Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Čtení bible

      To, že nestačí pouhé čtení bible a odvolávání se na bibli hlásal Ježíš Kristus. Apoštol Jan to uvádí v evangeliu 5,39-41: „Zkoumáte Písma, protože myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku.“ Písmo sv. obsahuje možnost užívat Písma sv. nikoli ke spáse, ale ke zkáze. O tom píše II. list apoštola Petra 3,15-16: „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byly dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – dělají to tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

       K dílu Příruční slovník biblický, schválenému v roce 1939, napsal arcibiskup Prečan: „Radostně žehnám na cestu k duším prvnímu vědeckému slovníku biblickému v českém jazyce. Dej Boží Moudrost, aby živé zdroje svatého Písma se otevřely skrze toto dílo a činily duše žíznivými a žíznícími, aby se dostalo napojení vodami života.“ Heslo „bible“ má zmíněný Příruční biblický slovník s 11 tématy. 

     Téma 11 je „Čtení bible“ od ThDr. Prokopa Švacha: „Čtení bible, i když je nanejvýše užitečné, není nutné ke spáse, protože její obsah se podává živým učitelským úřadem Církve, jíž bylo svěřeno Písmo k opatrování i vykládání zároveň s potřebnými dary. Poněvadž však Písmo bylo předáno jako list Boží lidem, je nasnadě, že jeho poznání je v určitém smyslu pro každého nutností, alespoň pro uvědomělého vyznavače evangelia. Neboť knihy Boží nám byly dány jako útěcha (1 Mk 12,9), jako posila naší víry, neboť mnohé věci byly napsány, abychom uvěřili v božské poslání Kristovo (Jan 20,31). Byly dány jako dobrý prostředek k šíření pravé víry, protože „veškero Písmo je užitečné k poučování, usvědčování, k polepšování a výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). Poněvadž však v Písmě jsou mnohá místa těžká jak po stránce literární, tak pro přesažnost mnohých pravd rázu nadpřirozeného, proto Církev jako strážkyně bdí nad pokladem bible, aby nebyl znevážen nesprávnými výklady. Podle nauky katolické Církve nemá být dána bible libovolně do rukou všem, aby nebyl porušen její autentický smysl. 

     Když položili protestanté jako zásadu, že každý je při čtení osvěcován Duchem Svatým, vedlo to k biblickému subjektivismu a nakonec k racionalismu. Řádným úřadem k výkladu bible, který zavazuje je Církev Kristova. Proto Církev dbá, aby bible, určené ke čtení věřícím, byly opatřeny poznámkami, jež mají vyložiti místa těžká, nejasná nebo pochybná. Byly-li vydány někdy výnosy, zakazující čtení Písma, stalo se tak až v pozdějším středověku, a to jen částečnými zákazy ne pro bibli samu, nýbrž pro její zneužívání různými sektami. Od sněmu tridentského je vydávání bible svěřeno církevním autoritám a je dovoleno užívat jen církevně schválených biblí, přeložených s církevním dovolením a opatřených příslušnými poznámkami. Zkušenost století sama ukázala, že Církev katolická tak uchránila víru v božský ráz Písma neporušenou. Proto není dovoleno užívat nekatolických vydání leč jen ke studujícím různých kategorií.“ 

       Česká biblická společnost nerespektuje tyto požadavky katolické Církve na Písmo svaté a je to jasné z jejích stanov: Článek 2 – Úkol a cíl: „Předmětem činnosti Společnosti je šíření a efektivní distribuce Písma svatého, bez konfesijního zaměření a za dostupné ceny. Proto Společnost vydává, dováží a rozšiřuje Bibli a její části v češtině i v jiných jazycích. Biblí se rozumí Starý a Nový zákon s deuterokanonickými knihami nebo bez nich.“ Článek 3 – Členství: „ Každá křesťanská církev se může stát kolektivním členem Společnosti a podílet se na její činnosti.“

      V praxi to znamená, že se katolíci podílí na tisku biblí v rozporu s předpisy Církve. Není divu, že při podpoře takových projektů se katolická víra místo šíření rozleptává a roste počet „bezkonfesijních“, pro něž  víra není životním programem jako u Panny Marie a svatých.

      Sv. Cyril Jeruzalémský v katechezi katechumenům vysvětluje podstatu toho, co má člověk vyčíst z Písma sv. na vyznání „Věřím v Boha“ takto: „Tento souhrn víry nebyl sepsán podle lidských názorů, nýbrž bylo z celého Písma vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak bylo podáno v úplnosti jediné učení víry. A jako sémě hořčice obsahuje v malém zrnku mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti obsažené ve Starém i Novém zákoně.“

Eucharistické bludy a jejich náprava

   Na dobu úpadku je třeba reagovat horlivostí. To se stalo, když v 10. století byli špatní papežové. V Clyny ve Francii vzniklo reformní hnutí cisterciáků. Obnova se děla podle benediktinského hesla „modli se a pracuj“. Práce byla provázena neustálou modlitbou a v Clyny ve dne v noci nepřetržitě některý kněz sloužil mši svatou po celá léta. V Clyny se slavilo Boží tělo o tři století dříve, než bylo všeobecně přijato. K hodnotě mše svaté a Eucharistie bylo a je třeba odmítnout nesprávné názory neboli bludy.
   Před papežem Řehořem VII., bývalým mnichem z Cluny, odvolal Berangarius své bludy r. 1079 takto: „Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev, která se vylila z něho, a to ne pouze skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a já to čtu a vy to chápete. Tak věřím a proti této víře nebudu dále učit. V tom ať mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“
   Příkladem zpochybnění tohoto vyznání je Wicklif. Profesor Jaroslav Kadlec v Přehledu českých církevních dějin, díl I., str.246-247 píše: „…teprve Wiclif dovozuje, že jedinou spolehlivou autoritou ve věcech víry a mravů je Písmo, a vše co z víry a kultu nelze doložit Písmem jsou lidské nálezky – odtud pak jeho zamítání některých svátostí, zpovědi, exkomunikace a podobně. Také u nás bylo slyšet od dob Milíčových, že kněží mají žít v chudobě, ale Wyclif potírá nadto pravomoc a světské panování církve vůbec a žádá, aby moc veřejná trestala duchovní nehodně žijící. Jeho remanenční nauka o svátosti oltářní i tvrzení, že kněz nemůže dát ze své moci rozhřešení hříchů, zeslabovaly význam kněžství a jeho autoritu. Jako Milíč klade Wyclif velký důraz na kázání slova Božího a podobně jako Matěj z Janova vidí ideál církve v obci křesťanů z dob apoštolských. Mezi českým hnutím náboženským a učením Wyclifovým jsou nepochybně styčné body, ale východisko a směr bylo rozličné. Ovšem pro další vývoj české myšlenky náboženské mělo zásadní důležitost přesvědčení mladé generace, že reformní stanovisko Wyclifovo jest teoreticky nejjistější bází k prakticky účinným opravám českých poměrů náboženských i církevních. Jejím mluvčím se stal mistr Jan z Husince.“
Anglický bludař Wicklif měl vliv na Jana Husa, který považoval odsouzení jeho názorů za bezdůvodné a nespravedlivé. U Wicklefa po odsouzení jeho názorů nenastala smrt na hranici, a proto s odsouzením jeho názorů nejsou spojeny emoce jako v případě Jana Husa. Odlišné učení o Eucharistii než katolické, měl kromě Wyclifa i Luther a další dva učitelé protestantismu Kalvín a Zwingli. Ti všichni také svorně tvrdí, že jim stačí autorita Písma svatého.
   Papež Řehoř VII. v textu odvolání vede Berengaria k Bohu a evangeliu, jak vidíme z výše uvedeného textu odvolání. Berengarius neřekl papeži Řehoři VII: „Pro mě platí jen autorita Písma svatého, ale uznal, že papež svojí autoritou neruší autoritu Písma sv., ale zajišťuje správný výklad Písma svatého. Berengarius opustil své eucharistické bludy a uznal katolickou víru, jak žádal Řehořem VII. To, že mu papež nepředepsal nějakou novotu, ale učení katolické Církev podle autority tradice lze doložit řadou výroků, z nichž si připomeneme alespoň některé:
Ignác z Antiochie (+ 107), list do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup anebo ten, koho on sám pověřil.“
Sv. Justin, (+ 165), Apologie I: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“
Sv. Ambrož(+ 397), O svátostech: „Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista.“
Sv. Cyril J.(+ 386) katecheze: „Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev“
Sv. Efrém(+ 373), Promluva o svatém týdnu: „Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem.“
Sv. Jeroným, PL 22: „Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev.“
Liturgie sv. Jana Z.: „Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu.“
  Kánon 13. I. sněmu v Nicei 325: "Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepřeno nejnutnější poslední přijímání. Byl-li někdo učiněn hodným sv. přijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak připuštěn jen k účasti na modlitbách. Vůbec každé umírající osobě, ať je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, buďtež s povolením biskupa  poskytnuta."

Protestanté o mši svaté

   Mezi knihy pojednávající důkladně o mši svaté patří kniha biskupa Josefa Kupky O mši svaté. Na svých 681 stranách ve vydání z roku 1899 má dílo část I. dogmatickou a část II. historicko-liturgickou. Část dogmatická má tři díly. Třetí díl má název „Nekrvavá oběť Krista Pána“ a třetí odstavec je zakončen pětistránkovým rozborem „Kterak soudí protestanté o oběti eucharistické.“ Text zde uvedený začíná na str. 148 a je mírně zkrácen a upraven po jazykové stránce:
   "Ještě před protestanty popírali (ve 12.stol.) obětní ráz eucharistie Petrus de Bruis a Arnoldisté (nazvaní tak po Arnoldu z Brescie), tvrdíce, že v církvi oběti vůbec není. Oběť mše sv. popírali Katharové a Albigenští(v 12. a 13. století), aby nemuseli uznávat viditelné kněžství v církvi; mši obětí ďáblovou nazývali Bogomilové (v 13. a 14.století). Mistr Jan Hus uznával sice pravost oběti mše sv., ale zdá se, že moc konsekrační odpíral kněžím nehodným. (poznámka č.4 Lenz, Učení mistra Jan Husi, str. 124. Ve vězení kostnickém Hus napsal: „Dico etiam, quod tam bonus, quam malus sacerdos conficit, quia per ipsum Deus facit.“) Nejdůležitější však a hlavní popěrači a nepřátelé oběti mše sv. jsou protestanté. Popírajíce obětní ráz eucharistie, popírají i prostřednický úřad kněží, jakožto viditelných zástupců Kristových a služebníků církevních. Luther sám po svém odpadu sloužil nějaký čas mši sv., ale brzy ji také zavrhl. Proč tak učinil, vykládá ve spise „De missa privata et unctione sacerdotum; r.1521“. Trápily prý ho výčitky svědomí, že tak často slouží mši sv. Tu se mu zjevil ďábel (v knize je poznámka 5) a radil mu, aby mše sv. nechal. Luther ho poslechl a od té doby nazývá oběť mše sv. největším bludem papeženců, uznávaje toliko eucharistii jako svátost. „Nazývejme ji svátostí nebo závětí, nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie, nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti.“ Ze své „Formula missae“ vymítil všechno, co se odnášelo k obětnímu rázu eucharistie a co bylo výrazem ideje obětní…
 Luther jako pravověrní lutheráni, věřil sice, že po vyslovení konsekračních slov při slavnosti večeře Páně Kristus Pán skutečně(reálně) je přítomen, ale tvrdil, že jen za tím účelem, aby mohl být požíván, nikterak však proto, aby, přítomen jsa pod oběma způsobami(in forma sacrificii), znovu na oltáři mysticky se obětoval, jak se skutečně obětoval na kříži, ani proto prý ne, aby obec křesťanská Jeho Tělo a Krev obětovala božské Velebnosti. Vždy vyčítal katolíkům, že naukou o mši sv. zbavují oběť Krista Pána na kříži zásluh a síly smiřovací, přičítajíce to oběti mše sv.
Melanchton nazývá v „Konfessi augsburské“ (artic. quid sit sacrificium) mši sv. výkonem nebo náboženskou ceremonií k poctě Boží, připouští název „oběť děkovná“, ale zavrhuje „oběť smíru“(sacrific. propitiatorium), neb tou prý je jen oběť na kříži.
Zwigli a Kalvín neuznali eucharistie ani za část bohoslužby, jméno „mše sv.“ pečlivě vymítili a večeři Páně prohlásili za ceremonii, kterou prý jen časem, dle přání a potřeby věřících a k zvýšení bohoslužebné slavnosti lze konat. V kancionálu reformované církve v Dobrosoli (Halle) vydaném se praví, že účelem eucharistie je upamatovat nás na to, co Kristus Pán pro nás učinil a vytrpěl, připomenout nám celé Jeho vykupitelské dílo a tím v nás vzbudit city vděčnosti.“ Tomáš Erast, prof. medicíny v Heidelbergu, vypracoval na rozkaz Bedřichův r.1572 „důkladné poučení“ o večeři Páně, kde velmi ostře vytkl rozdíl od učení Lutherova. Následujícího roku vyšel od Ursina a Oleviana vypracovaný „heidelberský katechismus“. Byl zaveden ve Falci a synoda Dortrechtská dodala mu vážnosti symbolické,. Synoda Falcká jej uznala a uveřejnila se zvláštní přímluvou r.1563. Do druhého vydání Bedřich vsunul větu: „Katolická mše není v podstatě ničím jiným, než zapřením oběti a utrpení Ježíše Krista.“ V třetím vydání týž Bedřich dodal. „a prokleté modlářství“ (und eine vermaledeite Abgötterei).
Praktické důsledky takové nauky záhy se dostavily. Uvedeme aspoň jeden příklad. Falcký kurfürst Bedřich III. dal v Heidelberce odstranit z chrámu oltáře a obrazy a na jejich místo postavil stoly; obrazy na zdech namalované dal zalíčit, hostie nahradil žemličkami, kalichy dřevěnými poháry. Obvyklé u protestantů hostie nazval „abgöttische runde Brödlein“(modlářské okrouhlé chleby) a dal je rovněž odstranit, poněvadž prý poddaní při večeři se jim, jako pravému Bohu, klaněli)
S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně. Již r.1524, faráři města Curychu, stoupenci reformovaných, žádali městský senát o svolení, přizpůsobovat obřad slavení večeře Páně novému učení. Otcové města z počátku váhali, ale na opětné prosby konečně dovolili, aby na Zelený čtvrtek r.1525, večeře Páně se slavila po způsobu Zwingliho, který obřad její vyložil ve zvláštním, dosud u nich platném spise. Tento obřad je asi takový: Po kázání o velkém dobrodiní, jež nám Bůh prokázal, vydav svého Syna, na přikrytý stůl položí se nekvašený chléb a číše vína. Pastor v obyčejném všedním šatě, stoje mezi jáhnem a podjáhnem, volá zřetelným hlasem v jazyku lidu: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha sv.“; ministranti jménem celé obce odpovídají „Amen.“ ….Pak čte pastor z I. listu ke Kor. 11,23 a násl….Potom posluhující roznášejí chléb nekvašený, velkou čtyřhrannou to hostii, každý z přítomných si ulomí částku a ostatek podá sousedovi. Nechce-li se někdo dotknout rukama celého chleba, dá mu posluhující jen příslušnou částku. Pak přijdou posluhující s vínem v číších a opět druh druhu podává. Zatím se čte evangelium sv. Jana od hlavy třinácté. Každá lavice dostane jeden chléb a číši vína…Smutný tento úkaz je jen nutným následkem zavržení protestanty oběti vůbec, neboť kde není oběti, není důsledně ani obětních hodů.“
Tento dogmatický rozbor vzhledem k pastoračnímu rázu II. Vatikánského koncilu zůstává platný i dnes a do budoucna, protože vychází z učení  Tridentského  koncilu, v němž je např toto: "Jestliže někdo říká, že v Nejsvětější svátosti zůstává podstata chleba a vína s tělem a krví Pána našeho Ježíše Krista, a popírá onu podivuhodnou a jedinečnou proměnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, přičemž zůstávají pouze způsoby chleba a vína, kteroužto proměnu zajisté katolická Církev velmi vhodně nazývá transsubstanciací, anathema sit(ať je vyloučen)."

Hesychie klíč k úspěchu

     Co je třeba k lepšímu prožívání křesťanské víry? Poučení dávají lidé, kteří ji dobře prožívali. Hesychie je pojem otců pouště a z klášterů na východě. Vysvětlení dávají takto: Sv. Izák syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho, zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením. Milujte ´nekonání‘ ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství“ Jiná myšlenka od sv. Izáka: „Ten, kdo rád hovoří s Kristem, miluje usebrání v samotě. Kdo je rád ve společnosti mnoha lidí, je přítelem tohoto světa.“ A do třetice sv.Izák: „Žebř do nebeského království se nachází v tvém nitru – je tajemně přítomen ve tvé duši.“
     Poustevník Izaiáš: „Miluj mlčení víc než mluvení. Mlčení totiž střádá poklady, a mluvení je utrácí.“ Správné názory mají hodnotu, i když neznáme autora, jako je tomu u tohoto neznámého mnicha: „Jako není možné, aby někdo uviděl svou tvář v bahnité vodě, tak se ani duše nemůže začít modlit nazíravou modlitbou, jestliže se nejdříve neočistí od cizorodých myšlenek.“ Sv. Jan Klimak: „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu, úspěchem v ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe.“ Mniška Synklétiké nás poučuje, jak rozhodující je postoj našeho nitra: „Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“
     Důležitější než užívání pojmu hesychie je jeho prožívání. O biskupu Kupkovi pamětníci svědčí, že svou diecézi řídil od svatostánku. O kolika biskupech to lze říci dnes? Uzamčené kostely výmluvně svědčí, že hesychii před svatostánkem neznají ani „věřící“ a často ani kněží. Kláštery, v nichž se především má pěstovat meditace, kontemplace a hesychie mlčenlivé lásky k Bohu vymírají…
     Hesychie je důležitým předpokladem dobrého prožívání mše svaté. Muž svatostánku biskup Kupka v překrásné knize O mši sv. vysvětluje hesychii při mši sv.: „Kánon se modlí kněz sám a potichu, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, jako viditelný zástupce neviditelného velekněze Ježíše Krista, jenž vlastně sám sebe za oběť přináší a kněze pouze za nástroj používá. Mše sv. je v podstatě své obětní úkon, jímž kněz jménem Ježíše Krista Bohu nejvyšší poctu vzdává a lidem všech milostí zjednává, a slova, jimiž kněz úkon doprovází, jsou významu podřadného. Dostačí, když lid úkonu obětnímu s tichou úctou obcuje, právě tak jako ve svatém mlčení trvali svědkové smrti Páně na hoře Kalvárii (odkaz na Thalhofer, Liturgik I.427 n…). Reformátorové nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala; to jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž je zástupcem lidu, jenž má též rozumět tomu, co liturg jejich jménem říká. Naproti tomu církevní sněm Tridentský přímo poručil modlit se kánon potichu. V minulém století se snažili i Jansenisté zavést do liturgie způsob říkat kánon hlasitě, majíce za to, že tímto způsobem získají obecné mluvě přístup do liturgii vůbec. Jistý kanovník v Meauxu, jemuž bylo svěřeno vydání misálu, přidal ke slovům konsekračním „Amen“ a dal před tímto, jakož i před každým v kánonu se vyskytujícím „Amen“ vytisknout červené R, jakoby lid měl tímto „Amen“ knězi odpovídat. Ale tento padělek byl záhy zpozorován a odstraněn. Jiný pokus se stal při vydání nového misálu v diecézi Troyeské, v němž rubrika „submissa voce“(potichu) proměněna byla v „submissiore voce“ (méně nahlas), jakoby kánon jen méně hlasitě, než ostatní části mše sv. se měl říkat. Tichá modlitba při kánonu velmi dobře vyznačuje tajuplný ráz oběti mše sv. a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají. V písmu sv. často se užívá slova „mlčeli, mlčky,“ aby se jimi vyznačovala potřeba úcty, svatého úžasu a podivu. Tak kupř. čteme u proroka Habakuka (2,20): „Hospodin je v chrámě svém; umlkni před ním celá země.“ A vskutku nejvýznamnější události ze života Páně sběhly se za velebného ticha(kol kolem). Třeba jen vzpomenout na narození Páně. „Když všecko v hluboké ticho pohříženo bylo, a noc polovici běhu svého vykonala, všemohoucí slovo tvé, Pane z nebe, z trůnu královského přišlo“ anebo na proměnění Páně na hoře Tábor, na tichý bol účastníků smrti Páně apod. Svaté ticho tedy nejlépe sluší nejhlubšímu tajemství naší víry, když Kristus Pán z lásky nevyslovitelné k nám znova mezi námi na oltáři obnovuje oběť, kterou na Kalvárii dokonal. Proto užívalo se v některých chrámech i záclon(cortinae), jimž se oltář na počátku kánonu, in actu tremendi sacrificii, zahaloval, aby kněz zcela nerušeně mohl obětní úkon vykonat. Obyčej v církvi západní, říkat kánon potichu, je prastarý. Oratorian Lebrun dokazuje naproti kard. Bonovi, že nepovstal teprve v X. století, nýbrž, že kánon již od nejstarších dob vždy po tichu se říkal. Císař Justinian I. vydal zvláštní rozkaz, jímž nařídil modlitby při božské oběti a při sv. křtu k většímu vzdělání lidu, říkat ne potichu, nýbrž hlasitě, z čehož vysvítá, že Řekové až po tu dobu společně s církví západní potichu při nejsvětější oběti se modlili.“
     Kardinál Ottaviani a Bacci napsali papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) prorocký dopis s prosbou, aby neschvaloval nový misál. Dopis má tento úvod: „Svatý otče, když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria…“
     „Stručný kritický rozbor nového mešního řádu“ kardinálů Ottavianiho a Bacciho ze slavnosti Božího Těla 5.6.1969 má část VII. Zprotestantizovaný mešní řád: Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi.“
     Uvedeným textem kardinálů Ottavianiho a Bacciho jsme poučení, jak se NOM vzdálil od pravoslaví a řeckokatolíků a přiblížil protestantům. Protestanté a zprotestantizovaní katolíci do kostela moc nechodí a je jim cizí modlitba liturgie sv. Jana Zlatoústého: „Zdrž nás ještě ve své svatyni, abychom se mohli i po celý den učit tvým svatým pravdám. Aleluja. Aleluja. Aleluja.“ Jde o hesychii a její plody s vroucí touhou po Bohu, pokorným úžasem a klaněním, modlitbě bez spěchu a malátnosti, meditací, kontemplací a smyslem pro tajemství a niternost.
     Hesychii žila rodina nazaretská a následuje ji rodina, která se každý den ztiší k modlitbě růžence, k níž papeži často vybízí. Tak jako „věřící“ neznají ticho kostela, tak neznají „věřící“ ztišení v osobní a rodinné modlitbě a potřebují mít zapnuto celý den rádio nebo televizi. Zapomíná se na slova blah. Karla Foucaulda: V mlčení nejvroucněji milujeme. Hluk a slova často uhasínají vnitřní oheň.“