Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Kdo je mimo

    Pius XI. v encyklice Qudragesimo anno z roku 1931, článek 130, napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřené, to jest o věčnou spásu.“ Pro značný počet lidí jsou pak ti, kdo drží život z víry, plní kostely a stojí u zpovědnice mimo. Prostředek nahrazuje cíl, když se místo o růstu duchovním a mravním mluví jen o růstu ekonomickém a materiálním. 

  Cílem je spása duše. To napsal první papež sv. Petr ve svém prvním listě 1,9: „Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ CIC z roku 1983 končí kán.1752 „se zřetelem na spásu duší, která musí být nejvyšším zákonem v Církvi.“ V encyklice Lumen fidei papež František I. napsal: „Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.“ Co když někdo zavrhne světlo víry ? To Lumen fidei neřeší a odpověď dává papež Pavel IV. bulou „Cum ex apostolatus offici i u nejvýše postavených osob : „ § 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů.“ 

  Apoštol Pavel vyznává, jak se ocitl mimo Zákon a cíl vlastního židovské náboženství, Gal 1,13: „Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze a snažil jsem se ji zničit.“ Toto mimo Církev jako sv. Pavel si zvolila většina židů a to i přes studium bible, jak je v Jan 8,39-40: „Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale vy nechcete přijít ke mně aby jste měli život.“ I ten, kdo zkoumá Písmo může být mimo jeho smysl. Podobně ten, kdo se drží tradice může být mimo to, k čemu má vést: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského(Mk 7,8).“ Může být i uznávaný exorcista, charismatický uzdravovatel nebo vizionář mimo? Píše o tom evangelium sv. Matouše 7,22-23: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: „Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsem tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!“ 

  Apoštol Pavel píše v listu Římanům 2,25-26 kdo je mimo: „Jako žid jsi ovšem na tom lépe, jestliže Zákon plníš. Když však Zákon přestupuješ, ty, žid, jsi jako pohan. Jestliže tedy pohan zachovává předpisy zákona, copak nebude považován za žida?“ Obdobou je myšlenka sv.Augustina, O křtu proti donatistům: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ V článku 14 konstituce Lumen gentium je o katolických věřících, kteří jsou v nebezpečí být mimo spásu: „Ať si však jsou všichni synové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejen že nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“ 

  Vzhledem k tomu, že koncilní texty nikde nežádají oltář čelem k lidu, tak nemůže být mimo II.vatikánský koncil ten, kdo neslouží mši svatou čelem k lidu, ale slouží obrácen k východu. Mimo koncil nemůže být bratrstvo Pia X. a jeho zakladatel arcibiskup Lefebvre kvůli sloužení tradiční mše svaté. Vždyť článek 4 konstituce o liturgii ji žádá: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

  Při jednom setkání mi ředitel školy tvrdil, že dodržuje Desatero a při rozhovoru se zmínil o tom, že je ateista. Dostal odpověď, že jako ateista Desatero nesplní, protože prvním příkaz je věřit v jednoho Boha. Je pravda, že Desatero je možné plnit zčásti, ale list Jakubův varuje, Jak 2,10-11: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ.“ Tak jako mimo Desatero je ateista, tak je mimo Desatero ten, kdo porušuje kterékoli přikázání. A je nejen mimo víru, ale i zdravý rozum, který proti Desateru nebrojí. Proto i nepokřtění lidé zdravého rozumu odmítají umělé potraty, homosexuální život a podvody. 

  Předmluvou knihy sv. Františka Saleského O lásce k Bohu se ztotožňuji s jeho pokornou a poslušnou vůli nebýt mimo: „Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“(výrok snad sv. Augustina).“ 

  Panna Maria, přemožitelka všech bludů byla mimo bludy a hříchy, a proto je Církví vedenou papeži dávána jako vzor pro ty, kdo nechtějí být mimo Boží království. 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 

   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 

   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 

   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 

   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.)