydané r.2009)  již v první knize Geneze ve 14.kapitole o boji devíti králů a osvobození zajatého Lota Abrahamem najdeme v poznámkách: „A je historicky nemožné, že by Alam kdykoli vládl nad městy na jih  od Mrtvého moře…Vyprávění chtělo napojit Abraháma na „velké“ dějiny a dodat jeho postavě aureoli vojenské slávy.“ 

      Jaký charakter má potom setkání s Melchizedechem, které po bitvě ve 14 kap. Gn následuje? Je-li bitva výmysl, pak děkování Melchizedecha nemá smysl anebo snižuje jeho hodnotu. Uvedená vysvětlivka neplní požadavek konstituce  Dei verbum II.Vatikánského koncilu č.12:  „…pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé Církve a analogii víry“, protože  další místa  bible představují Melchizedecha jinak, než ukazuje výše uvedená výkladová poznámka. Kniha Ester(4,17) má ve čtení modlitby Církve(29.týden, středa) znění, které není v jeruzalémské bibli: „Z knih svých předků jsem slyšela číst Pane, že jsi Abrahámovi a jeho třem stům osmnácti mužům dal zvítězit na devíti králi.“    Žalm 110 má slova: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“. Ten, kdo opouští kněžství by mohl říci, že tato slova nemohou chtít trvalou platnost a závazek, ale vysvětlení podle poznámek ke Gn 14 kap. Jeruzalémské bible! Vývody, které činí apoštol Pavel ve třech kapitolách(5-7) listu Židům předpokládají, že události 14 kap. Gn jsou pevnou historickou realitou a ne smyšlenkou. 

      Dei verbum č. 23 vybízí ke studiu východních a západních otců a liturgie. Modlitba římského kánonu se odvolává na Melchizedecha: „přijmi tuto oběť…jako oběť svého kněze Melchizedecha…“ Výše uvedená poznámka „vědecké“ jeruzalémské bible toto modlení znehodnocuje a je v rozporu se zásadou lex orandi – lex credendi, zákon modlitby je zákonem víry. Tuto negativní osobní zkušenost uděláme při četbě jedné kapitoly ze Starého zákona  po 14 dnech četby.
     Tridentský koncil v dekretu o vydávání a užívání svatých Písem učí: "Pro potlačení opovážlivců Synod rozhoduje, aby ve věcech víry a mravů patřících ke stavbě křesťanské nauky nikdo nenakládal se svatým Písmem podle vlastního chápání proti tomu smyslu, kterého se držela a drží svatá matka Církev, jíž patří soud o pravém smyslu a výkladu Písem, ani se neodvažoval vykládat Písmo svaté proti jednomyslnému konsensu církevních otců vedený pouze svým vlastním důvtipem, i kdyby takové výklady neměl v úmyslu nikdy zveřejnit. Ti, kdo se proti tomu proviní, budou svými ordináři označeni a potrestáni zákonnými tresty."

Latina je závazná

        Odborníkem na latinu byl na II. Vatikánském koncilu kardinál Stickler, který v Aigen, 26. 8. 1997 při setkání  kněží sděloval své vzpomínky a zkušenosti koncilního poradce liturgické komise takto: „V této souvislosti je třeba uvést i další důležitý prvek, kdy došlo nejen k mylnému pochopení ustanovení koncilu, ale i k jeho úplnému popření: kultovní jazyk. Mohu v této záležitosti argumentovat, protože jsem na základě svých osobních zkušeností s tímto  tématem důvěrně obeznámen. Byl jsem jako expert komise pro semináře pověřen relací o latinském jazyce. Byla vytvořena stručně a krátce, a po zralé diskusi byla uvedena do formy, která odpovídala přáním všech členů a byla připravena k předložení v koncilní aule. A tu došlo k neočekávané události: papež Jan XXIII. slavnostně na svatopetrském oltáři podepsal apoštolský list Veterum Sapientia, který, podle názoru komise, učinil prohlášení o latinském jazyce v církvi nadbytečným. V tomto listu, byl vyjádřen nejen význam latiny v liturgii, ale i ve všech oblastech života církve. Když později se v koncilní aule po několik dní diskutovalo o funkci latiny, sledoval jsem pozorně tuto diskusi a také jak se odrazila v konečných formulacích Konstituce o liturgii.  Dobře si pamatuji, jak po několika radikálních návrzích, jeden sicilský biskup povstal a otce zapřísahal, aby v tomto bodě zachovali obezřetnost a rozumnost, protože jinak by se nakonec dospělo i k tomu, že by se celá mše sloužila v lidovém jazyce. Po tomto varování propukl v koncilní aule bujarý smích.    Proto nemohu pochopit, jak Mons. Bugnini mohl později tvrdit, ve svých r. 1983 uveřejněných pamětech, že radikální a celkový přechod od zavedeného latinského kultovního jazyka k lidovému jazyku, byl koncilem prakticky potvrzen jako pastorační nezbytnost /cituji z italského orig.  Str. 108 – 121/. Mohu naopak dosvědčit, že formulace koncilní konstituce, týkající se této otázky, jak ve všeobecné části /čl. 36/, jak v ustanoveních týkajících se mše /čl. 54/ byla v konečné diskusi koncilních otců téměř jednohlasně přijata a to 2152 hlasy pro a pouhým 4 hlasy proti. Při zpracování tradice, která se tohoto tématu týkala, jsem si uvědomil, že zde byl vždy jednomyslný souhlas, a to až do doby Jana XXIII..“    

            Zmíněný mons. Bugnini je tvůrcem misálu, který podepsal Pavel VI. Pokud jde o to, co tvrdil o latině, tak se mohl zeptat, jak to na koncilu bylo, aby nešířil mylné informace. V článku konstituce o liturgii čl.54. je stanoveno: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Neměli bychom plakat nad tím, že  za 40 let misálu Pavla VI. vznikla tradice mše svaté pouze v národním jazyce, ačkoli na koncilu se tomuto zúčastění delegáti smáli?

          V knize kardinála Ratzingera O víře dnes v části bohoslužebný jazyk čteme: „…právě oblast liturgie jak v pracích odborníků, tak v konkrétních případech jejího užívání „příkladem, na kterém je nejlépe vidět, jak dalece jsou od sebe vzdáleny skutečné protokolární texty II. Vaticana a způsoby, jak se někdy vykládaly a aplikovaly.“ 

        Nová jazyková tradice pouze národních jazyků je předkládána spolu s dalšími věcmi jako duch koncilu. Když jsem dělal průzkum, kolik lidí přečetlo alespoň něco z dokumentů II. Vatikánského koncilu, tak mezi lidmi přítomnými v katolickém kostele to byl tak jeden ze sta.  Z bohoslovců a kněží  přečetl všechny dokumenty II. Vatikánského koncilu tak 1 z deseti. Tato neznalost není neznalostí o níž platí „nevědomost hříchu nečiní“ a dává možnost takových řečí jako psal  zmíněný Bugnini a jiní, kteří tvrdí vyložené nepravdy nebo lži. Pokud kněz  zvolí ve mši svaté  latinská slova a bude stát jak se říká „zády k lidu“ je předpoklad poukazování na to, že je to proti koncilu. Je třeba se pevně postavit a trvat na tom, že to je v souladu se skutečnými texty koncilu a odmítat bludné odlišnosti, tzv.ducha koncilu  a   zmatení lidí.  Zabydlenost těchto názorů je dána propagandou. Známe tezi propagandy: „Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“

         Pozornost latině jako malé věci odpovídá evangeliu, kde nás náš Spasitel poučuje,  kdo je věrný v maličkostech je věrný i ve velkém(Lk 12,10). Již papež Hadrián sv. Cyrilovi a Metodějovi při povolení slovanské bohoslužby přikázal zachování latiny v slovanské bohoslužbě a toto povolení spojil s celkovým křesťanským stylem života a  napsal: „Neboť víra bez skutků je mrtvá a klamou se ti, kdo myslí, že znají Boha, ale svými skutky se od něho odvracejí.“ Sv. F.Saleský poučoval své věřící: „Modlete se latinské modlitby: Pater, Ave, Credo, je to prostředek být úzce spojen s církví římskou, která se modlí tímto jazykem.“ Dobří římskokatolíci nepohrdají latinou a dokáží poukázat na to, že mládež poslouchá rock většinou anglicky a přesto je zde ovoce různých hříchů, i když písním nerozumí. Podobně je schopen i latinský jazyk u člověka milujícího Boha vést k dobrému ovoci. Kardinál Tomáš v roce 1968 v katechismu vydaném 3 roky po skončení II.VK  mluví o současném užívání jazyka národního a latinského v bohoslužbě takto č.143:  „Při mši svaté je v obřadu římském řeč latinská. Mezi různými národy se používá řeč mezinárodní. Podobně i Církev má svou řeč mezinárodní, a tou je latina. Podstatné části mše sv.(kánon – neměnná část od „Svatý, svatý“ až k „Per ipsum“) se kněz modlí latinsky. Latina je jazykem mrtvým. Žádný národ jím totiž nemluví. Všechny národy se musejí tomuto jazyku učit, a proto není žárlivosti pro používání latinského jazyka. Jedním jazykem se naznačuje, posiluje a utvrzuje jednota Církve na celém světě. Tím se také naznačuje, že jsou v naší víře tajemství. Tento jazyka se již nemění, kdežto všechny živé jazyky se stále vyvíjejí a mění. Proto mohou zůstat slova posvátných obřadních knih stále táž i po mnoho staletí.“