Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Vlastnosti lásky

     Pro mnoho dnešních lidí láska znamená totéž co soulož. Proto je třeba umožnit co nejdříve pohlavní život. Proto jsou třeba rozvody nebo pohlavní život osob stejného pohlaví. Proto je celibát považován za nesprávný. Sekta „Rodina lásky“ tvrdí, že žije biblickou výzvu: „milujte se“. Její členové jsou aktivní v sexuálním životě a prostitutky jsou ti nejvzornější členové. Za lásku se schovávají věci, které jsou sobectvím a skutečná láska spíš chybí než je. Člověk je v nebezpečí, že uslyší: „Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku“ (Jan 5,42). 

     Jaké jsou vlastnosti lásky k Bohu podle Písma svatého? Již Starý zákon zná: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Tento příkaz Deuteronomia potvrzuje v Novém zákoně Ježíš Kristus: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého…"(Mt 22,37). K tomu Pán Ježíš dodává příkaz o lásce k bližnímu, jak je v Starém zákoně, Lv 19,18: "budeš milovat svého bližního".  

K pravé lásce patří nenávist zla: „Kdo milujete Pána, nenáviďte zlo (žalm 96,10). Stejně žádá apoštol Jan: „Nemilujte svět, ani co je v něm, kdo miluje svět, v tom není ani lásky k Otci“ (I Jan 2,15). 

Vlastností lásky je dodržování Božího zákona: „Kdo milují Pána, zachovávají cesty jeho…plní zákon jeho (Sir 2,16). Totéž v listu II Jan 6: „Láska záleží v tom, že žijeme pole jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce“. Vlastností dokonalé lásky k Bohu je, že jej má cenit nade vše: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna a dceru více nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37). 

Láska rozdělená není pravá: „Nikdo nemůže sloužit Bohu a mamonu.“ (Mt 6,24). 

Při různé dobré činnosti je důležitý úmysl lásky: „Kdybych všechen svůj majetek rozdal na nasycení chudých a kdybych své tělo vydal na spálení, lásku však neměl, nic mi to neprospěje.“ (I Kor 13,3). 

Lidská láska je odpovědí na Boží lásku: „Poznali jsme a uvěřili v lásku, kterou nás Bůh miluje“ „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“. (I Jan 4,16 a 19). 

Láska k Bohu se pozná na lásce k bližnímu: „Řekne-li někdo. Miluji Boha – a nenávidí svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (I Jan 4,20). 

Láska dokáže mít užitek ze všeho: „Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“ (Řím 8,28). 

Podle oběti se pozná láska a její důvěra: „Jsem si jist, že ani smrt…a vůbec nic stvořeného nemůže nás odvrátit od Boží lásky v Kristu Ježíši našem Pánu“ (Řím 8,38-39). 

Láska musí být vytrvalá: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15,9). 

Láska přináší odpuštění: „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože mnoho milovala; komu se málo odpouští, ten také méně miluje.“ (Lk 7,47). Podobně o odpuštění píše sv. Petr, I Pt 4,8: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá množství hříchů.“ 

Špatná láska je vlažná: „Mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku“ (Zj 2,4). 

Příklad k následování je Pán Ježíš: „Zjevil jsem jim tvé jméno, aby láska, kterou mne miluješ byla v nich a já v nich“ (Jan 17,26). 

Vlastnosti lásky líčí apoštol Pavel v I Kor 13,4-8: „Láska je shovívavá, dobrotivá, nezávidí, nechlubí se, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, doufá, všechno přetrpí, nikdy nepomíjí.“ 

Láska souhlasí s trestem pro ty, kdo nemilují: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet“ (I Kor 16,22). 

Pravá láska bezpečně vede k důvěrnému vztahu s Bohem: „Miluji ty, kdo mne milují a kdo mne za úsvitu hledají naleznou mne“ (Přísloví 8,17). 

Z lásky svatých mají užitek následující generace: „Prokazuji milosrdenství až do tisícího pokolení těm, kteří mne milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,6). 

Láska zbavuje špatného strachu: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání“. (I Jan 4,18) 

Láska přináší věčný život: „Milujete jej…budete proto požívat nevýslovné a slavné radosti, až dosáhnete cíle své víry, spásy své duše“ (I Pt 1,8-9). Jak 2,5: „Bůh…slíbil království těm kdo ho milují.“ I Jan 4,17: „V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsem i my zde na světě.“ 

O lásku prosíme Boha v modlitbě. „Otče náš“ a každou prosbu této modlitby můžeme chápat ve vztahu k lásce. Co jiného má nastat slovy prosby „Posvěť se jméno tvé“ než správný řád lásky? O lásku prosíme Ducha Svatého: „Zapal v nás plamen své lásky“. O lásku prosíme Ježíše Krista: „Nejsvětější Srdce Ježíšovo, planoucí výhni lásky, smiluj se nad námi.“ O lásku prosíme Pannu Marii a svaté: orodujte za nás, aby naše láska byla svatá!