Výchova dětí a mládeže

  Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“ 

  Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“ 

  Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě. 

  Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli...Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“ 

  Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce a matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“ „Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“ „Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“ První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino(Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis(Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias(Bohu díky)! „Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

  II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením.  Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

  Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!

sv. Josef  Kalasanský 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Eucharistický půst

    K oživení eucharistické paměti Církve dekret Pia XII. Sacram communionem – Svaté přijímání s platností od 25.3.1957: 

 „1.Kdo chce přistoupit ke stolu Páně, musí se před sv. přijímáním(kněží přede mší sv.) po 3 hodiny zdržet každého pevného pokrmu a nápojů obsahující alkohol, po dobu jedné hodiny i nápojů nealkoholických, kromě vody. Pití vody, jak ji nacházíme v přírodě (bez umělé příměsi, tedy i minerálky), tento eucharistický půst neporušuje. Tento předpis platí pro každé svaté přijímání, ať už při mši, nebo mimo mši, ať přijímáme v kteroukoli denní nebo noční dobu, tedy i při půlnoční mši. Eucharistickým postem nejsme však vůbec vázání v nebezpečí života. 

2.Nemocní, i když nejsou upoutání na lůžku, mohou pít nealkoholické nápoje a užívat všechny skutečné léky v pravém smyslu slova, ať tekuté, nebo pevné, před svatým přijímáním (kněží přede mší sv.) bez jakéhokoli časového omezení a bez zvláštního dovolení kněze nebo zpovědníka.

3.Svatý Otec však v onom rozhodnutí vyzývá věřící, aby zachovávali dobrovolně i v budoucnu dřívější přísný způsob eucharistického postu, pokud jim to dovolují okolnosti nebo zdraví; ale nikdo k tomu není zavázán. Kdo pak užijí zmíněných ulehčení, mají poskytnuté úlevy nahradit příkladem vzorného křesťanského života, zvláště skutky pokání a křesťanské lásky.“ Přísným eucharistickým postem je míněn půst od půlnoci a důvodem změny bylo zavádění večerních mší sv. 

   Pavel VI. si asi dal pozitivní odpověď o náhradě postní úlevy, a tak v roce 1965 zkrátil půst na 1 hodinu. Podobně církevní právo z roku 1983 Kán. 919: 

„§ 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léku. 

§ 2. Kněz, který v týž den dvakrát nebo třikrát slouží mši, smí něco sníst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny. 

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže něco pojedli během jedné hodiny před svatým přijímáním.“ 

   Je smutné, že po úlevách v eucharistickém postu se spíš objeví otázka: „A musí být ten půst opravdu celou hodinu?“ než otázka: „A co kdybych držel půst delší než jednu hodinu?“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté a kapitole O přípravě ke mši svaté píše o vzdálenější přípravě: „Lačnost přirozená (jejunium naturale) se již od nejstarších dob Církve vyžadovala ke sv. přijímání. Vysvítá to již z Tertulliana(de orat. c. 19), zvláště však ze spisů sv. Augustina, jenž v jednom listě (ad Januar. ep. 54 n.8) praví, že tento zákon se po celém světě zachovává a vyjímá pouze na Zelený čtvrtek, kdy se ráno i večer po jídle eucharistie slavila, obyčej, jejž veliký biskup Hipponský kdekoli ho nalezl, v dřívější platnosti ponechal.(Syn. Hippon. z r.393, c.28). Benedikt XIV. de syn. dioec. 1.6. c.8. n.10 praví: „Někteří odvozují počátky (přirozené lačnosti) z dob apoštolských.“ O několik řádků dále biskup Kupka dává věc do souvislostí takto: „Idea oběti je v nejužším vztahu ke kněžskému bezženství (viz str. 144, kde je: I pohané žádali, aby ti, kdo obětovali zdržovali se všeho pohlavního a manželského obcování. „Ad Divos adeunto caste.“(Cicero, De legib. II. c.8)), které je vzácnou obětí, jíž kněz Bohu přináší. Z toho důvodu Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď po tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali.“ 

   Obětování tělesných žádostí mezi něž patří jídlo je vyjádřením vděčnosti za nekrvavou oběť Těla a Krve Kristovy ve svaté liturgii hodnocené více než pozemský pokrm. Nenastalo jen snížení postu eucharistického, ale postu obecně. Např. byly zrušených postní dny kvatembrové (nazývané též suché) v misále Pavla VI. Tím se vytratily i tyto modlitby soboty suchých dnů svatodušních vysvětlující půst v den, kdy se udílela svěcení. 

U lektorů: „Bože, jenž jsi k ozdravění duší nařídil trestat těla zbožným postem, uděl nám milostivě, abychom ti duší i tělem byli vždy oddáni.“

U exorcistů: „abychom poučeni spásnými posty, také všech neřestí se zříkali a tvého(Božího)odpuštění lehčeji dosáhli.“ 

U akolytů: „abychom se tak zříkali tělesných hodů, abychom zároveň postili se v napadajících nás vášních.“ Ztráta smyslu pro půst a askezi a panenství je charakteristický znak zesvětštělého křesťanství. Protestantismus eucharistický půst nezná a pravou svátostnou víru nemá a u pravoslavných křesťanů eucharistický půst a víru ve svátost najdeme. Tak jako kostel není kopií večeřadla, ale spíš Kalvárie, tak se nekopíruje večeřadlo s absencí eucharistického postu, ale Kalvárie kde z věci samé půst byl. 

   Pán Ježíš každého žádá: „Vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Z dějin víme, že reforma spočívající na pohodlnějších předpisech a následně cestách byla vždy pouhou iluzí. Někteří světci i celé roky kromě Eucharistie nepřijímali žádný pokrm a potvrzovali evangelium: „Jako mne poslal živý Otce a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.(Jan 6,57)“ 

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Věci přikázané, dovolené a doporučené

   Pro jednotu Církve je důležité zachovávat zejména to, co je přikázáno, následuje úcta k tomu, co je doporučeno a moudré využívání  dovoleného. 

   Věcí přikázanou a nejvíce zjevnou je nedělní mše svatá. II.Vatikánský koncil (II VK) v konstituci o liturgii čl. 106 potvrdil příkaz účasti na mši sv.: „Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni se shromáždit, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii…“ 

   Tuto apoštolskou tradici v souladu s třetím přikázáním Desatera najdeme v Didascalia ze III. století: „Při poučování pak přikazuj a vybízej lid, aby navštěvoval kostel a nikdy nechyběl, ale aby se vždycky shromažďoval a neztenčoval shromáždění tím, že se kostelu vyhne, a tak působí, že tělo Kristovo plodí jen malý úd...Poněvadž jste údy Kristovy, nebuďte roztroušeni tak, že se nesejdete v chrámě. Máte-li Krista za Hlavu, která je – jak to slíbil - s vámi životně spojena, nezanedbávejte Spasitele, ani jej neodlučujte od jeho údů, ani je neoddělujte od Něho, ani jeho tělo nerozsekávejte na kousky...“ 

   II.VK v dekretu o kněžské službě (PO) článek 6: „Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější Eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství.“ PO čl. 5: „Vždyť nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci.“ 

   Třetí přikázání Desetara, proč světit den sváteční mší svatou, vysvětluje cyrilometodějský kancionál v části o mši svaté: „Největší a nejdůležitější událostí světových dějin je Kristovo ukřižování na Golgotě. Vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus, jím dokonal dílo Otcovy oslavy a vykoupení lidstva. Z toho plyne zcela jedinečný význam oběti mše svaté. Neboť mše svatá není nic jiného než oběť Kristova na kříži. Tak znělo poslední ustanovení Páně večer před jeho smrtí. Když ve večeřadle proměnil chléb ve své svaté Tělo a víno ve svou svatou Krev a tak předem nekrvavým způsobem přinesl krvavou oběť kříže následujícího Velkého pátku, dal svým apoštolům a jejich nástupcům příkaz a plnou moc přinášet tuto oběť týmž nekrvavým způsobem: „To čiňte na mou památku!“ Tento příkaz plní kněží Církve při mši svaté. Mše svatá není tedy jen pobožnost, nýbrž oběť, a to oběť nejdokonalejší, a proto největší oslava Boží, nejlepší bohoslužba: Syn Boží obětuje sám sebe nebeskému Otci za nás jako kdysi na kříži. Proto nejsme schopni světějšího úkonu než spoluobětovat s knězem mši svatou. Škoda každého dne, kdy z nedbalosti zůstáváme vzdáleni mše svaté. Kdo vlastní vinou v neděle a zasvěcené svátky celou mši svatou vynechá nebo přijde teprve po obětování nebo před svatým přijímáním odejde, dopouští se těžkého hříchu.“

   II. VK, konstituce o liturgii čl. 54 má příkaz o jazyku: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu pro ně určené.“ 

   Mezi věci doporučené patří mariánská úcta. To, že toto doporučení nemá vyznít naprázdno žádá II.VK. v čl.67. kostituce Lumen gentium v kapitole Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a Církve: „Posvátný sněm úmyslně vyhlašuje tuto katolickou nauku a zároveň napomíná všechny syny Církve, aby horlivě podporovali mariánskou úctu, hlavně liturgickou, a aby si vážili mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad během staletí doporučoval; je třeba též přesně zachovávat to, co bylo v minulosti rozhodnuto o úctě k obrazům Krista, blahoslavené Panny a svatých.“ Praxe ochlazování mariánské úcty koncilem doporučena nebyla. 

   Věcí dovolenou je větší užívání národního jazyka. V konstituci o liturgii je toto dovolení spojeno s příkazem o užívání latiny v čl.36 při : 1.V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka; partikulární právo v té věci zůstává nedotčeno.“ 2.: "Avšak ve mši, při udělování svátostí i jinde v liturgii může být pro lid nezřídka užitečné uplatnit národní jazyk. Budiž proto možné poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech; příslušné směrnice pro jednotlivé případy jsou obsaženy v dalších kapitolách.“ Pokud se dovolení o národním jazyku chápe jako příkaz, tak jde o praxi v rozporu s II.VK. 

   Důraz na různá „dovolení“ místo na věci přikázané a doporučené, vede k opaku toho oč se modlili koncilní otcové na II.VK k Duchu Svatému: „Ty jenž nade vše miluješ poctivost, nedopusť, abychom uvedli ve zmatek tvůj spravedlivý řád.“ Např. sňatek s tím, kdo není pokřtěný katolický křesťan povoluje biskup. Tím, že jsou tyto sňatky dovoleny je někdo chápe jako něco téměř doporučovaného nebo dokonce přikázaného. V některém případě, kdy někdo po svátostném manželství žije v jiném svazku,  např. při vyšším věku a při slibu čistoty s vyloučením pohoršení, biskup dává dovolení přístupu ke svátostem. Snad chápeme, že není žádoucí, aby těchto dovolení a předchozích narušení manželství bylo co nejvíce. Kněz má dovoleno, ale ne přikázáno nebo doporučeno sloužit v neděli více jak jednu mši svatou. Kolik osob je dnes schopno uznat, že kněz, který  slouží pouze jednu mši svatou denně  má  právo na dobrou pověst? Pokud z lásky ke spáse duší někdo dovolení sloužit více mši sv. využívá může to být chvályhodné.  Nezapomínejme na skutečnost, že je větší množství kněží opouštějících kněžkou službu  oproti minulosti ačkoli slouží více mší sv. než kněží v minulosti. Větší počet žádostí o dovolení tzv. laicizace po opuštění kněžské služby je problém. 

   Podávání na ruku anebo ministrování děvčat rovněž k obrodě nevedlo a přesto jsou tato dovolení prožívána jako příkaz a zarputile se na nich trvá a ten, kdo pochybuje o jejich smysluplnosti je na tom hůř než ten, kdo zpochybňuje svěcení neděle nebo doporučenou svatou zpověď 1x měsíčně. Z iniciativy jako „Noc kostelů“ se místo zájmu o věci přikázané(pokleknout před svatostánkem) a doporučené(modlitba před svatostánkem) vynořuje chování bez úcty ke svatostánku jako dovolené. 

   Především si hleďme věcí přikázaných a k duchovnímu růstu využijme věci doporučené.

Plodné užívání svátostí

   Rozšířené mínění: „Hlavně, že byl pokřtěn, byl u přijímání, biřmování, měl svatbu v kostele“ se opírá o zásadu, že je třeba přijímat svátosti. Kromě toho, zda dotyčný člověk přijal svátosti je nutná i otázka: „Vede věrohodný život křesťana?“ Znepokojivá odpověď je: často ne. Při užití analogie života přirozeného a nadpřirozeného vidíme, jak u přirozeného života se úmrtnost díky péči pronikavě snížila a obdobná cesta je nutná u života duchovního.
   Origenes ve spise Contra Celsum napsal: „Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Radomír Malý v Církevních dějinách píše: „Od pokřtěných vyžadovala prvotní Církev příkladný a mravný život.“
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by v evangeliu nebylo: „Kdo uvěří a dá se pokřtí bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen.“(Mk 16,16) a nemluvilo se o svátostech víry.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by bylo zbytečné přikazovat mši svatou - „To konejte na mou památku“ a nemohla se naplnit hrozba: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ a byl by zbytečný příkaz o přijetí svátosti oltářní alespoň jednou za rok.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nemusel být příkaz o vykonání svátosti pokání(zpovědi) jedenkrát za rok a učitel sv. Cyrila, našeho věrozvěsta, sv. Řehoř Naziánský by nemusel učil o životě po křtu: „Od každého člověka, který přijal svatý křest, Bůh vyžaduje tyto ctnosti: pravou víru z celého srdce a ze všech sil, zdrženlivost jazyka a čistotu těla.“
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by se o křtu nemluvilo jako o bráně ke svátostem a v obřadu křtu by nebylo před křtem: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a buď takových mravů, abys mohl být chrámem Božím“ a po udělení křtu by nebylo: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by II. Vatikánským koncilem doporučený teolog sv. Tomáš Akvinský nenapsal o Eucharistii: „Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost“.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nebylo třeba na Bílou sobotu obnovovat křestní slib a nebyla by před ním postní doba a II. Vatikánský koncil(LG 14) by neměl slova: „Ať si však jsou všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejenže nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“
Kdyby stačilo být pokřtěn , tak by Obřady křtu dospělého neměli otázku na budoucího kmotra(kmotru): Před Bohem a před shromážděním Církve se vás tedy ptám: Můžete potvrdit, že se váš kmotřenec(kmotřenka, svěřenec, svěřenka) připravuje na svůj křest a na život v Církvi poctivě a svědomitě, a jste přesvědčen o tom, že může být zařazen mezi čekatele křtu? Podobný dotaz je i na ostatní přítomné.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by homilie(kázání) ze II. století neobsahovalo: „Co myslíte že se stane tomu, kdo se prohřeší proti pravidlům závodu o věnec nepomíjející? O těch, kteří porušili pečeť křtu, říká Písmo, že jejich červ neumře, jejich oheň neuhasne a budou všem na očích.“
  Sv. Jan Zlatoústý má titul Doktor Eucharistie a poučuje, že nestačí jakékoli přijetí Eucharistie ( k listu Židům): „Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát.“
   Podobně jako sv. Jan Zlatoústý učí sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sióne chval Spasitele: „Dobří, zlí ho požívají, nestejný však úděl mají, život nebo prokletí. Zlým je k smrti, dobrým k žití, jedny hubí, druhé sytí, téhož chleba přijetí.“ V Summě teologické sv. Tomáš A. (III,79) uvádí jak sv. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“ a dodává: „Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti“
  Bylo by pošetilé tvrdit, že stačí být vysvěcen na kněze, když si vzpomeneme na kněze odpadlé! Podobně hloupé je hlásat: „hlavně, že měli svatbu v kostele“, když se manželství a rodina rozpadla. A co kdyby v nemocnici kněz omylem udělil v bezvědomí svátost nemocných člověku nepokřtěnému – budeme tvrdit při úmrtí: „Hlavně, že byl zaopatřen“?
   Kdyby stačilo pouze svátosti přijmout, tak by se neučilo o svatokrádežném přijímání svátostí a nebylo v katechismu: „Kdo je pokřtěn, má na duši znamení katolického křesťana, kdo přijal biřmování, má na duši znamení bojovníka Pána Ježíše, a kdo přijal svěcení kněžstva, má na duši znamení kněze Kristova. Tato znamení dávají duši zvláštní hodnotu a zůstávají v ní trvale buď k větší oslavě, když se nositel této hodnosti dostane do nebe, anebo k většímu zahanbení, když se dostane do pekla.“
   K tomu, aby člověk dojel autem k cíli užívá plyn a brzdu podle toho, jak vypadá cesta. K tomu, aby člověk dosáhl nebe potřebuje zabrzdit při špatném užívání svátostí a co nejvíce přidat v jejich dobrém užívání.
  Opat Emmanuel Maria Heufelder v knize o Nejsvětější Trojici píše v kapitole Tajemství nepravosti: „Výkupná a posvěcující milost Kristova byla zasloužena a připravena Kristovou vykupitelskou obětí. Ale plodná a účinná může být jen v té míře, v jaké ji jednotliví lidé přijmou za svou a s ní spolupracují. To je zřetelně vidět na svátostech, prostředcích milosti. Každá svátost musí být udělena nějakou osobou a příjemce musí spolupracovat; jestliže on milosti postaví překážku, nemůže účinkovat. Proto v apokalyptických listech jsou adresována pastýřům a církvím vážná napomenutí...“                                            
   Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13 učí k splnění podmínek svátostí: "Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit."

Užívání svátostin

     Při stravování se má dbát na správný jídelníček. Obdobou chleba jako běžné a nutné součásti potravy pro tělo je pro život duše Eucharistie. Někteří lidé mají zvláštní dietu anebo je dokonce jejich život udržován umělou výživou. Tomu odpovídá, že účinek Eucharistie je nahrazen za zvláštních okolností jiným způsobem( např. duchovní svaté příjímání). Tak jako užitek z umělé výživy předpokládá  vůli žít, tak vůle přijmout milost působí i při těchto zvláštních okolnostech. Kromě hlavního jídla jsou pro tělesné zdraví důležité vitamíny. Lidé si doplňují vitamíny i uměle skrze chemicky vyrobené přípravky a jsou ve snaze vitamíny mít vynalézaví, protože ví, jak moc je potřebují.

     Arcibiskup Marcel Lefebvre přirovnává svátostiny k vitamínům. Účel vitamínů není nahradit chleba a běžné jídlo. Účel svátostin není nahradit svátosti. Ten, kdo dbá o vitamíny, ten obvykle dbá o správné stravování. Ten, kdo dobře užívá svátostiny, ten obvykle správně užívá i svátosti. Svátostinou je například svěcená voda. Užívá se pří svátosti křtu a ten, kdo ji správně užívá jako svátostinu, ten si obvykle váží i svého křtu. Mezi svátostiny patří žehnání osob, jídla, předmětů a míst. Zvláštní svátostinou je exorcismus.  Jednoduchý se koná před křtem.  Smyslem exorcismu jako každé svátostiny je zaměřit člověka k Bohu a zamezit vlivu ďábla. V tomto smyslu je možné posvětit nejen kostel a zvony, ale i dům, automobil nebo počítač.

     Na jednom obrázku pana Lady je v místnosti hospodská bitka a nápis: „Našemu konání buď Boží požehnání.“ To by se mohlo stát i v hospodě, která by byla požehnaná.  Požehnání je jedna věc a vůle je přijmou věc druhá. Podobně je tomu u svátostí. Jedna věc je udělení milosti a vůle v souladu s udělenou milostí žít věc druhá. Tak jako je možné nesprávně užívat jídlo, tak je možné nesprávně užívat i vitamíny. Tak jako je možné nesprávně, svatokrádežněm přijímat svátosti, tak je možné i nesprávně užívat svátostiny. Tak jako nebezpečí při užívání jídla a vitamínů má vést k obezřetnosti, tak je tomu i svátostí a svátostin.

     Vitamíny jsou různé a jsou i různé svátostiny. Účinnost svátostí a svátostin je z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V zimním období se doporučuje více užívat vitamíny. Zimnímu období duchovního života, kdy je více obtíží, nástrah a pokušení, má odpovídat i větší užívání svátostin. Nad pravým opakem běduje exorcista Raul Salvucci ve své knize „Zkušenosti exorcisty“, v níž  připomíná z knihy exorcisty Gabriela Amortha: „Při exorcizaci vody, oleje, soli není třeba exorcisty, ale stačí jakýkoli kněz. Je však třeba vyhledat někoho, kdo by nám věřil, a kdy by věděl, že v Rituále existují tato specifická požehnání. Mnohem více je těch, kteří o tom nevědí a vysmějí se tomu, kdo je vyžaduje.“ Vůbec nevadí jsou-li modlitby konány latinsky, dokonce to může být lepší, protože nesprávný překlad může mít vliv na  kvalitu modlitby.

     Blahodárné účinky, jež máme  očekávat ukazuje tato modlitba nad solí: „Tato exorcizovaná sůl ať přinese všem, kteří ji budou užívat, zdraví pro duši a tělo. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch.“  Podobné účinky přináší exorcizovaná voda nebo olej. 

      Pokud zájem o svátostiny pokulhává za zájmem o vitaminy, tak je to známka slabě prožívaného křesťanského  života.